Zpátky na řece

Standard

Konečně je tu léto. Plná sezóna, večer dlouho světlo, příjemný počasí. Po práci se dá krásně bejt u vody a ryby berou vo sto šest. Na jaře jsem neměl na ryby moc času, byl jsem jen párkrát o víkendech. S příjemnejma a dlouhejma večerama se ale na ryby dostanu i přes tejden.

Chodím teď převážně na řeku. Na stojatou vodu mě to nějak netáhne. Řeka má pro mě nějak větší kouzlo. Sezóna říčních ryb je v plným proudu a podoustve, jeseny anebo tlouště chytám moc rád. Navštívil jsem všechny svoje oblíbený fleky z minulý sezóny a vesměs žádnej nezklamal. Odehrávalo se tam přibližné totéž co vloni.

Navíc to vypadá, že se mi podařilo krásy feederu dobře prezentovat a získat tak dalšího fandu ohnutejch špiček. Kolega z práce se po zážitku z lovu kaprů na soukromém kaprodromu vrhnul do rybářskejch zkoušek a shánění povolenky ve snaze vyzkoušet si rybolov i na svazovejch vodách. Papíry měl ještě vlhký a hned jsme vyrazili na ryby spolu a samozřejmě okamžitě poznal, že feeder je oproti kaprařskýmu náčiní daleko citlivější záležitost, a tím pádem je tu větší šance na nějakou akci. No a už jsem mu předal svůj starej feeder prut na vyzkoušení. Tak snad ho to nepustí a já budu mít feederovej sparing 😉

Na místech, kam chodívám se se svou novou nahazovací kamerou snažím sondovat, co se děje pod vodou. Oblíbenejch míst mám několik a jsou ve městě, mimo město, na regulovaným i neregulovaným toku, v klidnější i proudnější vodě, pod i nad jezy. Z podvodních záběrů zjišťuju rozdíly v jednotlivejch prostředích. Když tak o tom přemejšlím, možná by si tohle téma zasloužilo svůj zvláštní článek. V krátkosti, ale chci jen říct, že pokud odmyslím rozdílný profil a složení dna (kameny, písek nebo bahno) tak největší rozdíl spatřuju ve vodním prostředí na regulovaném a neregulovaném toku.

V místě, kde řeka teče regulovaným korytem, samozřejmě ohraničeným z obou stran splavy se na podvodních záběrech vyskytovala stále stejná druhová skladba rybí osádky. Totiž cejni, cejnci, plotice, malí okouni, sem tam podoustev nebo jesen. Ti, kteří přijdou omrknout mou návnadu a nástrahu mají všichni přibližně stejnou velikost a i úlovky, které se mi podaří zaseknout mají přibližně stejnou charakteristiku.

Naopak v neregulovaném úseku záběry pod hladinou ukazujou čilej ruch, a to nejen v bezprostřední blízkosti nástrahy, ale obecně. Hromada malejch okounů jen tak sondujících okolí nástrahy, malí cejnci, i opravdová drobotina, malé podoustve, oukleje, ale třeba i hrouzci v hejnech, které jsem v regulovaným korytě vůbec nezaznamenal.

Rád chodím chytat tam, kde není řeka svázaná do pravidelnýho, rovnýho toku. Jsou to místa plný tůní, s členitým břehem, tu a tam stromem spadlým do vody. Tam to mám nejradši. Nikdy se nemůžu bejt jistej, co k mojí nástraze připluje. Regulovaný úseky už pomalu začínám mít osondovaný z hlediska rybí osádky. Stejné krásné velké cejny chytám ve městě jako o 3 km výš proti proudu. Prostě tam kam jim splavy dovolí doplavat, tam jsou. Neregulovaný úsek je daleko tajemnější.

Myslím, že zatím jsem letos nepotkal svou rybu sezóny, ale říční rybky mi berou a sranda s nima je.

Co se děje pod hladinou?

Standard

Věčná otázka každýho rybáře. Dneska už ale nemusí zůstat úplně bez odpovědi. Když jsem viděl první videa, na kterejch tuším Radek Hyroš ukazoval jak prohledává dno pískovny echolotem a jak se mu tam nádherně ukazujou padlý stromy, prolákliny a i ryby, byl jsem naprosto unešenej. Netrvalo dlouho a z Číny přifrčel mocnej elektronickej pomocník i do mojí schránky. To se přeci musí vyzkoušet. Nojo jenže echolot vám zpravidla neřekne nic o tom, jestli vaše krmení rybám chutná, jestli zrovna kolem vašeho háčku nějaká aktivita probíhá a menší rybky, na který my feederaři většinou cílíme zpravidla ani ten nejmocnější echolot neumí zachytit. Třeba prostě proto, protože jsou furt v pohybu. No přátelé a to už je jen krok k podvodní kameře.

Na internetu se dá najít poměrně hodně videí z podvodních kamer. Hromada jich je demonstrujících běh přívlačový nástrahy a záběry štik. Hromada jich je z moře, z krásnejch modrejch hlubin. Hromada jich je z profi kamer naštelovanejch na zakrmený místo a očekávaje příjezd mostrózních kaprů. Velmi málo ale těch, co ukazují český vody, a třeba i feederový nástrahy. Pár pěknejch jsem viděl myslím od Martina Maťáka. Pochopitelně to zajímá i mě, co se děje kolem mý nástrahy, když ji hodím třeba do Labe. Je vůbec vidět? Cejtit? Najdou ji ty ryby? Zajímá je to? Objednal jsem si malou nahazovací podvodní kameru, nic profi a provedl jsem pokusný natáčení v Labi. Koukněte se jak to dopadlo, když jsem nastražil panáčka z boilie kuliček a nad kameru připíchnul nafutrovaný krmítko.

Hned po tom, co sestava šplouchne do vody se přijedou podívat okouni. Ne teda že by jim nějak voněla návnada nebo zajímalo boilies, ale prostě něco pláclo do vody a to je signál to jít prozkoumat. Jsou to pankáči. Po chvilce se ukážou první cejni a cejnci. Nejdří neduvěřivě, zřejmě kvůli kameře. Ale pak se osmělí. Je vidět, že je zaujme oranžová menší kulička a zpravidla nástrahu pouští, když se přizvedne i žlutá větší. I v kalný vodě je občas vidět jak se zpoza kamery vyvalí oblak šrotu. Zřejmě další cejni ozobávají krmítko. Tu a tam se u nástrahy mihne i nějaká ta plotička, ale ta se do ní kvůli velikosti neodváží pustit.

