Mezi stulíky

Standard

Minulej tejden jsem náhodou narazil na článek o chytání línů a o tipech jak na ně. Psalo se v něm o tom jak líni nepotřebujou nijak extra čistou vodu a jak jim vlastně vyhovujou bahnitý, teplý, zarostlý vody slepejch říčních ramen a bahnitý mělčiny na okrajích rybníků. Jeden z tipů jak líny najít říkal, že pohybující se listy stulíků nebo stonky rákosí jsou neklamnou známkou líní aktivity. Jedna z jim neodolatelných laůdek jsou totiž drobní mlži, kteří žijou na stoncích a spodních stranách listů vodních rostlin. Vzpomněl jsem si hned na slepý ramena, co mám kousek za barákem. Několikrát jsem je už samozřejmě navštívil. Možná častějc s vláčkou na podzim, kdy jsem hledal nějakej ten štičí úkryt v době, kdy už není dost času do soumraku na nějakou podvečerní výpravu s feederem. Právě proto, že slepý ramena bejvaj přes léto zarostlý stulíkem a leknínama, neměl jsem nikdy moc chuť vypravit se tam lovit na těžko. Znáš to: Tu a tam ti uletí krmítko do zarostlýho, nebo zapřáhneš malinko větší rybu a ta si to samozřejmě zamíří mezi stonky a ty už to trháš. Spotřeba krmítek, karabinek a návazců letí nahoru. Na takovejhle terén by byl určitě lepší splávek, ale to je přeci jen zatím malinko mimo můj obor a správná výbava i technika chybí.

Dostatečně optimisticky naladěn článkem o línech jsem si řek, že bych to nakonec moh zkusit i s mým feederem a trošku je pohledat i tady u nás. Na líny jsem tu zatím příliš často nenarazil. Vybral jsem si jeden flek plnej vodních rostlin na slepým Labským rameni. Zrovna tady jsem ještě nikdy nechytal a místo mi přišlo dostatečně zarostlý. Vypravil jsem se v sobotu zrána a k mýmu překvapení jsem podle břehu potkal tři další rybáře. Místo je to asi frekventovanější než jsem si myslel podle mojí první sondáže. Ale nijak mě to neznepokojilo. Našel jsem si flíček v křoví, přede mnou malá cestička mezi vodníma rostlinama – jo, tam budu nahazovat. Z obou stran hustej porost, to bude vono. Poránu byla voda plná aktivity, listy vodních rostlin se hejbaly vo sto šest. To ale nebyli líni. Na místní cejny přišlo jaro a byl to teda tanec. Šplouchance u břehu i uprostřed, až jsem si co chvíli říkal jestli někdo ze sousedních rybářů neskáče po hlavě za prutem do vody. Trošku jsem zaváhal jestli tu vůbec lovit a přeci jen nedopřát cejnům klid. Velký guru Milan Tychler taky vždycky píše, že když vidí jak se ryby třou, radši jde nahodit jinam. Ale nakonec jsem se rozhod pokračovat. Na cejny přeci jen primárně necílím a snad mi to odpustěj, kdybych náhodou některýho z nich nalákal na svoji nástrahu. Vždyť půjde stejně hned zpátky do vody.

Vzal jsem si s sebou jen svůj lehoučkej picker. Na něm slabej silon 14 s 20 gramovým krmítkem a 14 fluorcarbonovým návazcem. Malej háček číslo 12 jsem na úvod osadil chuchvalcem červíků s malým rohlíčkem nakonec. Krmení sladký s převahou strouhanky a trošku vylepšený melasovým vanilkovým posilovačem, kterej jsem dostal jako dárek k mojí objednávce z rybářskýho eshopu. Žádný červy do krmení. Budu místo jen průběžně dofutrovávat bonduelkou, kdyby se zachtělo přijet třeba nějakýmu kapříkovi. Chvíli se nic moc nedělo. Okolo mýho krmítka se listí na vodě hejbalo jak vzteklý, ale zaběr žádnej. Nahodil jsem asi pět krmítek směsi a přišel malej cejn. Hned za ním druhej drobek. Cejny jsem ale dneska lovit necthěl, přeci jen mají jinou důležitější aktivitu na práci než mi viset na prutu. Změnil jsem nástrahu a zavěsil jsem pod háček na rychlozarážku půlku malý červený halibut pelety. A abych tu dobrotu trošku přizvednul ode dna, vyrobil jsem takovýho kaprařskýho panáčka alá Karel Nikl a doplnil peletku půlkou voňavý oranžový plovoucí micro-boilie kuličky. Vytrvale jsem futroval jedno místo zaměřený klipem na navijáku.

