Jarní týden ve městě

Standard

Kamarádi, utíká to. Je to neuvěřitelné. Jako před chvílí bylo, kdy jsem tu psal o rozlučce se svobodou a naše holčička už má skoro dva roky. Ještě to asi chvilku potrvá, než ji budu moct vzít s sebou na nějakou aspoň kraťoučkou rybářskou výpravu, a tak zatím plním výkaz docházek jen velmi, velmi pomalu. Letos jsem se tady na svém blogu nedopustil ani žádného bilančního článku za rok 2021. Ono totiž moc nebylo o čem bilancovat. Docházek k vodě nemám bohužel ani letos mnoho. Vyjde mi to vždycky tak jednou za měsíc.

Vzhledem k malému počtu vycházek není moc čas objevovat nová místa, a tak dávám přednost těm osvědčeným, kde tuším, že bych alespoň nějakou ploutev mohl natrefit. V zimě jsem se několikrát vypravil na Orlici nad Mlejnek a nezklamalo. Vytáhl jsem tam v zimě i brzy zjara několik pěkných kapříků a dalších ryb. Tam to prostě funguje hlavně, když je chladno. Jsem trochu smutný z našeho tajného místa na Labi u Vysoké. Molo už dávno vzala voda a cestu na louku zavřeli závorou. Moc se tam už nedá dostat a flek na druhém břehu je také dost obtížně přístupný. Ale třeba bude někdy čas naše molo obnovit. Budu se tam muset vypravit alespoň na obhlídku, zkontrolovat letošní stav.

V polovině května se moje holky vypravily na krátkou babskou dovolenou s kamarádkami a jejich dětmi, takže jsem na pár dní zbyl doma jako slaměný vdovec. Samozřejmě jsem všechny čtyři dny musel využít a vyrazit na ryby. Stavil jsem se za tátou jeden den na Rozkoši, kde jsme spolu s ním a malým synovcem poškádlili kapry násaďáčky.

Druhý den jsem vyrazil navečer do města pod Hučák. Dlouho jsem tam nebyl a znova jsem si potvrdil, že po tom, co před několika lety opravovali levý břeh směrem k parku a vybagrovali dno, se sem ryby nějak nevrátily. Za asi 4 hodinky večerního rybolovu se mi podařilo chytit jen několik malých cejnů. Cožpak o to, alespoň něco se dělo, ale už můžu jen vzpomínat, jak jsem tam před „rekonstrukcí“ pravidelně chytal třeba jeseny nebo i malé úhoře.

Ve čtvrtek ráno jsem pokračoval ve městě a usednul pod cyklostezku přímo v centru. Tohle místo mám moc rád. Je to tu takový příjemný urban fishing. Myslím to tak, že nemusíte co chvíli odsouvat stoličku kvůli projíždějícím kočárkům nebo chránit krmení v kbelíčku, aby vám ho nesežral kolemjdoucí venčící se pes, ale máte v trávě pod stromy přeci jen od ruchu na ulici nad vámi drobný odstup. Zároveň si ale přes cestu můžete skočit třeba pro kafe. No prostě urban fishing v centru města, se vším, co k tomu patří. Jako například proplouvající se otužilci nebo výletní parníky a lodičky. I přes tyhle překážky se mi, ale dopoledne docela dařilo. Zabralo mi pár cejnů a menších kaprů. Když jsem vytáhl pěkného pětapadesátníka (asi největšího to dopoledne), zastavil se nade mnou procházející se mladý pár se psem. Můj úlovek je asi zaujal, a tak sešli z chodníku ke mně dolů k vodě a prohodili jsme pár slov. Týpek se tak zálibně díval na kapříka jak odplouvá z podběráku zpět do řeky, že si myslím, že holčina půjde na příští procházku asi jen sama se psem, protože on bude sedět u vody 🙂

V pátek dopoledne jsem vrazil kousek za město nad Předměřický jez. Na tohle „legendární“ místo, na které vždycky, když se potkáme, vzpomíná kamarád Hrobník, jako na nejhorší místo, kde jsme kdy spolu byli na rybách, jsem byl obzvlášť zvědavý. Vzal jsem tam Hrobníka kdysi totiž původně proto, protože jsem tady jednou po letní bouřce zaznamenal svůj první double krásných kapříků, které jsem zapsal a s položkou Odchytáno hrdě odkráčel domů. Úplně jsem sem ale přestal jezdit, zejména po tom, co jsme tu s Hrobníkem zaznamenali dvě naprosto čisté nuly. Ještě jsem potom tomuhle úseku dal jednou šanci sám, ale opět s nulovým výsledkem. Zároveň na příjezdovou cestu k řece umístili zákazovou značku, což mou chuť sem jít zabilo úplně. Tedy toto páteční dopoledne jsem nechal auto u značky a popošel kousek na druhou stranu než obvykle, asi sto metrů proti proudu.

Zaujal jsem místo pod lípou, kde zjevně přede mnou už nějaký rybář seděl. Skoro to vypadalo na nějaký bivak. Na druhém břehu se do Labe vlévá potok, a tak jsem jeden prut umístil k soutoku a druhý blíž k mému břehu do proudu. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsem nic moc neočekával, ale musím říct, že jsem se to dopoledne bavil královsky. Nejdřív se přímo z proudu přihlásila malá plotička a kapřík. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Ochucené ani neochucené rohlíkáče ani kukuřice na háčku nic moc zajímavého nepřinesly, a tak jsem zůstal prakticky pouze u červíků. Měl jsem zaklipováno a snažil jsem se v nahazování být co nejpřesnější. Postupně jsem si futroval obě místa. Ze vzdálenějšího břehu od soutoku to dlouho nic nedělalo. Pak to ale zlomil krásný čtyřicátník šupináč. Měl jsem s sebou sice silnější Trabucco feeder, jemný Accolyte jsem tentokrát nechal doma, ale na šestnáctce vlasci tenhle říční bojovník vyváděl pěkné kousky. Až jsem musel stočit i druhý prut. Kapřík bojoval proti proudu i po proudu a nakonec skončil v podběráku. Od té doby, co nához, to ryba. Krmné místo uprostřed proudu jsem samozřejmě trošku šidil. Druhý prut jsem měl často i delší dobu nenahozený, protože z břehu od soutoku to opravdu bralo. Jeden kapřík za druhým. A nebyli to žádní drobci. Největší měl skoro k 60 cm délky. Úplně nevím, jestli to přičíst předchozímu rybáři, který tohle místo šikovně zakrmil, nebo mému krmení a přesnému nahazování, počasí či náhodě.

