Na horách

Standard

Léto, čas dovolených a my vyrazili do Jizerek. Na sváteční týden začátkem července jsme se vypravili všichni tři do Jizerských hor do Josefova Dolu. Ti z vás, kteří vyráží na dovolenou s dětmi mi dají určitě za pravdu, že prioritou při hledání ubytování je samozřejmě infrastruktura pro děti. Hřiště, hernička, jídlo atd. I my jsme v rámci těchto kritérií našli moc pěkné místo a s napakovaným autem a nejistou předpovědí počasí jsme vyrazili.

Samozřejmě jsem už předem sondoval nějaké možnosti, jak si v Jizerkách zachytat. Hotel, ve kterém jsme měli objednané ubytování je přímo na břehu říčky Kamenice, takže muškaření, případně nějaká lehčí pstruhařina se nabízela. Moje hodná žena nic proti tomu, abych si s sebou sbalil lehkou výbavu neměla a jedno dopoledne na rybačku mi věnovala 🙂 Musím tady ocenit Severočeský územní svaz, pod který zdejší pstruhový revír patří. Aniž bych něco takového čekal, našel jsem na jejich webu formulář pro objednání hostovací povolenky! Přátelé, to bylo fantastické zjištění. Do té chvíle jsem si myslel, že celý ČRS žije v digitálním pravěku a teď toto! Už trošku méně uživatelsky příjemné bylo, když jsem se dověděl, že povolenka mi přijde do týdne poštou, je ji třeba samozřejmě do 15 dnů od konce její jednodenní platnosti vrátit. V mém případě asi opět poštou, protože cestu do Ústí nad Labem hned tak mít nebudu (byl jsem tam jednou v životě, asi před 7 lety náhodou :)). A také, že pro její objednání je třeba oskenovat a přiložit do formuláře rybářský lístek a legitimaci místní organizace, kde jsem organizován. Proces věru dost složitý na to, že jsem si chtěl zachytat jeden půlden 🙂 Ale určitý pokus o digitalizaci celého zkostnatělého procesu administrace povolenek Severočeskému svazu nelze upřít a já mu za aspoň tento malý krok vpřed tímto děkuji. Vše se ukázalo nakonec jako superrychlé. V pátek jsem povolenku objednal, zaplatil přes internetovou platební bránu a v úterý měl už doma ve schránce avízo o doporučeném psaní na poště.

V Jizerkách bylo moc hezky. První den, ještě ve slunečném odpoledni, jsme si dali krátkou procházku s kočárkem k přehradě nad Josefovým Dolem. Druhý den bylo dopoledne dost sychravo. Tu a tam nějaká kapka deště, zataženo a zima. No, oblékl jsem prsačky, že vyrazím s muškou do proudu 🙂 Obléknul jsem se v autě před hotelem na parkovišti. Navěsil na sebe všechny nezbytnosti – vestu, podběrák, pláštěnku, no však to znáte, s tím, že od auta vyrazím rovnou k řece. A ejhle telefon zůstal na nočním stolku v pokoji v prvním patře. Takže jsem si dal módní přehlídku před celou hotelovou jídelnou se snídajícími hosty směrem přes recepci do prvního patra. S muškařskou vestou, v gumákách a s podběrákem na zádech jsem byl pro ně myslím pěknou veselou ranní atrakcí.

Konečně jsem byl kompletní a mohl jsem vyrazit mezi kameny do horské řeky. Říčka Kamenice je v Josefově dole dost úzká a klikatí se mezi velkými horskými kameny celou vesnicí. Vyrazil jsem po proudu od hotelu. Prohazoval jsem proudy tu nymfami, tu mokrými muškami. Zkoušel jsem místa za kameny. Voda byla krásné horsky průzračná, a i přes poměrně ne úplně letní počasí to bylo moc hezké dopoledne s muškou na horách. Chytal jsem asi 3 hodinky a nezaznamenal jsem žádný úlovek. Několik pokusů o záběr, spíše ode dna za kameny. Na suchou mušku to vzhledem k počasí nefungovalo vůbec. Z hlediska konečného score úlovků se tedy Jizerské dopoledne příliš nezdařilo, ale za tento horský pokus jsem moc rád a poznal jsem zase kus krásné přírody a krásnou vodu.

Docela mě to Jizerské muškaření navnadilo a po návratu jsem si říkal, že bych zašel zase po roce vyzkoušet můj oblíbený úsek na muškaření na horním Labi pod Dvorem Králové. Vzal jsem výbavu do auta a v pátek dopoledne po návratu z Jizerek jsem vyrazil. Počasí se od toho Jizerského naprosto otočilo. V pátek dopoledne bylo pravé léto. Sice trochu pod mrakem, ale dusno, teplo. Letmým pohledem z mostu jsem zahlédl ryby sbírající z hladiny a bylo jasno. Tentokrát to zkusím na suché mušky, alespoň bude legrace.

Prošel jsem od mostu kousek divočejším proudem do místa, kde se hladina trochu uklidňuje a plyne zvolna přes velké kameny na dně. Zdálo se mi, že i když bylo vody v Labi pomálu, jako všude kvůli suchu, byla přeci jen trochu podkalená, jako by z Lesa Království drobně upouštěli. Třeba to tak opravdu bylo. Začal jsem mušky spouštět po proudu. Nejdřív jsem mířil ke druhému břehu pod převislé větve keřů. Odtamtud mi to posledně brali malí tloušti. A opravdu za chvilku první úlovek. Malinký tloušť, ne víc než 15 cm. Převázal jsem na trochu větší model suché plovoucí mušky. Pouštěl jsem ji teď víc po proudu spíše středem. A hleďme. Z poza kamenů na dně se začali hlásit pstruzi. Nejdřív jen zásek naprázdno, když jsem viděl, jak po mušce něco vyjelo. Na druhý pokus jsem už zasekl rybu. Krásný duhák 32 cm. Ukázalo se, že zrovna tohle místo bylo v letním dopoledni to pravé pro suché mušky. Co chvíli bylo vidět, jak ryby sbírají z hladiny. Zaznamenal jsem další úlovky. Podařilo se mi zaseknout ještě jednoho menšího duháka a další tři větší potočáky.

Neprošel jsem to dopoledne žádný lán světa vodou. Strávil jsem 3 hodinky prakticky na 300 metrech řeky a bavil jsem se královsky. Prověřil jsem svou muškařskou výbavu a viděl pár moc pěkných pstruhů. Po nulovém score v Jizerkách to byla příjemná změna a zjištění, že i s muškou se dá hezky pobavit.

Jarní týden ve městě

Standard

Kamarádi, utíká to. Je to neuvěřitelné. Jako před chvílí bylo, kdy jsem tu psal o rozlučce se svobodou a naše holčička už má skoro dva roky. Ještě to asi chvilku potrvá, než ji budu moct vzít s sebou na nějakou aspoň kraťoučkou rybářskou výpravu, a tak zatím plním výkaz docházek jen velmi, velmi pomalu. Letos jsem se tady na svém blogu nedopustil ani žádného bilančního článku za rok 2021. Ono totiž moc nebylo o čem bilancovat. Docházek k vodě nemám bohužel ani letos mnoho. Vyjde mi to vždycky tak jednou za měsíc.

Vzhledem k malému počtu vycházek není moc čas objevovat nová místa, a tak dávám přednost těm osvědčeným, kde tuším, že bych alespoň nějakou ploutev mohl natrefit. V zimě jsem se několikrát vypravil na Orlici nad Mlejnek a nezklamalo. Vytáhl jsem tam v zimě i brzy zjara několik pěkných kapříků a dalších ryb. Tam to prostě funguje hlavně, když je chladno. Jsem trochu smutný z našeho tajného místa na Labi u Vysoké. Molo už dávno vzala voda a cestu na louku zavřeli závorou. Moc se tam už nedá dostat a flek na druhém břehu je také dost obtížně přístupný. Ale třeba bude někdy čas naše molo obnovit. Budu se tam muset vypravit alespoň na obhlídku, zkontrolovat letošní stav.

