Zprávy od vody

Letní forma jako hrom

Standard

Nevím jestli je to zrovna nejvhodnější název pro článek, kterej se chystám napsat. Ale facebookový příspěvky s hashtagem #LetniFormaJakoHrom mě letos v létě fakt bavily. Je to asi to, co si z letošního léta budu pamatovat, protože jinak bych si tuhle sezónu mohl ze svýho rybářskýho životopisu s klidem škrtnout. O nic bych nepřišel.

Léto 2020 se ze zpětného pohledu jeví přeci jen trošku normálnějc než to šílený jaro s čínskou chřipkou a ještě šílenější zima a vánoce. Snažil jsem se chodit k vodě, co to jen šlo. Většinou jsem navštěvoval svá oblíbená místa na Jesípku, na Labi a na Orlici ve městě. Na Jesípek jsem často brával jen krátkej proutek se splávkem a jel nalehko na kole. Klasika Jesípek. Hromada sumečků, tu a tam malej línek, nebo kapřík ze stulíků. To mě bavilo. S feederem bych asi co chvíli váznul někde o větve nebo o stulíky, ale se splávkem to byla zábava.

Náš tajnej flek s molem zůstal bohužel celej rok zavalenej spadlým stromem a nějak jsme s kolegou Vojtou nenašli síly ho obnovit. Několikrát jsem navštívil místa okolo. Nezklamala. Zejména s odcházejícím létem to tam bylo fajn. Letos oproti loňsku léto dost propršelo. Korytem se tak často valilo tolik vody, že to s feederem nemělo cenu ani pokoušet. Ale přeci jen se mi právě nedaleko našeho mola v jednom takovým silným proudu docela dařilo.

Sluníčko už bylo ten den spíš podzimní a foukal studenej vítr. Voda vysoko nad normálem. Možná i naše molo by bylo ten den pod hladinou. Seděl jsem nedaleko, asi o sto metrů dál po proudu od mola a feeder házel podle břehu, kde proud přeci jen tolik nehnal. Krmítko s česnekovou směsí říznutou chlebovou strouhankou si přeci jen pár ryb našlo. Mezi několika cejny a cejnky, které bych tu čekal, jsem zdolal i pěknýho půlmetrovýho kapříka. To byl v rozvodněným proudu moc pěknej souboj. A dokonce, a to nejspíš čirou náhodou, i na rohlík zaseknutýho bolena.

Velká voda v řece v létě mě nutila navštěvovat nový místa nebo místa, kam často nechodívám. I několikrát během léta se stalo, že například k Jesípku se kvůli zvýšené hladině Labe nedalo vůbec dostat. Voda byla vysoko nad úrovní holínek. Obcházel jsem tak slepý ramena kolem Orlice – bez úspěchu. Párkrát jsem byl na Plačickým písníku. Tam se mi trochu dařilo až s podzimem.

Byl jsem tam jednou o víkendu ráno, když se nad hladinou válela už taková ta hustá podzimní mlha. Zkoušel jsem podle břehu ulovit nějakou nástražní rybku, že bych se pokusil o dravce. U břehu se ale nehnula ani ploutev. Asi dvacet metrů ode mě měli dva chlapíci rozložené kaprařské ležení. Každej dva pruty na stojánku a co chvíli metali do rybníka kobrama a lopatkama boilies a kukuřici. Asi po půlhodince marnýho snažení o nástražní plotičku, jsem to vzdal a nahodil feedery s modrou česnekovou směsí na krmítku. Jeden method a druhej s průběžkou. Nejdřív to nevypadalo na nějakou velkou akci. Asi hodinku se nic nedělo. Pak se ale zvedla mlha, sluníčko začalo hřát do hladiny a to vyhnalo asi i kapry, aby se šli ještě naposled před zimou vyhřát. Začli mi brát k mému překvapení na prut s průběžkou. Na method ani ťuk. Ten už byl možná hozený moc daleko. Průběžku jsem měl přibližně v poloviční vzdálenosti od břehu než měli nahozeno kolegové kapraři vedle. Během hodinky se mi podařilo zdolat pět kapříků. Spíš menších. Největší mohl mít k 50 cm délky. Chlapci vedle asi stražili na něco většího, ale žádnou akci jsem z jejich tábora neslyšel.

Když byla voda na normálu, chodil jsem jsem na Labe. Zašel jsem párkrát pod Předměřickej splav. Taky na svoje kasický místo na Orlici ve městě za zimákem. Tam jsem natočil krátký letní video. Je na něm vidět hromada cejnů, kteří okamžitě větří voňavej šrot. Prakticky hned jak dopadne do vody, jsou u něj. Větší kuličku zkouší několikrát ukrást tloušti nebo kapřík. Jednoho se mi tam taky podařilo zdolat.

Přátelé, co říct k mému rybářskému létu 2020. Krátce snad jen, že se mi v něm nedařilo o nic líp než za celej rok 2020. A to ani na peletu – tu červenou 🙂 Rok 2020 bude ale i tak pro mě nezapomenutelnej. A o tom zase jindy.

Karma je zdarma?

Standard

To je ale tužka! Neuvěřitelná tužka, co teď poslední dobou chytám. Nedaří se mi vůbec, ale vůbec nic. Kam přijdu, je to průšvih. Je to tak, musel jsem někde někoho pořádně namíchnout, protože jinak si neumím vysvětlit tu nehoráznou smůlu, co mám poslední dobou na rybách.

Koronavirové jaro bylo na rybách docela slibné. Chodil jsem hodně na Jesípek. Cesta podle Labe je kvůli cyklostezce zavřená a tak jsem měl vždycky pobaleno jen pár věcí na záda a jezdil jsem na kole. Podařilo se mi přemluvit nějaké ty líny, i několik kapříků jsem vylovil. Potkal jsem na Jesípku taky pár místních domorodců. Vždycky jsem se slušně zeptal, jestli jim nevadí, že budu chvilku okupovat jejich flek. Nebyl to nikdy problém a naopak jsme nejednou fajnově probrali všechno kolem rybařiny a místních podmínek. Docela se mi dařilo i na Orlici, kde mi zjara tradičně brali pěkní kapříci. Ale pak to najednou přišlo.

Měli jsme naplánovanou s tátou dovolenou na Roudnici. Víkend před odjezdem, jsem ještě provětral feeder na Labi ve městě. Ani tady to ještě nenasvědčovalo žádnou blížící se agónii. Náznakem sice pro mě mohla být rodinka, která si přišla zrovna k místu, kde jsem seděl házet s dětmi do vody kameny a šišky. Když jedna proletěla asi dvacet centimetrů od mojí hlavy, otočil jsem se na ně s patřičně vypovídajícím výrazem ve tváři. Řekl bych, že to pochopili, omluvili se a přesunuli se sto metrů dál po proudu. Přímo v centru jsem ale vytáhl moc pěknýho kapřího chlapáka skoro k 60 cm délky. Druhý den jsme vyráželi s tátou na kapry na Roudnici. Dlouho jsem se už na tu dovču těšil. Opět vybaveni několika desítkami kil návnady, dorazili jsme do chajdy a nahodili. Když se do druhého dne na signalizátorech nic nedělo – rozuměj vůbec nic, ani náznak záběru, trošku jsme znervózněli. Obešel jsem místa okolo nás a ptal jsem se jak jim to okolo jde. Posádka o dvě místa od nás mi sdělila, že nic moc – za dnešek jen asi 8 menších kaprů kolem 10 kil váhy 😮 To bylo znamení, že s naším flekem je něco špatně. Ano, bylo. Seděli jsme v parných letních dnech na místě nad největší hlubinou celého jezera. Smůla! Přesměrovali jsme tedy naše pruty a krmné zóny co nejvíc napravo, co nejvíc ke břehu, co jsme dohodili. Ani s touto změnou taktiky, ale žádná závratná změna nenastala. Za tři dny na pískovně jsme ve dvou zaznamenali pouze jediného kapra! Nic moc, vám řeknu.

