Na zkušenou do světa

Standard

Poslední dobou se hodně vracím k tomu, proč si vlastně tenhle blog píšu. Říkal jsem si od začátku, že budu svoje zážitky a zkušenosti konfrontovat s tím, co jsem si kde přečet, co říkaj rybářský veličiny a s tím, co se dá na internetu najít. Vždycky jsem si myslel, že ta rybářská lehkost, přehled a profese, kterejma se ve svejch videích prezentujou slavný rybářský jména je jen otázkou dostatečného přístupu ke správnejm informacím. Zejdnodušeně řečeno, že se prostě někde musí dát naučit například to, kdy a kde kapři berou nebo neberou a proč. Postupem času si ale začínám uvědomovat a přicházet na to, že velká část (možná většina, nevím) rybářský profesionality je spíš o tom kolik míst člověk navštíví, jaký způsoby lovu, návnady a nástrahy vyzkouší, s kým se na rybách potká a co si z toho všeho pro sebe vezme.

Proč takový složitý úvodní zamyšlení? Před nedávnem se mi totiž dostalo pozvání na nultý ročník NaFeeder.cz srazu. Kamarádi ze stránek www.nafeeder.cz, se kterejma jsem měl tu čest doposud jen elektronicky se rozhodli uspořádat víkendovou akci pro nadšence feederu. Nešlo odmítnout samozřejmě. Organizačním i profesním garantem akce se stal Petr Kabát, zkušený feederový harcovník. Na plánu bylo především feederování, sobotní odpolední sranda závod, no a protože pozvání přijali i Petrovi kolegové závodníci Pavel Sičák a Roman Srb, tak i nějaký to sdílení znalostí a zkušeností nejen v závodě, ale i večer u piva a grilu. Takovou studnici zkušeností mi přišlo škoda nevyužít.

Dorazil jsem v pátek večer. Ještě před setměním jsem stihnul nahodit a pár hodinek odchytat. Chlapi samozřejmě u piva stříleli jednu rybářskou historku za druhou a latina jela celej večer. Jakmile Petr a jeho kolegové ráno vybalili svůj cajk, začal jsem už tušit, v čem asi tak může spočívat rozdíl mezi mým feederováním a tím závodním. Po svojí loňský účasti na gulášovejch závodech v Náchodě jsem si ještě pořád myslel, že základ je namíchat dostatečně high-tech voňavý krmení anebo vybrat správnou techniku lovu. Chyba lávky. Rozdíl, přátelé, je asi v jednom milionu dalších detailů.

Když Petr s Romanem začali ukazovat jak navázat závodní montáže a mluvili o vlascích v průměrech 0,10 – 0,14, háčcích 18 – 14, vzpomněl jsem si na svoje pokusy s 14tkovým fluorcarbonem na Rozkoši, kde mi to násaďáci trhali jeden forpas za druhým, až jsem musel přezbrojit na kaprařskou šňůrku síly 0,17 🙂 Jenže o čem je vlastně závodní feeder? Jemnost, jemnost, jemnost nade vše. Při závodě přeci musíš tahat ryby. Tahat furt. Třeba malý, třeba malinkatý, ale furt! Dílkem do mozaiky tohohle přístupu k rybařině byly pak Petrovy a Romanovy zásobníky návazců, které obsahovaly 300 – 400 předvázaných forpasů různých délek, velikostí háčků, tlouštěk silonů. A to Petr prohlásil, že jsou stejně „jen“ tréningový. Můžu směle konstatovat, že vidět Petra nebo Romana vázat forpasy nebo vytvářet páternostery naživo je ta zkušenost, za kterou se vyplatí vyrazit do světa. Instruktážních videí je všude po internetu hromada, ale interaktivita, kdy se člověk může zeptat proč vázat zrovna tohle, a ne něco jinýho, proč uzel sem a ne o 5 cm níž nebo výš, ta na internetu není. A navíc v podání Petra byla instruktáž opentlená hromadou rybářskejch historek na právě aktuální téma uzly, vlasce, stopery, háčky 🙂