Dopoledne utíkalo a krmení z kbelíčku ubývalo. Nakonec jsem počítadlo zastavil na čísle 12. Bojovní říční kapříci po delší době prověřili moji feederovou výbavu. Znovu se mi to dopoledne potvrdila krása feederového rybaření, kde i s omezeným časovým rozpočtem (v mém případě z rodinných důvodů) je možné zažít skvělé chvíle na rybách, třeba s menšími kousky, jak by asi moje úlovky nazvali ortodoxní kapraři, ale určitě dostatečně aktivním a akčním způsobem rybolovu. Všem vám, kterým feeder přirostl k srdci jako mně, to určitě nemusím dlouze vysvětlovat.

Jaro ve městě i v blízkém okolí bylo pro mě i na rybách nakonec docela fajn. Čeká nás teď léto a dovolená. Na začátku jsem psal o tom, že kvůli rodinným povinnostem není moc času objevovat nová místa. Něco se ale přeci jen chystá. Jedeme do Jizerek a za kamarádama na Vysočinu. Tak jsem zvědav 😉

Velikonoční urban

Standard

Tak už jsem taky letos zahájil. Musím tedy objektivně říct, že to letos s docházkou a prutohodinami bude značně slabší než v minulých letech. Přeci jen naše malá princezna si vyžaduje pozornost a jako tatík chci vidět jak si poprvé sedá, leze po kolenou a říká první slovíčka. Možná víc (a teď se budu rouhat), než ohýbající se špičky 🙂 Samozřejmě že na ohýbající se špičky jsem nezanevřel a ani to nemám v plánu. I když ve svém okolí jisté změny rybářských hodnot pozoruji. Například můj kamarád a kolega z práce Vojta. Onehdy na můj dotaz, jak se mu letos vede na rybách, odpověděl, že pořád nemá nové papíry. Že vlastně se mu ani na ryby moc nechce! 😮 Tak jsem se vyděšeně zeptal, jestli netrpí nějakou chorobou. Vysvětlil mi, že asi trpí určitou ztrátou motivace, neboť v naší práci, kde doposud denodenní kontakt s lidmi vyvolával jistou potřebu sednout si pak mlčky k vodě a sledovat jen ty ohýbající se špičky, najednou tenhle stimul s prací home office chybí. A že vlastně doma je v klidu dost, a že motivace nevidět se po pracovní době s dalšími lidmi se kompletně otočila v motivaci svoje kolegy naopak vidět, a rybaření v tichu, o samotě to tedy tak nějak odneslo. Určitě zajímavý poznatek z dnešní podivné koronavirové a postkoronavirové doby. Vojtu samozřejmě nepřestávám lanařit na ryby a věřím, že mu feederování brzy chybět začne 🙂

Mně tedy motivace jít k vodě zatím nedochází, i když moje letošní vycházky jsou zpravidla víkendové a vždy jen na pár hodin. Zároveň vybírám i místa, kde bych byl dobře v dosahu pro nějaký případ krize doma. Takový byl i můj Velikonoční urban. Vyrazil jsem s feederovou výbavou do města, na náplavku naproti Rozhlasu.

Jaro je letos, co se týče počasí, skutečně rozmarné. Doufám, že se to nepřenese i do léta. Je zima, připadá mi že neustále fouká silný vítr, prší a voda v řekách je vysoko. Tu Labe, tu Orlice žene co týden svými koryty hnědou kaši, podle toho, v kterých horách zrovna prší nebo svítí slunce a taje sníh. Člověk si musí dopředu zjistit, kam zrovna má a nemá smysl jít nahodit, aby netahal z vody pouze plavené větve nebo drny. Poměrně jistou volbou letos zjara bývají slepá ramena nebo pískovny. Taky už jsem to párkrát zkusil na Jesípku. Náplavka v centru byla na velikonoce v tomhle smyslu poměrně bezpečná. Hladina Labe trochu zvýšená, ale Hučák podržel silný proud a dalo se bezpečně chytat. Dokonce i voda nebyla nijak zvlášť špinavá.

Usadil jsem se na chvilku odpoledne a vzal s sebou i kameru, jestli se pod vodou neukáže nějaký zajímavý provoz. Nahodil jsem standardní průběžku s 50 cm návazcem. Pod háčkem oblíbený jarní rohlík se sendvičem z červů. Počasí mi přálo a na sluníčku ve městě bylo moc příjemně. Kolem panoval, i přes koronavirová omezení poměrně čilý vycházkový provoz. Ozvalo se mi na úvod několik malých cejnů a cejnků a pak mi rohlík s červíky vzali dva menší kapříci. Vcelku pohodové odpoledne.

