Letní odpolední pískovna

Standard

Letos je ta moje sezóna nějaká zvláštní. Připadá mi, že je to z extrému do extrému. Snad nikdy předtím, co chytám, jsem nezažil tolik vycházek, kdy bych skončil úplně bez ryby a často i bez záběru. Stalo se mi to letos několikrát. Na Jesípku, na Labi i na Orlici. No a pak zas na vycházce vytáhnu takový krásný ryby jako byl 59 cm dlouhej – nebo spíš velkej, cejn, kterej zlomil můj cejní rekord. Na jiný vycházce mám zas třeba jen jeden záběr, kterej proměním a na konci vlasce je nádhernej obrovskej jesen nebo plotice v rozměrech, jaký svět neviděl 🙂 Na kapra jsem letos snad nenarazil, pokud nepočítám svůj trénink na soukromým Stříbrňáku, o kterým jsem psal posledně. Výjimkou byl můj předdovolenkovej rybolov s Hrobníkem na Rozkoši, kde jsme se prakticky celý dopoledne nezastavili a nestíhali ty kapří násaďáčky vyvlíkat z háčků a pouštět. Dokonce si Hrobník nějakej ten pěknější (rozuměj: o více než 10 cm delší než je povolená lovná míra) kousek odnesl i domů.

Po návratu z dovolený jsem chtěl na odpoledne vyrazit někam, kde jsem ještě nebyl a volba padla na velkou bejvalou pískovnu severně od Hradce. Sice jsem tu už jednou chytal, ale vybral jsem záměrně opačnou stranu s místy v křoví, kde hloubka vody prudce klesá. Byl jsem spíš zvědavej jak to tady půjde a žádný přehnaný očekávání jsem neměl. Už i z toho důvodu, že se tu chytá v části pískovny, kde funguje jet surfový klub, má zde postavené vodní závodiště a odpoledne tu nebývají příliš klidná. Představte si to asi jako jít na houby na motocrossový polygon.

Brzy jsem se ale měl přesvědčit, že když surfera netrefím krmítkem do hlavy při nahazování, rybám nějaké drandění a kravál na hladině moc nevadí. Vzal jsem s sebou podvodní kameru, abych se dověděl, co se v té hloubce vlastně odehrává. Křišťálová voda pískovny slibovala pěkný obrázky. První chybu jsem ale udělal ve vzdálenosti náhozu. Nahodil jsem řádově 20 m od břehu. Už podle toho jak dlouho celá montáž klesala ke dnu a jak prudce šel vlasec do vody mi bylo jasné, že v takové hloubce toho asi mnoho vidět nebude. Záběry z téhle hloubky skutečně ukazují prakticky pouze tmu a to i přes zdánlivě průzračnou vodu u hladiny. Kousek od břehu, kam jsem hodil malý zbytek krmení, byly vidět rybky, jak ho ozobávají. Prut s kamerou jsem tedy přehodil do mělčího místa a druhý feederový prut hodil přímo pod nohy, ne dál než 5 od břehu. Nástraha v podobě 4 červů a zrnka kukuřice lákala samozřejmě nejdříve drobnou bílou rybu. Vytáhl jsem několik plotic a malých cejnů, a to po jejich klasických záběrech – chvění špičky bez pořádného zatáhnutí.

Vyměnil jsem nástrahu za 3 kukuřičná zrnka na podvěsu a hodil kousek stranou, ale přibližně do stejné vzdálenosti. Vtom přišel úplně jiný záběr než doposud. Špice šla prudce k vodě a vytrvalým tahem vpřed ve směru nahození. Zasekl jsem a už mi jde vlasec ven z navijáku přes brzdu. Kapřík. Po pěkným souboji jsem na svým Preston medium feederu vytáhl krásnýho zdravýho 55 cm dlouhýho šupináče. Vzal si několikrát pěknej kousek silonu z navijáku. Ryba to byla krásná, pěkně stavěná a z čisté vody vybarvená. Po zbytek odpoledne se mi už dalšího kapříka zdolat nepodařilo.

Když jsem se pak doma díval na záběry z kamery, k mýmu překvapení se na nich, vedle malejch plotic a cejnů ukázala i pěkná banda línů. Šmejdili v mělký vodě po zakrmeným místě, kam popadala kukuřice a červi z krmítka. Ryli v písku a pod napadanejma větvema. Jejich jasný červený oči svítily na záběrech naprosto nezaměnitelně. Ještě se sem určitě někdy vypravím. Počítám, že vezmu splávek, žížaly a zkusím nějakého toho zelenáče přemluvit k záběru.

Trénink

Standard

Za měsíc mě čekají závody. Zase jsem se nechal vyhecovat a tentokrát to půjdu zkusit s method feederem. Aspoň odpadne můj hendikep z posledních závodů v Náchodě v tom, že neumím na plavačku 🙂 Závody se konají začátkem června přímo v Hradci na Stříbrňáku, a tak jsem si řek, že je nezbytně nutný to tam jít aspoň jednou vyzkoušet.

Stříbrňák je už delší dobu ve správně Městskejch lesů, a tak tam neplatí svazová povolenka. Naštěstí se dá povolenka, i jednodenní, koupit přímo v recepci místního kempu. Vypravil jsem se v úterý odpoledne rovnou z práce na kole omrknout situaci na místě a obstarat papíry. Trošku jsem podle mapy podcenil vzdálenost a úplně si neuvědomil, že budu šlapat na na svým starým kole, který mám na cesty do města a do práce a slouží především tomu účelu, aby mi nebylo ukradeno 🙂 Uhnanej a zpocenej jsem dorazil na Stříbrňák do recepce, kde jsem se dověděl, že povolenky jsou zamčený v trezoru a že si ji mám teda zakoupit až ráno přijdu k vodě chytat. Pozitivní zjištění aspoň bylo to, že pan správce je na místě každej den od časného rána. Objel jsem tedy na kole rybník alespoň dokola, abych okouknul fleky. Stříbrňák je v průběhu léta hlučnej kemp plnej karavanů, stánků a diskoték. Je tu také několik frekventovanejch pláží obsypanejch v horkým počasí lidma ze všech stran. Teď byl v kempu i kolem pláží ještě klid. Voda krásně čistá, chladná. Okolo břehů bylo hezky uklizeno a ve všech třech úsecích, které jsou pro rybolov vyhrazeny nebyla ani noha.