Nasazený standard z Roudnice mě bohužel od té doby provází vlastně kamkoli se vypravím. Tu a tam se sice naskytne nějaký záblesk naděje, jako byl třeba moc pěkný lín, kterého jsem vytáhl pod splavem v Předměřicích, ale vesměs moje poslední vycházky k vodě nejsou ničím, co by stálo za zaznamenání do blogu nebo něco, o čem bych chtěl psát domů.

 

Zajel jsem se podívat na naše oblíbený místo, kam jsme vloni dost chodili s kolegou Vojtou. Projel jsem rozbahněným polem, po louce k našemu fleku a ejhle. Na námi vloni opravený molo spadl při jarních deštích strom. Molo totálně zavalené větvemi, palety rozesazené, místo zarostlý kopřivama a mlázím. No tak tohle bude chtít vydatnější brigádu než vloni. Navíc po bouřkách minulý týden sahá teď voda dobře 40 cm nad hranu mola. Hnědá voda se žene korytem. Ne,
tady se teď opravdu chytat nedá. Kdoví jestli to ještě vůbec dáme dokupy.

Něolik dní na to jsem vyrazil na Jesípek na kole. Osvědčené místo, řeklo by se. Bohužel jsem ale podcenil záplavy na horní Orlici, které zvedly i Labe pod soutokem, takže přístupové cesty k Jesípku byly přes metr zaplavené vzedmutým Labem. Sedl jsem si tedy na opačnou stranu slepého ramene. Fajn místo ve křoví. Nezaznamenal jsem přátelé jediný záběr! Jen těch slimáků nalezlých do kyblíčku s krmením, že mě napadalo jestli je třeba ryby také nežerou, že bych je začal nahazovat na háčku.

„Musíš na stojatou vodu“, povídám si a vyrazil jsem na Rusecký písník. Obloženo auty. V každém volném místě rybář. „Takový nával, to tu ale musí náramně brát…“. Věděl jsem o jednom místě v rákosí, kde jsem chytal vloni. Bylo tam volno. Nahodil jsem a za celé odpoledne jsem měl, hádejte…. nula záběrů. Klasický feeder s průběžkou, method feeder, kukuřice, červi, žížaly, rohlík, malé boilie… NIC!

„Tak zkus úplně nové místo“, řekl jsem si a zajel na písník Pod Radary, který už na stránkách hradeckých rybářů není označen jako malá voda. Dlouho to tak bývalo. Už od pohledu málo navštěvovaná menší pískovna. Vyšlapaných míst jen pár, hodně rákosí a větví sahajících do vody. Tu a tam vykukuje nějaký ostrůvek. Zajímavé místo. „Pokud to bývala dlouho malá voda, ryby tu být musí“, předpokládal jsem. Omyl. Dal jsem tomu dvě šance. Obě s nulou. A to nejen ve score úlovků. Rovněž s nulou ve score záběrů!

Asi jsem se tím feederovým rybolovem namlsal, že se vždy alespoň něco na špičce děje. Tentokrát už několikátý pokus prakticky bez kontaktu. Co dělám špatně? Koho jsem kde naštval? Jestli tomu nedávám dost srdce, nebo nevím. Nepřipadá mi, že bych dělal něco nějak zásadně jinak, než jindy. Možná bych se někde měl vyplatit nějakým odpustkem. No tak třeba to bude tenhle článek. Achjo. Asi to chce prostě jen vytrvat. Jen co padne hladina Labe a Orlice po povodních zpátky do normálu, obejdu známý fleky a zkusím to tam. Já to zlomím!

Feeder za časů cholery

Standard

Odpusťte mi, moji čtenáři, trošku lacinou parafrázi názvu slavného románu Gabriela Garcíi Márqueze, ale situace, kterou dnes okolo nás máme nemá v našich časech obdoby. Bohužel se obávám, že bychom si na podobné stavy měli pomalu začít zvykat. Jo jo, příroda se na nás zlobí za všechno, co ji vyvádíme a dává nám to hezky sežrat. Zatím tedy jen po troškách. Dost filozofických úvah na začátek a zpět do naší současnosti. Je to všechno tak neuvěřitelný, až si to tu musím napsat.

Mory, španělský chřipky, cholery a další moribundusy, který si někteří z nás pamatují z učebnic dějepisu? Nebo SARSy, Eboly a Ziky, který přešly tak nějak vedle nás? To všechno dnes přebíjí novodobá, digitální, čínská chřipka Covid19, naštěstí tedy ne tedy naštěstí počtem mrtvých. Mediální obraz aktuální globální epidemie a dopad současných opatření je už ale dneska bezprecedentní. Myslím, že všechny generace, které jsou ještě dnes na živu toto ve svých životech nepamatují. Život stojí, kultura stojí, sport se nekoná, hranice jsou zavřené a lidé pořádají soutěže v počítání slova „koronavirus“ v televizích zpravodajských relacích. Valná většina z nich není nemocná. Přesto venku solidárně všichni nosí ochranné roušky přes nos a pusu a šijí je jeden pro druhého doma na koleni. Do obchodů, které zbyly otevřené se chodí nakupovat jídlo a drobné nezbytnosti na etapy. Ráno důchodci a po zbytek dne ostatní. Je nařízeno nevycházet. Povolené jsou cesty do práce, za obstaráním rodiny, ale co hlavně – do přírody. Ano přátelé, na ryby se může.

Venku je tak pěkný jaro, že by byla škoda nejít. Bohužel jsou zavřené rybářské prodejny, takže červy je třeba nahradit vařenejma kroupama. Sám jsem shodou okolností koupil dva kelímky červů ještě před karanténou, takže jsem je vzal s sebou a vyrazil na Orlici. Venku sluníčko, krásnejch 15 stupňů. U vody překvapivě moc lidí není. Tedy alespoň ve čtvrtek odpoledne. Dokážu si představit, že o víkendu to bude jinej cvrkot. Co taky mají chlapi dělat? Hospody jsou zavřený, na výlet s rodinou není pomalu kam vyrazit a beztak je nařízeno zůstat doma. Usedám na svůj oblíbenej flíček a do vody už letí průběžka s voňavým krmením, které jsem ještě vyšperkoval panákem rumu a na háčku kousek sušeného rohlíku a tři červi.

Orlice opět nezklamala. Prakticky hned se začli hlásit kařpíci. Tu větší nebo menší, ale aktivita se dostavila prakticky okamžitě. Zkouším měnit nástrahy z rohlíku na kukuřici a malé boilie. Všechno funguje. Kapříci už mají jarní apetýt.

