Konečně to bralo

Standard

V posledním článku jsem si postesknul jak slabou mám letos účast u vody. Na tom se bohužel nic nezměnilo. I v plné sezóně mi prutohodiny nijak valně nepříbývají. Ale jednou za čas mi to na pár chvilek k vodě vždycky vyjde, za což jsem samozřejmě rád. Více docházek znamená i více úlovků, což se mi rovněž letos potvrzuje. Už jsem pomalu slevil z ambic na nějaké trofejní či zajímavé úlovky v letošní sezóně a spíš si dávám za cíl, aby mi vůbec něco těmi feederovými špičkami hýbalo. Tentokrát mi to ale alespoň trochu bralo, přátelé.

Ozval se mi kamarád Hrobník, že má celozávodní dovolenou, tudíž volno na ryby, a kdy že půjdeme. Vypravili jsme se jednoho sobotního dopoledne na Rozkoš. Pro neznalé jen krátce vykreslím výchozí situaci v typickém sobotním dopoledni, uprostřed prázdnin na Rozkoši: Nejen na místech, která jsou co 10 metrů kolem prakticky celého břehu obsazena maringotkami, karavany, či jinými „mobilními“ přístřešky všeho druhu, ale i na posledních volných místech se zhruba v polovičných rozestupech tísní stojany s kaprovými pruty, a to opět vlastně po celém obvodu přehradní nádrže, vždy mezi cedulemi povolujícími rybolov. Našim úkolem bylo najít životní prostor pro 4 hodiny ranního feederování. Hrobník se sebevědomě usadil před toho času neobydlenou chatku mezi dva kapraře zleva i zprava. Na můj dotaz, zda nás někdo nepřijde vyhodit, že mu rybaříme na zápraží, jen stroze ukázal na svůj odznak rybářské stráže na kabátu s tím, že by se to kdyžtak rychle vysvětlilo, a že v poslední době je třeba mít prý na Rozkoši ostré lokty. Chatka zůstala prázdná a nikdo na nás to dopoledne nepřišel. Hrobníkovi vesele brali malí cejni a kapříci. Já jen koukal na nehybné špičky s průběžkou i method feederem a závistivě po očku počítal Hrobníkovy úlovky. „Dej tam červy“, hřímal na mě Hrobník. Dal jsem tedy červy a kukuřici. Záběr nikde. „Dej tam červy“, znovu Hrobník. Dal jsem tedy červy a kousek rohlíku. Bez záběru. „Dej tam červy, ti říkám“, potvrdil znovu své přesvědčení o funkční nástraze pro tento den Hrobník. Dal jsem tedy 4 červy. A hle, cejni a malí kapříci jsou tu. „Říkal jsem, ať tam dáš červy“, smál se Hrobník 🙂 Dopoledne na Rozkoši jsme sice měli krásné počasí a nakonec jsme i hezky zachytali, ale letní tlačenka mezi kapraři a karavany mi tak nějak zkazila celkový dojem. Nojo, co dělat, když je ta dnešní doba těmi všemi koronavirovými uzávěrami tak znetvořená. Vlastně se ani není co divit, že namísto, aby si člověk nechal ze dne na den od politiků zrušit svůj zaplacený zájezd k moři, jede radši na Rozkoš na ryby.

