Na zkušenou do světa

Standard

Poslední dobou se hodně vracím k tomu, proč si vlastně tenhle blog píšu. Říkal jsem si od začátku, že budu svoje zážitky a zkušenosti konfrontovat s tím, co jsem si kde přečet, co říkaj rybářský veličiny a s tím, co se dá na internetu najít. Vždycky jsem si myslel, že ta rybářská lehkost, přehled a profese, kterejma se ve svejch videích prezentujou slavný rybářský jména je jen otázkou dostatečného přístupu ke správnejm informacím. Zejdnodušeně řečeno, že se prostě někde musí dát naučit například to, kdy a kde kapři berou nebo neberou a proč. Postupem času si ale začínám uvědomovat a přicházet na to, že velká část (možná většina, nevím) rybářský profesionality je spíš o tom kolik míst člověk navštíví, jaký způsoby lovu, návnady a nástrahy vyzkouší, s kým se na rybách potká a co si z toho všeho pro sebe vezme.

Proč takový složitý úvodní zamyšlení? Před nedávnem se mi totiž dostalo pozvání na nultý ročník NaFeeder.cz srazu. Kamarádi ze stránek www.nafeeder.cz, se kterejma jsem měl tu čest doposud jen elektronicky se rozhodli uspořádat víkendovou akci pro nadšence feederu. Nešlo odmítnout samozřejmě. Organizačním i profesním garantem akce se stal Petr Kabát, zkušený feederový harcovník. Na plánu bylo především feederování, sobotní odpolední sranda závod, no a protože pozvání přijali i Petrovi kolegové závodníci Pavel Sičák a Roman Srb, tak i nějaký to sdílení znalostí a zkušeností nejen v závodě, ale i večer u piva a grilu. Takovou studnici zkušeností mi přišlo škoda nevyužít.

Dorazil jsem v pátek večer. Ještě před setměním jsem stihnul nahodit a pár hodinek odchytat. Chlapi samozřejmě u piva stříleli jednu rybářskou historku za druhou a latina jela celej večer. Jakmile Petr a jeho kolegové ráno vybalili svůj cajk, začal jsem už tušit, v čem asi tak může spočívat rozdíl mezi mým feederováním a tím závodním. Po svojí loňský účasti na gulášovejch závodech v Náchodě jsem si ještě pořád myslel, že základ je namíchat dostatečně high-tech voňavý krmení anebo vybrat správnou techniku lovu. Chyba lávky. Rozdíl, přátelé, je asi v jednom milionu dalších detailů.

Když Petr s Romanem začali ukazovat jak navázat závodní montáže a mluvili o vlascích v průměrech 0,10 – 0,14, háčcích 18 – 14, vzpomněl jsem si na svoje pokusy s 14tkovým fluorcarbonem na Rozkoši, kde mi to násaďáci trhali jeden forpas za druhým, až jsem musel přezbrojit na kaprařskou šňůrku síly 0,17 🙂 Jenže o čem je vlastně závodní feeder? Jemnost, jemnost, jemnost nade vše. Při závodě přeci musíš tahat ryby. Tahat furt. Třeba malý, třeba malinkatý, ale furt! Dílkem do mozaiky tohohle přístupu k rybařině byly pak Petrovy a Romanovy zásobníky návazců, které obsahovaly 300 – 400 předvázaných forpasů různých délek, velikostí háčků, tlouštěk silonů. A to Petr prohlásil, že jsou stejně „jen“ tréningový. Můžu směle konstatovat, že vidět Petra nebo Romana vázat forpasy nebo vytvářet páternostery naživo je ta zkušenost, za kterou se vyplatí vyrazit do světa. Instruktážních videí je všude po internetu hromada, ale interaktivita, kdy se člověk může zeptat proč vázat zrovna tohle, a ne něco jinýho, proč uzel sem a ne o 5 cm níž nebo výš, ta na internetu není. A navíc v podání Petra byla instruktáž opentlená hromadou rybářskejch historek na právě aktuální téma uzly, vlasce, stopery, háčky 🙂