Nahodil jsem do vody taky podvodní kameru s nástrahou v podobě panáčka z malého boilie. Chtěl jsem se podívat jaká je takhle zjara pod hladinou aktivita a jaké ryby přiláká malinká kulička v příchuti „máslová hruška“. Voda je krásně čistá. Ještě zimní. Není dost teplá na to, aby v ní rostly zelené řasy nebo sinice. Zároveň stále dost proudí. V řece je pořád ještě dost sněhové vody. Kolem nástrahy se samozřejmě první objevili cejni a vytrvale si s ní pinkali. Tu a tam ji nějaký z nich ocumlal, ale byla na ně příliš velká, aby ji mohli zhltnout a já zaznamenal záběr. Dokonce se mi podařilo natočit i ježdíka, který přijel zkontrolovat okolí a kterého jsem nikdy z vody nevylovil. Překvapením pro mě byl také malý bolen, kterému zjevně boilie taky vonělo. Malý kapřík zase poctivě za nástrahu zatáhl. Ale vylekal se, jakmile ucítil protitlak. Všimněte si schválně jak rej cejnů doslova zatluče svou aktivitou nástrahu do bahna. Ve videu jsem tuhle část zrychlil a zvýraznil místo nástrahy. I přesto, že je už vlastně pohřbená, se ji podaří jednomu z nich zase vydolovat, aby ji mohl ocucat. Musí bejt pěkně silně cejtit, že si ji najdou i v bahně.

U vody bylo opět krásně, jako vždy. Pohledem na hladinu a teplem jarního sluníčka se až člověku nechce věřit, co se všude okolo děje. Tak snad to ve zdraví přečkáme a brzy zase budeme moct zajít třeba na pivo probrat všechny ty úlovky. Prozatím nám všem hlavně pevné zdraví a ať nám aspoň ta rybařina dokáže udělat radost!

Vánoční kapřík

Standard

No už jsem myslel, že rok 2019 uzavřu a proškrtám políčka v papírech. Jenže v předvánočním týdnu bylo tak pěkný, skoro až jarní počasí, že nejít k vodě by byla velká škoda. Sluníčko, teploty okolo 10 stupňů a vánoční dovolená, to všechno mě vyhnalo ve čtvrtek dopoledne na Orlici. Rozhodl jsem pro osvědčené jarní a podzimní místo a vyrazil na pravého vánočního kapříka.

V báglu lehkej feeder prut, ve forpasovníku slaboučké návazce ze 14tky fluorcarbonu, červený kapří krmení říznutý rumem a solí no a samozřejmě nejosvědčenější zimní nástrahu – rohlík. Počasí bylo jak začátkem dubna. Sluníčko, bezvětří, no až jsem při vybalování musel shodit zimní bundu. Umíchnul jsem něco přes půllitru krmení, navázal svůj Accolyte Ultra feeder a na zhruba metr dlouhý návazec ze slabého fluorcarbonu navlíknul nejdřív pár červíků a zrnko kukuřice. Měl jsem trochu obavu, jestli v prakticky stojaté vodě Orlice, kde budu chytat, nebude metr dlouhý návazec až příliš. Ukázalo se, že vůbec ne.

Dvacetigramové krmítko bylo na jemnou špičku akorát. Zaklipoval jsem na přibližně 20 metrech gumičkou na cívku navijáku, nahodil 4 úvodní krmítka a usadil jsem se do křesílka. Když se po prvních 5 minutách se nic nedělo, přehodil jsem do stejného místa, obnovil kukuřici s červíkem a na druhý pokus už se zadařilo. Malý cejn předvedl na konec prosince poměrně slušný pohyb. Už zase letí krmítko s nástrahou zpátky do vody. Tentokrát jsem kukuřici vyměnil za malý kousek rohlíku na nitce. Tuhle nástrahu mám nejradši zjara, na podzim a v zimě. Vycvakávám si takové malinké rohlíkáčky přes zimu do zásoby ze zbylých den starých rohlíků. Usušené mi vydrží celý rok a nejvíc se mi osvědčily právě zjara a na podzim.

Na kombinaci rohlíku s červem už tahám něco většího, co mi ohýbá slaboučký prut do slušné paraboly. Voda je průzračná a v příjemném odpoledním sluníčku vidím už z dálky pod hladinou kapří ploutev. Pěknej, krásně barevnej kapřík, přibližně 40 cm délky. Vyvlíkám mu háček a pouštím ho zpátky. Vítěznou sestavu neměním a od té chvíle na kombinaci rohlík + červ bere jeden kapřík za druhým.

Velikost kaprů se střídá od 40 do cca 55 cm délky, což už je s jemný feederem a slaboučkým silonem poměrně adrenalinové zdolávání. Vzpomněl jsem si na svou návštěvu letos na jaře na Jesípku, kde jsem se stejnou sestavou nejdřív hodinu a půl koukal na špičku bez záběru, abych pak utrhnul dva poctivé záběry během 10 minut. Tenkrát se mi chlápek sedící vedle smál, že s 14 tkou kmenovým silonem jít chytat sem a teď zjara je bláznovství. Že on dává alespoň 20 tku. Jo jo, teď v zimě je přeci jen znát že kapříci, i když mají už slušnou váhu přeci jen ještě tolik nebojují.

Když jsem vylovil asi pátého kapra, přišli si sednout na místo vedle mě dva rybáři. Zdraví mě už z dálky a ptají se jak to jde. Odpovídám, že fajn a ukazuju posledního kapra, kterýho právě pouštím zpátky. Kolegové ho spokojeně pochválí a už sedají vedle a vytahují pruty. Koukám, že mají s sebou ještě sekyrku a pilku. Jsou to asi nějací místní a přišli si upravit fleky. Místo, kde sedím já je moc hezky upravené. Je vidět, že tu nedávno někdo byl pracovat. Přečnívající křoviny jsou ostříhané, suché větve sesbírané a poskládané na hromadě, nikde žádné odpadky. Po chvíli se ke kolegům vedle připojují další kamarádi. Během dalších několika minut se jich tam sejde snad deset. Mám trošku pocit, že jsem jim zkazil odpoledne, když jsem jim zasedl jeden z fleků, a tak je zdravím a volám, že jestli chtějí, ať si jdou sednout ke mě. Smějou se a prej že ne, že si pokejací a že stejně loví jen ti dva, co přišli nejdřív. Průběžně lovím další kapříky, přibližně stejné velikosti. Chlapi od vedle se postupně trousí ke mě a hodnotí úlovky. Kecáme o počasí, o tom jak berou, jak to tu jde, jaká je tu hloubka, co za nástrahy funguje a nefunguje, jaký budou vánoce, no aprostě tak.

Když jsem asi za další hodinku postupně vyházel svůj kbelíček návnady a vytáhl dalších asi 6 kaprů, pomalu jsem se začal balit domů. Trošku se rozfoukalo a dala se do mě přeci jen zima. Nojo není to žádný léto. Ještě si pár měsíců počkáme. Pozdravil jsem chlapy, popřál veselý svátky a poděkoval jim jak hezky ty fleky uklidili. Smáli se a loučili se se mnou se slovy, že jsem jim aspoň ukázal jak to tam dneska bere. Kéž by jejich fleky vydržely takhle pěkně pečované a uklizené co nejdéle. Já slibuju, že jim žádnou neplechu na těchhle místech neprovedu a kdykoli se tam vypravím, dohlídnu, že je tam všechno jak má být. Rok 2019 jsem definitivně uzavřel. Kapři brali v téměř jarním předvánočním počasí skvěle. Určitě bych si nějakého toho vánočního vzal domů, kdybychom už doma neměli jednoho přípraveného v lednici. Tentokrát bych z vánoční výpravy s prázdnou nepřišel.

Tak přeju vám všem, chlapům od Orlice i sobě, ať začne nový rok 2020 alespoň takhle pěkně jako ten letošek končí.

Poslední pěknej víkend

Standard

Byl to teď asi poslední pěknej víkend letošního roku. Měnil se čas na zimní, takže odteď je už s rybařením po práci utrum, a když se tak dívám do kalendáře na svůj program na následující měsíc, bylo to asi moje letošní rozloučení s rybářskou sezónou. No ale proběhlo více než důstojně.