Jak vypadá závodění, a co je klíčem k úspěchu jsme si po dopolední instruktáži měli vyzkoušet v odpoledním sranda závodě. Petr a chlapi z jeho závodního týmu si nás, zbytek účastníků rozdělili do skupinek s tím, že nás budou střídavě při závodě koučovat. S úvodním  hvizdem letěly do Labe první krmítka. Pro zajímavost jsem uvázal páternoster podle Petra a byl jsem zvědavej, jakej budu míst úspěch. Na páternoster prakticky nechytám. Pokaždý když jsem to zkusil měl jsem montáž věčně zamuchlanout a zamotanou do karabinek. Tentokrát jsem páternoster uvázal podle Petra rovnou na kmeňák bez karabinek. A kupodivu se nemuchlal. V probíhajícím závodě jsem si uvědomil další aspekt závodní rybařiny. Je to totiž sport. Závodníkům tohle asi přijde normální, ale musím říct, že mně to bylo malinko proti srsti, když mi Pavel za zády co 3 minuty hulákal: „Nahazuj!“. A za 3 minuty znova: „Nahazuj. Málo nahazuješ! Už ať to tam letí, dělej!“. Musel jsem si v hlavě vždycky připomenout: „Je to závod. Je to sport!“ Stačí si vzpomenout jak vypadá závod plavců nebo fotbalovej zápas. Jak tam se hecuje tým? Jak tam probíhá povzbuzování? 🙂

Skončil jsem na čestném 8. místě z 10 závodníků. Stejně jako vloni v Náchodě i teď v Brandýse jsem došel k závěru, že závodní rybařina nejspíš nebude pro mě. A to ani snad ne vzhledem k výsledku nebo proto, že bych byl línej připravit si do krabičky 300 návazců. Rybařinu mám prostě spojenou s jinejma věcma než je tah na výsledek, hecování se a honba za rekordama nebo cenama. Od toho mám v práci tejdenní hodnotící porady. Rybařit chodím pro tu pohodu u vody, klid, ticho, vůni. Stres, časový limity, hecování a řev, strach o výsledek nebo potřeba bejt na stupních vítězů mně osobně prostě dohromady s rybařinou nějak nepasuje. A vlastně mi asi ani nevadí, když se mi zrovna 5 minut nezachvěje špička prutu, což je ve feederovým závodě samozřejmě problém.

Zažít si závod a zažít si i tu vyhrocenou závodní atmosféru je ale samozřejmě jednou za čas osvěžující. Člověka to buď pohltí anebo vrátí myšlenky na závodní kariéru zpět do reality. Zkušenosti se ale hromadí a s každým vystoupením z komfortní zóny o to rychlejc.

Víkendovej feeder sraz jsme zakončili sobotní večerní grilovačkou s dekorováním vítězů odpoledního závodu, a pohodovou nedělní ranní rybačkou. Chlapi z Petrova závodního týmu se zdrželi v sobotu dlouho do noci, a tak jsme my začátečníci měli dostatek času vyzvídat další jejich tajný triky a tipy. Zajimavý bylo, že Petr třeba moc neřeší krmení. Jako míchá ho pečlivě, to jo. Vlhčí na několikrát rozprašovačem, prosívá, atd. Ale co se týče složení tvrdil, že se spoléhá převážně na připravený směsi a hlínu a z barev volí hlavně tmavé odstíny. V zimě pak ani ne snad slané, ale spíš hodně výrazné a kořeněné chutě. Z nástrah výhradně červy. Sem tam prej chytají na žížaly, ale věci jako rohlík, kukuřici vůbec nezmiňoval a o boilies jsme si dokonce vyslechli několik pohrdavých slov 🙂 Petrovy komentáře k method feederu nebudu radši ani zmiňovat 🙂