Krásné letní počasi mě potkalo i následující sobotu na Orlici v Hradci. Vyrazil jsem brzy zrána. Vybral jsem si místo kousek pod lávkou u zimního stadionu. Začal jsem vybalovat věci. Z cesty mě pozoroval další rybář, který přijel krátce po mě na kole. Starší chlápek s báglem na pruty na zádech. Pozdravil a chvíli na mě koukal. Nesměle přišel blíž a ptá se ve vší slušnosti, jestli by mi nevadilo posunout se o 50 metrů po proudu, že tady je větší místo a on že čeká synovce, se kterým se domlouvali na dopolední lov. Se slušnými a uctivými lidmi nemám problém. Řekl jsem, že mi to samozřejmě nevadí a začal jsem připravovat přesun polorozbaleného ancáblu. Rybář se neustále omlouval, že ví, že na to místo nemá nějaké přednostní právo, že kdyby neměl domluveného toho synovce, že by za mnou nepřišel a že to tu zná a na místě o 50 metrů po proudu určitě taky zachytám 🙂 Ujistil jsem ho několikrát, že mi to nedělá žádnou potíž, že jsem tu taky už několikrát byl a vím, co asi čekat. Nakonec jsme zapředli delší debatu o tom jak to aktuálně bere na Labi i Orlici až už jsem se musel utrhnout, omluvit a jít, abych vůbec to dopoledne nahodil. Suma sumárum, se slušnými kolegy u vody je vždycky radost se potkat a není mi proti mysli udělat třeba i nějaký ústupek. Nakonec se ukázalo, že to vlastně byla výhra. Poučen Hrobníkem z minulého týdne, nasadil jsem červy (a jen červy :)). Prakticky od první chvíle mi ryby braly. Chytal jsem menší i větší cejny, sem tam nějakou podoustev a i malé kapříky. Zkusmo jsem pak k červíkům připíchnul i menší rohlík na nitce a přišel i větší kapřík. Konečně mi to dopoledne ryby pořádně braly. Vlastně i díky nucenému přesunu jsem si moc hezky zachytal. Cestou zpátky jsem se zastavil na původním místě, kde seděl rybář se synovcem. Ptám se jak to zatím šlo. Odpověděli, že až na pár malých cejnků a podouství nic moc.

V pondělí navečer jsem se vypravil do centra města na Labe. Další den se mělo citelně ochladit a už večer foukal dost silný vítr. Pod svahem na břehu to ale bylo příjemné podvečerní posezení. Vzal jsem s sebou kameru. Tentokrát jsem si říkal, že nebudu natáčet ve vodě nástrahu, ale zkusím natočit nahazování s cílem zjistit, jak přesně se mi to daří. Záznam přikládám ke článku, abyste si udělali představu i vy. Pro zafixování vzdálenosti nahazování používám gumičku přes cívku navijáku, takže vzdálenost se mi daří trefovat poměrně dost přesně. Co se týče směru vybírám vždycky nějaký výrazný orientační bod na druhém břehu. Strom, keř, skupinu kamení atd. Pro udržení směru náhozu na orientační bod se mi osvědčilo směřovat k tomuto bodu při vlastním náhozu (švihu) spodní rukojeť prutu a tou jaokby zamířit. Ne vždy se mi to dařilo, jak vidíte na videu. Tu a tam krmítko s nástrahou dopadne mimo vyznačenou cílovou oblast. Taky jsem se ne vždy na přesný směr soustředil. Chce to prostě cvik. Musím, ale říct, že přesné nahazování mělo ten večer svůj efekt. Ryby mi po prvních přibližně 20 minutách lovu, kdy se nedělo nic, prakticky nepřestaly brát po celou dobu. Lovil jsem převážně malé cejny. Tu a tam nějakého většího. Ale na nedostatek aktivity jsem si tentokrát nemohl stěžovat. Opět mi to moc pěkně bralo.

No trochu jsem si poslední dobou spravil náladu, alespoň co se týče aktivity na prutu. Jak už jsem psal, nemám prostě na ryby tolik času jako dřív. Nemám ještě docházkami popsanou ani první stránku v povolence. V tom málu případů, kdy se k vodě dostanu jsem rád, když neodejdu alespoń bez záběru a každá ryba na konci prutu potěší. Ještě chci párkrát zkusit Jesípek se splávkem a říkal jsem si, že bych zkusil nějakou večerní dravčí vycházku. Snad to dopadne.

Letní forma jako hrom

Standard

Nevím jestli je to zrovna nejvhodnější název pro článek, kterej se chystám napsat. Ale facebookový příspěvky s hashtagem #LetniFormaJakoHrom mě letos v létě fakt bavily. Je to asi to, co si z letošního léta budu pamatovat, protože jinak bych si tuhle sezónu mohl ze svýho rybářskýho životopisu s klidem škrtnout. O nic bych nepřišel.

Léto 2020 se ze zpětného pohledu jeví přeci jen trošku normálnějc než to šílený jaro s čínskou chřipkou a ještě šílenější zima a vánoce. Snažil jsem se chodit k vodě, co to jen šlo. Většinou jsem navštěvoval svá oblíbená místa na Jesípku, na Labi a na Orlici ve městě. Na Jesípek jsem často brával jen krátkej proutek se splávkem a jel nalehko na kole. Klasika Jesípek. Hromada sumečků, tu a tam malej línek, nebo kapřík ze stulíků. To mě bavilo. S feederem bych asi co chvíli váznul někde o větve nebo o stulíky, ale se splávkem to byla zábava.