V polovině května se moje holky vypravily na krátkou babskou dovolenou s kamarádkami a jejich dětmi, takže jsem na pár dní zbyl doma jako slaměný vdovec. Samozřejmě jsem všechny čtyři dny musel využít a vyrazit na ryby. Stavil jsem se za tátou jeden den na Rozkoši, kde jsme spolu s ním a malým synovcem poškádlili kapry násaďáčky.

Druhý den jsem vyrazil navečer do města pod Hučák. Dlouho jsem tam nebyl a znova jsem si potvrdil, že po tom, co před několika lety opravovali levý břeh směrem k parku a vybagrovali dno, se sem ryby nějak nevrátily. Za asi 4 hodinky večerního rybolovu se mi podařilo chytit jen několik malých cejnů. Cožpak o to, alespoň něco se dělo, ale už můžu jen vzpomínat, jak jsem tam před „rekonstrukcí“ pravidelně chytal třeba jeseny nebo i malé úhoře.

Ve čtvrtek ráno jsem pokračoval ve městě a usednul pod cyklostezku přímo v centru. Tohle místo mám moc rád. Je to tu takový příjemný urban fishing. Myslím to tak, že nemusíte co chvíli odsouvat stoličku kvůli projíždějícím kočárkům nebo chránit krmení v kbelíčku, aby vám ho nesežral kolemjdoucí venčící se pes, ale máte v trávě pod stromy přeci jen od ruchu na ulici nad vámi drobný odstup. Zároveň si ale přes cestu můžete skočit třeba pro kafe. No prostě urban fishing v centru města, se vším, co k tomu patří. Jako například proplouvající se otužilci nebo výletní parníky a lodičky. I přes tyhle překážky se mi, ale dopoledne docela dařilo. Zabralo mi pár cejnů a menších kaprů. Když jsem vytáhl pěkného pětapadesátníka (asi největšího to dopoledne), zastavil se nade mnou procházející se mladý pár se psem. Můj úlovek je asi zaujal, a tak sešli z chodníku ke mně dolů k vodě a prohodili jsme pár slov. Týpek se tak zálibně díval na kapříka jak odplouvá z podběráku zpět do řeky, že si myslím, že holčina půjde na příští procházku asi jen sama se psem, protože on bude sedět u vody 🙂

V pátek dopoledne jsem vrazil kousek za město nad Předměřický jez. Na tohle „legendární“ místo, na které vždycky, když se potkáme, vzpomíná kamarád Hrobník, jako na nejhorší místo, kde jsme kdy spolu byli na rybách, jsem byl obzvlášť zvědavý. Vzal jsem tam Hrobníka kdysi totiž původně proto, protože jsem tady jednou po letní bouřce zaznamenal svůj první double krásných kapříků, které jsem zapsal a s položkou Odchytáno hrdě odkráčel domů. Úplně jsem sem ale přestal jezdit, zejména po tom, co jsme tu s Hrobníkem zaznamenali dvě naprosto čisté nuly. Ještě jsem potom tomuhle úseku dal jednou šanci sám, ale opět s nulovým výsledkem. Zároveň na příjezdovou cestu k řece umístili zákazovou značku, což mou chuť sem jít zabilo úplně. Tedy toto páteční dopoledne jsem nechal auto u značky a popošel kousek na druhou stranu než obvykle, asi sto metrů proti proudu.

Zaujal jsem místo pod lípou, kde zjevně přede mnou už nějaký rybář seděl. Skoro to vypadalo na nějaký bivak. Na druhém břehu se do Labe vlévá potok, a tak jsem jeden prut umístil k soutoku a druhý blíž k mému břehu do proudu. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsem nic moc neočekával, ale musím říct, že jsem se to dopoledne bavil královsky. Nejdřív se přímo z proudu přihlásila malá plotička a kapřík. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Ochucené ani neochucené rohlíkáče ani kukuřice na háčku nic moc zajímavého nepřinesly, a tak jsem zůstal prakticky pouze u červíků. Měl jsem zaklipováno a snažil jsem se v nahazování být co nejpřesnější. Postupně jsem si futroval obě místa. Ze vzdálenějšího břehu od soutoku to dlouho nic nedělalo. Pak to ale zlomil krásný čtyřicátník šupináč. Měl jsem s sebou sice silnější Trabucco feeder, jemný Accolyte jsem tentokrát nechal doma, ale na šestnáctce vlasci tenhle říční bojovník vyváděl pěkné kousky. Až jsem musel stočit i druhý prut. Kapřík bojoval proti proudu i po proudu a nakonec skončil v podběráku. Od té doby, co nához, to ryba. Krmné místo uprostřed proudu jsem samozřejmě trošku šidil. Druhý prut jsem měl často i delší dobu nenahozený, protože z břehu od soutoku to opravdu bralo. Jeden kapřík za druhým. A nebyli to žádní drobci. Největší měl skoro k 60 cm délky. Úplně nevím, jestli to přičíst předchozímu rybáři, který tohle místo šikovně zakrmil, nebo mému krmení a přesnému nahazování, počasí či náhodě.

Dopoledne utíkalo a krmení z kbelíčku ubývalo. Nakonec jsem počítadlo zastavil na čísle 12. Bojovní říční kapříci po delší době prověřili moji feederovou výbavu. Znovu se mi to dopoledne potvrdila krása feederového rybaření, kde i s omezeným časovým rozpočtem (v mém případě z rodinných důvodů) je možné zažít skvělé chvíle na rybách, třeba s menšími kousky, jak by asi moje úlovky nazvali ortodoxní kapraři, ale určitě dostatečně aktivním a akčním způsobem rybolovu. Všem vám, kterým feeder přirostl k srdci jako mně, to určitě nemusím dlouze vysvětlovat.

Jaro ve městě i v blízkém okolí bylo pro mě i na rybách nakonec docela fajn. Čeká nás teď léto a dovolená. Na začátku jsem psal o tom, že kvůli rodinným povinnostem není moc času objevovat nová místa. Něco se ale přeci jen chystá. Jedeme do Jizerek a za kamarádama na Vysočinu. Tak jsem zvědav 😉

Konečně to bralo

Standard

V posledním článku jsem si postesknul jak slabou mám letos účast u vody. Na tom se bohužel nic nezměnilo. I v plné sezóně mi prutohodiny nijak valně nepříbývají. Ale jednou za čas mi to na pár chvilek k vodě vždycky vyjde, za což jsem samozřejmě rád. Více docházek znamená i více úlovků, což se mi rovněž letos potvrzuje. Už jsem pomalu slevil z ambic na nějaké trofejní či zajímavé úlovky v letošní sezóně a spíš si dávám za cíl, aby mi vůbec něco těmi feederovými špičkami hýbalo. Tentokrát mi to ale alespoň trochu bralo, přátelé.