Víkend to byl fantastickej. Zachytal jsem si na Labi jinde než v Hradci nebo Pardubicích. Musím říct, že řeka v Brandýse zas až tak jiná není ani co se týče rybí osádky. Vytáhl jsem pár cejnků malých, cejnů i kapra. Seznámil jsem se s několika rybářskejma veličinama a poznal bandu podobnejch nadšenců jako jsem já. Naučil jsem se cosi novýho z feederový praxe. Odnesl si haldu zkušeností jak se připravuje a jak funguje feederový závodník. A taky jsem si odvezl Petrovo krédo, který naprosto odpovídá na otázku v mém úvodním zamyšlení. Když jsem se Petra ptal po nějaký jeho rybářský historce o senzačních úlovcích jak tohle všechno ví, jak ví, že ryby budou zrovna tady a ne jinde, jak ví, že zrovna dneska budou brát sumci a ne třeba candáti, odpověděl jednoduše: „prutohodiny“. Ano, prutohodiny, docházky, ruzný místa, různý lidi, zkoušení nástrah, technik to je doplněk všech těch jednoduše dosažitelnejch internetů, videí a rybářskejch knížek. Musíš mít za sebou dostatek prutohodin. No je to přeci jasný, ne? 🙂

Jak jsem závodil

Standard

Pečlivá příprava – základ úspěchu

No co vám budu povídat, nechal jsem se vyhecovat. Můj dlouholetej kamarád pořádá už několikátej ročník rybářskejch závodů na jejich podnikovým rybníku. Chtěl jsem se tam zajet původně mrknout a okouknout jak to vlastně na takovejch závodech dovopravdy probíhá. Už vloni jsem byl na několika vycházkách se závodníkama, ale vůbec bych si netroufal porovnávat se s jejich kvalitama nebo zkušenostma ani po další odchytaný sezóně. No a protože do mě bylo pořád hučeno, abych nedělal zagorku a aspoň na tyhle malý závody více méně regionálního významu se nejel jen kouknout, ale zkusil si je i odchytat, jsem se teda odhodlal a přihlásil se. Pečlivě podle rad závodníků, co jsem si pamatoval z minulýho roku namíchal krmení už den dopředu. Závody se hodnotily podle celkové délky ulovenejch ryb a tak jsem si říkal, že neva, když budu tahat bílou rybu, běličky, cejny, menší i větší prostě hlavně, aby se pořád něco dělo. Vybral jsem teda ploticovej základ na krmení, naboostoval, nakoupil vnadící červy, připravil záložní prut, vyměnil háčky, návazce atd. No prostě přípravu jak nejlepší jsem uměl.

Támhleti pání chytají republikovou ligu v plavaný

Povolený techniky: feeder, plavačka, položená. Dvě kola, každý z nich na jiným vylosovaným fleku. Start brzy ráno, počasí nádherný, vypadá to na pěkný palermo. Na místě asi 50 chlapů. Tak nějak jsem pochopil, že se všichni více méně mezi sebou znaj. Trošku klan. Mám pocit, že všichni objížděj závody v kraji tak nějak přibližně v podobný sestavě. Pozdravy se známejma, kámoš pořadatel si hned samozřejmě přisadil, abych si moc nadějí nedělal a vyjmenoval pár regionálních rybářskejch veličin, který se na dnešek taky přihlásili. Ať jsem rád, když aspoň neskončím jako „hovnochyt“ (rozuměj: když se mi podaří aspoň jedna ryba za závod). Já nervózní jak prvnička, ale s pečlivou přípravou v kapse 🙂

První zásadní zjištění po otázce jaký maj v rybníku ryby. Odpověď, že se vloni rybník celej slovil a bílou rybu prakticky všechnu vytahali a nasadili násadu malejch kaprů mě moc jistoty do úvodu nedodala. Moje strategie s ploticovým krmením a neutuchající aktivitou na konci feederový špičky v podobě cejnů a plotic se trošku nalomila. Nojo, nejedeš sem trénovat, nemůžeš vědět! Druhý zásadní zjištění při vybalování prutů – všichni mají plavačkovej vercajk. Proč asi? Jsem snad jedinej, kdo má feedery. Nic, tatkiku mám zvolenou, musím ji bejt věrnej. Na nějakou zásadní improvizaci nemám koule. Signál ke krmení. Sedím jedním bokem u keře takže mám ve vodě místo kousek víc napravo od sebe. Volím místo k lovu ne úplně u břehu, kam budou házet všichni plavačkáři, ale kousek dál a směrem ke keři vpravo. Ex-post jsem zhodnotil, že kdybych nehrál frajera, že můj mix dokáže přilákat ryby líp než tuny mixů všech těch velezkušenejch plavačkářů a svezl se zbytkem startovního pole v příbřežním oblaku jejich krmení, třeba bych taky zabodoval aspoň o trošku víc než jen na svůj zaházenej flek v uctivé vzdálenosti od jejich mraku. No zakrmil jsem vydatně. Pinky, červi, halda mýho čokoládovýho mixu s vařenou kukuřicí. Průběžku osvědčenou z Labe šup na prokrmenej flek. A aktivně do toho. Žádný čekání na zázrak a minimálně každejch 5 minut přehodit a dofutrovat, jak to řikal vloni Franta 😉

