Velikonoční urban

Standard

Tak už jsem taky letos zahájil. Musím tedy objektivně říct, že to letos s docházkou a prutohodinami bude značně slabší než v minulých letech. Přeci jen naše malá princezna si vyžaduje pozornost a jako tatík chci vidět jak si poprvé sedá, leze po kolenou a říká první slovíčka. Možná víc (a teď se budu rouhat), než ohýbající se špičky 🙂 Samozřejmě že na ohýbající se špičky jsem nezanevřel a ani to nemám v plánu. I když ve svém okolí jisté změny rybářských hodnot pozoruji. Například můj kamarád a kolega z práce Vojta. Onehdy na můj dotaz, jak se mu letos vede na rybách, odpověděl, že pořád nemá nové papíry. Že vlastně se mu ani na ryby moc nechce! 😮 Tak jsem se vyděšeně zeptal, jestli netrpí nějakou chorobou. Vysvětlil mi, že asi trpí určitou ztrátou motivace, neboť v naší práci, kde doposud denodenní kontakt s lidmi vyvolával jistou potřebu sednout si pak mlčky k vodě a sledovat jen ty ohýbající se špičky, najednou tenhle stimul s prací home office chybí. A že vlastně doma je v klidu dost, a že motivace nevidět se po pracovní době s dalšími lidmi se kompletně otočila v motivaci svoje kolegy naopak vidět, a rybaření v tichu, o samotě to tedy tak nějak odneslo. Určitě zajímavý poznatek z dnešní podivné koronavirové a postkoronavirové doby. Vojtu samozřejmě nepřestávám lanařit na ryby a věřím, že mu feederování brzy chybět začne 🙂

Mně tedy motivace jít k vodě zatím nedochází, i když moje letošní vycházky jsou zpravidla víkendové a vždy jen na pár hodin. Zároveň vybírám i místa, kde bych byl dobře v dosahu pro nějaký případ krize doma. Takový byl i můj Velikonoční urban. Vyrazil jsem s feederovou výbavou do města, na náplavku naproti Rozhlasu.

Jaro je letos, co se týče počasí, skutečně rozmarné. Doufám, že se to nepřenese i do léta. Je zima, připadá mi že neustále fouká silný vítr, prší a voda v řekách je vysoko. Tu Labe, tu Orlice žene co týden svými koryty hnědou kaši, podle toho, v kterých horách zrovna prší nebo svítí slunce a taje sníh. Člověk si musí dopředu zjistit, kam zrovna má a nemá smysl jít nahodit, aby netahal z vody pouze plavené větve nebo drny. Poměrně jistou volbou letos zjara bývají slepá ramena nebo pískovny. Taky už jsem to párkrát zkusil na Jesípku. Náplavka v centru byla na velikonoce v tomhle smyslu poměrně bezpečná. Hladina Labe trochu zvýšená, ale Hučák podržel silný proud a dalo se bezpečně chytat. Dokonce i voda nebyla nijak zvlášť špinavá.

Usadil jsem se na chvilku odpoledne a vzal s sebou i kameru, jestli se pod vodou neukáže nějaký zajímavý provoz. Nahodil jsem standardní průběžku s 50 cm návazcem. Pod háčkem oblíbený jarní rohlík se sendvičem z červů. Počasí mi přálo a na sluníčku ve městě bylo moc příjemně. Kolem panoval, i přes koronavirová omezení poměrně čilý vycházkový provoz. Ozvalo se mi na úvod několik malých cejnů a cejnků a pak mi rohlík s červíky vzali dva menší kapříci. Vcelku pohodové odpoledne.

Bylo znát, že ryby fungovaly ještě v zimním režimu. Záběry spíše slabé. Žádné brutálně ohnuté špice k hladině. Spíš takové drobné chvění, a to i od kapříků. Možná určitou roli sehrála i délka návazce a ne tolik rychlý proud, který jsem očekával. Na návazec k podvodní kameře jsem umístil malou Robin Red peletku se zrnkem plovoucí kukuřice. Vůně krmení a Robin Redky přilákala kapry. Je vidět jak si peletu několikrát přijeli osondovat. Všimněte si jak pomalu se kapři pohybují. Žádné zběsilé šmejdění po dně. Spíš rozvážné uzobávání z method mixu okolo nástrahy. Prostě pomalé jarní probouzení. Pohyb kapříka s natlučeným nosem, který připlaval peletu vyzkoušet dokonce několikrát za sebou, jsem na záznamu schválně několikanásobně zrychlil, aby byl vidět ten kontrast v běžné aktivitě okolo nástrahy.

Později odpoledne mě přišly navštívit i moje holky s kočárkem. Cestou potkaly ještě další kamarády na vycházce s kočárkem a tak jsme si všichni udělali na břehu takový malý brzký jarní piknik. I to je jedna z typických situací, kterou můžete zažít při urban fishingu. Sakryš, teď nevím, jestli i toto v té celé koronavirové uzávěře vlastně nebylo zákázáno. No teď už je to asi jedno. Teď už nás snad čeká alespoň trochu normální léto.

Pécova rybářská půjčovna

Standard

Přátelé je to tu. Jdu s kůží na trh. Tedy ne přímo s kůží, ale pár pěknejch kousků do placu dávám. Chtěl bych v tomto článku uvést svou rybářskou půjčovnu a trošku vám vysvětlit, o co v tomhle nápadu jde, no a taky vás pozvat, abyste se případně podívali a něco si vypůjčili 🙂 Tak poslouchejte.

O co jde

Pécova rybářská půjčovna je web, který už jsem strašně dlouho chtěl pustit do světa. Vlastně od doby, kdy jsem kvůli přestavbě našeho dětského pokojíku v bytě byl nucen přestěhovat svou rybářskou skříň do sklepa. U řady těch krásnejch kousků, které jsem stěhoval, jsem se divil, že je vlastně mám. Na svoje vycházky mám v pouzdře většinou dva feederové pruty, sbalený svůj židličko-batoh s krmítky a plechovkou šrotu a všechno ostatní je připravené pro strýčka příhodu ve skládku, vyrovnané v regálu a dostane se k vodě zřídka. Další skobička do projektu Pécovy půjčovny byla zatlučena, když jsme se s tátou chystali poprvé (a potom i podruhé) na soukromý kaprodrom v Roudnici. Nevěřil bych tomu, ale kaprařská výbava je tak jiná od té feederové! Takže jsem ke své jedné chudičké kaprové deličce, kterou jsem měl spíš tak do zálohy, kdyby něco, byl nucen od kámoše vypůjčit, alespoň jeden pořádný kaprový prut s navijákem. No a samozřejmě další nezbytnosti jako podložku pod kapry s vaničkou, vážící sak, váhu, a to vůbec nemluvím o lehátku, zakrmovací kobře, raketě nebo bivaku. Tyhle věci jako feederaři pochopitelně nemůžete znát, protože u vody vám stačí právě ten jeden slaboučký feeder prut nebo picker a židlička s batohem plným krmítek a šrotu, toť vše. A už vůbec nemůžete tušit, co vás tyhle věci budou stát, když byste se jako feederaři chtěli přeškolit na kapraře. To já zatím nechci. Feeder je moje disciplína. Ale není přeci jediná v tom našem sportu tichých bláznů. A takový týden s dvacetikilovými kapříky je přeci něco, co ani jako feederař nechcete minout. Je ale naprosto jasné, že pokud tedy nejste Donald Trump, tak na takovouhle výjimečnou výpravu, jednou do roka nebudete chtít nakupovat všechno to kaprařské náčiní, které navíc, abyste ho nezlomili nebo neutrhli při prvním záběru desetikiláka musí mít taky nějakou kvalitu.