Netrvalo ani půlhoďku a na háčku jsem vytáhnul jednu obří plotici. Aha, změna správným směrem. Obnovil jsem svůj peleta/boilie sendivč a šup s tím zpátky do vody. Když se mi špice ohnula skoro až k vodě, bylo mi jasný, že tentokrát to bude něco většího a lín to patrně nebude. Z džungle vodního listí se mi podařilo vytáhnout nádhernýho šupíka s dýlkou 53 cm. Na ten slaboučkej silon to byl teda souboj. Několikrát samozřejmě zajel mezi listí a stonky, ale k mýmu překvapení všechno vydrželo bez úhony tak jak mělo a kapřík se podíval na chvilku do podběráku. Další změna nástrahy na větší žížalu přinesla novej záběr podobný razance. Tentokrát lysec, malinko kratší než předchozí šupináč. Opět bezvadnej souboj mezi leknínama s pickerem ohnutým do paraboly špičkou skoro až k vodě.

Sluníčko už stálo hodně vysoko a pěkně se opíralo. Rybí aktivita k poledni trošku polevila a já už měl svůj kbelíček sladkýho mixu skoro vyházenej. Rozhod jsem se to pobalit. Byla to fajnová výprava i když bez línů, na který jsem se původně vypravil. Dokážu si představit že takováhle džungle vodního rostlinstva dokáže bejt pro ryby fascinujícím úkrytem a že určitě ukrejvá další překvapení. Rozhodně se na tohle nebo podobný, pro běžnýho rybáře začátečníka jako jsem já, porměrně obtížně chytatelný místo ještě vypravim. Je třeba nabírat další a další zkušenosti. Tahle lekce byla super!

Revír mého dětství

Standard

Na dva volný sváteční dny jsme měli s tátou domluvenou rybačku na Rozkoši. Tatík přes samý zařizování okolo baráku nesmočil snad dva měsíce vlasce a tak bylo na čase ho konečně vytáhnout k vodě. Když jsme tak v úterý seděli kousek od českoskalickýho kempu u vody a koukali na nehybnou hladinu jak zrcadlo a stejně nehybný špičky a policajty, pojali jsme plán na návrat do mýho rybářského dětství. V době mejch prvních nesmělejch rybářskejch náhozů starým prutem značky Tokoz Sol III po tátovi s fenomenálním navijákem Reex jsme nejvíc navštěvovali malej rybníček Krčmařík v Červeným Kostelci. Na výpravu s dětma rybářema nejlepší flek. Takovej brčálník uprostřed polí. Tam jsem pod vedením souseda Drozda napichoval první burizóny a žížaly na dvounávazcové háčky a učil se jak správně zavěsit policajta. Krásný vzpomínky :))

No a tak jsme se s tatíkem shodli, že to pojedeme omrknout a kdyžtak tam druhej den nahodíme. Neměl jsem moc představu v jakým stavu Krčmařík je, přeci jen jsem tam nebyl dobrejch 15 let. Vedle na Broďáku nedávno vzniknul soukromej kaprodrom. O Krčmaříku jsem měl jen mlhavý zprávy, že snad chvilku byl rybníček kosteleckou malou vodou, pak zas že je vypuštěnej a že se čistí, potom zase, že je na něm celoroční hájení. No když jsme dorazili na místo a dali řeč s chlapama, kterejch tam bylo překvapivě hodně, byli jsme mile překvapený. Chlapi revír vesměs chválili. Už na první pohled bylo okolo rybníka čisto, uklizeno, lavičky opravený, voda poměrně čistá a bylo vidět, že chlapi mají i záběry, což byl rozhodně posun od naší mise na Rozkoši 🙂

Rozhodnuto, druhej den jsme naklusali na 6. hodinu k rybníku i s prutama. Tatík těma svejma jezerníma kaprákama div nepřepažil celej rybník. Vedle nás dva starší chlapi s teleskopama – no uvidíme.

