Léto s dravci

Standard

Letos v létě jsem hodně chodil chytat na Labe. Na svůj oblíbenej flek, kus za město, kde je Labe už divočejší. Voda byla v létě hodně nízko a počasí horký. Místo mám hezky ve stínu a večer, když jdu na ryby po práci nepere mi tam slunce do obličeje. Nahazuju vždycky feederem do proudu anebo do zátočin u břehu, kde proud vytváří malý tůně. Letos, podobně jako vloni mi tu braly především pěkný podoustve, tu a tam větší cejn, zřídka i kapřík. V horkým počasí se ale s železnou pravidelností těsně před soumrakem vždycky dostavila dravčí hostina. Směs, kterou krmím přiláká samozřejmě hromadu malejch rybek, ouklejí, plotic, cejnků a podouství a jakmile udeří dravčí hodina, začne se okolo mýho krmnýho místa čeřit voda. Řek jsem si, že to zkusím využít a spolu s běžnou feederovačkou nastražím vedle i na dravce.

Na dravce jsem zatím chodil vždycky jen cíleně na podzim s vláčkou. Zadařilo se mi takhle už pár pěknejch štiček a okounů a pro podzimní krátký vycházky je to fajn téma. Tentokrát jsem to zkusil trošku pasivnějc a k aktivnímu feederu přidal ještě svůj krátkej kaprák, na kterej jsem spolu se zátěží přivěsil i kousek mrtvé rybky, nebo někdy i celou, jako nástrahu. Takovouhle vycházku jsem zpravidla zahájil tím, že jsem si na maličkej splávek a pidi háček s červíkem nachytal do kbelíčku několik nástražních rybek. 2 nebo 3 malé oukleje na ten večer stačily. Okolo břehu se jich hemžily hejna a připravit nástrahu na večerní vycházku netrvalo nikdy víc než pár minut. Sestavu jsem položil většinou podle břehu, nebo trochu stranou od hlavního proudu a taky stranou od místa, kam jsem nahazoval feederovej prut, aby se mi nemotaly silony.

Protože jsem feederem krmil jiný místo, osvědčilo se mi na sestavu s rybkou místo jednoduchýho olova zavěsit feederový krmítko a napchat ho směsí, kterou jsem vnadil na feederu. Snažil jsem se tím přilákat nějakou drobotinu a s ní i dravce. Jako signalizátor záběru jsem před špičku kapráku připnul malý kulatý číhátko, povolil brzdu a čekal na pořádnou jízdu. Jakmile se číhátko začlo chvět, byla to předzvěst poctivýho záběru. Prostě, když už štika hejno krmící se drobotiny našla, našla i moji nástrahu a většinou ji nijak extra dlouho neochutnávala nebo nezkoumala. Prostě po ni chňapla.

Frekvence záběrů nebyla samozřejně zdaleka taková jako na vedlejším feederu. Ale když už se číhátko pohnulo, byl z toho většinou jistej úlovek. Nejčastěji jsem lovil štiky. Většinou menší. Nástražní oukleje jsem měl ve velikosti tak kolem 10 cm. Největší štika, kterou se mi v takhle podařilo ulovit měla lehce přes 60 cm délky. Několikrát se o nástražní ouklej pokusil i tloušť. Vytáhl jsem myslím 3. Největšího kolem 50 cm. No a mým zlatým bonusem letošního léta byly dva candáti těsně za sebou, kteří oba zabrali snad během 5 minut po nahození. Jeden malej, přibližně 45 cm a druhý větší, těsně pod 60 cm délky.

Přišlo mi zajímavý, že candáti narozdíl od štik zabrali přímo z prostřed řeky, z proudu, kam se mi podařilo nahodit více méně omylem. Štiky se vždycky chytře stahovaly za kořistí ke břehu, kde viděly hejna malejch rybek okolo krmítka. Candáti prostě při čištění dna narazili zrovna na mou nástrahu 🙂 Nikdy předtím jsem tu candáta neulovil a ani jsem snad nevěřil, že tu nějací můžou bejt. Tihle dva byli určitě mejma rybama letošního roku.

Svoje letní vycházky s feederem jsem letos doplnil pokusem o lov dravců na těžko. Zaznamenal jsem kupu krásnejch záběrů. Hodně se mi jich podařilo proměnit,  i když jsem nepoužíval žádný brutální montáže s troj nebo dvoj háčkama a lankama. Jsem si ale zároveň vědom, že kupa rybářů lov na mrtvou nebo živou nástražní rybku neuznává a možná mě řada z vás za to bude kamenovat. Pamatuju, že vloni v Kanadě se tomu místní dost podivovali. Ale u nás se pořád smí a pro mě to byl prostě pokus o to, jak se spolu s aktivním feederováním podívat i na další druhy ryb. Další sonda do místní vody.

Teď na podzim, kdy už dny jsou kratší a počasí chladnější, jsem se vrátil k přívlači a obcházím slepý labský ramena zase s gumovejma nástrahama. Musím uznat, že i to má svoje kouzlo.

Jen pelety

Standard

Je už pravej podzim a pěknejch slunečnejch dní ubejvá. Je brzy tma a na ryby už to po práci nejde. Jen sem tam se dostanu na obchůzku s vláčkou kolem slepejch ramen tady v Třebši. V jednom z posledních pěkenejch podzimních slunečnejch dní jsem vyrazil na Labe s feederem a s kamerou. Chtěl jsem v posledním podzimním sluníčku zachtit ještě nějaký pěkný obrázky toho, co se děje v řece okolo háčku.

Tentokrát jsem ale rezignoval na sypkou krmnou směs a jako návnadu i nástrahu vzal jen červený rybí pelety. Když jsem na svým posledním videu z Orlice viděl, jakej poprask způsobilo krmítko se šrotem okolo lovnýho místa, kolik maličkejch rybek okamžitě připlavalo dobrotu vochutnat, napadlo mě, co kdybych místo šrotu hodil do vody něco míň nápadnýho. Sice třeba míň nápadnýho na pohled ale o to víc voňavýho. Prostě něco, co bude pro malý ouklejky a cejny trochu míň zajímavý. Co se mi asi podaří natočit okolo hrstky voňavejch rybích pelet?

Před kameru pod háček jsem zavěsil jednu peletu a jako návnadu poslal do vody na háčku dalších šest pelet navlečenejch na PVA šňůrce. Zajímalo mě, jestli tuhle kupičku ve vodě vůbec ryby najdou. Který ryby přijedou pelety ochutnat, a jestli bych vůbec s takovou strategií minimalistickýho vnadění moh slavit nějakej úspěch.

K mýmu překvapení se ryby objevily okolo nástrahy poměrně záhy. PVA šňůrka se rozpadla a tak první tloušti, který asi cejtili rybí smrad z pelet na hodně daleko, začli hned ochutnávat. Tloušti doráželi na pelety dost vehementně a po několika jejich nájezdech vnadící peletovej řetízek totálně rozmetali. Malí cejni a oukleje proplouvající okolo nechali pelety bez povšimnutí. Přikládám to hlavně velikosti návnady. Naopak takřka okamžitej tlouští zájem o pelety přiládám tomu, že jsem zvolil rybí příchuť pelet. Ta tloušťům podle všeho hodně voní. Peletovou kupičku dokonce vyčmuchalo i několik kapříků. Na videu je hezky vidět jak se kapři pomalu sunou k místu s peletama a cestou filtrujou dno, co ještě dobrého by cestou mohli najít.

