Nečekaný letní podvečerní urban feeder

Standard

No kamarádi, musím říct, že včerejší večer ve městě na Labi byl teda večerem z říše snů každého fanouška feederu. Takhle šťavnatou rybačku už nepamatuju hodně dlouho.

Poslední dobou se na ryby nijak často nedostávám. Nechce se mi mou drahou ženu nechávat na všechno doma samotnou. Naše nejmenší princezna přeci jen ještě vyžaduje dost intenzivní dohled 🙂 Využil jsem tedy dne, kdy naše starší víla, byla s babičkou a dědou v kempu na prázdninách a vyrazil na chvíli navečer s feederem na Labe. Dlouho jsem přemýšlel nad místem, a nakonec jsem se rozhodl nic moc nekomplikovat a zajet přímo do města na náplavku. Všechno se sešlo ještě tak, že mi zrovna v ten den přišel nový objednaný prut, a tak jsem vzal jen ten, abych ho řádně vyzkoušel.
Už delší dobu jsem si chtěl objednat nějaký kratší feeder než mých obvyklých 3,60 m s tím, že by se nemuselo jednat o nic extra citlivého. Šlo mi spíš o univerzálnost, a především kratší délku, která se mi bude hodit v místech s nižšími větvemi a menším prostorem pro nahazování. No, a tak volba padla na Daiwa Black Widow ve variantě 3,30 m. Kromě moc pěkného designu musím říct, že mě prut na první dotek zaujal i tím, že ačkoliv to není žádný slaboučký drobeček, rukojeť i první díl prutu jsou pocitově v ruce poměrně dost silné, je prut opravdu velice lehký a velmi pěkně vyvážený. Což jsem si potvrdil i když jsem na něj namontoval i nový naviják, rovněž řady Black Widow od Daiwy. Byl jsem zvědav, jak si povede u vody.

Dorazil jsem na místo kolem půl 6. Vzhledem k pěknému teplému letnímu počasí, bylo na nábřeží tradičně dost živo. Pejskaři, cyklisti, lidi na cestě z práce nebo na večeři, klasický podvečerní ruch. Sešel jsem z chodníku směrem k vodě, vybalil křesílko a namíchal krmení. Tentokrát jsem namíchal hrubší směs Lorpio Kapr Scopex-vanilka, tradičně po mém způsobu s plechovkovou kukuřicí a tentokrát i s trochou boosteru Krill od Mivardi. Z toho jsem měl upřímně, trochu strach. Smrad je to neuvěřitelný a ve spojení s vanilkovou směsí jsem k tomu neměl až tak důvěru. Výsledek byl nakonec zcela opačný.

Navázal jsem super jednoduchou montáž páternoster podle Gabora Dome, kterou jsem tu už několikrát referencoval. Mám ji rád, protože neobsahuje žádné karabinky, želízka, obratlíky a podobné, a tudíž ji lze extrémně rychle vyměnit nebo převázat, pokud dojde k nějaké nehodě v podobě utrženého koncového návazce nebo krmítka. Což se mi ten večer náramně hodilo. Vybral jsem si místo přibližně uprostřed řeky, lehce směrem po proudu ode mě, zaklipoval vzdálenost a zakrmil třemi krmítky. Při čtvrtém náhozu jsem na háček napíchnul 5 červíků a u této nástrahy jsem už zůstal celý večer.

Hlavně proto, že po několika nesmělých ťukáních do krmítka přišel záběr od prvního kapra. Netrvalo to snad ani 15 minut. Psal jsem novém prutu jako o na pocit poměrně silném kusu vybavení. I tento kapřík, který neměl více než 45 cm délky ho ale slušně prověřil, a prut se při zdolávání krásné ohýbal v celé své délce. Musí říct, že při zdolávání působí prut velmi jednolitě. Ohýbá a se pravidelně po celé své délce a zdolávání pomáhá celý jeho blank. Do nahazování je tedy třeba dát trochu více síly, než jsem zvyklý, ale to vychází z jeho kratší délky. Při šířce Labe v centru města mě tato jeho vlastnost nijak neomezovala.

K mému překvapení trend záběrů pokračoval pořád stejně dál. Čekání na další záběr netrvalo snad nikdy víc než 20 minut. Tahal jsem samé kapry, všechny podobné velikosti. Od 40 do 50 cm délky. Prut i ostatní výbava odolávala statečně. Dokonce jsem zahájil s návazcem na slaboučkém 14 mm fluorcarbonu a ten se mi podařilo utrhnout až s čtvrtým kaprem. Podle toho, jaké ryby mi zatím braly, přezbrojil jsem na silnější 18 mm fluorcarbonový návazec s pevnějším háčkem. Několik záběrů jsem neproměnil a jeden kapřík zajel u dna do nějaké překážky a utrhnul mi návazec až u kmenového vlasce. Převázal jsem tedy páternoster komplet znovu, což vzhledem k tomu, o jak jednoduchou montáž se jedná, byla záležitost několika desítek vteřin.

S přicházejícím soumrakem, jakoby se kapři už z mého krmného místa dost najedli a začali mi brát cejni. Jednomu, který si velikostí i váhou s kapříky nezadal jsem bohužel nebyl schopen vyndat háček, jak hluboko hltnul chuchvalec červů a musel jsem ho ustřihnout. Po třech hodinách lovu jsem měl vyházené všechno krmení z kbelíčku a bylo na čase pobalit. Vše jsem ještě zakončil nádherným jesenem, který byl myslím pěknou symbolickou tečkou za vydařeným feederovým podvečerem.

Celkem se mi ten večer podařilo vytáhnout 12 kaprů, několik cejnů velkých včetně jednoho obrovského matadora, pár cejnků malých a jednoho velkého jelce jesena. Byla to fantastická rybačka. Přesně tak si představujete, že by to mohlo vypadat, když jdete k vodě s feederem. Spousta akce na prutu, krásné ryby, i ty větší, silně bojující, spolehlivé vybavení, fungující nástraha i návnada. Je těžko říct, co všechno se ten večer sešlo. Jestli počasí, vhodné místo, dobře zvolená návnada, náhoda nebo štěstí? Možná asi všechno dohromady nebo od všeho trochu. Přeju každopádně vám všem, fanouškům feederu, ať zažijete co nejvíce takových podvečerů jako já včera.

Stats:

Datum: 1.8.2024
Čas: 17:30 – 20:30
Tlak: 1010 hPa – setrvalý
Teplota: 27 C
Počasí: Jasno, bezvětří

Prut: Daiwa Black Widow 11ft, špička 1 oz
Krmení: Lorpio Scopex Vanilka, booster Mivardi Kril
Nástraha: červi
Montáž: páternoster podle Gabora Dome, 1 m dlouhý koncový návazec

Poctivý feeder

Standard

Nedávno na Plačickém písníku mě potkali dva kluci z rybářské stráže. Chytal jsem tak, jako obvykle na tomhle revíru. Jeden prut daleko s method krmítkem a druhý s klasickou průběžkou nablízko u břehu. Když kluci přišli, měl jsem zrovna prut s průběžkou vytažený z vody, že budu dokrmovat a přehazovat a jeden z nich povídá druhému pochvalně: „Podívej čéče, to je klasika. Hezky feederový krmítko, šrot červi, žádný umělý granule, waftersky a method.“ No jakoby snad chytání na průběžku nebo paternoster bylo nějak na vyšší úrovni oproti buranskému methodu 🙂 Vzpomněl jsem si na tuhle příhodu, když jsem minulý čtvrtek zasednul k vodě u Týniště nad Orlicí s tím, že dneska si dám poctivý feeder. Klasický mírný úsek Orlice, těsně za soutokem Tiché a Divoké v nadjezí jsem vybral záměrně. Před pár lety, když jsem koketoval se závodníky, mě právě sem vzali na první „trénink“. Bylo to tedy asi o měsíc dříve, než jsem se zde letos vyskytl já, ale pamatuju si, že tenkrát jsem skončil s totální nulou a ještě zmrzlý. Cílem pro toto čtvrteční poledne byl takový lehce sentimentální návrat k mým feederovým začátkům a také zkusit si, jestli to tentokrát bude lepší.

Počasí bylo naprosto luxusní. Jasný, jarní den. U vody příjemná teplota, žádné vedro a vysoké lípy podle Orlice na jihozápadní straně za mnou slibovaly brzký stín, jakmile se slunce po poledni posune tímto směrem. Přijel jsem s dvěma feederovými pruty pokusit se tu chytit jakoukoli říční rybu. Měl jsem připraven svůj nejoblíbenější Preston Monster Feeder 3,6 medium, na který jsem uvázal průběžnou montáž s hranatým košíčkem a krátkým, přibližně 30cm návazcem. Váhu krmítka jsem nakonec zvolil 40 g, protože jsem chtěl tímhle prutem nahazovat až k druhému břehu pod převislé větve keřů a kmenový silon mi bral proud. 40 g krmítko ale celou montáž v pohodě udrželo u dna. Proud zde není nijak silný.

Na druhý prut, Trabucco Concept X Feeder 3,6 medium, který je přeci jen jemnější, jsem navázal super jednoduchý páternoster podle Gábora Dome. Mimochodem, tenhle páternoster mi přijde jako ultimátně jednoduchá a nejlepší páternoster montáž, kterou jsem kdy viděl. Nikdy jsem neměl problém s tím, že by se něco zamotávalo a v podstatě se jedná o dva dvojité uzlíky v sobě. Doporučuju všem. Jednoduché a funkční, tak to mám rád. Tak tedy na tento Gáborův páternoster jsem umístil 30g krmítko a dlouhý, cca 1 m dlouhý návazec s malým háčkem velikosti 12 na návazci o síle 0,14 mm. Narozdíl od prvního prutu s průběžkou, jsem tento s paternosterem chtěl nahazovat přímo doprostřed řeky, do proudu.

Rozmíchal jsem červené jahodové krmení, přidal trochu kukuřice z plechovky a kelímek červů. Měl jsem asi 2,5 l krmení. To musí na dvě, tři hodinky chytání stačit. Pečlivě jsem si zaměřil místo a zaklipoval vzdálenost. Do každého místa jsem si nahodil 4 krmítka směsi a s pátým hodem už nastražil na háček 5 červíků. Abych dodržoval pravidelnost v přikrmování, mám na hodinkách nastavený opakovaný odpočet na 7 minut. Vychází to tedy přibližně tak, že co 5 minut přehazuji. Zhruba ty 2 minutky mi trvá vytažení návazce z vody a přehození. Snažil jsem se tento aktivní přístup dodržovat u obou prutů, abych zjistil, ze kterého místa se ryby ozvou dříve.