Z rána pekelně fučelo a oproti předchozímu dni byla pěkná zima. Když jsme po půlhodině bez záběru začali přešlapovat zimou po břehu, nějak nám to s tou včerejší chválou od místních nepasovalo dohromady.Takovou malou – ale opravdu jen malou nadějí pro nás bylo, že dědci vedle tahali co deset minut kapry na břeh. No asi to teda nebylo revírem ale náma 🙂

Padla půl osmá, tatík bez záběru, já několik mikro-plotic a dědkové každej s dvěma kaprama balej kufry a jedou domu nadšený, že maj odchytáno a nemusej tu v tý kose dýl sedět. Otec hbitě bere svůj tripod a šup vedle na dědkovo místo. To byla ta změna, co byla třeba. Rázem záběr na oba pruty naráz a kuk dva kapříci na břehu. Oba ne víc než 40 čísel a tak šup s nima zpátky do vody. I mě se to malinko rozkousalo. Přišel mě potěšit menší lín. Moje další ryba do atlasu. Ještě jsem neměl tu čest a lín, ten potěší rybáře vždycky, to je jasný. Letmý foto, a šup zpátky do rybníka. Za chvilku i kapřík. Zase přibližně podobná velikost jako u tatíka. To už se vedle nás usadil další místní borec a tak jsme mezi záběrama i fajnově pokecali. Půl jedenáctá, kyblíček s krmením je prázdnej a my balíme. Tatík s několika dalšíma kaprama na prutech a u mě ještě další dva líni a kapr.

Nakonec fajnová rybačka. Žádný jatka jako na kaprodromu se nekonaly, ale obzvlášť líni mi zlepšili větrnej a studenej den. Návrat do dětství krásnej. Rybníček Krčmařík prokouknul a je vidět, že se o něj místní rybáři hezky staraj. Jen tak dál hoši. Rád se zas vrátim, příště třeba s burizonama 🙂

První Američan

Standard

Přečet jsem si hromadu článků o „američanech“ neboli „trumenech“ (rozuměj: sumeček americký 🙂 ), o jejich vysazení a přemnožení tady v Čechcách a o tom jak rybáře otravujou svou žravostí a taky o tom, že jich je hromada právě tady na Hradecku. V neděli jsem si do svojí sbírky rybářských zkušeností zařadil i američany. Nebylo to nijak cílený. Paradoxně jsem si myslel spíš na duháky, kterejch už jsem na rybníčku v u hospody v Březhradu pár vytáhl. Byla to tehdy samozřejmě náhoda, že červy na háčku kolemplující pstruh zhltnul, ale říkal jsem si, že by to byl docela fajn dopolední úlovek. Na mým malým pickříku je souboj s divokým pstruhem fajnová záležitost.

Vzal jsem ssebou běžný „kaprařský“ vnadidla. Trošku šrotu, co mi zbylo z páteční celodenní návštěvy soukromýho kaprodromu, v něm mrskající se červíci a vařená kukuřice s pšenicí, všechno drobet ovoněno. Sednul jsem si na betonové schůdky, co vedou do rybníka přímo před hospodou. V neděli brzy ráno tu byl samozřejmě klid. Házel jsem krmítka a návazec s malinkým háčkem přímo před sebe, kde u břehu roste roští a větve mu padají až do vody.

Sluníčko se klubalo na svět a mně za půlhodiny nezabralo nic. Už jsem tu byl několikrát a vždycky se alespoň něco dělo prakticky na první, druhej nához. Tentokrát nic. Po půlhodince ranního rozjímání to přeci jen začlo malinko kousat. Na tři červíky mi začly brát kapří miminka. Během následující hodinky jich přišlo asi pět, ale to už se mi sluníčko začalo pořádně opírat do zad. V pátek jsem si z kaprodromu přivez pěknej úpal od slunce a tak jsem si řek, že se přesunu na druhej břeh do stínu.

Na druhý straně měla moje mise prakticky totožnej průběh. První půlhodinka nic a pak plotička a dva malí kapříci. Přišel se podívat i jeden větší. Mohl mít tak lehce přes 40 cm a při zdolávání ten můj lehoučkej picker prut hezky prověřil.