V jednom místě je v levém horním rohu vidět jak nad nástrahou projede nějaká větší ryba. Má podlouhlé tělo, ale ani podle posazení poloutví se mi ji nepodařilo identifikovat. Možná jesen nebo tloušť. Případně parma, ale to by ve zdejších zeměpisnejch šířkách bylo dost zajímavý. Kdyby se vám někomu podařilo rybu rybu identifikovat určitě komentujte, budu rád. Pokud to byla parma tak se na ně sem ještě určitě vypravím 🙂

Překvapení pro mě bylo, že voda je dost kalná, ale i tak je v ní nástraha poměrně dobře viditelná. Žlutá i menší oranžová kulička pod háčkem jsou dobře vidět a dobře usazeny na dně. Na videu je ale vidět, že jsem chybně sestavil panáčka, kdy mi větší potápivá kulička utíká dolů po šňůrce od menší plovoucí. Nedal jsem totiž na podvěs malý fixační stoper, kterým bych tuhle poloplovoucí sestavu utěsnil dohromady. Po záběru od cejna se tak stalo, že malá plovoucí kulička se vznesla moc vysoko a sestava je najednou nekompaktní. Jojo poučení pro příště. Ještě že tu kameru mám 🙂

Je vám asi všem jasný, že jsem boilie sestavu podřídil tomu, aby ve vodě byla především dobře vidět a možná bláhově očekával, že se před objektivem ukáže třeba nějakej větší labskej kapřík, kterej bude schopnej panáčka hltnout. I když se kapr na konec neukázal, účel sestava splnila. Přilákala pár rybek, které před kamerou pěkně zatancovaly. Vidět podvodní ruch okolo nástrahy je pro mě fantastická zkušenost. Příště se podívám pod hladinu nějaký čistý pískovny. Uvidíme, co se bude dít okolo háčků tam.

Na zkušenou do světa

Standard

Poslední dobou se hodně vracím k tomu, proč si vlastně tenhle blog píšu. Říkal jsem si od začátku, že budu svoje zážitky a zkušenosti konfrontovat s tím, co jsem si kde přečet, co říkaj rybářský veličiny a s tím, co se dá na internetu najít. Vždycky jsem si myslel, že ta rybářská lehkost, přehled a profese, kterejma se ve svejch videích prezentujou slavný rybářský jména je jen otázkou dostatečného přístupu ke správnejm informacím. Zejdnodušeně řečeno, že se prostě někde musí dát naučit například to, kdy a kde kapři berou nebo neberou a proč. Postupem času si ale začínám uvědomovat a přicházet na to, že velká část (možná většina, nevím) rybářský profesionality je spíš o tom kolik míst člověk navštíví, jaký způsoby lovu, návnady a nástrahy vyzkouší, s kým se na rybách potká a co si z toho všeho pro sebe vezme.

Proč takový složitý úvodní zamyšlení? Před nedávnem se mi totiž dostalo pozvání na nultý ročník NaFeeder.cz srazu. Kamarádi ze stránek www.nafeeder.cz, se kterejma jsem měl tu čest doposud jen elektronicky se rozhodli uspořádat víkendovou akci pro nadšence feederu. Nešlo odmítnout samozřejmě. Organizačním i profesním garantem akce se stal Petr Kabát, zkušený feederový harcovník. Na plánu bylo především feederování, sobotní odpolední sranda závod, no a protože pozvání přijali i Petrovi kolegové závodníci Pavel Sičák a Roman Srb, tak i nějaký to sdílení znalostí a zkušeností nejen v závodě, ale i večer u piva a grilu. Takovou studnici zkušeností mi přišlo škoda nevyužít.

Dorazil jsem v pátek večer. Ještě před setměním jsem stihnul nahodit a pár hodinek odchytat. Chlapi samozřejmě u piva stříleli jednu rybářskou historku za druhou a latina jela celej večer. Jakmile Petr a jeho kolegové ráno vybalili svůj cajk, začal jsem už tušit, v čem asi tak může spočívat rozdíl mezi mým feederováním a tím závodním. Po svojí loňský účasti na gulášovejch závodech v Náchodě jsem si ještě pořád myslel, že základ je namíchat dostatečně high-tech voňavý krmení anebo vybrat správnou techniku lovu. Chyba lávky. Rozdíl, přátelé, je asi v jednom milionu dalších detailů.

Když Petr s Romanem začali ukazovat jak navázat závodní montáže a mluvili o vlascích v průměrech 0,10 – 0,14, háčcích 18 – 14, vzpomněl jsem si na svoje pokusy s 14tkovým fluorcarbonem na Rozkoši, kde mi to násaďáci trhali jeden forpas za druhým, až jsem musel přezbrojit na kaprařskou šňůrku síly 0,17 🙂 Jenže o čem je vlastně závodní feeder? Jemnost, jemnost, jemnost nade vše. Při závodě přeci musíš tahat ryby. Tahat furt. Třeba malý, třeba malinkatý, ale furt! Dílkem do mozaiky tohohle přístupu k rybařině byly pak Petrovy a Romanovy zásobníky návazců, které obsahovaly 300 – 400 předvázaných forpasů různých délek, velikostí háčků, tlouštěk silonů. A to Petr prohlásil, že jsou stejně „jen“ tréningový. Můžu směle konstatovat, že vidět Petra nebo Romana vázat forpasy nebo vytvářet páternostery naživo je ta zkušenost, za kterou se vyplatí vyrazit do světa. Instruktážních videí je všude po internetu hromada, ale interaktivita, kdy se člověk může zeptat proč vázat zrovna tohle, a ne něco jinýho, proč uzel sem a ne o 5 cm níž nebo výš, ta na internetu není. A navíc v podání Petra byla instruktáž opentlená hromadou rybářskejch historek na právě aktuální téma uzly, vlasce, stopery, háčky 🙂

Jak vypadá závodění, a co je klíčem k úspěchu jsme si po dopolední instruktáži měli vyzkoušet v odpoledním sranda závodě. Petr a chlapi z jeho závodního týmu si nás, zbytek účastníků rozdělili do skupinek s tím, že nás budou střídavě při závodě koučovat. S úvodním  hvizdem letěly do Labe první krmítka. Pro zajímavost jsem uvázal páternoster podle Petra a byl jsem zvědavej, jakej budu míst úspěch. Na páternoster prakticky nechytám. Pokaždý když jsem to zkusil měl jsem montáž věčně zamuchlanout a zamotanou do karabinek. Tentokrát jsem páternoster uvázal podle Petra rovnou na kmeňák bez karabinek. A kupodivu se nemuchlal. V probíhajícím závodě jsem si uvědomil další aspekt závodní rybařiny. Je to totiž sport. Závodníkům tohle asi přijde normální, ale musím říct, že mně to bylo malinko proti srsti, když mi Pavel za zády co 3 minuty hulákal: „Nahazuj!“. A za 3 minuty znova: „Nahazuj. Málo nahazuješ! Už ať to tam letí, dělej!“. Musel jsem si v hlavě vždycky připomenout: „Je to závod. Je to sport!“ Stačí si vzpomenout jak vypadá závod plavců nebo fotbalovej zápas. Jak tam se hecuje tým? Jak tam probíhá povzbuzování? 🙂

Skončil jsem na čestném 8. místě z 10 závodníků. Stejně jako vloni v Náchodě i teď v Brandýse jsem došel k závěru, že závodní rybařina nejspíš nebude pro mě. A to ani snad ne vzhledem k výsledku nebo proto, že bych byl línej připravit si do krabičky 300 návazců. Rybařinu mám prostě spojenou s jinejma věcma než je tah na výsledek, hecování se a honba za rekordama nebo cenama. Od toho mám v práci tejdenní hodnotící porady. Rybařit chodím pro tu pohodu u vody, klid, ticho, vůni. Stres, časový limity, hecování a řev, strach o výsledek nebo potřeba bejt na stupních vítězů mně osobně prostě dohromady s rybařinou nějak nepasuje. A vlastně mi asi ani nevadí, když se mi zrovna 5 minut nezachvěje špička prutu, což je ve feederovým závodě samozřejmě problém.

