Na zkušenou do světa

Standard

Poslední dobou se hodně vracím k tomu, proč si vlastně tenhle blog píšu. Říkal jsem si od začátku, že budu svoje zážitky a zkušenosti konfrontovat s tím, co jsem si kde přečet, co říkaj rybářský veličiny a s tím, co se dá na internetu najít. Vždycky jsem si myslel, že ta rybářská lehkost, přehled a profese, kterejma se ve svejch videích prezentujou slavný rybářský jména je jen otázkou dostatečného přístupu ke správnejm informacím. Zejdnodušeně řečeno, že se prostě někde musí dát naučit například to, kdy a kde kapři berou nebo neberou a proč. Postupem času si ale začínám uvědomovat a přicházet na to, že velká část (možná většina, nevím) rybářský profesionality je spíš o tom kolik míst člověk navštíví, jaký způsoby lovu, návnady a nástrahy vyzkouší, s kým se na rybách potká a co si z toho všeho pro sebe vezme.

Proč takový složitý úvodní zamyšlení? Před nedávnem se mi totiž dostalo pozvání na nultý ročník NaFeeder.cz srazu. Kamarádi ze stránek www.nafeeder.cz, se kterejma jsem měl tu čest doposud jen elektronicky se rozhodli uspořádat víkendovou akci pro nadšence feederu. Nešlo odmítnout samozřejmě. Organizačním i profesním garantem akce se stal Petr Kabát, zkušený feederový harcovník. Na plánu bylo především feederování, sobotní odpolední sranda závod, no a protože pozvání přijali i Petrovi kolegové závodníci Pavel Sičák a Roman Srb, tak i nějaký to sdílení znalostí a zkušeností nejen v závodě, ale i večer u piva a grilu. Takovou studnici zkušeností mi přišlo škoda nevyužít.

Dorazil jsem v pátek večer. Ještě před setměním jsem stihnul nahodit a pár hodinek odchytat. Chlapi samozřejmě u piva stříleli jednu rybářskou historku za druhou a latina jela celej večer. Jakmile Petr a jeho kolegové ráno vybalili svůj cajk, začal jsem už tušit, v čem asi tak může spočívat rozdíl mezi mým feederováním a tím závodním. Po svojí loňský účasti na gulášovejch závodech v Náchodě jsem si ještě pořád myslel, že základ je namíchat dostatečně high-tech voňavý krmení anebo vybrat správnou techniku lovu. Chyba lávky. Rozdíl, přátelé, je asi v jednom milionu dalších detailů.

Když Petr s Romanem začali ukazovat jak navázat závodní montáže a mluvili o vlascích v průměrech 0,10 – 0,14, háčcích 18 – 14, vzpomněl jsem si na svoje pokusy s 14tkovým fluorcarbonem na Rozkoši, kde mi to násaďáci trhali jeden forpas za druhým, až jsem musel přezbrojit na kaprařskou šňůrku síly 0,17 🙂 Jenže o čem je vlastně závodní feeder? Jemnost, jemnost, jemnost nade vše. Při závodě přeci musíš tahat ryby. Tahat furt. Třeba malý, třeba malinkatý, ale furt! Dílkem do mozaiky tohohle přístupu k rybařině byly pak Petrovy a Romanovy zásobníky návazců, které obsahovaly 300 – 400 předvázaných forpasů různých délek, velikostí háčků, tlouštěk silonů. A to Petr prohlásil, že jsou stejně „jen“ tréningový. Můžu směle konstatovat, že vidět Petra nebo Romana vázat forpasy nebo vytvářet páternostery naživo je ta zkušenost, za kterou se vyplatí vyrazit do světa. Instruktážních videí je všude po internetu hromada, ale interaktivita, kdy se člověk může zeptat proč vázat zrovna tohle, a ne něco jinýho, proč uzel sem a ne o 5 cm níž nebo výš, ta na internetu není. A navíc v podání Petra byla instruktáž opentlená hromadou rybářskejch historek na právě aktuální téma uzly, vlasce, stopery, háčky 🙂

Jak vypadá závodění, a co je klíčem k úspěchu jsme si po dopolední instruktáži měli vyzkoušet v odpoledním sranda závodě. Petr a chlapi z jeho závodního týmu si nás, zbytek účastníků rozdělili do skupinek s tím, že nás budou střídavě při závodě koučovat. S úvodním  hvizdem letěly do Labe první krmítka. Pro zajímavost jsem uvázal páternoster podle Petra a byl jsem zvědavej, jakej budu míst úspěch. Na páternoster prakticky nechytám. Pokaždý když jsem to zkusil měl jsem montáž věčně zamuchlanout a zamotanou do karabinek. Tentokrát jsem páternoster uvázal podle Petra rovnou na kmeňák bez karabinek. A kupodivu se nemuchlal. V probíhajícím závodě jsem si uvědomil další aspekt závodní rybařiny. Je to totiž sport. Závodníkům tohle asi přijde normální, ale musím říct, že mně to bylo malinko proti srsti, když mi Pavel za zády co 3 minuty hulákal: „Nahazuj!“. A za 3 minuty znova: „Nahazuj. Málo nahazuješ! Už ať to tam letí, dělej!“. Musel jsem si v hlavě vždycky připomenout: „Je to závod. Je to sport!“ Stačí si vzpomenout jak vypadá závod plavců nebo fotbalovej zápas. Jak tam se hecuje tým? Jak tam probíhá povzbuzování? 🙂

Skončil jsem na čestném 8. místě z 10 závodníků. Stejně jako vloni v Náchodě i teď v Brandýse jsem došel k závěru, že závodní rybařina nejspíš nebude pro mě. A to ani snad ne vzhledem k výsledku nebo proto, že bych byl línej připravit si do krabičky 300 návazců. Rybařinu mám prostě spojenou s jinejma věcma než je tah na výsledek, hecování se a honba za rekordama nebo cenama. Od toho mám v práci tejdenní hodnotící porady. Rybařit chodím pro tu pohodu u vody, klid, ticho, vůni. Stres, časový limity, hecování a řev, strach o výsledek nebo potřeba bejt na stupních vítězů mně osobně prostě dohromady s rybařinou nějak nepasuje. A vlastně mi asi ani nevadí, když se mi zrovna 5 minut nezachvěje špička prutu, což je ve feederovým závodě samozřejmě problém.

Zažít si závod a zažít si i tu vyhrocenou závodní atmosféru je ale samozřejmě jednou za čas osvěžující. Člověka to buď pohltí anebo vrátí myšlenky na závodní kariéru zpět do reality. Zkušenosti se ale hromadí a s každým vystoupením z komfortní zóny o to rychlejc.

Víkendovej feeder sraz jsme zakončili sobotní večerní grilovačkou s dekorováním vítězů odpoledního závodu, a pohodovou nedělní ranní rybačkou. Chlapi z Petrova závodního týmu se zdrželi v sobotu dlouho do noci, a tak jsme my začátečníci měli dostatek času vyzvídat další jejich tajný triky a tipy. Zajimavý bylo, že Petr třeba moc neřeší krmení. Jako míchá ho pečlivě, to jo. Vlhčí na několikrát rozprašovačem, prosívá, atd. Ale co se týče složení tvrdil, že se spoléhá převážně na připravený směsi a hlínu a z barev volí hlavně tmavé odstíny. V zimě pak ani ne snad slané, ale spíš hodně výrazné a kořeněné chutě. Z nástrah výhradně červy. Sem tam prej chytají na žížaly, ale věci jako rohlík, kukuřici vůbec nezmiňoval a o boilies jsme si dokonce vyslechli několik pohrdavých slov 🙂 Petrovy komentáře k method feederu nebudu radši ani zmiňovat 🙂

Víkend to byl fantastickej. Zachytal jsem si na Labi jinde než v Hradci nebo Pardubicích. Musím říct, že řeka v Brandýse zas až tak jiná není ani co se týče rybí osádky. Vytáhl jsem pár cejnků malých, cejnů i kapra. Seznámil jsem se s několika rybářskejma veličinama a poznal bandu podobnejch nadšenců jako jsem já. Naučil jsem se cosi novýho z feederový praxe. Odnesl si haldu zkušeností jak se připravuje a jak funguje feederový závodník. A taky jsem si odvezl Petrovo krédo, který naprosto odpovídá na otázku v mém úvodním zamyšlení. Když jsem se Petra ptal po nějaký jeho rybářský historce o senzačních úlovcích jak tohle všechno ví, jak ví, že ryby budou zrovna tady a ne jinde, jak ví, že zrovna dneska budou brát sumci a ne třeba candáti, odpověděl jednoduše: „prutohodiny“. Ano, prutohodiny, docházky, ruzný místa, různý lidi, zkoušení nástrah, technik to je doplněk všech těch jednoduše dosažitelnejch internetů, videí a rybářskejch knížek. Musíš mít za sebou dostatek prutohodin. No je to přeci jasný, ne? 🙂

Plonkový jaro

Standard

Mám letos nějak plonkový jaro. Sezónu jsem sice zahájil už druhýho ledna, ale tomu se samozřejmě nedá řikat jarní chytání. No i když počasí tomu tenkrát dost odpovídalo. Zima se ale pak přihlásila a mrazy povolily až po půlce března. Ještě na moje narozeniny, kdy tradičně chodívám zahajovat sezónu jsem si nedokázal představit, že bych vytáh paty k vodě. Leda bych si vzal s sebou místo prutu brusle.