Podle očekávání přišel první záběr po asi dvojím přehození a dokrmení z proudu. Z prostředka řeky se ozval první cejnek malý. Ze stejného místa jsem pak v krátké době vytáhl ještě další 4 skaláky. Druhé místo u břehu na protější straně zůstalo zatím bez aktivity. Obě místa jsem přikrmoval ve stejném tempu. Zatímco místo v proudu uprostřed řeky se celkem slušně rozjelo a za dalších několik minut z něj přišel jelec jesen a další dva skaláci, místo pod větvemi na druhé straně dobrou hodinu nevykázalo žádnou činnost.

Přibližně po hodině jsem z místa u protějšího břehu vytáhl pěkného velkého cejna. A ve stejnou dobu na druhý prut zabral moc pěkný orlický kapřík. Hned bylo znát, když jsem přiseknul, že se jedná o nějakou větší rybu. I když kapr nebyl žádný velikán, dal jsem si s jeho zdoláváním na čas, především vzhledem k jemnému prutu a návazci. Kapr to byl tedy dost ostřílený. Měl několik zásahů na hřbetě, nejspíš od volavky nebo kormorána a utržených pár šupin na boku. Vše jsem zadezinfikoval a kapra pustil zpět.

Místa se mi pěkně rozběhla obě. Od protějšího břehu začali přicházet skaláci a cejni. Na chvilku jsem změnil nástrahu na tlačený rohlík v domnění, že by třeba z pod větví mohl zabrat i nějaký kapr. Omyl. Další kapří záběr přišel zase z proudu. Tentokrát jsem ale ve zdolávání nebyl úspěšný a kapřík mi jemnou montáž utrhnul. Buď byl divočejší anebo šlo o větší rybu. Tah to byl ale pěkný.

Ryby braly moc hezky. Vůbec jim nevadilo, že bylo pravé poledne a sluníčko svítilo na plné pecky. Chytal jsem opravdu poctivý feeder. Způsobem lovu i úlovky. Myslím, že právě takováto očekávání, by měl rybář mít, pokud jde chytat feederem. Totiž, že bude chytat přesně, aktivně, často dokrmovat a přehazovat a že mu budou přicházet malé, druhově pestré úlovky.

Sluníčko už se trochu schovalo za lípy za mnou a ty vrhaly na břeh příjemný stín. Kbelíček s namíchanou návnadou se mi přibližně po dvou a půl hodinách lovu pomalu vyprazdňoval a já měl před sebou ještě posledních několik nahození. Když jsem pak byl v jeden moment nucen zaseknout a vytahovat oba pruty zároveň, protože byl zrovna záběr na obou z nich, zamotaly se mi ryby na prutech těsně u břehu do sebe tak, že jsem do vody musel hrábnout podběrákem a podebrat obě zároveň. Zakončil jsem tedy své odpoledne u Orlice doublem malého kapra a cejnka, no a pak také hlavolamem v podobě rozmotávání obou kmenových silonů a koncových montáží od sebe.

Bylo na čase to zabalit. Zachytal jsem si tentokrát na Orlici moc hezky. Byla to feederová rybačka, jak se patří. Krásné, aktivní, pestré okolopoledne na rybách. Svou druhou návštěvu tohoto místa na Orlici tedy musím zhodnotit daleko příznivěji než tu první. Otázka je, jestli to bylo časem, roční dobou, věkem, zkušeností nebo prostě jen očekáváním.

Co mě potkalo v roce 2023

Standard

Tak jsem byl odevzdat další papíry. Už deváté. Můj desetiletý rybářský lístek bude v červenci expirovat, a tak jsem si radši hned požádal o nový, tentokrát už bez omezení platnosti. Na radu kamaráda Hrobníka jsem si nový lístek vyzvednul ještě před koupením letošní povolenky. Nojo, čekají nás prý velké věci v oblasti digitalizace a já říkám KONEČNĚ! Že už bych se prý snad konečně mohl zbavit toho otravného každoročního čekání ve frontě v mrazu na novou povolenku. Říkali! Že už si prý snad jako v 21. století budu moci brzy koupit povolenku online a zaplatit kartou. Říkali. Tak uvidíme 🙂 Jako svůj nejprozíravější tak prozatím hodnotím to, že jsem si pro novou povolenku šel až 18. ledna a u okýnka tudíž nebyla fronta, neboť všichni, kdo si ji chtěli koupit zároveň s odevzdáním té loňské to museli udělat do 15. Naštěstí mě to vzhledem k mizernému počasí přes nový rok nijak extra nemrzelo.

Statistika

V roce 2023 jsem zapsal celkem 48 docházek a 2 ryby. První docházku jsem vloni absolvoval 2. března, tradičně na Orlici a rok uzavřel s Hrobníkem na Rozkoši těsně před zámrzem 28. prosince, kde Hrobník na gumové kopýtko vytáhnul moc pěkného třičtvrtě metrového candáta a já nic 🙂

Byl to pro mě více méně očekávaný průběh sezóny. Rozhodně jsem nečekal nějaký rekordní příval prutohodin. Moje možnosti, kdy chodit na ryby byly dost omezené. Na jaře a v létě jsem ještě zkoušel se symfoňákem a naše tříletá princezna nastoupila do školky až v září. Na podzim jsme pak zase čekali narození druhé naší bublinky, a tak byly prostě letos priority někde jinde. Elinka byla docela v pohodě, když jsme spolu z jara chodili na ryby. Bral jsem ji většinou s sebou na pár hodin na nějaký lehčí revír, třeba Plačický písník. Našel jsem ji vždycky „užitečnou“ práci třeba v podobě házení zrnek kukuřice do vody, což ji chvíli zabavilo. A když už nic nepomáhalo, zabral na mobilu krteček, nebo včelí medvídci. Postupem roku ji to ale nějak bavit přestalo a když pak dostala na výběr, jestli se mnou na ryby nebo doma s mamkou, mamka postupně začala vítězit. No neva, na tom ještě zapracujeme 🙂

Revíry

Navštívil jsem celkem 7 různých revírů a 4 soukromé vody. Nejvíckrát (24) jsem zapsal domácí 451034 Labe 31, především díky krátkým vycházkám na Plačičák s Elinkou a pak díky podzimnímu večernímu urban fishingu. Zajímavostí pro mě určitě byl návrat k panu Hromkovi na soukromák v Lípě n. Orlicí po strašně dlouhé době, první návštěva na kaprovém soukromáku ve Starém Plesu, no a samozřejmě krásný dovolenkový zážitkový výlet na Otavu 6.

Úplně odlišný druh zážitku pak byly naše zimní přívlačové vycházky s Hrobníkem na Rozkoš. Hrobník, jako znalec místních poměrů ze všech nejpovolanější, prohlásil, že největší smysl má chodit buď brzy ráno nebo večer, a tma a mráz že vůbec nevadí. Takže jsme byli několikrát na rybách od 5 od rána, ve vánici, větru, nebo těsně před zámrzem. Pravdou je, že jsme se tam setkali s maximálně jednotkami dalších rybářů, kdy přes den na tom samém místě nebylo kde nechat auto. Záběry nám také nějaké přicházely, takže to nějaký smysl určitě mělo. Vrcholem všeho pak byl Hrobníkův výše zmíněný krásný candát.

Ryby

Zapsal jsem letos pouze 2 ryby, a sice pstruhy duhové, z nichž jednoho jsem chytil náhodou při urban feederování s Elinkou uprostřed města v Hradci na chuchvalec červů. A druhého jsem chytil na splávek při svém průzkumu revíru Metuje 2 v Novém Městě nad Metují. Oba skončili na štědrovečerním stole, což pro Elinku mělo vynikající pointu, že si vánoční rybu pomáhala chytit sama 🙂 Ohledně dalších ryb marně přemýšlím nad nějakým pěkným kaprem, kterého bych letos chytil třeba někde na řece na feeder. Několik se jich mi jich poštěstilo ve městě při urban feederu, ale takový Plačický písník nebo Orlice zjara, kde jsem v minulých letech skóroval téměř tradičně, letos nic.

Za loňský rok 2023 je mojí rybou roku určitě 122 cm dlouhý sumec, kterého jsem ulovil na dravčí zahájení u jezu ve Vysoké. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, měl jsem ho vzít a zapsat. Sumců je v Labi jak naseto a tenhle měl takřka ideální tržní velikost. Souboj to byl ale pěkný zejména s 8 gramovým proutkem a slaboučkou pletenkou. No tak ho třeba ještě někdy potkám 🙂

Otava 6 mi nějakou pěknější rybu nedopřála, ale i tím se člověk učí. Na druhou stranu Starý Ples ano a místní 22 kg kapr drží můj loňský kaprový rekord, a to i navzdory tradičně skvělé Roudnici, kde jsem tentokrát vyšel naprosto naprázdno.

Technika a náčiní

Nejvíce jsem se vloni věnoval lovu na feeder. Pořídil jsem si nový Trabucco Concept feeder X, který mi padl do ruky na veletrhu a musím říct, že jde o moc pěkný proutek s vynikajícím cílením při nahazování. Takhle příjemně a přesně se mi nenahazuje s žádným jiným mým feederem. Na letní feederování, kdy jsou ryby divočejší, anebo když je potřeba osadit větším či těžším krmítkem už je možná dost jemný, ale především zjara a na podzim jsem si na něj hezky zachytal. Na method feeder se mi vloni moc nedařilo. Dost jsem zápasil s vhodnou návnadou. Peletky, co jsem měl nakoupené mi moc dobře na krmítku nedržely, myslím, že jsem je nevhodně připravoval.

Ke konci roku jsem se pak věnoval především přívlači. Stejně jako v muškaření, tak i v přívlači cítím, že mám veliké, VELIKÉ mezery, které bych potřeboval dohnat, abych mohl pomýšlet na nějaké zajímavější úlovky. V tom jsem dostal dobrou lekci právě na Otavě 6. No, budu mít alespoň námět pro další sezóny.