Bylo znát, že ryby fungovaly ještě v zimním režimu. Záběry spíše slabé. Žádné brutálně ohnuté špice k hladině. Spíš takové drobné chvění, a to i od kapříků. Možná určitou roli sehrála i délka návazce a ne tolik rychlý proud, který jsem očekával. Na návazec k podvodní kameře jsem umístil malou Robin Red peletku se zrnkem plovoucí kukuřice. Vůně krmení a Robin Redky přilákala kapry. Je vidět jak si peletu několikrát přijeli osondovat. Všimněte si jak pomalu se kapři pohybují. Žádné zběsilé šmejdění po dně. Spíš rozvážné uzobávání z method mixu okolo nástrahy. Prostě pomalé jarní probouzení. Pohyb kapříka s natlučeným nosem, který připlaval peletu vyzkoušet dokonce několikrát za sebou, jsem na záznamu schválně několikanásobně zrychlil, aby byl vidět ten kontrast v běžné aktivitě okolo nástrahy.

Později odpoledne mě přišly navštívit i moje holky s kočárkem. Cestou potkaly ještě další kamarády na vycházce s kočárkem a tak jsme si všichni udělali na břehu takový malý brzký jarní piknik. I to je jedna z typických situací, kterou můžete zažít při urban fishingu. Sakryš, teď nevím, jestli i toto v té celé koronavirové uzávěře vlastně nebylo zákázáno. No teď už je to asi jedno. Teď už nás snad čeká alespoň trochu normální léto.

Co mě potkalo v roce 2020

Standard

Svůj rybářskej rok 2020 si tedy za rámeček nedám. Marně přemýšlím jak rok 2020 zhodnotit tak, abyste vůbec tenhle článek dočetli. Rovnou říkám, že na rybách to byla neuvěřitelná tužka. A ještě ta čínská chřipka k tomu. Svět se otočil do neuvěřitelný vrtule, kterou bych si ani v nejdivočejším fantaskním rauši před březnem 2020 nedoved představit. Bohužel, jak tak sleduju začátek roku 2021, tahle vývrtka se asi jen tak točit nepřestane.

Největší úlovek roku 2020 nám ale domů přistál v srpnu. Narodila se nám krásná holčička, která samozřejmě vyhrává úlovek roku. Ta přebíjí veškerou smůlu s ostatními úlovky, nemocemi i vším ostatním šmejdem v roce 2020 😉

Statistika

Za rok 2020 jsem zapsal 65 docházek. Nejdřív jsem si myslel, že je to suveréně nejmenší číslo, co jsem zatím zaznamenal, ale pohledem do předchozího bilančního článku za rok 2019 jsem zjistil, že vlastně ne. Takže s počtem docházek to nebylo zas až tak špatné. Zapsal jsem dva kapry. Více méně tržní ryba na vánoční stůl z povinnosti. Z hlediska statistiky jsem tedy rozhodně nezaznamenal nijak rekordní či zapamatovatelný rok.

Revíry

Tradičně nejvíce jsem měl zapsané své „domovské“ hradecké Labe 31 a přilehlá slepá ramena a písníky. Ubylo návštěv na Labi 30 u Vysoké, kde nám naše molo zjara zavalil suchý strom a už jsme s Vojtou nějak nenašli sílu ho obnovit.
Zato jsem víckrát navštívil hradecké písníky, zejména Rusecký a Správčák. Dvakrát jsem to taky zkusil Pod radary, ale bez úspěchu. Tentokrát se ale nedostalo na Stanovice a muškování, což mě mrzí. Snad si to v následující sezóně vynahradím. Na Rozkoši se mi vcelku dařilo především v létě a na podzim. Párkrát jsme si tam fakt skvěle zafeederovali s Hrobníkem malý kapry. O vánocích jsem se pokusil o nějakého toho dravce Pod skalou, ale v tom návalu, co tam byl jsem neměl šanci. Nikdy předtím jsem na tom místě nebyl, bylo to jako vláčet na Václaváku. Ale zkušenost super. Hromada malýho potěru a malejch rybiček táhla podle břehu kolem strmejch skal. Co chvíli bylo vidět zalovit štiku nebo okouny. Čert ví, proč zrovna tady se jim to s tím mrazem tak líbilo. Na to budu určitě vzpomínat, jak jsme se s Hrobníkem vyhecovali. I když ani jeden z nás tady příliš nezaskóroval.

Ryby

Opět jsme s tátou zavítali na kaprodrom v Roudinici. Tentokrát se nám ale, příznačně k celýmu roku 2020, dařilo ze všech našich návštěv nejméně. Zaznamenali jsme jednoho kapra za 4 dny. Z mého feederování na Hradecku nevyčnívá snad nic, co by stálo za nějaké významená zaznamenání. Několik hezkých kaprů jsem vylovil přímo ve městě. Tradičně se mi dařilo zjara na Orlici. Jako zajímavost bych možná za rok 2020 mohl uvést líny, na které jsem měl docela štěstí. Jednoho moc pěkného jsem vylovil pod splavem v Předměřicích a několik dalších pak na Jesípku. Dařilo se mi docela i na podzim při mé návštěvě Plačického písníku, ale ani počtem ani velikostí úlovků se nejednalo o nic rekordního. Zajímavostí roku byl možná jen bolen, který mi při jednom podzimním chladným víkendu vzal robin red peletu na Labi pod Vysokou.

Technika a náčiní

Pro Roudnici jsem se nově vybavil kaprovým cajkem. Pořídil jsem si jeden tvrdej 3,5 liberní Sonik a jeden měkčí Sportex. Vybavil jsem to navijákama, novým pouzdrem a tak vůbec. No prostě, abych furt nemusel Vojtu otravovat s vypůjčováním. Cajk skvělej. Z toho Soniku to lítá jak střela. Bohužel se nám ty pruty nepodařilo pořádně prověřit nějakým pěkným, těžkým úlovkem. No snad v příští sezóně 2021, na kdy už máme dohodnutej s tátou kaprařskej tejden na vedlejší pískovně Stará voda. Táta už je od letoška v důchodu, tak objednal rovnou celej tejden 😛
Muškařská výbava ovšem zahálela. Z mejch feederů jsem odchytal pár jarních vycházek s vynikajícím Accolytem Ultra feeder. Tenhle prut je skvělej zjara a na podzim. Je tak lehoučkej do ruky a ty souboje s kaprama… Pětapadesátníka kapra na 12tku monofil není problém zdolat. No, to bych přál každýmu zažít. Tajně si pohrávám s myšlenkou do příštích sezón, že bych si od nich pořídil i ten tvrdší. Ta značka se mi fakt začíná líbit.