V Labi byla ten den dost špatná viditelnost, a to i přesto, že venku byl poměrně pěknej, slunečnej podzimní den. Sluníčko už je přeci jen nízko a tolik vodu už neprosvítí. Navíc v porovnání s videem z Orlice byla na místě, kde jsem lovil v Labi větší hloubka. Nahazoval jsem nástrahu s vnadícím řetízkem pelet na různý místa v řece. Jednou víc ke břehu, do mělčího místa a pak zase spíš k prostředku řeky do proudu. Na videu je to znát právě rozdílnejma světelnejma podmínkama. Voda v mělčích partiích je jasně průzračnější a viditelnost lepší.

I v mělčích místech kapři dokázali najít věneček pelet a pár pelet vhltli. V jednom místě videa je vidět dvě ryby s podlouhlým tělem, které proplouvají nad nástrahou. Nechaj ji bez povšimnutí, ale nejsem si jistej, co je zrovna na tomhle záběru za ryby. Tady v Labi bych čekal podoustve. Tloušti to nebudou vzhledem k tvaru tlamek. Zdálo se mi jako kdyby měly okolo nich malé vousky. Pak by to snad mohly bejt parmy? To by teda byl objev. Na parmy se mi tu snad ještě nepodařilo narazit.

Jako závěr ze svý poslední video vycházky s peletama můžu potvridt, že větší, aromatická nástraha v podobě pelet (ale dokážu si představit i kuličky boilies nebo fermetovanou kukuřici) spolehlivě dokázala odfiltrovat drobotinu, která mi posledně neustále postrkovala nástrahu po dně a ne a ne pořádně ohnout špici. Na videu je vidět i jasnej záběr, kdy tloušť i kapr vezmou návazec s peletou a upalují s ním pryč. Oba záběry zůstaly neproměněný jen a jen kvůli zpomalenosti rybáře 🙂 I tak, ale byla vycházka poučná, hlavně doma, když jsem pak zkouknul pořízenej záznam.

Podzim už mi asi letos moc příležitostí k rybačce nedopřeje. Změnil se čas na zimní, což znamená, že z práce chodím domů za tmy. A to už se určitě k vodě nedostanu. Tak mám pro sebe a pro všechny, kdo čtete můj blog aspoň pěkný rybí video 😉

S muškou na Labi

Standard

Tak jsem to konečně oprášil. Když vloni táta vyklízel garáž, hodil na mě zelenej vojenskej chlebník a v něm starej podběráček s kšandou přes rameno, cívku silonu z roku 2000 a krabičku od bonbonů Energit s několika muškama a strčil mi do ruky můj starej, zaprášenej, za mý první prachy z brigády v pekárně zakoupenej muškařskej prut. Jó byly to časy. Po škole šup do maskáčů a na Pionýru po dědovi honem k řece do Bražce. Tam oblíct gumový protichemický kalhoty z vojenskýho výprodeje a s chlebníkem přes rameno honem do proudu bičovat Metuji.

Rozumějte, nebyl jsem nikdy žádnej muškařskej odborník. S muškováním jsem tehdá začal, protože mě nebavilo obcházet Metuji jen s třpytkou. Navíc když jsem viděl jak krásný potočáci a lipani sbíraj mouchy z hladiny a na moje třpytky kašlou. Muškařina je vysoká škola rybařiny a já do ni za svou krátkou teenagerovskou rybářskou kariéru jen lehounce nakouk. To můj kamarád Jenda to byl vždycky jinačí muškař. To je pan muškař do dnes. Onehdy, když jsme spolu byli na Lípě chytat kapry, mohl jsem se s ním možná rovnat a se svejma feederama jsem ho snad i přechytal, ale muškařina? To bych si netrouf se vedle něj ani postavit k vodě 🙂

Když jsem si vloni to svoje starý nádobíčko přivez do Hradce, okamžitě jsem si řek, že to opráším a zkusím jestli mě muškování neomrzelo. Hned jsem si taky vzpomněl na Jendu a obratem ho zaúkoloval, aby mi prut s navijákem uved zpátky do provozuschopnýho stavu. Jenda zkouknul šňůru a k mýmu překvapení konstatoval, že po víc jak patnácti letech nečinnosti ji nenavrhuje vyměnit, ale že jen ustříhnul poslední metřík a navázal šikovný očko na návazaec a tím to je vlastně ready. Přidal mi dokonce několik mušek ze svýho arsenálu na vyzkoušení. Byl jsem vlastně připravenej.

Přesně jsem věděl, kam s repasovaným mušákem vyrazím. Letos v létě jsem se konečně na dvě muškařský vycházky dostal. Labe v okolí Kuksu má podle řádu speciální dravčí režim, jen s umělejma nástrahama. Vine se údolím, kde má krásný divočejší i klidnější úseky. Ideální místo na moje nesmělý muškování po 15 letech.

Dorazil jsem brzy ráno k vodě, kde už na mě čekal kamarád Hrobník. Zabroděnej v proudu pokoušel okouny a pstruhy se třpytkou. Nasoukal jsem se do prsaček, navázal podle Jendovejch instrukcí muškovej dvounávazec a na jeho radu osadil dvěma potápivejma broučkama se zlatou hlavou.

S Hrobníkem jsme pomalu postupovali po proudu dolů. Hrobník se mi občas ztratil v roští na břehu, pak jsem ho zase o sto metrů dolejc potkal v proudu. Pouštěl jsem potápivý broučky s proudem mezi šutry. Pak zase vytáhl z vody a frajerským typickým smyčkovitým pohybem nad hlavou je položil zase o pár metrů jinam a nechal plynout s vodou. Heh, smyčka nad hlavou je asi s potápivejma nástrahama zbytečná, ne? Ale co, to mi právě k muškování patří. To rozhoupnutí nástrahy nad hlavou, osušení kapek vody z těla mušky a její elegantní položení na vodu s typickým obloukem šňůry na hladině. Asi trochu póza, že jo? 🙂 Pro mě typickej pohlednicovej obrázek rybaření v divoký vodě, který jsem si dlouhejch patnáct let nezkusil. Moc jsem si ten svůj muškařskej návrat ten den užíval.

Netrvalo dlouho a přišly i první úlovky. Voda nebyla úplně průzračná, a tak jsem ani s polarizačníma brejlema moc ryb ve vodě nezaznamenal. Ale moje nástrahy byly ten den populární u místního okouního dorostu. Několik okounů se mi podařilo přemluvit v klidnějším úseku řeky i mezi balvanama. Pak jsem se prodral roštím do místa s popadanejma stromama, odkud se mi podařilo vytáhnout dva pěkný duháky. Skvělej pocit to byl s bojovným pstruhem na konci měkkýho muškařskýho prutu. Nahazovat ze břehu mi moc nešlo a muškovej dvounávazec se mi co chvíli zamotal do větví okolního porostu, a tak jsem se přesunul zpátky do vody.

To ráno jsme s Hrobníkem strávili ve vodě dobrý 3 hodinky a Hrobník zářil štěstím, jak pěkně si na vláčku zachytal. Vytáhnul hromadu malejch okounů a několik moc pěknejch duháků. Moje skóre bylo slabší, ale i tak vycházka splnila, co jsem od ní čekal. Cvik v ovládání mušáku jsem sice za těch patnáct let trošku ztratil, ale za pár minut v proudu už jsem ho měl zpátky v ruce. K mýmu překvapení jsem ani moc neváznul ve větvích stromů na břehu a žádnou mouchu jsem neutrhnul.