Co jsem tím myslel

Protože jsem těch kaprařských výprav nakonec absolvoval víc než jednu, nějaké to vybavení u mě ve skládku přistálo. Zároveň myslím, že mám pár pěkných kousků i ohledně feederu. Dobře si pamatuju, se kterými pruty jsem začínal s feederem a jak bych tehdy ocenil, kdybych si vedle těch bidel za pár stovek mohl osáhnout nějaký ten pěkný kvalitní kousek pro porovnání.

Navíc si také myslím, a to je třeba další důvod, proč Pécova půjčovna může leckomu dávat smysl, že dnešní doba, příroda a svět si možná trošku víc než další a další nové vybavení, nové a nové obaly, nové a nové reklamy a nové a nové zásilky zaslouží trochu zvolnění a sdílení už hotového. Není to žádné moje náhlé prozření a nechci, aby to znělo příliš vzletně, ale mám prostě pocit, že stále více a více lidem vyhovuje spíš komunitní spolupráce a pomoc na úkor pouhého nezřízeného konzumu, živeného reklamou na každém kroku. Že pro víc a víc lidí spíš než blištivý nový štítek na oblečení nebo nejvíc hi-tech boty z reklamy na internetu dává větší smysl pátrat po opravdovém praktickém užitku věcí a třeba i příbězích, provázejících její vznik, místo vzniku nebo jejich historii obecně. A vůbec se to netýká jen rybaření nebo přírody. V řadě měst i u nás je dnes běžně možné sdílet třeba jízdní kola, kanceláře, knihy nebo zahrádky. Osobně mi je tenhle přístup ke světu docela blízký a ladí i s nápadem Pécovy půjčovny.

Zkrátka…

Nabízím vám prostřednictívím Pécovy půjčovny svoje rybárské vybavení k zapůjčení. Pokud vyrážíte na pár dní na kapry a víte, že by se vám kaprový cajk válel po zbytek roku ve sklepě, nekupujte ho. Pokud chcete zjistit, že vás feederový prut, co chytáte už řadu let, má nebo nemá konkureci v něčem, co najdete v mé půjčovně, ještě si ten kousek nekupujte. Pokud se chystáte na rybářské srandazávody a pravidla po vás chtějí 3,5 m dlouhý vezírek, který po závodech hodíte do kouta a už nikdy nebudete potřebovat, nekupujte ho. Půjčte si to nejdřív všechno a vyzkoušejte. Vyberte si některou z mých věcí. Rád vám nějaký z mých kousků na chvíli poskytnu. Na zkoušku, na závody nebo na vaši kaprovou výpravu.

Koukněte se, třeba najdete něco zajímavého.

www.pecovapujcovna.cz

Co mě potkalo v roce 2020

Standard

Svůj rybářskej rok 2020 si tedy za rámeček nedám. Marně přemýšlím jak rok 2020 zhodnotit tak, abyste vůbec tenhle článek dočetli. Rovnou říkám, že na rybách to byla neuvěřitelná tužka. A ještě ta čínská chřipka k tomu. Svět se otočil do neuvěřitelný vrtule, kterou bych si ani v nejdivočejším fantaskním rauši před březnem 2020 nedoved představit. Bohužel, jak tak sleduju začátek roku 2021, tahle vývrtka se asi jen tak točit nepřestane.

Největší úlovek roku 2020 nám ale domů přistál v srpnu. Narodila se nám krásná holčička, která samozřejmě vyhrává úlovek roku. Ta přebíjí veškerou smůlu s ostatními úlovky, nemocemi i vším ostatním šmejdem v roce 2020 😉

Statistika

Za rok 2020 jsem zapsal 65 docházek. Nejdřív jsem si myslel, že je to suveréně nejmenší číslo, co jsem zatím zaznamenal, ale pohledem do předchozího bilančního článku za rok 2019 jsem zjistil, že vlastně ne. Takže s počtem docházek to nebylo zas až tak špatné. Zapsal jsem dva kapry. Více méně tržní ryba na vánoční stůl z povinnosti. Z hlediska statistiky jsem tedy rozhodně nezaznamenal nijak rekordní či zapamatovatelný rok.

Revíry

Tradičně nejvíce jsem měl zapsané své „domovské“ hradecké Labe 31 a přilehlá slepá ramena a písníky. Ubylo návštěv na Labi 30 u Vysoké, kde nám naše molo zjara zavalil suchý strom a už jsme s Vojtou nějak nenašli sílu ho obnovit.
Zato jsem víckrát navštívil hradecké písníky, zejména Rusecký a Správčák. Dvakrát jsem to taky zkusil Pod radary, ale bez úspěchu. Tentokrát se ale nedostalo na Stanovice a muškování, což mě mrzí. Snad si to v následující sezóně vynahradím. Na Rozkoši se mi vcelku dařilo především v létě a na podzim. Párkrát jsme si tam fakt skvěle zafeederovali s Hrobníkem malý kapry. O vánocích jsem se pokusil o nějakého toho dravce Pod skalou, ale v tom návalu, co tam byl jsem neměl šanci. Nikdy předtím jsem na tom místě nebyl, bylo to jako vláčet na Václaváku. Ale zkušenost super. Hromada malýho potěru a malejch rybiček táhla podle břehu kolem strmejch skal. Co chvíli bylo vidět zalovit štiku nebo okouny. Čert ví, proč zrovna tady se jim to s tím mrazem tak líbilo. Na to budu určitě vzpomínat, jak jsme se s Hrobníkem vyhecovali. I když ani jeden z nás tady příliš nezaskóroval.

Ryby

Opět jsme s tátou zavítali na kaprodrom v Roudinici. Tentokrát se nám ale, příznačně k celýmu roku 2020, dařilo ze všech našich návštěv nejméně. Zaznamenali jsme jednoho kapra za 4 dny. Z mého feederování na Hradecku nevyčnívá snad nic, co by stálo za nějaké významená zaznamenání. Několik hezkých kaprů jsem vylovil přímo ve městě. Tradičně se mi dařilo zjara na Orlici. Jako zajímavost bych možná za rok 2020 mohl uvést líny, na které jsem měl docela štěstí. Jednoho moc pěkného jsem vylovil pod splavem v Předměřicích a několik dalších pak na Jesípku. Dařilo se mi docela i na podzim při mé návštěvě Plačického písníku, ale ani počtem ani velikostí úlovků se nejednalo o nic rekordního. Zajímavostí roku byl možná jen bolen, který mi při jednom podzimním chladným víkendu vzal robin red peletu na Labi pod Vysokou.

Technika a náčiní

Pro Roudnici jsem se nově vybavil kaprovým cajkem. Pořídil jsem si jeden tvrdej 3,5 liberní Sonik a jeden měkčí Sportex. Vybavil jsem to navijákama, novým pouzdrem a tak vůbec. No prostě, abych furt nemusel Vojtu otravovat s vypůjčováním. Cajk skvělej. Z toho Soniku to lítá jak střela. Bohužel se nám ty pruty nepodařilo pořádně prověřit nějakým pěkným, těžkým úlovkem. No snad v příští sezóně 2021, na kdy už máme dohodnutej s tátou kaprařskej tejden na vedlejší pískovně Stará voda. Táta už je od letoška v důchodu, tak objednal rovnou celej tejden 😛
Muškařská výbava ovšem zahálela. Z mejch feederů jsem odchytal pár jarních vycházek s vynikajícím Accolytem Ultra feeder. Tenhle prut je skvělej zjara a na podzim. Je tak lehoučkej do ruky a ty souboje s kaprama… Pětapadesátníka kapra na 12tku monofil není problém zdolat. No, to bych přál každýmu zažít. Tajně si pohrávám s myšlenkou do příštích sezón, že bych si od nich pořídil i ten tvrdší. Ta značka se mi fakt začíná líbit.