Nesměle jsem vyrazil na první jarní chytačku až před velikonocema na dědkův flek. Vítr mě bičoval a sluníčko hřálo jen hodně, hodně nesměle, ale přeci jen se nějaký ten cejn na břeh podíval. Na dědkově fleku samozřejmě kapitální cejní kousci, jako obvykle. Jojo je to fajn pocit, když se poprvé zjara zachvěje špička 😉

Znova k vodě jsem se dostal až skoro za čtrnáct dní. Jarní prudká voda pomalu ustoupila a já vyrazil na Mlejnek otevřít Orlici. Počasí už mnohem víc připomínalo jaro, slunce se příjemně opíralo a já zahájil svý odpoledne tím, že jsem si při zapichování vidličky nabral plnou holínku vody. Do auta se mi samozřejmě přes bažinatou louku přezout nechtělo, a tak jsem na sluníčku sušil pravou holínku, ponožku a půlku nohavice celý odpoledne. Asi se mi řeka chtěla omluvit, protože mi po celý odpoledne brali krásný jarní kapříci. A to i navzdory vodáckýmu kroužku, kterej zřejmě po zimě zrovna otevíral loděnici na protějším břehu odpoledním etapovým závodem a pramice mi brázdily před silonama prakticky až do soumraku. Kaprům to ale zřejmě nevadilo. Záběry tedy byly hodně nesmělý a pár prvních jich vyšlo naprázdno, ale prodloužil jsem forpas, zvětšil háček a už to fungovalo.

Svoje jarní nástrhahy ani návnady jsem nijak dlouze nepromejšlel. Otevřel jsem kbelík, kde jsem měl přes zimu uskladněný načnutý pytle s method mixama, vytáhl jsem namátkou jeden a šup k vodě. Hlavně aby člověk už moh nasávat tu jarní pohodičku. Jako nástrahu jsem nejčastějc věšel na háček tradiční štípanej rohlík na šňůrce, přes zimu pořádně vytvrdlej 🙂

Z pravidelný celofiremní akce, na kterou jezdíme každej rok na jaře jsem si letos přivez nějakýho bacila, kterej mě složil na skoro deset dní do postele. Mezi tím se změnil čas na letní a venku se konečně přestalo stmívat odpoledne. Za oknem všechno kvete, lidi shazujou kabáty a obouvají sandále a já zastlanej v peřinách s rýmou, kašlem a neschopenkou přemejšlím, jak by se už hezky dalo i po práci vyrazit na pár hodinek k vodě.

I naše pravidelný velikonoční otevírání Rozkoše jsme s tatíkem museli o dva tejdny odložit. Udělali jsme ale dobře. Ve Spytě pod silnicí nám kapři nedali pokoj celý dopoledne. Žádní obři to teda nebyli, ale zato brali prakticky bez přestávky. Co nához, to ryba. Při pokusu zvětšit nástrahu cvrkot ustal. Žádnej větší kapří brácha se mezi nima nevyskytnul. Zábava to ale byla. Aspoň jsme malýmu synovečkovi, kterej se za náma přišel podívat, mohli ukázat nějakou tu rybu.

I přes tři poměrně zdařilý jarní vycházky mám letos pocit, že se k vodě vůbec nedostanu a že to letošní jaro je nějak zabitý. Kolikrát jsem si už v těchhlech krásnejch jarních dnech dopoledne v práci říkal jak odpoledne beru pruty a jedu nahodit. Jenže ejhle, pak se člověk ani neotočí a v půl 6 večer si v kanclu povídám, že už bych možná pro dnešek moh jít domů. A rybačka se samozřejmě nekoná.

Když už jsem se onehdá odhodlal na krátkou večerní neplánovanou vycházku na Jesípek, popadnuv první pytel s method mixem, bez červů a se zamuchlanejma návazcema v krabičce z minulý výpravy, samozřejmě jsem zaznamenal čistou nulu záběrů, protože ani na tu minimální přípravu jsem se v rámci spěchu k vodě, abych ještě stihnul aspoň chvilku sluníčka, nezmohl. Ne, ne. I malá výprava potřebuje třeba jen drobnou přípravu, důvěru v návnady, v nástray a ve vybavení. Stres a spěch na ryby nepatří. Beru to jako lekci.

Léto mi tohle uspěchaný jaro určitě vynahradí. Moc se těšim. A vlastně se těším už na další víkend. Jedu na feederovej sraz. Tam si kancl s sebou neberu.

Co mě potkalo v roce 2017

Standard

Tak už jsem to všechno sesumíroval, zapsal, prošrktal a odevzdal. Zavádím novou tradici sezóních rekapitulačních článků. Nebyl jsem totiž schopnej si vzpomenout, kolik vlastně docházek jsem měl v předminulý sezóně. A nebejt blogu, kam jsem si zapisoval zkušenosti, který jsem nabyl a zveřejňoval fotky ryb, který jsem chytil, nebyl bych schopnej vzpomenout si ani na to, co všechno mě vlastně potkalo. S koncem roku je tu tedy sumarizační článek o sezóně 2017.

Motto: U vody bylo fakt krásně! Jak jinak 🙂

Statistika

Při vyplňování povolenky jsem sečetl celkem 68 vycházek, přičemž první jsem absolvoval 5. března na Orlici na Mlejnku, kde se mi vcelku dařilo a nebyla ani tak strašná zima. Michalovi jsem odtamtud dal jednoho kapra. Poslední vycházka pak byla 5. listopadu tamtéž, opět s vůbec ne špatným výsledkem. První rybu sezóny jsem sice pustil (malýho cejna), ale prvního kapra ne. Nevím jak pověry platěj nebo neplatěj, ale zbytek sezóny nebyl až zas tak marnej. Zapsal jsem celkem 4 ryby. Dva kapry, amura a štiku v celkový váze 13 kilo. Navštívil jsem 6 různejch revírů a nejvíc docházek jsem tradičně zapsal na Labi 31 – na domácím hřišti. Mimo zápis v povolence je samozřejmě můj závodní pokus na náchodským lesáckým rybníku a kanadský dovolenkový dobrodrůžo.

Revíry

Z revírů, který jsem navštívil bylo určitě nejzajímavější jezero Ontario v Kanadě. V červenci jsem tu měl možnost s chlapama z práce zachytat si místní candáty. Rybařil jsem poprvé v zahraničí, poprvé z lodi a poprvé na takhle obrovský vodě. Víkend to byl vynikající a bylo to důstojný zahájení naší letošní kanadský dovolený. Z českých luhů a hájů jsem samozřejmě nejvíc času strávil na domácí půdě, hradecký Orlici nebo Labi. Druhý v pořadí je pak Labe 30, kam jsem hodně chodil především na podzim. Jednou jsem taky navštívil Tondu v pardubický aréně na širokým Labi v Brozanech a vyzkoušel Chrudimku přímo ve městě. Tahle výprava ale neměla valnýho výsledku. Letos jsem nenavštívil Hromkovy mokřady, kam jsme se celý léto chystali s Jendou na jednodenní ulejvku z práce. Neklaplo to, tak snad v příští sezóně.

Ryby

I navzdory tomu, že jsem prvního kapra sezóny nepustil zpátky do vody, nemůžu říct, že by se mi kapři v roce 2017 vyhejbali. Podařilo se mi přemluvit k záběru kapříky na Jesípku, v Labi, na náhonu v Březhradě, na Rozkoši i na Orlici. Největší kapr byl paradoxně z nejdivočejšího proudu a měl přes 60 čísel. Dva jsem si zapsal. Jeden skončil na našem vánočním stole, druhej u Michala v lednici. Cejni opět největší nad Hučákem a na dědkově fleku. Krásný lopaťáci. Jednoho jsem věnoval i dědkovu zeťákovi, kterej mě tam přišel „zkontrolovat“. Podoustve se mi podařilo natrefit i jinde než pod jezem ve Vysoký. Krásný podoustve mi braly při mým hi-tech experimentu na tvrdý barevný boilies. Tloušťům a jesenům zářivý dipovaný kuličky chutnaly taky. Dokonce, když jsem zvětšil na velikost 18 podařilo se mi vytáhnout i pěkný kousky skoro k 50 cm délky. Poprvé se mi taky trochu víc dařilo na líny. Lovil jsem je v zarostlým slepým rameni na žížalu. Moc se mi ale nedařilo s přívlačí. Je pravda, že přívlačovejm vycházkám jsem letos moc nedal. Okouna jsem nepotkal žádnýho, jen jednu malou štičku.

Největší zážitek mi ale přinesli amuři. Absolvoval jsem 4 amuří vycházky. Všechny s vynikajícíma výsledkama. Prakticky non-stop aktivita na prutu, ovšem pouze s použitím selektivního vnadidla. Tahle zkušenost mi znova potvrdila význam specializovanejch krmících směsí. Míra amura je u nás zvýšená na 70 cm, přesto se mi podařilo setkat se s několika „dospělejma“ kouskama. Jednoho jsem zapsal v celkový dýlce 83 cm a váze něco kolem 6 a půl kila. Dvacetiminutový zdolávání byl fantastickej zážitek. Slaboučkej silon, povolená cívka navijáku, několik výpadů zpět do jezera a zase ke břehu. Chlapi z vedlejšího fleku stáli u mě a komentovali, jak v životě neviděli, že by amur skákal nad hladinu. Myslím, že tohle byla ryba roku.

Pochopitelně zcela speciální kategorií pak byli candáti (walleyes) z jezera Ontario. Chytli jsme jich s Mikem za odpoledne hromadu spolu s další místní osádkou sheepheads a štikama. Byl to zážitek.