Provětral jsem také svůj bivak a kaprovou výbavu na třech soukromých vodách. Zejména Starý Ples příjemně překvapil. Nejen počasím (měl jsem fakt štěstí na nádherný zářijový den a noc), ale i prostředím a pěknými rybami. Doplnil jsem výbavu o 3lb Sonik, který mi přijde nejpříjemnější v délce 3,6 m na revíry jako Roudnice, Rozkoš nebo Starý Ples a řekl bych, že mi taková kombinace doteď dost chyběla. Na jeho úkor jsem se zbavil posledního Sportexu v měkčí libráži 2,75 lb. Zároveň jsem na Roudnici zlomil při nahazování špici kratšího 3m Foxu, kterou se mi ale podařilo dokoupit. Zamotal se mi silon kolem špičky a při náhozu se mi zlomila. Může se stát, ale na ten Fox prut už si dám větší pozor a případné nové už asi budu vybírat od jiných značek.

2023 za námi, je tu 2024

Byl to zajímavý rok ten 2023. A nejen na rybách. S kamarádem Hrobníkem jsme poslali do světa náš informační web o Rozkoši 451200.cz, který se Hrobníkovi dokonce podařilo prosadit do Východočeského řádu. Zejména těm, kteří jedou na Rozkoš na návštěvu snad trochu zjednoduší orientaci. Rozkoš má přeci jen dost specifik, ale shodli jsme se s Hrobníkem (především na našich zimních výpravách v mrazu a vánici), že to tam prostě máme rádi.

Vůbec nejhezčí úlovek mi v roce 2023 přinesla domů moje milovaná žena z porodnice. Andulka se narodila v listopadu a zatím na nás jen rozumně kouká z kolíbky a občas si pobrečí, když ji trápí hlad nebo nějaký prdík. Ale ono se to rozjede 🙂

Na ryby letos určitě vyrazím. Počítám, že i Elinku přemluvím. Opět to nebude asi rekordní zápis v počtu docházek nebo prutohodin, ale něco stoprocentně podnikneme. Rád bych se letos trochu pověnoval muškování. Zajímá mě víc detailů o druzích nástrah. Doposud jsem měl muškaření spojené především se suchou muškou, což mi přišlo vždycky strašně sexy. Po zkušenosti z Otavy 6 ale musím víc proniknout do toho, jaký vzor nástrahy a kdy použít a určitě vyzkoušet i mokré mušky či nymfy. Večery před spaním teď vyplňuji naučnou četbou o muškaření, a je to vynikající. Rád bych se podíval znovu na Metuji. Nejspíš někam okolo Nové Města. A pak mě strašně láká Úpa 3 kolem Slatiny. Byli jsme tam vloni v létě na procházce a je tam nádherně. Chtěl bych si tam zajet někdy s mušákem zarybařit. Uvidíme, které další revíry, kromě mých „domácích“ se mi letos podaří navštívit. I když, jak jsem tak koukal na tu velkou vodu, co se nám tu valila přes vánoce Labem a Orlicí, možná, že i v domácích revírech budou čekat nějaké nové zajímavé fleky.

S Elinkou jsme předběžně domluvení, že zkusíme letos přespat pod stanem. Tak jestli se nebude bát, tak ji vezmu na nějakou noční rybářskou výpravu s bivakem.

Přemýšlím ještě jestli nedoplnit feederový arsenál o nějaký pěknější tvrdší proutek, podobný tomu Trabucco Concept X z loňska. Mám zálusk na Maver Reactorlite v 70g nebo 100g variantě. No uvidíme, jak se mi to do veletrhu ještě rozleží.

Tak Petrův zdar nám všem a vzhůru k digitálním zítřkům.

 

P.S. Já se tak neskutečně těším na tu rybářskou apku. To bude tak skvělý, až si prostě v aplikaci zapíšu příchod, úlovek nebo odevzdám a koupím nové papíry. Šiši… už ať je to tu!

Večerní

Standard

Podle počasí bych si vůbec nemyslel, že máme polovinu října. Babí léto opravdu letos dělá čest svému jménu. Dny i večery jsou pořád příjemně vlahé s jasným nebem, zářícím měsícem a podzimní náladu připomíná snad jen časný soumrak. Rozhodl jsem se, že krásné pozdně letní počasí ještě využiji a vyzkouším si večerní směnu. Večerní feederování upřímně nemám moc rád. Mám pocit, že ve tmě pořádně na nic nevidím, a i když mám samozřejmě k dispozici patřičnou výbavu v podobě čelovek a svíticích tyčinek, tak požitek ze sezení u vody ve tmě je pro mě tak nějak polovičatý. Člověk si prostě za tmy úplně neužije těch výhledů na vodu a barevných podzimních scén a nechce se mu lopotit se ve tmě na nějaké vzdálené místo v houští, kam by třeba za denního světla běžně došel. Při lovu večer za a po soumraku se zase naopak nabízí šance na nějakou zajímavou rybu nebo na druh ryby, který při denním rybolovu tak často nepotkám.

Pro sérii svých večerních podzimních výprav jsem si tak chtěl vybrat místa, odkud by to nebylo úplně daleko od auta k vodě, a tak jsem vyrazil do města, kde mi s orientací na břehu pomohlo i pouliční osvětlení. No a musím říct, že večerní urban fishing přímo v centru města tedy svou jedinečnou poetiku určitě má. Svítící noční městská scenérie, pomalu utišující se ulice, tu a tam nějaký pejsek na procházce, který se mi se šramocením vyloupnul ze tmy za zády, vzdálený ruch od pulzujících nočních barů nebo noční trolejbusy na mostech. Vybral jsem si tři různá místa ve městě s nadějí, že se mi podaří nějaký pěkný zajímavý úlovek.

Jeden prut jsem vždy nastražil na těžko s mrtvou nástražní rybkou na dravce a druhému feederovému prutu osadil špičku svítící tyčinkou s nadějí na nějaké městské opatrné velké cejny nebo kapry, kteří jsou přeci jen před soumrakem možná více opatrní než za tmy.

Vzhledem ke skutečně teplému a téměř ještě letnímu počasí jsem první záběry začal zaznamenávat až těsně před soumrakem nebo těsně po něm. Jako by ryby byly opravdu ještě v letním režimu a krmit se chtěly až opravdu večer. Se soumrakem se prakticky úplně uklidnila aktivita malých cejnů a plotic, které mi braly na feeder za světla. Na všech svých třech výpravách jsem po setmění zaznamenal záběry pěkných kaprů. Jednou se mi podařilo vytáhnout skutečně ostříleného městského matadora, který měl na skřelích zaseknutý utržený malý háček s kouskem návazce, zřejmě od jiného kolegy feederaře nebo plavačkáře, se nímž kapr neměl slitování. Před vypuštěním zpět do řeky jsem mu háček samozřejmě vyndal a ránu zdesinfikoval. Do podběráku se mi podívalo i několik opravdu velkých Labských cejnů a taky jeden zatoulaný lín.

Lovící strategii jsem nijak výrazně neměnil. Na feeder to byla ta největší klasika ze všech klasik. Průběžné krmítko a na přibližně metrovém návazci chuchvalec pěti nebo šesti červů. Nahazoval jsem při jedné výpravě spíše do středu proudu, při jiné zase spíše ke břehu. Ve všech případech se záběr od většího kapra nakonec dostavil. Jednalo se přibližně vždy o stejnou velikost nočních kapříků, přibližně kolem 50–60 cm délky. Prut nastražený na dravce žádný úspěch nezaznamenal. Žádný candát ani sumec o mou nástrahu po setmění nezavadil.

Protože jsem doposud tak často na večerní vycházky nechodil, i leccos nového jsem se dověděl. Například, že lovit feederem za soumraku opravdu nelze bez svítící nebo minimálně luminiscenční špičky na prutu. Na své první večerní výpravě jsem vyhrabal z krabičky nějakou prastarou tyčinku s chemickým světlem, která tu čekala na použití určitě několik let. Tato má nepříprava se projevila, jakmile se tyčinka po připevnění na špičku prutu ani po několikerém nalomení prostě nerozsvítila. Nojo i tento materiál má svou expiraci. Dokud byla špička vidět v kontrastu na světlém obzoru se zapadajícím sluncem, bylo ještě vyhráno. Jakmile ale slunce zapadlo úplně, vydržel jsem ještě chvilku lovit pohmatem s prstem na vlasci těsně u navijáku. Naštěstí záběr kapra ten večer byl tak razantní, že bylo ohnutí špičky prutu snad i slyšet a já kapra skutečně zdolal i „poslepu“. Na příští výpravu jsem si pořídil svítící tyčinky nové, které už nezklamaly.

Druhým ponaučením pro mě bylo, jak neuvěřitelně se po soumraku změní aktivita živočichů, které za dne u vody prakticky nevnímáte. Někdy v té tmě máte pocit jakoby vás komáři, myši, žáby, nutrie, slimáci, můry a další místní noční drobotina chtěla sežrat nebo vás minimálně polechtat za krkem nebo na noze. Jako by vám chtěla ukousnout aspoň kousek z kbelíčku nebo misky s nástrahou. Všude všechno kolem vás šramotí, šustí, chrastí, ťapká, žbluňká, bzučí, sviští a houká a vy jste slepí. Jste tu prostě jen na návštěvě. A když náhodou rozsvítíte čelovku, ještě víc vám to komáři, mouchy a můry dají pocítit.

Naučil jsem se také, jak je důležité vybrat si vhodný orientační bod pro nahazování. Ti, kteří chytáte feederem to jistě víte, že spolu se zaklipováním délky náhozu na cívce, je to jedna s důležitých přísad případného úspěchu. Nahazovat, pokud možno na stejné místo a živit si svůj flíček. Večer do toho ale vnese další dimenzi v tom smyslu, že za denního světla vhodně zvolená převislá větev nad hladinu u druhého břehu, večer není dobrý orientační bod, protože se setměním vám prostě zmizí ze zorného pole. Ve městě dost dobře poslouží například lampa pouličního osvětlení na druhém břehu nebo reklamní neon. Když jsem pak byl na jedné výpravě kousek dál od města, kde tyto orientační body už nebyly, dobře se mi jako orientační bod pro nahazování osvědčila vybraná charakteristická silueta v horizontu stromů na druhém břehu. Například nějaký výrazný průsek nebo vysoký strom, který je zpravidla i v té největší tmě alespoň trochu rozpoznatelný i proti nočnímu nebi.