2020 za námi, je tu 2021 – achjo

Máme za sebou už prvních pár měsíců roku 2021. Zima byla docela výživná. Sněhu jsme měli snad tři neděle kupu i tady v Hradci. Mrzlo, sněžilo, no změna oproti loňsku. S Hrobníkem jsme byli i dírkovat na Rybárně. Bohužel 2021 začal tam, kde 2020 skončil a s tou bandou tupejch měkýšů co tomu tady v tom státě velí nevidím moc pozitivní perspektivu ani pro rok 2021. Kéž se nějaké malé světlo na konci tunelu objeví. Třeba v podobě prvních pěkných jarních vycházek. Už se na to těším. Vezmu kameru a něco pěknýho zase pod vodou natočím. Chtěl bych se taky letos vrátit na Hromkovy mokřady do Lípy. Vezmu tam na zkoušku svůj kaprovej cajk před tou Starou vodou a trošku to prověřím. Hlavně už ať je venku sluníčko a já vyrazím k vodě. Snad mi to naše malá princezna dovolí 🙂

Letní forma jako hrom

Standard

Nevím jestli je to zrovna nejvhodnější název pro článek, kterej se chystám napsat. Ale facebookový příspěvky s hashtagem #LetniFormaJakoHrom mě letos v létě fakt bavily. Je to asi to, co si z letošního léta budu pamatovat, protože jinak bych si tuhle sezónu mohl ze svýho rybářskýho životopisu s klidem škrtnout. O nic bych nepřišel.

Léto 2020 se ze zpětného pohledu jeví přeci jen trošku normálnějc než to šílený jaro s čínskou chřipkou a ještě šílenější zima a vánoce. Snažil jsem se chodit k vodě, co to jen šlo. Většinou jsem navštěvoval svá oblíbená místa na Jesípku, na Labi a na Orlici ve městě. Na Jesípek jsem často brával jen krátkej proutek se splávkem a jel nalehko na kole. Klasika Jesípek. Hromada sumečků, tu a tam malej línek, nebo kapřík ze stulíků. To mě bavilo. S feederem bych asi co chvíli váznul někde o větve nebo o stulíky, ale se splávkem to byla zábava.

Náš tajnej flek s molem zůstal bohužel celej rok zavalenej spadlým stromem a nějak jsme s kolegou Vojtou nenašli síly ho obnovit. Několikrát jsem navštívil místa okolo. Nezklamala. Zejména s odcházejícím létem to tam bylo fajn. Letos oproti loňsku léto dost propršelo. Korytem se tak často valilo tolik vody, že to s feederem nemělo cenu ani pokoušet. Ale přeci jen se mi právě nedaleko našeho mola v jednom takovým silným proudu docela dařilo.

Sluníčko už bylo ten den spíš podzimní a foukal studenej vítr. Voda vysoko nad normálem. Možná i naše molo by bylo ten den pod hladinou. Seděl jsem nedaleko, asi o sto metrů dál po proudu od mola a feeder házel podle břehu, kde proud přeci jen tolik nehnal. Krmítko s česnekovou směsí říznutou chlebovou strouhankou si přeci jen pár ryb našlo. Mezi několika cejny a cejnky, které bych tu čekal, jsem zdolal i pěknýho půlmetrovýho kapříka. To byl v rozvodněným proudu moc pěknej souboj. A dokonce, a to nejspíš čirou náhodou, i na rohlík zaseknutýho bolena.

Velká voda v řece v létě mě nutila navštěvovat nový místa nebo místa, kam často nechodívám. I několikrát během léta se stalo, že například k Jesípku se kvůli zvýšené hladině Labe nedalo vůbec dostat. Voda byla vysoko nad úrovní holínek. Obcházel jsem tak slepý ramena kolem Orlice – bez úspěchu. Párkrát jsem byl na Plačickým písníku. Tam se mi trochu dařilo až s podzimem.

Byl jsem tam jednou o víkendu ráno, když se nad hladinou válela už taková ta hustá podzimní mlha. Zkoušel jsem podle břehu ulovit nějakou nástražní rybku, že bych se pokusil o dravce. U břehu se ale nehnula ani ploutev. Asi dvacet metrů ode mě měli dva chlapíci rozložené kaprařské ležení. Každej dva pruty na stojánku a co chvíli metali do rybníka kobrama a lopatkama boilies a kukuřici. Asi po půlhodince marnýho snažení o nástražní plotičku, jsem to vzdal a nahodil feedery s modrou česnekovou směsí na krmítku. Jeden method a druhej s průběžkou. Nejdřív to nevypadalo na nějakou velkou akci. Asi hodinku se nic nedělo. Pak se ale zvedla mlha, sluníčko začalo hřát do hladiny a to vyhnalo asi i kapry, aby se šli ještě naposled před zimou vyhřát. Začli mi brát k mému překvapení na prut s průběžkou. Na method ani ťuk. Ten už byl možná hozený moc daleko. Průběžku jsem měl přibližně v poloviční vzdálenosti od břehu než měli nahozeno kolegové kapraři vedle. Během hodinky se mi podařilo zdolat pět kapříků. Spíš menších. Největší mohl mít k 50 cm délky. Chlapci vedle asi stražili na něco většího, ale žádnou akci jsem z jejich tábora neslyšel.