2020 za námi, je tu 2021 – achjo

Máme za sebou už prvních pár měsíců roku 2021. Zima byla docela výživná. Sněhu jsme měli snad tři neděle kupu i tady v Hradci. Mrzlo, sněžilo, no změna oproti loňsku. S Hrobníkem jsme byli i dírkovat na Rybárně. Bohužel 2021 začal tam, kde 2020 skončil a s tou bandou tupejch měkýšů co tomu tady v tom státě velí nevidím moc pozitivní perspektivu ani pro rok 2021. Kéž se nějaké malé světlo na konci tunelu objeví. Třeba v podobě prvních pěkných jarních vycházek. Už se na to těším. Vezmu kameru a něco pěknýho zase pod vodou natočím. Chtěl bych se taky letos vrátit na Hromkovy mokřady do Lípy. Vezmu tam na zkoušku svůj kaprovej cajk před tou Starou vodou a trošku to prověřím. Hlavně už ať je venku sluníčko a já vyrazím k vodě. Snad mi to naše malá princezna dovolí 🙂

Letní forma jako hrom

Standard

Nevím jestli je to zrovna nejvhodnější název pro článek, kterej se chystám napsat. Ale facebookový příspěvky s hashtagem #LetniFormaJakoHrom mě letos v létě fakt bavily. Je to asi to, co si z letošního léta budu pamatovat, protože jinak bych si tuhle sezónu mohl ze svýho rybářskýho životopisu s klidem škrtnout. O nic bych nepřišel.

Léto 2020 se ze zpětného pohledu jeví přeci jen trošku normálnějc než to šílený jaro s čínskou chřipkou a ještě šílenější zima a vánoce. Snažil jsem se chodit k vodě, co to jen šlo. Většinou jsem navštěvoval svá oblíbená místa na Jesípku, na Labi a na Orlici ve městě. Na Jesípek jsem často brával jen krátkej proutek se splávkem a jel nalehko na kole. Klasika Jesípek. Hromada sumečků, tu a tam malej línek, nebo kapřík ze stulíků. To mě bavilo. S feederem bych asi co chvíli váznul někde o větve nebo o stulíky, ale se splávkem to byla zábava.

Náš tajnej flek s molem zůstal bohužel celej rok zavalenej spadlým stromem a nějak jsme s kolegou Vojtou nenašli síly ho obnovit. Několikrát jsem navštívil místa okolo. Nezklamala. Zejména s odcházejícím létem to tam bylo fajn. Letos oproti loňsku léto dost propršelo. Korytem se tak často valilo tolik vody, že to s feederem nemělo cenu ani pokoušet. Ale přeci jen se mi právě nedaleko našeho mola v jednom takovým silným proudu docela dařilo.

Sluníčko už bylo ten den spíš podzimní a foukal studenej vítr. Voda vysoko nad normálem. Možná i naše molo by bylo ten den pod hladinou. Seděl jsem nedaleko, asi o sto metrů dál po proudu od mola a feeder házel podle břehu, kde proud přeci jen tolik nehnal. Krmítko s česnekovou směsí říznutou chlebovou strouhankou si přeci jen pár ryb našlo. Mezi několika cejny a cejnky, které bych tu čekal, jsem zdolal i pěknýho půlmetrovýho kapříka. To byl v rozvodněným proudu moc pěknej souboj. A dokonce, a to nejspíš čirou náhodou, i na rohlík zaseknutýho bolena.

Velká voda v řece v létě mě nutila navštěvovat nový místa nebo místa, kam často nechodívám. I několikrát během léta se stalo, že například k Jesípku se kvůli zvýšené hladině Labe nedalo vůbec dostat. Voda byla vysoko nad úrovní holínek. Obcházel jsem tak slepý ramena kolem Orlice – bez úspěchu. Párkrát jsem byl na Plačickým písníku. Tam se mi trochu dařilo až s podzimem.

Byl jsem tam jednou o víkendu ráno, když se nad hladinou válela už taková ta hustá podzimní mlha. Zkoušel jsem podle břehu ulovit nějakou nástražní rybku, že bych se pokusil o dravce. U břehu se ale nehnula ani ploutev. Asi dvacet metrů ode mě měli dva chlapíci rozložené kaprařské ležení. Každej dva pruty na stojánku a co chvíli metali do rybníka kobrama a lopatkama boilies a kukuřici. Asi po půlhodince marnýho snažení o nástražní plotičku, jsem to vzdal a nahodil feedery s modrou česnekovou směsí na krmítku. Jeden method a druhej s průběžkou. Nejdřív to nevypadalo na nějakou velkou akci. Asi hodinku se nic nedělo. Pak se ale zvedla mlha, sluníčko začalo hřát do hladiny a to vyhnalo asi i kapry, aby se šli ještě naposled před zimou vyhřát. Začli mi brát k mému překvapení na prut s průběžkou. Na method ani ťuk. Ten už byl možná hozený moc daleko. Průběžku jsem měl přibližně v poloviční vzdálenosti od břehu než měli nahozeno kolegové kapraři vedle. Během hodinky se mi podařilo zdolat pět kapříků. Spíš menších. Největší mohl mít k 50 cm délky. Chlapci vedle asi stražili na něco většího, ale žádnou akci jsem z jejich tábora neslyšel.

Když byla voda na normálu, chodil jsem jsem na Labe. Zašel jsem párkrát pod Předměřickej splav. Taky na svoje kasický místo na Orlici ve městě za zimákem. Tam jsem natočil krátký letní video. Je na něm vidět hromada cejnů, kteří okamžitě větří voňavej šrot. Prakticky hned jak dopadne do vody, jsou u něj. Větší kuličku zkouší několikrát ukrást tloušti nebo kapřík. Jednoho se mi tam taky podařilo zdolat.

Přátelé, co říct k mému rybářskému létu 2020. Krátce snad jen, že se mi v něm nedařilo o nic líp než za celej rok 2020. A to ani na peletu – tu červenou 🙂 Rok 2020 bude ale i tak pro mě nezapomenutelnej. A o tom zase jindy.

Karma je zdarma?

Standard

To je ale tužka! Neuvěřitelná tužka, co teď poslední dobou chytám. Nedaří se mi vůbec, ale vůbec nic. Kam přijdu, je to průšvih. Je to tak, musel jsem někde někoho pořádně namíchnout, protože jinak si neumím vysvětlit tu nehoráznou smůlu, co mám poslední dobou na rybách.

Koronavirové jaro bylo na rybách docela slibné. Chodil jsem hodně na Jesípek. Cesta podle Labe je kvůli cyklostezce zavřená a tak jsem měl vždycky pobaleno jen pár věcí na záda a jezdil jsem na kole. Podařilo se mi přemluvit nějaké ty líny, i několik kapříků jsem vylovil. Potkal jsem na Jesípku taky pár místních domorodců. Vždycky jsem se slušně zeptal, jestli jim nevadí, že budu chvilku okupovat jejich flek. Nebyl to nikdy problém a naopak jsme nejednou fajnově probrali všechno kolem rybařiny a místních podmínek. Docela se mi dařilo i na Orlici, kde mi zjara tradičně brali pěkní kapříci. Ale pak to najednou přišlo.