Slunce už bylo hezky vysoko, pořádně pražilo do hladiny a aktivita nějak ustala. Jemná špička pickeru se ani nehla. Jaký bylo moje překvapení, když jsem při vytahování z vody našel na konci návazce přivěšenýho američana. Na záběr si nevzpomínám. Myslel jsem, že je nástraha opadaná a ejhle – spadla přímo sumečkovi do břicha 🙂 Od té doby jsem vytáhl ještě další tři trumeny a bylo mi jasný, že s kaprama, natož pstruhama je dnes ámen. Zajimavý bylo, že všichni sumečci skoro vůbec neťukli do špičky. Záběry byly úplně neznatelný a zasekl jsem je vlastně náhodou. No byla to zajímavá zkušenost. Na rozdíl od kolegů rybářů mně amíci nijak den neotrávili. Naopak, zařadil jsem si další druh do svýho interního rybářskýho deníčku.

Americká zkušenost mi přinesla ještě jedno poznání, a sice, že jsem objevil kouzlo věcičky, který se říká vyprošťovač háčků. Nikdy jsem tuhle plastovou tyčku neuměl moc používat a přišlo mi to zbytečný. Jeden s sebou pořád mám v batohu, kdysi jsem ho dostal v nějaký dárkový rybářský bedničce. Každej háček jsem ale zatím vždycky vytáh buď prstama nebo peanem. S prvním uloveným sumečkem jsem ale zjistil, že to nebude stačit. Amík totiž vdechnul červí chuchel asi rovnou až do střev. S vyprošťovačem háčků přátelé, žádný problém. Šup háček venku a trumen zpátky ve vodě vstříc své další americké budoucnosti.

No tak příště třeba zas. Kolega už se hlásil, že příště půjde se mnou přímo a jen na amíky 😉

Járo, jsi tu?

Standard

Co s načatým odpolednem? Rybáři mají v odpovědi na tuto otázku jasno. Nedělí odpoledne, kde jinde než u vody. Poučen z předchozího nezdaru jasně jsem si stanovil cíl vycházky – zachytat si. Nechávám stranou testování nových nástrah nebo návnad, nechávám stranou objevování novejch fleků – jdu potahat nějaký ryby 🙂

Vyrážím na osvědčený místo letošní zimy – na Orlici nad splav v Malšovicích. Beru osvědčenej tlačenej rohlík a vlastnoručně namíchanýho slanýho krmení ze dvou šrotů, mletý řepky a strouhanky. Na místě opět zjišťuji, že málo lepí a nedrží na method krmítku – achjo zas! Vylepšení hlínou tentokrát ale zabralo. Vybaluju dva pruty, lehkej picker Axiom 2,4 a medium feeder GF 3,6. Chci vyzkoušet nahodit trošku dál, a tak to zkusím taky s delším prutem. Na tohle období možná ještě trošku těžký nádobíčko, ale zkusim to. Na pickeru mám method krmítko kraťoučkej návazec s kouskem feeder gumy a na GF klasickou průběžku s hokejkou, košíčkem a asi půlmetrovým forpasem.

Na tomhle stejným místě jsem seděl přibližně před měsícem a zadařili se mi tu dva pěkní kapříci, tak uvidíme jak dneska. Na háček klasicky jeden vyštípnutej tlačenej rohlík zajištěnej dvěma mraženejma červama (živý jsem už v neděli nesehnal, ale ty mražený jsou myslím naprosto OK :))

Přibližně po čtvrthodince buch – spička lehkýho pickeru jde do vody a já sekám. Pořádnej tah po proudu. Je to kapřík, určitě. Ale sílu má teda už o poznání jinou než minulej měsíc, kdy se nechal vytáhnout z vody prakticky bez boje. Jojo jaro už je tu a i ryby už se probouzej. Chvilku se s ním peru a najednou vytahuju z vody jen krmítko. Utrh se mi uzlík feederový gumy – únava materiálu.