V sobotu dopoledne jsem vyrazil na písník, kde jsme si minulej měsíc s kolegou Vojtou skvěle zachytali kapry. Krásní kousci nám brali. Samej čtyřicátník nebo padesátník, žádná násada. Nemělo tehdy cenu nahazovat ani druhej prut, jak to jezdilo. Tentokrát už bylo lístí ze stromů zase víc opadaný a ráno se nad hladinou válela typická podzimní mlha. Postupně se ale se sluníčkem zvedla a u vody bylo moc pěkně. Bohužel se ale tentokrát žádnej cvrkot navijáků nekonal. Kromě jednoho cejna jsem na dva feedery za celý dopoledne nezaznamenal vůbec nic.

V neděli jsem vyrazil na urban fishing přímo do centra města. Počasí odpoledne bylo opět nádherný, až jsem seděl u vody jen v tričku. Urban fishing má svoje specifický kouzlo. Prostě se člověk musí oprostit těch cyklistů, pejskařů a lidí na poobědový procházce, co vám proudí za zádama a pak je to vcelku fajn posezení. Rozhodně jinej druh rybařiny než na Jesípku, kam se člověk musí sápat blátem a skrz křoví. Odpoledne nezačalo nijak valně. Dobrou hodinu jsem seděl bez jedinýho záběru. Až se mi nechtělo věřit, že by tu nebyly žádný ryby. To přeci není možný. Tady v centru města se musí mít jak prasata v žitě. Jen těch rohlíků, co tu důchodci a dětičky s maminkama chodí házet kachnám 🙂 Asi za hodinku šla špice prutu k hladině mocným záběrem. Seknul jsem ale silon povolil a já vytáhl jen utrženej návazec. Vzal mi to asi nějakej větší kapřík. No ale sláva, aspoň něco tu žije. Netrvalo dlouho a přišel podobnej záběr. Ten jsem už proměnil a z pod příbřežní zdi jsem zdolal krásnýho labskýho podzimního kapra. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Letos se mi nejvíc osvědčily tři kukuřičky pod háček, podle rady kolegy Vojty, a tenhle styl praktikuju vlastně celý letošní léto. Osvědčily se i tentokrát a při každé změně na cokoli jiného včetně samotných červů se o nástrahu nepokusilo vůbec nic. Asi za další půlhodinku mi zabral ještě jeden kapřík, trošku menší než ten první. To už jsem ale měl skoro prázdno v kbelíčku s krmením a tak jsem to pobalil a přesunul se za ženou na do kavárny na pěší zónu 🙂

Víkend byl prodlouženej kvůli státnímu svátku až do pondělka a tak jsme se domluvili ještě s tátou, že půjdeme v pondělí uzavřít sezónu na Rozkoš. Posledně se nám dost dařilo. Aktivity bylo hodně, i když převážně od malinkejch násadovejch kapříků. Tentokrát byl ale od rána klid. Táta s jedním záběrem, já bez. Po přibližně hodince přesnýho zakrmování se mi teprve začli ozývat první kapři. Nástraha opět v podobě 3 kukuřic pod háčkem, nebo jen prostě jedné na háčku v kombinaci s červíky, bodovala. Během další hodiny se podívalo na břeh asi 5 kaprů přiblitžně stejný velikosti, kolem 40 cm. Tatík pořád stále jen s jedním záběrem. Divný. Přitom nenahazoval nijak extra daleko nebo blízko. Nevím, prostě ten feeder tentokrát bodoval nějak víc.

Dustojným uzavřením letošní sezóny a zároveň mou rybou roku se ale stal čtyřkilovej candát, kterej se mi omylem připletl k jednomu z mejch feederovejch prutů. Po vcelku nepatrným záběru jsem přiseknul a na konci vlasce byl cejtit poměrně silnej protitlak. Žádný škubání hlavou jako od malejch kaprů. Pěknej kousek ryby. Pomalu se blížil ke mě a teprv když jsem při břehu zahlídl podlouhlou siluetu pod hladinou, bylo mi jasný, že se nejedná o malýho ani o velkýho kapra, ale o pořádnýho candáta. Tatík už spěchá s podběrákem a podebírá třičtvvrtě metru dlouhej a přes čtyři kila těžkej kousek. Malej háček s trojkukuřičkou má zapíchnutej těsně vedle zubatý tlamy. Musel se připlést k háčku zrovna ve chvíli, kdy se o ni pokoušela nějaká malá plotička a místo ní jsem zasekl jeho. Náhoda nad náhody, klika všech klik, ale ryba nádherná. Takhle velkýho candáta jsem v životě na háčku neměl a troufnu si říct, že dalších 30 let mít nebudu. I když jsem zrovna na dravce to ráno necílil, zážitek to byl teda perfektní. Vedle všeho taky důkaz toho, jaký ryby se dají v Rozkoši potkat.

Ještě po přibližně další hodinku jsem pokračoval v podobným kapřím tempu a pak najednou jako když utne záběry přestaly. Až do dvanácti hodin, kdy jsme se pomalu sbírali domů jsme na další pěkný kapry ani nic dalšího už nenarazili. Mně to už ale ani snad nevadilo. Čtyřkilovej candát dalece předčil moje očekávání od pravděpodobně poslední vycházky tohohle roku. Třeba se ještě letos k vodě dostanu a na nějakej pěknej kousek ještě narazím. Uvidíme, rok zatím ještě nekončí.

Rozlučka se svobodou

Standard

Tak už došlo i na mě. Svatba. Jsem asi poslední z toho našeho slavnýho Bierbauch teamu. Tak co, no. Zastávám názor, že najít ženskou svýho života není žádnej Závod Míru a spurtařský nebo vrchařský prémie se za svatbu neudělujou.:) Ke svatbě samozřejmě patří řádná rozlučka se svobodou. Ta je v rukách svědka. Nejblížšího kámoše ženicha. No tak kde jinde by měla bejt než na našem oblíbeným Radimově srubu. Předem jsem avizoval, že bych si nejvíc přál malou, pohodovou akcičku s kytarou, něčím dobrým na gril a pár pohodovejma kamarádama. No a těch 80 nejlepších známejch může dorazit až na svatební mejdan. Dál, že netrvám na striptýzu ani ohňostroji. Ono totiž na srubu, kde není voda ani elektřina, by stejně na ten striptýz bylo u táboráku dost blbě vidět. Notabene tu, která by byla ochotná trmácet se kilometr do lesa, aby před bandou v maskáčích tančila v negližé u ohně, snad ani nechci vidět nahou 🙂

Sešli jsme se na srubu jako obvykle odpoledne. Na grilu masíčko a Radim se tváří tajemně, protože samozřejmě jako každej správnej svědek ženicha má pro něj na rozlučku se svobodou připravený nějaký to překvapení. Nesnáším překvapení, ale naštěsí Radim prokázal, že jsem si ho za svědka vybral správně. Zná mě.