Druhej den ráno jsem dorazil na sedmou hodinu k recepci, vyzvednul povolenku, zeptal se kam si mám jít sednout a na radu správce zasednul kousek od hlavní pláže nedaleko přítoku lesního potoka. S sebou jsem měl dva lehké feedery se silony tloušťky 0.12 a 0.14 a připravená method feeder krmítka Preston a na zkoušku také na 3D tiskárně vytištěné Patron fishing kulaťáky. Rozdělal jsem do krmítek pro začátek jen pelety. Vím, že v pravidlech závodu je, že se krmit může method mixem i peletkami, ale zajímalo mě, jak to půjde jen na pelety. Na jeden prut jsem zkusil jako nástrahu kuličku (později i dvě) micro boilie a na druhý jsem napíchl obyčejný, malý, mnou vyštípaný rohlíkáč. Jeden prut jsem poslal podle břehu poblíž rákosím zarostlého místa druhý do větší hloubky přímo před sebe. První nesmělé chvění špičky se dostavilo až tehdy, když jsem k rohlíkáči doplnil dva červy. V závodě není živá nástraha povolena, takže to byl drobný úhybný manévr v tréninku. Drobné chvění špičky zůstalo neproměněno, a tak do vody letěl další rohlíkáč, tentokrát už jen solo.

Zhruba po hodině bez záběru a několikerém přehození jsem se rozhod doplnit krmný peletky v krmítku trochou červenýho method mixu. Dobrý rozhodnutí. Záběr na sebe nenechal dlouho čekat a do podběráku se podíval první kapřík. Malý junior s délkou lehce přes 30 cm. Prut s micro boilie stále mlčel. Pokračoval jsem v lovu na rohlíkáč a v nahazování do přibližně stejného místa – kousek vlevo podle břehu, nedaleko rákosí. Během další hodinky jsem zaznamenal další 4 kapry přibližně stejné velikosti.

Na místo 10 metrů ode mě si přišel sednout rybář s kaprařskou výbavou. Letmo jsme se pozdravili zrovna v momentě, kdy se špice mého levého pickeru ohnula skoro až k vodě. Beru prut do ruky a už cítím, jak nestíhám povolit brzdu navijáku, abych 12tku vlasec uchránil před utržením tahem. Pink a kapr je pryč i s kompletní montáží. Soused se jen pousmál: „Jo joo pane, to já sem s feederem chodím jen do konce dubna. Pak už to začne tahat a jak nemáte aspoň dvaadvacítku silon, jste ztracenej.“ Dobrý vědět před závodem 🙂 No nic, krmení v kbelíčku dochází, utrženej prut balím do pouzdra s tím, že dochytám hodinku jen na druhý prut a půjdu domu.

Na Patron fishing kulaťák a nastraženýho micro boilie panáčka zatím nic moc nejde. Najednou ale lehoučký chvění na špičce prutu. Přiseknu a táhnu malou plotičku. Hlavu má pomalu menší než samotná nástraha, ale nevadí. První úlovek. Dávám se do řeči se sousedem. On zatím bez záběru. Ptá se, co jsem zatím ulovil. Říkám, že mám 5 kaprů a ten poslední mi to utrh, asi nějakej slušnější kousek. Jen, co jsem to dořekl, ohnula se špice i u druhého prutu až skoro k hladině. Přizvednu prut a pink. Žádný tah. Další kapr pryč i s montáží. „Je na čase jít domů,“ říkám sousedovi a smutně navíjím zbytek silonu. Soused se pousmál asi nad tím, že měl pravdu s tou tloušťkou vlasce.

No, konec tréninku byl teda neslavnej, ale na druhou stranu je to důkaz toho, že ryby ve Stříbrňáku žijou a že se dá natrefit i na nějaké slušnější. Pro přípravu na závody to jednoznačně zmanená nepodcenit materiál. Jemnost není za každou cenu potřeba, jak jsem se předsvědčil na utržených vlascích síly 0.12 a 0.14 mm. Rohlíkáč se zdá jako jistota, co se týče nástrah a vnadit bude třeba nějakou řádně voňavou sypkou směsí. Ještě se zamyslím nad příchutěmi. Chtělo by to ještě alespoň jeden trénink.

Kaprodrom

Standard

Táta vloni slavil šedesátiny. Ani jsem nijak dlouho nepřemejšlel nad dárkem a rovnou objednal chatku na dva dny na konci prázdnin na vyhlášeným kaprovým soukromým revíru u Roudnice nedaleko Chlumce nad Cidlinou. Samozřejmě jsem druhý místo v chatce obsadil sám, protože si takovouhle zkušenost, ač pořád spíše feederař než kaprař, přeci nemoh nechat ujít. Ani jeden z nás jsme nikdy na cíleným lovu velkejch kaprů nebyli a soukromej revír, vyhlášenej pěknýma kapříma kouskama nám dával slušnou šanci si na nějakýho většího pašíka sáhnout. První letní výprava se nám moc líbila, a tak jsem rovnou objednal další termín tentokrát na předvelikonoční týden. Rezervační kalendář mají dost plný takže už na podzim jsme se těšili, že na jaře zase vyrazíme. Chtěl bych se podělit o své nové kaprařské zkušenosti z obou výprav, protože každá z nich byla přeci jen trošku o něčem jiném.

Neznalí toho, jak velká kaprařina anebo soukromé kaprodromy fungují a vybaveni jen oficiálními pravidly ze stránek provozovatele revíru, dorazili jsme na 12. hodinu ke klubovně, abychom si vyzvedli povolenku. Samozřejmě nám nechyběly háčky bez protihrotu, podložka na ryby, velkej podběrák a rozličný pytle s různejma peletama a boilies, protože živá nástraha ani žádné sypké krmení se na Roudnici nenosí. Předně musím říct, že zázemí má revír fantastické. Lovná místa mají své chatky. Ty jsou sice skromné, ale nechybí v nich žádné důležité vybavení, které pro několik dní u vody potřebujete – postel s matrací, světlo, několik zásuvek a dokonce i elektrický přímotop, což jsme ocenili předešvím na jarní výpravě. Chatky jsou daleko od sebe a tak nehrozí nějaké křížení vlasců se nebo obtěžující zápach sousedových zpocených ponožek. Podle webových stránek jsou po většinu lovné sezóny téměř všechny chatky plné a tak jejich malý počet okolo rybníka poskytuje i tak dostatek soukromí a klidu. Sociální zařízení v je spartánské, musíte se spokojit se suchým záchodem u chatky, ale klubovna porybného disponuje plnohodnotnými toaletami i koupelnou s teplou vodou.