Ozval se mi kamarád Hrobník, že má celozávodní dovolenou, tudíž volno na ryby, a kdy že půjdeme. Vypravili jsme se jednoho sobotního dopoledne na Rozkoš. Pro neznalé jen krátce vykreslím výchozí situaci v typickém sobotním dopoledni, uprostřed prázdnin na Rozkoši: Nejen na místech, která jsou co 10 metrů kolem prakticky celého břehu obsazena maringotkami, karavany, či jinými „mobilními“ přístřešky všeho druhu, ale i na posledních volných místech se zhruba v polovičných rozestupech tísní stojany s kaprovými pruty, a to opět vlastně po celém obvodu přehradní nádrže, vždy mezi cedulemi povolujícími rybolov. Našim úkolem bylo najít životní prostor pro 4 hodiny ranního feederování. Hrobník se sebevědomě usadil před toho času neobydlenou chatku mezi dva kapraře zleva i zprava. Na můj dotaz, zda nás někdo nepřijde vyhodit, že mu rybaříme na zápraží, jen stroze ukázal na svůj odznak rybářské stráže na kabátu s tím, že by se to kdyžtak rychle vysvětlilo, a že v poslední době je třeba mít prý na Rozkoši ostré lokty. Chatka zůstala prázdná a nikdo na nás to dopoledne nepřišel. Hrobníkovi vesele brali malí cejni a kapříci. Já jen koukal na nehybné špičky s průběžkou i method feederem a závistivě po očku počítal Hrobníkovy úlovky. „Dej tam červy“, hřímal na mě Hrobník. Dal jsem tedy červy a kukuřici. Záběr nikde. „Dej tam červy“, znovu Hrobník. Dal jsem tedy červy a kousek rohlíku. Bez záběru. „Dej tam červy, ti říkám“, potvrdil znovu své přesvědčení o funkční nástraze pro tento den Hrobník. Dal jsem tedy 4 červy. A hle, cejni a malí kapříci jsou tu. „Říkal jsem, ať tam dáš červy“, smál se Hrobník 🙂 Dopoledne na Rozkoši jsme sice měli krásné počasí a nakonec jsme i hezky zachytali, ale letní tlačenka mezi kapraři a karavany mi tak nějak zkazila celkový dojem. Nojo, co dělat, když je ta dnešní doba těmi všemi koronavirovými uzávěrami tak znetvořená. Vlastně se ani není co divit, že namísto, aby si člověk nechal ze dne na den od politiků zrušit svůj zaplacený zájezd k moři, jede radši na Rozkoš na ryby.

Krásné letní počasi mě potkalo i následující sobotu na Orlici v Hradci. Vyrazil jsem brzy zrána. Vybral jsem si místo kousek pod lávkou u zimního stadionu. Začal jsem vybalovat věci. Z cesty mě pozoroval další rybář, který přijel krátce po mě na kole. Starší chlápek s báglem na pruty na zádech. Pozdravil a chvíli na mě koukal. Nesměle přišel blíž a ptá se ve vší slušnosti, jestli by mi nevadilo posunout se o 50 metrů po proudu, že tady je větší místo a on že čeká synovce, se kterým se domlouvali na dopolední lov. Se slušnými a uctivými lidmi nemám problém. Řekl jsem, že mi to samozřejmě nevadí a začal jsem připravovat přesun polorozbaleného ancáblu. Rybář se neustále omlouval, že ví, že na to místo nemá nějaké přednostní právo, že kdyby neměl domluveného toho synovce, že by za mnou nepřišel a že to tu zná a na místě o 50 metrů po proudu určitě taky zachytám 🙂 Ujistil jsem ho několikrát, že mi to nedělá žádnou potíž, že jsem tu taky už několikrát byl a vím, co asi čekat. Nakonec jsme zapředli delší debatu o tom jak to aktuálně bere na Labi i Orlici až už jsem se musel utrhnout, omluvit a jít, abych vůbec to dopoledne nahodil. Suma sumárum, se slušnými kolegy u vody je vždycky radost se potkat a není mi proti mysli udělat třeba i nějaký ústupek. Nakonec se ukázalo, že to vlastně byla výhra. Poučen Hrobníkem z minulého týdne, nasadil jsem červy (a jen červy :)). Prakticky od první chvíle mi ryby braly. Chytal jsem menší i větší cejny, sem tam nějakou podoustev a i malé kapříky. Zkusmo jsem pak k červíkům připíchnul i menší rohlík na nitce a přišel i větší kapřík. Konečně mi to dopoledne ryby pořádně braly. Vlastně i díky nucenému přesunu jsem si moc hezky zachytal. Cestou zpátky jsem se zastavil na původním místě, kde seděl rybář se synovcem. Ptám se jak to zatím šlo. Odpověděli, že až na pár malých cejnků a podouství nic moc.

V pondělí navečer jsem se vypravil do centra města na Labe. Další den se mělo citelně ochladit a už večer foukal dost silný vítr. Pod svahem na břehu to ale bylo příjemné podvečerní posezení. Vzal jsem s sebou kameru. Tentokrát jsem si říkal, že nebudu natáčet ve vodě nástrahu, ale zkusím natočit nahazování s cílem zjistit, jak přesně se mi to daří. Záznam přikládám ke článku, abyste si udělali představu i vy. Pro zafixování vzdálenosti nahazování používám gumičku přes cívku navijáku, takže vzdálenost se mi daří trefovat poměrně dost přesně. Co se týče směru vybírám vždycky nějaký výrazný orientační bod na druhém břehu. Strom, keř, skupinu kamení atd. Pro udržení směru náhozu na orientační bod se mi osvědčilo směřovat k tomuto bodu při vlastním náhozu (švihu) spodní rukojeť prutu a tou jaokby zamířit. Ne vždy se mi to dařilo, jak vidíte na videu. Tu a tam krmítko s nástrahou dopadne mimo vyznačenou cílovou oblast. Taky jsem se ne vždy na přesný směr soustředil. Chce to prostě cvik. Musím, ale říct, že přesné nahazování mělo ten večer svůj efekt. Ryby mi po prvních přibližně 20 minutách lovu, kdy se nedělo nic, prakticky nepřestaly brát po celou dobu. Lovil jsem převážně malé cejny. Tu a tam nějakého většího. Ale na nedostatek aktivity jsem si tentokrát nemohl stěžovat. Opět mi to moc pěkně bralo.

No trochu jsem si poslední dobou spravil náladu, alespoň co se týče aktivity na prutu. Jak už jsem psal, nemám prostě na ryby tolik času jako dřív. Nemám ještě docházkami popsanou ani první stránku v povolence. V tom málu případů, kdy se k vodě dostanu jsem rád, když neodejdu alespoń bez záběru a každá ryba na konci prutu potěší. Ještě chci párkrát zkusit Jesípek se splávkem a říkal jsem si, že bych zkusil nějakou večerní dravčí vycházku. Snad to dopadne.

Velikonoční urban

Standard

Tak už jsem taky letos zahájil. Musím tedy objektivně říct, že to letos s docházkou a prutohodinami bude značně slabší než v minulých letech. Přeci jen naše malá princezna si vyžaduje pozornost a jako tatík chci vidět jak si poprvé sedá, leze po kolenou a říká první slovíčka. Možná víc (a teď se budu rouhat), než ohýbající se špičky 🙂 Samozřejmě že na ohýbající se špičky jsem nezanevřel a ani to nemám v plánu. I když ve svém okolí jisté změny rybářských hodnot pozoruji. Například můj kamarád a kolega z práce Vojta. Onehdy na můj dotaz, jak se mu letos vede na rybách, odpověděl, že pořád nemá nové papíry. Že vlastně se mu ani na ryby moc nechce! 😮 Tak jsem se vyděšeně zeptal, jestli netrpí nějakou chorobou. Vysvětlil mi, že asi trpí určitou ztrátou motivace, neboť v naší práci, kde doposud denodenní kontakt s lidmi vyvolával jistou potřebu sednout si pak mlčky k vodě a sledovat jen ty ohýbající se špičky, najednou tenhle stimul s prací home office chybí. A že vlastně doma je v klidu dost, a že motivace nevidět se po pracovní době s dalšími lidmi se kompletně otočila v motivaci svoje kolegy naopak vidět, a rybaření v tichu, o samotě to tedy tak nějak odneslo. Určitě zajímavý poznatek z dnešní podivné koronavirové a postkoronavirové doby. Vojtu samozřejmě nepřestávám lanařit na ryby a věřím, že mu feederování brzy chybět začne 🙂

Mně tedy motivace jít k vodě zatím nedochází, i když moje letošní vycházky jsou zpravidla víkendové a vždy jen na pár hodin. Zároveň vybírám i místa, kde bych byl dobře v dosahu pro nějaký případ krize doma. Takový byl i můj Velikonoční urban. Vyrazil jsem s feederovou výbavou do města, na náplavku naproti Rozhlasu.