Technika

Věnoval jsem se opět převážně feederu. Používám ve valný většině průběžnou montáž. Ke konci roku jsem z feederové kovové hokejky zjemnil na kroucenej silon před koncovým návazcem. Jenom několikrát jsem zkusil také method feeder. Průběžka mi po většinu roku fungovala velmi dobře, a to i v extrémních podmínkách v chladný vodě zjara a na podzim nebo mezi stulíkama na zarostlým slepým ramenu. Vyzkoušel jsem taky jednu radu ohledně zakrmování odchycenou náhodně v rybářský prodejně, a sice krmení jen kukuřicí nebo zrním pokud nechcete mít na prutu jako první návštěvníky cejny a plotice a složitě se přes ně prochytávat například ke kapříkům. Vyzkoušel jsem úspěšně na slepým ramenu při chytání kaprů mezi stulíky a na řece při svém hi-tech experimentu, kdy jsem krmil výhradně peletama a boilie koulema. Na řece se mi výsledek dostavil po delší době. Sice ne v podobě větších kaprů, ale velkých jesenů a tloušťů. Velmi dobrou zkušenost jsem zaznamenal s amurovým krmením a taky se sladkejma mixama Dovit do studený vody. Fakt fungujou.

Pro mě úplně novou techniku jsem si vyzkoušel v Kanadě, kde jsme lovili místní candáty vláčením za lodí, tzv trollingem. Poprvé jsem viděl a vyzkoušel koncovou sestavu pro tenhle způsob lovu. Zkoušeli jsme taky klasickou přívlač, ale bez valnýho úspěchu. Tady jsem poprvé použil chlupato-kovový spinner-bait.

2017 za námi, ať žije 2018

Už se moc těším na novou sezónu. Až zase přestane bejt ve 4 hodiny odpoledne tma a budu moct jít na večer k vodě bez čelovky a aniž bych se musel nabalit jak pumpa. Rok 2018 přinese v hradeckým revíru tuším nějaké změny v denní době lovu. Myslím, že nás tu čeká zkouška 24 hodinového režimu. Jsem zvědav, co to udělá s mejma oblíbenejma rybářskejma flekama, jestli nebudou obležený od jara do podzimu karavanama. Na podzim 2017 mi kamarád Jenda znovu oživil můj prastarej muškařskej prut. Věnoval mi i pár mušek do začátku. Vůbec už nebyl čas to všechno pořádně vyzkoušet, takže se nemůžu dočkat až vyrazím za první muškařskou zkušeností po téměř 20 letech. Mám už vybranej flíček kousek nad Kuksem, kde platí vlastně takovej malej pstruhovej režim, i když se jedná o mimopstruhovou vodu.

Po mým nesmělým pokusu na sranda závodech v Náchodě jsem se taky začal zaobírat myšlenkou nějak víc se věnovat plavačce. Minimálně si osvojit anglickej splávek, zkusit základní tríčky a techniky bez nutnosti pořizovat nějakou extra výbavu. Jestli se hecnu do své druhé účasti na těchhle závodech, budu muset tentokrát provést detailnější přípravu.

Nový papíry už jsem si byl vyzvednout a ještě za tepla je vzal k vodě. První zápis mám teda letos už 2.ledna. Všechny ryby jsem pustil zpátky takže se snad na mě v sezóně 2018 nechystá žádná pohroma.

 

Kapří labutí píseň sezóny

Standard

Je to smutnej čas tenhle podzim. Zvlášť pro nás pro feederaře začátečníky, kteří nemaj tu kliku a musej se živit jinak než rybařinou a k vodě můžou tudíž vyrazit až po práci. Člověk z práce odchází pomalu za tmy a než by se dostal k vodě tak už by na feederový špičky nebylo vidět. A vůbec, komu by se chtělo sedět a koukat do černýho prázdna. Ta tam je letní pohoda s dlouhým vlahým večerem.

Vyrazil jsem na svou poslední letošní feederovou vycházku v neděli dopoledne, kdy předpověď počasí ještě slibovala poměrně rozumný vyhlídky. Přesto, vybaven zimní bundou a holínkama vyrazil jsem na Orlici, symbolicky tam, kde jsem letošní sezónu otvíral. Na tomhle místě jsem byl letos i vloni několikrát a dařilo se mi tam po oba roky nejvíc ze začátku sezóny. Zkusím ji tam teda tentokrát i uzavřít. Poslední dva tejdny se počasí fakt pořádně vyblblo. Několik dní foukal silnej vítr a lilo jak z konve. Grafy stavu hladiny a průtoků v Labi, co sleduju na mobilu lítaly nahoru a dolu, každej den jinak. No blázinec. Doufám, že už se to přeci jen trošku uklidnilo a na Orlici to bude v cajku.
Nechal jsem auto na kraji louky a k mýmu překvapení tam stálo dalších 5 aut. Takovej nával jsem tu ještě nezažil. Sakra, abych si vůbec měl kam sednout…

S batohem na zádech a futrálem přes rameno vykročil jsem do louky směrem k řece. Louka plná vody, co chvíli jsem se probořil až nad kotníky do bahnitý louže. Ještě že jsem nepodcenil holínky 🙂 Dva chlapy jsem zahlídnul u slepýho ramene jak měli nahozeno. Další o kousek dál bičoval hladinu vláčkou. Míjím je a pokračuju k řece, kde jsou oba fleky volný – paráda.

Vzal jsem si s sebou svůj lehkej picker, kterej mám na zimu a pak medium Trabucco feeder s šestnáctkou silonem. Malý háčky, slabý vlasce, jojo zima je tu a jemný náčiní je základ. Říkal jsem si, že na úvod dám šanci medium feederu, kdyby mi to nešlo zjemním na picker. Krmení hodně sladký: Dovit – neapolskej med ještě doslazenej. Nemám červy do krmení, ale to neva. Použiju k tomu ještě jednu pixličku bonduelky a to bude stačit. Klasická průběžka, 40g krmítko a přibližně 50 cm dlouhej forpas. Nedávám hokejku, mám jen zakroucenej silon pod košíčkem, je to jemnější. Do krmítka futruju zrnka kukuřice a utěsňuju mixem z obou stran. Házím přibližně 30 metrů od břehu. Šikmo na druhý straně řeky vidím sedicího kolegu s dvěma nahozenýma prutama. Tak uvidíme jak se nám oběma bude dařit.

Druhej prut zatím nevytahuju, dám tomu tak půlhoďku až hoďku. Když se nic nebude dít, zjemním náčiní. Začínám s dvěma zrnkama kukuřice na háčku. První ryba přichází překvapivě brzo. Na třetí nához se špička razatně zaškube. Poctivej záběr, silnej tah na konci vlasce naznačuje něco jinýho než cejna. Už podebírám malýho kapříka do podběráku. Příjemný překvapení na úvod. Čekal jsem spíš bílou rybu, ale kapřík to je fajn začátek. Stejná munice, stejný místo a sestava už letí do vody. Další kapřík zhruba stejný velikosti zabral po dalších 3 náhozech. Měním nástrahu na pařenej rohlík na nitce. Záběr od kapra přichází prakticky okamžitě. Tentokrát lehce větší ryba, 48 cm délky. Další rohlík už je na háčku a šup do vody. Rohlík je zaručená tutovka do chladný vody, znova se mi to potvrdilo. Během následující hodiny vytahuju celkem 5 přibližně podobně velkejch kaprů, kolem 50 cm délky a 2,5 kila váhy. Teda na to, že je začátek listopadu je to vcelku slušná jízda. Buďto jsem trefil hejno násaďáků nebo se před zimou rozhodli pořádně najíst a využívaj posledních dní s rozumným počasím. Kapříci berou prakticky na nához a já přemejšlím, jestli bych nepřemluvil ještě nějakýho většího. Měním nástrahu na boilie panáčka z půlky magický Mivardi B17tky a půlky plovoucího půlnočního pomeranče. Chvíli se nic neděje. Kapři asi čekali další nášup rohlíku a místo toho přiletěla tahle hi-tech novinka 🙂

Na třetí nához boilie sendviče vytahuju velkýho cejna. Tak, že přijde zrovna na tuhle nástrahu, to by mě nenapadlo. Vracím na háček zpátky tlačenej rohlík a vyšperkuju to ještě malou žížalkou, co mi zbyla v krabičce ještě z léta. Kapří kolotoč je zpátky. Rohlík s žížalou to je smrtící kombinace. Na tuhle dobrotu vytahuju největší rybu dne, šupináč 55 cm. S jídlem roste chuť a tak měním nástrahu na velkou 18tku boilie kouli s v příchuti ananas. Třeba se splete ještě něco většího. Aktivita po téhle změně ustala. Vcelku logicky. Kapříkům mojí velikosti se do tohohle sousta zjevně moc nechtělo a nic většího se poblíž zřejmě nenamanulo. V kbelíčku mi zbejvá ještě trocha krmení navíc, dávám šanci i malýmu pickeru a házím ho těsně ke břehu, jen tak na náhodu. Dávám na háček jen žížalu. Nic moc se neděje. Asi na 5. nához vytahuju lína. Parádní odměna na konec vycházky. Kbelík s krmením prázdnej, žádnej větší kapr už na ananasovou kouli nezabral a do mě se dala pořádná zima. Začalo totiž zase fučet a déšť byl na spadnutí.

