Zpátky do zbraně

Standard

No tedy už pořádně dlouho jsem nebyl smočit silóny, to musím říct. Stěhovat se je horší než vyhořet. S přibývajícím počtem stěhování za svůj život pokládám tento krok za čím dál obtížnější. Rybářskej cajk je už ale z krabic v novým bytě vybalenej, a tak jsem moh alespoň na chvilku k vodě. V tejdnu je to už čím dál těžší. Odpoledne po práci jsou k dispozici tak maximálně dvě, dvě a půl hodinky do úplný tmy. Achjo, už to bude jen horší.

Moc jsem se na svou první rybačku po dlouhým měsici těšil. Už jsem na tom byl tak zoufale, že jsem si musel do mobilu stáhout rybářskou hru, abych úplně nevypad ze cviku 🙂

Samozřejmě havně z důvodu omezeného času k dispozici, jsem vyrazil s vláčkou na šoulačku kolem oblíbenýho slepýho labskýho ramínka. Kousek od místa, odkud jsme se před měsícem odstěhovali. Výbavu jsem nijak extra neřešil. Otevřel jsem krabičku s pozůstatkama z minulý sezóny – ano, letos jsem ještě nevláčel. Smáčci poměrně v dobrý kondici, kopýtka taky. Začal jsem malým woblerem v jedovatý zelenožlutý barvě, kterýho jsem si přivez z rybářský výstavy. Prohodil jsem místo okolo malé pláže, kde se mi vloni zadařila pěkná zubatka. Vítr pořádně fučel, zima zalejzala za nehty – no počasí nebylo zrovna vycházkový. Po chvilce jsem se přesunul kousek stranou směrem ke stulíkům, kde jsem sázel na nějaké štičí skrýše. Změnil jsem nástrahu na větší kopýtko v tradiční, mojí nejoblíbenější vlaštovčí černo-bílé kombinaci. Asi na třetí nához záběr a šup směrem do zarostlý džungle. No kdyby ta štika byla malinko dospělejší, asi by mi tam zmizela. Ale tuhle juniorku jsem povodil až do podběráku. Krásně barevná kudlička, malinko přes 40 cm  – potěšila. Chvilku jsem to místo ještě dráždil vlaštovčím kopýtkem, ale už se na mě žádná podívat nepřišla.

Popošel jsem dál a zkusil rotačku. Bez úspěchu. Už se začínalo šeřit a tak jsem zamířil zpátky k autu. Ještě jsem se zastavil kousek od zlomenýho jasanu, kterej padl do vody – ideální štičí schovávačka. Bohužel však místo další štiky, kterou bych nejdřív protáhl podběrákem a pak darovál zpátky vodě, jsem vodě daroval svoje dvě nástrahy. Tady už jsem pořádně ani neviděl na konec silonu, abych navázal další kopýtko a tak jsem zamířil domů. Byl jsem zmrzlej a vyfoukanej, ale rád, že jsem vyrazil. Krátká procházka, ale furt lepší než žádná.

Večer jsem se chtěl ještě popídit na netu po nějakejch dalších tipech na vláčku. Přeci jen vláčet nepřijdu tak často a tak jsem ještě větší amatér než v tom feederu. Pojal jsem plán na další výpravu a objednal několik chlupatejch jigovejch streamerů. Tak uvidíme, co budu moct napsat do deníčku příště 😉

Rybařina po kanadsku

Standard

Za letošní rok musím říct, že se mi docházkovej seznam v povolence hezky a rychle plní. Je fajnový počasí a v tejdnu po práci se mi podaří vždycky na pár hodin navečer k vodě zajít. Zvlášť teď dokud je ještě poměrně dlouho světlo. Tenhle tejden jsme tu měli v práci návštěvu z Kanady a tak jsem Mikovi nabídl jestli nechce se mnou na odpoledne k vodě. Aspoň jeden den, vzít třeba s sebou nějaký to pivko, sednout k vodě, pokecat někde jinde než v kanceláři nebo v hospodě.
Mik nadšený rybář samozřejmě souhlasil a já už si začal chystat slovíčka, jak se řekne cejn a plotice anglicky. To bylo totiž to, čeho jsem čekal, že uvidí nejvíc. Opatrně jsem ho připravoval, že tady to není Kanada, a že rozhodně jesetery a lososy, který mi on ukazoval na fotkách v telefonu jak s nima pózuje v náručí tady čekat nemůže. Samozřejmě jsem si musel vyslechnout příběhy o metrových štikách a jezerních pstruzích stejný velikosti, který se úplně běžně v Kanadě na každým vodním rohu vyskytujou. Což mě ale dost uklidnilo, protože jsem se aspoň přesvědčil, že rybářská latina funguje po celým světě stejně.
Vyrazili jsme k Labi. Aby to neměl daleko, sedli jsme si přímo do města. Samozřejmě nechtěje hazardovat se svejma papírama jsem mu vysvětlil jak je to tu s povolenkou, a že si samozřejmě na zkoušku může nějakou to rybu zkusit na prutu přitáhnout, ale lovit budu samozřejmě já. Zdálo se, že nemá problém.