Náš tajnej flek s molem zůstal bohužel celej rok zavalenej spadlým stromem a nějak jsme s kolegou Vojtou nenašli síly ho obnovit. Několikrát jsem navštívil místa okolo. Nezklamala. Zejména s odcházejícím létem to tam bylo fajn. Letos oproti loňsku léto dost propršelo. Korytem se tak často valilo tolik vody, že to s feederem nemělo cenu ani pokoušet. Ale přeci jen se mi právě nedaleko našeho mola v jednom takovým silným proudu docela dařilo.

Sluníčko už bylo ten den spíš podzimní a foukal studenej vítr. Voda vysoko nad normálem. Možná i naše molo by bylo ten den pod hladinou. Seděl jsem nedaleko, asi o sto metrů dál po proudu od mola a feeder házel podle břehu, kde proud přeci jen tolik nehnal. Krmítko s česnekovou směsí říznutou chlebovou strouhankou si přeci jen pár ryb našlo. Mezi několika cejny a cejnky, které bych tu čekal, jsem zdolal i pěknýho půlmetrovýho kapříka. To byl v rozvodněným proudu moc pěknej souboj. A dokonce, a to nejspíš čirou náhodou, i na rohlík zaseknutýho bolena.

Velká voda v řece v létě mě nutila navštěvovat nový místa nebo místa, kam často nechodívám. I několikrát během léta se stalo, že například k Jesípku se kvůli zvýšené hladině Labe nedalo vůbec dostat. Voda byla vysoko nad úrovní holínek. Obcházel jsem tak slepý ramena kolem Orlice – bez úspěchu. Párkrát jsem byl na Plačickým písníku. Tam se mi trochu dařilo až s podzimem.

Byl jsem tam jednou o víkendu ráno, když se nad hladinou válela už taková ta hustá podzimní mlha. Zkoušel jsem podle břehu ulovit nějakou nástražní rybku, že bych se pokusil o dravce. U břehu se ale nehnula ani ploutev. Asi dvacet metrů ode mě měli dva chlapíci rozložené kaprařské ležení. Každej dva pruty na stojánku a co chvíli metali do rybníka kobrama a lopatkama boilies a kukuřici. Asi po půlhodince marnýho snažení o nástražní plotičku, jsem to vzdal a nahodil feedery s modrou česnekovou směsí na krmítku. Jeden method a druhej s průběžkou. Nejdřív to nevypadalo na nějakou velkou akci. Asi hodinku se nic nedělo. Pak se ale zvedla mlha, sluníčko začalo hřát do hladiny a to vyhnalo asi i kapry, aby se šli ještě naposled před zimou vyhřát. Začli mi brát k mému překvapení na prut s průběžkou. Na method ani ťuk. Ten už byl možná hozený moc daleko. Průběžku jsem měl přibližně v poloviční vzdálenosti od břehu než měli nahozeno kolegové kapraři vedle. Během hodinky se mi podařilo zdolat pět kapříků. Spíš menších. Největší mohl mít k 50 cm délky. Chlapci vedle asi stražili na něco většího, ale žádnou akci jsem z jejich tábora neslyšel.

Když byla voda na normálu, chodil jsem jsem na Labe. Zašel jsem párkrát pod Předměřickej splav. Taky na svoje kasický místo na Orlici ve městě za zimákem. Tam jsem natočil krátký letní video. Je na něm vidět hromada cejnů, kteří okamžitě větří voňavej šrot. Prakticky hned jak dopadne do vody, jsou u něj. Větší kuličku zkouší několikrát ukrást tloušti nebo kapřík. Jednoho se mi tam taky podařilo zdolat.

Přátelé, co říct k mému rybářskému létu 2020. Krátce snad jen, že se mi v něm nedařilo o nic líp než za celej rok 2020. A to ani na peletu – tu červenou 🙂 Rok 2020 bude ale i tak pro mě nezapomenutelnej. A o tom zase jindy.