Zažít si závod a zažít si i tu vyhrocenou závodní atmosféru je ale samozřejmě jednou za čas osvěžující. Člověka to buď pohltí anebo vrátí myšlenky na závodní kariéru zpět do reality. Zkušenosti se ale hromadí a s každým vystoupením z komfortní zóny o to rychlejc.

Víkendovej feeder sraz jsme zakončili sobotní večerní grilovačkou s dekorováním vítězů odpoledního závodu, a pohodovou nedělní ranní rybačkou. Chlapi z Petrova závodního týmu se zdrželi v sobotu dlouho do noci, a tak jsme my začátečníci měli dostatek času vyzvídat další jejich tajný triky a tipy. Zajimavý bylo, že Petr třeba moc neřeší krmení. Jako míchá ho pečlivě, to jo. Vlhčí na několikrát rozprašovačem, prosívá, atd. Ale co se týče složení tvrdil, že se spoléhá převážně na připravený směsi a hlínu a z barev volí hlavně tmavé odstíny. V zimě pak ani ne snad slané, ale spíš hodně výrazné a kořeněné chutě. Z nástrah výhradně červy. Sem tam prej chytají na žížaly, ale věci jako rohlík, kukuřici vůbec nezmiňoval a o boilies jsme si dokonce vyslechli několik pohrdavých slov 🙂 Petrovy komentáře k method feederu nebudu radši ani zmiňovat 🙂

Víkend to byl fantastickej. Zachytal jsem si na Labi jinde než v Hradci nebo Pardubicích. Musím říct, že řeka v Brandýse zas až tak jiná není ani co se týče rybí osádky. Vytáhl jsem pár cejnků malých, cejnů i kapra. Seznámil jsem se s několika rybářskejma veličinama a poznal bandu podobnejch nadšenců jako jsem já. Naučil jsem se cosi novýho z feederový praxe. Odnesl si haldu zkušeností jak se připravuje a jak funguje feederový závodník. A taky jsem si odvezl Petrovo krédo, který naprosto odpovídá na otázku v mém úvodním zamyšlení. Když jsem se Petra ptal po nějaký jeho rybářský historce o senzačních úlovcích jak tohle všechno ví, jak ví, že ryby budou zrovna tady a ne jinde, jak ví, že zrovna dneska budou brát sumci a ne třeba candáti, odpověděl jednoduše: „prutohodiny“. Ano, prutohodiny, docházky, ruzný místa, různý lidi, zkoušení nástrah, technik to je doplněk všech těch jednoduše dosažitelnejch internetů, videí a rybářskejch knížek. Musíš mít za sebou dostatek prutohodin. No je to přeci jasný, ne? 🙂

Hi-tech rybařina

Standard

Tím jak víc a víc brouzdám kolem vody, ale taky koukám na všemožný rybářský videa a čtu o rybařině co se dá, tak zjišťuju, že v dnešní ultradigitální době existují k rybolovu v zásadě dva extrémní přístupy. Extrémní říkám proto, protože valná většina rybářů, se pohybuje někde mezi dvěma těmito póly. Stejně tak já.

Tradicionalistický retro přístup, jehož příznivci tvrdí, že ryby lze vlastně lovit od počátku věků pořád stejně, a že některé zásady jsou léty prověřené a netřeba je tudíž měnit. Například, že nikdo ještě nevymyslel lepší návnadu než je zkvašená kukuřice, nebo že na vařenou bramboru chytali kapry naši dědové a taky jejich dědové a tudíž chytnu kapra na vařenou bramboru i dneska já a všechny ty foukaný kukuřice a boilies a dipy, pasty, šroty, mixy atraktanty a boostery jsou akorát vyhazováním peněz a špiněním vody. K rybolovu mi vlastně stačí kus ohnutého špičatého drátku, slabá šňůra a klacek. A největší požitek je, když přijdu k vodě jen s plátěným chlebníkem, ze kterého na háček napichuju žížaly vytažené z vlastního kompostu, protože jedině ty jsou ty pravé, neprůmyslové a voňavé a v tureckém sedu s prutem v ruce sleduji splávek vlastnoručně vyřezaný z balzového dřeva.

Dokážu si představit, že na opačném pólu stojící hi-tech rybáři vlastní doma nejméně jednu skříň plnou všemožně vonících či páchnoucích vnadících směsí, nástrah, jejich doplňků, umocňovačů chuti či aroma, přípravků zjemňujících jejich konzistenci, rozpadavost, texturu. Neexistuje, aby takový rybář přišel k vodě bez dostatečně pohodlného polohovacího lehátka, nejlépe dokonale sladěného s barvou batohu, vlasců, člunu a své super nepromokavé maskáčové kombinézy. Termíny jako backlead, method mix, booster, dip, amino-spray, robin-red, echolot, krill, tripod, swinger nebo spomb, o jejichž významu výše zmínění tradicionalisté v lepším případě vůbec nemají tušení, jsou součástí běžné debaty hi-tech rybářů. O mobilních aplikacích ke sdílení předpovědi počasí, profilů dna či nastavování citlivosti bezdrátových hlásičů záběru ani nemluvě.

Je jasný, že jsem si v popisu obou přístupů trošku zapřeháněl. Už kolikrát jsem si ale říkal, že by bylo docela osvěžující, čistě pro rozšíření obzorů, si vyzkoušet jeden nebo druhej přístup tak trošku dětailněji. Zkusil jsem teda dva týdny na přelomu srpna a září věnovat hi-tech rybařině. Zaměřil jsem se především na hi-tech nástrahy a návnady. Rozhodně nečekejte že bych se nějak urval z řetězu a nakoupil vybavení za desítky tisíc jen proto, abych si mohl odškrtnout v kolonce hi-tech výbava například nějaký supersonický hlásiče záběru, který vlastně při svým feederování vůbec nepotřebuju 🙂

Při chytání svou strategii běžně zakládám na nějakým vhodným sypkým šrotovým mixu, kterej nacpu do feederovýho krmítka a na průběžný montáži se mi na háčku houpá nějakej ten červík, kukuřička, kousek žížaly nebo rohlíku, ale třeba i peleta nebo miniboilies. Rozhod jsem se protentorkát posílit roli boilies, místo krmícího šrotu použít pelety a zkombinovat tak trošku feeder z kaprařinou. Motivace jasná: vyhnout se pokud možno prvním návštěvníkům krmeného místa, totiž cejnům, ploticím a podoustvím a zkusit přemluvit dobrou, věděcky vyladěnou hi-tech návnadou nějakou tu větší rybu. Myslel jsem si na kapra, amura nebo kohokoliv, komu bude chutnat rostlinná konzistence Mivardi turbo pelet, na kterejch jsem svou hi-tech strategii založil. Vybavil jsem se dvěma pětikilovými pytli pelet a jako nástrahu jsem zvolil větší voňavý Mivardi ananas boilies, krásný žlutý barvy a poloměkký konzistence.