Měli jsme naplánovanou s tátou dovolenou na Roudnici. Víkend před odjezdem, jsem ještě provětral feeder na Labi ve městě. Ani tady to ještě nenasvědčovalo žádnou blížící se agónii. Náznakem sice pro mě mohla být rodinka, která si přišla zrovna k místu, kde jsem seděl házet s dětmi do vody kameny a šišky. Když jedna proletěla asi dvacet centimetrů od mojí hlavy, otočil jsem se na ně s patřičně vypovídajícím výrazem ve tváři. Řekl bych, že to pochopili, omluvili se a přesunuli se sto metrů dál po proudu. Přímo v centru jsem ale vytáhl moc pěknýho kapřího chlapáka skoro k 60 cm délky. Druhý den jsme vyráželi s tátou na kapry na Roudnici. Dlouho jsem se už na tu dovču těšil. Opět vybaveni několika desítkami kil návnady, dorazili jsme do chajdy a nahodili. Když se do druhého dne na signalizátorech nic nedělo – rozuměj vůbec nic, ani náznak záběru, trošku jsme znervózněli. Obešel jsem místa okolo nás a ptal jsem se jak jim to okolo jde. Posádka o dvě místa od nás mi sdělila, že nic moc – za dnešek jen asi 8 menších kaprů kolem 10 kil váhy 😮 To bylo znamení, že s naším flekem je něco špatně. Ano, bylo. Seděli jsme v parných letních dnech na místě nad největší hlubinou celého jezera. Smůla! Přesměrovali jsme tedy naše pruty a krmné zóny co nejvíc napravo, co nejvíc ke břehu, co jsme dohodili. Ani s touto změnou taktiky, ale žádná závratná změna nenastala. Za tři dny na pískovně jsme ve dvou zaznamenali pouze jediného kapra! Nic moc, vám řeknu.

Nasazený standard z Roudnice mě bohužel od té doby provází vlastně kamkoli se vypravím. Tu a tam se sice naskytne nějaký záblesk naděje, jako byl třeba moc pěkný lín, kterého jsem vytáhl pod splavem v Předměřicích, ale vesměs moje poslední vycházky k vodě nejsou ničím, co by stálo za zaznamenání do blogu nebo něco, o čem bych chtěl psát domů.

 

Zajel jsem se podívat na naše oblíbený místo, kam jsme vloni dost chodili s kolegou Vojtou. Projel jsem rozbahněným polem, po louce k našemu fleku a ejhle. Na námi vloni opravený molo spadl při jarních deštích strom. Molo totálně zavalené větvemi, palety rozesazené, místo zarostlý kopřivama a mlázím. No tak tohle bude chtít vydatnější brigádu než vloni. Navíc po bouřkách minulý týden sahá teď voda dobře 40 cm nad hranu mola. Hnědá voda se žene korytem. Ne,
tady se teď opravdu chytat nedá. Kdoví jestli to ještě vůbec dáme dokupy.

Něolik dní na to jsem vyrazil na Jesípek na kole. Osvědčené místo, řeklo by se. Bohužel jsem ale podcenil záplavy na horní Orlici, které zvedly i Labe pod soutokem, takže přístupové cesty k Jesípku byly přes metr zaplavené vzedmutým Labem. Sedl jsem si tedy na opačnou stranu slepého ramene. Fajn místo ve křoví. Nezaznamenal jsem přátelé jediný záběr! Jen těch slimáků nalezlých do kyblíčku s krmením, že mě napadalo jestli je třeba ryby také nežerou, že bych je začal nahazovat na háčku.

„Musíš na stojatou vodu“, povídám si a vyrazil jsem na Rusecký písník. Obloženo auty. V každém volném místě rybář. „Takový nával, to tu ale musí náramně brát…“. Věděl jsem o jednom místě v rákosí, kde jsem chytal vloni. Bylo tam volno. Nahodil jsem a za celé odpoledne jsem měl, hádejte…. nula záběrů. Klasický feeder s průběžkou, method feeder, kukuřice, červi, žížaly, rohlík, malé boilie… NIC!

„Tak zkus úplně nové místo“, řekl jsem si a zajel na písník Pod Radary, který už na stránkách hradeckých rybářů není označen jako malá voda. Dlouho to tak bývalo. Už od pohledu málo navštěvovaná menší pískovna. Vyšlapaných míst jen pár, hodně rákosí a větví sahajících do vody. Tu a tam vykukuje nějaký ostrůvek. Zajímavé místo. „Pokud to bývala dlouho malá voda, ryby tu být musí“, předpokládal jsem. Omyl. Dal jsem tomu dvě šance. Obě s nulou. A to nejen ve score úlovků. Rovněž s nulou ve score záběrů!

Asi jsem se tím feederovým rybolovem namlsal, že se vždy alespoň něco na špičce děje. Tentokrát už několikátý pokus prakticky bez kontaktu. Co dělám špatně? Koho jsem kde naštval? Jestli tomu nedávám dost srdce, nebo nevím. Nepřipadá mi, že bych dělal něco nějak zásadně jinak, než jindy. Možná bych se někde měl vyplatit nějakým odpustkem. No tak třeba to bude tenhle článek. Achjo. Asi to chce prostě jen vytrvat. Jen co padne hladina Labe a Orlice po povodních zpátky do normálu, obejdu známý fleky a zkusím to tam. Já to zlomím!

Feeder za časů cholery

Standard

Odpusťte mi, moji čtenáři, trošku lacinou parafrázi názvu slavného románu Gabriela Garcíi Márqueze, ale situace, kterou dnes okolo nás máme nemá v našich časech obdoby. Bohužel se obávám, že bychom si na podobné stavy měli pomalu začít zvykat. Jo jo, příroda se na nás zlobí za všechno, co ji vyvádíme a dává nám to hezky sežrat. Zatím tedy jen po troškách. Dost filozofických úvah na začátek a zpět do naší současnosti. Je to všechno tak neuvěřitelný, až si to tu musím napsat.

Mory, španělský chřipky, cholery a další moribundusy, který si někteří z nás pamatují z učebnic dějepisu? Nebo SARSy, Eboly a Ziky, který přešly tak nějak vedle nás? To všechno dnes přebíjí novodobá, digitální, čínská chřipka Covid19, naštěstí tedy ne tedy naštěstí počtem mrtvých. Mediální obraz aktuální globální epidemie a dopad současných opatření je už ale dneska bezprecedentní. Myslím, že všechny generace, které jsou ještě dnes na živu toto ve svých životech nepamatují. Život stojí, kultura stojí, sport se nekoná, hranice jsou zavřené a lidé pořádají soutěže v počítání slova „koronavirus“ v televizích zpravodajských relacích. Valná většina z nich není nemocná. Přesto venku solidárně všichni nosí ochranné roušky přes nos a pusu a šijí je jeden pro druhého doma na koleni. Do obchodů, které zbyly otevřené se chodí nakupovat jídlo a drobné nezbytnosti na etapy. Ráno důchodci a po zbytek dne ostatní. Je nařízeno nevycházet. Povolené jsou cesty do práce, za obstaráním rodiny, ale co hlavně – do přírody. Ano přátelé, na ryby se může.