Bylo to fantastický. Jaká příjemná změna od statickýho feederování. Začínal krásnej letní den a okolní realita, pohledem z prostředka proudu Labe se smyčkou muškařský šňůry nad hlavou, byla najednou nějak jiná – klidnější. Na podzim se určitě musím vypravit znova.

Zpátky na řece

Standard

Konečně je tu léto. Plná sezóna, večer dlouho světlo, příjemný počasí. Po práci se dá krásně bejt u vody a ryby berou vo sto šest. Na jaře jsem neměl na ryby moc času, byl jsem jen párkrát o víkendech. S příjemnejma a dlouhejma večerama se ale na ryby dostanu i přes tejden.

Chodím teď převážně na řeku. Na stojatou vodu mě to nějak netáhne. Řeka má pro mě nějak větší kouzlo. Sezóna říčních ryb je v plným proudu a podoustve, jeseny anebo tlouště chytám moc rád. Navštívil jsem všechny svoje oblíbený fleky z minulý sezóny a vesměs žádnej nezklamal. Odehrávalo se tam přibližné totéž co vloni.

Navíc to vypadá, že se mi podařilo krásy feederu dobře prezentovat a získat tak dalšího fandu ohnutejch špiček. Kolega z práce se po zážitku z lovu kaprů na soukromém kaprodromu vrhnul do rybářskejch zkoušek a shánění povolenky ve snaze vyzkoušet si rybolov i na svazovejch vodách. Papíry měl ještě vlhký a hned jsme vyrazili na ryby spolu a samozřejmě okamžitě poznal, že feeder je oproti kaprařskýmu náčiní daleko citlivější záležitost, a tím pádem je tu větší šance na nějakou akci. No a už jsem mu předal svůj starej feeder prut na vyzkoušení. Tak snad ho to nepustí a já budu mít feederovej sparing 😉

Na místech, kam chodívám se se svou novou nahazovací kamerou snažím sondovat, co se děje pod vodou. Oblíbenejch míst mám několik a jsou ve městě, mimo město, na regulovaným i neregulovaným toku, v klidnější i proudnější vodě, pod i nad jezy. Z podvodních záběrů zjišťuju rozdíly v jednotlivejch prostředích. Když tak o tom přemejšlím, možná by si tohle téma zasloužilo svůj zvláštní článek. V krátkosti, ale chci jen říct, že pokud odmyslím rozdílný profil a složení dna (kameny, písek nebo bahno) tak největší rozdíl spatřuju ve vodním prostředí na regulovaném a neregulovaném toku.

V místě, kde řeka teče regulovaným korytem, samozřejmě ohraničeným z obou stran splavy se na podvodních záběrech vyskytovala stále stejná druhová skladba rybí osádky. Totiž cejni, cejnci, plotice, malí okouni, sem tam podoustev nebo jesen. Ti, kteří přijdou omrknout mou návnadu a nástrahu mají všichni přibližně stejnou velikost a i úlovky, které se mi podaří zaseknout mají přibližně stejnou charakteristiku.

Naopak v neregulovaném úseku záběry pod hladinou ukazujou čilej ruch, a to nejen v bezprostřední blízkosti nástrahy, ale obecně. Hromada malejch okounů jen tak sondujících okolí nástrahy, malí cejnci, i opravdová drobotina, malé podoustve, oukleje, ale třeba i hrouzci v hejnech, které jsem v regulovaným korytě vůbec nezaznamenal.

Rád chodím chytat tam, kde není řeka svázaná do pravidelnýho, rovnýho toku. Jsou to místa plný tůní, s členitým břehem, tu a tam stromem spadlým do vody. Tam to mám nejradši. Nikdy se nemůžu bejt jistej, co k mojí nástraze připluje. Regulovaný úseky už pomalu začínám mít osondovaný z hlediska rybí osádky. Stejné krásné velké cejny chytám ve městě jako o 3 km výš proti proudu. Prostě tam kam jim splavy dovolí doplavat, tam jsou. Neregulovaný úsek je daleko tajemnější.

Myslím, že zatím jsem letos nepotkal svou rybu sezóny, ale říční rybky mi berou a sranda s nima je.

Co se děje pod hladinou?

Standard

Věčná otázka každýho rybáře. Dneska už ale nemusí zůstat úplně bez odpovědi. Když jsem viděl první videa, na kterejch tuším Radek Hyroš ukazoval jak prohledává dno pískovny echolotem a jak se mu tam nádherně ukazujou padlý stromy, prolákliny a i ryby, byl jsem naprosto unešenej. Netrvalo dlouho a z Číny přifrčel mocnej elektronickej pomocník i do mojí schránky. To se přeci musí vyzkoušet. Nojo jenže echolot vám zpravidla neřekne nic o tom, jestli vaše krmení rybám chutná, jestli zrovna kolem vašeho háčku nějaká aktivita probíhá a menší rybky, na který my feederaři většinou cílíme zpravidla ani ten nejmocnější echolot neumí zachytit. Třeba prostě proto, protože jsou furt v pohybu. No přátelé a to už je jen krok k podvodní kameře.

Na internetu se dá najít poměrně hodně videí z podvodních kamer. Hromada jich je demonstrujících běh přívlačový nástrahy a záběry štik. Hromada jich je z moře, z krásnejch modrejch hlubin. Hromada jich je z profi kamer naštelovanejch na zakrmený místo a očekávaje příjezd mostrózních kaprů. Velmi málo ale těch, co ukazují český vody, a třeba i feederový nástrahy. Pár pěknejch jsem viděl myslím od Martina Maťáka. Pochopitelně to zajímá i mě, co se děje kolem mý nástrahy, když ji hodím třeba do Labe. Je vůbec vidět? Cejtit? Najdou ji ty ryby? Zajímá je to? Objednal jsem si malou nahazovací podvodní kameru, nic profi a provedl jsem pokusný natáčení v Labi. Koukněte se jak to dopadlo, když jsem nastražil panáčka z boilie kuliček a nad kameru připíchnul nafutrovaný krmítko.

Hned po tom, co sestava šplouchne do vody se přijedou podívat okouni. Ne teda že by jim nějak voněla návnada nebo zajímalo boilies, ale prostě něco pláclo do vody a to je signál to jít prozkoumat. Jsou to pankáči. Po chvilce se ukážou první cejni a cejnci. Nejdří neduvěřivě, zřejmě kvůli kameře. Ale pak se osmělí. Je vidět, že je zaujme oranžová menší kulička a zpravidla nástrahu pouští, když se přizvedne i žlutá větší. I v kalný vodě je občas vidět jak se zpoza kamery vyvalí oblak šrotu. Zřejmě další cejni ozobávají krmítko. Tu a tam se u nástrahy mihne i nějaká ta plotička, ale ta se do ní kvůli velikosti neodváží pustit.