Když byla voda na normálu, chodil jsem jsem na Labe. Zašel jsem párkrát pod Předměřickej splav. Taky na svoje kasický místo na Orlici ve městě za zimákem. Tam jsem natočil krátký letní video. Je na něm vidět hromada cejnů, kteří okamžitě větří voňavej šrot. Prakticky hned jak dopadne do vody, jsou u něj. Větší kuličku zkouší několikrát ukrást tloušti nebo kapřík. Jednoho se mi tam taky podařilo zdolat.

Přátelé, co říct k mému rybářskému létu 2020. Krátce snad jen, že se mi v něm nedařilo o nic líp než za celej rok 2020. A to ani na peletu – tu červenou 🙂 Rok 2020 bude ale i tak pro mě nezapomenutelnej. A o tom zase jindy.

Feeder za časů cholery

Standard

Odpusťte mi, moji čtenáři, trošku lacinou parafrázi názvu slavného románu Gabriela Garcíi Márqueze, ale situace, kterou dnes okolo nás máme nemá v našich časech obdoby. Bohužel se obávám, že bychom si na podobné stavy měli pomalu začít zvykat. Jo jo, příroda se na nás zlobí za všechno, co ji vyvádíme a dává nám to hezky sežrat. Zatím tedy jen po troškách. Dost filozofických úvah na začátek a zpět do naší současnosti. Je to všechno tak neuvěřitelný, až si to tu musím napsat.

Mory, španělský chřipky, cholery a další moribundusy, který si někteří z nás pamatují z učebnic dějepisu? Nebo SARSy, Eboly a Ziky, který přešly tak nějak vedle nás? To všechno dnes přebíjí novodobá, digitální, čínská chřipka Covid19, naštěstí tedy ne tedy naštěstí počtem mrtvých. Mediální obraz aktuální globální epidemie a dopad současných opatření je už ale dneska bezprecedentní. Myslím, že všechny generace, které jsou ještě dnes na živu toto ve svých životech nepamatují. Život stojí, kultura stojí, sport se nekoná, hranice jsou zavřené a lidé pořádají soutěže v počítání slova „koronavirus“ v televizích zpravodajských relacích. Valná většina z nich není nemocná. Přesto venku solidárně všichni nosí ochranné roušky přes nos a pusu a šijí je jeden pro druhého doma na koleni. Do obchodů, které zbyly otevřené se chodí nakupovat jídlo a drobné nezbytnosti na etapy. Ráno důchodci a po zbytek dne ostatní. Je nařízeno nevycházet. Povolené jsou cesty do práce, za obstaráním rodiny, ale co hlavně – do přírody. Ano přátelé, na ryby se může.

Venku je tak pěkný jaro, že by byla škoda nejít. Bohužel jsou zavřené rybářské prodejny, takže červy je třeba nahradit vařenejma kroupama. Sám jsem shodou okolností koupil dva kelímky červů ještě před karanténou, takže jsem je vzal s sebou a vyrazil na Orlici. Venku sluníčko, krásnejch 15 stupňů. U vody překvapivě moc lidí není. Tedy alespoň ve čtvrtek odpoledne. Dokážu si představit, že o víkendu to bude jinej cvrkot. Co taky mají chlapi dělat? Hospody jsou zavřený, na výlet s rodinou není pomalu kam vyrazit a beztak je nařízeno zůstat doma. Usedám na svůj oblíbenej flíček a do vody už letí průběžka s voňavým krmením, které jsem ještě vyšperkoval panákem rumu a na háčku kousek sušeného rohlíku a tři červi.

Orlice opět nezklamala. Prakticky hned se začli hlásit kařpíci. Tu větší nebo menší, ale aktivita se dostavila prakticky okamžitě. Zkouším měnit nástrahy z rohlíku na kukuřici a malé boilie. Všechno funguje. Kapříci už mají jarní apetýt.

Nahodil jsem do vody taky podvodní kameru s nástrahou v podobě panáčka z malého boilie. Chtěl jsem se podívat jaká je takhle zjara pod hladinou aktivita a jaké ryby přiláká malinká kulička v příchuti „máslová hruška“. Voda je krásně čistá. Ještě zimní. Není dost teplá na to, aby v ní rostly zelené řasy nebo sinice. Zároveň stále dost proudí. V řece je pořád ještě dost sněhové vody. Kolem nástrahy se samozřejmě první objevili cejni a vytrvale si s ní pinkali. Tu a tam ji nějaký z nich ocumlal, ale byla na ně příliš velká, aby ji mohli zhltnout a já zaznamenal záběr. Dokonce se mi podařilo natočit i ježdíka, který přijel zkontrolovat okolí a kterého jsem nikdy z vody nevylovil. Překvapením pro mě byl také malý bolen, kterému zjevně boilie taky vonělo. Malý kapřík zase poctivě za nástrahu zatáhl. Ale vylekal se, jakmile ucítil protitlak. Všimněte si schválně jak rej cejnů doslova zatluče svou aktivitou nástrahu do bahna. Ve videu jsem tuhle část zrychlil a zvýraznil místo nástrahy. I přesto, že je už vlastně pohřbená, se ji podaří jednomu z nich zase vydolovat, aby ji mohl ocucat. Musí bejt pěkně silně cejtit, že si ji najdou i v bahně.

U vody bylo opět krásně, jako vždy. Pohledem na hladinu a teplem jarního sluníčka se až člověku nechce věřit, co se všude okolo děje. Tak snad to ve zdraví přečkáme a brzy zase budeme moct zajít třeba na pivo probrat všechny ty úlovky. Prozatím nám všem hlavně pevné zdraví a ať nám aspoň ta rybařina dokáže udělat radost!