Plavaná vítězí

Dodržuju zvolenou strategii a vytrvale přiživuju svůj flíček. Týpkovi vedle přichází první malej kapřík na splávek asi po 15 minutách. Další borci dál ode mě, ve značkovejch montérkách a na plavačkovejch lavicích lověj z podběráku jednu droboť za druhou. Rutinním švihem a se špicí prutu do vody hned zas rovnaj splávek. „Vot těchnika.“ Já čučím na svoji nehybnou špičku a vytrvale dokrmuju a přehazuju. Frajer vedle mě už tahá třetí rybu. Už třetí pidi kapr, ne delší než 20 čísel, ale aspoň je. U mě nic. První kolo trvá dvě hodiny. Po 45 minutách od začátku jsem furt bez záběru. Kámoš pořadatel mě chodí kontrolovat a pokaždý se ptá jak jsem na tom. Po čtvrtý kontrole už mlčím 🙂 Špička se mi pohne až po cca hodině a půl, ve chvíli, kdy ze zoufalství přidám na háček k chuchvalci červů malej burizon abych to zved ode dna. Po zkušenosti z Labe mi hlava moc nebere jak něco nemůže brát na červy. Na červy přece bere všechno. Asi ne. No zapsal jsem teda kapříčka 22 cm délky. Opakuju úspěšnou nástrahu a další záběr cca za pět minut. Rybu ztrácim těsně u břehu. Znova stejná nástraha a záběr cca za dalších 5 minut. Tentokrát jsem rybu netrefil. No začátečník jak noha!

První kolo končí, já s jednou zapsanou rybou. Frajer vedle mě asi s 6 rybama. Žádná hitparáda, ale aspoň už nejsem „hovnochyt“. Přesouvám se na druhý místo. Druhý kolo začíná. Opakuju zakrmení. Chlápek vedle mě odkládá plavačkovej prut a na druhý kolo prej zkusí feeder v hlubší vodě, u který sedíme. Na druhý kolo se zved vítr. Bohužel směrem od nás. Sedíme a zíráme na splávky pohupující se ve vlnách, já teda zírám na nehybnou špici. Na našem konci rybníka se za druhý kolo nevytáhla ani ryba. Včetně mě jsme byli, co jsem dohlídnul bez záběru. Slunce už hezky praží a druhý dvouhodinový kolo je u konce. Musíme se spokojit s výkonem z prvního kola.

No na vyhlášení vítězů přicházím s fantastickým výsledkem 22 bodů za 22 cm jedinýho úspěšně zdolanýho kapříka. Naděje na nějakej trhák ve výsledkový listině si teda vskutku nedělám 🙂 Trošku nápast na duši mi může bejt, že za mnou skončilo dalších deset chlapů úplně bez ryby. Vítěznej výkon je nějakejch 1100 bodů. Vítěz seděl v prvním kole uprostřed a na druhé měl vylosovaný místo v nejmělčí části rybníka, ale hlavně místo kam foukal vítr.Zajímalo by mě jestli by třeba Milan Tychler nebo Franta uměli namíchat nějakej mix, kterej by i tuhle „nevýhodu od přírody“ dokázal přerazit. Narozíl od našeho sektoru tam ryba prostě byla – u nás nikoliv. Čímž samozřejmě nijak neomlouvám svůj veskrze tristní výkon, ale jen zdůrazňuju jak moc ten den rozhodovalo vylosovaný místo. A v neposlední řadě samozřejmě i zvolená technika.

