Jsem závodní feederař…Apríl!

Standard

Stalo se, že jsem dostal od party závodních feedrařů pozvánku zajít s nima na tréningovou rybačku. Jsem poctěn. Já feederový začátečník budu mít možnost okouknout něco od profíků, no těšil jsem se velmi. Podle dohody jsme měli strávit nedělní dopoledne na Labi u Přelouče. Celej tejden bylo nádherný počasí, ale víkendová předpověď moc optimistická nebyla. Jak bylo předpovězeno, tak se stalo. Sešli jsme se v neděli ráno a už po hodince u vody jsme byli vesměs všichni zmrzlí jak preclíci. Sice nepršelo, ale prudkej vítr nám mával špičkama a pěkně zalejzal za nehty. Ačkoliv jsme dostali instrukce schovávat především karasy do vezírků, nikomu se nehla špička a tak vlastně nebylo moc co vezírkovat. Zkoušeli jsme všemožný změny – víc červů, míň červů, dlouhej návazec, krátkej návazec, těžkou nebo lehkou nástrahu, nic nezabíralo. Za první dvě hodiny jsme byli všichi bez výjimky bez záběru. Svorně jsme se shodli, že si dáme čas do jedenácté a zmrzlejma rukama pobalíme věci a tréning ukončíme. Před jedenáctou se sice chlapům podařilo zaseknout pár maličkejch podouství, ovšem karas žádnej.

Rád bych tu ještě pověděl pár svech postřehů o tom, na jaký úrovni rybářskýho řemesla a techniky se v porovnání se závodníkama nalézám já. Na úvod nutno říct, že k závodní rybařině se tedy budu muset ještě hodně prochytat 🙂 Když jsem viděl chlapy jak briskně a přesně nahazujou zatímco, já ke každýmu krmítku vstávám, abych ho upěchoval, a než si zase sednu tak vedle už pomalu proběhnou dva záběry. Nemluvím vůbec o tom kam mi to krmítko s nástrahou vlastně lítá, a to i se zaklipovanou vzdáleností na cívce 🙂 S jakou samozřejmostí se v závodním stylu sekají záběry, zatímco já hypnotizuju špičku a čekám kdy už bude ohnutá v tom správným úhlu, abych nepromarnil rybu 🙂 No musím se toho ještě moc, moc dovědět a naučit 🙂

Tým se pomalu rozjel domů rozmrznout bez žádného výrazného skóre. Jen kapitán, že ještě chvilku zůstane.

Doma jsem polknul horkou polívku, a když jsem trošku rozmrznul, otrnulo mi a řek jsem si, že bych si šel ještě někam spravit chuť. Vyrazil jsem na rybí wellness. Bylo tam celkem plno, ale jeden flek jsem ještě našel. Poměrně vysoko nad kanálem, ale to mi nijak nevadilo, mám přeci od ježíška dlouhej podběrák a teď ho konečně naplno využiju 🙂 Odpoledne už trošku přestalo foukat a tak jsem na sluníčku rozmrzal. Taky jsem se pořádně rozhejbal, protože podle očekávání byly ryby aktivní. Kde taky jinde v takový zimě než tady, že?

Záběry přicházely prakticky na všechno, co jsem nahodil. Červy, žížaly, kousek jabka, rohlík… Zkraje přicházeli malí cejni a podoustve. Zkoušel jsem zvětšit nástrahu, jestli se nesplete třeba něco většího, kapřík nebo amur. Dal jsem se chvilku do řeči se sousedem a vykšeftoval s ním jednu potápivou větší boilie kouli. Nic většího ale nepřišlo ani na ni. Špička se vytrvale chvěla – bylo znát, že to tam drobotina ozobává. Bavil jsem se, ale hezky. Nastražil jsem žížalu a ta chutnala karasům. A moc pěkný kousky jsem vylovil. Hned jsem si vzpomněl na raní tréningovej neúspěch a vzpomněl jsem si na závodníky jak by se jim tady líbilo 🙂 Kolem šesté hodiny už se do mě začala zase dávat zima a tak jsem se sbalil a vypravil domů. Chuť jsem si spravil pěkně. Poučení pro příště na tuhle vodu zní: vzít s sebou větší nástrahy – pelety nebo větší boilies. Přeci jen tu určitě něco většího žije 😉

Večer jsem ještě dostal zprávu s fotkou od kapitána feederovejch závodníků: „Škoda, že jste odjeli, za půl hodiny mi začli brát kapři“. No takže nakonec se úspěch dostavil na obou stranách 😉

Děkuju závodníkům, že jsem se s nima moh seznámit. Bylo to pro mě velmi inspirativní. Doufám, že mě zas někdy vezmou s sebou. Je fajn přičuchnout k té rybařině zase trošku z jiný strany. Snad nás už nevyžene počasí jako tentokrát 😉