Jaro je letos, co se týče počasí, skutečně rozmarné. Doufám, že se to nepřenese i do léta. Je zima, připadá mi že neustále fouká silný vítr, prší a voda v řekách je vysoko. Tu Labe, tu Orlice žene co týden svými koryty hnědou kaši, podle toho, v kterých horách zrovna prší nebo svítí slunce a taje sníh. Člověk si musí dopředu zjistit, kam zrovna má a nemá smysl jít nahodit, aby netahal z vody pouze plavené větve nebo drny. Poměrně jistou volbou letos zjara bývají slepá ramena nebo pískovny. Taky už jsem to párkrát zkusil na Jesípku. Náplavka v centru byla na velikonoce v tomhle smyslu poměrně bezpečná. Hladina Labe trochu zvýšená, ale Hučák podržel silný proud a dalo se bezpečně chytat. Dokonce i voda nebyla nijak zvlášť špinavá.

Usadil jsem se na chvilku odpoledne a vzal s sebou i kameru, jestli se pod vodou neukáže nějaký zajímavý provoz. Nahodil jsem standardní průběžku s 50 cm návazcem. Pod háčkem oblíbený jarní rohlík se sendvičem z červů. Počasí mi přálo a na sluníčku ve městě bylo moc příjemně. Kolem panoval, i přes koronavirová omezení poměrně čilý vycházkový provoz. Ozvalo se mi na úvod několik malých cejnů a cejnků a pak mi rohlík s červíky vzali dva menší kapříci. Vcelku pohodové odpoledne.

Bylo znát, že ryby fungovaly ještě v zimním režimu. Záběry spíše slabé. Žádné brutálně ohnuté špice k hladině. Spíš takové drobné chvění, a to i od kapříků. Možná určitou roli sehrála i délka návazce a ne tolik rychlý proud, který jsem očekával. Na návazec k podvodní kameře jsem umístil malou Robin Red peletku se zrnkem plovoucí kukuřice. Vůně krmení a Robin Redky přilákala kapry. Je vidět jak si peletu několikrát přijeli osondovat. Všimněte si jak pomalu se kapři pohybují. Žádné zběsilé šmejdění po dně. Spíš rozvážné uzobávání z method mixu okolo nástrahy. Prostě pomalé jarní probouzení. Pohyb kapříka s natlučeným nosem, který připlaval peletu vyzkoušet dokonce několikrát za sebou, jsem na záznamu schválně několikanásobně zrychlil, aby byl vidět ten kontrast v běžné aktivitě okolo nástrahy.

Později odpoledne mě přišly navštívit i moje holky s kočárkem. Cestou potkaly ještě další kamarády na vycházce s kočárkem a tak jsme si všichni udělali na břehu takový malý brzký jarní piknik. I to je jedna z typických situací, kterou můžete zažít při urban fishingu. Sakryš, teď nevím, jestli i toto v té celé koronavirové uzávěře vlastně nebylo zákázáno. No teď už je to asi jedno. Teď už nás snad čeká alespoň trochu normální léto.

Pécova rybářská půjčovna

Standard

Přátelé je to tu. Jdu s kůží na trh. Tedy ne přímo s kůží, ale pár pěknejch kousků do placu dávám. Chtěl bych v tomto článku uvést svou rybářskou půjčovnu a trošku vám vysvětlit, o co v tomhle nápadu jde, no a taky vás pozvat, abyste se případně podívali a něco si vypůjčili 🙂 Tak poslouchejte.

O co jde

Pécova rybářská půjčovna je web, který už jsem strašně dlouho chtěl pustit do světa. Vlastně od doby, kdy jsem kvůli přestavbě našeho dětského pokojíku v bytě byl nucen přestěhovat svou rybářskou skříň do sklepa. U řady těch krásnejch kousků, které jsem stěhoval, jsem se divil, že je vlastně mám. Na svoje vycházky mám v pouzdře většinou dva feederové pruty, sbalený svůj židličko-batoh s krmítky a plechovkou šrotu a všechno ostatní je připravené pro strýčka příhodu ve skládku, vyrovnané v regálu a dostane se k vodě zřídka. Další skobička do projektu Pécovy půjčovny byla zatlučena, když jsme se s tátou chystali poprvé (a potom i podruhé) na soukromý kaprodrom v Roudnici. Nevěřil bych tomu, ale kaprařská výbava je tak jiná od té feederové! Takže jsem ke své jedné chudičké kaprové deličce, kterou jsem měl spíš tak do zálohy, kdyby něco, byl nucen od kámoše vypůjčit, alespoň jeden pořádný kaprový prut s navijákem. No a samozřejmě další nezbytnosti jako podložku pod kapry s vaničkou, vážící sak, váhu, a to vůbec nemluvím o lehátku, zakrmovací kobře, raketě nebo bivaku. Tyhle věci jako feederaři pochopitelně nemůžete znát, protože u vody vám stačí právě ten jeden slaboučký feeder prut nebo picker a židlička s batohem plným krmítek a šrotu, toť vše. A už vůbec nemůžete tušit, co vás tyhle věci budou stát, když byste se jako feederaři chtěli přeškolit na kapraře. To já zatím nechci. Feeder je moje disciplína. Ale není přeci jediná v tom našem sportu tichých bláznů. A takový týden s dvacetikilovými kapříky je přeci něco, co ani jako feederař nechcete minout. Je ale naprosto jasné, že pokud tedy nejste Donald Trump, tak na takovouhle výjimečnou výpravu, jednou do roka nebudete chtít nakupovat všechno to kaprařské náčiní, které navíc, abyste ho nezlomili nebo neutrhli při prvním záběru desetikiláka musí mít taky nějakou kvalitu.

Co jsem tím myslel

Protože jsem těch kaprařských výprav nakonec absolvoval víc než jednu, nějaké to vybavení u mě ve skládku přistálo. Zároveň myslím, že mám pár pěkných kousků i ohledně feederu. Dobře si pamatuju, se kterými pruty jsem začínal s feederem a jak bych tehdy ocenil, kdybych si vedle těch bidel za pár stovek mohl osáhnout nějaký ten pěkný kvalitní kousek pro porovnání.

Navíc si také myslím, a to je třeba další důvod, proč Pécova půjčovna může leckomu dávat smysl, že dnešní doba, příroda a svět si možná trošku víc než další a další nové vybavení, nové a nové obaly, nové a nové reklamy a nové a nové zásilky zaslouží trochu zvolnění a sdílení už hotového. Není to žádné moje náhlé prozření a nechci, aby to znělo příliš vzletně, ale mám prostě pocit, že stále více a více lidem vyhovuje spíš komunitní spolupráce a pomoc na úkor pouhého nezřízeného konzumu, živeného reklamou na každém kroku. Že pro víc a víc lidí spíš než blištivý nový štítek na oblečení nebo nejvíc hi-tech boty z reklamy na internetu dává větší smysl pátrat po opravdovém praktickém užitku věcí a třeba i příbězích, provázejících její vznik, místo vzniku nebo jejich historii obecně. A vůbec se to netýká jen rybaření nebo přírody. V řadě měst i u nás je dnes běžně možné sdílet třeba jízdní kola, kanceláře, knihy nebo zahrádky. Osobně mi je tenhle přístup ke světu docela blízký a ladí i s nápadem Pécovy půjčovny.