Venku je tak pěkný jaro, že by byla škoda nejít. Bohužel jsou zavřené rybářské prodejny, takže červy je třeba nahradit vařenejma kroupama. Sám jsem shodou okolností koupil dva kelímky červů ještě před karanténou, takže jsem je vzal s sebou a vyrazil na Orlici. Venku sluníčko, krásnejch 15 stupňů. U vody překvapivě moc lidí není. Tedy alespoň ve čtvrtek odpoledne. Dokážu si představit, že o víkendu to bude jinej cvrkot. Co taky mají chlapi dělat? Hospody jsou zavřený, na výlet s rodinou není pomalu kam vyrazit a beztak je nařízeno zůstat doma. Usedám na svůj oblíbenej flíček a do vody už letí průběžka s voňavým krmením, které jsem ještě vyšperkoval panákem rumu a na háčku kousek sušeného rohlíku a tři červi.

Orlice opět nezklamala. Prakticky hned se začli hlásit kařpíci. Tu větší nebo menší, ale aktivita se dostavila prakticky okamžitě. Zkouším měnit nástrahy z rohlíku na kukuřici a malé boilie. Všechno funguje. Kapříci už mají jarní apetýt.

Nahodil jsem do vody taky podvodní kameru s nástrahou v podobě panáčka z malého boilie. Chtěl jsem se podívat jaká je takhle zjara pod hladinou aktivita a jaké ryby přiláká malinká kulička v příchuti „máslová hruška“. Voda je krásně čistá. Ještě zimní. Není dost teplá na to, aby v ní rostly zelené řasy nebo sinice. Zároveň stále dost proudí. V řece je pořád ještě dost sněhové vody. Kolem nástrahy se samozřejmě první objevili cejni a vytrvale si s ní pinkali. Tu a tam ji nějaký z nich ocumlal, ale byla na ně příliš velká, aby ji mohli zhltnout a já zaznamenal záběr. Dokonce se mi podařilo natočit i ježdíka, který přijel zkontrolovat okolí a kterého jsem nikdy z vody nevylovil. Překvapením pro mě byl také malý bolen, kterému zjevně boilie taky vonělo. Malý kapřík zase poctivě za nástrahu zatáhl. Ale vylekal se, jakmile ucítil protitlak. Všimněte si schválně jak rej cejnů doslova zatluče svou aktivitou nástrahu do bahna. Ve videu jsem tuhle část zrychlil a zvýraznil místo nástrahy. I přesto, že je už vlastně pohřbená, se ji podaří jednomu z nich zase vydolovat, aby ji mohl ocucat. Musí bejt pěkně silně cejtit, že si ji najdou i v bahně.

U vody bylo opět krásně, jako vždy. Pohledem na hladinu a teplem jarního sluníčka se až člověku nechce věřit, co se všude okolo děje. Tak snad to ve zdraví přečkáme a brzy zase budeme moct zajít třeba na pivo probrat všechny ty úlovky. Prozatím nám všem hlavně pevné zdraví a ať nám aspoň ta rybařina dokáže udělat radost!

Co mě potkalo v roce 2019

Standard

Tak jsem si konečně našel chvilku, abych trochu shrnul svůj rybářskej rok 2019. Dal jsem si trochu na čas, ale přeci jen si tu to tradiční vzpomínkové okénko dovolím.

Statistika

Ať počítám jak počítám, za rok 2019 jsem byl u vody 57 krát, a to je skoro o 20 vycházek méně než rok předtím. Předloni to byl jen můj pocit, že jsem tak často nebyl u vody. Vloni už to byla realita. Znovu jsem nejčastěji docházel na domácí Labe 31 a první vycházku jsem zapsal až 3. března. Poslední pak 31. prosince, kdy jsem vyrazil na umrzlej splav vláčet. Byla to teda pěkná klouzačka a rybu jsem neviděl. Celkem jsem v roce 2019 zapsal 10 ryb, z nichž vítězem byl fantastickej 4 a půl kilovej candát z Rozkoše.

Revíry

Tradičně nejvíckrát jsem měl v papírech napsanej domácí revír Labe 31. Chodil jsem hodně na Jesípek. Párkrát jsem byl i pod Hučákem a na Pláckách. Několikrát taky na Správčáku. Revír Labe 30 je pak těsně v závěsu, a to především díky návštěvám našeho „tajnýho“ fleku. Trošku jsme tam s Vojtou vloni vyspravili molo, ale nevím jak to přežije letošní zimu. Strom ze břehu se pořád víc a víc naklání do vody, takže možná už v roce 2020 tu budeme mít smůlu. Časně zjara a pak zase před vánoci jsem tradičně vyrazil na Orlici a několikrát přes léto na ni chytal i ve městě. Pár návštěv ve Stanovicích s muškou, pokusný výpravy na Labe do Pardubic a na Orlici pod Týniště, potom pětkrát Rozkoš a jarní vymrzlá výprava s tátou na Roudnici. Speciálním revírem byl pro mě vloni hradeckej Stříbrňák. Chytal jsem tam dvakrát zjara jako přípravu na method feederové závody, které se nakonec nekonaly. Ale i tak to byla zajímavá a fajn návštěva. Další speciální návštěva byla na Metuji v pekelským údolí, kde mi Jedna na mou rozlučku se svobodou domluvil jedno večerní chytání duháků.

Ryby

Na kaprodromu v Roudnici to vloni zjara nebyla taková jízda jako rok předtím v létě. Ryby byly po zimě ještě dost ospalé, ale i tak táta chytil svýho životního kapra o váze 20 kg a já ještě o kilčo těžšího jesetera. Z roku 2019 si budu asi nejvíc pamatovat úlovek kapitálního candáta z říjnové Rozkoše. I když byl zaseknutej více méně náhodou, bylo to nádherný překvapení. Na Stříbrňáku mi zjara brali pěkní barevní kapříci. Moc hezky jsme si zachytali kapry i na Rozkoši v létě s Hrobníkem. Byl rád, že může nějakej ten úlovek taky doma prezentovat ženě. V záři jsme pak trefili fantastický kapří nedělní dopoledne s Vojtou na Plačickým písníku, kdy nám brali půlmetroví kapři na hod, že jsme nestihli ani rozložit druhej prut. Krásný jeseny a podoustve jsem tradičně potkal na „tajným“ fleku. Tam je to jejich místo. V létě jsem pak vytáhl několik pěkných kaprů a pár obrovských cejnů u i na Správčáku. Chytání tady bylo fakt specifický. Obrovská hloubka, průzračná voda a chytání na délku prutu od břehu. Labskou sezónu jsem uzavřel slunečnou říjnovou nedělí na náplavce v centru města. Moc pěkný chytání s krásnejma říčníma kapříkama.