První den jsem vyrazil na obhlídku místa a naházel do vody, přibližně 5 až 10 metrů od břehu do klidnější tůně mimo proud kilo směsi menších a větších turbo pelet s několika kuličkama ananasovýho boilies. Nutno ještě říct, že s odcházejícím létem jsem měl každej den po práci k dispozici tak 3, maximálně 4 hodinky rybařiny než se úplně setmělo. Druhej den už jsem si vzal s sebou cajk, a na úvod jsem do vody poslal další kilečko pelet a boilie. Navázal jsem po kaprařsku. Velkou ananasovou potápivou boilie kouli jsem přepůlil a zkombinoval s plovoucí zářivě žlutou půlkou. To všechno na podvěsu pod háčkem. Návazec zatíženej 50g olovem bez žádnýho dalšího krmení. Nastražil jsem jen to, čím jsem krmil. Ještě jsem svýmu předkrmenýmu místu moc nevěřil a tak jsem na druhou stranu řeky poslal ještě druhej prut s klasickou feederovou průběžkou s krmítkem a šrotem. Vycházka se odehrávala v podstatě jak jsem očekával. Na feederovou průběžku mi braly samý čudly. Malý podoustve, cejnci, plotice. Když jsem se pokusil zvětšit nástrahu z červíka na velkej kus tvrdýho rohlíku nebo malou boilie kuličku, nedělo se nic. Kapro-feeder na peletovým místě mlčel. Za celý čtyři hodiny nic. Ani potah.

Třetí den s tím samým scénářem se začly objevovat větší podoustve a cejni, ovšem z místa, které jsem futroval feederem a šrotovým mixem. Podoustve moc pěkné. Mám rád tyhle říční ryby, ale z peletovýho místa pořád nic. Na konci výpravy třetí den jsem zaznamenal jeden mocnej cuk z peletovýho místa, kterej jsem ale neproměnil. Nástrahu jsem vytáhl neutrženou, ve stejné podobě jako jsem ji tam před třema hodinama poslal. Čtvrtý den jsem opět začal kilem pelet a vyměnil jsem půl ananasové koule za větší peletu. Celé jsem to zafixoval plovoucím miniboilie oranžové barvy a poprášil hi-tech práškovým dipem, kterej okolo peletovýho panáčka udělal ve vodě pěkně slizský svítivě žlutý těstíčko. Aktivita ten den pokračovala především opět okolo místa zakrmenýho feeder mixem. Dokonce jsem zasekl i něco podstatně většího než podoustev nebo cejna. Slibně vypadající souboj mi ale přerušilo lupnutí fluorcarbonovýho forpasu. Z vody jsem vytáhl jen krmítko s kouskem utrženýho vlasce pod ním, škoda. Špička prutu nastraženýho na peleotové místo se oproti předchozím dnům alespoň trošku chvěla. Zřejmě okolo obalené pelety kroužila nějaká zvědavá drobotina a ocumlávala těstíčko. Pořádný záběr, ale nepřišel. Jediným a prvním úlovkem z tohoto místa tak pro ten den zůstává škeble, která se mi při stahování z vody přicvakla nad háček.

Dva dny přes víkend jsem se pak na ryby vůbec nedostal, a tak místo zůstalo bez přísunu pelet. To vypadalo zprvu jako chyba, protože začátek páté výpravy se nesl prakticky ve stejném duchu jako první den chytání týden předtím. Jednu změnu jsem ale zpozoroval. Totiž že na obě místa kam jsem minulý týden krmil přijeli lovit dravci. Co chvíli se u obou míst hladina rozčeřila, jak se drobotina rozprchla. Plác, plác o hladinu přesně v místech kam jsem naházel šrot nebo pelety. Ponechal jsem si svou strategii, i když mi bylo jasný, že kaprům se asi do štičích lovišť moc nebude chtít. Do peletovýho místa jsem tentokrát poslal svou původní kombinaci ananas-plovka navíc obalenou v hi-tech reflexním práškovým dipu. Feederový místo jsem opět futroval mixem a na háčku střídal od rohlíku přes červy až po žížalu. Z feederovýho místa jsem si mohl připsat i jeden ne úplně plánovanej úlovek, když mi při drobným záběru uvízla na háčku zřejmě malá podoustev nebo cejn a při jejím vytahování z vody na ni zaútočila kolem kroužící štika 🙂 Špice se při vytahování lehoučký rybky najednou prudce ohnula a já myslel, že jsem cestou zavadil o plovoucí větev nebo trávu. Ale ejhle přitahuju blíž a štika se drží zubama za konec návazce. Držela svou kořist pevně až zřejmě zpozorovala moji postavu na břehu, mrskla sebou, rybku pustila a byla pryč. Prut na peletovém místě zaznamenal taky první úspěch, když jsem po monstrózním záběru, kterej ohnul prut až skoro k hladině vytáhl z vody moc pěkného tlouště. Zřejmě mu polo-plovoucí zářivě žlutá koule připomínala blumu spadlou do vody nebo co. 🙂

Šestá výprava byla zejména k vytrvalé aktivitě dravců na obou krmnejch místech dost slabá na úlovky. Ani kapr ani amur se neukázali. Zato štika se okolo obou míst činila. Zřejmě se mi podařilo uspořádat na obou místech jídelnu nejen pro malou bílou drobotinu, ale i pro štiky. Se soumrakem jsem stáhnul oba pruty a zkusil gumovým kopýtkem prohodit oba fleky, jestli nějakou rozežranou kudlu nepřevezu na vláčku. Nakonec se mi podařilo jednu moc pěknou šedesátnici přelstít. Úlovek by tedy byl, ale tak nějak přímo nesouvisel s mou hi-tech krmící strategií. Nebo možná vlastně jo 🙂 Sedmá výprava byla z pohledu aktivity dravců klidnější, a tak i podoustve přicházely z feederovýho místa v mnohem větších velikostech. Asi se mi štiku podařilo včera nějak postrašit 🙂 Zavítal taky jeden jesen. Kapr z peletovýho místa, ale pořád nikde. Další mega záběr na boilie ve svítícím dipu přinesl jen dalšího většího tlouště. A po něm několik dalších nesmělých záběrů, které jsem ale nechal bez záseku. Feeder místo hýřilo aktivitou. Podoustve, cejni, sem tam plotice. Klasická osádka, když člověk do vody hodí šrot – prakticky jakkoli ochucenej 🙂

Předpověď už na další dny slibovala dost mizerný počasí. Druhej den se do puntíku vyplnila, a tak už jsem k vodě nevyrazil. Suma sumárum můj hi-tech pokus o nějakou větší rybu skončil neúspěšně, pokud tedy nepočítám ty urostlejší tlouště. Když tak o tom zpětně přemejšlím, určitě jsem udělal hromadu věcí blbě. Možná jsem těma peletama krmil příliš blízko břehu nebo ve velkým rozptylu. Možná echolot by mi pomoh určit jestli a kde ty ryby okolo peletovýho místa jsou nebo nejsou. Určitě jsem měl krmit delší dobu a 7 kilo pelet je možná nic na tejden a kousek. Možná jsem to tou víkendovou pauzou celý zabil. Kdo ví. Zkusil jsem si použití hi-tech nástrah a návnad. I když se kýžený efekt nedostavil, nijak jsem na ně nezanevřel. Zkusím to znova a možná ve větší kombinaci s tradičním přístupem. Měl jsem pár slibnejch záběrů z feederovýho místa, když jsem pod háček vyzkoušel dát kousek malýho boilie s peletkou – takovýho minipanáčka. Tak třeba to tudy půjde. Hlavně, abych už byl zase brzo u vody.