V jednom místě je v levém horním rohu vidět jak nad nástrahou projede nějaká větší ryba. Má podlouhlé tělo, ale ani podle posazení poloutví se mi ji nepodařilo identifikovat. Možná jesen nebo tloušť. Případně parma, ale to by ve zdejších zeměpisnejch šířkách bylo dost zajímavý. Kdyby se vám někomu podařilo rybu rybu identifikovat určitě komentujte, budu rád. Pokud to byla parma tak se na ně sem ještě určitě vypravím 🙂

Překvapení pro mě bylo, že voda je dost kalná, ale i tak je v ní nástraha poměrně dobře viditelná. Žlutá i menší oranžová kulička pod háčkem jsou dobře vidět a dobře usazeny na dně. Na videu je ale vidět, že jsem chybně sestavil panáčka, kdy mi větší potápivá kulička utíká dolů po šňůrce od menší plovoucí. Nedal jsem totiž na podvěs malý fixační stoper, kterým bych tuhle poloplovoucí sestavu utěsnil dohromady. Po záběru od cejna se tak stalo, že malá plovoucí kulička se vznesla moc vysoko a sestava je najednou nekompaktní. Jojo poučení pro příště. Ještě že tu kameru mám 🙂

Je vám asi všem jasný, že jsem boilie sestavu podřídil tomu, aby ve vodě byla především dobře vidět a možná bláhově očekával, že se před objektivem ukáže třeba nějakej větší labskej kapřík, kterej bude schopnej panáčka hltnout. I když se kapr na konec neukázal, účel sestava splnila. Přilákala pár rybek, které před kamerou pěkně zatancovaly. Vidět podvodní ruch okolo nástrahy je pro mě fantastická zkušenost. Příště se podívám pod hladinu nějaký čistý pískovny. Uvidíme, co se bude dít okolo háčků tam.

Na zkušenou do světa

Standard

Poslední dobou se hodně vracím k tomu, proč si vlastně tenhle blog píšu. Říkal jsem si od začátku, že budu svoje zážitky a zkušenosti konfrontovat s tím, co jsem si kde přečet, co říkaj rybářský veličiny a s tím, co se dá na internetu najít. Vždycky jsem si myslel, že ta rybářská lehkost, přehled a profese, kterejma se ve svejch videích prezentujou slavný rybářský jména je jen otázkou dostatečného přístupu ke správnejm informacím. Zejdnodušeně řečeno, že se prostě někde musí dát naučit například to, kdy a kde kapři berou nebo neberou a proč. Postupem času si ale začínám uvědomovat a přicházet na to, že velká část (možná většina, nevím) rybářský profesionality je spíš o tom kolik míst člověk navštíví, jaký způsoby lovu, návnady a nástrahy vyzkouší, s kým se na rybách potká a co si z toho všeho pro sebe vezme.

Proč takový složitý úvodní zamyšlení? Před nedávnem se mi totiž dostalo pozvání na nultý ročník NaFeeder.cz srazu. Kamarádi ze stránek www.nafeeder.cz, se kterejma jsem měl tu čest doposud jen elektronicky se rozhodli uspořádat víkendovou akci pro nadšence feederu. Nešlo odmítnout samozřejmě. Organizačním i profesním garantem akce se stal Petr Kabát, zkušený feederový harcovník. Na plánu bylo především feederování, sobotní odpolední sranda závod, no a protože pozvání přijali i Petrovi kolegové závodníci Pavel Sičák a Roman Srb, tak i nějaký to sdílení znalostí a zkušeností nejen v závodě, ale i večer u piva a grilu. Takovou studnici zkušeností mi přišlo škoda nevyužít.

Dorazil jsem v pátek večer. Ještě před setměním jsem stihnul nahodit a pár hodinek odchytat. Chlapi samozřejmě u piva stříleli jednu rybářskou historku za druhou a latina jela celej večer. Jakmile Petr a jeho kolegové ráno vybalili svůj cajk, začal jsem už tušit, v čem asi tak může spočívat rozdíl mezi mým feederováním a tím závodním. Po svojí loňský účasti na gulášovejch závodech v Náchodě jsem si ještě pořád myslel, že základ je namíchat dostatečně high-tech voňavý krmení anebo vybrat správnou techniku lovu. Chyba lávky. Rozdíl, přátelé, je asi v jednom milionu dalších detailů.

Když Petr s Romanem začali ukazovat jak navázat závodní montáže a mluvili o vlascích v průměrech 0,10 – 0,14, háčcích 18 – 14, vzpomněl jsem si na svoje pokusy s 14tkovým fluorcarbonem na Rozkoši, kde mi to násaďáci trhali jeden forpas za druhým, až jsem musel přezbrojit na kaprařskou šňůrku síly 0,17 🙂 Jenže o čem je vlastně závodní feeder? Jemnost, jemnost, jemnost nade vše. Při závodě přeci musíš tahat ryby. Tahat furt. Třeba malý, třeba malinkatý, ale furt! Dílkem do mozaiky tohohle přístupu k rybařině byly pak Petrovy a Romanovy zásobníky návazců, které obsahovaly 300 – 400 předvázaných forpasů různých délek, velikostí háčků, tlouštěk silonů. A to Petr prohlásil, že jsou stejně „jen“ tréningový. Můžu směle konstatovat, že vidět Petra nebo Romana vázat forpasy nebo vytvářet páternostery naživo je ta zkušenost, za kterou se vyplatí vyrazit do světa. Instruktážních videí je všude po internetu hromada, ale interaktivita, kdy se člověk může zeptat proč vázat zrovna tohle, a ne něco jinýho, proč uzel sem a ne o 5 cm níž nebo výš, ta na internetu není. A navíc v podání Petra byla instruktáž opentlená hromadou rybářskejch historek na právě aktuální téma uzly, vlasce, stopery, háčky 🙂

Jak vypadá závodění, a co je klíčem k úspěchu jsme si po dopolední instruktáži měli vyzkoušet v odpoledním sranda závodě. Petr a chlapi z jeho závodního týmu si nás, zbytek účastníků rozdělili do skupinek s tím, že nás budou střídavě při závodě koučovat. S úvodním  hvizdem letěly do Labe první krmítka. Pro zajímavost jsem uvázal páternoster podle Petra a byl jsem zvědavej, jakej budu míst úspěch. Na páternoster prakticky nechytám. Pokaždý když jsem to zkusil měl jsem montáž věčně zamuchlanout a zamotanou do karabinek. Tentokrát jsem páternoster uvázal podle Petra rovnou na kmeňák bez karabinek. A kupodivu se nemuchlal. V probíhajícím závodě jsem si uvědomil další aspekt závodní rybařiny. Je to totiž sport. Závodníkům tohle asi přijde normální, ale musím říct, že mně to bylo malinko proti srsti, když mi Pavel za zády co 3 minuty hulákal: „Nahazuj!“. A za 3 minuty znova: „Nahazuj. Málo nahazuješ! Už ať to tam letí, dělej!“. Musel jsem si v hlavě vždycky připomenout: „Je to závod. Je to sport!“ Stačí si vzpomenout jak vypadá závod plavců nebo fotbalovej zápas. Jak tam se hecuje tým? Jak tam probíhá povzbuzování? 🙂

Skončil jsem na čestném 8. místě z 10 závodníků. Stejně jako vloni v Náchodě i teď v Brandýse jsem došel k závěru, že závodní rybařina nejspíš nebude pro mě. A to ani snad ne vzhledem k výsledku nebo proto, že bych byl línej připravit si do krabičky 300 návazců. Rybařinu mám prostě spojenou s jinejma věcma než je tah na výsledek, hecování se a honba za rekordama nebo cenama. Od toho mám v práci tejdenní hodnotící porady. Rybařit chodím pro tu pohodu u vody, klid, ticho, vůni. Stres, časový limity, hecování a řev, strach o výsledek nebo potřeba bejt na stupních vítězů mně osobně prostě dohromady s rybařinou nějak nepasuje. A vlastně mi asi ani nevadí, když se mi zrovna 5 minut nezachvěje špička prutu, což je ve feederovým závodě samozřejmě problém.