Za chvíli dorazil Jenda. Jenda je skvělej rybář, muškař. Letos mi neustále tvrdí, jak na ryby nemá čas a má ostudně málo zápisů v povolence. Taky se před dvěma měsícema ženil 🙂 Chodí bičovat náchodskou pstruhovou Metuji, kde jsem i já jako kluk lovil na mouchu lipany a potočáky. Jenda na zádech batoh a v ruce mušák. „Jee Jendo, půjdem na ryby?“, halekám na něj, když jsem zahlíd složenej prut. Myslel jsem, že to půjde Jenda zkusit s muškou dolů pod chatu, abysme si mohli hodit večer nějakýho toho duháka na gril. Ale Jenda se tváří ještě tajemnějc než Radim, „však počkééj.“

Vilda mezitím rozbalil drona a už pokládá na trávu starou deku a buduje přistávací plochu. Všichni koukáme, študujem tu vymoženost a jako správný ajťáci se ptáme na každou technickou drobnost a hovadinu. Vilda se dme pýchou, jak nás jeho super hi-tech dron z Ameriky zajímá a jak může popisovat a vysvětlovat každej pixel rozlíšení kamery, kapacitu baterie, kde všude po světě lítal, co všechno natočil, a tak dále, a tak dále. Vilda startuje. Za chvíli dron zmizí z dohledu i z doslechu. Koukáme na mobil na Vildově ovládacím panelu. Dron točí údolí Metuje, louky, západ slunce. Stoupá, prolitává nad horizontem a zase klesá.

„Jdem do hospody“, velí Luboš. Sbíráme se. Jenda bere prut a bágl. Cestou dolů k řece se Radim s Jendou a Lubošem jakoby nenápadně ujišťujou, že ta kapela je na večer do hospody objednaná, že to jako platí a že country dneska bude. Samozřejmě nenápadně, abych je slyšel 🙂 Přišli jsme ke kiosku. Kolem sedí pár štamgastů a nějakej ten cyklista. Údolí Metuje už začíná chladnout, sluníčko je už nízko. Mezi štamgastama sedí, jako obvykle, Jendův bratranec. Je to snad ještě větší machr muškař než Jenda a v Metuji tu zná každej kámen. Jenda sundává batoh a vybaluje broďáky, vestu a rozbaluje prut. „Jdeš chytat, vole“, kejvne na mě. „To nejde, dyť nemám pstruhový papíry,“ odpovídám. „Ale já jsem ti to domluvil s hospodářem, dneska můžeš“, povídá Jenda a všichni se smějou, včetně místních, kterejm už od ostatních bylo vysvětleno, o co tu dneska jde. Jendo, paráda. Díky, to je fakt překvápko, který beru. Potěšils. Ty i Radim, kterej to beztak vymyslel. Nemůžu se dočkat a soukám se do holínek. Jenda zatím navazuje mouchy. „Kam to má tady Péca jít zkusit?, houknul Jenda na bratrance a ten ukázal na tůňku kousek nad kioskem, že tam to prej stopro půjde. Luboš zatím objednává pivo a Vilda startuje dron. Dneska to teda bude pro místní pěkný představení. Lezu do vody a čučí na mě banda kamarádů s půllitrama v rukách a snad všichni místní štamgasti, jak že to tedy přespolnímu mistrovi půjde.

Chvilku zkouším posílat mouchu po splávku pod kioskem. Něco malýho mi do ni drbne, zableskne se pod hladinou, ale záběr to není. Přesouvám se vejš po proudu do tůně nad splávkem. Stojím v rozbahněný mělký straně zátočiny a posílám mouchu po druhý straně hlubokou vodou podle břehu. Obecenstvo se postupně odebralo s půllitrama zpátky do kiosku, protože přeci jen pro každýho není rybaření tak záživnej sport na koukání 🙂 Asi na desátej nához je tu záběr. Šňura škubne a já cejtím mezi prsty pořádnej protitah. Měkkýmu muškařskýmu prutu už se třepetá špice. Potahuju nejdřív rukou, ale je to teda pořádná síla. Tohle nebude žádnej drobek pstruh. Už navíjím šňůru navijákem a sahám na záda po podběráku. Pstruh skáče z vody a pěkně tancuje. Je to teda chlapák. Takovýho jsem už dlouho neviděl. Vytahuju do malýho podběráčku krásnýho duháka. Hvízdnu na Jendu. Ten vyvylený voči, že se mi fakt podařilo něco zapřáhnout běží ke mě. Zírá na pstruha a vytahuje z kapsy jeho vesty, kterou mám já na sobě metr. Krásnejch 36 čísel. Za takovouhle míru by se nemusel stydět lecjakej tloušť, který chytám tady v Hradci na feeder. Nádhernej pstruh. Všichni včetně štamgastů se seběhli a koukaj. Parádní akce, kdyby se už nic víc dneska večer nestalo, tak mi to stačí. To jsem fakt nečekal. „Však to jdi ještě zkusit,“ pobízí Jenda.

Jdu zpátky na stejný místo. A vedle mě se do vody souká v holínkách jeden místní rybář, kterej v kiosku nechal pivo pivem a jde to taky zkusit 🙂 Házíme oba přibližně do stejnejch míst. Za chvíli má záběr. Podobnej kousek. Duhák. Za dalších asi deset minut zase záběr u mě. Znova podobná velikost. Souboje to jsou teda neuvěřitelný na tom lehoučkým měkkým prutu. Muškařina je nádherná disciplína a ještě když se podaří takhle pěkná ryba. Uplynula asi půlhodinka. Místní borec má tři zápisy a už se šplhá bahnem ven z vody. Já ješě chvilku bičuju vodu. Podařilo se mi ještě jednoho duháka zaseknout. Tancoval ale tak divoce, že se při jednom výskoku vyvlíknul z háčku. Nevadí. Byl to skvělej zážítek. Spokojenej vylejzám z řeky a těším se, že si dám s klukama pivo.

No a oni fakt přicházejí muzikanti. Ono se tu nakonec fakt dnes večer bude hrát. Je to tak, za chvilku už jsou zevnitř ze stánku slyšet kytary, basa a zpěv. Jdem si sednout dovnitř, něco s nima zazpíváme. Jsou tu sice ne kvůli mě, ale prostě tak normálně jako každou druhou sobotu v měsíci, ale to na výsledným efektu nic neubírá.

Moc děkuju chlapi za skvělou rozlučku se svobodou. Lepší jsem si nemoh přát. Dobrý kamarádi, sranda, muzika, rybaření. Díky Vildo, Lubo, Jendo a Radime a koukejte to na tý naší svatbě pořádně zapít – tentokrát na mě!

Letní odpolední pískovna

Standard

Letos je ta moje sezóna nějaká zvláštní. Připadá mi, že je to z extrému do extrému. Snad nikdy předtím, co chytám, jsem nezažil tolik vycházek, kdy bych skončil úplně bez ryby a často i bez záběru. Stalo se mi to letos několikrát. Na Jesípku, na Labi i na Orlici. No a pak zas na vycházce vytáhnu takový krásný ryby jako byl 59 cm dlouhej – nebo spíš velkej, cejn, kterej zlomil můj cejní rekord. Na jiný vycházce mám zas třeba jen jeden záběr, kterej proměním a na konci vlasce je nádhernej obrovskej jesen nebo plotice v rozměrech, jaký svět neviděl 🙂 Na kapra jsem letos snad nenarazil, pokud nepočítám svůj trénink na soukromým Stříbrňáku, o kterým jsem psal posledně. Výjimkou byl můj předdovolenkovej rybolov s Hrobníkem na Rozkoši, kde jsme se prakticky celý dopoledne nezastavili a nestíhali ty kapří násaďáčky vyvlíkat z háčků a pouštět. Dokonce si Hrobník nějakej ten pěknější (rozuměj: o více než 10 cm delší než je povolená lovná míra) kousek odnesl i domů.