Prvních několik desítek minut po tom, co jsem nahodil se probírala tloušťka silonů na mejch feeder prutech. Stálo mě nekonečný úsilí sehnat argumenty, proč nepoužívám silnější silon než 16tku. Vždyť přece když mi to vezme něco většího okamžitě se to musí urvat. Myslím, že se mi to vysvětlit tak, abych mu aspoň poodkryl nádheru feederu a jemnýho náčiní za celej večer nepodařilo. V Kanadě jsou holt ryby jinýho kalibru a 16tka silon je tam slaboučká i na přivazování rajčat. Argument o nedostatečný výdrži slabejch silonů byl podpořen vzápětí, kdy se špička prutu ohnula tak že šel málem celej do vody. Jednoznačně kapří záběr, vzal jsem za prut a místo tahu ryby jsem stáhnul pouze přetrženej povolenej silon. Marný byly jakýkoli moje spekulace o tom, o co všechno se mohl silon přetrhnout. Mike měl jasno 🙂
U vody byla pohoda. Zprvu jsem se bál, abych měl Mikovi vůbec co ukázat. Aby se alespoň něco dělo. Nasadil jsem proto nejuniverzálnější nástrahu – červy, a malý háčky, aby když už nic tak aspoň nějaká drobotina uvízla na prutu. Musím říct, že jsem se bál zbytečně. Ryby braly prakticky od začátku a vytvrvale. Vedle obligátních cejnů a plotic všech různejch velikostí se přišel podívat i pěknej jesen, a co jsem ve městě nečekal, dokonce i úhoř. Byl to parádní večer. Mike popíjel svůj energy drink a vypadal spokojeně. Okamžině se chtěl fotit s každou rybou, kterou jsme vytáhli a na internetu hned hledal detaily o druhu. Myslím, že Mike nakonec krásu feederovýho rybaření alespoň trošku pochytil. Druhej den jsme totiž museli jít do rybářskýho obchodu, kde si nakoupil feederový krmítka s tím, že to rozhodně v Kanadě zkusí na kapra. A že se mu tam samozřejmě budou kámoši smát, protože kapr v Kanadě má pověst plevelu a zpracovává se prej jen do psích granulí 🙂
Mike má tedy domů pěkný suvenýry. Hromadu fotek jemu doposud neznámejch druhů ryb, který může ukázat dětem a já už jsem rád, že jede domů. Příští tejden vyrazím zas někam dál od města, sám… a budu celou dobu mlčet! 🙂

Jsem závodní feederař…Apríl!

Standard

Stalo se, že jsem dostal od party závodních feedrařů pozvánku zajít s nima na tréningovou rybačku. Jsem poctěn. Já feederový začátečník budu mít možnost okouknout něco od profíků, no těšil jsem se velmi. Podle dohody jsme měli strávit nedělní dopoledne na Labi u Přelouče. Celej tejden bylo nádherný počasí, ale víkendová předpověď moc optimistická nebyla. Jak bylo předpovězeno, tak se stalo. Sešli jsme se v neděli ráno a už po hodince u vody jsme byli vesměs všichni zmrzlí jak preclíci. Sice nepršelo, ale prudkej vítr nám mával špičkama a pěkně zalejzal za nehty. Ačkoliv jsme dostali instrukce schovávat především karasy do vezírků, nikomu se nehla špička a tak vlastně nebylo moc co vezírkovat. Zkoušeli jsme všemožný změny – víc červů, míň červů, dlouhej návazec, krátkej návazec, těžkou nebo lehkou nástrahu, nic nezabíralo. Za první dvě hodiny jsme byli všichi bez výjimky bez záběru. Svorně jsme se shodli, že si dáme čas do jedenácté a zmrzlejma rukama pobalíme věci a tréning ukončíme. Před jedenáctou se sice chlapům podařilo zaseknout pár maličkejch podouství, ovšem karas žádnej.