Auto nacpané zásobami jsme přistavili k chatce a už se vybaluje. Prvně zamozrejmě hned nahodit a pak vybalit zbytek všeho kolem. Měli jsme připravené metry PVA punčošek a celé první odpoledne jsme je plnili krmnými peletkami. Do vody samozřejmě hned začala lítat kila boilies, pro čež jsme se vybavili skvělým vynálezem jménem kobra, pro mě jako feederaře doposud neznámým 🙂 Od porybného vybaveni upozorněním, že pokud nemáme minimálně 30 kilo krmných pelet a boiles, nemáme si dělat moc šancí na úspěch, jsme trošku znejistěli. Několik pěkných úlovků se přeci jen nakonec dostavilo.

Při letní výpravě jsme zahájili menšími nástrahami a tak byli prvním úlovkem velcí cejni. Postupně jsme zvětšovali nástrahy a různě kombinovali chutě a vůně. Prvního kapra jsem ulovil na kombinaci žluto červeného poloplovoucího boilie panáčka. Kapr lehce přes 10 kilo váhy perfektně prověřil prut, kterej jsem si jako druhej kaprák musel půjčit od kamaráda Vojty, neboť jako feederař sám disponuju pouze jedním 🙂 Brzy se dostavil první kapřík i na tátovu nástrahu. Znova se jednalo o kousek lehce přes 10 kilo váhy. S večerem jsme oba zaznamenali pěkný záběry od místních jeseterů. Největší měl přibližně metr deset délky a váhu kolem 12 kilo. Top nástrahou na jesetery byla velká boilie koule švestka-krill z Hulína. Postupně jsme během dvou dní zaznamenali každý dva větší kapry mezi 10 – 15 kg a asi 5 jeseterů Zajímavé bylo, že jesetří záběry se odehrály ve své valné většině za tmy nebo brzy ráno. Pro nás oba, kteří jsme doposud měli zkušenost pouze s kapry z Rozkoše, a ti se ani vzdáleně nepřibližovali hranici 10 kilogramů váhy, byly samozřejmě zápasy s roudnickými obry fantastickým zážitkem. Moc jsme si to oba užili a říkali jsme si, že bychom klidně ještě o jeden den déle vydrželi.

Jarní výpravu jsme původně naplánovali na konec května, ale souhrou různejch okolností jsme museli termín změnit na předvelikonoční týden v polovině dubna. Předpověď počasí byla po předchozích krásných jarních týdnech poměrně nepříznivá. Přes den sice sluníčko, ale v noci teploty jen těsně nad nulou a poměrně nepříjemně chladný vítr nám moc pohody v kraťasech a pantoflích na mole před chatou nedovolil. Na jarní výpravu jsme se vybavili velkým 10 kg pytlem krmného boilie a pak celou řadou atraktivních voňavých i smradlavých boilies modelů různejch velikostí. Voda byla samozřejmě o poznání chladnější než při naší letní výpravě a na počtu záběrů to bylo znát. První den hned navečer se mi rozjel prut z mělčiny a na konci jsem našel obrovského, přes 150 cm dlouhého, dvacetikilového jesetera. Samozřejmě se nevešel na podložku ani do podběráku a tak jsme ho šikovně vmanévrovali rovnou do vážícího saku. Táta si hned při první zdolávací akci pochopitelně nabral ledovou vodu do holínek a tak zbytek odpoledne strávil před přímotopem v chatce 🙂 Na jeseterovi bylo vidět, že je to skutečnej místní matador, že už má nějakej ten rok zažitej. Tu a tam potrhané ploutve, obrovskou ocasní ploutev. Při zdolávání vůbec nechtěl ode dna. Ukázal se až na poslední chvíli. Zachutnalo mu zelené plovoucí boilie silně nadipované česnekem. Opět jeseter a zelená barva, podobně jako v létě.

Táta druhej den ráno zaznamenal dalšího jesetera. Tentokrát přibližně metrový kousek s váhou kolem 9 kg. Celý zbytek dne jsme ale strávili bez záběru. Největší boj se odehrál třetí den ráno, kdy se táta rozhodl nahodit více vlevo od místa, kam nahazoval do té doby. Už při záseku, bylo jasné, že půjde o velkou rybu. Záběr nebyla žádná obrovská jízda, jen se lehce přizvedl swinger. Ale po zaseknutí ryby to nastalo. Ryba jezdila ze strany na stranu. Několikrát, kdy už se zdálo, že bude blízko mola a nechá se podebrat zase nabrala směr doprostřed jezera. Já připraven v prsačkách s podběrákem v ruce jsem několikrát vlzel do vody a zase vylezl ven, když mě studená voda řezala do nohou a ryba se ne a ne přiblížit k podběráku. Po dvaceti minutách zápasu jsem podebral nádhernýho šupináče, který zabral na Niklovu velkou chytací peletu s čepičkou z plovoucího citronového boilie. Tátova životní ryba. Na váze se objevilo 20.5 kg. Odměna za dva dny bez pořádné akce.

Naše jarní výprava byla co se týče záběrů mnohem méně aktivní než ta letní. V létě jsme zaznamenávali třeba i záběry cejnů, kteří jen lehce ťukali do nástrah a pohupovaly swingery. I záběry „menších“ kaprů a jeseterů byly v létě častější. Snad ještě příliš studená voda zapříčinila menší aktivitu ryb, nebo možná i proměnlivé jarní počasí. Zkusil jsem několikrát pod hladinu nahodit nástrahu s kamerou, abych natočil nějaké zajímavé rybí kousky pohybující se kolem. Natočil jsem však pouze aktivitu menších rybek, které přilákala vůně obalovacího těsta, které jsem opatlal okolo boilie pod háčkem. V poměrně hodně kalné vodě je vidět jak malí cejni a plotice ozobávají voňavé těsto z nástrahy aniž by ji celou dokázali vhltnout. Větší rybu se mi v okolí nástrahy natočit nepodařilo.

Celkově jsme tedy skončili na naší jarní výravě s pěti rybami. Jedním velkým kaprem, jedním velkým a třemi menšími jesetery. Zážitek to byl zase trošku jiný než v létě. Přeci jen noční zima byla zkouškou odolnosti našeho vybavení i vytrvalosti a chladná voda zase zkouškou pro různé druhy voňavých nástrah.