Moje letošní večerní vycházky hodnotím pozitivně. I když se mi nepodařilo ulovit dravce, zaznamenal jsem řadu moc pěkných záběrů od městských ryb, které jsou v denní době třeba příliš opatrné. Počasí přímo vybízelo k tomu jít ještě k vodě, a ještě chvíli vytrvat v letním módu. Na poslední večerní vycházce se už ochladilo. Den oproti těm ostatním byl daleko více podzimní. I přes celodenní slunečno foukal studený vítr, listí a jehličí padalo do vody ze stromů daleko víc. Na aktivitě ryb se to také projevilo. Záběry i od těch větších kaprů přišly už před setměním, jako by i ryby cítily přicházející chladný podzim. Takový, jak má být. Ještě určitě na ryby půjdu, na podzim to vždycky pěkně bere. Největší úlovek nás ale čeká doma v listopadu. Druhá princezna už je na cestě. Tak snad se nám to všechno taky podaří zdárně zdolat. Podzimní Petrův zdar i vám.

Na kapry

Standard

Máme letos krásné mariánské léto. Slunečno, teploty venku pořád ještě na kraťasy a zrána a navečer příjemné chladno. Už od začátku prázdnin koumám nad nějakou „noční směnou“, a tak jsem se teď na začátku září rozhodl pro hurá akci. Zarezervoval jsem si jeden den a přenocování na soukromém revíru Starý Ples u Jaroměře.

Když jsem viděl, kolik mám na jedno přenocování nabalených věcí v autě, uvědomil jsem si, že je vlastně jedno na kolik nocí člověk balí, protože snad s výjimkou zásob jídla se mu už s délkou výpravy počet sbalených věcí nijak moc nerozrůstá. Dobré bylo, že při vybalování na místě jsem zjistil, že mi nic zásadního nechybí. Snad jen malá drobná chybka se vloudila, kdy jsem boilies na zakrmování koupil omylem ve velikosti 24 mm, které se mi ovšem nevešlo do kobry 🙂 No raketa to nakonec pojistila.

Ačkoli se během roku vyskytuji spíše na kratších vycházkách s feederem, vyrazil jsem tentokrát na kaprový revír. Vedle toho, že jsem chtěl alespoň jednou za rok provětrat bivak, se mi přeci jen zachtělo nějaké pěkné ryby. Kapra jsem na feeder nechytil snad od jara, a dokonce i moje poslední dvě výpravy na kaprové soukromáky dopadly dost neslavně.

Třídenní kempování v chatce s tátou na Roudnici na konci června dopadlo pro mě naprostým fiaskem, kdy jsem za celé tři dny neměl jediný záběr. I když táta několik moc pěkných kaprů vylovil, a to měl nahozeno několik metrů ode mě, já neměl jediný kontakt. Ne, že bych mu to nepřál, ale dodnes to nechápu.

Krátká odpolední průzkumná výprava do Lípy na Hromkovy mokřady o prázdninách nedopadla taky nijak slavně. Do vody jsem tehdy nahazoval samé drahé mistrovské kousky boilies, jejichž reklamní materiály se samozřejmě pyšní těmi nejfotogeničtějšími rybami na světě, abyste pak na tyto nástrahy v Lípě nad Orlicí nezaznamenali jediný záběr za celé odpoledne. No divte se, když vám pak na odchodu pan Hromek řekne s úsměvem: „No jó, s tím tady neuspějete pane. Tady je nejlepší nástrahou tlačená houska, žížala, červ nebo kukuřice!“ Jak je to někdy jednoduché, že? Nene, žádná chyba nástrahy, jen rybář je nezkušený blbec.

Starý Ples, kam jsem se chystal tentokrát byl pro mě novým revírem. Snažil jsem se samozřejmě předem najít nějaké informace, které místo zvolit, kam jít, co použít jako nástrahu. Našel jsem nějaké Kubákovo video, přečetl pár zkušeností rybářů na internetu, ale nijak moudřejší jsem nebyl. Vzhledem k tomu, že jsem jel s bivakem, zvolil podle plánku revíru místo 4, na straně u náhonu s cílem, že budu jeden prut nahazovat k malému ostrůvku uprostřed rybníka a na druhý zkusím velké method feeder krmítko s peletami a drobnější boilie kuličkou jako nástrahou.

Majitel revíru má stanoven poměrně striktní rybářský řád. Zejména, co se týče použití vařené kukuřice a dalších zrnin jako návnad či nástrahy. Toto je úplně vyloučeno. Žádná vařená ani fermentovaná kukuřice, řepka či cokoli dalšího. Pelety, boilie, a dokonce i method mix ovšem možno použít bez omezení. Další pravidla jsou více méně podobná s ostatními revíry podobného druhu. Háčky se zde používají výhradně s protihrotem a vzhledem k velkým kaprům je vyžadovaná silně polstrovaná podložka s bočnicemi.

Po příjezdu na místo jsem se telefonicky spojil s majitelem, ten mi otevřel hlavní bránu a vysvětlil vše potřebné, co a jak. Revír byl uprostřed týdne poměrně prázdný. Kromě jediné obsazené chatky, zde nikdo nebyl. Mohl jsem tedy auto nechat přímo u lovného místa a majitel mi místo mnou objednaného fleku číslo 4, odporučil vedlejší okno číslo 5, kde je větší prostor pro bivak a přeci jen nějaký stín od stromů. Slunce opravdu pálilo. Během hodinky jsem se rozbalil a měl jsem nahozeno. Odpolední slunce mělo tedy pořádnou sílu a na hladině byly vidět kroužky od ryb, které se zjevně vyhřívaly v teplé vodě. Letmým skenem dna před sebou echolotem jsem nezjistil žádné výrazné hrany či překážky a hloubka byla prakticky všude stejná mezi 1,5 a 2 metry. Uvidíme no. Na tak krátké vycházce to bude dost o náhodě.

Na prut s method krmítkem, kde jsem použil malou žlutou 14 mm popku přišel asi za hodinku a půl záběr od velkého cejna. Krásná ryba, ovšem pro tu jsem sem samozřejmě nepřijel. Postupně jsem k ostrůvku před sebou kobroval kuličky boilie a tu a tam přihodil raketu drobných pelet. Prut s method krmítkem jsem nahazoval více méně náhodně do prostor, kde se mi zrovna ukázala nějaká aktivita od ryb. Výskok, kroužky nebo nějaké bubliny. Odpoledne postupovalo, a kromě jednoho cejna jsem nezaznamenal žádný další záběr. Od hlavní budovy a od jediné obsazené chatky byl tu a tam slyšet nějaký hovor ale jinak byl u rybníka svatý klid. Horké letní odpoledne se ze stínu vrby na hrázi rybníka a náhonu nejevilo vůbec nijak úmorně. Úmorná ale byla mračna komárů. Ta se s přicházejícím soumrakem nedala odradit snad už ani repelentem. K večeru se u mého místa zastavil starší pár. Zřejmě šli na podvečerní procházku kolem rybníka a pán se ptal, jak se daří. Když slyšel, že mám zatím jediný kontakt, vypravoval mi, že na těchto místech minulý týden byla velice úspěšná výprava. Desítky kaprů za 4 dny a všechno na jahodové boilies. Ha, to mám s sebou také! Jakmile odešli, přezbrojil jsem oba pruty na malé jahodové kuličky. Na rybník padla tma a já se pomalu ukládal na lehátko do bivaku. Vzduch byl kvůli horkému letnímu dni a chladnějšímu večeru neuvěřitelně vlhký a všechno bylo pokryto rosou. Ten pocit permanentního zpocení i přes oblečení, ten jsem naposled zažil na Filipínách. Byl to pocit jako jít spát do zahradního fóliáku.

Pomalu jsem se ukládal, že zalehnu, když se mi rozjel prut s method feeder krmítkem. Poctivá jízda rozbzučela příposlech signalizátoru v bivaku. Jahodová kulička slavila první úspěch a já brzy vážil v saku 12 kilového kapříka. První pěkná ryba revíru. Paráda. Na noc už se mi nechtělo udržovat method feeder krmítko, a tak jsem změnil montáž na klasickou průběžku se zátěží a nahodil samotnou jahodovou kuličku s malým PVA pytlíčkem drobných pelet.

Znovu jsem se uložil do spacáku a začal klimbat, když mě probudila jízda tentokrát druhého prutu od ostrůvku. Váha na konci prutu naznačovala cosi většího než 12 kilo. I souboj trval hezky dlouho. Nakonec se mi podařilo podebrat fantastického 22 kilo vážícího pašíka. Připlul se asi nakrmit velkým boilie, které jsem k ostrůvku nakobroval, ale vzal až jemu známou malou jahodovou kuličku. Docela legrační 🙂

Po tomto fantastickém souboji jsem už definitivně zalehnul a do rána už mě žádná další jízda neprobudila. Možná proto, že jsem jako nástrahu na prut k ostrůvku zvolil větší 24 mm boilie namísto známé jahůdky. Ano, malé nástrahy nemusí znamenat malé ryby a naopak.

Probudil jsem se lehce před svítáním do nádherného lehce mlhavého letního oranžovo modrého vlahého rána. Zevnitř i zvenku bivaku bylo všechno pokryto rosou. Brzy se ale sluníčko začalo opírat a než jsem začal balit, vše důkladně vysušilo. Vychutnal jsem si ranní kávu u vody a znovu vyzbrojil method krmítko a nasadil jahodové nástrahy. Dopoledne mi na method feeder krmítko přišel ještě 6 kilový kapřík. No dával mi předem najevo, že tam je. Několikrát ve stejném místě vyskočil nad hladinu a dělal kroužky na klidné ranní hladině. Samozřejmě nevím, jestli to byl zrovna on, ale prostě do místa aktivity ryb jsem nahodil prut s method feeder krmítkem a malou nástrahou. A vyplatilo se.

Byl čas balit, napakoval zase auto po střechu, rozloučil se s majitelem a vyrazil k domovu. Revír Starý Ples je moc pěkný. Vše je perfektně čisté, místa připravená, osazená elektro přípojkami, nechybí ani wifi připojení. Ryby, které jsem vylovil byly zdravé, krásné a měl jsem štěstí i na jednu pořádně velkou. Určitě je to zásluhou pana majitele, jím nastavených pravidel i ceny, ale i návštěvníků, kteří dodržují rybářský řád i pravidla pobytu.