Lekce absolvována

Nabyté zkušenosti jsem si pro sebe zhodnotil asi následovně:

  1. Pokud rozhoduje celková délka nalovených ryb a ne ryba největší nebo nejtěžší nebo její druh, je stoprocentně lepší, obzvlášť v teplém dni, zvolit plavačku. Je u ní daleko větší pravděpodobnost, že budeš tahat byť malou, ale aspoň nějakou rybu. A v případě zvolení příbřežního lovu, zakrmíš i rukou a odpadá starost s přesností zakrmování.
  2. Co se týče míchání a volbu vnadící směsi: Dokud toho nebudu mít za sebou podobně tolik jako třeba Milan Tychler nebo minimálně Franta, nemá cenu si myslet, že zrovna svým mixem prečůrám zbytek startovního pole. Nemá teda moc smysl budovat si nějakej svůj sweetspot někde daleko od ostatních a čekat, že zrovna moje krmení bude největší hit pro celou rybí osádku rybníka.
  3. Nejezdit závodit někam, kde jsem předtím nikdy nechytal. Jak bych jinak nemohl vědět například, že v rybníce prakticky nejsou plotice nebo cejni. Bílá ryba byl můj kardinální předpoklad při volbě strategie vnadění 🙂
  4. Pilování techniky. Přesný nahazování, ovládání prutu, zásek, neztrácet ryby. Narozdíl ode mě nebyl pro zbytek startovního pole problém v hustě namačkaný řadě závodníků nahodit na stejnej flek, zpravidla o šířce ne víc než metr a půl. Narozdíl ode mě pro ně nebyl problém rychle rybu podebrat, vyháčkovat a nechat zaměřit. Mě všechno tak strašně dlooooouuuuhoooo trvá. Náhozy nepřesný, zakrmený fleky ztrácej význam. A to vůbec nemluvím o plavačce, která ten den jednoznačně bodovala. Já, plavačkou nepolíben o nějaký vypilovaný technice nemůžu mluvit už vůbec. Nejen, že si nedovedu představit jak švihnout splávkem přes celej rybník, ale jak ho vůbec na tu dálku vidět a co teprve nějaký měření hloubky… Tohle je pro mě velká výzva do příště.

No, na závěr chci jen říct, že rozhodně nelituju, že jsem se zúčastnil. Jednak jsem moh po dlouhý době pozdravit kámoše pořadatele, a druhak jsem mohl zakusit rybařinu z trošku jiný strany – totiž jako sport. Já veskrze nesoutěžní člověk byl vlastně vděčnej za svoje krásný 34. místo a cenu útěchy v podobě tašky dobrot, co jsem si vysoutěžil. Asi ze mě nikdy nebude ten správnej závodník, co hecuje svoje soupeře před závodem, má logo svýho týmu na autě, značkový hadry a plavačkovou bednu. Rybařinu si chci asi spíš ponechat jako něco, kde se s věcma jako: umístění, pořadí, čas do konce, termín, limit, největší, nejdelší, lepší, horší, první nebo poslední prostě nemusím nervovat. Na druhou stranu, vybočit občas ze svý komfortní zóny je zdravý. Takže třeba za rok zas. Třeba se splávkem 😉

Kapr obecný

Standard

Co jsem se o kaprovi dověděl

Kapr obecný je ikonickou rybou našich vod. Je to se sumcem asi jediný druh, který má dokonce svou samostatnou rybářskou disciplínu. Existují kaprařské knížky, weby, rybářské týmy, závody, prodejny, oblečení, vybavení, atd atd. Těžko něco takového najít pro jiný druh ryby. Kapr je prostě fenomén a provází každého rybáře od jeho začátků ať se už pak uhne jeho zájem kamkoliv. Kapr na háčku je prvním cílem každého začínajícího rybáře a věru chvályhodným, protože kapr je bojovník, a kdo kapra zapřáhne a úspěšně zdolá, může si odškrtnout první ostré rybářské zkušenosti.

Kde kapry hledat

Tím, kde a jaké kapry hledat se zabývá kaprařina jako speciální rybářský obor. Za sebe jako ne-kapraře, ale feederaře říkám, že  i na feeder se dá pěkný kapr ulovit a větší kousky bych hledal spíš ve stojatých vodách nebo líně se vlekoucích proudech. Vylovil jsem však více než půlmetrového kapra v divokém proudu pod jezem a jedno o trochu kratší kapřisko se mi podařilo zdolat i ze strouhy ne širší než metr a půl. Kapra tedy lze najít úplně všude od lipanového pásma dolů.