Léto s dravci

Standard

Letos v létě jsem hodně chodil chytat na Labe. Na svůj oblíbenej flek, kus za město, kde je Labe už divočejší. Voda byla v létě hodně nízko a počasí horký. Místo mám hezky ve stínu a večer, když jdu na ryby po práci nepere mi tam slunce do obličeje. Nahazuju vždycky feederem do proudu anebo do zátočin u břehu, kde proud vytváří malý tůně. Letos, podobně jako vloni mi tu braly především pěkný podoustve, tu a tam větší cejn, zřídka i kapřík. V horkým počasí se ale s železnou pravidelností těsně před soumrakem vždycky dostavila dravčí hostina. Směs, kterou krmím přiláká samozřejmě hromadu malejch rybek, ouklejí, plotic, cejnků a podouství a jakmile udeří dravčí hodina, začne se okolo mýho krmnýho místa čeřit voda. Řek jsem si, že to zkusím využít a spolu s běžnou feederovačkou nastražím vedle i na dravce.

Na dravce jsem zatím chodil vždycky jen cíleně na podzim s vláčkou. Zadařilo se mi takhle už pár pěknejch štiček a okounů a pro podzimní krátký vycházky je to fajn téma. Tentokrát jsem to zkusil trošku pasivnějc a k aktivnímu feederu přidal ještě svůj krátkej kaprák, na kterej jsem spolu se zátěží přivěsil i kousek mrtvé rybky, nebo někdy i celou, jako nástrahu. Takovouhle vycházku jsem zpravidla zahájil tím, že jsem si na maličkej splávek a pidi háček s červíkem nachytal do kbelíčku několik nástražních rybek. 2 nebo 3 malé oukleje na ten večer stačily. Okolo břehu se jich hemžily hejna a připravit nástrahu na večerní vycházku netrvalo nikdy víc než pár minut. Sestavu jsem položil většinou podle břehu, nebo trochu stranou od hlavního proudu a taky stranou od místa, kam jsem nahazoval feederovej prut, aby se mi nemotaly silony.

Protože jsem feederem krmil jiný místo, osvědčilo se mi na sestavu s rybkou místo jednoduchýho olova zavěsit feederový krmítko a napchat ho směsí, kterou jsem vnadil na feederu. Snažil jsem se tím přilákat nějakou drobotinu a s ní i dravce. Jako signalizátor záběru jsem před špičku kapráku připnul malý kulatý číhátko, povolil brzdu a čekal na pořádnou jízdu. Jakmile se číhátko začlo chvět, byla to předzvěst poctivýho záběru. Prostě, když už štika hejno krmící se drobotiny našla, našla i moji nástrahu a většinou ji nijak extra dlouho neochutnávala nebo nezkoumala. Prostě po ni chňapla.

Frekvence záběrů nebyla samozřejně zdaleka taková jako na vedlejším feederu. Ale když už se číhátko pohnulo, byl z toho většinou jistej úlovek. Nejčastěji jsem lovil štiky. Většinou menší. Nástražní oukleje jsem měl ve velikosti tak kolem 10 cm. Největší štika, kterou se mi v takhle podařilo ulovit měla lehce přes 60 cm délky. Několikrát se o nástražní ouklej pokusil i tloušť. Vytáhl jsem myslím 3. Největšího kolem 50 cm. No a mým zlatým bonusem letošního léta byly dva candáti těsně za sebou, kteří oba zabrali snad během 5 minut po nahození. Jeden malej, přibližně 45 cm a druhý větší, těsně pod 60 cm délky.

Přišlo mi zajímavý, že candáti narozdíl od štik zabrali přímo z prostřed řeky, z proudu, kam se mi podařilo nahodit více méně omylem. Štiky se vždycky chytře stahovaly za kořistí ke břehu, kde viděly hejna malejch rybek okolo krmítka. Candáti prostě při čištění dna narazili zrovna na mou nástrahu 🙂 Nikdy předtím jsem tu candáta neulovil a ani jsem snad nevěřil, že tu nějací můžou bejt. Tihle dva byli určitě mejma rybama letošního roku.

Svoje letní vycházky s feederem jsem letos doplnil pokusem o lov dravců na těžko. Zaznamenal jsem kupu krásnejch záběrů. Hodně se mi jich podařilo proměnit,  i když jsem nepoužíval žádný brutální montáže s troj nebo dvoj háčkama a lankama. Jsem si ale zároveň vědom, že kupa rybářů lov na mrtvou nebo živou nástražní rybku neuznává a možná mě řada z vás za to bude kamenovat. Pamatuju, že vloni v Kanadě se tomu místní dost podivovali. Ale u nás se pořád smí a pro mě to byl prostě pokus o to, jak se spolu s aktivním feederováním podívat i na další druhy ryb. Další sonda do místní vody.