Po návratu z dovolený jsem chtěl na odpoledne vyrazit někam, kde jsem ještě nebyl a volba padla na velkou bejvalou pískovnu severně od Hradce. Sice jsem tu už jednou chytal, ale vybral jsem záměrně opačnou stranu s místy v křoví, kde hloubka vody prudce klesá. Byl jsem spíš zvědavej jak to tady půjde a žádný přehnaný očekávání jsem neměl. Už i z toho důvodu, že se tu chytá v části pískovny, kde funguje jet surfový klub, má zde postavené vodní závodiště a odpoledne tu nebývají příliš klidná. Představte si to asi jako jít na houby na motocrossový polygon.

Brzy jsem se ale měl přesvědčit, že když surfera netrefím krmítkem do hlavy při nahazování, rybám nějaké drandění a kravál na hladině moc nevadí. Vzal jsem s sebou podvodní kameru, abych se dověděl, co se v té hloubce vlastně odehrává. Křišťálová voda pískovny slibovala pěkný obrázky. První chybu jsem ale udělal ve vzdálenosti náhozu. Nahodil jsem řádově 20 m od břehu. Už podle toho jak dlouho celá montáž klesala ke dnu a jak prudce šel vlasec do vody mi bylo jasné, že v takové hloubce toho asi mnoho vidět nebude. Záběry z téhle hloubky skutečně ukazují prakticky pouze tmu a to i přes zdánlivě průzračnou vodu u hladiny. Kousek od břehu, kam jsem hodil malý zbytek krmení, byly vidět rybky, jak ho ozobávají. Prut s kamerou jsem tedy přehodil do mělčího místa a druhý feederový prut hodil přímo pod nohy, ne dál než 5 od břehu. Nástraha v podobě 4 červů a zrnka kukuřice lákala samozřejmě nejdříve drobnou bílou rybu. Vytáhl jsem několik plotic a malých cejnů, a to po jejich klasických záběrech – chvění špičky bez pořádného zatáhnutí.

Vyměnil jsem nástrahu za 3 kukuřičná zrnka na podvěsu a hodil kousek stranou, ale přibližně do stejné vzdálenosti. Vtom přišel úplně jiný záběr než doposud. Špice šla prudce k vodě a vytrvalým tahem vpřed ve směru nahození. Zasekl jsem a už mi jde vlasec ven z navijáku přes brzdu. Kapřík. Po pěkným souboji jsem na svým Preston medium feederu vytáhl krásnýho zdravýho 55 cm dlouhýho šupináče. Vzal si několikrát pěknej kousek silonu z navijáku. Ryba to byla krásná, pěkně stavěná a z čisté vody vybarvená. Po zbytek odpoledne se mi už dalšího kapříka zdolat nepodařilo.

Když jsem se pak doma díval na záběry z kamery, k mýmu překvapení se na nich, vedle malejch plotic a cejnů ukázala i pěkná banda línů. Šmejdili v mělký vodě po zakrmeným místě, kam popadala kukuřice a červi z krmítka. Ryli v písku a pod napadanejma větvema. Jejich jasný červený oči svítily na záběrech naprosto nezaměnitelně. Ještě se sem určitě někdy vypravím. Počítám, že vezmu splávek, žížaly a zkusím nějakého toho zelenáče přemluvit k záběru.

Trénink

Standard

Za měsíc mě čekají závody. Zase jsem se nechal vyhecovat a tentokrát to půjdu zkusit s method feederem. Aspoň odpadne můj hendikep z posledních závodů v Náchodě v tom, že neumím na plavačku 🙂 Závody se konají začátkem června přímo v Hradci na Stříbrňáku, a tak jsem si řek, že je nezbytně nutný to tam jít aspoň jednou vyzkoušet.

Stříbrňák je už delší dobu ve správně Městskejch lesů, a tak tam neplatí svazová povolenka. Naštěstí se dá povolenka, i jednodenní, koupit přímo v recepci místního kempu. Vypravil jsem se v úterý odpoledne rovnou z práce na kole omrknout situaci na místě a obstarat papíry. Trošku jsem podle mapy podcenil vzdálenost a úplně si neuvědomil, že budu šlapat na na svým starým kole, který mám na cesty do města a do práce a slouží především tomu účelu, aby mi nebylo ukradeno 🙂 Uhnanej a zpocenej jsem dorazil na Stříbrňák do recepce, kde jsem se dověděl, že povolenky jsou zamčený v trezoru a že si ji mám teda zakoupit až ráno přijdu k vodě chytat. Pozitivní zjištění aspoň bylo to, že pan správce je na místě každej den od časného rána. Objel jsem tedy na kole rybník alespoň dokola, abych okouknul fleky. Stříbrňák je v průběhu léta hlučnej kemp plnej karavanů, stánků a diskoték. Je tu také několik frekventovanejch pláží obsypanejch v horkým počasí lidma ze všech stran. Teď byl v kempu i kolem pláží ještě klid. Voda krásně čistá, chladná. Okolo břehů bylo hezky uklizeno a ve všech třech úsecích, které jsou pro rybolov vyhrazeny nebyla ani noha.

Druhej den ráno jsem dorazil na sedmou hodinu k recepci, vyzvednul povolenku, zeptal se kam si mám jít sednout a na radu správce zasednul kousek od hlavní pláže nedaleko přítoku lesního potoka. S sebou jsem měl dva lehké feedery se silony tloušťky 0.12 a 0.14 a připravená method feeder krmítka Preston a na zkoušku také na 3D tiskárně vytištěné Patron fishing kulaťáky. Rozdělal jsem do krmítek pro začátek jen pelety. Vím, že v pravidlech závodu je, že se krmit může method mixem i peletkami, ale zajímalo mě, jak to půjde jen na pelety. Na jeden prut jsem zkusil jako nástrahu kuličku (později i dvě) micro boilie a na druhý jsem napíchl obyčejný, malý, mnou vyštípaný rohlíkáč. Jeden prut jsem poslal podle břehu poblíž rákosím zarostlého místa druhý do větší hloubky přímo před sebe. První nesmělé chvění špičky se dostavilo až tehdy, když jsem k rohlíkáči doplnil dva červy. V závodě není živá nástraha povolena, takže to byl drobný úhybný manévr v tréninku. Drobné chvění špičky zůstalo neproměněno, a tak do vody letěl další rohlíkáč, tentokrát už jen solo.

Zhruba po hodině bez záběru a několikerém přehození jsem se rozhod doplnit krmný peletky v krmítku trochou červenýho method mixu. Dobrý rozhodnutí. Záběr na sebe nenechal dlouho čekat a do podběráku se podíval první kapřík. Malý junior s délkou lehce přes 30 cm. Prut s micro boilie stále mlčel. Pokračoval jsem v lovu na rohlíkáč a v nahazování do přibližně stejného místa – kousek vlevo podle břehu, nedaleko rákosí. Během další hodinky jsem zaznamenal další 4 kapry přibližně stejné velikosti.

Na místo 10 metrů ode mě si přišel sednout rybář s kaprařskou výbavou. Letmo jsme se pozdravili zrovna v momentě, kdy se špice mého levého pickeru ohnula skoro až k vodě. Beru prut do ruky a už cítím, jak nestíhám povolit brzdu navijáku, abych 12tku vlasec uchránil před utržením tahem. Pink a kapr je pryč i s kompletní montáží. Soused se jen pousmál: „Jo joo pane, to já sem s feederem chodím jen do konce dubna. Pak už to začne tahat a jak nemáte aspoň dvaadvacítku silon, jste ztracenej.“ Dobrý vědět před závodem 🙂 No nic, krmení v kbelíčku dochází, utrženej prut balím do pouzdra s tím, že dochytám hodinku jen na druhý prut a půjdu domu.