Na druhou stranu bych rozhodně nechtěl, aby z toho ostatní dva soukromé revíry, o kterých jsem tu psal vyšly nějak hůř jen proto, že se mi tam zrovna nedařilo. To by bylo nespravedlivé. Dopustím se tu proto jednoho obecného závěru, i když jsem si vědom, že nikterak objevného nebo revolučního. Ale po všech mých dosavadních zkušenostech ze soukromých kaprových revírů docházím k následujícímu: Vůbec není důležité kolik kilo návnady do vody před sebe nasypete, a to obzvlášť ne v případě, kdy jedete na jedno nebo třeba dvoudenní výpravu. Vůbec není důležité, kolik má jaké boilies ve svých marketingových prezentacích ukázáno nachytaných kaprů, jak vypadají, nebo jaká celebrita je kde vylovila. Rovněž není důležité kolik vaše nástraha nebo návnada stojí peněz a jak hezky vypadá její obal nebo jak moc sexy je její značka (to už je prosím pouze pozérství). Důležité je pouze v jaký čas, na jakém místě se momentálně vyskytnete a do jakého momentálního rozpoložení ryb se v daném revíru trefíte. Existují samozřejmě signály, které vám mohou leccos napovědět a stejně tak jako vhodně zvolené návnady a nástrahy vám třeba trochu pomoci. Ale značka, cena nebo množství použitých nástrah a návnad není zaklínadlem úspěchu.

Slovy klasika: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat!

Otava 6

Standard

Pořád se pokládám za rybáře začátečníka, i když už chytám souvisle nějakou devátou sezónu, a přesto myslím, že tomu tak ještě chvilku bude. Rád bych si tu dnes odložil pár slov o mém současném koketování s muškařením – o mých muškařských znovu-začátcích (nebo jak tomu nejlépe říct). Muškaření jsem vždycky pokládal za neuvěřitelně sexy rybařinu. Přeci jen zdolat krásného desetikilového kapra, nebo si zafeederovat na řece s podoustvemi a tloušti je taky fajn, ale muška… Obléct si vysoké holiny, jít řekou, v přírodě, pozorovat pstruhy nebo lipany, jak lapají po plovoucí mouše, která k nim splývá po proudu. To je zase úplně jiná dimenze rybařiny. Taková, jak to říct, čistá. Pořád vidím svoje bílé suché mušky s oranžovým tělíčkem, na které jsem zamlada chytával potočáky a lipany na Metuji v Bražci. Pionýra zaparkovaného za budkou autobusové zastávky v zatáčce u mostu a pak ve vyřazených vojenských protichemických holínkách směrem proti proudu podle zdi přes zatáčku až k fabrice pod skály anebo dolů po proudu až za čističku. Nojo, vzpomínky. K muškaření jsem se, se stejným prutem, a dokonce i šňůrou, kterou jsem používal před 15 lety na Metuji, lehce vrátil asi před dvěma lety, kdy jsem poprosil kamaráda Jendu, celoživotního muškaře, aby mi starý prut zrevidoval a šnůru obnovil. Párkrát jsem byl zkusit muškařit na horním Labi, a i s docela uspokojivým výsledkem. Pár menších rybek se mi podařilo lapit. A hlavně ten pocit z muškařiny, no pro ten to přeci člověk dělá.

Narazil jsem letos na jaře shodou okolností na několik článků o pstruhových revírech, na kterých hospodaří pouze místní organizace a které si starostlivě opečovávají jako revíry, kde lze narazit na trofejní lososovité ryby. Konkrétně Vltava 24 a Otava 6. Zajímavá alternativa k soukromým kaprovým revírům, kterých jsem už několik navštívil, a kde jsem se přesvědčil, že je tam opravdu možné narazit na velmi pěkné ryby, které by na svazových revírech buď nebylo možné potkat vůbec nebo snad jen po nějakém dlouhodobém systematickém hledání. Napadlo mě spojit krátkou předprázdninovou dovolenou s rybačkou a objednal jsem si jednodenní povolenku na revíru Otava 6. Zároveň jsem pro rodinku zamluvil ubytování bezprostředně u řeky v Perníkovém mlýně pod hradem Rábí. Naše malá princezna se samozřejmě do Perníkové chaloupky těšila, i když jsme museli nejdřív vysvětlit, že tam s námi opravdu žádná ježibaba bydlet nebude.

V prvním červencovém týdnu byl areál Perníkového mlýna obsazen, ale vzhledem k tomu, že jsem ubytování objednával dost dlouho předem, podařilo se s provozovateli bez problémů dohodnout rezervaci mobilního domku – perníkové chaloupky přes most od hlavní budovy. Počasí bylo na prázdninový pobyt skvělé, předpověď slibovala horké dny. Z hlediska šancí na úspěch při muškaření samozřejmě ve svém amatérismu neumím ještě úplně správně vyhodnotit, co znamenají letní dny pro aktivitu pstruhů a lipanů, anebo jaké nástrahy či vybavení připravit. Vzal jsem tedy svou muškařskou výbavu, tak jak ji mám připravenou v regálu a uvidí se…

Na místo jsme dorazili včas, i když cesta z Hradce nám dala tedy pořádně zabrat. Není to úplně blízko. Areál, kde jsme měli rezervované ubytování, byl opravdu moc pěkný. Bývalý mlýn s náhonem od řeky Otavy, na kterém byly k dispozici lodičky. Místo pro grilování, dětské prolézačky, trampolína, dokonce plavecký bazén, a to vše prakticky na dohled od zříceniny obrovského hradu Rábí. S holčičkou se tu nudit tedy nebudeme, teď ještě co řeka a pstruzi.

Měl jsem koupenou povolenku na revír Otava 6 na celý druhý den. Vzhledem k tomu, jaké mělo být počasí (vedro a pařák), jsem měl v úmyslu jít brzy z rána a pak navečer se soumrakem. Neznalý revíru a místních reálií, jsem samozřejmě předem prohledával jakékoli informační zdroje, kam jít, kde začít nebo v kterém místě revíru ryby nejspíše hledat, ale nijakou moc konkrétní představu jsem nezískal. Řeka Otava tekla prakticky přímo za hranicí pozemků Perníkového mlýna, a tak jsem ráno nastoupil do proudu hned za chajdou a s úmyslem jít po proudu, kam to půjde, začal bičovat vodu. Pozoroval jsem tůň, ve které se setkával hlavní proud řeky s náhonem od mlýna, kde se na hladině objevovaly kroužky. Nasadil jsem tedy suchou mušku a zkoušel lovit z hladiny. Po chvíli bez kontaktu jsem pokračoval proudnějším úsekem směrem po proudu. Bylo ještě poměrně brzy ráno, takže provoz vodáků na řece nebyl prakticky žádný. Šel jsem pomalu po proudu a musím říct, že má cesta proudem byla dost staticky nejistá 🙂 V prsačkách se mi chodila klouzala po slizkých kamenech, silný proud mi bral rovnováhu. Přeci jen měla řeka v těch místech dost sílu, a i v hloubce ne větší, než půl metru mi dělalo problém ji přejít bez upadnutí.

Došel jsem proudem poměrně fádním rovným kamenitým úsekem k místu prudkého ohybu řeky vlevo, kde se do Otavy vléval nějaký potok. Chvíli jsem se tam zastavil, ale na suchou mušku jsem byl bez jakéhokoli kontaktu. Až teprve po výměně za potápivou nástrahu se zeleným chmýřím na zadečku, se začaly ozývat první záběry. Dva maličcí potočáci potěšili. Ale přeci jen jsem přijel na tento prémiový revír chytit nějakou větší rybu. Pokračoval jsem tedy dál po proudu opět poměrně rovným proudným úsekem. Vůbec jsem nevěděl, jak vypadá okolí řeky, jestli se dá například projít nějak rozumně po břehu nebo ne. Tu a tam jsem vylezl z vody, abych prohlédnul okolí. Většinou jsem skočnil v hustém křoví, které mě dál nepustilo. Na druhém břehu se objevila cyklostezka. Došel jsem ještě nějaký kousek po proudu, ale žádný další úlovek už jsem nezaznamenal. Navíc se začínajícím dopolednem se na řece začali objevovat vodáci na lodích a uhýbat se jim mě brzy přestalo bavit. Takže jsem se částečně vodou, částečně po břehu vrátil zpět k Perníkovému mlýnu bez nějakého zajímavě velkého úlovku.

Večer jsem se přesunul od místa ubytování proti proudu nad splav k silničnímu mostu. Chytal jsem na úseku od mostu směrem proti proudu k obci Žichovice. Zastavil jsem se u jakéhosi odlehčovacího splavu, u kterého bylo klidnější místo, kde s přicházejícím večerem se na hladině ukazoval jeden kroužek vedle druhého. Moje suché mušky, ale opět zůstaly bez tknutí. Nakonec jsem se soumrakem přesunul ještě k silničnímu mostu, kde se mi v proudu podařilo lapnout ještě dva malé potočáky na potápivou nástrahu. Po příchodu k chaloupce jsem ještě ze zvědavosti párkrát nahodil potápivou nástrahu do místního náhonu. Nymfu se zeleným chmýřím vzal malý okoun. A tak jsem alespoň den končil s rybou na háčku 🙂

Velcí pstruzi se tedy nedostavili. Na stránkách revíru Otava 6 můžete najít, jaké krásné ryby místní organizace v revíru má. Velké lipany, potočáky a prý dokonce i pstruhy tygří. Možná tu opravdu jsou. Mně se jich nepoštěstilo. Na Otavě 6 a vůbec v tomhle kraji je ale moc hezky, nikdy předtím jsem tu nebyl. Všem muškařům bych návštěvu tohoto místa určitě doporučil, i když jsem zrovna já mnoho nezaskóroval. Jsem moc rád, že jsme tu byli a poznali zase nějaká nová místa.