Poslední pěknej víkend

Standard

Byl to teď asi poslední pěknej víkend letošního roku. Měnil se čas na zimní, takže odteď je už s rybařením po práci utrum, a když se tak dívám do kalendáře na svůj program na následující měsíc, bylo to asi moje letošní rozloučení s rybářskou sezónou. No ale proběhlo více než důstojně.

V sobotu dopoledne jsem vyrazil na písník, kde jsme si minulej měsíc s kolegou Vojtou skvěle zachytali kapry. Krásní kousci nám brali. Samej čtyřicátník nebo padesátník, žádná násada. Nemělo tehdy cenu nahazovat ani druhej prut, jak to jezdilo. Tentokrát už bylo lístí ze stromů zase víc opadaný a ráno se nad hladinou válela typická podzimní mlha. Postupně se ale se sluníčkem zvedla a u vody bylo moc pěkně. Bohužel se ale tentokrát žádnej cvrkot navijáků nekonal. Kromě jednoho cejna jsem na dva feedery za celý dopoledne nezaznamenal vůbec nic.

V neděli jsem vyrazil na urban fishing přímo do centra města. Počasí odpoledne bylo opět nádherný, až jsem seděl u vody jen v tričku. Urban fishing má svoje specifický kouzlo. Prostě se člověk musí oprostit těch cyklistů, pejskařů a lidí na poobědový procházce, co vám proudí za zádama a pak je to vcelku fajn posezení. Rozhodně jinej druh rybařiny než na Jesípku, kam se člověk musí sápat blátem a skrz křoví. Odpoledne nezačalo nijak valně. Dobrou hodinu jsem seděl bez jedinýho záběru. Až se mi nechtělo věřit, že by tu nebyly žádný ryby. To přeci není možný. Tady v centru města se musí mít jak prasata v žitě. Jen těch rohlíků, co tu důchodci a dětičky s maminkama chodí házet kachnám 🙂 Asi za hodinku šla špice prutu k hladině mocným záběrem. Seknul jsem ale silon povolil a já vytáhl jen utrženej návazec. Vzal mi to asi nějakej větší kapřík. No ale sláva, aspoň něco tu žije. Netrvalo dlouho a přišel podobnej záběr. Ten jsem už proměnil a z pod příbřežní zdi jsem zdolal krásnýho labskýho podzimního kapra. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Letos se mi nejvíc osvědčily tři kukuřičky pod háček, podle rady kolegy Vojty, a tenhle styl praktikuju vlastně celý letošní léto. Osvědčily se i tentokrát a při každé změně na cokoli jiného včetně samotných červů se o nástrahu nepokusilo vůbec nic. Asi za další půlhodinku mi zabral ještě jeden kapřík, trošku menší než ten první. To už jsem ale měl skoro prázdno v kbelíčku s krmením a tak jsem to pobalil a přesunul se za ženou na do kavárny na pěší zónu 🙂

Víkend byl prodlouženej kvůli státnímu svátku až do pondělka a tak jsme se domluvili ještě s tátou, že půjdeme v pondělí uzavřít sezónu na Rozkoš. Posledně se nám dost dařilo. Aktivity bylo hodně, i když převážně od malinkejch násadovejch kapříků. Tentokrát byl ale od rána klid. Táta s jedním záběrem, já bez. Po přibližně hodince přesnýho zakrmování se mi teprve začli ozývat první kapři. Nástraha opět v podobě 3 kukuřic pod háčkem, nebo jen prostě jedné na háčku v kombinaci s červíky, bodovala. Během další hodiny se podívalo na břeh asi 5 kaprů přiblitžně stejný velikosti, kolem 40 cm. Tatík pořád stále jen s jedním záběrem. Divný. Přitom nenahazoval nijak extra daleko nebo blízko. Nevím, prostě ten feeder tentokrát bodoval nějak víc.

Dustojným uzavřením letošní sezóny a zároveň mou rybou roku se ale stal čtyřkilovej candát, kterej se mi omylem připletl k jednomu z mejch feederovejch prutů. Po vcelku nepatrným záběru jsem přiseknul a na konci vlasce byl cejtit poměrně silnej protitlak. Žádný škubání hlavou jako od malejch kaprů. Pěknej kousek ryby. Pomalu se blížil ke mě a teprv když jsem při břehu zahlídl podlouhlou siluetu pod hladinou, bylo mi jasný, že se nejedná o malýho ani o velkýho kapra, ale o pořádnýho candáta. Tatík už spěchá s podběrákem a podebírá třičtvvrtě metru dlouhej a přes čtyři kila těžkej kousek. Malej háček s trojkukuřičkou má zapíchnutej těsně vedle zubatý tlamy. Musel se připlést k háčku zrovna ve chvíli, kdy se o ni pokoušela nějaká malá plotička a místo ní jsem zasekl jeho. Náhoda nad náhody, klika všech klik, ale ryba nádherná. Takhle velkýho candáta jsem v životě na háčku neměl a troufnu si říct, že dalších 30 let mít nebudu. I když jsem zrovna na dravce to ráno necílil, zážitek to byl teda perfektní. Vedle všeho taky důkaz toho, jaký ryby se dají v Rozkoši potkat.

Ještě po přibližně další hodinku jsem pokračoval v podobným kapřím tempu a pak najednou jako když utne záběry přestaly. Až do dvanácti hodin, kdy jsme se pomalu sbírali domů jsme na další pěkný kapry ani nic dalšího už nenarazili. Mně to už ale ani snad nevadilo. Čtyřkilovej candát dalece předčil moje očekávání od pravděpodobně poslední vycházky tohohle roku. Třeba se ještě letos k vodě dostanu a na nějakej pěknej kousek ještě narazím. Uvidíme, rok zatím ještě nekončí.