Boj s velkými kapry a jesetery je zážitek, který se od feederového čuldaření totálně liší. Je to lov nepoměrně pasivnější, při zdolávání silovější, náročnější na přípravu i vybavení okolo. Líbí se mi tahle zkušenost. Určitě máme v plánu se s tátou na Roudnici zase vrátit. Nějaké ty místní velké kousky jsme už viděli, ale rozhodně jsme byli připraveni na větší akci. Tak snad zase příště. Těším se jak a čím nás tohle místo zase prověří.

Na dírky

Standard

Volal mi kamarád Kuba, sváteční rybář, že se bude vyskytovat o víkendu v Hradci a jestli nepůjdeme zkusit na Rybárnu dírky. V tom mrazu, co byl minulej tejden jsem jen těžko hledal motivaci zajít někam z feederem, i když jsem po dlouhý době měl o víkendu volnějc. Dírkařinu jsem ještě nikdy nezkoušel, ale počasí na to bylo ideální. Led už za ten tejden mrazů pořádně zesílil, a tak i když na sobotu hlásila předpověď teploty nad nulou, neodolal jsem a Kubovi potvrdil, že půjdem.

Neměl jsem moc tušení, co se na rybníčku za Rybárnou dá chytat. Nemám ani žádný dírkařský vybavení a tak jsem jako přípravu pobalil několik malejch gumovejch smáčků, navázal dva lehokučký splávky a vzal kelímek kukuřice. Se skládací stoličkou a svým nejkratším přílvačovým prutem jsem dorazil v neděli dopoledne na Rybárnu. Rybníček byl obloženej rybářema a chlapi u vchodu nám už hlásili, kde je volno a kam máme zasednout. Uprostřed rybníčku stála skupinka tří rybářů, okolo sebe kbelíky a co chvíli z dírky vykoukla ryba a ve vteřině už byla v kbelíku. Mimochodem za ty dvě hodinky, co jsem tam s Kubou strávili vytáhli tihle borci odhadem tak 60 ryb. Pokud to nebyl nedělní oběd pro dětskou školu v přírodě, nevím co s tolika pstruhama chtěli doma dělat 🙂

My jsme s Kubou zaujali místo na úzký lávce, která vedla přes rybníček a začali pokoušet štěstí s malým splávkem a zrnkem kukuřice na háčku. Kuba po chvilce vyměnil splávek za malou marmyšku. Oba jsme si přinesli to nejkratší a nejmenší, co jsme ve skříni s prutama doma našli, ale i přesto jsme si nakonec museli vypůjčit od správců ty pravý dírkařský kraťoučký proutky. Pro tenhle způsob lovu je prostě jakýkoli jiný náčiní nešikovný. Kukuřice moc nefrčela a za první čtvrthodinku jsme neměli ani potah. Jak by ne, okolo nás všichni ostatní tahali z vody samý duháky, dokonce jsem u souseda zahlíd jednu malou štičku, no a těm kukuřice v porovnání se smáčkem, žížalkou nebo červem prostě moc nechutná. Poprosili jsme vedlejší posádku, jestli bysme si od nich nemohli vzít několik červíků. Kuba se moc nechytnul ani s marmyškou a tak jsme oba změnili nástrahu na tři červy na malým háčku s lehkým splávkem.

První záběr se u mě dostavil poměrně záhy, jen co jsem se odpoutal od lávky a přešel k dírce kousek dál uprostřed rybníčku. Rozmoklej tající led na mě moc důvěryhodně nepůsobil, ale přeci jen jsem se hecnul a ve vidině pstružího úlovku se na něj pustil. Samozřejmě mě led udržel. Po tejdnu tuhejch mrazů měl sílu určitě přes 10 centimetrů, i když jeho vrchní vrstvy v téměř jarním nedělním dopoledni valem ubejvaly. Ani já ani nikdo jinej, se toho dopoledne do vody neprobořil. Po lehoučkém pocukání červíkem na konci návazce splávek poťukal a prudce zajel pod led. Škubnutí krátkým proutkem a už jsem točil psturha směrem k dírce a k hladině. Pěknej rybníční vysokej duhák o velikosti něco kolem 30 cm šel rovnou do mošničky – bude k nedělnímu obědu. Kuba z lávky pořád bez záběru. Několik záběrů jsem na dírce uprostřed rybníka ještě promarnil. Přeci jen jsem použil hodně malej háček. Poslal jsem Kubu na dírku uprostřed rybníka, a vyměnil si s ním místo. Na dírce u lávky se nic nedělo ani mě, zároveň ale ani Kubovi uprosřed rybníka – zvláštní 🙂

Vzal jsem zbytek kukuřice, co jsem měl s sebou jako nástrahu a nasypal ji do jedný z dírek u lávky. Navlíknul jsem na háček nový červy a šoupnul nástrahu se splávkem do stejnýho místa. Během 30 vteřin jsem tahal druhýho pstruha, kterej mi ale upadl těsně před vytažením z vody. Sakryš. Zavolal jsem Kubu, aby zkusil tohle místo.

Léto s dravci

Standard

Letos v létě jsem hodně chodil chytat na Labe. Na svůj oblíbenej flek, kus za město, kde je Labe už divočejší. Voda byla v létě hodně nízko a počasí horký. Místo mám hezky ve stínu a večer, když jdu na ryby po práci nepere mi tam slunce do obličeje. Nahazuju vždycky feederem do proudu anebo do zátočin u břehu, kde proud vytváří malý tůně. Letos, podobně jako vloni mi tu braly především pěkný podoustve, tu a tam větší cejn, zřídka i kapřík. V horkým počasí se ale s železnou pravidelností těsně před soumrakem vždycky dostavila dravčí hostina. Směs, kterou krmím přiláká samozřejmě hromadu malejch rybek, ouklejí, plotic, cejnků a podouství a jakmile udeří dravčí hodina, začne se okolo mýho krmnýho místa čeřit voda. Řek jsem si, že to zkusím využít a spolu s běžnou feederovačkou nastražím vedle i na dravce.

Na dravce jsem zatím chodil vždycky jen cíleně na podzim s vláčkou. Zadařilo se mi takhle už pár pěknejch štiček a okounů a pro podzimní krátký vycházky je to fajn téma. Tentokrát jsem to zkusil trošku pasivnějc a k aktivnímu feederu přidal ještě svůj krátkej kaprák, na kterej jsem spolu se zátěží přivěsil i kousek mrtvé rybky, nebo někdy i celou, jako nástrahu. Takovouhle vycházku jsem zpravidla zahájil tím, že jsem si na maličkej splávek a pidi háček s červíkem nachytal do kbelíčku několik nástražních rybek. 2 nebo 3 malé oukleje na ten večer stačily. Okolo břehu se jich hemžily hejna a připravit nástrahu na večerní vycházku netrvalo nikdy víc než pár minut. Sestavu jsem položil většinou podle břehu, nebo trochu stranou od hlavního proudu a taky stranou od místa, kam jsem nahazoval feederovej prut, aby se mi nemotaly silony.