Zažít si závod a zažít si i tu vyhrocenou závodní atmosféru je ale samozřejmě jednou za čas osvěžující. Člověka to buď pohltí anebo vrátí myšlenky na závodní kariéru zpět do reality. Zkušenosti se ale hromadí a s každým vystoupením z komfortní zóny o to rychlejc.

Víkendovej feeder sraz jsme zakončili sobotní večerní grilovačkou s dekorováním vítězů odpoledního závodu, a pohodovou nedělní ranní rybačkou. Chlapi z Petrova závodního týmu se zdrželi v sobotu dlouho do noci, a tak jsme my začátečníci měli dostatek času vyzvídat další jejich tajný triky a tipy. Zajimavý bylo, že Petr třeba moc neřeší krmení. Jako míchá ho pečlivě, to jo. Vlhčí na několikrát rozprašovačem, prosívá, atd. Ale co se týče složení tvrdil, že se spoléhá převážně na připravený směsi a hlínu a z barev volí hlavně tmavé odstíny. V zimě pak ani ne snad slané, ale spíš hodně výrazné a kořeněné chutě. Z nástrah výhradně červy. Sem tam prej chytají na žížaly, ale věci jako rohlík, kukuřici vůbec nezmiňoval a o boilies jsme si dokonce vyslechli několik pohrdavých slov 🙂 Petrovy komentáře k method feederu nebudu radši ani zmiňovat 🙂

Víkend to byl fantastickej. Zachytal jsem si na Labi jinde než v Hradci nebo Pardubicích. Musím říct, že řeka v Brandýse zas až tak jiná není ani co se týče rybí osádky. Vytáhl jsem pár cejnků malých, cejnů i kapra. Seznámil jsem se s několika rybářskejma veličinama a poznal bandu podobnejch nadšenců jako jsem já. Naučil jsem se cosi novýho z feederový praxe. Odnesl si haldu zkušeností jak se připravuje a jak funguje feederový závodník. A taky jsem si odvezl Petrovo krédo, který naprosto odpovídá na otázku v mém úvodním zamyšlení. Když jsem se Petra ptal po nějaký jeho rybářský historce o senzačních úlovcích jak tohle všechno ví, jak ví, že ryby budou zrovna tady a ne jinde, jak ví, že zrovna dneska budou brát sumci a ne třeba candáti, odpověděl jednoduše: „prutohodiny“. Ano, prutohodiny, docházky, ruzný místa, různý lidi, zkoušení nástrah, technik to je doplněk všech těch jednoduše dosažitelnejch internetů, videí a rybářskejch knížek. Musíš mít za sebou dostatek prutohodin. No je to přeci jasný, ne? 🙂

Hi-tech rybařina

Standard

Tím jak víc a víc brouzdám kolem vody, ale taky koukám na všemožný rybářský videa a čtu o rybařině co se dá, tak zjišťuju, že v dnešní ultradigitální době existují k rybolovu v zásadě dva extrémní přístupy. Extrémní říkám proto, protože valná většina rybářů, se pohybuje někde mezi dvěma těmito póly. Stejně tak já.

Tradicionalistický retro přístup, jehož příznivci tvrdí, že ryby lze vlastně lovit od počátku věků pořád stejně, a že některé zásady jsou léty prověřené a netřeba je tudíž měnit. Například, že nikdo ještě nevymyslel lepší návnadu než je zkvašená kukuřice, nebo že na vařenou bramboru chytali kapry naši dědové a taky jejich dědové a tudíž chytnu kapra na vařenou bramboru i dneska já a všechny ty foukaný kukuřice a boilies a dipy, pasty, šroty, mixy atraktanty a boostery jsou akorát vyhazováním peněz a špiněním vody. K rybolovu mi vlastně stačí kus ohnutého špičatého drátku, slabá šňůra a klacek. A největší požitek je, když přijdu k vodě jen s plátěným chlebníkem, ze kterého na háček napichuju žížaly vytažené z vlastního kompostu, protože jedině ty jsou ty pravé, neprůmyslové a voňavé a v tureckém sedu s prutem v ruce sleduji splávek vlastnoručně vyřezaný z balzového dřeva.

Dokážu si představit, že na opačném pólu stojící hi-tech rybáři vlastní doma nejméně jednu skříň plnou všemožně vonících či páchnoucích vnadících směsí, nástrah, jejich doplňků, umocňovačů chuti či aroma, přípravků zjemňujících jejich konzistenci, rozpadavost, texturu. Neexistuje, aby takový rybář přišel k vodě bez dostatečně pohodlného polohovacího lehátka, nejlépe dokonale sladěného s barvou batohu, vlasců, člunu a své super nepromokavé maskáčové kombinézy. Termíny jako backlead, method mix, booster, dip, amino-spray, robin-red, echolot, krill, tripod, swinger nebo spomb, o jejichž významu výše zmínění tradicionalisté v lepším případě vůbec nemají tušení, jsou součástí běžné debaty hi-tech rybářů. O mobilních aplikacích ke sdílení předpovědi počasí, profilů dna či nastavování citlivosti bezdrátových hlásičů záběru ani nemluvě.

Je jasný, že jsem si v popisu obou přístupů trošku zapřeháněl. Už kolikrát jsem si ale říkal, že by bylo docela osvěžující, čistě pro rozšíření obzorů, si vyzkoušet jeden nebo druhej přístup tak trošku dětailněji. Zkusil jsem teda dva týdny na přelomu srpna a září věnovat hi-tech rybařině. Zaměřil jsem se především na hi-tech nástrahy a návnady. Rozhodně nečekejte že bych se nějak urval z řetězu a nakoupil vybavení za desítky tisíc jen proto, abych si mohl odškrtnout v kolonce hi-tech výbava například nějaký supersonický hlásiče záběru, který vlastně při svým feederování vůbec nepotřebuju 🙂

Při chytání svou strategii běžně zakládám na nějakým vhodným sypkým šrotovým mixu, kterej nacpu do feederovýho krmítka a na průběžný montáži se mi na háčku houpá nějakej ten červík, kukuřička, kousek žížaly nebo rohlíku, ale třeba i peleta nebo miniboilies. Rozhod jsem se protentorkát posílit roli boilies, místo krmícího šrotu použít pelety a zkombinovat tak trošku feeder z kaprařinou. Motivace jasná: vyhnout se pokud možno prvním návštěvníkům krmeného místa, totiž cejnům, ploticím a podoustvím a zkusit přemluvit dobrou, věděcky vyladěnou hi-tech návnadou nějakou tu větší rybu. Myslel jsem si na kapra, amura nebo kohokoliv, komu bude chutnat rostlinná konzistence Mivardi turbo pelet, na kterejch jsem svou hi-tech strategii založil. Vybavil jsem se dvěma pětikilovými pytli pelet a jako nástrahu jsem zvolil větší voňavý Mivardi ananas boilies, krásný žlutý barvy a poloměkký konzistence.