Jsem taky moc rád, že jsem si tu mohl zamuškařit. Odnesl jsem si několik lekcí.
Za prvé asi, že úspěch, byť v sebelépe zarybněném a sebe prémiovějším revíru není automatický a že k pěkným rybám je nutné se i na takových místech prochytat.
Za druhé, že znalost místních reálií, znalost řeky v oblasti, kde chci chytat je obrovskou výhodou a hosté bez místní znalosti nebo místního průvodce jsou automaticky v nevýhodě, obzvláště pokud jejich čas pobytu je krátkodobě omezen povolenkou nebo délkou dovolené 🙂
No a za třetí, že muškařině se neříká královská rybářská disciplína ani snad kvůli technice nahazování nebo ovládání prutu (i když možná také proto), ale více proto, že porozumět tomu, proč v kterou denní či roční dobu, jakou nástrahu použít nebo nepoužít, je skutečná věda.
Na tomto třetím bodu mě myslím čeká, pokud chci být v muškaření úspěšnější, asi nejvíc práce. Porozumět tomu, proč a kdy použít potápivé, a ne plovoucí nástrahy, proč vzít ty se zlatou hlavičkou a zeleným chmýřím, a ne ty s černou hlavičkou a lesklým drátkem. To je věda, přátelé. A to se ještě vůbec nebavím o tom, že bych si ve svém rukodělném neumětelství měl nějaké vlastní nástrahy vázat. To si zatím vůbec nedokážu představit 🙂

Pokud jste dočetli až sem, snad mnou zažité lekce pomohou i vám. Přeji tedy všem začínajícím muškařům úspěšný start. A kdykoli byste se cítili otráveni tím, jak vás třeba internetová komunita nebo kdokoli jiný mistruje, když hledáte odpovědi na své začátečnické otázky. Kdykoli by vás měly znechucovat odpovědi typu „místo ptaní se na blbosti, táhni radši k vodě to zkoušet“, vždycky si vzpomeňte na tu krásu letního soumraku uprostřed chladivé proudící řeky se šnůrou na vodě v očekávání toho vašeho životního záběru. To přebíjí všechny internetové „mistry“.

Petrův zdar.

PS. I přes mistrování všeho druhu jsem nakonec dostal tip na bezvadnou knížku pro úvodní orientaci v muškařině. Obzvláště sekce o nástrahách a jejich typech je skvělá (Znáte to, je to jako v rybařině. K dobrým úlovkům je třeba se prochytat. V tomto případě přes kupu internetových idiotů). Všem, koho by to zajímalo: Josef Šebela – Okouzlující muškaření

Zahájení, jak má být

Standard

A je to tu. Dravčí sezóna. Konečně se mi podařilo jít na ryby přímo v den zahájení. Pamatuju si, jak před pár lety si můj kamarád Vojta náramně pochvaloval, jak se mu na zahájení dařilo. Štičky, boleni, okouni. Zbytek sezóny už pak téměř samé zero, ale zahájení zdařilé. Zahájení letos vyšlo na pátek, uspávání naší princezny dostala na starost moje paní a já vyrazil. Vlahý letní večer, obloha zlehka podmračená, podmínky ideální.

Zamířil jsem pod splav. Několikrát už jsem tam byl vláčet, a tak jsem věděl, že než to tam obejdu ze všech stran, je to tak na hodinku nebo hodinku a půl. Vzal jsem si tedy s sebou ještě prut se splávkem, že nejdřív zkusím chvilku chytat nějaké tlouště v proudu, a pak se s vláčkou přesunu ke splavu. Dorazil jsem na místo a s kouskem chleba a rohlíkem v kapse jsem vyrazil pod most. Ze zatažené letní oblohy začalo pršet. Skrýš pod mostem se mi náramně hodila. Zkoušel jsem několik hodů proti proudu se splávkem a kusem chleba na háčku. Chleba za kůrku hezky na háčku držel, ale záběr se nedostavil. Jakmile jsem ale na háček dal kousek zmáčknutého rohlíku, splávek se okamžitě potopil a brzy jsem v podběráku měl krásného tlouště. Mezitím přestalo pršet a já jsem zkoušel prohazovat řeku před sebou splávkem s kouskem zavěšeného rohlíku. Podařilo se mi ulovit ještě pěkného jesena. Opravdu moc krásné letní ryby.

Když jsem pak na háček zavěsil chuchvalec červů, splávek se v jednom hlubším místě potopil rychlostí blesku. Po záseku ryba vyletěla nad hladinu a mně bylo hned jasné, že to další tloušť asi nebude. Ryba rejdila sem a tam v proudu a skákala nad vodu. No řeknu vám, že to bylo tedy pořádné překvapení vidět pak v podběráku skoro 40 centimetrového pstruha duhového. Rozhodně jsem nechytal na pstruhovém úseku řeky a takovou rybu jsem zde tedy skutečně nečekal. Vyhozen z konceptu jsem úplně zapomněl pořídit fotodokumentaci. Překvapení to ale bylo více než příjemné, obzvlášť při dravčím zahájení 🙂

Čas pokročil, bylo už po půl osmé a já se přesunul s přívlačovou výbavou kousek výš ke splavu. Po zdařilém dobrodružství s tloušti a duhákem jsem se těšil na nějakého pěkného bolena nebo štiku. S sebou jsem měl lehký přívlačový prut, slaboučkou pletenkou a kapesní podběrák. Nahazoval jsem 10 centimetrové gumové kopýtko co nejdál, až do hluboké vody pod malou elektrárnou. Po čtvrtém nahození mi mohutný kopanec ohnul špici prutu a naviják se rozbzučel. Tak tohle bude velká ryba. Sledoval jsem, jestli nějaká velká štika nevyskočí nad hladinu. Ale kdepak. Mohutný protitah směřoval ke dnu. Že by velký candát? Ani tak. Na prutu balvan, který souvisle odvíjel slaboučkou pletenku z malého navijáku po proudu směrem od splavu. Během pár vteřin mi bylo jasné, že jsem zapřáhnul sumce. Proutek i pletenka navzdory své subtilnosti pracovaly dobře a ani v nejmenším to nevypadalo, že by se mělo něco utrhnout. Pomalu se mi začínalo dařit přibližovat těžké břemeno směrem ke břehu. Prodral jsem se porostlým břehem mezi keři až přímo k vodě, kde mezi velkými kameny bylo malé místo se štěrkem. Vědom si toho, že sumce asi nevsoukám do malého podběráku, sázel jsem na to, že ho přitáhnu co nejblíž ke břehu a rukama ho dostanu na malou štěrkovou plážičku. Po dobře čtvrthodinovém souboji jsem zahlédnul kus od břehu hlavu tmavého sumce velkého. Odhadem metrový sumčí dorostenec pěkně prověřoval mou lehkou přívlačovou výbavu. Sumec provedl ještě dva výpady směrem do proudu, ale pak už se mi podařilo dostat ho natolik blízko ke břehu, že i s pomocí malého podběráku jsem ho nakonec z řeky vytáhl. Sumec ležel na štěrkové pláži a mně se pořádně klepaly ruce. Peánem jsem mu z tlamy vytáhnul rozkousané gumové kopýtko a po přiložení míry naměřil 125 cm délky. Parádní souboj. Letošní zahájení nemohlo začít lepším dobrodružstvím. Sumce jsem otočil hlavou k vodě a jemně přistrčil zpět do řeky.

Musel jsem si řádně vydechnout a vyměnit zdemolovanou nástrahu i s lankem. Prut i šňůrka nakonec vydržely a já jsem ještě další půlhodinku zkoušel štěstí na stejném místě. Kromě jednoho dalšího lehkého kopance jsem už ale další záběr nezaznamenal, a tak jsem se po deváté hodině večerní vypravil pomalu domů. No tak doufám, že letošní dravčí sezóna nebude po tomhle úvodním dnu stejně špatná jako ta Vojtova před několika lety. Zahájení to ale letos bylo, jak má být!

Na rybách s omladinou

Standard

Dostali jsme pozvání od přátel mé ženy Míši a Lukáše, abychom si k nim udělali rodinný výlet. Bydlí v malé vesničce kousek od Jihlavy, a tak jsme nabalili na víkendový výlet vše potřebné (k tomu ještě pár slov o chvilku později) a vyrazili. Naplánovali jsme dostatek zastávek po cestě pro jakékoli očekávané potřeby dvouleté dcerky a v té souvislosti rezervovali i dostatek času. Holčička ale bezprostředně za Hradcem usnula, takže první zastávka byla až v zoo v Jihlavě.
Mám to ale hodnou ženu! Ta při domlouvání návštěvy myslela i na mě a domluvila mi speciální program. Domluvila, že s Míšiným manželem Lukášem a jejich malým synkem Františkem půjdeme v neděli ráno na ryby. Lukáš dostal patřičné instrukce, a tak už týden předem jsme se po messengeru domlouvali, kam že to půjdeme. Vzhledem k mé východočeské povolence padla volba na soukromý kaprový revír nedaleko jejich vesnice. No, a tak mezi potřebné nezbytnosti na víkend přibyla do auta i má odlehčená kaprová výbava.

Nebyl jsem moc schopen dohledat, co přesně pro ten revír bude potřeba. Soukromé revíry mají většinou svá dost konkrétní omezení a požadavky. A tak jsem nevěděl, jestli háčky s protihrotem nebo bez protihrotu, jestli velký podběrák nebo stačí menší, jestli můžu krmit method mixem nebo jen peletami anebo boilie. Lukáš taky moc detailů nevěděl, a jak jsem pochopil, bude to i pro něj na tom místě premiéra. Sbalil jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a taky vzhledem k velikosti auta. Nakonec se ukázalo, že vlastně nic moc nechybělo.

Dorazili jsme v pořádku. Cestou jsme navštívili jihlavskou zoo, kde jsme sice trochu zmokli, ale na setkání s žirafami si naše holčička pamatuje dodnes. Večer u Míši a Lukáše proběhla bojová porada ohledně nedělního rybolovu. František dostal nakázáno jít brzy spát, že plán je být ráno v 7 hodin u vody. Během celé porady se tvářil rozumně, jako správný zodpovědný šestiletý školák. Jen na závěr poznamenal, že doufá, že se ráno stihne taky snídaně, že v neděli jsou vždycky palačinky. „Viď táto!?“ Lukáš už začínal tušit, co ho druhý den čeká, protože Míša nějak nejevila chuť být v 6 hodin ráno iniciativní u plotny. Navíc ženská část ansámblu, včetně naší malé Elinky, měla na druhý den za úkol dopoledne připravit oběd a přivézt ho hladovým rybářům k vodě.

Ti z vás, kdo mají doma malé děti, asi tuší, jak nedělní ráno vypadalo. Vstávalo se nějak kolem půl sedmé. Což už samo o sobě nedovolovalo splnit původní úkol být v 7 hodin u vody. Lukáš se jako správný táta dal do palačinek (protože přeci v neděli vždycky jsou palačinky). I přes improvizaci s moukou, snídaně proběhla, jak se na nedělní snídani sluší a vyrazili jsme. Pro drobném bloudění jsme dorazili na místo a usedli k vodě kousek od hráze. Revír Příseka je malá nádrž v lese v pěkném klidném údolí. O tom, co se zde dá chytit nebo jak to bere jsem neměl tušení. Plán byl to prostě zkusit a uvidí se.