Protože jsem feederem krmil jiný místo, osvědčilo se mi na sestavu s rybkou místo jednoduchýho olova zavěsit feederový krmítko a napchat ho směsí, kterou jsem vnadil na feederu. Snažil jsem se tím přilákat nějakou drobotinu a s ní i dravce. Jako signalizátor záběru jsem před špičku kapráku připnul malý kulatý číhátko, povolil brzdu a čekal na pořádnou jízdu. Jakmile se číhátko začlo chvět, byla to předzvěst poctivýho záběru. Prostě, když už štika hejno krmící se drobotiny našla, našla i moji nástrahu a většinou ji nijak extra dlouho neochutnávala nebo nezkoumala. Prostě po ni chňapla.

Frekvence záběrů nebyla samozřejně zdaleka taková jako na vedlejším feederu. Ale když už se číhátko pohnulo, byl z toho většinou jistej úlovek. Nejčastěji jsem lovil štiky. Většinou menší. Nástražní oukleje jsem měl ve velikosti tak kolem 10 cm. Největší štika, kterou se mi v takhle podařilo ulovit měla lehce přes 60 cm délky. Několikrát se o nástražní ouklej pokusil i tloušť. Vytáhl jsem myslím 3. Největšího kolem 50 cm. No a mým zlatým bonusem letošního léta byly dva candáti těsně za sebou, kteří oba zabrali snad během 5 minut po nahození. Jeden malej, přibližně 45 cm a druhý větší, těsně pod 60 cm délky.

Přišlo mi zajímavý, že candáti narozdíl od štik zabrali přímo z prostřed řeky, z proudu, kam se mi podařilo nahodit více méně omylem. Štiky se vždycky chytře stahovaly za kořistí ke břehu, kde viděly hejna malejch rybek okolo krmítka. Candáti prostě při čištění dna narazili zrovna na mou nástrahu 🙂 Nikdy předtím jsem tu candáta neulovil a ani jsem snad nevěřil, že tu nějací můžou bejt. Tihle dva byli určitě mejma rybama letošního roku.

Svoje letní vycházky s feederem jsem letos doplnil pokusem o lov dravců na těžko. Zaznamenal jsem kupu krásnejch záběrů. Hodně se mi jich podařilo proměnit,  i když jsem nepoužíval žádný brutální montáže s troj nebo dvoj háčkama a lankama. Jsem si ale zároveň vědom, že kupa rybářů lov na mrtvou nebo živou nástražní rybku neuznává a možná mě řada z vás za to bude kamenovat. Pamatuju, že vloni v Kanadě se tomu místní dost podivovali. Ale u nás se pořád smí a pro mě to byl prostě pokus o to, jak se spolu s aktivním feederováním podívat i na další druhy ryb. Další sonda do místní vody.

Teď na podzim, kdy už dny jsou kratší a počasí chladnější, jsem se vrátil k přívlači a obcházím slepý labský ramena zase s gumovejma nástrahama. Musím uznat, že i to má svoje kouzlo.

Jen pelety

Standard

Je už pravej podzim a pěknejch slunečnejch dní ubejvá. Je brzy tma a na ryby už to po práci nejde. Jen sem tam se dostanu na obchůzku s vláčkou kolem slepejch ramen tady v Třebši. V jednom z posledních pěkenejch podzimních slunečnejch dní jsem vyrazil na Labe s feederem a s kamerou. Chtěl jsem v posledním podzimním sluníčku zachtit ještě nějaký pěkný obrázky toho, co se děje v řece okolo háčku.

Tentokrát jsem ale rezignoval na sypkou krmnou směs a jako návnadu i nástrahu vzal jen červený rybí pelety. Když jsem na svým posledním videu z Orlice viděl, jakej poprask způsobilo krmítko se šrotem okolo lovnýho místa, kolik maličkejch rybek okamžitě připlavalo dobrotu vochutnat, napadlo mě, co kdybych místo šrotu hodil do vody něco míň nápadnýho. Sice třeba míň nápadnýho na pohled ale o to víc voňavýho. Prostě něco, co bude pro malý ouklejky a cejny trochu míň zajímavý. Co se mi asi podaří natočit okolo hrstky voňavejch rybích pelet?

Před kameru pod háček jsem zavěsil jednu peletu a jako návnadu poslal do vody na háčku dalších šest pelet navlečenejch na PVA šňůrce. Zajímalo mě, jestli tuhle kupičku ve vodě vůbec ryby najdou. Který ryby přijedou pelety ochutnat, a jestli bych vůbec s takovou strategií minimalistickýho vnadění moh slavit nějakej úspěch.

K mýmu překvapení se ryby objevily okolo nástrahy poměrně záhy. PVA šňůrka se rozpadla a tak první tloušti, který asi cejtili rybí smrad z pelet na hodně daleko, začli hned ochutnávat. Tloušti doráželi na pelety dost vehementně a po několika jejich nájezdech vnadící peletovej řetízek totálně rozmetali. Malí cejni a oukleje proplouvající okolo nechali pelety bez povšimnutí. Přikládám to hlavně velikosti návnady. Naopak takřka okamžitej tlouští zájem o pelety přiládám tomu, že jsem zvolil rybí příchuť pelet. Ta tloušťům podle všeho hodně voní. Peletovou kupičku dokonce vyčmuchalo i několik kapříků. Na videu je hezky vidět jak se kapři pomalu sunou k místu s peletama a cestou filtrujou dno, co ještě dobrého by cestou mohli najít.

V Labi byla ten den dost špatná viditelnost, a to i přesto, že venku byl poměrně pěknej, slunečnej podzimní den. Sluníčko už je přeci jen nízko a tolik vodu už neprosvítí. Navíc v porovnání s videem z Orlice byla na místě, kde jsem lovil v Labi větší hloubka. Nahazoval jsem nástrahu s vnadícím řetízkem pelet na různý místa v řece. Jednou víc ke břehu, do mělčího místa a pak zase spíš k prostředku řeky do proudu. Na videu je to znát právě rozdílnejma světelnejma podmínkama. Voda v mělčích partiích je jasně průzračnější a viditelnost lepší.