První den jsem vyrazil na obhlídku místa a naházel do vody, přibližně 5 až 10 metrů od břehu do klidnější tůně mimo proud kilo směsi menších a větších turbo pelet s několika kuličkama ananasovýho boilies. Nutno ještě říct, že s odcházejícím létem jsem měl každej den po práci k dispozici tak 3, maximálně 4 hodinky rybařiny než se úplně setmělo. Druhej den už jsem si vzal s sebou cajk, a na úvod jsem do vody poslal další kilečko pelet a boilie. Navázal jsem po kaprařsku. Velkou ananasovou potápivou boilie kouli jsem přepůlil a zkombinoval s plovoucí zářivě žlutou půlkou. To všechno na podvěsu pod háčkem. Návazec zatíženej 50g olovem bez žádnýho dalšího krmení. Nastražil jsem jen to, čím jsem krmil. Ještě jsem svýmu předkrmenýmu místu moc nevěřil a tak jsem na druhou stranu řeky poslal ještě druhej prut s klasickou feederovou průběžkou s krmítkem a šrotem. Vycházka se odehrávala v podstatě jak jsem očekával. Na feederovou průběžku mi braly samý čudly. Malý podoustve, cejnci, plotice. Když jsem se pokusil zvětšit nástrahu z červíka na velkej kus tvrdýho rohlíku nebo malou boilie kuličku, nedělo se nic. Kapro-feeder na peletovým místě mlčel. Za celý čtyři hodiny nic. Ani potah.

Třetí den s tím samým scénářem se začly objevovat větší podoustve a cejni, ovšem z místa, které jsem futroval feederem a šrotovým mixem. Podoustve moc pěkné. Mám rád tyhle říční ryby, ale z peletovýho místa pořád nic. Na konci výpravy třetí den jsem zaznamenal jeden mocnej cuk z peletovýho místa, kterej jsem ale neproměnil. Nástrahu jsem vytáhl neutrženou, ve stejné podobě jako jsem ji tam před třema hodinama poslal. Čtvrtý den jsem opět začal kilem pelet a vyměnil jsem půl ananasové koule za větší peletu. Celé jsem to zafixoval plovoucím miniboilie oranžové barvy a poprášil hi-tech práškovým dipem, kterej okolo peletovýho panáčka udělal ve vodě pěkně slizský svítivě žlutý těstíčko. Aktivita ten den pokračovala především opět okolo místa zakrmenýho feeder mixem. Dokonce jsem zasekl i něco podstatně většího než podoustev nebo cejna. Slibně vypadající souboj mi ale přerušilo lupnutí fluorcarbonovýho forpasu. Z vody jsem vytáhl jen krmítko s kouskem utrženýho vlasce pod ním, škoda. Špička prutu nastraženýho na peleotové místo se oproti předchozím dnům alespoň trošku chvěla. Zřejmě okolo obalené pelety kroužila nějaká zvědavá drobotina a ocumlávala těstíčko. Pořádný záběr, ale nepřišel. Jediným a prvním úlovkem z tohoto místa tak pro ten den zůstává škeble, která se mi při stahování z vody přicvakla nad háček.

Dva dny přes víkend jsem se pak na ryby vůbec nedostal, a tak místo zůstalo bez přísunu pelet. To vypadalo zprvu jako chyba, protože začátek páté výpravy se nesl prakticky ve stejném duchu jako první den chytání týden předtím. Jednu změnu jsem ale zpozoroval. Totiž že na obě místa kam jsem minulý týden krmil přijeli lovit dravci. Co chvíli se u obou míst hladina rozčeřila, jak se drobotina rozprchla. Plác, plác o hladinu přesně v místech kam jsem naházel šrot nebo pelety. Ponechal jsem si svou strategii, i když mi bylo jasný, že kaprům se asi do štičích lovišť moc nebude chtít. Do peletovýho místa jsem tentokrát poslal svou původní kombinaci ananas-plovka navíc obalenou v hi-tech reflexním práškovým dipu. Feederový místo jsem opět futroval mixem a na háčku střídal od rohlíku přes červy až po žížalu. Z feederovýho místa jsem si mohl připsat i jeden ne úplně plánovanej úlovek, když mi při drobným záběru uvízla na háčku zřejmě malá podoustev nebo cejn a při jejím vytahování z vody na ni zaútočila kolem kroužící štika 🙂 Špice se při vytahování lehoučký rybky najednou prudce ohnula a já myslel, že jsem cestou zavadil o plovoucí větev nebo trávu. Ale ejhle přitahuju blíž a štika se drží zubama za konec návazce. Držela svou kořist pevně až zřejmě zpozorovala moji postavu na břehu, mrskla sebou, rybku pustila a byla pryč. Prut na peletovém místě zaznamenal taky první úspěch, když jsem po monstrózním záběru, kterej ohnul prut až skoro k hladině vytáhl z vody moc pěkného tlouště. Zřejmě mu polo-plovoucí zářivě žlutá koule připomínala blumu spadlou do vody nebo co. 🙂

Šestá výprava byla zejména k vytrvalé aktivitě dravců na obou krmnejch místech dost slabá na úlovky. Ani kapr ani amur se neukázali. Zato štika se okolo obou míst činila. Zřejmě se mi podařilo uspořádat na obou místech jídelnu nejen pro malou bílou drobotinu, ale i pro štiky. Se soumrakem jsem stáhnul oba pruty a zkusil gumovým kopýtkem prohodit oba fleky, jestli nějakou rozežranou kudlu nepřevezu na vláčku. Nakonec se mi podařilo jednu moc pěknou šedesátnici přelstít. Úlovek by tedy byl, ale tak nějak přímo nesouvisel s mou hi-tech krmící strategií. Nebo možná vlastně jo 🙂 Sedmá výprava byla z pohledu aktivity dravců klidnější, a tak i podoustve přicházely z feederovýho místa v mnohem větších velikostech. Asi se mi štiku podařilo včera nějak postrašit 🙂 Zavítal taky jeden jesen. Kapr z peletovýho místa, ale pořád nikde. Další mega záběr na boilie ve svítícím dipu přinesl jen dalšího většího tlouště. A po něm několik dalších nesmělých záběrů, které jsem ale nechal bez záseku. Feeder místo hýřilo aktivitou. Podoustve, cejni, sem tam plotice. Klasická osádka, když člověk do vody hodí šrot – prakticky jakkoli ochucenej 🙂

Předpověď už na další dny slibovala dost mizerný počasí. Druhej den se do puntíku vyplnila, a tak už jsem k vodě nevyrazil. Suma sumárum můj hi-tech pokus o nějakou větší rybu skončil neúspěšně, pokud tedy nepočítám ty urostlejší tlouště. Když tak o tom zpětně přemejšlím, určitě jsem udělal hromadu věcí blbě. Možná jsem těma peletama krmil příliš blízko břehu nebo ve velkým rozptylu. Možná echolot by mi pomoh určit jestli a kde ty ryby okolo peletovýho místa jsou nebo nejsou. Určitě jsem měl krmit delší dobu a 7 kilo pelet je možná nic na tejden a kousek. Možná jsem to tou víkendovou pauzou celý zabil. Kdo ví. Zkusil jsem si použití hi-tech nástrah a návnad. I když se kýžený efekt nedostavil, nijak jsem na ně nezanevřel. Zkusím to znova a možná ve větší kombinaci s tradičním přístupem. Měl jsem pár slibnejch záběrů z feederovýho místa, když jsem pod háček vyzkoušel dát kousek malýho boilie s peletkou – takovýho minipanáčka. Tak třeba to tudy půjde. Hlavně, abych už byl zase brzo u vody.