Balím. Už se těším domů na oběd a na teplej čaj. Sezónu jsem zakončil myslím velmi důstojně. Pařenej rohlík nezklamal. Je to prostě zimní nástraha. Nedám na něj dopustit. Nevím, jestli se ještě do konce roku dostanu na nějakou feederovanou. Uvidím, třeba to ještě klapne než zamrzne voda. A když ne tak díky Labe a Orlice za letošek a zase na jaře…

Hi-tech rybařina

Standard

Tím jak víc a víc brouzdám kolem vody, ale taky koukám na všemožný rybářský videa a čtu o rybařině co se dá, tak zjišťuju, že v dnešní ultradigitální době existují k rybolovu v zásadě dva extrémní přístupy. Extrémní říkám proto, protože valná většina rybářů, se pohybuje někde mezi dvěma těmito póly. Stejně tak já.

Tradicionalistický retro přístup, jehož příznivci tvrdí, že ryby lze vlastně lovit od počátku věků pořád stejně, a že některé zásady jsou léty prověřené a netřeba je tudíž měnit. Například, že nikdo ještě nevymyslel lepší návnadu než je zkvašená kukuřice, nebo že na vařenou bramboru chytali kapry naši dědové a taky jejich dědové a tudíž chytnu kapra na vařenou bramboru i dneska já a všechny ty foukaný kukuřice a boilies a dipy, pasty, šroty, mixy atraktanty a boostery jsou akorát vyhazováním peněz a špiněním vody. K rybolovu mi vlastně stačí kus ohnutého špičatého drátku, slabá šňůra a klacek. A největší požitek je, když přijdu k vodě jen s plátěným chlebníkem, ze kterého na háček napichuju žížaly vytažené z vlastního kompostu, protože jedině ty jsou ty pravé, neprůmyslové a voňavé a v tureckém sedu s prutem v ruce sleduji splávek vlastnoručně vyřezaný z balzového dřeva.

Dokážu si představit, že na opačném pólu stojící hi-tech rybáři vlastní doma nejméně jednu skříň plnou všemožně vonících či páchnoucích vnadících směsí, nástrah, jejich doplňků, umocňovačů chuti či aroma, přípravků zjemňujících jejich konzistenci, rozpadavost, texturu. Neexistuje, aby takový rybář přišel k vodě bez dostatečně pohodlného polohovacího lehátka, nejlépe dokonale sladěného s barvou batohu, vlasců, člunu a své super nepromokavé maskáčové kombinézy. Termíny jako backlead, method mix, booster, dip, amino-spray, robin-red, echolot, krill, tripod, swinger nebo spomb, o jejichž významu výše zmínění tradicionalisté v lepším případě vůbec nemají tušení, jsou součástí běžné debaty hi-tech rybářů. O mobilních aplikacích ke sdílení předpovědi počasí, profilů dna či nastavování citlivosti bezdrátových hlásičů záběru ani nemluvě.

Je jasný, že jsem si v popisu obou přístupů trošku zapřeháněl. Už kolikrát jsem si ale říkal, že by bylo docela osvěžující, čistě pro rozšíření obzorů, si vyzkoušet jeden nebo druhej přístup tak trošku dětailněji. Zkusil jsem teda dva týdny na přelomu srpna a září věnovat hi-tech rybařině. Zaměřil jsem se především na hi-tech nástrahy a návnady. Rozhodně nečekejte že bych se nějak urval z řetězu a nakoupil vybavení za desítky tisíc jen proto, abych si mohl odškrtnout v kolonce hi-tech výbava například nějaký supersonický hlásiče záběru, který vlastně při svým feederování vůbec nepotřebuju 🙂

Při chytání svou strategii běžně zakládám na nějakým vhodným sypkým šrotovým mixu, kterej nacpu do feederovýho krmítka a na průběžný montáži se mi na háčku houpá nějakej ten červík, kukuřička, kousek žížaly nebo rohlíku, ale třeba i peleta nebo miniboilies. Rozhod jsem se protentorkát posílit roli boilies, místo krmícího šrotu použít pelety a zkombinovat tak trošku feeder z kaprařinou. Motivace jasná: vyhnout se pokud možno prvním návštěvníkům krmeného místa, totiž cejnům, ploticím a podoustvím a zkusit přemluvit dobrou, věděcky vyladěnou hi-tech návnadou nějakou tu větší rybu. Myslel jsem si na kapra, amura nebo kohokoliv, komu bude chutnat rostlinná konzistence Mivardi turbo pelet, na kterejch jsem svou hi-tech strategii založil. Vybavil jsem se dvěma pětikilovými pytli pelet a jako nástrahu jsem zvolil větší voňavý Mivardi ananas boilies, krásný žlutý barvy a poloměkký konzistence.

První den jsem vyrazil na obhlídku místa a naházel do vody, přibližně 5 až 10 metrů od břehu do klidnější tůně mimo proud kilo směsi menších a větších turbo pelet s několika kuličkama ananasovýho boilies. Nutno ještě říct, že s odcházejícím létem jsem měl každej den po práci k dispozici tak 3, maximálně 4 hodinky rybařiny než se úplně setmělo. Druhej den už jsem si vzal s sebou cajk, a na úvod jsem do vody poslal další kilečko pelet a boilie. Navázal jsem po kaprařsku. Velkou ananasovou potápivou boilie kouli jsem přepůlil a zkombinoval s plovoucí zářivě žlutou půlkou. To všechno na podvěsu pod háčkem. Návazec zatíženej 50g olovem bez žádnýho dalšího krmení. Nastražil jsem jen to, čím jsem krmil. Ještě jsem svýmu předkrmenýmu místu moc nevěřil a tak jsem na druhou stranu řeky poslal ještě druhej prut s klasickou feederovou průběžkou s krmítkem a šrotem. Vycházka se odehrávala v podstatě jak jsem očekával. Na feederovou průběžku mi braly samý čudly. Malý podoustve, cejnci, plotice. Když jsem se pokusil zvětšit nástrahu z červíka na velkej kus tvrdýho rohlíku nebo malou boilie kuličku, nedělo se nic. Kapro-feeder na peletovým místě mlčel. Za celý čtyři hodiny nic. Ani potah.

Třetí den s tím samým scénářem se začly objevovat větší podoustve a cejni, ovšem z místa, které jsem futroval feederem a šrotovým mixem. Podoustve moc pěkné. Mám rád tyhle říční ryby, ale z peletovýho místa pořád nic. Na konci výpravy třetí den jsem zaznamenal jeden mocnej cuk z peletovýho místa, kterej jsem ale neproměnil. Nástrahu jsem vytáhl neutrženou, ve stejné podobě jako jsem ji tam před třema hodinama poslal. Čtvrtý den jsem opět začal kilem pelet a vyměnil jsem půl ananasové koule za větší peletu. Celé jsem to zafixoval plovoucím miniboilie oranžové barvy a poprášil hi-tech práškovým dipem, kterej okolo peletovýho panáčka udělal ve vodě pěkně slizský svítivě žlutý těstíčko. Aktivita ten den pokračovala především opět okolo místa zakrmenýho feeder mixem. Dokonce jsem zasekl i něco podstatně většího než podoustev nebo cejna. Slibně vypadající souboj mi ale přerušilo lupnutí fluorcarbonovýho forpasu. Z vody jsem vytáhl jen krmítko s kouskem utrženýho vlasce pod ním, škoda. Špička prutu nastraženýho na peleotové místo se oproti předchozím dnům alespoň trošku chvěla. Zřejmě okolo obalené pelety kroužila nějaká zvědavá drobotina a ocumlávala těstíčko. Pořádný záběr, ale nepřišel. Jediným a prvním úlovkem z tohoto místa tak pro ten den zůstává škeble, která se mi při stahování z vody přicvakla nad háček.

Dva dny přes víkend jsem se pak na ryby vůbec nedostal, a tak místo zůstalo bez přísunu pelet. To vypadalo zprvu jako chyba, protože začátek páté výpravy se nesl prakticky ve stejném duchu jako první den chytání týden předtím. Jednu změnu jsem ale zpozoroval. Totiž že na obě místa kam jsem minulý týden krmil přijeli lovit dravci. Co chvíli se u obou míst hladina rozčeřila, jak se drobotina rozprchla. Plác, plác o hladinu přesně v místech kam jsem naházel šrot nebo pelety. Ponechal jsem si svou strategii, i když mi bylo jasný, že kaprům se asi do štičích lovišť moc nebude chtít. Do peletovýho místa jsem tentokrát poslal svou původní kombinaci ananas-plovka navíc obalenou v hi-tech reflexním práškovým dipu. Feederový místo jsem opět futroval mixem a na háčku střídal od rohlíku přes červy až po žížalu. Z feederovýho místa jsem si mohl připsat i jeden ne úplně plánovanej úlovek, když mi při drobným záběru uvízla na háčku zřejmě malá podoustev nebo cejn a při jejím vytahování z vody na ni zaútočila kolem kroužící štika 🙂 Špice se při vytahování lehoučký rybky najednou prudce ohnula a já myslel, že jsem cestou zavadil o plovoucí větev nebo trávu. Ale ejhle přitahuju blíž a štika se drží zubama za konec návazce. Držela svou kořist pevně až zřejmě zpozorovala moji postavu na břehu, mrskla sebou, rybku pustila a byla pryč. Prut na peletovém místě zaznamenal taky první úspěch, když jsem po monstrózním záběru, kterej ohnul prut až skoro k hladině vytáhl z vody moc pěkného tlouště. Zřejmě mu polo-plovoucí zářivě žlutá koule připomínala blumu spadlou do vody nebo co. 🙂