I v mělčích místech kapři dokázali najít věneček pelet a pár pelet vhltli. V jednom místě videa je vidět dvě ryby s podlouhlým tělem, které proplouvají nad nástrahou. Nechaj ji bez povšimnutí, ale nejsem si jistej, co je zrovna na tomhle záběru za ryby. Tady v Labi bych čekal podoustve. Tloušti to nebudou vzhledem k tvaru tlamek. Zdálo se mi jako kdyby měly okolo nich malé vousky. Pak by to snad mohly bejt parmy? To by teda byl objev. Na parmy se mi tu snad ještě nepodařilo narazit.

Jako závěr ze svý poslední video vycházky s peletama můžu potvridt, že větší, aromatická nástraha v podobě pelet (ale dokážu si představit i kuličky boilies nebo fermetovanou kukuřici) spolehlivě dokázala odfiltrovat drobotinu, která mi posledně neustále postrkovala nástrahu po dně a ne a ne pořádně ohnout špici. Na videu je vidět i jasnej záběr, kdy tloušť i kapr vezmou návazec s peletou a upalují s ním pryč. Oba záběry zůstaly neproměněný jen a jen kvůli zpomalenosti rybáře 🙂 I tak, ale byla vycházka poučná, hlavně doma, když jsem pak zkouknul pořízenej záznam.

Podzim už mi asi letos moc příležitostí k rybačce nedopřeje. Změnil se čas na zimní, což znamená, že z práce chodím domů za tmy. A to už se určitě k vodě nedostanu. Tak mám pro sebe a pro všechny, kdo čtete můj blog aspoň pěkný rybí video 😉

Na návštěvě v řece

Standard

aneb podzimní tanec říčních rybek

Počasí je exkluzivní. Teplota tak akorát, slunce, nádherný podzimní barvy. Když to vidím za oknem z kanclu, strašně se mi tam nechce trávit takovejhle pěknej den. Radši bych byl někde u vody. Aspoň na chviličku odpoledne po práci vyrážím, když to jenom trochu jde. Jen to brzký stmívání, to mě neba. Ne, že bych se u vody bál, ale přeci jen na špičky večer není už moc dobře vidět 🙂

Ve čtvrtek jsem šel na Orlici. Měl jsem vyhlídnutý místo na malý písčině, kam se lidi z vesnice choděj v horku koupat. Přes léto se mi tam nechtělo bojovat s plavcema o místo, a protože ve čtvrtek už bylo na plavání přeci jen trochu chladno, našel jsem tohle místo prázdný. Voda krásně čistá, pěkně studená, sluníčko se do ni ale opíralo a na pláži bylo příjemně.

Úsek je to proudnější, úzkej a za písčitou pláží se rozlévá do širší řeky. Připravil jsem si kameru a nahodil ji do vody spolu s nástrahou. Z prosluněný, studený podzimní křišťálový vody vznikly moc pěkný záběry.

Za kameru jsem uvázal krmítko napěchovaný šrotem s trochou červů a pod háček zavěsil panáčka z malých boilies. Jen z toho důvodu, aby byla nástraha pod vodou dobře vidět a aby je nezhltla každá maličká rybka proplouvající zrovna kolem. Jako reakci na svoje poslední video z Labe jsem dostal i požadavek, abych zkusil natočit místo boilies na háčku taky žížalu. V druhý části videa si můžete nastudovat reakci ryb na menší živou nástrahu.

Z mojí dvouhodinový vycházky vzniknul krásnej studijní materiál nejen o tom, jaký ryby v Orlici v divočejším proudným úseku žijou, ale i o tom jak funguje zakrmený místo nebo jakou roli může mít velikost či charakter nástrahy na četnost nebo způsob záběrů.

Na videu si můžete všimnout hejna ouklejek, který pravidelně připlouvá omrknout voňavej šrot a červy, a pak se zase rychle rozprchne, když je přijede zkontrolovat dravej okoun. O panáčka boilies se taky pokouší plotice či cejnci malí, zatímco ouklejky barevnejma kuličkama spíš strkají po dně. Žížala je ale mezi nima populární. Různě si ji pohazujou a snaží se z ní kousek odkousnout. Plotice vypadají nedůvěřivě a nejdřív nástrahu několikrát okouknou než se pokusí ji vzít. Podoustve nejdřív šmejdí kolem a sbírají velkou tlamou ze dna kousky šrotu a červů. Tu a tam se ukáže i jesen nebo tloušť a rozežene hejno ouklejí kolem nástrahy.

Trochu jsem se nechal unýst a video má skoro 9 minut. Takže pokud se vám nechce studovat chování ryb nebo přemejšlet nad nástrahama a návnadama, můžete si video pustit na velký televizi v obýváku třeba místo akvárka – takový malý slow TV. Viditelnost byla ve čtvrtek fakt skvělá a tanec rybek v čistý vodě je prostě uklidňující.

Příště zkusím zakrmit jenom peletama, bez šrotu a uvidíme, jestli se na kameře neukáže taky třeba něco většího.

S muškou na Labi

Standard

Tak jsem to konečně oprášil. Když vloni táta vyklízel garáž, hodil na mě zelenej vojenskej chlebník a v něm starej podběráček s kšandou přes rameno, cívku silonu z roku 2000 a krabičku od bonbonů Energit s několika muškama a strčil mi do ruky můj starej, zaprášenej, za mý první prachy z brigády v pekárně zakoupenej muškařskej prut. Jó byly to časy. Po škole šup do maskáčů a na Pionýru po dědovi honem k řece do Bražce. Tam oblíct gumový protichemický kalhoty z vojenskýho výprodeje a s chlebníkem přes rameno honem do proudu bičovat Metuji.