Používám teď na zimu na návazce k háčku jemňoučkej fluorcarbon 14mm, a proto jsem ho začal odpružovat kouskem feeder gumy. Prozatím velká spokojenost, musím říct. Vloni jsem tenhle fluorcarbon zkoušel jen tak a utrh jsem na něm několik kaprů na Rozkoši a tak jsem mu přestal věřit. S feeder gumou je to pecka. Prozatím žádná ztracená ryba – tedy teď vlastně první, ovšem ne vinou fluorcarbonu ale blbě upevněnýho uzliku na gumě.

Druhej podobnej záběr za dalších přibližně 20 minut jsem už proměnil bez selhání. Kapříci okolo 45 cm byli při chuti. Vytáhl jsem jich za odpoledne ještě dalších 5. Střídavě z větší dálky na medium GF prut, střídavě na picker z blízka od břehu. Od všech jsem se dočkal podobný aktivity. Už to není ta zimní hybernace, ale pěkná jarní síla. Souboje moc hezký 🙂

Rohlík zachutnal i dvoum větším cejnům. Pomalu ho začínám pokládat za ultimátní zimní nástrahu. Zkusíme jak bude makat v létě. Negativem kromě málo lepivýho mixu a jednoho utrženýho kapříka, kterýmu jsem nechtěně přidal jeden háčkovej piercing byl snad jen můj amatérismus v lovu na dva pruty. Několikrát jsem podvlíkal překřížený silony, když mi ryby jezdily při zdolávání ze strany na stranu přes silon druhýho prutu – no, ještě to chce cvik. Snad jen nedávat pruty tak blízko k sobě, anebo druhej prut raději při zdolávání ryby stáhnout.

Tuhle nedělní vycházku musím hodnotit jen a jen pozitivně. Osvědčené místo, osvědčená nástraha – výsledek nad očekávání.

Podkrkonošský kapří dorost

Standard

Poslední dobou se se svým feederovým náčiním dostávám na samý kaprový revíry. Dneska mě Šárčina práce zavedla na skok do krkonošského podhůří. Je to neuvěřitelný, ale v blízkým okolí Jilemnice a Nový Paky je jediná mimopstruhová voda, na který je možný chytat se svazovejma papírama. Všechny ostatní rybníky v tomhle kraji, (a že jich neni uplně málo) jsou buď soukomý nebo ve správě takzvaně samostatně hospodařících místních organizací. Jinými slovy – se svazovejma papírama tam nenahodíš. No a na jednu odpolední návštěvu se mi jejich povolenku teda kupovat nechtělo.

V tomhle světle už pak samozřejmě nemoh překvapit nával okolo rybníka v Levínský Olešnici. Bylo tam snad víc chlapů, než minulej tejden na Rozkoši pod děličkou. Byl jsem tam poprvé a tak jsem nechtěl dlouze sondovat a hledat nějakej flek. Sednul jsem přímo na hráz mezi další dvě rybářský výpravy s dětma. Děcka na obou stranách tentokrát úplně v pohodě. Vesměs jím tatínkové dali do ruk pruty, takže děti neměly ambice házet do vody kameny nebo klacky nebo lítat po břehu a řvát na sebe, co že to má v batohu soused, případně ještě lámat větve nebo rvát trávu, no prostě tak jako se mi to stalo doposud zatím vždy, když se někdě poblíž mě na rybách vyskytli rybáři s dětma.

Bylo nějak před 11. dopoledne, když jsem dorazil. Sednul jsem, zapsal jsem, udělal jsem si šrot. Dal jsem tentokrát hodně soli. Někde jsem se dočet, že chladný počasí a studená voda chce sůl. Přidal jsem trošku vařenejch krup – zapomněl jsem koupit kukuřici a kroupy byly dobrý v létě. Dost foukalo, ale řek jsem si, že i tak dám oba feedrový pruty – 3’90 heavy i 3’60 medium. Pokukoval jsem vedle, na jednu i na druhou stranu jestli se tam něco děje. Všichni chlapi okolo měli kaprařský náčiní a nikde – nejen na mým břehu, ale ani kolem rybníka, to zatím moc nepípalo.