Technika a náčiní

První ostřejší test novýho Accolyte Ultra Feederu jsem provedl na jaře na Stříbrňáku. Prut, ač velmi subtilní a slaboučký konstrukce, fantasticky vede a je extrémně citlivej. Použil jsem ho pak znova před vánoci na Orlici a zdolávačka kaprů s ním je skvělá. Nechal jsem se vyhecovat a přihlásil jsem se na method feederové závody, které se měly konat právě na Stříbrňáku koncem května. Nechtěl jsem podcenit přípravu, a tak jsem si pořídil povolenku i na soukromej Stříbrňák, abych to tam všechno vyzkoušel. „Tréningy“ byly moc fajn. Chytal jsem podle pravidel pouze na method krmítko s umělejma nástrahama a kapříci spolupracovali moc pěkně. Ze závodů nakonec z organizačních důvodů sešlo, ale i tak jsem si na Stříbrňáku pěkně zachytal. Většinu roku jsem k vodě nosil Preston medium Monster feeder a můj oblíbenej Mivardi Professional heavy feeder. Na Rozkoši i na Labi mi oba odvedly spolehlivej výkon. Na Roudnici jsem si opět půjčil Mivardi Nuclear Capr od Vojty, ale už jsem si řek, že si musím alespoň nějakou základní kaprařskou výbavu pořídit taky pro sebe. Tak uvidíme jak moc ji použiju v roce 2020.

Moje muškařský místo ve Stanovicích jsem vloni navštívil bez Hrobníka, ale zato jsem tam při jedné ze svých návštěv domluvil svatební mejdan ve Šporkově mlejně 🙂 Tak jako rybaření ve Stanovicích, i naše svatba tam proběhla skvěle, ale o tom jindy 🙂

Zkusil jsem si taky s Kubou lov na dírkách, čímž jsem vlastně začátkem ledna zahájil sezónu. Ale bylo to teda jen krátký nedělní dopoledne na rybníčku za Rybárnou.

2019 za námi, ať žije 2020

Zima je letos naprosto bez sněhu, mrzlo dohromady asi tejden. Na první pohled by se zdálo, že počasí rybařině přeje. Jo, jednou už jsem letos na rybách byl. Ale byla to spíš výjimka, kdy bylo víkendový odpoledne s troškou sluníčka a bez větru. Počasí je i tak dost na houpačce. Prší nebo silně fouká a v tom se mi přeci jen víkend u vody trávit nechce. Ještě je pořád moc krátkej den, abych mohl vyrazit v tejdnu po práci. Ale řádně otevřít sezónu se chystám tradičně na svoje narozeniny v půlce března, tak snad to půjde. Co se týče počtu vycházek, myslím, že letos skončím s ještě menším číslem. Chystají se na mě otcovské povinnosti a ty budou mít před rybařinou samozřejmě přednost. Věřím, ale že i na úkor menšího počtu vycházek mě něco pěknýho novýho čeká. Takže, ať nám zdraví přeje a ať to tahá i v roce 2020!

Vánoční kapřík

Standard

No už jsem myslel, že rok 2019 uzavřu a proškrtám políčka v papírech. Jenže v předvánočním týdnu bylo tak pěkný, skoro až jarní počasí, že nejít k vodě by byla velká škoda. Sluníčko, teploty okolo 10 stupňů a vánoční dovolená, to všechno mě vyhnalo ve čtvrtek dopoledne na Orlici. Rozhodl jsem pro osvědčené jarní a podzimní místo a vyrazil na pravého vánočního kapříka.

V báglu lehkej feeder prut, ve forpasovníku slaboučké návazce ze 14tky fluorcarbonu, červený kapří krmení říznutý rumem a solí no a samozřejmě nejosvědčenější zimní nástrahu – rohlík. Počasí bylo jak začátkem dubna. Sluníčko, bezvětří, no až jsem při vybalování musel shodit zimní bundu. Umíchnul jsem něco přes půllitru krmení, navázal svůj Accolyte Ultra feeder a na zhruba metr dlouhý návazec ze slabého fluorcarbonu navlíknul nejdřív pár červíků a zrnko kukuřice. Měl jsem trochu obavu, jestli v prakticky stojaté vodě Orlice, kde budu chytat, nebude metr dlouhý návazec až příliš. Ukázalo se, že vůbec ne.

Dvacetigramové krmítko bylo na jemnou špičku akorát. Zaklipoval jsem na přibližně 20 metrech gumičkou na cívku navijáku, nahodil 4 úvodní krmítka a usadil jsem se do křesílka. Když se po prvních 5 minutách se nic nedělo, přehodil jsem do stejného místa, obnovil kukuřici s červíkem a na druhý pokus už se zadařilo. Malý cejn předvedl na konec prosince poměrně slušný pohyb. Už zase letí krmítko s nástrahou zpátky do vody. Tentokrát jsem kukuřici vyměnil za malý kousek rohlíku na nitce. Tuhle nástrahu mám nejradši zjara, na podzim a v zimě. Vycvakávám si takové malinké rohlíkáčky přes zimu do zásoby ze zbylých den starých rohlíků. Usušené mi vydrží celý rok a nejvíc se mi osvědčily právě zjara a na podzim.

Na kombinaci rohlíku s červem už tahám něco většího, co mi ohýbá slaboučký prut do slušné paraboly. Voda je průzračná a v příjemném odpoledním sluníčku vidím už z dálky pod hladinou kapří ploutev. Pěknej, krásně barevnej kapřík, přibližně 40 cm délky. Vyvlíkám mu háček a pouštím ho zpátky. Vítěznou sestavu neměním a od té chvíle na kombinaci rohlík + červ bere jeden kapřík za druhým.

Velikost kaprů se střídá od 40 do cca 55 cm délky, což už je s jemný feederem a slaboučkým silonem poměrně adrenalinové zdolávání. Vzpomněl jsem si na svou návštěvu letos na jaře na Jesípku, kde jsem se stejnou sestavou nejdřív hodinu a půl koukal na špičku bez záběru, abych pak utrhnul dva poctivé záběry během 10 minut. Tenkrát se mi chlápek sedící vedle smál, že s 14 tkou kmenovým silonem jít chytat sem a teď zjara je bláznovství. Že on dává alespoň 20 tku. Jo jo, teď v zimě je přeci jen znát že kapříci, i když mají už slušnou váhu přeci jen ještě tolik nebojují.

Když jsem vylovil asi pátého kapra, přišli si sednout na místo vedle mě dva rybáři. Zdraví mě už z dálky a ptají se jak to jde. Odpovídám, že fajn a ukazuju posledního kapra, kterýho právě pouštím zpátky. Kolegové ho spokojeně pochválí a už sedají vedle a vytahují pruty. Koukám, že mají s sebou ještě sekyrku a pilku. Jsou to asi nějací místní a přišli si upravit fleky. Místo, kde sedím já je moc hezky upravené. Je vidět, že tu nedávno někdo byl pracovat. Přečnívající křoviny jsou ostříhané, suché větve sesbírané a poskládané na hromadě, nikde žádné odpadky. Po chvíli se ke kolegům vedle připojují další kamarádi. Během dalších několika minut se jich tam sejde snad deset. Mám trošku pocit, že jsem jim zkazil odpoledne, když jsem jim zasedl jeden z fleků, a tak je zdravím a volám, že jestli chtějí, ať si jdou sednout ke mě. Smějou se a prej že ne, že si pokejací a že stejně loví jen ti dva, co přišli nejdřív. Průběžně lovím další kapříky, přibližně stejné velikosti. Chlapi od vedle se postupně trousí ke mě a hodnotí úlovky. Kecáme o počasí, o tom jak berou, jak to tu jde, jaká je tu hloubka, co za nástrahy funguje a nefunguje, jaký budou vánoce, no aprostě tak.