Rozumějte, nebyl jsem nikdy žádnej muškařskej odborník. S muškováním jsem tehdá začal, protože mě nebavilo obcházet Metuji jen s třpytkou. Navíc když jsem viděl jak krásný potočáci a lipani sbíraj mouchy z hladiny a na moje třpytky kašlou. Muškařina je vysoká škola rybařiny a já do ni za svou krátkou teenagerovskou rybářskou kariéru jen lehounce nakouk. To můj kamarád Jenda to byl vždycky jinačí muškař. To je pan muškař do dnes. Onehdy, když jsme spolu byli na Lípě chytat kapry, mohl jsem se s ním možná rovnat a se svejma feederama jsem ho snad i přechytal, ale muškařina? To bych si netrouf se vedle něj ani postavit k vodě 🙂

Když jsem si vloni to svoje starý nádobíčko přivez do Hradce, okamžitě jsem si řek, že to opráším a zkusím jestli mě muškování neomrzelo. Hned jsem si taky vzpomněl na Jendu a obratem ho zaúkoloval, aby mi prut s navijákem uved zpátky do provozuschopnýho stavu. Jenda zkouknul šňůru a k mýmu překvapení konstatoval, že po víc jak patnácti letech nečinnosti ji nenavrhuje vyměnit, ale že jen ustříhnul poslední metřík a navázal šikovný očko na návazaec a tím to je vlastně ready. Přidal mi dokonce několik mušek ze svýho arsenálu na vyzkoušení. Byl jsem vlastně připravenej.

Přesně jsem věděl, kam s repasovaným mušákem vyrazím. Letos v létě jsem se konečně na dvě muškařský vycházky dostal. Labe v okolí Kuksu má podle řádu speciální dravčí režim, jen s umělejma nástrahama. Vine se údolím, kde má krásný divočejší i klidnější úseky. Ideální místo na moje nesmělý muškování po 15 letech.

Dorazil jsem brzy ráno k vodě, kde už na mě čekal kamarád Hrobník. Zabroděnej v proudu pokoušel okouny a pstruhy se třpytkou. Nasoukal jsem se do prsaček, navázal podle Jendovejch instrukcí muškovej dvounávazec a na jeho radu osadil dvěma potápivejma broučkama se zlatou hlavou.

S Hrobníkem jsme pomalu postupovali po proudu dolů. Hrobník se mi občas ztratil v roští na břehu, pak jsem ho zase o sto metrů dolejc potkal v proudu. Pouštěl jsem potápivý broučky s proudem mezi šutry. Pak zase vytáhl z vody a frajerským typickým smyčkovitým pohybem nad hlavou je položil zase o pár metrů jinam a nechal plynout s vodou. Heh, smyčka nad hlavou je asi s potápivejma nástrahama zbytečná, ne? Ale co, to mi právě k muškování patří. To rozhoupnutí nástrahy nad hlavou, osušení kapek vody z těla mušky a její elegantní položení na vodu s typickým obloukem šňůry na hladině. Asi trochu póza, že jo? 🙂 Pro mě typickej pohlednicovej obrázek rybaření v divoký vodě, který jsem si dlouhejch patnáct let nezkusil. Moc jsem si ten svůj muškařskej návrat ten den užíval.

Netrvalo dlouho a přišly i první úlovky. Voda nebyla úplně průzračná, a tak jsem ani s polarizačníma brejlema moc ryb ve vodě nezaznamenal. Ale moje nástrahy byly ten den populární u místního okouního dorostu. Několik okounů se mi podařilo přemluvit v klidnějším úseku řeky i mezi balvanama. Pak jsem se prodral roštím do místa s popadanejma stromama, odkud se mi podařilo vytáhnout dva pěkný duháky. Skvělej pocit to byl s bojovným pstruhem na konci měkkýho muškařskýho prutu. Nahazovat ze břehu mi moc nešlo a muškovej dvounávazec se mi co chvíli zamotal do větví okolního porostu, a tak jsem se přesunul zpátky do vody.

To ráno jsme s Hrobníkem strávili ve vodě dobrý 3 hodinky a Hrobník zářil štěstím, jak pěkně si na vláčku zachytal. Vytáhnul hromadu malejch okounů a několik moc pěknejch duháků. Moje skóre bylo slabší, ale i tak vycházka splnila, co jsem od ní čekal. Cvik v ovládání mušáku jsem sice za těch patnáct let trošku ztratil, ale za pár minut v proudu už jsem ho měl zpátky v ruce. K mýmu překvapení jsem ani moc neváznul ve větvích stromů na břehu a žádnou mouchu jsem neutrhnul.

Bylo to fantastický. Jaká příjemná změna od statickýho feederování. Začínal krásnej letní den a okolní realita, pohledem z prostředka proudu Labe se smyčkou muškařský šňůry nad hlavou, byla najednou nějak jiná – klidnější. Na podzim se určitě musím vypravit znova.

Zpátky na řece

Standard

Konečně je tu léto. Plná sezóna, večer dlouho světlo, příjemný počasí. Po práci se dá krásně bejt u vody a ryby berou vo sto šest. Na jaře jsem neměl na ryby moc času, byl jsem jen párkrát o víkendech. S příjemnejma a dlouhejma večerama se ale na ryby dostanu i přes tejden.

Chodím teď převážně na řeku. Na stojatou vodu mě to nějak netáhne. Řeka má pro mě nějak větší kouzlo. Sezóna říčních ryb je v plným proudu a podoustve, jeseny anebo tlouště chytám moc rád. Navštívil jsem všechny svoje oblíbený fleky z minulý sezóny a vesměs žádnej nezklamal. Odehrávalo se tam přibližné totéž co vloni.

Navíc to vypadá, že se mi podařilo krásy feederu dobře prezentovat a získat tak dalšího fandu ohnutejch špiček. Kolega z práce se po zážitku z lovu kaprů na soukromém kaprodromu vrhnul do rybářskejch zkoušek a shánění povolenky ve snaze vyzkoušet si rybolov i na svazovejch vodách. Papíry měl ještě vlhký a hned jsme vyrazili na ryby spolu a samozřejmě okamžitě poznal, že feeder je oproti kaprařskýmu náčiní daleko citlivější záležitost, a tím pádem je tu větší šance na nějakou akci. No a už jsem mu předal svůj starej feeder prut na vyzkoušení. Tak snad ho to nepustí a já budu mít feederovej sparing 😉

Na místech, kam chodívám se se svou novou nahazovací kamerou snažím sondovat, co se děje pod vodou. Oblíbenejch míst mám několik a jsou ve městě, mimo město, na regulovaným i neregulovaným toku, v klidnější i proudnější vodě, pod i nad jezy. Z podvodních záběrů zjišťuju rozdíly v jednotlivejch prostředích. Když tak o tom přemejšlím, možná by si tohle téma zasloužilo svůj zvláštní článek. V krátkosti, ale chci jen říct, že pokud odmyslím rozdílný profil a složení dna (kameny, písek nebo bahno) tak největší rozdíl spatřuju ve vodním prostředí na regulovaném a neregulovaném toku.