Rád bych tu ještě pověděl pár svech postřehů o tom, na jaký úrovni rybářskýho řemesla a techniky se v porovnání se závodníkama nalézám já. Na úvod nutno říct, že k závodní rybařině se tedy budu muset ještě hodně prochytat 🙂 Když jsem viděl chlapy jak briskně a přesně nahazujou zatímco, já ke každýmu krmítku vstávám, abych ho upěchoval, a než si zase sednu tak vedle už pomalu proběhnou dva záběry. Nemluvím vůbec o tom kam mi to krmítko s nástrahou vlastně lítá, a to i se zaklipovanou vzdáleností na cívce 🙂 S jakou samozřejmostí se v závodním stylu sekají záběry, zatímco já hypnotizuju špičku a čekám kdy už bude ohnutá v tom správným úhlu, abych nepromarnil rybu 🙂 No musím se toho ještě moc, moc dovědět a naučit 🙂

Tým se pomalu rozjel domů rozmrznout bez žádného výrazného skóre. Jen kapitán, že ještě chvilku zůstane.

Doma jsem polknul horkou polívku, a když jsem trošku rozmrznul, otrnulo mi a řek jsem si, že bych si šel ještě někam spravit chuť. Vyrazil jsem na rybí wellness. Bylo tam celkem plno, ale jeden flek jsem ještě našel. Poměrně vysoko nad kanálem, ale to mi nijak nevadilo, mám přeci od ježíška dlouhej podběrák a teď ho konečně naplno využiju 🙂 Odpoledne už trošku přestalo foukat a tak jsem na sluníčku rozmrzal. Taky jsem se pořádně rozhejbal, protože podle očekávání byly ryby aktivní. Kde taky jinde v takový zimě než tady, že?

Záběry přicházely prakticky na všechno, co jsem nahodil. Červy, žížaly, kousek jabka, rohlík… Zkraje přicházeli malí cejni a podoustve. Zkoušel jsem zvětšit nástrahu, jestli se nesplete třeba něco většího, kapřík nebo amur. Dal jsem se chvilku do řeči se sousedem a vykšeftoval s ním jednu potápivou větší boilie kouli. Nic většího ale nepřišlo ani na ni. Špička se vytrvale chvěla – bylo znát, že to tam drobotina ozobává. Bavil jsem se, ale hezky. Nastražil jsem žížalu a ta chutnala karasům. A moc pěkný kousky jsem vylovil. Hned jsem si vzpomněl na raní tréningovej neúspěch a vzpomněl jsem si na závodníky jak by se jim tady líbilo 🙂 Kolem šesté hodiny už se do mě začala zase dávat zima a tak jsem se sbalil a vypravil domů. Chuť jsem si spravil pěkně. Poučení pro příště na tuhle vodu zní: vzít s sebou větší nástrahy – pelety nebo větší boilies. Přeci jen tu určitě něco většího žije 😉

Večer jsem ještě dostal zprávu s fotkou od kapitána feederovejch závodníků: „Škoda, že jste odjeli, za půl hodiny mi začli brát kapři“. No takže nakonec se úspěch dostavil na obou stranách 😉

Děkuju závodníkům, že jsem se s nima moh seznámit. Bylo to pro mě velmi inspirativní. Doufám, že mě zas někdy vezmou s sebou. Je fajn přičuchnout k té rybařině zase trošku z jiný strany. Snad nás už nevyžene počasí jako tentokrát 😉

Rybí wellness

Standard

Přátelé, rád bych se s váma dnes podělil o další z mejch zážitků o tom, jak jsem si prakticky ověřil teorii načtenou ve všemožných chytrých rybářských zdrojích. Teorie praví, že v chladnějších obdobích se ryby zdržují například i tam, kde do řeky vtéká nějaký teplejší zdroj. Například voda ohřátá nějakou průmyslovou činností nebo čistírnou. Na mapách jsem detekoval dvě podobný místa v okolí a na jedno jsem se rozhodl vyrazit na krátkou podvečerní rybačku.