Šestá výprava byla zejména k vytrvalé aktivitě dravců na obou krmnejch místech dost slabá na úlovky. Ani kapr ani amur se neukázali. Zato štika se okolo obou míst činila. Zřejmě se mi podařilo uspořádat na obou místech jídelnu nejen pro malou bílou drobotinu, ale i pro štiky. Se soumrakem jsem stáhnul oba pruty a zkusil gumovým kopýtkem prohodit oba fleky, jestli nějakou rozežranou kudlu nepřevezu na vláčku. Nakonec se mi podařilo jednu moc pěknou šedesátnici přelstít. Úlovek by tedy byl, ale tak nějak přímo nesouvisel s mou hi-tech krmící strategií. Nebo možná vlastně jo 🙂 Sedmá výprava byla z pohledu aktivity dravců klidnější, a tak i podoustve přicházely z feederovýho místa v mnohem větších velikostech. Asi se mi štiku podařilo včera nějak postrašit 🙂 Zavítal taky jeden jesen. Kapr z peletovýho místa, ale pořád nikde. Další mega záběr na boilie ve svítícím dipu přinesl jen dalšího většího tlouště. A po něm několik dalších nesmělých záběrů, které jsem ale nechal bez záseku. Feeder místo hýřilo aktivitou. Podoustve, cejni, sem tam plotice. Klasická osádka, když člověk do vody hodí šrot – prakticky jakkoli ochucenej 🙂

Předpověď už na další dny slibovala dost mizerný počasí. Druhej den se do puntíku vyplnila, a tak už jsem k vodě nevyrazil. Suma sumárum můj hi-tech pokus o nějakou větší rybu skončil neúspěšně, pokud tedy nepočítám ty urostlejší tlouště. Když tak o tom zpětně přemejšlím, určitě jsem udělal hromadu věcí blbě. Možná jsem těma peletama krmil příliš blízko břehu nebo ve velkým rozptylu. Možná echolot by mi pomoh určit jestli a kde ty ryby okolo peletovýho místa jsou nebo nejsou. Určitě jsem měl krmit delší dobu a 7 kilo pelet je možná nic na tejden a kousek. Možná jsem to tou víkendovou pauzou celý zabil. Kdo ví. Zkusil jsem si použití hi-tech nástrah a návnad. I když se kýžený efekt nedostavil, nijak jsem na ně nezanevřel. Zkusím to znova a možná ve větší kombinaci s tradičním přístupem. Měl jsem pár slibnejch záběrů z feederovýho místa, když jsem pod háček vyzkoušel dát kousek malýho boilie s peletkou – takovýho minipanáčka. Tak třeba to tudy půjde. Hlavně, abych už byl zase brzo u vody.

Kanadská candátovaná

Standard

Je tomu přibližně rok, kdy jsem svýho kamaráda a kolegu Mika z Kanady vzal na čumendu s sebou na ryby tady na Labe. Mike je rybář ještě stokrát vášnivější než já a tu labskou čudlařinu si tu náramně užíval. Zhruba po roce měl možnost mi všechno oplatit, protože jsme se s paní vydali na dovču do Kanady. Samozřejmě jsme domluvili taky malou společnou rybářskou výpravu. Bez bab (no ladies), samozřejmě 🙂 Ženský chodily o víkendu po Torontu, po parcích a galeriích, proste tam, kde se bez nás chlapu dost dobře obejdou a chlapi vyrazili za město na jezero Ontario.

Sešlo se nás celkem 6. Chlapci objednali chatu v kempu ve vyhlášený candátový lokalitě, a samozřejmě taky lodě. No, hromada novejch věcí pro mé, kterej se lovu dravců téměř nevěnuje, nepolíbeného rybolovem z člunu a vůbec na takhle velký vodě a v takhle exotický destinaci. Nicméně Mike už předem avizoval, že se není čeho bát, že přípravu ať nechám na něm, a že rozhodne žádný žížaly a červy z Čech nemusím brát.
Dorazili jsme do kempu v pátek navečer, byla to přeci jen dobrá tříhodinovka cesty z Toronta. V recepci jsme vyřídili potřebný papírový nezbytnosti. Když jsem při kupování povolenky ukazoval recepčnímu pas, kouknul na přední stranu a pro jistotu se mé ještě jednou zeptal, odkud, že to jsem. Když jsem mu vysvětlil, kde že v Evropě se to nacházíme, pravil, že co si pamatuje, byl tu jen jeden jedinej člověk z Český republiky přede mnou pořizovat rybářský povolení. Otočil jsem se na našeho společnýho kamaráda Libora, kterej už nějakou v Kanadě žije, jestli už tu někdy předtím nerybařil. Prej ne, byl tu poprvé jako já.

Vyřizování povolenky šlo překvapivě hladce. V podstatě to obnášelo zaplacení poplatku 23 dolaru za hostovací jednodenní povolenku, která v sobe obnášela možnost ponechat si dva candáty, štiky nebo muskies, což jsou zřejmě v tomhle místě něco jako u nás ušlechtilý ryby. Když jsem si představil, co by obnášelo vyřídit Mikovi oficiální papíry na jeden den nebo tejden na svazový vody tady v ČR tak jsem to radši ani nedomyslel do konce. Ještě, že tu už nějakej ten rok pro tyhle případy máme soukromý revíry. Mike dostal taky povolení k lodi, kotvu a záchrannej balíček, a teprve, když jsme odcházeli z recepce vypadlo z něj, že to bude vůbec poprvé, co bude nějakej motorovej rybářskej člun řídit. Dodnes jsem nepochopil, jak muže člověk v Kanadě dostat licenci ke člunu, když v něm v živote neseděl. Naštěstí se pak ukázalo, že řídit rybářskej člun není až zas taková věda.

Večer jsme vyplnili pivkem a pokusem o grilování klobásek, který ale skončilo dost brzy, a sice ve chvíli, kdy nás od ohně vyhnaly mračna komáru, který se se soumrakem s náma k ohni nastěhovaly. Přátelé, žádnej, opakuji žádnej repelent na takový množství komárů nezabírá a neudrží je od vás v dostatečný vzdálenosti. Uklidili jsme se teda do chaty a klobásky přesunuli na dodělání na plynovej gril na terase.

Ráno brzy vyrážíme na jezero. Mike stanovuje strategii pro dopoledne a odpoledne. Dopoledne klasická přívlač v dostatečné atraktivní zátoce, abychom poškádlili nějakého toho okouna nebo ideálně štiku. Odpoledne zkusíme vláčení za lodí, hlubinnou přívlač, tzv. trolling. Sedáme do člunu, Mike v ruce mapu od recepčního s vyznačenejma sweet-spotama pro candáty a štiky a už bere plnej plyn a nechává zbytek skupiny za náma v dalších dvou lodích. Nepojedeme přece s davem, že jo 🙂 Asi na třetí pokus nacházíme zátoku, která není ode dna až k hladině zarostlá vodní vegetací a lze v ní aspoň trochu bezpečně vláčet. Házíme twistery, třpytky, plandavky, spinnery (ten zkouším poprvé), woblery a různou další gumovou havěť. Vesměs bez úspěchu. Mike vytahuje jednu vetší rybu, které se prej říká Sheepshead. Nijak pochvalně se o tomhle druhu nevyjadřuje, vypadá to jako něco mezi naším bolenem a cejnem. Já mám pár pidi okounků. Teprve až když Mike nahodí a vláčí velkej černej spinner se svítivě žlutou hlavou, dostává pořádnej kopanec do prutu. Oči mu září a už k lodi tahá pořádnou štiku. Podle hlavy, kterou už vidíme u lodi má štika dobrej metr. Bohužel Mike zjišťuje, že mu v lodi chybí zásadní věc, a sice podběrák. Rychle mi podává prut, a že prej po štice sáhne rukou. Rukavice taky nemáme, takže to vypadá jako slibně krvavá historka. Jenže plác, plác, štika škubne hlavou a je pryč. Mike zlomeně kouká, jak štika ještě naposled šplouchla těsně u lodi a mizí i s jeho prémiovým černým spinnerem. Je to původem ukrajinskej kluk takže padlo pár jadrnejch slovanskejch nadávek, ale už se znova nahazuje. A místo rozhodně prej měnit nebudeme. Místo bylo asi dobrý, ale nic zásadního se od tý doby na tomhle fleku už neodehrálo. Dostal jsem trošku hlad. Dalo mi tedy dost práce Mika přemluvit, abychom se otočili zpátky na základnu pro něco k jídlu.

U oběda jsme už s trochu chladnějšíma hlavama zhodnotili dopoledne jako jednoznačnej neúspěch. Zejména, když jsme se v chatě potkali se zbytkem výpravy. Chlapci, narozdíl od nás naprázdno nevyšli. Pěknej candát, jedna štika, pár sheepheads. My měli v kapse jen historku o štice a podběráku. Na odpoledne je strategie jasná, to jsme se s Mikem shodli. Trolling za lodí. Už žádný hledání mega štik. Přeci jen bych si v kanadě rád aspoň šáhnul na lepší rybu.

Vybaveni alespoň rukavicemi a sakem na candáty vyrážíme na odpolední směnu. Mike ještě před vyplutím v přístavu diskutuje s místním rybářem, kterej mu udílí pokyny, kde a jak na candáty vyzrát. Oba s Mikem máme na prutech trollingový olovo, na něm dva návazce s plandavkama a většíma háčkama. Podle rady místního matadora rybáře přidáváme na každej z háčků ještě gumovýho twistera svítivý barvy. Opět podle rady místního super-rybáře se šouráme lodí na nejnižší rychlost těsně za hranou příbřežní trávy, přibližně 50 metrů od břehu. Záběry na sebe nenechávají dlouho čekat. Je vidět, že rady zkušenejch fungujou. S Mikem se během první hodinky podíváme každej alespoň na 5 menších candátů severoamerických, zavných walleyes. Je to varianta evropského candáta v malinko tmavších barvách. Prej zejména tady v jezeře Ontario mají takhle tmavší zelenou barvu. Bojujou fest, přeci jen jsou to dravci. V lodičce máme každej jen krátkej prut takže souboje i s menšíma walleyes to jsou fajnový. Mike popojíždí kousek dál od kempu a malinko dál od břehu v naději, že se nám podaří zapřáhnout nějakej větší kousek. Strategii necháváme stejnou, na candáty evidentně platí. Dál od břehu se nám přeci jen podařilo narazit i na trošku větší ryby. Každej si necháváme v saku po jedný rybě přibližně okolo 70 cm délky. Nejsou to žádní veleobři. Mike s nima ale doma určitě udělá radost.