František poctivě pomáhal Lukášovi vybalovat. Nosil věci od auta na místo, sondoval a spekuloval co všechno ve vodě může být. Výbava rozbalena, návnady připravené, echolotem ve vodě nezjištěna žádná extra aktivita, ale co – nahazujeme. Čas? Skoro 9 hodin ráno. Nojo, ale hlavně, že tu jsme 🙂 Měl jsem připravené PVA punčošky s malými granulkami a method mixem na zakrmení a nějaké menší boilie, rohlíkáče, kukuřici a pár žížal, co jsme s Lukášem večer vytahali u nich na zahrádce ze záhonku. Čekal jsem nějaké větší kapry, možná amury nebo snad i jesetera. Okolo nás byli ještě další dvě rybářské výpravy. Bivaky zapnuté až na zem, nevypadalo to tedy na nějakou intenzivní ranní aktivitu.

Uběhla první hodinka bez záběru a Františkovo očekávání úlovku a rybářské akce se začalo pomalu měnit v nudu.

Na chvilku odbočím: Víte, když jdou chlapi na ryby, častokrát nepotřebují ani mluvit. Prostě tam jen tak spolu jsou. Vychutnávají si chvíle u vody, i když zrovna nic nebere, koukají na hladinu. Podle jisté teorie, ženský mozek vypadá a funguje jako klubko navzájem propojených a zamuchlaných drátků, kde se jednotlivé podněty přicházející zvenčí vzájemně proplétají, interagují a asociují se mezi sebou. Kdežto mozek mužský je jako rovná police s pravidelnými krychlovými krabičkami, kde jsou témata úhledně uspořádána a řeší se vždycky jen ta z té krabičky, která je zrovna otevřená. Chlapský mozek se prostě na chvíli, kdy je na rybách, umístí do krabičky Rybolov, což je krabička dost blízká krabičce Nic. Jen upozorňuji, že ženský mozek v této teorii nic jako krabičku Nic nezná. Pro ilustraci uvádím, co vždycky říká moje máma, když jsme s tátou na rybách a on pak přijde domů, kde se ho máma začne porůznu vyptávat. A máma to vždycky komentuje a diví se: „Vždyť ten táta nic neví. O čem se celou dobu spolu na těch rybách bavíte?“ Nevysvětluji. Uzavírám to tím, že prostě někdy není potřeba mluvit. Krabička Ryby. Krabička Nic.

František začal vymýšlet aktivity. Házení kamenů do rybníka jsme s Lukášem moc nechtěli akceptovat, a tak jsme to zachránili hrou Jakou věc v okolí si zrovna myslím. Františkovi hádání vydrželo asi 4 kola (kytku, strom, lavičku, vidličku k prutu) než prohlásil, že teď si bude myslet věc on a my budeme hádat. Karkulku jsme s Lukášem ještě uhodli. Ale položivou, polomrtvou zombie pod hladinou rybníka, co se občas hýbe a občas ne, už jsme uhodnout nezvládli. Dobré ale bylo, že nám hádání zabralo dobrou půlhodinku.

No řeknu vám, přátelé, moc to nebralo. Zkoušeli jsme všechny možné nástrahy. Malé boilie, větší boilie, kukuřici, rohlíkáče i žížaly. Františkovi jsme zatím vymysleli další program – házení boilies do vody kobrou. To byl hit a nedojít mi 20 mm koule, vydržel by s ní František určitě do oběda. Takhle musel Lukáš zachraňovat šiškovou bitvou a výletem pro pití na parkoviště do auta. Už jsme měli fakt hlad a na parkovišti se objevilo auto s našimi drahými ženami s kastrůlky v rukou. Elinka cupitala v gumákách a klopýtala přes kořeny rovnou k mému rybářskému křesílku. O nic jiného moc neměla na rozdíl od Františka zájem. Máme to oba s Lukášem hodné ženy. Přinesly nám výborný oběd. Nálada se po dopoledni bez záběru určitě vylepšila. Ženy se divily jak to, že nemáme žádnou rybu a ptaly se, co tu teda celé dopoledne děláme a o čem jsme si povídali? 🙂 Vysvětlení s krabičkou Nic tentokrát nebylo potřeba, protože především díky Františkovi nezbyl na krabičku Nic čas. A na krabičku Rybolov nebyla z důvodu absence jakéhokoli záběru vlastně příležitost.

Seděli jsme na lesní lavičce u oběda a všichni jsme si z kastrůlku pochutnávali na pečeném bažantu s knedlíkem a zelím. Mňam. Když tu přeci jen jízda na mém levém prutu. Odhodil jsem ohlodanou bažantí kost. Zásek a silný protitah. Velký kapr? Najednou skok dlouhého těla nad hladinu a plácanec obřím šíbrem zadní ploutve – jeseter. Akce. František hned dostal úkol připravit podběrák a podložku. Když jsme rybu přitáhli blíž ke břehu, bylo jasné, že má určitě přes metr délky a Lukášův malý podběrák nebude stačit. Poslal Františka pro velký kaprový. Souboj to byl důstojný. Jeseter sibiřský o délce metr třicet byl asi za 20 minut v podběráku a na podložce. Moc pěkná ryba. Pro Františka konečně nějaká pořádná akce. František se hned o rybu pečlivě postaral. Poléval ji vodou, potěžkal si ji ve vážícím saku a zodpovědně mi pomohl ji vrátit vodě. Holkám jsme alespoň zase ukázali, že se tady u rybníka taky něco rybářského děje 🙂

Byl čas se sbalit a vyrazit domů. Tak jsme nakonec přeci jen neskončili bez ryby. Revír Příseka je pěkný. Menší, ale věřím, že by se tu ještě nějaké pěkné ryby daly potkat. S bivakem na pár dní by to určitě smysl mělo. Lukášovi se sluší poděkovat, jak to hezky zařídil. František nakonec viděl pěknou rybu a budiž mu ke cti, že celé dopoledne tam s námi vydržel. Na krabičku Rybolov (Nic) je sice ještě moc mladý, a mlčet mu s námi moc nešlo, ale chce se toho hodně dovědět, ptá se a vymýšlí, a to je dobře. Elinka nakonec rybu viděla taky, i když nevím, jestli z toho měla rozum. Beru jí teď na podzim na ryby častěji. Bohužel se mi moc nedaří a častokrát končíme bez jediného záběru (samozřejmě nejen kvůli její přítomnosti :)). Až mám strach, aby se mnou na ty ryby vůbec chtěla chodit, když vlastně žádné ryby nevidí. No snad ji to nepřestane bavit jen tak.

Děkujeme Míše, Lukášovi a Františkovi za pěkný víkend a pěkný nový revír, který jsem mohl na Vysočině poznat. Byl to fajn výlet a zas příště… Třeba u nás! Lukášovi s Františkem to dlužím.

Na horách

Standard

Léto, čas dovolených a my vyrazili do Jizerek. Na sváteční týden začátkem července jsme se vypravili všichni tři do Jizerských hor do Josefova Dolu. Ti z vás, kteří vyráží na dovolenou s dětmi mi dají určitě za pravdu, že prioritou při hledání ubytování je samozřejmě infrastruktura pro děti. Hřiště, hernička, jídlo atd. I my jsme v rámci těchto kritérií našli moc pěkné místo a s napakovaným autem a nejistou předpovědí počasí jsme vyrazili.

Samozřejmě jsem už předem sondoval nějaké možnosti, jak si v Jizerkách zachytat. Hotel, ve kterém jsme měli objednané ubytování je přímo na břehu říčky Kamenice, takže muškaření, případně nějaká lehčí pstruhařina se nabízela. Moje hodná žena nic proti tomu, abych si s sebou sbalil lehkou výbavu neměla a jedno dopoledne na rybačku mi věnovala 🙂 Musím tady ocenit Severočeský územní svaz, pod který zdejší pstruhový revír patří. Aniž bych něco takového čekal, našel jsem na jejich webu formulář pro objednání hostovací povolenky! Přátelé, to bylo fantastické zjištění. Do té chvíle jsem si myslel, že celý ČRS žije v digitálním pravěku a teď toto! Už trošku méně uživatelsky příjemné bylo, když jsem se dověděl, že povolenka mi přijde do týdne poštou, je ji třeba samozřejmě do 15 dnů od konce její jednodenní platnosti vrátit. V mém případě asi opět poštou, protože cestu do Ústí nad Labem hned tak mít nebudu (byl jsem tam jednou v životě, asi před 7 lety náhodou :)). A také, že pro její objednání je třeba oskenovat a přiložit do formuláře rybářský lístek a legitimaci místní organizace, kde jsem organizován. Proces věru dost složitý na to, že jsem si chtěl zachytat jeden půlden 🙂 Ale určitý pokus o digitalizaci celého zkostnatělého procesu administrace povolenek Severočeskému svazu nelze upřít a já mu za aspoň tento malý krok vpřed tímto děkuji. Vše se ukázalo nakonec jako superrychlé. V pátek jsem povolenku objednal, zaplatil přes internetovou platební bránu a v úterý měl už doma ve schránce avízo o doporučeném psaní na poště.

V Jizerkách bylo moc hezky. První den, ještě ve slunečném odpoledni, jsme si dali krátkou procházku s kočárkem k přehradě nad Josefovým Dolem. Druhý den bylo dopoledne dost sychravo. Tu a tam nějaká kapka deště, zataženo a zima. No, oblékl jsem prsačky, že vyrazím s muškou do proudu 🙂 Obléknul jsem se v autě před hotelem na parkovišti. Navěsil na sebe všechny nezbytnosti – vestu, podběrák, pláštěnku, no však to znáte, s tím, že od auta vyrazím rovnou k řece. A ejhle telefon zůstal na nočním stolku v pokoji v prvním patře. Takže jsem si dal módní přehlídku před celou hotelovou jídelnou se snídajícími hosty směrem přes recepci do prvního patra. S muškařskou vestou, v gumákách a s podběrákem na zádech jsem byl pro ně myslím pěknou veselou ranní atrakcí.