Zkrátka…

Nabízím vám prostřednictívím Pécovy půjčovny svoje rybárské vybavení k zapůjčení. Pokud vyrážíte na pár dní na kapry a víte, že by se vám kaprový cajk válel po zbytek roku ve sklepě, nekupujte ho. Pokud chcete zjistit, že vás feederový prut, co chytáte už řadu let, má nebo nemá konkureci v něčem, co najdete v mé půjčovně, ještě si ten kousek nekupujte. Pokud se chystáte na rybářské srandazávody a pravidla po vás chtějí 3,5 m dlouhý vezírek, který po závodech hodíte do kouta a už nikdy nebudete potřebovat, nekupujte ho. Půjčte si to nejdřív všechno a vyzkoušejte. Vyberte si některou z mých věcí. Rád vám nějaký z mých kousků na chvíli poskytnu. Na zkoušku, na závody nebo na vaši kaprovou výpravu.

Koukněte se, třeba najdete něco zajímavého.

www.pecovapujcovna.cz

Co mě potkalo v roce 2020

Standard

Svůj rybářskej rok 2020 si tedy za rámeček nedám. Marně přemýšlím jak rok 2020 zhodnotit tak, abyste vůbec tenhle článek dočetli. Rovnou říkám, že na rybách to byla neuvěřitelná tužka. A ještě ta čínská chřipka k tomu. Svět se otočil do neuvěřitelný vrtule, kterou bych si ani v nejdivočejším fantaskním rauši před březnem 2020 nedoved představit. Bohužel, jak tak sleduju začátek roku 2021, tahle vývrtka se asi jen tak točit nepřestane.

Největší úlovek roku 2020 nám ale domů přistál v srpnu. Narodila se nám krásná holčička, která samozřejmě vyhrává úlovek roku. Ta přebíjí veškerou smůlu s ostatními úlovky, nemocemi i vším ostatním šmejdem v roce 2020 😉

Statistika

Za rok 2020 jsem zapsal 65 docházek. Nejdřív jsem si myslel, že je to suveréně nejmenší číslo, co jsem zatím zaznamenal, ale pohledem do předchozího bilančního článku za rok 2019 jsem zjistil, že vlastně ne. Takže s počtem docházek to nebylo zas až tak špatné. Zapsal jsem dva kapry. Více méně tržní ryba na vánoční stůl z povinnosti. Z hlediska statistiky jsem tedy rozhodně nezaznamenal nijak rekordní či zapamatovatelný rok.

Revíry

Tradičně nejvíce jsem měl zapsané své „domovské“ hradecké Labe 31 a přilehlá slepá ramena a písníky. Ubylo návštěv na Labi 30 u Vysoké, kde nám naše molo zjara zavalil suchý strom a už jsme s Vojtou nějak nenašli sílu ho obnovit.
Zato jsem víckrát navštívil hradecké písníky, zejména Rusecký a Správčák. Dvakrát jsem to taky zkusil Pod radary, ale bez úspěchu. Tentokrát se ale nedostalo na Stanovice a muškování, což mě mrzí. Snad si to v následující sezóně vynahradím. Na Rozkoši se mi vcelku dařilo především v létě a na podzim. Párkrát jsme si tam fakt skvěle zafeederovali s Hrobníkem malý kapry. O vánocích jsem se pokusil o nějakého toho dravce Pod skalou, ale v tom návalu, co tam byl jsem neměl šanci. Nikdy předtím jsem na tom místě nebyl, bylo to jako vláčet na Václaváku. Ale zkušenost super. Hromada malýho potěru a malejch rybiček táhla podle břehu kolem strmejch skal. Co chvíli bylo vidět zalovit štiku nebo okouny. Čert ví, proč zrovna tady se jim to s tím mrazem tak líbilo. Na to budu určitě vzpomínat, jak jsme se s Hrobníkem vyhecovali. I když ani jeden z nás tady příliš nezaskóroval.

Ryby

Opět jsme s tátou zavítali na kaprodrom v Roudinici. Tentokrát se nám ale, příznačně k celýmu roku 2020, dařilo ze všech našich návštěv nejméně. Zaznamenali jsme jednoho kapra za 4 dny. Z mého feederování na Hradecku nevyčnívá snad nic, co by stálo za nějaké významená zaznamenání. Několik hezkých kaprů jsem vylovil přímo ve městě. Tradičně se mi dařilo zjara na Orlici. Jako zajímavost bych možná za rok 2020 mohl uvést líny, na které jsem měl docela štěstí. Jednoho moc pěkného jsem vylovil pod splavem v Předměřicích a několik dalších pak na Jesípku. Dařilo se mi docela i na podzim při mé návštěvě Plačického písníku, ale ani počtem ani velikostí úlovků se nejednalo o nic rekordního. Zajímavostí roku byl možná jen bolen, který mi při jednom podzimním chladným víkendu vzal robin red peletu na Labi pod Vysokou.

Technika a náčiní

Pro Roudnici jsem se nově vybavil kaprovým cajkem. Pořídil jsem si jeden tvrdej 3,5 liberní Sonik a jeden měkčí Sportex. Vybavil jsem to navijákama, novým pouzdrem a tak vůbec. No prostě, abych furt nemusel Vojtu otravovat s vypůjčováním. Cajk skvělej. Z toho Soniku to lítá jak střela. Bohužel se nám ty pruty nepodařilo pořádně prověřit nějakým pěkným, těžkým úlovkem. No snad v příští sezóně 2021, na kdy už máme dohodnutej s tátou kaprařskej tejden na vedlejší pískovně Stará voda. Táta už je od letoška v důchodu, tak objednal rovnou celej tejden 😛
Muškařská výbava ovšem zahálela. Z mejch feederů jsem odchytal pár jarních vycházek s vynikajícím Accolytem Ultra feeder. Tenhle prut je skvělej zjara a na podzim. Je tak lehoučkej do ruky a ty souboje s kaprama… Pětapadesátníka kapra na 12tku monofil není problém zdolat. No, to bych přál každýmu zažít. Tajně si pohrávám s myšlenkou do příštích sezón, že bych si od nich pořídil i ten tvrdší. Ta značka se mi fakt začíná líbit.

2020 za námi, je tu 2021 – achjo

Máme za sebou už prvních pár měsíců roku 2021. Zima byla docela výživná. Sněhu jsme měli snad tři neděle kupu i tady v Hradci. Mrzlo, sněžilo, no změna oproti loňsku. S Hrobníkem jsme byli i dírkovat na Rybárně. Bohužel 2021 začal tam, kde 2020 skončil a s tou bandou tupejch měkýšů co tomu tady v tom státě velí nevidím moc pozitivní perspektivu ani pro rok 2021. Kéž se nějaké malé světlo na konci tunelu objeví. Třeba v podobě prvních pěkných jarních vycházek. Už se na to těším. Vezmu kameru a něco pěknýho zase pod vodou natočím. Chtěl bych se taky letos vrátit na Hromkovy mokřady do Lípy. Vezmu tam na zkoušku svůj kaprovej cajk před tou Starou vodou a trošku to prověřím. Hlavně už ať je venku sluníčko a já vyrazím k vodě. Snad mi to naše malá princezna dovolí 🙂

Letní forma jako hrom

Standard

Nevím jestli je to zrovna nejvhodnější název pro článek, kterej se chystám napsat. Ale facebookový příspěvky s hashtagem #LetniFormaJakoHrom mě letos v létě fakt bavily. Je to asi to, co si z letošního léta budu pamatovat, protože jinak bych si tuhle sezónu mohl ze svýho rybářskýho životopisu s klidem škrtnout. O nic bych nepřišel.

