Rozlučka se svobodou

Standard

Tak už došlo i na mě. Svatba. Jsem asi poslední z toho našeho slavnýho Bierbauch teamu. Tak co, no. Zastávám názor, že najít ženskou svýho života není žádnej Závod Míru a spurtařský nebo vrchařský prémie se za svatbu neudělujou.:) Ke svatbě samozřejmě patří řádná rozlučka se svobodou. Ta je v rukách svědka. Nejblížšího kámoše ženicha. No tak kde jinde by měla bejt než na našem oblíbeným Radimově srubu. Předem jsem avizoval, že bych si nejvíc přál malou, pohodovou akcičku s kytarou, něčím dobrým na gril a pár pohodovejma kamarádama. No a těch 80 nejlepších známejch může dorazit až na svatební mejdan. Dál, že netrvám na striptýzu ani ohňostroji. Ono totiž na srubu, kde není voda ani elektřina, by stejně na ten striptýz bylo u táboráku dost blbě vidět. Notabene tu, která by byla ochotná trmácet se kilometr do lesa, aby před bandou v maskáčích tančila v negližé u ohně, snad ani nechci vidět nahou 🙂

Sešli jsme se na srubu jako obvykle odpoledne. Na grilu masíčko a Radim se tváří tajemně, protože samozřejmě jako každej správnej svědek ženicha má pro něj na rozlučku se svobodou připravený nějaký to překvapení. Nesnáším překvapení, ale naštěsí Radim prokázal, že jsem si ho za svědka vybral správně. Zná mě.

Za chvíli dorazil Jenda. Jenda je skvělej rybář, muškař. Letos mi neustále tvrdí, jak na ryby nemá čas a má ostudně málo zápisů v povolence. Taky se před dvěma měsícema ženil 🙂 Chodí bičovat náchodskou pstruhovou Metuji, kde jsem i já jako kluk lovil na mouchu lipany a potočáky. Jenda na zádech batoh a v ruce mušák. „Jee Jendo, půjdem na ryby?“, halekám na něj, když jsem zahlíd složenej prut. Myslel jsem, že to půjde Jenda zkusit s muškou dolů pod chatu, abysme si mohli hodit večer nějakýho toho duháka na gril. Ale Jenda se tváří ještě tajemnějc než Radim, „však počkééj.“

Vilda mezitím rozbalil drona a už pokládá na trávu starou deku a buduje přistávací plochu. Všichni koukáme, študujem tu vymoženost a jako správný ajťáci se ptáme na každou technickou drobnost a hovadinu. Vilda se dme pýchou, jak nás jeho super hi-tech dron z Ameriky zajímá a jak může popisovat a vysvětlovat každej pixel rozlíšení kamery, kapacitu baterie, kde všude po světě lítal, co všechno natočil, a tak dále, a tak dále. Vilda startuje. Za chvíli dron zmizí z dohledu i z doslechu. Koukáme na mobil na Vildově ovládacím panelu. Dron točí údolí Metuje, louky, západ slunce. Stoupá, prolitává nad horizontem a zase klesá.

„Jdem do hospody“, velí Luboš. Sbíráme se. Jenda bere prut a bágl. Cestou dolů k řece se Radim s Jendou a Lubošem jakoby nenápadně ujišťujou, že ta kapela je na večer do hospody objednaná, že to jako platí a že country dneska bude. Samozřejmě nenápadně, abych je slyšel 🙂 Přišli jsme ke kiosku. Kolem sedí pár štamgastů a nějakej ten cyklista. Údolí Metuje už začíná chladnout, sluníčko je už nízko. Mezi štamgastama sedí, jako obvykle, Jendův bratranec. Je to snad ještě větší machr muškař než Jenda a v Metuji tu zná každej kámen. Jenda sundává batoh a vybaluje broďáky, vestu a rozbaluje prut. „Jdeš chytat, vole“, kejvne na mě. „To nejde, dyť nemám pstruhový papíry,“ odpovídám. „Ale já jsem ti to domluvil s hospodářem, dneska můžeš“, povídá Jenda a všichni se smějou, včetně místních, kterejm už od ostatních bylo vysvětleno, o co tu dneska jde. Jendo, paráda. Díky, to je fakt překvápko, který beru. Potěšils. Ty i Radim, kterej to beztak vymyslel. Nemůžu se dočkat a soukám se do holínek. Jenda zatím navazuje mouchy. „Kam to má tady Péca jít zkusit?, houknul Jenda na bratrance a ten ukázal na tůňku kousek nad kioskem, že tam to prej stopro půjde. Luboš zatím objednává pivo a Vilda startuje dron. Dneska to teda bude pro místní pěkný představení. Lezu do vody a čučí na mě banda kamarádů s půllitrama v rukách a snad všichni místní štamgasti, jak že to tedy přespolnímu mistrovi půjde.