Trénink

Standard

Za měsíc mě čekají závody. Zase jsem se nechal vyhecovat a tentokrát to půjdu zkusit s method feederem. Aspoň odpadne můj hendikep z posledních závodů v Náchodě v tom, že neumím na plavačku 🙂 Závody se konají začátkem června přímo v Hradci na Stříbrňáku, a tak jsem si řek, že je nezbytně nutný to tam jít aspoň jednou vyzkoušet.

Stříbrňák je už delší dobu ve správně Městskejch lesů, a tak tam neplatí svazová povolenka. Naštěstí se dá povolenka, i jednodenní, koupit přímo v recepci místního kempu. Vypravil jsem se v úterý odpoledne rovnou z práce na kole omrknout situaci na místě a obstarat papíry. Trošku jsem podle mapy podcenil vzdálenost a úplně si neuvědomil, že budu šlapat na na svým starým kole, který mám na cesty do města a do práce a slouží především tomu účelu, aby mi nebylo ukradeno 🙂 Uhnanej a zpocenej jsem dorazil na Stříbrňák do recepce, kde jsem se dověděl, že povolenky jsou zamčený v trezoru a že si ji mám teda zakoupit až ráno přijdu k vodě chytat. Pozitivní zjištění aspoň bylo to, že pan správce je na místě každej den od časného rána. Objel jsem tedy na kole rybník alespoň dokola, abych okouknul fleky. Stříbrňák je v průběhu léta hlučnej kemp plnej karavanů, stánků a diskoték. Je tu také několik frekventovanejch pláží obsypanejch v horkým počasí lidma ze všech stran. Teď byl v kempu i kolem pláží ještě klid. Voda krásně čistá, chladná. Okolo břehů bylo hezky uklizeno a ve všech třech úsecích, které jsou pro rybolov vyhrazeny nebyla ani noha.

Druhej den ráno jsem dorazil na sedmou hodinu k recepci, vyzvednul povolenku, zeptal se kam si mám jít sednout a na radu správce zasednul kousek od hlavní pláže nedaleko přítoku lesního potoka. S sebou jsem měl dva lehké feedery se silony tloušťky 0.12 a 0.14 a připravená method feeder krmítka Preston a na zkoušku také na 3D tiskárně vytištěné Patron fishing kulaťáky. Rozdělal jsem do krmítek pro začátek jen pelety. Vím, že v pravidlech závodu je, že se krmit může method mixem i peletkami, ale zajímalo mě, jak to půjde jen na pelety. Na jeden prut jsem zkusil jako nástrahu kuličku (později i dvě) micro boilie a na druhý jsem napíchl obyčejný, malý, mnou vyštípaný rohlíkáč. Jeden prut jsem poslal podle břehu poblíž rákosím zarostlého místa druhý do větší hloubky přímo před sebe. První nesmělé chvění špičky se dostavilo až tehdy, když jsem k rohlíkáči doplnil dva červy. V závodě není živá nástraha povolena, takže to byl drobný úhybný manévr v tréninku. Drobné chvění špičky zůstalo neproměněno, a tak do vody letěl další rohlíkáč, tentokrát už jen solo.

Zhruba po hodině bez záběru a několikerém přehození jsem se rozhod doplnit krmný peletky v krmítku trochou červenýho method mixu. Dobrý rozhodnutí. Záběr na sebe nenechal dlouho čekat a do podběráku se podíval první kapřík. Malý junior s délkou lehce přes 30 cm. Prut s micro boilie stále mlčel. Pokračoval jsem v lovu na rohlíkáč a v nahazování do přibližně stejného místa – kousek vlevo podle břehu, nedaleko rákosí. Během další hodinky jsem zaznamenal další 4 kapry přibližně stejné velikosti.

Na místo 10 metrů ode mě si přišel sednout rybář s kaprařskou výbavou. Letmo jsme se pozdravili zrovna v momentě, kdy se špice mého levého pickeru ohnula skoro až k vodě. Beru prut do ruky a už cítím, jak nestíhám povolit brzdu navijáku, abych 12tku vlasec uchránil před utržením tahem. Pink a kapr je pryč i s kompletní montáží. Soused se jen pousmál: „Jo joo pane, to já sem s feederem chodím jen do konce dubna. Pak už to začne tahat a jak nemáte aspoň dvaadvacítku silon, jste ztracenej.“ Dobrý vědět před závodem 🙂 No nic, krmení v kbelíčku dochází, utrženej prut balím do pouzdra s tím, že dochytám hodinku jen na druhý prut a půjdu domu.

Na Patron fishing kulaťák a nastraženýho micro boilie panáčka zatím nic moc nejde. Najednou ale lehoučký chvění na špičce prutu. Přiseknu a táhnu malou plotičku. Hlavu má pomalu menší než samotná nástraha, ale nevadí. První úlovek. Dávám se do řeči se sousedem. On zatím bez záběru. Ptá se, co jsem zatím ulovil. Říkám, že mám 5 kaprů a ten poslední mi to utrh, asi nějakej slušnější kousek. Jen, co jsem to dořekl, ohnula se špice i u druhého prutu až skoro k hladině. Přizvednu prut a pink. Žádný tah. Další kapr pryč i s montáží. „Je na čase jít domů,“ říkám sousedovi a smutně navíjím zbytek silonu. Soused se pousmál asi nad tím, že měl pravdu s tou tloušťkou vlasce.