Mezi stulíky

Standard

Minulej tejden jsem náhodou narazil na článek o chytání línů a o tipech jak na ně. Psalo se v něm o tom jak líni nepotřebujou nijak extra čistou vodu a jak jim vlastně vyhovujou bahnitý, teplý, zarostlý vody slepejch říčních ramen a bahnitý mělčiny na okrajích rybníků. Jeden z tipů jak líny najít říkal, že pohybující se listy stulíků nebo stonky rákosí jsou neklamnou známkou líní aktivity. Jedna z jim neodolatelných laůdek jsou totiž drobní mlži, kteří žijou na stoncích a spodních stranách listů vodních rostlin. Vzpomněl jsem si hned na slepý ramena, co mám kousek za barákem. Několikrát jsem je už samozřejmě navštívil. Možná častějc s vláčkou na podzim, kdy jsem hledal nějakej ten štičí úkryt v době, kdy už není dost času do soumraku na nějakou podvečerní výpravu s feederem. Právě proto, že slepý ramena bejvaj přes léto zarostlý stulíkem a leknínama, neměl jsem nikdy moc chuť vypravit se tam lovit na těžko. Znáš to: Tu a tam ti uletí krmítko do zarostlýho, nebo zapřáhneš malinko větší rybu a ta si to samozřejmě zamíří mezi stonky a ty už to trháš. Spotřeba krmítek, karabinek a návazců letí nahoru. Na takovejhle terén by byl určitě lepší splávek, ale to je přeci jen zatím malinko mimo můj obor a správná výbava i technika chybí.

Dostatečně optimisticky naladěn článkem o línech jsem si řek, že bych to nakonec moh zkusit i s mým feederem a trošku je pohledat i tady u nás. Na líny jsem tu zatím příliš často nenarazil. Vybral jsem si jeden flek plnej vodních rostlin na slepým Labským rameni. Zrovna tady jsem ještě nikdy nechytal a místo mi přišlo dostatečně zarostlý. Vypravil jsem se v sobotu zrána a k mýmu překvapení jsem podle břehu potkal tři další rybáře. Místo je to asi frekventovanější než jsem si myslel podle mojí první sondáže. Ale nijak mě to neznepokojilo. Našel jsem si flíček v křoví, přede mnou malá cestička mezi vodníma rostlinama – jo, tam budu nahazovat. Z obou stran hustej porost, to bude vono. Poránu byla voda plná aktivity, listy vodních rostlin se hejbaly vo sto šest. To ale nebyli líni. Na místní cejny přišlo jaro a byl to teda tanec. Šplouchance u břehu i uprostřed, až jsem si co chvíli říkal jestli někdo ze sousedních rybářů neskáče po hlavě za prutem do vody. Trošku jsem zaváhal jestli tu vůbec lovit a přeci jen nedopřát cejnům klid. Velký guru Milan Tychler taky vždycky píše, že když vidí jak se ryby třou, radši jde nahodit jinam. Ale nakonec jsem se rozhod pokračovat. Na cejny přeci jen primárně necílím a snad mi to odpustěj, kdybych náhodou některýho z nich nalákal na svoji nástrahu. Vždyť půjde stejně hned zpátky do vody.

Vzal jsem si s sebou jen svůj lehoučkej picker. Na něm slabej silon 14 s 20 gramovým krmítkem a 14 fluorcarbonovým návazcem. Malej háček číslo 12 jsem na úvod osadil chuchvalcem červíků s malým rohlíčkem nakonec. Krmení sladký s převahou strouhanky a trošku vylepšený melasovým vanilkovým posilovačem, kterej jsem dostal jako dárek k mojí objednávce z rybářskýho eshopu. Žádný červy do krmení. Budu místo jen průběžně dofutrovávat bonduelkou, kdyby se zachtělo přijet třeba nějakýmu kapříkovi. Chvíli se nic moc nedělo. Okolo mýho krmítka se listí na vodě hejbalo jak vzteklý, ale zaběr žádnej. Nahodil jsem asi pět krmítek směsi a přišel malej cejn. Hned za ním druhej drobek. Cejny jsem ale dneska lovit necthěl, přeci jen mají jinou důležitější aktivitu na práci než mi viset na prutu. Změnil jsem nástrahu a zavěsil jsem pod háček na rychlozarážku půlku malý červený halibut pelety. A abych tu dobrotu trošku přizvednul ode dna, vyrobil jsem takovýho kaprařskýho panáčka alá Karel Nikl a doplnil peletku půlkou voňavý oranžový plovoucí micro-boilie kuličky. Vytrvale jsem futroval jedno místo zaměřený klipem na navijáku.

Netrvalo ani půlhoďku a na háčku jsem vytáhnul jednu obří plotici. Aha, změna správným směrem. Obnovil jsem svůj peleta/boilie sendivč a šup s tím zpátky do vody. Když se mi špice ohnula skoro až k vodě, bylo mi jasný, že tentokrát to bude něco většího a lín to patrně nebude. Z džungle vodního listí se mi podařilo vytáhnout nádhernýho šupíka s dýlkou 53 cm. Na ten slaboučkej silon to byl teda souboj. Několikrát samozřejmě zajel mezi listí a stonky, ale k mýmu překvapení všechno vydrželo bez úhony tak jak mělo a kapřík se podíval na chvilku do podběráku. Další změna nástrahy na větší žížalu přinesla novej záběr podobný razance. Tentokrát lysec, malinko kratší než předchozí šupináč. Opět bezvadnej souboj mezi leknínama s pickerem ohnutým do paraboly špičkou skoro až k vodě.

Sluníčko už stálo hodně vysoko a pěkně se opíralo. Rybí aktivita k poledni trošku polevila a já už měl svůj kbelíček sladkýho mixu skoro vyházenej. Rozhod jsem se to pobalit. Byla to fajnová výprava i když bez línů, na který jsem se původně vypravil. Dokážu si představit že takováhle džungle vodního rostlinstva dokáže bejt pro ryby fascinujícím úkrytem a že určitě ukrejvá další překvapení. Rozhodně se na tohle nebo podobný, pro běžnýho rybáře začátečníka jako jsem já, porměrně obtížně chytatelný místo ještě vypravim. Je třeba nabírat další a další zkušenosti. Tahle lekce byla super!

Mám narozeniny = jdu na ryby

Standard

Už je to skoro taková malá tradice. Třetí sezónu chodím na ryby a potřetí jsem si vzal v práci na den svejch narozenin volno a jako oslavu významnýho dne šel k vodě. Pro mě nejlepší oslava. Na nějaký velký mejdany mě moc neužije. Sněhová voda v Labi už opadla, břehy ještě nejsou zarostlý vysokou trávou, a tak jsem vyrazil do města na takovej lehkej jarní urban fishing.