Teď na podzim, kdy už dny jsou kratší a počasí chladnější, jsem se vrátil k přívlači a obcházím slepý labský ramena zase s gumovejma nástrahama. Musím uznat, že i to má svoje kouzlo.

Zpátky na řece

Standard

Konečně je tu léto. Plná sezóna, večer dlouho světlo, příjemný počasí. Po práci se dá krásně bejt u vody a ryby berou vo sto šest. Na jaře jsem neměl na ryby moc času, byl jsem jen párkrát o víkendech. S příjemnejma a dlouhejma večerama se ale na ryby dostanu i přes tejden.

Chodím teď převážně na řeku. Na stojatou vodu mě to nějak netáhne. Řeka má pro mě nějak větší kouzlo. Sezóna říčních ryb je v plným proudu a podoustve, jeseny anebo tlouště chytám moc rád. Navštívil jsem všechny svoje oblíbený fleky z minulý sezóny a vesměs žádnej nezklamal. Odehrávalo se tam přibližné totéž co vloni.

Navíc to vypadá, že se mi podařilo krásy feederu dobře prezentovat a získat tak dalšího fandu ohnutejch špiček. Kolega z práce se po zážitku z lovu kaprů na soukromém kaprodromu vrhnul do rybářskejch zkoušek a shánění povolenky ve snaze vyzkoušet si rybolov i na svazovejch vodách. Papíry měl ještě vlhký a hned jsme vyrazili na ryby spolu a samozřejmě okamžitě poznal, že feeder je oproti kaprařskýmu náčiní daleko citlivější záležitost, a tím pádem je tu větší šance na nějakou akci. No a už jsem mu předal svůj starej feeder prut na vyzkoušení. Tak snad ho to nepustí a já budu mít feederovej sparing 😉

Na místech, kam chodívám se se svou novou nahazovací kamerou snažím sondovat, co se děje pod vodou. Oblíbenejch míst mám několik a jsou ve městě, mimo město, na regulovaným i neregulovaným toku, v klidnější i proudnější vodě, pod i nad jezy. Z podvodních záběrů zjišťuju rozdíly v jednotlivejch prostředích. Když tak o tom přemejšlím, možná by si tohle téma zasloužilo svůj zvláštní článek. V krátkosti, ale chci jen říct, že pokud odmyslím rozdílný profil a složení dna (kameny, písek nebo bahno) tak největší rozdíl spatřuju ve vodním prostředí na regulovaném a neregulovaném toku.

V místě, kde řeka teče regulovaným korytem, samozřejmě ohraničeným z obou stran splavy se na podvodních záběrech vyskytovala stále stejná druhová skladba rybí osádky. Totiž cejni, cejnci, plotice, malí okouni, sem tam podoustev nebo jesen. Ti, kteří přijdou omrknout mou návnadu a nástrahu mají všichni přibližně stejnou velikost a i úlovky, které se mi podaří zaseknout mají přibližně stejnou charakteristiku.

Naopak v neregulovaném úseku záběry pod hladinou ukazujou čilej ruch, a to nejen v bezprostřední blízkosti nástrahy, ale obecně. Hromada malejch okounů jen tak sondujících okolí nástrahy, malí cejnci, i opravdová drobotina, malé podoustve, oukleje, ale třeba i hrouzci v hejnech, které jsem v regulovaným korytě vůbec nezaznamenal.

Rád chodím chytat tam, kde není řeka svázaná do pravidelnýho, rovnýho toku. Jsou to místa plný tůní, s členitým břehem, tu a tam stromem spadlým do vody. Tam to mám nejradši. Nikdy se nemůžu bejt jistej, co k mojí nástraze připluje. Regulovaný úseky už pomalu začínám mít osondovaný z hlediska rybí osádky. Stejné krásné velké cejny chytám ve městě jako o 3 km výš proti proudu. Prostě tam kam jim splavy dovolí doplavat, tam jsou. Neregulovaný úsek je daleko tajemnější.

Myslím, že zatím jsem letos nepotkal svou rybu sezóny, ale říční rybky mi berou a sranda s nima je.