Léto 2020 se ze zpětného pohledu jeví přeci jen trošku normálnějc než to šílený jaro s čínskou chřipkou a ještě šílenější zima a vánoce. Snažil jsem se chodit k vodě, co to jen šlo. Většinou jsem navštěvoval svá oblíbená místa na Jesípku, na Labi a na Orlici ve městě. Na Jesípek jsem často brával jen krátkej proutek se splávkem a jel nalehko na kole. Klasika Jesípek. Hromada sumečků, tu a tam malej línek, nebo kapřík ze stulíků. To mě bavilo. S feederem bych asi co chvíli váznul někde o větve nebo o stulíky, ale se splávkem to byla zábava.

Náš tajnej flek s molem zůstal bohužel celej rok zavalenej spadlým stromem a nějak jsme s kolegou Vojtou nenašli síly ho obnovit. Několikrát jsem navštívil místa okolo. Nezklamala. Zejména s odcházejícím létem to tam bylo fajn. Letos oproti loňsku léto dost propršelo. Korytem se tak často valilo tolik vody, že to s feederem nemělo cenu ani pokoušet. Ale přeci jen se mi právě nedaleko našeho mola v jednom takovým silným proudu docela dařilo.

Sluníčko už bylo ten den spíš podzimní a foukal studenej vítr. Voda vysoko nad normálem. Možná i naše molo by bylo ten den pod hladinou. Seděl jsem nedaleko, asi o sto metrů dál po proudu od mola a feeder házel podle břehu, kde proud přeci jen tolik nehnal. Krmítko s česnekovou směsí říznutou chlebovou strouhankou si přeci jen pár ryb našlo. Mezi několika cejny a cejnky, které bych tu čekal, jsem zdolal i pěknýho půlmetrovýho kapříka. To byl v rozvodněným proudu moc pěknej souboj. A dokonce, a to nejspíš čirou náhodou, i na rohlík zaseknutýho bolena.

Velká voda v řece v létě mě nutila navštěvovat nový místa nebo místa, kam často nechodívám. I několikrát během léta se stalo, že například k Jesípku se kvůli zvýšené hladině Labe nedalo vůbec dostat. Voda byla vysoko nad úrovní holínek. Obcházel jsem tak slepý ramena kolem Orlice – bez úspěchu. Párkrát jsem byl na Plačickým písníku. Tam se mi trochu dařilo až s podzimem.

Byl jsem tam jednou o víkendu ráno, když se nad hladinou válela už taková ta hustá podzimní mlha. Zkoušel jsem podle břehu ulovit nějakou nástražní rybku, že bych se pokusil o dravce. U břehu se ale nehnula ani ploutev. Asi dvacet metrů ode mě měli dva chlapíci rozložené kaprařské ležení. Každej dva pruty na stojánku a co chvíli metali do rybníka kobrama a lopatkama boilies a kukuřici. Asi po půlhodince marnýho snažení o nástražní plotičku, jsem to vzdal a nahodil feedery s modrou česnekovou směsí na krmítku. Jeden method a druhej s průběžkou. Nejdřív to nevypadalo na nějakou velkou akci. Asi hodinku se nic nedělo. Pak se ale zvedla mlha, sluníčko začalo hřát do hladiny a to vyhnalo asi i kapry, aby se šli ještě naposled před zimou vyhřát. Začli mi brát k mému překvapení na prut s průběžkou. Na method ani ťuk. Ten už byl možná hozený moc daleko. Průběžku jsem měl přibližně v poloviční vzdálenosti od břehu než měli nahozeno kolegové kapraři vedle. Během hodinky se mi podařilo zdolat pět kapříků. Spíš menších. Největší mohl mít k 50 cm délky. Chlapci vedle asi stražili na něco většího, ale žádnou akci jsem z jejich tábora neslyšel.

Když byla voda na normálu, chodil jsem jsem na Labe. Zašel jsem párkrát pod Předměřickej splav. Taky na svoje kasický místo na Orlici ve městě za zimákem. Tam jsem natočil krátký letní video. Je na něm vidět hromada cejnů, kteří okamžitě větří voňavej šrot. Prakticky hned jak dopadne do vody, jsou u něj. Větší kuličku zkouší několikrát ukrást tloušti nebo kapřík. Jednoho se mi tam taky podařilo zdolat.

Přátelé, co říct k mému rybářskému létu 2020. Krátce snad jen, že se mi v něm nedařilo o nic líp než za celej rok 2020. A to ani na peletu – tu červenou 🙂 Rok 2020 bude ale i tak pro mě nezapomenutelnej. A o tom zase jindy.

Karma je zdarma?

Standard

To je ale tužka! Neuvěřitelná tužka, co teď poslední dobou chytám. Nedaří se mi vůbec, ale vůbec nic. Kam přijdu, je to průšvih. Je to tak, musel jsem někde někoho pořádně namíchnout, protože jinak si neumím vysvětlit tu nehoráznou smůlu, co mám poslední dobou na rybách.

Koronavirové jaro bylo na rybách docela slibné. Chodil jsem hodně na Jesípek. Cesta podle Labe je kvůli cyklostezce zavřená a tak jsem měl vždycky pobaleno jen pár věcí na záda a jezdil jsem na kole. Podařilo se mi přemluvit nějaké ty líny, i několik kapříků jsem vylovil. Potkal jsem na Jesípku taky pár místních domorodců. Vždycky jsem se slušně zeptal, jestli jim nevadí, že budu chvilku okupovat jejich flek. Nebyl to nikdy problém a naopak jsme nejednou fajnově probrali všechno kolem rybařiny a místních podmínek. Docela se mi dařilo i na Orlici, kde mi zjara tradičně brali pěkní kapříci. Ale pak to najednou přišlo.

Měli jsme naplánovanou s tátou dovolenou na Roudnici. Víkend před odjezdem, jsem ještě provětral feeder na Labi ve městě. Ani tady to ještě nenasvědčovalo žádnou blížící se agónii. Náznakem sice pro mě mohla být rodinka, která si přišla zrovna k místu, kde jsem seděl házet s dětmi do vody kameny a šišky. Když jedna proletěla asi dvacet centimetrů od mojí hlavy, otočil jsem se na ně s patřičně vypovídajícím výrazem ve tváři. Řekl bych, že to pochopili, omluvili se a přesunuli se sto metrů dál po proudu. Přímo v centru jsem ale vytáhl moc pěknýho kapřího chlapáka skoro k 60 cm délky. Druhý den jsme vyráželi s tátou na kapry na Roudnici. Dlouho jsem se už na tu dovču těšil. Opět vybaveni několika desítkami kil návnady, dorazili jsme do chajdy a nahodili. Když se do druhého dne na signalizátorech nic nedělo – rozuměj vůbec nic, ani náznak záběru, trošku jsme znervózněli. Obešel jsem místa okolo nás a ptal jsem se jak jim to okolo jde. Posádka o dvě místa od nás mi sdělila, že nic moc – za dnešek jen asi 8 menších kaprů kolem 10 kil váhy 😮 To bylo znamení, že s naším flekem je něco špatně. Ano, bylo. Seděli jsme v parných letních dnech na místě nad největší hlubinou celého jezera. Smůla! Přesměrovali jsme tedy naše pruty a krmné zóny co nejvíc napravo, co nejvíc ke břehu, co jsme dohodili. Ani s touto změnou taktiky, ale žádná závratná změna nenastala. Za tři dny na pískovně jsme ve dvou zaznamenali pouze jediného kapra! Nic moc, vám řeknu.