Když jsem asi za další hodinku postupně vyházel svůj kbelíček návnady a vytáhl dalších asi 6 kaprů, pomalu jsem se začal balit domů. Trošku se rozfoukalo a dala se do mě přeci jen zima. Nojo není to žádný léto. Ještě si pár měsíců počkáme. Pozdravil jsem chlapy, popřál veselý svátky a poděkoval jim jak hezky ty fleky uklidili. Smáli se a loučili se se mnou se slovy, že jsem jim aspoň ukázal jak to tam dneska bere. Kéž by jejich fleky vydržely takhle pěkně pečované a uklizené co nejdéle. Já slibuju, že jim žádnou neplechu na těchhle místech neprovedu a kdykoli se tam vypravím, dohlídnu, že je tam všechno jak má být. Rok 2019 jsem definitivně uzavřel. Kapři brali v téměř jarním předvánočním počasí skvěle. Určitě bych si nějakého toho vánočního vzal domů, kdybychom už doma neměli jednoho přípraveného v lednici. Tentokrát bych z vánoční výpravy s prázdnou nepřišel.

Tak přeju vám všem, chlapům od Orlice i sobě, ať začne nový rok 2020 alespoň takhle pěkně jako ten letošek končí.

Poslední pěknej víkend

Standard

Byl to teď asi poslední pěknej víkend letošního roku. Měnil se čas na zimní, takže odteď je už s rybařením po práci utrum, a když se tak dívám do kalendáře na svůj program na následující měsíc, bylo to asi moje letošní rozloučení s rybářskou sezónou. No ale proběhlo více než důstojně.

V sobotu dopoledne jsem vyrazil na písník, kde jsme si minulej měsíc s kolegou Vojtou skvěle zachytali kapry. Krásní kousci nám brali. Samej čtyřicátník nebo padesátník, žádná násada. Nemělo tehdy cenu nahazovat ani druhej prut, jak to jezdilo. Tentokrát už bylo lístí ze stromů zase víc opadaný a ráno se nad hladinou válela typická podzimní mlha. Postupně se ale se sluníčkem zvedla a u vody bylo moc pěkně. Bohužel se ale tentokrát žádnej cvrkot navijáků nekonal. Kromě jednoho cejna jsem na dva feedery za celý dopoledne nezaznamenal vůbec nic.

V neděli jsem vyrazil na urban fishing přímo do centra města. Počasí odpoledne bylo opět nádherný, až jsem seděl u vody jen v tričku. Urban fishing má svoje specifický kouzlo. Prostě se člověk musí oprostit těch cyklistů, pejskařů a lidí na poobědový procházce, co vám proudí za zádama a pak je to vcelku fajn posezení. Rozhodně jinej druh rybařiny než na Jesípku, kam se člověk musí sápat blátem a skrz křoví. Odpoledne nezačalo nijak valně. Dobrou hodinu jsem seděl bez jedinýho záběru. Až se mi nechtělo věřit, že by tu nebyly žádný ryby. To přeci není možný. Tady v centru města se musí mít jak prasata v žitě. Jen těch rohlíků, co tu důchodci a dětičky s maminkama chodí házet kachnám 🙂 Asi za hodinku šla špice prutu k hladině mocným záběrem. Seknul jsem ale silon povolil a já vytáhl jen utrženej návazec. Vzal mi to asi nějakej větší kapřík. No ale sláva, aspoň něco tu žije. Netrvalo dlouho a přišel podobnej záběr. Ten jsem už proměnil a z pod příbřežní zdi jsem zdolal krásnýho labskýho podzimního kapra. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Letos se mi nejvíc osvědčily tři kukuřičky pod háček, podle rady kolegy Vojty, a tenhle styl praktikuju vlastně celý letošní léto. Osvědčily se i tentokrát a při každé změně na cokoli jiného včetně samotných červů se o nástrahu nepokusilo vůbec nic. Asi za další půlhodinku mi zabral ještě jeden kapřík, trošku menší než ten první. To už jsem ale měl skoro prázdno v kbelíčku s krmením a tak jsem to pobalil a přesunul se za ženou na do kavárny na pěší zónu 🙂

Víkend byl prodlouženej kvůli státnímu svátku až do pondělka a tak jsme se domluvili ještě s tátou, že půjdeme v pondělí uzavřít sezónu na Rozkoš. Posledně se nám dost dařilo. Aktivity bylo hodně, i když převážně od malinkejch násadovejch kapříků. Tentokrát byl ale od rána klid. Táta s jedním záběrem, já bez. Po přibližně hodince přesnýho zakrmování se mi teprve začli ozývat první kapři. Nástraha opět v podobě 3 kukuřic pod háčkem, nebo jen prostě jedné na háčku v kombinaci s červíky, bodovala. Během další hodiny se podívalo na břeh asi 5 kaprů přiblitžně stejný velikosti, kolem 40 cm. Tatík pořád stále jen s jedním záběrem. Divný. Přitom nenahazoval nijak extra daleko nebo blízko. Nevím, prostě ten feeder tentokrát bodoval nějak víc.

Dustojným uzavřením letošní sezóny a zároveň mou rybou roku se ale stal čtyřkilovej candát, kterej se mi omylem připletl k jednomu z mejch feederovejch prutů. Po vcelku nepatrným záběru jsem přiseknul a na konci vlasce byl cejtit poměrně silnej protitlak. Žádný škubání hlavou jako od malejch kaprů. Pěknej kousek ryby. Pomalu se blížil ke mě a teprv když jsem při břehu zahlídl podlouhlou siluetu pod hladinou, bylo mi jasný, že se nejedná o malýho ani o velkýho kapra, ale o pořádnýho candáta. Tatík už spěchá s podběrákem a podebírá třičtvvrtě metru dlouhej a přes čtyři kila těžkej kousek. Malej háček s trojkukuřičkou má zapíchnutej těsně vedle zubatý tlamy. Musel se připlést k háčku zrovna ve chvíli, kdy se o ni pokoušela nějaká malá plotička a místo ní jsem zasekl jeho. Náhoda nad náhody, klika všech klik, ale ryba nádherná. Takhle velkýho candáta jsem v životě na háčku neměl a troufnu si říct, že dalších 30 let mít nebudu. I když jsem zrovna na dravce to ráno necílil, zážitek to byl teda perfektní. Vedle všeho taky důkaz toho, jaký ryby se dají v Rozkoši potkat.

Ještě po přibližně další hodinku jsem pokračoval v podobným kapřím tempu a pak najednou jako když utne záběry přestaly. Až do dvanácti hodin, kdy jsme se pomalu sbírali domů jsme na další pěkný kapry ani nic dalšího už nenarazili. Mně to už ale ani snad nevadilo. Čtyřkilovej candát dalece předčil moje očekávání od pravděpodobně poslední vycházky tohohle roku. Třeba se ještě letos k vodě dostanu a na nějakej pěknej kousek ještě narazím. Uvidíme, rok zatím ještě nekončí.