Jak se tak ploužíme šnečí rychlostí člunem, všiml jsem si periferně jak se k nám poměrně rychle přímo blíží větší loď s kabinou. Jede špicí přímo na nás. „Myslíš, že nás vidí?“, říkám Mikovi a Mike radši zastavuje motor. Oba vstáváme, máváme, a doufáme, že to neskončí nějakým nechtěným taranem. Člun brzdí, evidentně nás vidí a jede k nám. Už jsou od nás na dohled. Dva borci v kšiltovkách, košile s logem místní přírodní rezrevace, kolťáky u opasků. Zřejmě rybářská stráž. Kontrola dokladů a úlovků se odehrála po kanadsku. Totiž pozdravem How are you a otázkou kolik máme ryb a odkud jsme. Mike zvedá sak a v něm dva candáty, já odpovídám že jsem z Český republiky. Všeobecné divení a pozdravy. Chlapci zapisují cosi do svých desek, volají ahoj, otáčí svůj člun a odjíždějí. Tolik ke kontrole rybářského povolení. Důvěra je v týhle zemi prostě na jiný úrovni. Klidně bych s klukama z místní stráže šel večer na pivo a poklábosit, kdyby se vyskytli někde v kempu. A asi abych ani neměl chuť nechat si nějakýho toho candátka navíc oproti místním pravidlům. Každýmu to tady prostě přijde tak nějak normální pravidla dodržovat – i rybářský stráži.

S Mikem pokračujeme v krasojízdě a kolem sedmé večer se vracíme do kempu každej s dvěma pěknejma walleyes. Strategie s hlubinnou přívlačí se ukázala na místní poměry jako účinnější. Pravdou je, že kromě candátů jsme na trolling nechytli vlastně nic jiného. Ale candáti nám aspoň zajistili slušnou zábavu. Takže odpoledne jsme mohli zhodnotit jako úspěch.

Na večer bylo připravený grilování flákot. Každej vyfasoval steak tlustej jak palec u nohy a haldu salátu a brambor. Po náročném dni je třeba se odměnit. Poseděli jsme u pivka, zhodnotili den a postupně poodpadávali do postelí. Ráno už jen úklid, balení a rozloučení. Zpátky ve městě už na mě čeká drahá polovička a ještě deset dní krásný kanadský dovolený. Díky, jezero Ontario, díky, moji kanadští přátelé, super zážitek.

Jak jsem závodil

Standard

Pečlivá příprava – základ úspěchu

No co vám budu povídat, nechal jsem se vyhecovat. Můj dlouholetej kamarád pořádá už několikátej ročník rybářskejch závodů na jejich podnikovým rybníku. Chtěl jsem se tam zajet původně mrknout a okouknout jak to vlastně na takovejch závodech dovopravdy probíhá. Už vloni jsem byl na několika vycházkách se závodníkama, ale vůbec bych si netroufal porovnávat se s jejich kvalitama nebo zkušenostma ani po další odchytaný sezóně. No a protože do mě bylo pořád hučeno, abych nedělal zagorku a aspoň na tyhle malý závody více méně regionálního významu se nejel jen kouknout, ale zkusil si je i odchytat, jsem se teda odhodlal a přihlásil se. Pečlivě podle rad závodníků, co jsem si pamatoval z minulýho roku namíchal krmení už den dopředu. Závody se hodnotily podle celkové délky ulovenejch ryb a tak jsem si říkal, že neva, když budu tahat bílou rybu, běličky, cejny, menší i větší prostě hlavně, aby se pořád něco dělo. Vybral jsem teda ploticovej základ na krmení, naboostoval, nakoupil vnadící červy, připravil záložní prut, vyměnil háčky, návazce atd. No prostě přípravu jak nejlepší jsem uměl.

Támhleti pání chytají republikovou ligu v plavaný

Povolený techniky: feeder, plavačka, položená. Dvě kola, každý z nich na jiným vylosovaným fleku. Start brzy ráno, počasí nádherný, vypadá to na pěkný palermo. Na místě asi 50 chlapů. Tak nějak jsem pochopil, že se všichni více méně mezi sebou znaj. Trošku klan. Mám pocit, že všichni objížděj závody v kraji tak nějak přibližně v podobný sestavě. Pozdravy se známejma, kámoš pořadatel si hned samozřejmě přisadil, abych si moc nadějí nedělal a vyjmenoval pár regionálních rybářskejch veličin, který se na dnešek taky přihlásili. Ať jsem rád, když aspoň neskončím jako „hovnochyt“ (rozuměj: když se mi podaří aspoň jedna ryba za závod). Já nervózní jak prvnička, ale s pečlivou přípravou v kapse 🙂

První zásadní zjištění po otázce jaký maj v rybníku ryby. Odpověď, že se vloni rybník celej slovil a bílou rybu prakticky všechnu vytahali a nasadili násadu malejch kaprů mě moc jistoty do úvodu nedodala. Moje strategie s ploticovým krmením a neutuchající aktivitou na konci feederový špičky v podobě cejnů a plotic se trošku nalomila. Nojo, nejedeš sem trénovat, nemůžeš vědět! Druhý zásadní zjištění při vybalování prutů – všichni mají plavačkovej vercajk. Proč asi? Jsem snad jedinej, kdo má feedery. Nic, tatkiku mám zvolenou, musím ji bejt věrnej. Na nějakou zásadní improvizaci nemám koule. Signál ke krmení. Sedím jedním bokem u keře takže mám ve vodě místo kousek víc napravo od sebe. Volím místo k lovu ne úplně u břehu, kam budou házet všichni plavačkáři, ale kousek dál a směrem ke keři vpravo. Ex-post jsem zhodnotil, že kdybych nehrál frajera, že můj mix dokáže přilákat ryby líp než tuny mixů všech těch velezkušenejch plavačkářů a svezl se zbytkem startovního pole v příbřežním oblaku jejich krmení, třeba bych taky zabodoval aspoň o trošku víc než jen na svůj zaházenej flek v uctivé vzdálenosti od jejich mraku. No zakrmil jsem vydatně. Pinky, červi, halda mýho čokoládovýho mixu s vařenou kukuřicí. Průběžku osvědčenou z Labe šup na prokrmenej flek. A aktivně do toho. Žádný čekání na zázrak a minimálně každejch 5 minut přehodit a dofutrovat, jak to řikal vloni Franta 😉

Plavaná vítězí

Dodržuju zvolenou strategii a vytrvale přiživuju svůj flíček. Týpkovi vedle přichází první malej kapřík na splávek asi po 15 minutách. Další borci dál ode mě, ve značkovejch montérkách a na plavačkovejch lavicích lověj z podběráku jednu droboť za druhou. Rutinním švihem a se špicí prutu do vody hned zas rovnaj splávek. „Vot těchnika.“ Já čučím na svoji nehybnou špičku a vytrvale dokrmuju a přehazuju. Frajer vedle mě už tahá třetí rybu. Už třetí pidi kapr, ne delší než 20 čísel, ale aspoň je. U mě nic. První kolo trvá dvě hodiny. Po 45 minutách od začátku jsem furt bez záběru. Kámoš pořadatel mě chodí kontrolovat a pokaždý se ptá jak jsem na tom. Po čtvrtý kontrole už mlčím 🙂 Špička se mi pohne až po cca hodině a půl, ve chvíli, kdy ze zoufalství přidám na háček k chuchvalci červů malej burizon abych to zved ode dna. Po zkušenosti z Labe mi hlava moc nebere jak něco nemůže brát na červy. Na červy přece bere všechno. Asi ne. No zapsal jsem teda kapříčka 22 cm délky. Opakuju úspěšnou nástrahu a další záběr cca za pět minut. Rybu ztrácim těsně u břehu. Znova stejná nástraha a záběr cca za dalších 5 minut. Tentokrát jsem rybu netrefil. No začátečník jak noha!

První kolo končí, já s jednou zapsanou rybou. Frajer vedle mě asi s 6 rybama. Žádná hitparáda, ale aspoň už nejsem „hovnochyt“. Přesouvám se na druhý místo. Druhý kolo začíná. Opakuju zakrmení. Chlápek vedle mě odkládá plavačkovej prut a na druhý kolo prej zkusí feeder v hlubší vodě, u který sedíme. Na druhý kolo se zved vítr. Bohužel směrem od nás. Sedíme a zíráme na splávky pohupující se ve vlnách, já teda zírám na nehybnou špici. Na našem konci rybníka se za druhý kolo nevytáhla ani ryba. Včetně mě jsme byli, co jsem dohlídnul bez záběru. Slunce už hezky praží a druhý dvouhodinový kolo je u konce. Musíme se spokojit s výkonem z prvního kola.