První záběr mi přišel dost brzy. Neuběhlo snad ani 20 minut. Kapřík, malej, ani jsem neměřil, moh mít něco pod 30 čísel. Dobrej start, třeba se povede i něco většího. Ale říkal jsem si, že i kdyby u těch malejch kapříků zůstalo, tak OK. Bohužel následující hodinu a půl jsem koukal jen na špičky zmítající se v příbojovým větru. Počet záběrů nula. Vítr kolísal někde na stupnici mezi vichřicí a orkánem. Naštěstí díky sluníčku nebyla až taková zima. Zkusil jsem několikrát změnit nástrahu – červy, chleba, kroupy, tam a zpátky. Bez efektu. Místo nahození jsem si hlídal, vzdálenost, napnutej silon do vln, všechno.

Zhruba po těch 90 minutách se to rozjelo. Začali mi brát kapříci. Pořád přibližně stejná velikost, 35 – 40 cm. Největší měl 43 cm. Dohromady mi jich přišlo snad 10. Asi odměna za to hodinu a půl dlouhý civění do vln. Všim jsem si, jak po mě chlapi zleva i zprava pokukujou. U nich ani ťuk. Tak nevim jestli mě tam na rybník příště ještě pustěj. Abych třeba neměl propíchaný gumy u auta nebo tak něco :))

Vítr se utišil, ryby začly brát – ideální odpoledne. Jediný co mě mrzí, že se nedovím, co to bylo za záběr, při kterým šel medium prut do vody. Únava materiálu bohužel tradičně v nejblbější chvíli. Prut jsem z vln zachránil, návazec, ale po vytažení z vody postrádal háček. Nějaká velká ryba bude mít asi bohužel příliš neslušivý piercing.

A co závěrem? Podkrkonošská kapří střední škola mi uchystala vcelku fajn odpoledne. Rybník Hůrka v Levinský Olešnici je moc hezky udržovanej revír, a i když žádnej velkej kapřík nepřišel, zachytal jsem si dneska moc pěkně, bohužel na rozdíl od všech chlapů napravo i nalevo ode mě sedících.

Rozkošná podzimní kaprařina

Standard

V neděli jsme s tátou vyrazili na Rozkoš. Tatík je kaprař. V mým podání je to vždycky takovej lehkej kapro-feeder fusion 🙂

V Náchodě bylo příjemný sluníčko, ale říkali jsme si, že u vody bude asi dost foukat. Když jsme byli u Rozkoše posledně – asi před 14 dny – a seděli jsme na malý nádrži „na cestě“, byla velká nádrž dost vypuštěná a pod děličkou byla strašná halda bahna. Byl jsem se tam podívat – na malý nádrži prd bralo. Pod děličkou bylo vidět, že vodu z velký nádrže rychle upouštěj, kameny už byly dávno nahatý a na nich smrděly otevřený nalepený škeble – no uplně jak na korzu někde na Rujáně. Prošel jsem kousek po břehu, teda vlastně už spíš po dně, sedělo tam spousta chlapů. Zastavil jsem se u jednoho, kterej to zrovna balil a ptal jsem se jak to šlo. Překvapivě říkal, že to bralo, že si zachytal, samý kapříky. Žádný mistrovství světa, samý malý kousky kolem 50 cm, ale prej vytrvalá aktivita, záběry prej akční jak v největším létě. Řek bych spíš, že při vypouštění budou ryby sjetý někde na hloubkách a budou se klepat jestli jim tam hráznej ještě vůbec nějakou vodu hodlá nechat. Asi ne- na Rozkoši jsou holt kabrňáci voprásknutý a nebojej se.

Když jsme s tátou dorazili v neděli pod děličku bylo vidět, že už je vypuštěno nějakou dobu a fleky u vody už jsou vyschlý a udupaný. Očekávali jsme ukrutnou bahení lázeň, doma už pračka preventivně otevřená a škrabky na bahno z holinek připravený. No, milé překvapení na úvod. U vody zas narváno i přesto že vál neuvěřitelnej uragán a vlny, na kterejch by se dalo surfovat. Chlapi úplně na kraji už to balili. Vletěli jsme tam, že tam sedneme. Chlapi v dobrým rozmaru, zmrzlý ksichty zakuklený v čepicích, ale zářili, že maj vodchytáno a jak to prej dneska výborně šlo. Každej dva kapry, všechny nad padesát čísel. Chlapi nám tam nechali štrůdl, co jim nabalila panimáma a šli dom.