Chvilku zkouším posílat mouchu po splávku pod kioskem. Něco malýho mi do ni drbne, zableskne se pod hladinou, ale záběr to není. Přesouvám se vejš po proudu do tůně nad splávkem. Stojím v rozbahněný mělký straně zátočiny a posílám mouchu po druhý straně hlubokou vodou podle břehu. Obecenstvo se postupně odebralo s půllitrama zpátky do kiosku, protože přeci jen pro každýho není rybaření tak záživnej sport na koukání 🙂 Asi na desátej nához je tu záběr. Šňura škubne a já cejtím mezi prsty pořádnej protitah. Měkkýmu muškařskýmu prutu už se třepetá špice. Potahuju nejdřív rukou, ale je to teda pořádná síla. Tohle nebude žádnej drobek pstruh. Už navíjím šňůru navijákem a sahám na záda po podběráku. Pstruh skáče z vody a pěkně tancuje. Je to teda chlapák. Takovýho jsem už dlouho neviděl. Vytahuju do malýho podběráčku krásnýho duháka. Hvízdnu na Jendu. Ten vyvylený voči, že se mi fakt podařilo něco zapřáhnout běží ke mě. Zírá na pstruha a vytahuje z kapsy jeho vesty, kterou mám já na sobě metr. Krásnejch 36 čísel. Za takovouhle míru by se nemusel stydět lecjakej tloušť, který chytám tady v Hradci na feeder. Nádhernej pstruh. Všichni včetně štamgastů se seběhli a koukaj. Parádní akce, kdyby se už nic víc dneska večer nestalo, tak mi to stačí. To jsem fakt nečekal. „Však to jdi ještě zkusit,“ pobízí Jenda.

Jdu zpátky na stejný místo. A vedle mě se do vody souká v holínkách jeden místní rybář, kterej v kiosku nechal pivo pivem a jde to taky zkusit 🙂 Házíme oba přibližně do stejnejch míst. Za chvíli má záběr. Podobnej kousek. Duhák. Za dalších asi deset minut zase záběr u mě. Znova podobná velikost. Souboje to jsou teda neuvěřitelný na tom lehoučkým měkkým prutu. Muškařina je nádherná disciplína a ještě když se podaří takhle pěkná ryba. Uplynula asi půlhodinka. Místní borec má tři zápisy a už se šplhá bahnem ven z vody. Já ješě chvilku bičuju vodu. Podařilo se mi ještě jednoho duháka zaseknout. Tancoval ale tak divoce, že se při jednom výskoku vyvlíknul z háčku. Nevadí. Byl to skvělej zážítek. Spokojenej vylejzám z řeky a těším se, že si dám s klukama pivo.

No a oni fakt přicházejí muzikanti. Ono se tu nakonec fakt dnes večer bude hrát. Je to tak, za chvilku už jsou zevnitř ze stánku slyšet kytary, basa a zpěv. Jdem si sednout dovnitř, něco s nima zazpíváme. Jsou tu sice ne kvůli mě, ale prostě tak normálně jako každou druhou sobotu v měsíci, ale to na výsledným efektu nic neubírá.

Moc děkuju chlapi za skvělou rozlučku se svobodou. Lepší jsem si nemoh přát. Dobrý kamarádi, sranda, muzika, rybaření. Díky Vildo, Lubo, Jendo a Radime a koukejte to na tý naší svatbě pořádně zapít – tentokrát na mě!