Nasazený standard z Roudnice mě bohužel od té doby provází vlastně kamkoli se vypravím. Tu a tam se sice naskytne nějaký záblesk naděje, jako byl třeba moc pěkný lín, kterého jsem vytáhl pod splavem v Předměřicích, ale vesměs moje poslední vycházky k vodě nejsou ničím, co by stálo za zaznamenání do blogu nebo něco, o čem bych chtěl psát domů.

 

Zajel jsem se podívat na naše oblíbený místo, kam jsme vloni dost chodili s kolegou Vojtou. Projel jsem rozbahněným polem, po louce k našemu fleku a ejhle. Na námi vloni opravený molo spadl při jarních deštích strom. Molo totálně zavalené větvemi, palety rozesazené, místo zarostlý kopřivama a mlázím. No tak tohle bude chtít vydatnější brigádu než vloni. Navíc po bouřkách minulý týden sahá teď voda dobře 40 cm nad hranu mola. Hnědá voda se žene korytem. Ne,
tady se teď opravdu chytat nedá. Kdoví jestli to ještě vůbec dáme dokupy.

Něolik dní na to jsem vyrazil na Jesípek na kole. Osvědčené místo, řeklo by se. Bohužel jsem ale podcenil záplavy na horní Orlici, které zvedly i Labe pod soutokem, takže přístupové cesty k Jesípku byly přes metr zaplavené vzedmutým Labem. Sedl jsem si tedy na opačnou stranu slepého ramene. Fajn místo ve křoví. Nezaznamenal jsem přátelé jediný záběr! Jen těch slimáků nalezlých do kyblíčku s krmením, že mě napadalo jestli je třeba ryby také nežerou, že bych je začal nahazovat na háčku.

„Musíš na stojatou vodu“, povídám si a vyrazil jsem na Rusecký písník. Obloženo auty. V každém volném místě rybář. „Takový nával, to tu ale musí náramně brát…“. Věděl jsem o jednom místě v rákosí, kde jsem chytal vloni. Bylo tam volno. Nahodil jsem a za celé odpoledne jsem měl, hádejte…. nula záběrů. Klasický feeder s průběžkou, method feeder, kukuřice, červi, žížaly, rohlík, malé boilie… NIC!

„Tak zkus úplně nové místo“, řekl jsem si a zajel na písník Pod Radary, který už na stránkách hradeckých rybářů není označen jako malá voda. Dlouho to tak bývalo. Už od pohledu málo navštěvovaná menší pískovna. Vyšlapaných míst jen pár, hodně rákosí a větví sahajících do vody. Tu a tam vykukuje nějaký ostrůvek. Zajímavé místo. „Pokud to bývala dlouho malá voda, ryby tu být musí“, předpokládal jsem. Omyl. Dal jsem tomu dvě šance. Obě s nulou. A to nejen ve score úlovků. Rovněž s nulou ve score záběrů!

Asi jsem se tím feederovým rybolovem namlsal, že se vždy alespoň něco na špičce děje. Tentokrát už několikátý pokus prakticky bez kontaktu. Co dělám špatně? Koho jsem kde naštval? Jestli tomu nedávám dost srdce, nebo nevím. Nepřipadá mi, že bych dělal něco nějak zásadně jinak, než jindy. Možná bych se někde měl vyplatit nějakým odpustkem. No tak třeba to bude tenhle článek. Achjo. Asi to chce prostě jen vytrvat. Jen co padne hladina Labe a Orlice po povodních zpátky do normálu, obejdu známý fleky a zkusím to tam. Já to zlomím!

Feeder za časů cholery

Standard

Odpusťte mi, moji čtenáři, trošku lacinou parafrázi názvu slavného románu Gabriela Garcíi Márqueze, ale situace, kterou dnes okolo nás máme nemá v našich časech obdoby. Bohužel se obávám, že bychom si na podobné stavy měli pomalu začít zvykat. Jo jo, příroda se na nás zlobí za všechno, co ji vyvádíme a dává nám to hezky sežrat. Zatím tedy jen po troškách. Dost filozofických úvah na začátek a zpět do naší současnosti. Je to všechno tak neuvěřitelný, až si to tu musím napsat.

Mory, španělský chřipky, cholery a další moribundusy, který si někteří z nás pamatují z učebnic dějepisu? Nebo SARSy, Eboly a Ziky, který přešly tak nějak vedle nás? To všechno dnes přebíjí novodobá, digitální, čínská chřipka Covid19, naštěstí tedy ne tedy naštěstí počtem mrtvých. Mediální obraz aktuální globální epidemie a dopad současných opatření je už ale dneska bezprecedentní. Myslím, že všechny generace, které jsou ještě dnes na živu toto ve svých životech nepamatují. Život stojí, kultura stojí, sport se nekoná, hranice jsou zavřené a lidé pořádají soutěže v počítání slova „koronavirus“ v televizích zpravodajských relacích. Valná většina z nich není nemocná. Přesto venku solidárně všichni nosí ochranné roušky přes nos a pusu a šijí je jeden pro druhého doma na koleni. Do obchodů, které zbyly otevřené se chodí nakupovat jídlo a drobné nezbytnosti na etapy. Ráno důchodci a po zbytek dne ostatní. Je nařízeno nevycházet. Povolené jsou cesty do práce, za obstaráním rodiny, ale co hlavně – do přírody. Ano přátelé, na ryby se může.

Venku je tak pěkný jaro, že by byla škoda nejít. Bohužel jsou zavřené rybářské prodejny, takže červy je třeba nahradit vařenejma kroupama. Sám jsem shodou okolností koupil dva kelímky červů ještě před karanténou, takže jsem je vzal s sebou a vyrazil na Orlici. Venku sluníčko, krásnejch 15 stupňů. U vody překvapivě moc lidí není. Tedy alespoň ve čtvrtek odpoledne. Dokážu si představit, že o víkendu to bude jinej cvrkot. Co taky mají chlapi dělat? Hospody jsou zavřený, na výlet s rodinou není pomalu kam vyrazit a beztak je nařízeno zůstat doma. Usedám na svůj oblíbenej flíček a do vody už letí průběžka s voňavým krmením, které jsem ještě vyšperkoval panákem rumu a na háčku kousek sušeného rohlíku a tři červi.

Orlice opět nezklamala. Prakticky hned se začli hlásit kařpíci. Tu větší nebo menší, ale aktivita se dostavila prakticky okamžitě. Zkouším měnit nástrahy z rohlíku na kukuřici a malé boilie. Všechno funguje. Kapříci už mají jarní apetýt.

Nahodil jsem do vody taky podvodní kameru s nástrahou v podobě panáčka z malého boilie. Chtěl jsem se podívat jaká je takhle zjara pod hladinou aktivita a jaké ryby přiláká malinká kulička v příchuti „máslová hruška“. Voda je krásně čistá. Ještě zimní. Není dost teplá na to, aby v ní rostly zelené řasy nebo sinice. Zároveň stále dost proudí. V řece je pořád ještě dost sněhové vody. Kolem nástrahy se samozřejmě první objevili cejni a vytrvale si s ní pinkali. Tu a tam ji nějaký z nich ocumlal, ale byla na ně příliš velká, aby ji mohli zhltnout a já zaznamenal záběr. Dokonce se mi podařilo natočit i ježdíka, který přijel zkontrolovat okolí a kterého jsem nikdy z vody nevylovil. Překvapením pro mě byl také malý bolen, kterému zjevně boilie taky vonělo. Malý kapřík zase poctivě za nástrahu zatáhl. Ale vylekal se, jakmile ucítil protitlak. Všimněte si schválně jak rej cejnů doslova zatluče svou aktivitou nástrahu do bahna. Ve videu jsem tuhle část zrychlil a zvýraznil místo nástrahy. I přesto, že je už vlastně pohřbená, se ji podaří jednomu z nich zase vydolovat, aby ji mohl ocucat. Musí bejt pěkně silně cejtit, že si ji najdou i v bahně.