Vybalili jsme nářadí, já jsem dal jen jeden feeder. Říkal jsem si, že druhej měkkej bych v těch vlnách akorát utopil a záběry by mi na ty měkký špičce dělaly akorát tak ty metrový vlny.Na dlouhej 3’90 feeder jsem dal nejtvrdší špici a navázal jsem průběžku s těžkým 60g krmidlem. Mám šedesátku jako nejtěžší, ale teď jsem viděl video od Maťáka jak chytal v proudný řece a měl tam stovkový. Koupim pro takovýhle případy asi eště nějaký těžší než 60tku. Nahodil jsem ještě druhej prut – starej teleskop, klasika nejklasičtější – olovo s jednonávazcem na konci, těžkej policajt a pípák. Jen tak do počtu říkal jsem si. Budu víc sledovat ten feeder a tenhle teleskop ať na mě kdyžtak zařve. Nechal jsem ho tam na takový pasivní chytání. Tatík měl svou klasiku – dva karbonový kapráky na trojnožce, na každým olovo s dvounávazcema. Ten už to nikdy jinak dělat nebude – ale co, funguje mu to 😉

Fučelo a nepřestalo celý odpoledne. Po hodině a půl bez záběru jsme se na sebe s tátou tak podívali a nebylo nám moc jasný, kde vzali ti chlapi každej ty dva kapry. Trošku jsme je podezřívali, že si z nás pěkně vystřelili a snažili se nás uplatit štrůdlem, protože na tom narvaným rujánovým pobřeží neměl za tu hodinu a půl záběr VŮBEC nikdo. Tatíka, kterej si zakládá na tom, že hází daleko jsem uklidňoval, že ani mě na blízko s feederem nebere vůbec nic. Teprve po cca dvou hodinách první záběr. Tatík z dálky vytáh pěknýho kapříka 55. Šup s ním do vezírku, není čas na hrdinství. Ryb a docházek je letos málo. Minulej měsíc proběhla oslava narozenin z udírnou a železná zásoba v mrazáku na vánoce se povážlivě tenčí.

Jakoby se ryby probraly. Lup, já záběr na feeder. Pěknej tah do prutu. Nijak nebejčím poučen z léta z Labe. Ale nic, ryba pryč. Vytáh jsem jen ohnutej háček. Bylo to asi něco většího a ten hák blbej slabej vyhazuju. Měním za menší a pevnější nářadí. Škoda, ale slušnej příslib. Další cca čtvrthodinka krmení a šup – feeder prut z vidlic letí do vody. Fakt jak v létě. Pěknej lysec, menší, kolem 50. Šup s ním do vezírku, není čas na hrdintsví Trošku masařskej přístup si po sezóně bez jediný ponechaný ryby můžu dovolit. No docela se to rozjelo. Ryby fakt připlavaly. Bylo vidět racky jak kroužej nad vodou kousek od nás. To je vždycky znamení, že tam ryby jsou – ať už jakkoli velký. Ty zmetci křiklavý maj na ně prostě čuch. Řekli jsme si s tátou, že vydržíme tak do těch 4 hodin ať nejdem domu za tmy. Podařilo se nám každýmu vytáhnout ještě asi 3 menší kapry. Já 4, což mi tatík neopomněl připomínat naší obvyklou soutěží, že dneska na počet vyhrávám, ale on na kvalitu 🙂 Teoreticky by se dali všichni ti kapříci vzít – všcihni měli nad 45, ale už šli zpátky do přehrady. Dva kapři jsou fajn odměna za to prosezený odpoledne posledně na malý nádrži.

Nutno ještě říct, že na můj druhej teleskop to ani neťuklo. Krom toho, že jsem utrh při stahování asi 40 metrů prastarýho zpuchřelýho silonu jsem na něm nezaznamenal žádnou akci. No aspoň bude na čase provést na tom teleskopu nějakou údržbu. Nakonec to dopadlo docela dobře. Tak nějak jsme to tajně očekávali, že by to mohlo tentorkát jít, ale upřímně jsme tomu přestali po té první 90 minutovce věřit. Mýlili jsme se a gumáky jsme taky nakonec neměli ani moc zablácený. Maminka z nás měla radost! 🙂