Na Patron fishing kulaťák a nastraženýho micro boilie panáčka zatím nic moc nejde. Najednou ale lehoučký chvění na špičce prutu. Přiseknu a táhnu malou plotičku. Hlavu má pomalu menší než samotná nástraha, ale nevadí. První úlovek. Dávám se do řeči se sousedem. On zatím bez záběru. Ptá se, co jsem zatím ulovil. Říkám, že mám 5 kaprů a ten poslední mi to utrh, asi nějakej slušnější kousek. Jen, co jsem to dořekl, ohnula se špice i u druhého prutu až skoro k hladině. Přizvednu prut a pink. Žádný tah. Další kapr pryč i s montáží. „Je na čase jít domů,“ říkám sousedovi a smutně navíjím zbytek silonu. Soused se pousmál asi nad tím, že měl pravdu s tou tloušťkou vlasce.

No, konec tréninku byl teda neslavnej, ale na druhou stranu je to důkaz toho, že ryby ve Stříbrňáku žijou a že se dá natrefit i na nějaké slušnější. Pro přípravu na závody to jednoznačně zmanená nepodcenit materiál. Jemnost není za každou cenu potřeba, jak jsem se předsvědčil na utržených vlascích síly 0.12 a 0.14 mm. Rohlíkáč se zdá jako jistota, co se týče nástrah a vnadit bude třeba nějakou řádně voňavou sypkou směsí. Ještě se zamyslím nad příchutěmi. Chtělo by to ještě alespoň jeden trénink.

Kaprodrom

Standard

Táta vloni slavil šedesátiny. Ani jsem nijak dlouho nepřemejšlel nad dárkem a rovnou objednal chatku na dva dny na konci prázdnin na vyhlášeným kaprovým soukromým revíru u Roudnice nedaleko Chlumce nad Cidlinou. Samozřejmě jsem druhý místo v chatce obsadil sám, protože si takovouhle zkušenost, ač pořád spíše feederař než kaprař, přeci nemoh nechat ujít. Ani jeden z nás jsme nikdy na cíleným lovu velkejch kaprů nebyli a soukromej revír, vyhlášenej pěknýma kapříma kouskama nám dával slušnou šanci si na nějakýho většího pašíka sáhnout. První letní výprava se nám moc líbila, a tak jsem rovnou objednal další termín tentokrát na předvelikonoční týden. Rezervační kalendář mají dost plný takže už na podzim jsme se těšili, že na jaře zase vyrazíme. Chtěl bych se podělit o své nové kaprařské zkušenosti z obou výprav, protože každá z nich byla přeci jen trošku o něčem jiném.

Neznalí toho, jak velká kaprařina anebo soukromé kaprodromy fungují a vybaveni jen oficiálními pravidly ze stránek provozovatele revíru, dorazili jsme na 12. hodinu ke klubovně, abychom si vyzvedli povolenku. Samozřejmě nám nechyběly háčky bez protihrotu, podložka na ryby, velkej podběrák a rozličný pytle s různejma peletama a boilies, protože živá nástraha ani žádné sypké krmení se na Roudnici nenosí. Předně musím říct, že zázemí má revír fantastické. Lovná místa mají své chatky. Ty jsou sice skromné, ale nechybí v nich žádné důležité vybavení, které pro několik dní u vody potřebujete – postel s matrací, světlo, několik zásuvek a dokonce i elektrický přímotop, což jsme ocenili předešvím na jarní výpravě. Chatky jsou daleko od sebe a tak nehrozí nějaké křížení vlasců se nebo obtěžující zápach sousedových zpocených ponožek. Podle webových stránek jsou po většinu lovné sezóny téměř všechny chatky plné a tak jejich malý počet okolo rybníka poskytuje i tak dostatek soukromí a klidu. Sociální zařízení v je spartánské, musíte se spokojit se suchým záchodem u chatky, ale klubovna porybného disponuje plnohodnotnými toaletami i koupelnou s teplou vodou.

Auto nacpané zásobami jsme přistavili k chatce a už se vybaluje. Prvně zamozrejmě hned nahodit a pak vybalit zbytek všeho kolem. Měli jsme připravené metry PVA punčošek a celé první odpoledne jsme je plnili krmnými peletkami. Do vody samozřejmě hned začala lítat kila boilies, pro čež jsme se vybavili skvělým vynálezem jménem kobra, pro mě jako feederaře doposud neznámým 🙂 Od porybného vybaveni upozorněním, že pokud nemáme minimálně 30 kilo krmných pelet a boiles, nemáme si dělat moc šancí na úspěch, jsme trošku znejistěli. Několik pěkných úlovků se přeci jen nakonec dostavilo.

Při letní výpravě jsme zahájili menšími nástrahami a tak byli prvním úlovkem velcí cejni. Postupně jsme zvětšovali nástrahy a různě kombinovali chutě a vůně. Prvního kapra jsem ulovil na kombinaci žluto červeného poloplovoucího boilie panáčka. Kapr lehce přes 10 kilo váhy perfektně prověřil prut, kterej jsem si jako druhej kaprák musel půjčit od kamaráda Vojty, neboť jako feederař sám disponuju pouze jedním 🙂 Brzy se dostavil první kapřík i na tátovu nástrahu. Znova se jednalo o kousek lehce přes 10 kilo váhy. S večerem jsme oba zaznamenali pěkný záběry od místních jeseterů. Největší měl přibližně metr deset délky a váhu kolem 12 kilo. Top nástrahou na jesetery byla velká boilie koule švestka-krill z Hulína. Postupně jsme během dvou dní zaznamenali každý dva větší kapry mezi 10 – 15 kg a asi 5 jeseterů Zajímavé bylo, že jesetří záběry se odehrály ve své valné většině za tmy nebo brzy ráno. Pro nás oba, kteří jsme doposud měli zkušenost pouze s kapry z Rozkoše, a ti se ani vzdáleně nepřibližovali hranici 10 kilogramů váhy, byly samozřejmě zápasy s roudnickými obry fantastickým zážitkem. Moc jsme si to oba užili a říkali jsme si, že bychom klidně ještě o jeden den déle vydrželi.

Jarní výpravu jsme původně naplánovali na konec května, ale souhrou různejch okolností jsme museli termín změnit na předvelikonoční týden v polovině dubna. Předpověď počasí byla po předchozích krásných jarních týdnech poměrně nepříznivá. Přes den sice sluníčko, ale v noci teploty jen těsně nad nulou a poměrně nepříjemně chladný vítr nám moc pohody v kraťasech a pantoflích na mole před chatou nedovolil. Na jarní výpravu jsme se vybavili velkým 10 kg pytlem krmného boilie a pak celou řadou atraktivních voňavých i smradlavých boilies modelů různejch velikostí. Voda byla samozřejmě o poznání chladnější než při naší letní výpravě a na počtu záběrů to bylo znát. První den hned navečer se mi rozjel prut z mělčiny a na konci jsem našel obrovského, přes 150 cm dlouhého, dvacetikilového jesetera. Samozřejmě se nevešel na podložku ani do podběráku a tak jsme ho šikovně vmanévrovali rovnou do vážícího saku. Táta si hned při první zdolávací akci pochopitelně nabral ledovou vodu do holínek a tak zbytek odpoledne strávil před přímotopem v chatce 🙂 Na jeseterovi bylo vidět, že je to skutečnej místní matador, že už má nějakej ten rok zažitej. Tu a tam potrhané ploutve, obrovskou ocasní ploutev. Při zdolávání vůbec nechtěl ode dna. Ukázal se až na poslední chvíli. Zachutnalo mu zelené plovoucí boilie silně nadipované česnekem. Opět jeseter a zelená barva, podobně jako v létě.