No na vyhlášení vítězů přicházím s fantastickým výsledkem 22 bodů za 22 cm jedinýho úspěšně zdolanýho kapříka. Naděje na nějakej trhák ve výsledkový listině si teda vskutku nedělám 🙂 Trošku nápast na duši mi může bejt, že za mnou skončilo dalších deset chlapů úplně bez ryby. Vítěznej výkon je nějakejch 1100 bodů. Vítěz seděl v prvním kole uprostřed a na druhé měl vylosovaný místo v nejmělčí části rybníka, ale hlavně místo kam foukal vítr.Zajímalo by mě jestli by třeba Milan Tychler nebo Franta uměli namíchat nějakej mix, kterej by i tuhle „nevýhodu od přírody“ dokázal přerazit. Narozíl od našeho sektoru tam ryba prostě byla – u nás nikoliv. Čímž samozřejmě nijak neomlouvám svůj veskrze tristní výkon, ale jen zdůrazňuju jak moc ten den rozhodovalo vylosovaný místo. A v neposlední řadě samozřejmě i zvolená technika.

Lekce absolvována

Nabyté zkušenosti jsem si pro sebe zhodnotil asi následovně:

  1. Pokud rozhoduje celková délka nalovených ryb a ne ryba největší nebo nejtěžší nebo její druh, je stoprocentně lepší, obzvlášť v teplém dni, zvolit plavačku. Je u ní daleko větší pravděpodobnost, že budeš tahat byť malou, ale aspoň nějakou rybu. A v případě zvolení příbřežního lovu, zakrmíš i rukou a odpadá starost s přesností zakrmování.
  2. Co se týče míchání a volbu vnadící směsi: Dokud toho nebudu mít za sebou podobně tolik jako třeba Milan Tychler nebo minimálně Franta, nemá cenu si myslet, že zrovna svým mixem prečůrám zbytek startovního pole. Nemá teda moc smysl budovat si nějakej svůj sweetspot někde daleko od ostatních a čekat, že zrovna moje krmení bude největší hit pro celou rybí osádku rybníka.
  3. Nejezdit závodit někam, kde jsem předtím nikdy nechytal. Jak bych jinak nemohl vědět například, že v rybníce prakticky nejsou plotice nebo cejni. Bílá ryba byl můj kardinální předpoklad při volbě strategie vnadění 🙂
  4. Pilování techniky. Přesný nahazování, ovládání prutu, zásek, neztrácet ryby. Narozdíl ode mě nebyl pro zbytek startovního pole problém v hustě namačkaný řadě závodníků nahodit na stejnej flek, zpravidla o šířce ne víc než metr a půl. Narozdíl ode mě pro ně nebyl problém rychle rybu podebrat, vyháčkovat a nechat zaměřit. Mě všechno tak strašně dlooooouuuuhoooo trvá. Náhozy nepřesný, zakrmený fleky ztrácej význam. A to vůbec nemluvím o plavačce, která ten den jednoznačně bodovala. Já, plavačkou nepolíben o nějaký vypilovaný technice nemůžu mluvit už vůbec. Nejen, že si nedovedu představit jak švihnout splávkem přes celej rybník, ale jak ho vůbec na tu dálku vidět a co teprve nějaký měření hloubky… Tohle je pro mě velká výzva do příště.

No, na závěr chci jen říct, že rozhodně nelituju, že jsem se zúčastnil. Jednak jsem moh po dlouhý době pozdravit kámoše pořadatele, a druhak jsem mohl zakusit rybařinu z trošku jiný strany – totiž jako sport. Já veskrze nesoutěžní člověk byl vlastně vděčnej za svoje krásný 34. místo a cenu útěchy v podobě tašky dobrot, co jsem si vysoutěžil. Asi ze mě nikdy nebude ten správnej závodník, co hecuje svoje soupeře před závodem, má logo svýho týmu na autě, značkový hadry a plavačkovou bednu. Rybařinu si chci asi spíš ponechat jako něco, kde se s věcma jako: umístění, pořadí, čas do konce, termín, limit, největší, nejdelší, lepší, horší, první nebo poslední prostě nemusím nervovat. Na druhou stranu, vybočit občas ze svý komfortní zóny je zdravý. Takže třeba za rok zas. Třeba se splávkem 😉

Mezi stulíky

Standard

Minulej tejden jsem náhodou narazil na článek o chytání línů a o tipech jak na ně. Psalo se v něm o tom jak líni nepotřebujou nijak extra čistou vodu a jak jim vlastně vyhovujou bahnitý, teplý, zarostlý vody slepejch říčních ramen a bahnitý mělčiny na okrajích rybníků. Jeden z tipů jak líny najít říkal, že pohybující se listy stulíků nebo stonky rákosí jsou neklamnou známkou líní aktivity. Jedna z jim neodolatelných laůdek jsou totiž drobní mlži, kteří žijou na stoncích a spodních stranách listů vodních rostlin. Vzpomněl jsem si hned na slepý ramena, co mám kousek za barákem. Několikrát jsem je už samozřejmě navštívil. Možná častějc s vláčkou na podzim, kdy jsem hledal nějakej ten štičí úkryt v době, kdy už není dost času do soumraku na nějakou podvečerní výpravu s feederem. Právě proto, že slepý ramena bejvaj přes léto zarostlý stulíkem a leknínama, neměl jsem nikdy moc chuť vypravit se tam lovit na těžko. Znáš to: Tu a tam ti uletí krmítko do zarostlýho, nebo zapřáhneš malinko větší rybu a ta si to samozřejmě zamíří mezi stonky a ty už to trháš. Spotřeba krmítek, karabinek a návazců letí nahoru. Na takovejhle terén by byl určitě lepší splávek, ale to je přeci jen zatím malinko mimo můj obor a správná výbava i technika chybí.

Dostatečně optimisticky naladěn článkem o línech jsem si řek, že bych to nakonec moh zkusit i s mým feederem a trošku je pohledat i tady u nás. Na líny jsem tu zatím příliš často nenarazil. Vybral jsem si jeden flek plnej vodních rostlin na slepým Labským rameni. Zrovna tady jsem ještě nikdy nechytal a místo mi přišlo dostatečně zarostlý. Vypravil jsem se v sobotu zrána a k mýmu překvapení jsem podle břehu potkal tři další rybáře. Místo je to asi frekventovanější než jsem si myslel podle mojí první sondáže. Ale nijak mě to neznepokojilo. Našel jsem si flíček v křoví, přede mnou malá cestička mezi vodníma rostlinama – jo, tam budu nahazovat. Z obou stran hustej porost, to bude vono. Poránu byla voda plná aktivity, listy vodních rostlin se hejbaly vo sto šest. To ale nebyli líni. Na místní cejny přišlo jaro a byl to teda tanec. Šplouchance u břehu i uprostřed, až jsem si co chvíli říkal jestli někdo ze sousedních rybářů neskáče po hlavě za prutem do vody. Trošku jsem zaváhal jestli tu vůbec lovit a přeci jen nedopřát cejnům klid. Velký guru Milan Tychler taky vždycky píše, že když vidí jak se ryby třou, radši jde nahodit jinam. Ale nakonec jsem se rozhod pokračovat. Na cejny přeci jen primárně necílím a snad mi to odpustěj, kdybych náhodou některýho z nich nalákal na svoji nástrahu. Vždyť půjde stejně hned zpátky do vody.

Vzal jsem si s sebou jen svůj lehoučkej picker. Na něm slabej silon 14 s 20 gramovým krmítkem a 14 fluorcarbonovým návazcem. Malej háček číslo 12 jsem na úvod osadil chuchvalcem červíků s malým rohlíčkem nakonec. Krmení sladký s převahou strouhanky a trošku vylepšený melasovým vanilkovým posilovačem, kterej jsem dostal jako dárek k mojí objednávce z rybářskýho eshopu. Žádný červy do krmení. Budu místo jen průběžně dofutrovávat bonduelkou, kdyby se zachtělo přijet třeba nějakýmu kapříkovi. Chvíli se nic moc nedělo. Okolo mýho krmítka se listí na vodě hejbalo jak vzteklý, ale zaběr žádnej. Nahodil jsem asi pět krmítek směsi a přišel malej cejn. Hned za ním druhej drobek. Cejny jsem ale dneska lovit necthěl, přeci jen mají jinou důležitější aktivitu na práci než mi viset na prutu. Změnil jsem nástrahu a zavěsil jsem pod háček na rychlozarážku půlku malý červený halibut pelety. A abych tu dobrotu trošku přizvednul ode dna, vyrobil jsem takovýho kaprařskýho panáčka alá Karel Nikl a doplnil peletku půlkou voňavý oranžový plovoucí micro-boilie kuličky. Vytrvale jsem futroval jedno místo zaměřený klipem na navijáku.

Netrvalo ani půlhoďku a na háčku jsem vytáhnul jednu obří plotici. Aha, změna správným směrem. Obnovil jsem svůj peleta/boilie sendivč a šup s tím zpátky do vody. Když se mi špice ohnula skoro až k vodě, bylo mi jasný, že tentokrát to bude něco většího a lín to patrně nebude. Z džungle vodního listí se mi podařilo vytáhnout nádhernýho šupíka s dýlkou 53 cm. Na ten slaboučkej silon to byl teda souboj. Několikrát samozřejmě zajel mezi listí a stonky, ale k mýmu překvapení všechno vydrželo bez úhony tak jak mělo a kapřík se podíval na chvilku do podběráku. Další změna nástrahy na větší žížalu přinesla novej záběr podobný razance. Tentokrát lysec, malinko kratší než předchozí šupináč. Opět bezvadnej souboj mezi leknínama s pickerem ohnutým do paraboly špičkou skoro až k vodě.