K narozeninám jsem si nadělil krásnej Mivardi Professional Feeder prut. Narozdíl od zbytku mýho prutovýho arzenálu, jsem se tentokrát rozhod pro dvoudílnou variantu prutu v klasický délce 3,60 m. Těšil jsem se jakej to bude rozdíl oproti tříděličce – až to budu moct vyzkoušet. No abych měl k narozeninám ještě větší radost, objednal jsem si obal u VakySak.cz. Konečně obal bez kompromisů. Konečně jsem si mohl říct jak velkou chci kapsu na podběrákovou hlavu, abych ji konečně nemusel muchlat do batohu. Konečně se mi do obalu vejdou všechny vidličky, držáčky, síťky, krabičky, pláštěnky, no a prostě všechny další krámy, pro který v obyčejnejch futrálech složitě hledám místo. U VakySaků jsem si naporoučel jak, co a kde chci mít – vynikající záležitost. Narozeninový dárky je samozřejmě potřeba důkladně vyzkoušet v akci. Detailnější zkušenosti budu mít určitě k dispozici během sezóny, ale na první dobrou bych cthtěl VakySakům poděkovat. Skvělá práce, musím pochválit.

Na břehu pod splavem bylo ještě trošku naplavenýho bahýnka po velký vodě, ale na břeh se dalo bez problémů sednout aniž by se člověk zaplácal od hlavy až k patě. Oproti první vycházce, kde jsem vcelku bodoval s method krmítkem, jsem tentokrát vsadil na klasickou feederovou průběžku s košíčkem. Připravil jsem si moje již tradiční černý slaný zimní krmení s kapkou rumu, tentokrát jsem nasypal i malinko červů. Jakmile jsem ale hodil první krmítko do vody bylo mi jasný, že krmení dneska nebude hrát moc roli. Okamžitě mi totiž proud sebral krmítko i se směsí a valil ho dolů. Padesátka krmítko byla prostě málo na přeci jen ještě trošku zvýšenou jarní vodu. Druhej prut jsem hodil blíž ke břehu po proudu, což bylo bez problémů. Na první prut jsem použil vychytávku se stahovacíma páskama na krmítku, kterou jsem se naučil vloni od závodníků, abych  košíčku trochu ztížil pohyb proudem.
Pomohlo to. Krmítko se přeci jen přestalo tolik koulet po dně a co nevidět jsem měl první záběr. Tloušť. Hezky bojoval. Na nový dvouděličce musím říct, že jsem ho sotva cejtil. Prut nádherně vedl rybu. Žádný škubání, prohejbání nebo prudký nárazy do  navijáku. Prut skvěle všechno odtlumil a pomoh rybu navést plynule do podběráku. No a to nahazování, to je lahoda. Bez žádný extra síly, přesně tam, kam jsem chtěl. Příjemný zahájení s příjemným vercajkem. Záběry nepřicházely nijak rychle za sebou, je přece jen ještě chladno a voda je pořád studená, ale sluníčko občas prokukovalo a u vody bylo samozřejmě příjemně.
Seděl jsem prakticky hned pod nábřežním chodníkem a tak lidi na dopolední procházce samozřejmě kontrolovali, co mi bere a pískali na svoje psy, který mi občas přišli očuchat kbelíček s krmením. Zastavila se nade mnou i rodinka s dvěma malejma zvědavcema a tatínek vysvětloval jak pan rybář loví. Zrovna mi škubla špička a na háčku se třepetal malej cejn. Houknul jsem nahoru na chodník na kluky a na tatínka ať mi jdou pomoct s tou velerybou. Kluci – jednomu mohlo bejt tak 5 let a druhým tak o dva míň – se chopili podběráku a tatínek zatím hezky srozumitelně vysvětlil cosi o červech v kbelíčku. Starší z kluků si pohladil rybu, mladší se bál a cejn šel zpátky Labe. Chvíli jsme ještě pokecali s tatínkem o tom jak se oni těšej na svou rybářskou sezónu a tím skončila vzdělávací návštěva. Myslim, že si kluci dopolední vycházku užili přeci jen trošku víc než obyčejně 🙂
Narozeninový dopoledne jsem zakončil pěkným jesenem. Dopil jsem čaj z termosky a pobalil do novýho futrálu. Narozeninová oslava byla fajn. Příští rok určitě znovu.

Zpátky do zbraně

Standard

No tedy už pořádně dlouho jsem nebyl smočit silóny, to musím říct. Stěhovat se je horší než vyhořet. S přibývajícím počtem stěhování za svůj život pokládám tento krok za čím dál obtížnější. Rybářskej cajk je už ale z krabic v novým bytě vybalenej, a tak jsem moh alespoň na chvilku k vodě. V tejdnu je to už čím dál těžší. Odpoledne po práci jsou k dispozici tak maximálně dvě, dvě a půl hodinky do úplný tmy. Achjo, už to bude jen horší.

Moc jsem se na svou první rybačku po dlouhým měsici těšil. Už jsem na tom byl tak zoufale, že jsem si musel do mobilu stáhout rybářskou hru, abych úplně nevypad ze cviku 🙂

Samozřejmě havně z důvodu omezeného času k dispozici, jsem vyrazil s vláčkou na šoulačku kolem oblíbenýho slepýho labskýho ramínka. Kousek od místa, odkud jsme se před měsícem odstěhovali. Výbavu jsem nijak extra neřešil. Otevřel jsem krabičku s pozůstatkama z minulý sezóny – ano, letos jsem ještě nevláčel. Smáčci poměrně v dobrý kondici, kopýtka taky. Začal jsem malým woblerem v jedovatý zelenožlutý barvě, kterýho jsem si přivez z rybářský výstavy. Prohodil jsem místo okolo malé pláže, kde se mi vloni zadařila pěkná zubatka. Vítr pořádně fučel, zima zalejzala za nehty – no počasí nebylo zrovna vycházkový. Po chvilce jsem se přesunul kousek stranou směrem ke stulíkům, kde jsem sázel na nějaké štičí skrýše. Změnil jsem nástrahu na větší kopýtko v tradiční, mojí nejoblíbenější vlaštovčí černo-bílé kombinaci. Asi na třetí nához záběr a šup směrem do zarostlý džungle. No kdyby ta štika byla malinko dospělejší, asi by mi tam zmizela. Ale tuhle juniorku jsem povodil až do podběráku. Krásně barevná kudlička, malinko přes 40 cm  – potěšila. Chvilku jsem to místo ještě dráždil vlaštovčím kopýtkem, ale už se na mě žádná podívat nepřišla.

Popošel jsem dál a zkusil rotačku. Bez úspěchu. Už se začínalo šeřit a tak jsem zamířil zpátky k autu. Ještě jsem se zastavil kousek od zlomenýho jasanu, kterej padl do vody – ideální štičí schovávačka. Bohužel však místo další štiky, kterou bych nejdřív protáhl podběrákem a pak darovál zpátky vodě, jsem vodě daroval svoje dvě nástrahy. Tady už jsem pořádně ani neviděl na konec silonu, abych navázal další kopýtko a tak jsem zamířil domů. Byl jsem zmrzlej a vyfoukanej, ale rád, že jsem vyrazil. Krátká procházka, ale furt lepší než žádná.