Mezi stulíky

Standard

Minulej tejden jsem náhodou narazil na článek o chytání línů a o tipech jak na ně. Psalo se v něm o tom jak líni nepotřebujou nijak extra čistou vodu a jak jim vlastně vyhovujou bahnitý, teplý, zarostlý vody slepejch říčních ramen a bahnitý mělčiny na okrajích rybníků. Jeden z tipů jak líny najít říkal, že pohybující se listy stulíků nebo stonky rákosí jsou neklamnou známkou líní aktivity. Jedna z jim neodolatelných laůdek jsou totiž drobní mlži, kteří žijou na stoncích a spodních stranách listů vodních rostlin. Vzpomněl jsem si hned na slepý ramena, co mám kousek za barákem. Několikrát jsem je už samozřejmě navštívil. Možná častějc s vláčkou na podzim, kdy jsem hledal nějakej ten štičí úkryt v době, kdy už není dost času do soumraku na nějakou podvečerní výpravu s feederem. Právě proto, že slepý ramena bejvaj přes léto zarostlý stulíkem a leknínama, neměl jsem nikdy moc chuť vypravit se tam lovit na těžko. Znáš to: Tu a tam ti uletí krmítko do zarostlýho, nebo zapřáhneš malinko větší rybu a ta si to samozřejmě zamíří mezi stonky a ty už to trháš. Spotřeba krmítek, karabinek a návazců letí nahoru. Na takovejhle terén by byl určitě lepší splávek, ale to je přeci jen zatím malinko mimo můj obor a správná výbava i technika chybí.

Dostatečně optimisticky naladěn článkem o línech jsem si řek, že bych to nakonec moh zkusit i s mým feederem a trošku je pohledat i tady u nás. Na líny jsem tu zatím příliš často nenarazil. Vybral jsem si jeden flek plnej vodních rostlin na slepým Labským rameni. Zrovna tady jsem ještě nikdy nechytal a místo mi přišlo dostatečně zarostlý. Vypravil jsem se v sobotu zrána a k mýmu překvapení jsem podle břehu potkal tři další rybáře. Místo je to asi frekventovanější než jsem si myslel podle mojí první sondáže. Ale nijak mě to neznepokojilo. Našel jsem si flíček v křoví, přede mnou malá cestička mezi vodníma rostlinama – jo, tam budu nahazovat. Z obou stran hustej porost, to bude vono. Poránu byla voda plná aktivity, listy vodních rostlin se hejbaly vo sto šest. To ale nebyli líni. Na místní cejny přišlo jaro a byl to teda tanec. Šplouchance u břehu i uprostřed, až jsem si co chvíli říkal jestli někdo ze sousedních rybářů neskáče po hlavě za prutem do vody. Trošku jsem zaváhal jestli tu vůbec lovit a přeci jen nedopřát cejnům klid. Velký guru Milan Tychler taky vždycky píše, že když vidí jak se ryby třou, radši jde nahodit jinam. Ale nakonec jsem se rozhod pokračovat. Na cejny přeci jen primárně necílím a snad mi to odpustěj, kdybych náhodou některýho z nich nalákal na svoji nástrahu. Vždyť půjde stejně hned zpátky do vody.

Vzal jsem si s sebou jen svůj lehoučkej picker. Na něm slabej silon 14 s 20 gramovým krmítkem a 14 fluorcarbonovým návazcem. Malej háček číslo 12 jsem na úvod osadil chuchvalcem červíků s malým rohlíčkem nakonec. Krmení sladký s převahou strouhanky a trošku vylepšený melasovým vanilkovým posilovačem, kterej jsem dostal jako dárek k mojí objednávce z rybářskýho eshopu. Žádný červy do krmení. Budu místo jen průběžně dofutrovávat bonduelkou, kdyby se zachtělo přijet třeba nějakýmu kapříkovi. Chvíli se nic moc nedělo. Okolo mýho krmítka se listí na vodě hejbalo jak vzteklý, ale zaběr žádnej. Nahodil jsem asi pět krmítek směsi a přišel malej cejn. Hned za ním druhej drobek. Cejny jsem ale dneska lovit necthěl, přeci jen mají jinou důležitější aktivitu na práci než mi viset na prutu. Změnil jsem nástrahu a zavěsil jsem pod háček na rychlozarážku půlku malý červený halibut pelety. A abych tu dobrotu trošku přizvednul ode dna, vyrobil jsem takovýho kaprařskýho panáčka alá Karel Nikl a doplnil peletku půlkou voňavý oranžový plovoucí micro-boilie kuličky. Vytrvale jsem futroval jedno místo zaměřený klipem na navijáku.

Netrvalo ani půlhoďku a na háčku jsem vytáhnul jednu obří plotici. Aha, změna správným směrem. Obnovil jsem svůj peleta/boilie sendivč a šup s tím zpátky do vody. Když se mi špice ohnula skoro až k vodě, bylo mi jasný, že tentokrát to bude něco většího a lín to patrně nebude. Z džungle vodního listí se mi podařilo vytáhnout nádhernýho šupíka s dýlkou 53 cm. Na ten slaboučkej silon to byl teda souboj. Několikrát samozřejmě zajel mezi listí a stonky, ale k mýmu překvapení všechno vydrželo bez úhony tak jak mělo a kapřík se podíval na chvilku do podběráku. Další změna nástrahy na větší žížalu přinesla novej záběr podobný razance. Tentokrát lysec, malinko kratší než předchozí šupináč. Opět bezvadnej souboj mezi leknínama s pickerem ohnutým do paraboly špičkou skoro až k vodě.

Sluníčko už stálo hodně vysoko a pěkně se opíralo. Rybí aktivita k poledni trošku polevila a já už měl svůj kbelíček sladkýho mixu skoro vyházenej. Rozhod jsem se to pobalit. Byla to fajnová výprava i když bez línů, na který jsem se původně vypravil. Dokážu si představit že takováhle džungle vodního rostlinstva dokáže bejt pro ryby fascinujícím úkrytem a že určitě ukrejvá další překvapení. Rozhodně se na tohle nebo podobný, pro běžnýho rybáře začátečníka jako jsem já, porměrně obtížně chytatelný místo ještě vypravim. Je třeba nabírat další a další zkušenosti. Tahle lekce byla super!

Mám narozeniny = jdu na ryby

Standard

Už je to skoro taková malá tradice. Třetí sezónu chodím na ryby a potřetí jsem si vzal v práci na den svejch narozenin volno a jako oslavu významnýho dne šel k vodě. Pro mě nejlepší oslava. Na nějaký velký mejdany mě moc neužije. Sněhová voda v Labi už opadla, břehy ještě nejsou zarostlý vysokou trávou, a tak jsem vyrazil do města na takovej lehkej jarní urban fishing.