Rozlučka se svobodou

Standard

Tak už došlo i na mě. Svatba. Jsem asi poslední z toho našeho slavnýho Bierbauch teamu. Tak co, no. Zastávám názor, že najít ženskou svýho života není žádnej Závod Míru a spurtařský nebo vrchařský prémie se za svatbu neudělujou.:) Ke svatbě samozřejmě patří řádná rozlučka se svobodou. Ta je v rukách svědka. Nejblížšího kámoše ženicha. No tak kde jinde by měla bejt než na našem oblíbeným Radimově srubu. Předem jsem avizoval, že bych si nejvíc přál malou, pohodovou akcičku s kytarou, něčím dobrým na gril a pár pohodovejma kamarádama. No a těch 80 nejlepších známejch může dorazit až na svatební mejdan. Dál, že netrvám na striptýzu ani ohňostroji. Ono totiž na srubu, kde není voda ani elektřina, by stejně na ten striptýz bylo u táboráku dost blbě vidět. Notabene tu, která by byla ochotná trmácet se kilometr do lesa, aby před bandou v maskáčích tančila v negližé u ohně, snad ani nechci vidět nahou 🙂

Sešli jsme se na srubu jako obvykle odpoledne. Na grilu masíčko a Radim se tváří tajemně, protože samozřejmě jako každej správnej svědek ženicha má pro něj na rozlučku se svobodou připravený nějaký to překvapení. Nesnáším překvapení, ale naštěsí Radim prokázal, že jsem si ho za svědka vybral správně. Zná mě.

Za chvíli dorazil Jenda. Jenda je skvělej rybář, muškař. Letos mi neustále tvrdí, jak na ryby nemá čas a má ostudně málo zápisů v povolence. Taky se před dvěma měsícema ženil 🙂 Chodí bičovat náchodskou pstruhovou Metuji, kde jsem i já jako kluk lovil na mouchu lipany a potočáky. Jenda na zádech batoh a v ruce mušák. „Jee Jendo, půjdem na ryby?“, halekám na něj, když jsem zahlíd složenej prut. Myslel jsem, že to půjde Jenda zkusit s muškou dolů pod chatu, abysme si mohli hodit večer nějakýho toho duháka na gril. Ale Jenda se tváří ještě tajemnějc než Radim, „však počkééj.“

Vilda mezitím rozbalil drona a už pokládá na trávu starou deku a buduje přistávací plochu. Všichni koukáme, študujem tu vymoženost a jako správný ajťáci se ptáme na každou technickou drobnost a hovadinu. Vilda se dme pýchou, jak nás jeho super hi-tech dron z Ameriky zajímá a jak může popisovat a vysvětlovat každej pixel rozlíšení kamery, kapacitu baterie, kde všude po světě lítal, co všechno natočil, a tak dále, a tak dále. Vilda startuje. Za chvíli dron zmizí z dohledu i z doslechu. Koukáme na mobil na Vildově ovládacím panelu. Dron točí údolí Metuje, louky, západ slunce. Stoupá, prolitává nad horizontem a zase klesá.

„Jdem do hospody“, velí Luboš. Sbíráme se. Jenda bere prut a bágl. Cestou dolů k řece se Radim s Jendou a Lubošem jakoby nenápadně ujišťujou, že ta kapela je na večer do hospody objednaná, že to jako platí a že country dneska bude. Samozřejmě nenápadně, abych je slyšel 🙂 Přišli jsme ke kiosku. Kolem sedí pár štamgastů a nějakej ten cyklista. Údolí Metuje už začíná chladnout, sluníčko je už nízko. Mezi štamgastama sedí, jako obvykle, Jendův bratranec. Je to snad ještě větší machr muškař než Jenda a v Metuji tu zná každej kámen. Jenda sundává batoh a vybaluje broďáky, vestu a rozbaluje prut. „Jdeš chytat, vole“, kejvne na mě. „To nejde, dyť nemám pstruhový papíry,“ odpovídám. „Ale já jsem ti to domluvil s hospodářem, dneska můžeš“, povídá Jenda a všichni se smějou, včetně místních, kterejm už od ostatních bylo vysvětleno, o co tu dneska jde. Jendo, paráda. Díky, to je fakt překvápko, který beru. Potěšils. Ty i Radim, kterej to beztak vymyslel. Nemůžu se dočkat a soukám se do holínek. Jenda zatím navazuje mouchy. „Kam to má tady Péca jít zkusit?, houknul Jenda na bratrance a ten ukázal na tůňku kousek nad kioskem, že tam to prej stopro půjde. Luboš zatím objednává pivo a Vilda startuje dron. Dneska to teda bude pro místní pěkný představení. Lezu do vody a čučí na mě banda kamarádů s půllitrama v rukách a snad všichni místní štamgasti, jak že to tedy přespolnímu mistrovi půjde.

Chvilku zkouším posílat mouchu po splávku pod kioskem. Něco malýho mi do ni drbne, zableskne se pod hladinou, ale záběr to není. Přesouvám se vejš po proudu do tůně nad splávkem. Stojím v rozbahněný mělký straně zátočiny a posílám mouchu po druhý straně hlubokou vodou podle břehu. Obecenstvo se postupně odebralo s půllitrama zpátky do kiosku, protože přeci jen pro každýho není rybaření tak záživnej sport na koukání 🙂 Asi na desátej nához je tu záběr. Šňura škubne a já cejtím mezi prsty pořádnej protitah. Měkkýmu muškařskýmu prutu už se třepetá špice. Potahuju nejdřív rukou, ale je to teda pořádná síla. Tohle nebude žádnej drobek pstruh. Už navíjím šňůru navijákem a sahám na záda po podběráku. Pstruh skáče z vody a pěkně tancuje. Je to teda chlapák. Takovýho jsem už dlouho neviděl. Vytahuju do malýho podběráčku krásnýho duháka. Hvízdnu na Jendu. Ten vyvylený voči, že se mi fakt podařilo něco zapřáhnout běží ke mě. Zírá na pstruha a vytahuje z kapsy jeho vesty, kterou mám já na sobě metr. Krásnejch 36 čísel. Za takovouhle míru by se nemusel stydět lecjakej tloušť, který chytám tady v Hradci na feeder. Nádhernej pstruh. Všichni včetně štamgastů se seběhli a koukaj. Parádní akce, kdyby se už nic víc dneska večer nestalo, tak mi to stačí. To jsem fakt nečekal. „Však to jdi ještě zkusit,“ pobízí Jenda.

Jdu zpátky na stejný místo. A vedle mě se do vody souká v holínkách jeden místní rybář, kterej v kiosku nechal pivo pivem a jde to taky zkusit 🙂 Házíme oba přibližně do stejnejch míst. Za chvíli má záběr. Podobnej kousek. Duhák. Za dalších asi deset minut zase záběr u mě. Znova podobná velikost. Souboje to jsou teda neuvěřitelný na tom lehoučkým měkkým prutu. Muškařina je nádherná disciplína a ještě když se podaří takhle pěkná ryba. Uplynula asi půlhodinka. Místní borec má tři zápisy a už se šplhá bahnem ven z vody. Já ješě chvilku bičuju vodu. Podařilo se mi ještě jednoho duháka zaseknout. Tancoval ale tak divoce, že se při jednom výskoku vyvlíknul z háčku. Nevadí. Byl to skvělej zážítek. Spokojenej vylejzám z řeky a těším se, že si dám s klukama pivo.

No a oni fakt přicházejí muzikanti. Ono se tu nakonec fakt dnes večer bude hrát. Je to tak, za chvilku už jsou zevnitř ze stánku slyšet kytary, basa a zpěv. Jdem si sednout dovnitř, něco s nima zazpíváme. Jsou tu sice ne kvůli mě, ale prostě tak normálně jako každou druhou sobotu v měsíci, ale to na výsledným efektu nic neubírá.

Moc děkuju chlapi za skvělou rozlučku se svobodou. Lepší jsem si nemoh přát. Dobrý kamarádi, sranda, muzika, rybaření. Díky Vildo, Lubo, Jendo a Radime a koukejte to na tý naší svatbě pořádně zapít – tentokrát na mě!