Od silnice to byla kousek procházka, ale na místě jsem nebyl sám a bylo vidět, že tohle místo je asi hodně hodně populární. Všude kolem koryta odtokového kanálu i řeky byly vyšlapaný rybářský fleky. Pozdravil jsem souseda rychle jsem se dověděl, že kromě bílý ryby zatím nezaznamenal žádnou zajímavější aktivitu. Sednul jsem si na místo, který bylo takřka bezprostředně na hraně výtokového kanálu, kde teplejší voda proudí do řeky.

Už při příchodu k vodě jsem zahlíd hromadu ryb jak si v teplý vodě vyhřejvaj kosti. Chodím už podle břehů dost dlouho, ale takováhle koncentrace ryb na jedný hromadě se málo vidí. Každou chvilku byl slyšet nějakej ten šplouchanec od výskoku ryby z vody nebo plácnutí ploutví o hladinu. Bylo mi jasný, že hejno ryb u hladiny ještě neznamená jistotu záběrů, ale minimálně jsem se octinul na místě, kde ty ryby skutečně byly. Případnej neúspěch je tedy nutno v tomto případě přičítat jen a jen sobě a nikoliv místu! 🙂

Jakmile jsem dal do míchání šrotu a nabral jsem si trošku vody z řeky okamžitě jsem pochopil, co zrovna na tohle místo všechny ty ryby táhne. Voda byla teplá fakt jak v termálním bazénu. Je to tady prostě takový rybí wellness centrum, úplný lázně. Tak teď ještě, aby měly taky pořádnej dovolenkovej apetit. Šup tam s kukuřičkou a tlačeným rohlíkem 🙂

Nahodil jsem dva pruty. Medium feeder trošku proti proudu přímo do ústí kanálu a lehký picker na kratší vzdálenost před sebe na mělčí místo, kde byli vidět levitující cejni. Namíchal jsem k tomu mix kukuřičnýho šrotu s pikantní tmavou feeder Sensas směsí a přidal jako partikl vařený zrnka kukuřice a červy. Sensas směs mi přišla dost mastná. Do teplý vody ideální, řek bych.

První půlhodinku se překvapivě nic moc nedělo. Cejni levitovali úplně klidně okolo místa, kam jsem nahazoval Picker, občas plác ploutví, ale žádná aktivita směrem k mý nástraze se neodehrávala. Ani na medium prut jsem nic nezaznamenal, teda krom dvou větví, který jsem zaháknul při stahování. Vybral jsem si asi místo na nahazování s pěknou hromadu podvodního svinčíku. Pak ale začli cejni kousat. Na picker jsem tahal jednoho za druhým. I když jsem pořád zvětšoval nástrahu ze tří červů na pět, pak na zrníčko kukuřice, pak dvě, potom dvě pod háček. Pořád totéž. Cejni měli zřejmě mezi saunovacíma procedůrama pauzu na večeři. A nebyly to žádný cejní miminka, pěkný lopatky. Když jsem už ze zoufalství navlíknul na háček velkej kaprovej rohlíkáč tak se aktivita malinko uklidnila. Tak nějak jsem si přál, aby se ukázala třeba i jiná rybka. Ukázala se, ale ne ryba. Mou dvoubarevnou kukuřicí nepohrdla moc pěkná mega-škeble. Pěkně mi secvakla háček a musím říct, že to byl asi ten nekurióznější úlovek mojí dosavadní rybářský kariéry. Ta škeble vážila snad kilo 🙂

Na medium feederu s dvěma kuku pod háčkem se nic moc nedělo. Cejní score se tady zastavilo na čísle 3. Přičítám to montáži s feederovou zalomenou trubičkou pro krmítko. Přeci jen ve spojení se silnějším silonem to asi na dně působilo moc humpolácky. Na pickeru jsem místo hokejky měl jen kroucenej slabej kmenovej silon a záběrů přišlo násobně víc. Na závěr se ukázala i malá podoustev.

Se soumrakem a vyprázdněným krmícím kbelíčkem jsem to pobalil. Zachytal jsem si moc hezky, i když převážně jen cejny. Udělali ale radost. Hodnocení vycházky je jednoznačně pozitivní. Navštívil jsem ohromně zajímavé místo. Vyhřátí cejni z teplé vody a megaškeble náhodně přicvaknutá na háčku mi myslím jen lehce napověděli, koho všechno teplá voda může přilákat. Rád se sem určitě ještě podívám.