Konečně jsem byl kompletní a mohl jsem vyrazit mezi kameny do horské řeky. Říčka Kamenice je v Josefově dole dost úzká a klikatí se mezi velkými horskými kameny celou vesnicí. Vyrazil jsem po proudu od hotelu. Prohazoval jsem proudy tu nymfami, tu mokrými muškami. Zkoušel jsem místa za kameny. Voda byla krásné horsky průzračná, a i přes poměrně ne úplně letní počasí to bylo moc hezké dopoledne s muškou na horách. Chytal jsem asi 3 hodinky a nezaznamenal jsem žádný úlovek. Několik pokusů o záběr, spíše ode dna za kameny. Na suchou mušku to vzhledem k počasí nefungovalo vůbec. Z hlediska konečného score úlovků se tedy Jizerské dopoledne příliš nezdařilo, ale za tento horský pokus jsem moc rád a poznal jsem zase kus krásné přírody a krásnou vodu.

Docela mě to Jizerské muškaření navnadilo a po návratu jsem si říkal, že bych zašel zase po roce vyzkoušet můj oblíbený úsek na muškaření na horním Labi pod Dvorem Králové. Vzal jsem výbavu do auta a v pátek dopoledne po návratu z Jizerek jsem vyrazil. Počasí se od toho Jizerského naprosto otočilo. V pátek dopoledne bylo pravé léto. Sice trochu pod mrakem, ale dusno, teplo. Letmým pohledem z mostu jsem zahlédl ryby sbírající z hladiny a bylo jasno. Tentokrát to zkusím na suché mušky, alespoň bude legrace.

Prošel jsem od mostu kousek divočejším proudem do místa, kde se hladina trochu uklidňuje a plyne zvolna přes velké kameny na dně. Zdálo se mi, že i když bylo vody v Labi pomálu, jako všude kvůli suchu, byla přeci jen trochu podkalená, jako by z Lesa Království drobně upouštěli. Třeba to tak opravdu bylo. Začal jsem mušky spouštět po proudu. Nejdřív jsem mířil ke druhému břehu pod převislé větve keřů. Odtamtud mi to posledně brali malí tloušti. A opravdu za chvilku první úlovek. Malinký tloušť, ne víc než 15 cm. Převázal jsem na trochu větší model suché plovoucí mušky. Pouštěl jsem ji teď víc po proudu spíše středem. A hleďme. Z poza kamenů na dně se začali hlásit pstruzi. Nejdřív jen zásek naprázdno, když jsem viděl, jak po mušce něco vyjelo. Na druhý pokus jsem už zasekl rybu. Krásný duhák 32 cm. Ukázalo se, že zrovna tohle místo bylo v letním dopoledni to pravé pro suché mušky. Co chvíli bylo vidět, jak ryby sbírají z hladiny. Zaznamenal jsem další úlovky. Podařilo se mi zaseknout ještě jednoho menšího duháka a další tři větší potočáky.

Neprošel jsem to dopoledne žádný lán světa vodou. Strávil jsem 3 hodinky prakticky na 300 metrech řeky a bavil jsem se královsky. Prověřil jsem svou muškařskou výbavu a viděl pár moc pěkných pstruhů. Po nulovém score v Jizerkách to byla příjemná změna a zjištění, že i s muškou se dá hezky pobavit.

Jarní týden ve městě

Standard

Kamarádi, utíká to. Je to neuvěřitelné. Jako před chvílí bylo, kdy jsem tu psal o rozlučce se svobodou a naše holčička už má skoro dva roky. Ještě to asi chvilku potrvá, než ji budu moct vzít s sebou na nějakou aspoň kraťoučkou rybářskou výpravu, a tak zatím plním výkaz docházek jen velmi, velmi pomalu. Letos jsem se tady na svém blogu nedopustil ani žádného bilančního článku za rok 2021. Ono totiž moc nebylo o čem bilancovat. Docházek k vodě nemám bohužel ani letos mnoho. Vyjde mi to vždycky tak jednou za měsíc.

Vzhledem k malému počtu vycházek není moc čas objevovat nová místa, a tak dávám přednost těm osvědčeným, kde tuším, že bych alespoň nějakou ploutev mohl natrefit. V zimě jsem se několikrát vypravil na Orlici nad Mlejnek a nezklamalo. Vytáhl jsem tam v zimě i brzy zjara několik pěkných kapříků a dalších ryb. Tam to prostě funguje hlavně, když je chladno. Jsem trochu smutný z našeho tajného místa na Labi u Vysoké. Molo už dávno vzala voda a cestu na louku zavřeli závorou. Moc se tam už nedá dostat a flek na druhém břehu je také dost obtížně přístupný. Ale třeba bude někdy čas naše molo obnovit. Budu se tam muset vypravit alespoň na obhlídku, zkontrolovat letošní stav.

V polovině května se moje holky vypravily na krátkou babskou dovolenou s kamarádkami a jejich dětmi, takže jsem na pár dní zbyl doma jako slaměný vdovec. Samozřejmě jsem všechny čtyři dny musel využít a vyrazit na ryby. Stavil jsem se za tátou jeden den na Rozkoši, kde jsme spolu s ním a malým synovcem poškádlili kapry násaďáčky.

Druhý den jsem vyrazil navečer do města pod Hučák. Dlouho jsem tam nebyl a znova jsem si potvrdil, že po tom, co před několika lety opravovali levý břeh směrem k parku a vybagrovali dno, se sem ryby nějak nevrátily. Za asi 4 hodinky večerního rybolovu se mi podařilo chytit jen několik malých cejnů. Cožpak o to, alespoň něco se dělo, ale už můžu jen vzpomínat, jak jsem tam před „rekonstrukcí“ pravidelně chytal třeba jeseny nebo i malé úhoře.

Ve čtvrtek ráno jsem pokračoval ve městě a usednul pod cyklostezku přímo v centru. Tohle místo mám moc rád. Je to tu takový příjemný urban fishing. Myslím to tak, že nemusíte co chvíli odsouvat stoličku kvůli projíždějícím kočárkům nebo chránit krmení v kbelíčku, aby vám ho nesežral kolemjdoucí venčící se pes, ale máte v trávě pod stromy přeci jen od ruchu na ulici nad vámi drobný odstup. Zároveň si ale přes cestu můžete skočit třeba pro kafe. No prostě urban fishing v centru města, se vším, co k tomu patří. Jako například proplouvající se otužilci nebo výletní parníky a lodičky. I přes tyhle překážky se mi, ale dopoledne docela dařilo. Zabralo mi pár cejnů a menších kaprů. Když jsem vytáhl pěkného pětapadesátníka (asi největšího to dopoledne), zastavil se nade mnou procházející se mladý pár se psem. Můj úlovek je asi zaujal, a tak sešli z chodníku ke mně dolů k vodě a prohodili jsme pár slov. Týpek se tak zálibně díval na kapříka jak odplouvá z podběráku zpět do řeky, že si myslím, že holčina půjde na příští procházku asi jen sama se psem, protože on bude sedět u vody 🙂

V pátek dopoledne jsem vrazil kousek za město nad Předměřický jez. Na tohle „legendární“ místo, na které vždycky, když se potkáme, vzpomíná kamarád Hrobník, jako na nejhorší místo, kde jsme kdy spolu byli na rybách, jsem byl obzvlášť zvědavý. Vzal jsem tam Hrobníka kdysi totiž původně proto, protože jsem tady jednou po letní bouřce zaznamenal svůj první double krásných kapříků, které jsem zapsal a s položkou Odchytáno hrdě odkráčel domů. Úplně jsem sem ale přestal jezdit, zejména po tom, co jsme tu s Hrobníkem zaznamenali dvě naprosto čisté nuly. Ještě jsem potom tomuhle úseku dal jednou šanci sám, ale opět s nulovým výsledkem. Zároveň na příjezdovou cestu k řece umístili zákazovou značku, což mou chuť sem jít zabilo úplně. Tedy toto páteční dopoledne jsem nechal auto u značky a popošel kousek na druhou stranu než obvykle, asi sto metrů proti proudu.

Zaujal jsem místo pod lípou, kde zjevně přede mnou už nějaký rybář seděl. Skoro to vypadalo na nějaký bivak. Na druhém břehu se do Labe vlévá potok, a tak jsem jeden prut umístil k soutoku a druhý blíž k mému břehu do proudu. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsem nic moc neočekával, ale musím říct, že jsem se to dopoledne bavil královsky. Nejdřív se přímo z proudu přihlásila malá plotička a kapřík. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Ochucené ani neochucené rohlíkáče ani kukuřice na háčku nic moc zajímavého nepřinesly, a tak jsem zůstal prakticky pouze u červíků. Měl jsem zaklipováno a snažil jsem se v nahazování být co nejpřesnější. Postupně jsem si futroval obě místa. Ze vzdálenějšího břehu od soutoku to dlouho nic nedělalo. Pak to ale zlomil krásný čtyřicátník šupináč. Měl jsem s sebou sice silnější Trabucco feeder, jemný Accolyte jsem tentokrát nechal doma, ale na šestnáctce vlasci tenhle říční bojovník vyváděl pěkné kousky. Až jsem musel stočit i druhý prut. Kapřík bojoval proti proudu i po proudu a nakonec skončil v podběráku. Od té doby, co nához, to ryba. Krmné místo uprostřed proudu jsem samozřejmě trošku šidil. Druhý prut jsem měl často i delší dobu nenahozený, protože z břehu od soutoku to opravdu bralo. Jeden kapřík za druhým. A nebyli to žádní drobci. Největší měl skoro k 60 cm délky. Úplně nevím, jestli to přičíst předchozímu rybáři, který tohle místo šikovně zakrmil, nebo mému krmení a přesnému nahazování, počasí či náhodě.

Dopoledne utíkalo a krmení z kbelíčku ubývalo. Nakonec jsem počítadlo zastavil na čísle 12. Bojovní říční kapříci po delší době prověřili moji feederovou výbavu. Znovu se mi to dopoledne potvrdila krása feederového rybaření, kde i s omezeným časovým rozpočtem (v mém případě z rodinných důvodů) je možné zažít skvělé chvíle na rybách, třeba s menšími kousky, jak by asi moje úlovky nazvali ortodoxní kapraři, ale určitě dostatečně aktivním a akčním způsobem rybolovu. Všem vám, kterým feeder přirostl k srdci jako mně, to určitě nemusím dlouze vysvětlovat.

Jaro ve městě i v blízkém okolí bylo pro mě i na rybách nakonec docela fajn. Čeká nás teď léto a dovolená. Na začátku jsem psal o tom, že kvůli rodinným povinnostem není moc času objevovat nová místa. Něco se ale přeci jen chystá. Jedeme do Jizerek a za kamarádama na Vysočinu. Tak jsem zvědav 😉