Večer jsem se chtěl ještě popídit na netu po nějakejch dalších tipech na vláčku. Přeci jen vláčet nepřijdu tak často a tak jsem ještě větší amatér než v tom feederu. Pojal jsem plán na další výpravu a objednal několik chlupatejch jigovejch streamerů. Tak uvidíme, co budu moct napsat do deníčku příště 😉

Rybařina po kanadsku

Standard

Za letošní rok musím říct, že se mi docházkovej seznam v povolence hezky a rychle plní. Je fajnový počasí a v tejdnu po práci se mi podaří vždycky na pár hodin navečer k vodě zajít. Zvlášť teď dokud je ještě poměrně dlouho světlo. Tenhle tejden jsme tu měli v práci návštěvu z Kanady a tak jsem Mikovi nabídl jestli nechce se mnou na odpoledne k vodě. Aspoň jeden den, vzít třeba s sebou nějaký to pivko, sednout k vodě, pokecat někde jinde než v kanceláři nebo v hospodě.
Mik nadšený rybář samozřejmě souhlasil a já už si začal chystat slovíčka, jak se řekne cejn a plotice anglicky. To bylo totiž to, čeho jsem čekal, že uvidí nejvíc. Opatrně jsem ho připravoval, že tady to není Kanada, a že rozhodně jesetery a lososy, který mi on ukazoval na fotkách v telefonu jak s nima pózuje v náručí tady čekat nemůže. Samozřejmě jsem si musel vyslechnout příběhy o metrových štikách a jezerních pstruzích stejný velikosti, který se úplně běžně v Kanadě na každým vodním rohu vyskytujou. Což mě ale dost uklidnilo, protože jsem se aspoň přesvědčil, že rybářská latina funguje po celým světě stejně.
Vyrazili jsme k Labi. Aby to neměl daleko, sedli jsme si přímo do města. Samozřejmě nechtěje hazardovat se svejma papírama jsem mu vysvětlil jak je to tu s povolenkou, a že si samozřejmě na zkoušku může nějakou to rybu zkusit na prutu přitáhnout, ale lovit budu samozřejmě já. Zdálo se, že nemá problém.

Prvních několik desítek minut po tom, co jsem nahodil se probírala tloušťka silonů na mejch feeder prutech. Stálo mě nekonečný úsilí sehnat argumenty, proč nepoužívám silnější silon než 16tku. Vždyť přece když mi to vezme něco většího okamžitě se to musí urvat. Myslím, že se mi to vysvětlit tak, abych mu aspoň poodkryl nádheru feederu a jemnýho náčiní za celej večer nepodařilo. V Kanadě jsou holt ryby jinýho kalibru a 16tka silon je tam slaboučká i na přivazování rajčat. Argument o nedostatečný výdrži slabejch silonů byl podpořen vzápětí, kdy se špička prutu ohnula tak že šel málem celej do vody. Jednoznačně kapří záběr, vzal jsem za prut a místo tahu ryby jsem stáhnul pouze přetrženej povolenej silon. Marný byly jakýkoli moje spekulace o tom, o co všechno se mohl silon přetrhnout. Mike měl jasno 🙂
U vody byla pohoda. Zprvu jsem se bál, abych měl Mikovi vůbec co ukázat. Aby se alespoň něco dělo. Nasadil jsem proto nejuniverzálnější nástrahu – červy, a malý háčky, aby když už nic tak aspoň nějaká drobotina uvízla na prutu. Musím říct, že jsem se bál zbytečně. Ryby braly prakticky od začátku a vytvrvale. Vedle obligátních cejnů a plotic všech různejch velikostí se přišel podívat i pěknej jesen, a co jsem ve městě nečekal, dokonce i úhoř. Byl to parádní večer. Mike popíjel svůj energy drink a vypadal spokojeně. Okamžině se chtěl fotit s každou rybou, kterou jsme vytáhli a na internetu hned hledal detaily o druhu. Myslím, že Mike nakonec krásu feederovýho rybaření alespoň trošku pochytil. Druhej den jsme totiž museli jít do rybářskýho obchodu, kde si nakoupil feederový krmítka s tím, že to rozhodně v Kanadě zkusí na kapra. A že se mu tam samozřejmě budou kámoši smát, protože kapr v Kanadě má pověst plevelu a zpracovává se prej jen do psích granulí 🙂
Mike má tedy domů pěkný suvenýry. Hromadu fotek jemu doposud neznámejch druhů ryb, který může ukázat dětem a já už jsem rád, že jede domů. Příští tejden vyrazím zas někam dál od města, sám… a budu celou dobu mlčet! 🙂

Jsem závodní feederař…Apríl!

Standard

Stalo se, že jsem dostal od party závodních feedrařů pozvánku zajít s nima na tréningovou rybačku. Jsem poctěn. Já feederový začátečník budu mít možnost okouknout něco od profíků, no těšil jsem se velmi. Podle dohody jsme měli strávit nedělní dopoledne na Labi u Přelouče. Celej tejden bylo nádherný počasí, ale víkendová předpověď moc optimistická nebyla. Jak bylo předpovězeno, tak se stalo. Sešli jsme se v neděli ráno a už po hodince u vody jsme byli vesměs všichni zmrzlí jak preclíci. Sice nepršelo, ale prudkej vítr nám mával špičkama a pěkně zalejzal za nehty. Ačkoliv jsme dostali instrukce schovávat především karasy do vezírků, nikomu se nehla špička a tak vlastně nebylo moc co vezírkovat. Zkoušeli jsme všemožný změny – víc červů, míň červů, dlouhej návazec, krátkej návazec, těžkou nebo lehkou nástrahu, nic nezabíralo. Za první dvě hodiny jsme byli všichi bez výjimky bez záběru. Svorně jsme se shodli, že si dáme čas do jedenácté a zmrzlejma rukama pobalíme věci a tréning ukončíme. Před jedenáctou se sice chlapům podařilo zaseknout pár maličkejch podouství, ovšem karas žádnej.

Rád bych tu ještě pověděl pár svech postřehů o tom, na jaký úrovni rybářskýho řemesla a techniky se v porovnání se závodníkama nalézám já. Na úvod nutno říct, že k závodní rybařině se tedy budu muset ještě hodně prochytat 🙂 Když jsem viděl chlapy jak briskně a přesně nahazujou zatímco, já ke každýmu krmítku vstávám, abych ho upěchoval, a než si zase sednu tak vedle už pomalu proběhnou dva záběry. Nemluvím vůbec o tom kam mi to krmítko s nástrahou vlastně lítá, a to i se zaklipovanou vzdáleností na cívce 🙂 S jakou samozřejmostí se v závodním stylu sekají záběry, zatímco já hypnotizuju špičku a čekám kdy už bude ohnutá v tom správným úhlu, abych nepromarnil rybu 🙂 No musím se toho ještě moc, moc dovědět a naučit 🙂

Tým se pomalu rozjel domů rozmrznout bez žádného výrazného skóre. Jen kapitán, že ještě chvilku zůstane.