V místě, kde řeka teče regulovaným korytem, samozřejmě ohraničeným z obou stran splavy se na podvodních záběrech vyskytovala stále stejná druhová skladba rybí osádky. Totiž cejni, cejnci, plotice, malí okouni, sem tam podoustev nebo jesen. Ti, kteří přijdou omrknout mou návnadu a nástrahu mají všichni přibližně stejnou velikost a i úlovky, které se mi podaří zaseknout mají přibližně stejnou charakteristiku.

Naopak v neregulovaném úseku záběry pod hladinou ukazujou čilej ruch, a to nejen v bezprostřední blízkosti nástrahy, ale obecně. Hromada malejch okounů jen tak sondujících okolí nástrahy, malí cejnci, i opravdová drobotina, malé podoustve, oukleje, ale třeba i hrouzci v hejnech, které jsem v regulovaným korytě vůbec nezaznamenal.

Rád chodím chytat tam, kde není řeka svázaná do pravidelnýho, rovnýho toku. Jsou to místa plný tůní, s členitým břehem, tu a tam stromem spadlým do vody. Tam to mám nejradši. Nikdy se nemůžu bejt jistej, co k mojí nástraze připluje. Regulovaný úseky už pomalu začínám mít osondovaný z hlediska rybí osádky. Stejné krásné velké cejny chytám ve městě jako o 3 km výš proti proudu. Prostě tam kam jim splavy dovolí doplavat, tam jsou. Neregulovaný úsek je daleko tajemnější.

Myslím, že zatím jsem letos nepotkal svou rybu sezóny, ale říční rybky mi berou a sranda s nima je.

Plonkový jaro

Standard

Mám letos nějak plonkový jaro. Sezónu jsem sice zahájil už druhýho ledna, ale tomu se samozřejmě nedá řikat jarní chytání. No i když počasí tomu tenkrát dost odpovídalo. Zima se ale pak přihlásila a mrazy povolily až po půlce března. Ještě na moje narozeniny, kdy tradičně chodívám zahajovat sezónu jsem si nedokázal představit, že bych vytáh paty k vodě. Leda bych si vzal s sebou místo prutu brusle.

Nesměle jsem vyrazil na první jarní chytačku až před velikonocema na dědkův flek. Vítr mě bičoval a sluníčko hřálo jen hodně, hodně nesměle, ale přeci jen se nějaký ten cejn na břeh podíval. Na dědkově fleku samozřejmě kapitální cejní kousci, jako obvykle. Jojo je to fajn pocit, když se poprvé zjara zachvěje špička 😉

Znova k vodě jsem se dostal až skoro za čtrnáct dní. Jarní prudká voda pomalu ustoupila a já vyrazil na Mlejnek otevřít Orlici. Počasí už mnohem víc připomínalo jaro, slunce se příjemně opíralo a já zahájil svý odpoledne tím, že jsem si při zapichování vidličky nabral plnou holínku vody. Do auta se mi samozřejmě přes bažinatou louku přezout nechtělo, a tak jsem na sluníčku sušil pravou holínku, ponožku a půlku nohavice celý odpoledne. Asi se mi řeka chtěla omluvit, protože mi po celý odpoledne brali krásný jarní kapříci. A to i navzdory vodáckýmu kroužku, kterej zřejmě po zimě zrovna otevíral loděnici na protějším břehu odpoledním etapovým závodem a pramice mi brázdily před silonama prakticky až do soumraku. Kaprům to ale zřejmě nevadilo. Záběry tedy byly hodně nesmělý a pár prvních jich vyšlo naprázdno, ale prodloužil jsem forpas, zvětšil háček a už to fungovalo.

Svoje jarní nástrhahy ani návnady jsem nijak dlouze nepromejšlel. Otevřel jsem kbelík, kde jsem měl přes zimu uskladněný načnutý pytle s method mixama, vytáhl jsem namátkou jeden a šup k vodě. Hlavně aby člověk už moh nasávat tu jarní pohodičku. Jako nástrahu jsem nejčastějc věšel na háček tradiční štípanej rohlík na šňůrce, přes zimu pořádně vytvrdlej 🙂

Z pravidelný celofiremní akce, na kterou jezdíme každej rok na jaře jsem si letos přivez nějakýho bacila, kterej mě složil na skoro deset dní do postele. Mezi tím se změnil čas na letní a venku se konečně přestalo stmívat odpoledne. Za oknem všechno kvete, lidi shazujou kabáty a obouvají sandále a já zastlanej v peřinách s rýmou, kašlem a neschopenkou přemejšlím, jak by se už hezky dalo i po práci vyrazit na pár hodinek k vodě.

I naše pravidelný velikonoční otevírání Rozkoše jsme s tatíkem museli o dva tejdny odložit. Udělali jsme ale dobře. Ve Spytě pod silnicí nám kapři nedali pokoj celý dopoledne. Žádní obři to teda nebyli, ale zato brali prakticky bez přestávky. Co nához, to ryba. Při pokusu zvětšit nástrahu cvrkot ustal. Žádnej větší kapří brácha se mezi nima nevyskytnul. Zábava to ale byla. Aspoň jsme malýmu synovečkovi, kterej se za náma přišel podívat, mohli ukázat nějakou tu rybu.

I přes tři poměrně zdařilý jarní vycházky mám letos pocit, že se k vodě vůbec nedostanu a že to letošní jaro je nějak zabitý. Kolikrát jsem si už v těchhlech krásnejch jarních dnech dopoledne v práci říkal jak odpoledne beru pruty a jedu nahodit. Jenže ejhle, pak se člověk ani neotočí a v půl 6 večer si v kanclu povídám, že už bych možná pro dnešek moh jít domů. A rybačka se samozřejmě nekoná.

Když už jsem se onehdá odhodlal na krátkou večerní neplánovanou vycházku na Jesípek, popadnuv první pytel s method mixem, bez červů a se zamuchlanejma návazcema v krabičce z minulý výpravy, samozřejmě jsem zaznamenal čistou nulu záběrů, protože ani na tu minimální přípravu jsem se v rámci spěchu k vodě, abych ještě stihnul aspoň chvilku sluníčka, nezmohl. Ne, ne. I malá výprava potřebuje třeba jen drobnou přípravu, důvěru v návnady, v nástray a ve vybavení. Stres a spěch na ryby nepatří. Beru to jako lekci.

Léto mi tohle uspěchaný jaro určitě vynahradí. Moc se těšim. A vlastně se těším už na další víkend. Jedu na feederovej sraz. Tam si kancl s sebou neberu.