Kapři sbírají (nasávají) potravu ze dna, z bahna, z kamenů, z písku, ale v horkých dnech mlaskají i z hladiny cokoli dobrého tam spadne.

Nástraha, co zachutnala

Na kapra lze úspěšně vyzkoušet prakticky jakoukoli nástrahu. Je-li člověk vyznavačem retro-nástrah našich dědů, lze si umíchat velmi efektivní kaprové těsto, použít vařená kolínka, brambory, kroupy nebo kůrku chleba. Pokud preferujete raději hi-tech modernu, máte na výběr z asi milionu různých kapřích pelet, boilie, potápivých či plovoucích v milionu různých velikostech, barvách a vůních. Každý z kaprařů vám určitě vysvětlí proč právě ta  jeho kombinace příchutě, barvy, velikosti či vzlínavosti bodovala zrovna v daný den a proč ostatní níkoliv. Znovu opakuju, že kaprařina je prostě speciální věda.

S mými feedery se mi podařilo kapra ulovit na štípanej rohlík, chcuvalec masnejch červů, žížalu, boilies 12 mm potápivé v příchuti treska, micro-boilie vzlínavé ve velikosti 4 mm příchuti pomeranč spolu s polovinou halibut pelety (panáček), vařenou kukuřici, vařené kroupy a asi i něco dalšího…

Základem kapřího vnadění je pro mě vařená nebo naložená kukuřice, pokud nechci, aby se mi v lovném místě pletli cejni a další drobotina. Stejně dobře by asi posloužila vařená pšenice, kroupy nebo cokoli většího a nemletého. Pokud mi drobnější nebo bílá ryba nevadí, tak jakýkoli method mix spíše hrubší konzistence, spolu s kukuřicí a červíky uvnitř.

Volím-li lov na method feeder krmítko, tak něco lepivějšího. Mimochodem zvláště v chladnějších měsících mi method feeder přijde na kapry jako nejjefektivnější způsob lovu – kladivo na zimní kapry.

Viděl jsem a četl jsem o micro-peletkách jako alternativním a neotřelém způsobu vnadění na kapra, kdy je možné z peletek na method krmítko uplácat velmi efektivní návnadovou hroudu. Zkusil jsem několikrát a vždy to bylo fiasko. Buď se mi podařilo uplácat naprosto nerozpustitelnou hmotu, která se z method krmítka vůbec nerozpouštěla a neodpadávala anebo mi naopak peletková kejda vůbec na krmítku nedržela. Kapry jsem samozřejmě nenalákal. Mikro pelety jako návnadu zatím tedy neumím.

Vzhledem k apetitu a četnosti výskytu kapra si dokážu představit, že téměř všechny rybolovné techniky včetně muškaření mohou vést k ulovení kapra.

Charakteristické znaky

  • Vousky u úst (tím se liší od dalších kaprovitých ryb např. karase)
  • Silné tělo. Vysoké u jezerních nebo podlouhlé u říčních kousků.
  • Varianta šupinatá, lysá nebo kombinace.
  • Drobné zoubky na hřbetní ploutvi (pozor na zaháknutí při podebírání do poděráku,  hrozí zranění ryby)

Jak a kdy jsem kapra ulovil

Technika

  • Feeder.
    Lehký winklepicker, průběžná montáž, slaboučký fluorcarbonový návazec o síle  0,14 mm na menších vodách, method feeder krmítko pro chladnější vodu
    Heavy feeder pruty na táhlé proudy nebo jezera pro delší hody či větší sílu při zdolávání, monofilní silon alespoň 0,20 mm, průběžná montáž či paternoster,
    ávazec silnější fluorcarbon či kaprařskou návazcovou šňůrku
  • Položená
    Klasická montáž s koncovou zátěží, krmítkem a „policajtem mezi očkama“, háček č. 8, nástraha rohlíkové boilie, červi, žížala, kukuřice na podvěsu i na háčku
  • Plavaná
    Drobný 5g splávek, malý háček velikosti 16 – na slepém rameni mezi vodními rostlinami a na úzké strouze

Období

Po celý rok

Největší úlovek

86 cm | neváženo | červen 2016 | soukromý revír