Doma jsem polknul horkou polívku, a když jsem trošku rozmrznul, otrnulo mi a řek jsem si, že bych si šel ještě někam spravit chuť. Vyrazil jsem na rybí wellness. Bylo tam celkem plno, ale jeden flek jsem ještě našel. Poměrně vysoko nad kanálem, ale to mi nijak nevadilo, mám přeci od ježíška dlouhej podběrák a teď ho konečně naplno využiju 🙂 Odpoledne už trošku přestalo foukat a tak jsem na sluníčku rozmrzal. Taky jsem se pořádně rozhejbal, protože podle očekávání byly ryby aktivní. Kde taky jinde v takový zimě než tady, že?

Záběry přicházely prakticky na všechno, co jsem nahodil. Červy, žížaly, kousek jabka, rohlík… Zkraje přicházeli malí cejni a podoustve. Zkoušel jsem zvětšit nástrahu, jestli se nesplete třeba něco většího, kapřík nebo amur. Dal jsem se chvilku do řeči se sousedem a vykšeftoval s ním jednu potápivou větší boilie kouli. Nic většího ale nepřišlo ani na ni. Špička se vytrvale chvěla – bylo znát, že to tam drobotina ozobává. Bavil jsem se, ale hezky. Nastražil jsem žížalu a ta chutnala karasům. A moc pěkný kousky jsem vylovil. Hned jsem si vzpomněl na raní tréningovej neúspěch a vzpomněl jsem si na závodníky jak by se jim tady líbilo 🙂 Kolem šesté hodiny už se do mě začala zase dávat zima a tak jsem se sbalil a vypravil domů. Chuť jsem si spravil pěkně. Poučení pro příště na tuhle vodu zní: vzít s sebou větší nástrahy – pelety nebo větší boilies. Přeci jen tu určitě něco většího žije 😉

Večer jsem ještě dostal zprávu s fotkou od kapitána feederovejch závodníků: „Škoda, že jste odjeli, za půl hodiny mi začli brát kapři“. No takže nakonec se úspěch dostavil na obou stranách 😉

Děkuju závodníkům, že jsem se s nima moh seznámit. Bylo to pro mě velmi inspirativní. Doufám, že mě zas někdy vezmou s sebou. Je fajn přičuchnout k té rybařině zase trošku z jiný strany. Snad nás už nevyžene počasí jako tentokrát 😉

Rybí wellness

Standard

Přátelé, rád bych se s váma dnes podělil o další z mejch zážitků o tom, jak jsem si prakticky ověřil teorii načtenou ve všemožných chytrých rybářských zdrojích. Teorie praví, že v chladnějších obdobích se ryby zdržují například i tam, kde do řeky vtéká nějaký teplejší zdroj. Například voda ohřátá nějakou průmyslovou činností nebo čistírnou. Na mapách jsem detekoval dvě podobný místa v okolí a na jedno jsem se rozhodl vyrazit na krátkou podvečerní rybačku.

Od silnice to byla kousek procházka, ale na místě jsem nebyl sám a bylo vidět, že tohle místo je asi hodně hodně populární. Všude kolem koryta odtokového kanálu i řeky byly vyšlapaný rybářský fleky. Pozdravil jsem souseda rychle jsem se dověděl, že kromě bílý ryby zatím nezaznamenal žádnou zajímavější aktivitu. Sednul jsem si na místo, který bylo takřka bezprostředně na hraně výtokového kanálu, kde teplejší voda proudí do řeky.

Už při příchodu k vodě jsem zahlíd hromadu ryb jak si v teplý vodě vyhřejvaj kosti. Chodím už podle břehů dost dlouho, ale takováhle koncentrace ryb na jedný hromadě se málo vidí. Každou chvilku byl slyšet nějakej ten šplouchanec od výskoku ryby z vody nebo plácnutí ploutví o hladinu. Bylo mi jasný, že hejno ryb u hladiny ještě neznamená jistotu záběrů, ale minimálně jsem se octinul na místě, kde ty ryby skutečně byly. Případnej neúspěch je tedy nutno v tomto případě přičítat jen a jen sobě a nikoliv místu! 🙂

Jakmile jsem dal do míchání šrotu a nabral jsem si trošku vody z řeky okamžitě jsem pochopil, co zrovna na tohle místo všechny ty ryby táhne. Voda byla teplá fakt jak v termálním bazénu. Je to tady prostě takový rybí wellness centrum, úplný lázně. Tak teď ještě, aby měly taky pořádnej dovolenkovej apetit. Šup tam s kukuřičkou a tlačeným rohlíkem 🙂

Nahodil jsem dva pruty. Medium feeder trošku proti proudu přímo do ústí kanálu a lehký picker na kratší vzdálenost před sebe na mělčí místo, kde byli vidět levitující cejni. Namíchal jsem k tomu mix kukuřičnýho šrotu s pikantní tmavou feeder Sensas směsí a přidal jako partikl vařený zrnka kukuřice a červy. Sensas směs mi přišla dost mastná. Do teplý vody ideální, řek bych.

První půlhodinku se překvapivě nic moc nedělo. Cejni levitovali úplně klidně okolo místa, kam jsem nahazoval Picker, občas plác ploutví, ale žádná aktivita směrem k mý nástraze se neodehrávala. Ani na medium prut jsem nic nezaznamenal, teda krom dvou větví, který jsem zaháknul při stahování. Vybral jsem si asi místo na nahazování s pěknou hromadu podvodního svinčíku. Pak ale začli cejni kousat. Na picker jsem tahal jednoho za druhým. I když jsem pořád zvětšoval nástrahu ze tří červů na pět, pak na zrníčko kukuřice, pak dvě, potom dvě pod háček. Pořád totéž. Cejni měli zřejmě mezi saunovacíma procedůrama pauzu na večeři. A nebyly to žádný cejní miminka, pěkný lopatky. Když jsem už ze zoufalství navlíknul na háček velkej kaprovej rohlíkáč tak se aktivita malinko uklidnila. Tak nějak jsem si přál, aby se ukázala třeba i jiná rybka. Ukázala se, ale ne ryba. Mou dvoubarevnou kukuřicí nepohrdla moc pěkná mega-škeble. Pěkně mi secvakla háček a musím říct, že to byl asi ten nekurióznější úlovek mojí dosavadní rybářský kariéry. Ta škeble vážila snad kilo 🙂

Na medium feederu s dvěma kuku pod háčkem se nic moc nedělo. Cejní score se tady zastavilo na čísle 3. Přičítám to montáži s feederovou zalomenou trubičkou pro krmítko. Přeci jen ve spojení se silnějším silonem to asi na dně působilo moc humpolácky. Na pickeru jsem místo hokejky měl jen kroucenej slabej kmenovej silon a záběrů přišlo násobně víc. Na závěr se ukázala i malá podoustev.

Se soumrakem a vyprázdněným krmícím kbelíčkem jsem to pobalil. Zachytal jsem si moc hezky, i když převážně jen cejny. Udělali ale radost. Hodnocení vycházky je jednoznačně pozitivní. Navštívil jsem ohromně zajímavé místo. Vyhřátí cejni z teplé vody a megaškeble náhodně přicvaknutá na háčku mi myslím jen lehce napověděli, koho všechno teplá voda může přilákat. Rád se sem určitě ještě podívám.