U vody bylo opět krásně, jako vždy. Pohledem na hladinu a teplem jarního sluníčka se až člověku nechce věřit, co se všude okolo děje. Tak snad to ve zdraví přečkáme a brzy zase budeme moct zajít třeba na pivo probrat všechny ty úlovky. Prozatím nám všem hlavně pevné zdraví a ať nám aspoň ta rybařina dokáže udělat radost!

Co mě potkalo v roce 2019

Standard

Tak jsem si konečně našel chvilku, abych trochu shrnul svůj rybářskej rok 2019. Dal jsem si trochu na čas, ale přeci jen si tu to tradiční vzpomínkové okénko dovolím.

Statistika

Ať počítám jak počítám, za rok 2019 jsem byl u vody 57 krát, a to je skoro o 20 vycházek méně než rok předtím. Předloni to byl jen můj pocit, že jsem tak často nebyl u vody. Vloni už to byla realita. Znovu jsem nejčastěji docházel na domácí Labe 31 a první vycházku jsem zapsal až 3. března. Poslední pak 31. prosince, kdy jsem vyrazil na umrzlej splav vláčet. Byla to teda pěkná klouzačka a rybu jsem neviděl. Celkem jsem v roce 2019 zapsal 10 ryb, z nichž vítězem byl fantastickej 4 a půl kilovej candát z Rozkoše.

Revíry

Tradičně nejvíckrát jsem měl v papírech napsanej domácí revír Labe 31. Chodil jsem hodně na Jesípek. Párkrát jsem byl i pod Hučákem a na Pláckách. Několikrát taky na Správčáku. Revír Labe 30 je pak těsně v závěsu, a to především díky návštěvám našeho „tajnýho“ fleku. Trošku jsme tam s Vojtou vloni vyspravili molo, ale nevím jak to přežije letošní zimu. Strom ze břehu se pořád víc a víc naklání do vody, takže možná už v roce 2020 tu budeme mít smůlu. Časně zjara a pak zase před vánoci jsem tradičně vyrazil na Orlici a několikrát přes léto na ni chytal i ve městě. Pár návštěv ve Stanovicích s muškou, pokusný výpravy na Labe do Pardubic a na Orlici pod Týniště, potom pětkrát Rozkoš a jarní vymrzlá výprava s tátou na Roudnici. Speciálním revírem byl pro mě vloni hradeckej Stříbrňák. Chytal jsem tam dvakrát zjara jako přípravu na method feederové závody, které se nakonec nekonaly. Ale i tak to byla zajímavá a fajn návštěva. Další speciální návštěva byla na Metuji v pekelským údolí, kde mi Jedna na mou rozlučku se svobodou domluvil jedno večerní chytání duháků.

Ryby

Na kaprodromu v Roudnici to vloni zjara nebyla taková jízda jako rok předtím v létě. Ryby byly po zimě ještě dost ospalé, ale i tak táta chytil svýho životního kapra o váze 20 kg a já ještě o kilčo těžšího jesetera. Z roku 2019 si budu asi nejvíc pamatovat úlovek kapitálního candáta z říjnové Rozkoše. I když byl zaseknutej více méně náhodou, bylo to nádherný překvapení. Na Stříbrňáku mi zjara brali pěkní barevní kapříci. Moc hezky jsme si zachytali kapry i na Rozkoši v létě s Hrobníkem. Byl rád, že může nějakej ten úlovek taky doma prezentovat ženě. V záři jsme pak trefili fantastický kapří nedělní dopoledne s Vojtou na Plačickým písníku, kdy nám brali půlmetroví kapři na hod, že jsme nestihli ani rozložit druhej prut. Krásný jeseny a podoustve jsem tradičně potkal na „tajným“ fleku. Tam je to jejich místo. V létě jsem pak vytáhl několik pěkných kaprů a pár obrovských cejnů u i na Správčáku. Chytání tady bylo fakt specifický. Obrovská hloubka, průzračná voda a chytání na délku prutu od břehu. Labskou sezónu jsem uzavřel slunečnou říjnovou nedělí na náplavce v centru města. Moc pěkný chytání s krásnejma říčníma kapříkama.

Technika a náčiní

První ostřejší test novýho Accolyte Ultra Feederu jsem provedl na jaře na Stříbrňáku. Prut, ač velmi subtilní a slaboučký konstrukce, fantasticky vede a je extrémně citlivej. Použil jsem ho pak znova před vánoci na Orlici a zdolávačka kaprů s ním je skvělá. Nechal jsem se vyhecovat a přihlásil jsem se na method feederové závody, které se měly konat právě na Stříbrňáku koncem května. Nechtěl jsem podcenit přípravu, a tak jsem si pořídil povolenku i na soukromej Stříbrňák, abych to tam všechno vyzkoušel. „Tréningy“ byly moc fajn. Chytal jsem podle pravidel pouze na method krmítko s umělejma nástrahama a kapříci spolupracovali moc pěkně. Ze závodů nakonec z organizačních důvodů sešlo, ale i tak jsem si na Stříbrňáku pěkně zachytal. Většinu roku jsem k vodě nosil Preston medium Monster feeder a můj oblíbenej Mivardi Professional heavy feeder. Na Rozkoši i na Labi mi oba odvedly spolehlivej výkon. Na Roudnici jsem si opět půjčil Mivardi Nuclear Capr od Vojty, ale už jsem si řek, že si musím alespoň nějakou základní kaprařskou výbavu pořídit taky pro sebe. Tak uvidíme jak moc ji použiju v roce 2020.

Moje muškařský místo ve Stanovicích jsem vloni navštívil bez Hrobníka, ale zato jsem tam při jedné ze svých návštěv domluvil svatební mejdan ve Šporkově mlejně 🙂 Tak jako rybaření ve Stanovicích, i naše svatba tam proběhla skvěle, ale o tom jindy 🙂

Zkusil jsem si taky s Kubou lov na dírkách, čímž jsem vlastně začátkem ledna zahájil sezónu. Ale bylo to teda jen krátký nedělní dopoledne na rybníčku za Rybárnou.

2019 za námi, ať žije 2020

Zima je letos naprosto bez sněhu, mrzlo dohromady asi tejden. Na první pohled by se zdálo, že počasí rybařině přeje. Jo, jednou už jsem letos na rybách byl. Ale byla to spíš výjimka, kdy bylo víkendový odpoledne s troškou sluníčka a bez větru. Počasí je i tak dost na houpačce. Prší nebo silně fouká a v tom se mi přeci jen víkend u vody trávit nechce. Ještě je pořád moc krátkej den, abych mohl vyrazit v tejdnu po práci. Ale řádně otevřít sezónu se chystám tradičně na svoje narozeniny v půlce března, tak snad to půjde. Co se týče počtu vycházek, myslím, že letos skončím s ještě menším číslem. Chystají se na mě otcovské povinnosti a ty budou mít před rybařinou samozřejmě přednost. Věřím, ale že i na úkor menšího počtu vycházek mě něco pěknýho novýho čeká. Takže, ať nám zdraví přeje a ať to tahá i v roce 2020!