Táta druhej den ráno zaznamenal dalšího jesetera. Tentokrát přibližně metrový kousek s váhou kolem 9 kg. Celý zbytek dne jsme ale strávili bez záběru. Největší boj se odehrál třetí den ráno, kdy se táta rozhodl nahodit více vlevo od místa, kam nahazoval do té doby. Už při záseku, bylo jasné, že půjde o velkou rybu. Záběr nebyla žádná obrovská jízda, jen se lehce přizvedl swinger. Ale po zaseknutí ryby to nastalo. Ryba jezdila ze strany na stranu. Několikrát, kdy už se zdálo, že bude blízko mola a nechá se podebrat zase nabrala směr doprostřed jezera. Já připraven v prsačkách s podběrákem v ruce jsem několikrát vlzel do vody a zase vylezl ven, když mě studená voda řezala do nohou a ryba se ne a ne přiblížit k podběráku. Po dvaceti minutách zápasu jsem podebral nádhernýho šupináče, který zabral na Niklovu velkou chytací peletu s čepičkou z plovoucího citronového boilie. Tátova životní ryba. Na váze se objevilo 20.5 kg. Odměna za dva dny bez pořádné akce.

Naše jarní výprava byla co se týče záběrů mnohem méně aktivní než ta letní. V létě jsme zaznamenávali třeba i záběry cejnů, kteří jen lehce ťukali do nástrah a pohupovaly swingery. I záběry „menších“ kaprů a jeseterů byly v létě častější. Snad ještě příliš studená voda zapříčinila menší aktivitu ryb, nebo možná i proměnlivé jarní počasí. Zkusil jsem několikrát pod hladinu nahodit nástrahu s kamerou, abych natočil nějaké zajímavé rybí kousky pohybující se kolem. Natočil jsem však pouze aktivitu menších rybek, které přilákala vůně obalovacího těsta, které jsem opatlal okolo boilie pod háčkem. V poměrně hodně kalné vodě je vidět jak malí cejni a plotice ozobávají voňavé těsto z nástrahy aniž by ji celou dokázali vhltnout. Větší rybu se mi v okolí nástrahy natočit nepodařilo.

Celkově jsme tedy skončili na naší jarní výravě s pěti rybami. Jedním velkým kaprem, jedním velkým a třemi menšími jesetery. Zážitek to byl zase trošku jiný než v létě. Přeci jen noční zima byla zkouškou odolnosti našeho vybavení i vytrvalosti a chladná voda zase zkouškou pro různé druhy voňavých nástrah.

Boj s velkými kapry a jesetery je zážitek, který se od feederového čuldaření totálně liší. Je to lov nepoměrně pasivnější, při zdolávání silovější, náročnější na přípravu i vybavení okolo. Líbí se mi tahle zkušenost. Určitě máme v plánu se s tátou na Roudnici zase vrátit. Nějaké ty místní velké kousky jsme už viděli, ale rozhodně jsme byli připraveni na větší akci. Tak snad zase příště. Těším se jak a čím nás tohle místo zase prověří.

Na dírky

Standard

Volal mi kamarád Kuba, sváteční rybář, že se bude vyskytovat o víkendu v Hradci a jestli nepůjdeme zkusit na Rybárnu dírky. V tom mrazu, co byl minulej tejden jsem jen těžko hledal motivaci zajít někam z feederem, i když jsem po dlouhý době měl o víkendu volnějc. Dírkařinu jsem ještě nikdy nezkoušel, ale počasí na to bylo ideální. Led už za ten tejden mrazů pořádně zesílil, a tak i když na sobotu hlásila předpověď teploty nad nulou, neodolal jsem a Kubovi potvrdil, že půjdem.

Neměl jsem moc tušení, co se na rybníčku za Rybárnou dá chytat. Nemám ani žádný dírkařský vybavení a tak jsem jako přípravu pobalil několik malejch gumovejch smáčků, navázal dva lehokučký splávky a vzal kelímek kukuřice. Se skládací stoličkou a svým nejkratším přílvačovým prutem jsem dorazil v neděli dopoledne na Rybárnu. Rybníček byl obloženej rybářema a chlapi u vchodu nám už hlásili, kde je volno a kam máme zasednout. Uprostřed rybníčku stála skupinka tří rybářů, okolo sebe kbelíky a co chvíli z dírky vykoukla ryba a ve vteřině už byla v kbelíku. Mimochodem za ty dvě hodinky, co jsem tam s Kubou strávili vytáhli tihle borci odhadem tak 60 ryb. Pokud to nebyl nedělní oběd pro dětskou školu v přírodě, nevím co s tolika pstruhama chtěli doma dělat 🙂

My jsme s Kubou zaujali místo na úzký lávce, která vedla přes rybníček a začali pokoušet štěstí s malým splávkem a zrnkem kukuřice na háčku. Kuba po chvilce vyměnil splávek za malou marmyšku. Oba jsme si přinesli to nejkratší a nejmenší, co jsme ve skříni s prutama doma našli, ale i přesto jsme si nakonec museli vypůjčit od správců ty pravý dírkařský kraťoučký proutky. Pro tenhle způsob lovu je prostě jakýkoli jiný náčiní nešikovný. Kukuřice moc nefrčela a za první čtvrthodinku jsme neměli ani potah. Jak by ne, okolo nás všichni ostatní tahali z vody samý duháky, dokonce jsem u souseda zahlíd jednu malou štičku, no a těm kukuřice v porovnání se smáčkem, žížalkou nebo červem prostě moc nechutná. Poprosili jsme vedlejší posádku, jestli bysme si od nich nemohli vzít několik červíků. Kuba se moc nechytnul ani s marmyškou a tak jsme oba změnili nástrahu na tři červy na malým háčku s lehkým splávkem.

První záběr se u mě dostavil poměrně záhy, jen co jsem se odpoutal od lávky a přešel k dírce kousek dál uprostřed rybníčku. Rozmoklej tající led na mě moc důvěryhodně nepůsobil, ale přeci jen jsem se hecnul a ve vidině pstružího úlovku se na něj pustil. Samozřejmě mě led udržel. Po tejdnu tuhejch mrazů měl sílu určitě přes 10 centimetrů, i když jeho vrchní vrstvy v téměř jarním nedělním dopoledni valem ubejvaly. Ani já ani nikdo jinej, se toho dopoledne do vody neprobořil. Po lehoučkém pocukání červíkem na konci návazce splávek poťukal a prudce zajel pod led. Škubnutí krátkým proutkem a už jsem točil psturha směrem k dírce a k hladině. Pěknej rybníční vysokej duhák o velikosti něco kolem 30 cm šel rovnou do mošničky – bude k nedělnímu obědu. Kuba z lávky pořád bez záběru. Několik záběrů jsem na dírce uprostřed rybníka ještě promarnil. Přeci jen jsem použil hodně malej háček. Poslal jsem Kubu na dírku uprostřed rybníka, a vyměnil si s ním místo. Na dírce u lávky se nic nedělo ani mě, zároveň ale ani Kubovi uprosřed rybníka – zvláštní 🙂

Vzal jsem zbytek kukuřice, co jsem měl s sebou jako nástrahu a nasypal ji do jedný z dírek u lávky. Navlíknul jsem na háček nový červy a šoupnul nástrahu se splávkem do stejnýho místa. Během 30 vteřin jsem tahal druhýho pstruha, kterej mi ale upadl těsně před vytažením z vody. Sakryš. Zavolal jsem Kubu, aby zkusil tohle místo.