Sluníčko už stálo hodně vysoko a pěkně se opíralo. Rybí aktivita k poledni trošku polevila a já už měl svůj kbelíček sladkýho mixu skoro vyházenej. Rozhod jsem se to pobalit. Byla to fajnová výprava i když bez línů, na který jsem se původně vypravil. Dokážu si představit že takováhle džungle vodního rostlinstva dokáže bejt pro ryby fascinujícím úkrytem a že určitě ukrejvá další překvapení. Rozhodně se na tohle nebo podobný, pro běžnýho rybáře začátečníka jako jsem já, porměrně obtížně chytatelný místo ještě vypravim. Je třeba nabírat další a další zkušenosti. Tahle lekce byla super!

Mám narozeniny = jdu na ryby

Standard

Už je to skoro taková malá tradice. Třetí sezónu chodím na ryby a potřetí jsem si vzal v práci na den svejch narozenin volno a jako oslavu významnýho dne šel k vodě. Pro mě nejlepší oslava. Na nějaký velký mejdany mě moc neužije. Sněhová voda v Labi už opadla, břehy ještě nejsou zarostlý vysokou trávou, a tak jsem vyrazil do města na takovej lehkej jarní urban fishing.

K narozeninám jsem si nadělil krásnej Mivardi Professional Feeder prut. Narozdíl od zbytku mýho prutovýho arzenálu, jsem se tentokrát rozhod pro dvoudílnou variantu prutu v klasický délce 3,60 m. Těšil jsem se jakej to bude rozdíl oproti tříděličce – až to budu moct vyzkoušet. No abych měl k narozeninám ještě větší radost, objednal jsem si obal u VakySak.cz. Konečně obal bez kompromisů. Konečně jsem si mohl říct jak velkou chci kapsu na podběrákovou hlavu, abych ji konečně nemusel muchlat do batohu. Konečně se mi do obalu vejdou všechny vidličky, držáčky, síťky, krabičky, pláštěnky, no a prostě všechny další krámy, pro který v obyčejnejch futrálech složitě hledám místo. U VakySaků jsem si naporoučel jak, co a kde chci mít – vynikající záležitost. Narozeninový dárky je samozřejmě potřeba důkladně vyzkoušet v akci. Detailnější zkušenosti budu mít určitě k dispozici během sezóny, ale na první dobrou bych cthtěl VakySakům poděkovat. Skvělá práce, musím pochválit.

Na břehu pod splavem bylo ještě trošku naplavenýho bahýnka po velký vodě, ale na břeh se dalo bez problémů sednout aniž by se člověk zaplácal od hlavy až k patě. Oproti první vycházce, kde jsem vcelku bodoval s method krmítkem, jsem tentokrát vsadil na klasickou feederovou průběžku s košíčkem. Připravil jsem si moje již tradiční černý slaný zimní krmení s kapkou rumu, tentokrát jsem nasypal i malinko červů. Jakmile jsem ale hodil první krmítko do vody bylo mi jasný, že krmení dneska nebude hrát moc roli. Okamžitě mi totiž proud sebral krmítko i se směsí a valil ho dolů. Padesátka krmítko byla prostě málo na přeci jen ještě trošku zvýšenou jarní vodu. Druhej prut jsem hodil blíž ke břehu po proudu, což bylo bez problémů. Na první prut jsem použil vychytávku se stahovacíma páskama na krmítku, kterou jsem se naučil vloni od závodníků, abych  košíčku trochu ztížil pohyb proudem.
Pomohlo to. Krmítko se přeci jen přestalo tolik koulet po dně a co nevidět jsem měl první záběr. Tloušť. Hezky bojoval. Na nový dvouděličce musím říct, že jsem ho sotva cejtil. Prut nádherně vedl rybu. Žádný škubání, prohejbání nebo prudký nárazy do  navijáku. Prut skvěle všechno odtlumil a pomoh rybu navést plynule do podběráku. No a to nahazování, to je lahoda. Bez žádný extra síly, přesně tam, kam jsem chtěl. Příjemný zahájení s příjemným vercajkem. Záběry nepřicházely nijak rychle za sebou, je přece jen ještě chladno a voda je pořád studená, ale sluníčko občas prokukovalo a u vody bylo samozřejmě příjemně.
Seděl jsem prakticky hned pod nábřežním chodníkem a tak lidi na dopolední procházce samozřejmě kontrolovali, co mi bere a pískali na svoje psy, který mi občas přišli očuchat kbelíček s krmením. Zastavila se nade mnou i rodinka s dvěma malejma zvědavcema a tatínek vysvětloval jak pan rybář loví. Zrovna mi škubla špička a na háčku se třepetal malej cejn. Houknul jsem nahoru na chodník na kluky a na tatínka ať mi jdou pomoct s tou velerybou. Kluci – jednomu mohlo bejt tak 5 let a druhým tak o dva míň – se chopili podběráku a tatínek zatím hezky srozumitelně vysvětlil cosi o červech v kbelíčku. Starší z kluků si pohladil rybu, mladší se bál a cejn šel zpátky Labe. Chvíli jsme ještě pokecali s tatínkem o tom jak se oni těšej na svou rybářskou sezónu a tím skončila vzdělávací návštěva. Myslim, že si kluci dopolední vycházku užili přeci jen trošku víc než obyčejně 🙂
Narozeninový dopoledne jsem zakončil pěkným jesenem. Dopil jsem čaj z termosky a pobalil do novýho futrálu. Narozeninová oslava byla fajn. Příští rok určitě znovu.

Tak jsem taky zahájil

Standard

A je tu nová sezóna! Letošní zima byla opravdu zima s velkým Z. Na dírky jsem se sice nedostal, ale příští rok se určitě hecnu. Veletrhů, výstav, literatury, příprav a dalších zimních aktivit už bylo dost. Teď konečně povolily ledy a opadla velká voda na Labi i na Orlici a tak jsem vyrazil. Chce se říct, že již tradičně moje zahajovací vycházka vedla na Orlici. Vybaven echolotem, který jsem si nadělil pod stromeček byl jsem zvědavej, co se mi tam pod hladinou ukáže. Jestli opravdu na sonaru najdu nějakou tu rybku. Po fajnovým začátku minulý sezóny na stejném místě, kdy se mi zadařili dva krásní kapříci jsem se vybavil prakticky totožnejma nástrahama a návnadama – šlapanej rohlík, černej slanej mix s troškou rumu a navíc pár barevnejch červíků. Zvolil jsem method krmítka a slaboučký forpasy z 14 fluorcarbonu s malinkým háčkem.

První sonda vody s echolotem neukázala vůbec nic. Navíc foukal uragán, kterej na Orlici vzdouval takřka příbojový vlny a tak ani údaji o hloubce se nedalo moc věřit. Dobrou zprávou bylo snad jen to, že profil dna neukazoval žádné kmeny nebo překážky. A to je vlastně to, co jsem si od echolotu sliboval, totiž ukázat překážky, o který bych případně mohl trhat návazce. Ryby na displeji by pro mě byly spíš překvapením. Zobrazování fungovalo fajnově, žádné výpadky v signálu jsem nezaznamenal a tak můžu konstatovat, že dárek od ježíška je snad v pořádku a funkční 🙂

Bez potvrzení výskytu ryb na displeji echolotu jsem nahodil prostě někam před sebe. Vsadil jsem tentokrát na dva pruty. Jeden lehoučký picker s 20g method krmítkem  a druhý delší s 40 gramem, který jsem odhodil trošku dál od břehu. První záběr na sebe nenechal dlouho čekat. Prakticky, ještě dřív než jsem navázal druhý prut poťukala mi pickerová jednouncová špička. Malej cejn zabral na balíček červenejch červů na háčku. Nechal jsem na pickeru červíky a zopakoval místo. Cejni si zřejmě moje rumový černý krmení zřejmě našli, protože brali poměrně pravidelně. Nebyl to teda žádnej cvrkot, přeci jen voda je ještě chladná a je teprv začátek března, ale můžu říct, že na záběr jsem nečekal dýl než nějakejch 10 minut.

Zajímavý bylo, že na delší prut, dál od břehu nepřišel jedinej záběr. Myslím si, že to nebylo ani tím, že by zrovna takhle daleko od břehu ryby nebyly. Několikrát se mi stalo, že jsem vytáhl červíky ožužlaný. Spíš si myslím, že byť jsem použil tu nejměkčí špičku, byla pořád asi ještě moc tuhá v provnání s lehkým pickerem. Prostě jsem jemnej zimní záběr na prutu neviděl. No a taky foukal dost silnej vítr a moc nepolevoval.

Po přibližně pěti cejnech jsem změnil nástrahu a přidal jsem pod háček suchej šlapanej rohlík. Za chvilku šla špička pickeru k zemi. Poměrně silnej záběr na začátek března přinesl moc pěknýho padesáticentimetrovýho kapříka. Na pickerovým prutu opět krásnej souboj. Takový hezký ryby nelovím ani v létě 🙂 No tak snad jsem si to nevysřílel hned na první vycházce. Tatáž nástraha na delším prutu nepřinesla znovu žádnej záběr.

Po prvním kapříkovi se mi už žádného dalšího na rohlík přesvědčit nepodařilo a tak jsem pokračoval v cejním tempu až do vyprázdnění kbelíčku s krmením. Musím říct, že zahájení letošní sezóny proběhlo překavpivě dobře. Moc jsem se už k vodě těšil. Loni se mi podařio zahájit přeci jen o měsíc dřív. V každým případě jsem si ale i letos potvrdil svoji loňskou takticku se slaným tmavým mixem a štípaným rohlíkem, za což jsem rád. Teď doufám, že nadcházející sezóna bude alespoň taková jako moje první vycházka.