Jak vypadá závodění, a co je klíčem k úspěchu jsme si po dopolední instruktáži měli vyzkoušet v odpoledním sranda závodě. Petr a chlapi z jeho závodního týmu si nás, zbytek účastníků rozdělili do skupinek s tím, že nás budou střídavě při závodě koučovat. S úvodním  hvizdem letěly do Labe první krmítka. Pro zajímavost jsem uvázal páternoster podle Petra a byl jsem zvědavej, jakej budu míst úspěch. Na páternoster prakticky nechytám. Pokaždý když jsem to zkusil měl jsem montáž věčně zamuchlanout a zamotanou do karabinek. Tentokrát jsem páternoster uvázal podle Petra rovnou na kmeňák bez karabinek. A kupodivu se nemuchlal. V probíhajícím závodě jsem si uvědomil další aspekt závodní rybařiny. Je to totiž sport. Závodníkům tohle asi přijde normální, ale musím říct, že mně to bylo malinko proti srsti, když mi Pavel za zády co 3 minuty hulákal: „Nahazuj!“. A za 3 minuty znova: „Nahazuj. Málo nahazuješ! Už ať to tam letí, dělej!“. Musel jsem si v hlavě vždycky připomenout: „Je to závod. Je to sport!“ Stačí si vzpomenout jak vypadá závod plavců nebo fotbalovej zápas. Jak tam se hecuje tým? Jak tam probíhá povzbuzování? 🙂

Skončil jsem na čestném 8. místě z 10 závodníků. Stejně jako vloni v Náchodě i teď v Brandýse jsem došel k závěru, že závodní rybařina nejspíš nebude pro mě. A to ani snad ne vzhledem k výsledku nebo proto, že bych byl línej připravit si do krabičky 300 návazců. Rybařinu mám prostě spojenou s jinejma věcma než je tah na výsledek, hecování se a honba za rekordama nebo cenama. Od toho mám v práci tejdenní hodnotící porady. Rybařit chodím pro tu pohodu u vody, klid, ticho, vůni. Stres, časový limity, hecování a řev, strach o výsledek nebo potřeba bejt na stupních vítězů mně osobně prostě dohromady s rybařinou nějak nepasuje. A vlastně mi asi ani nevadí, když se mi zrovna 5 minut nezachvěje špička prutu, což je ve feederovým závodě samozřejmě problém.

Zažít si závod a zažít si i tu vyhrocenou závodní atmosféru je ale samozřejmě jednou za čas osvěžující. Člověka to buď pohltí anebo vrátí myšlenky na závodní kariéru zpět do reality. Zkušenosti se ale hromadí a s každým vystoupením z komfortní zóny o to rychlejc.

Víkendovej feeder sraz jsme zakončili sobotní večerní grilovačkou s dekorováním vítězů odpoledního závodu, a pohodovou nedělní ranní rybačkou. Chlapi z Petrova závodního týmu se zdrželi v sobotu dlouho do noci, a tak jsme my začátečníci měli dostatek času vyzvídat další jejich tajný triky a tipy. Zajimavý bylo, že Petr třeba moc neřeší krmení. Jako míchá ho pečlivě, to jo. Vlhčí na několikrát rozprašovačem, prosívá, atd. Ale co se týče složení tvrdil, že se spoléhá převážně na připravený směsi a hlínu a z barev volí hlavně tmavé odstíny. V zimě pak ani ne snad slané, ale spíš hodně výrazné a kořeněné chutě. Z nástrah výhradně červy. Sem tam prej chytají na žížaly, ale věci jako rohlík, kukuřici vůbec nezmiňoval a o boilies jsme si dokonce vyslechli několik pohrdavých slov 🙂 Petrovy komentáře k method feederu nebudu radši ani zmiňovat 🙂

Víkend to byl fantastickej. Zachytal jsem si na Labi jinde než v Hradci nebo Pardubicích. Musím říct, že řeka v Brandýse zas až tak jiná není ani co se týče rybí osádky. Vytáhl jsem pár cejnků malých, cejnů i kapra. Seznámil jsem se s několika rybářskejma veličinama a poznal bandu podobnejch nadšenců jako jsem já. Naučil jsem se cosi novýho z feederový praxe. Odnesl si haldu zkušeností jak se připravuje a jak funguje feederový závodník. A taky jsem si odvezl Petrovo krédo, který naprosto odpovídá na otázku v mém úvodním zamyšlení. Když jsem se Petra ptal po nějaký jeho rybářský historce o senzačních úlovcích jak tohle všechno ví, jak ví, že ryby budou zrovna tady a ne jinde, jak ví, že zrovna dneska budou brát sumci a ne třeba candáti, odpověděl jednoduše: „prutohodiny“. Ano, prutohodiny, docházky, ruzný místa, různý lidi, zkoušení nástrah, technik to je doplněk všech těch jednoduše dosažitelnejch internetů, videí a rybářskejch knížek. Musíš mít za sebou dostatek prutohodin. No je to přeci jasný, ne? 🙂