K narozeninám jsem si nadělil krásnej Mivardi Professional Feeder prut. Narozdíl od zbytku mýho prutovýho arzenálu, jsem se tentokrát rozhod pro dvoudílnou variantu prutu v klasický délce 3,60 m. Těšil jsem se jakej to bude rozdíl oproti tříděličce – až to budu moct vyzkoušet. No abych měl k narozeninám ještě větší radost, objednal jsem si obal u VakySak.cz. Konečně obal bez kompromisů. Konečně jsem si mohl říct jak velkou chci kapsu na podběrákovou hlavu, abych ji konečně nemusel muchlat do batohu. Konečně se mi do obalu vejdou všechny vidličky, držáčky, síťky, krabičky, pláštěnky, no a prostě všechny další krámy, pro který v obyčejnejch futrálech složitě hledám místo. U VakySaků jsem si naporoučel jak, co a kde chci mít – vynikající záležitost. Narozeninový dárky je samozřejmě potřeba důkladně vyzkoušet v akci. Detailnější zkušenosti budu mít určitě k dispozici během sezóny, ale na první dobrou bych cthtěl VakySakům poděkovat. Skvělá práce, musím pochválit.

Na břehu pod splavem bylo ještě trošku naplavenýho bahýnka po velký vodě, ale na břeh se dalo bez problémů sednout aniž by se člověk zaplácal od hlavy až k patě. Oproti první vycházce, kde jsem vcelku bodoval s method krmítkem, jsem tentokrát vsadil na klasickou feederovou průběžku s košíčkem. Připravil jsem si moje již tradiční černý slaný zimní krmení s kapkou rumu, tentokrát jsem nasypal i malinko červů. Jakmile jsem ale hodil první krmítko do vody bylo mi jasný, že krmení dneska nebude hrát moc roli. Okamžitě mi totiž proud sebral krmítko i se směsí a valil ho dolů. Padesátka krmítko byla prostě málo na přeci jen ještě trošku zvýšenou jarní vodu. Druhej prut jsem hodil blíž ke břehu po proudu, což bylo bez problémů. Na první prut jsem použil vychytávku se stahovacíma páskama na krmítku, kterou jsem se naučil vloni od závodníků, abych  košíčku trochu ztížil pohyb proudem.
Pomohlo to. Krmítko se přeci jen přestalo tolik koulet po dně a co nevidět jsem měl první záběr. Tloušť. Hezky bojoval. Na nový dvouděličce musím říct, že jsem ho sotva cejtil. Prut nádherně vedl rybu. Žádný škubání, prohejbání nebo prudký nárazy do  navijáku. Prut skvěle všechno odtlumil a pomoh rybu navést plynule do podběráku. No a to nahazování, to je lahoda. Bez žádný extra síly, přesně tam, kam jsem chtěl. Příjemný zahájení s příjemným vercajkem. Záběry nepřicházely nijak rychle za sebou, je přece jen ještě chladno a voda je pořád studená, ale sluníčko občas prokukovalo a u vody bylo samozřejmě příjemně.
Seděl jsem prakticky hned pod nábřežním chodníkem a tak lidi na dopolední procházce samozřejmě kontrolovali, co mi bere a pískali na svoje psy, který mi občas přišli očuchat kbelíček s krmením. Zastavila se nade mnou i rodinka s dvěma malejma zvědavcema a tatínek vysvětloval jak pan rybář loví. Zrovna mi škubla špička a na háčku se třepetal malej cejn. Houknul jsem nahoru na chodník na kluky a na tatínka ať mi jdou pomoct s tou velerybou. Kluci – jednomu mohlo bejt tak 5 let a druhým tak o dva míň – se chopili podběráku a tatínek zatím hezky srozumitelně vysvětlil cosi o červech v kbelíčku. Starší z kluků si pohladil rybu, mladší se bál a cejn šel zpátky Labe. Chvíli jsme ještě pokecali s tatínkem o tom jak se oni těšej na svou rybářskou sezónu a tím skončila vzdělávací návštěva. Myslim, že si kluci dopolední vycházku užili přeci jen trošku víc než obyčejně 🙂
Narozeninový dopoledne jsem zakončil pěkným jesenem. Dopil jsem čaj z termosky a pobalil do novýho futrálu. Narozeninová oslava byla fajn. Příští rok určitě znovu.

Zpátky do zbraně

Standard

No tedy už pořádně dlouho jsem nebyl smočit silóny, to musím říct. Stěhovat se je horší než vyhořet. S přibývajícím počtem stěhování za svůj život pokládám tento krok za čím dál obtížnější. Rybářskej cajk je už ale z krabic v novým bytě vybalenej, a tak jsem moh alespoň na chvilku k vodě. V tejdnu je to už čím dál těžší. Odpoledne po práci jsou k dispozici tak maximálně dvě, dvě a půl hodinky do úplný tmy. Achjo, už to bude jen horší.

Moc jsem se na svou první rybačku po dlouhým měsici těšil. Už jsem na tom byl tak zoufale, že jsem si musel do mobilu stáhout rybářskou hru, abych úplně nevypad ze cviku 🙂

Samozřejmě havně z důvodu omezeného času k dispozici, jsem vyrazil s vláčkou na šoulačku kolem oblíbenýho slepýho labskýho ramínka. Kousek od místa, odkud jsme se před měsícem odstěhovali. Výbavu jsem nijak extra neřešil. Otevřel jsem krabičku s pozůstatkama z minulý sezóny – ano, letos jsem ještě nevláčel. Smáčci poměrně v dobrý kondici, kopýtka taky. Začal jsem malým woblerem v jedovatý zelenožlutý barvě, kterýho jsem si přivez z rybářský výstavy. Prohodil jsem místo okolo malé pláže, kde se mi vloni zadařila pěkná zubatka. Vítr pořádně fučel, zima zalejzala za nehty – no počasí nebylo zrovna vycházkový. Po chvilce jsem se přesunul kousek stranou směrem ke stulíkům, kde jsem sázel na nějaké štičí skrýše. Změnil jsem nástrahu na větší kopýtko v tradiční, mojí nejoblíbenější vlaštovčí černo-bílé kombinaci. Asi na třetí nához záběr a šup směrem do zarostlý džungle. No kdyby ta štika byla malinko dospělejší, asi by mi tam zmizela. Ale tuhle juniorku jsem povodil až do podběráku. Krásně barevná kudlička, malinko přes 40 cm  – potěšila. Chvilku jsem to místo ještě dráždil vlaštovčím kopýtkem, ale už se na mě žádná podívat nepřišla.

Popošel jsem dál a zkusil rotačku. Bez úspěchu. Už se začínalo šeřit a tak jsem zamířil zpátky k autu. Ještě jsem se zastavil kousek od zlomenýho jasanu, kterej padl do vody – ideální štičí schovávačka. Bohužel však místo další štiky, kterou bych nejdřív protáhl podběrákem a pak darovál zpátky vodě, jsem vodě daroval svoje dvě nástrahy. Tady už jsem pořádně ani neviděl na konec silonu, abych navázal další kopýtko a tak jsem zamířil domů. Byl jsem zmrzlej a vyfoukanej, ale rád, že jsem vyrazil. Krátká procházka, ale furt lepší než žádná.

Večer jsem se chtěl ještě popídit na netu po nějakejch dalších tipech na vláčku. Přeci jen vláčet nepřijdu tak často a tak jsem ještě větší amatér než v tom feederu. Pojal jsem plán na další výpravu a objednal několik chlupatejch jigovejch streamerů. Tak uvidíme, co budu moct napsat do deníčku příště 😉