No, konec tréninku byl teda neslavnej, ale na druhou stranu je to důkaz toho, že ryby ve Stříbrňáku žijou a že se dá natrefit i na nějaké slušnější. Pro přípravu na závody to jednoznačně zmanená nepodcenit materiál. Jemnost není za každou cenu potřeba, jak jsem se předsvědčil na utržených vlascích síly 0.12 a 0.14 mm. Rohlíkáč se zdá jako jistota, co se týče nástrah a vnadit bude třeba nějakou řádně voňavou sypkou směsí. Ještě se zamyslím nad příchutěmi. Chtělo by to ještě alespoň jeden trénink.

Kaprodrom

Standard

Táta vloni slavil šedesátiny. Ani jsem nijak dlouho nepřemejšlel nad dárkem a rovnou objednal chatku na dva dny na konci prázdnin na vyhlášeným kaprovým soukromým revíru u Roudnice nedaleko Chlumce nad Cidlinou. Samozřejmě jsem druhý místo v chatce obsadil sám, protože si takovouhle zkušenost, ač pořád spíše feederař než kaprař, přeci nemoh nechat ujít. Ani jeden z nás jsme nikdy na cíleným lovu velkejch kaprů nebyli a soukromej revír, vyhlášenej pěknýma kapříma kouskama nám dával slušnou šanci si na nějakýho většího pašíka sáhnout. První letní výprava se nám moc líbila, a tak jsem rovnou objednal další termín tentokrát na předvelikonoční týden. Rezervační kalendář mají dost plný takže už na podzim jsme se těšili, že na jaře zase vyrazíme. Chtěl bych se podělit o své nové kaprařské zkušenosti z obou výprav, protože každá z nich byla přeci jen trošku o něčem jiném.

Neznalí toho, jak velká kaprařina anebo soukromé kaprodromy fungují a vybaveni jen oficiálními pravidly ze stránek provozovatele revíru, dorazili jsme na 12. hodinu ke klubovně, abychom si vyzvedli povolenku. Samozřejmě nám nechyběly háčky bez protihrotu, podložka na ryby, velkej podběrák a rozličný pytle s různejma peletama a boilies, protože živá nástraha ani žádné sypké krmení se na Roudnici nenosí. Předně musím říct, že zázemí má revír fantastické. Lovná místa mají své chatky. Ty jsou sice skromné, ale nechybí v nich žádné důležité vybavení, které pro několik dní u vody potřebujete – postel s matrací, světlo, několik zásuvek a dokonce i elektrický přímotop, což jsme ocenili předešvím na jarní výpravě. Chatky jsou daleko od sebe a tak nehrozí nějaké křížení vlasců se nebo obtěžující zápach sousedových zpocených ponožek. Podle webových stránek jsou po většinu lovné sezóny téměř všechny chatky plné a tak jejich malý počet okolo rybníka poskytuje i tak dostatek soukromí a klidu. Sociální zařízení v je spartánské, musíte se spokojit se suchým záchodem u chatky, ale klubovna porybného disponuje plnohodnotnými toaletami i koupelnou s teplou vodou.

Auto nacpané zásobami jsme přistavili k chatce a už se vybaluje. Prvně zamozrejmě hned nahodit a pak vybalit zbytek všeho kolem. Měli jsme připravené metry PVA punčošek a celé první odpoledne jsme je plnili krmnými peletkami. Do vody samozřejmě hned začala lítat kila boilies, pro čež jsme se vybavili skvělým vynálezem jménem kobra, pro mě jako feederaře doposud neznámým 🙂 Od porybného vybaveni upozorněním, že pokud nemáme minimálně 30 kilo krmných pelet a boiles, nemáme si dělat moc šancí na úspěch, jsme trošku znejistěli. Několik pěkných úlovků se přeci jen nakonec dostavilo.

Při letní výpravě jsme zahájili menšími nástrahami a tak byli prvním úlovkem velcí cejni. Postupně jsme zvětšovali nástrahy a různě kombinovali chutě a vůně. Prvního kapra jsem ulovil na kombinaci žluto červeného poloplovoucího boilie panáčka. Kapr lehce přes 10 kilo váhy perfektně prověřil prut, kterej jsem si jako druhej kaprák musel půjčit od kamaráda Vojty, neboť jako feederař sám disponuju pouze jedním 🙂 Brzy se dostavil první kapřík i na tátovu nástrahu. Znova se jednalo o kousek lehce přes 10 kilo váhy. S večerem jsme oba zaznamenali pěkný záběry od místních jeseterů. Největší měl přibližně metr deset délky a váhu kolem 12 kilo. Top nástrahou na jesetery byla velká boilie koule švestka-krill z Hulína. Postupně jsme během dvou dní zaznamenali každý dva větší kapry mezi 10 – 15 kg a asi 5 jeseterů Zajímavé bylo, že jesetří záběry se odehrály ve své valné většině za tmy nebo brzy ráno. Pro nás oba, kteří jsme doposud měli zkušenost pouze s kapry z Rozkoše, a ti se ani vzdáleně nepřibližovali hranici 10 kilogramů váhy, byly samozřejmě zápasy s roudnickými obry fantastickým zážitkem. Moc jsme si to oba užili a říkali jsme si, že bychom klidně ještě o jeden den déle vydrželi.

Jarní výpravu jsme původně naplánovali na konec května, ale souhrou různejch okolností jsme museli termín změnit na předvelikonoční týden v polovině dubna. Předpověď počasí byla po předchozích krásných jarních týdnech poměrně nepříznivá. Přes den sice sluníčko, ale v noci teploty jen těsně nad nulou a poměrně nepříjemně chladný vítr nám moc pohody v kraťasech a pantoflích na mole před chatou nedovolil. Na jarní výpravu jsme se vybavili velkým 10 kg pytlem krmného boilie a pak celou řadou atraktivních voňavých i smradlavých boilies modelů různejch velikostí. Voda byla samozřejmě o poznání chladnější než při naší letní výpravě a na počtu záběrů to bylo znát. První den hned navečer se mi rozjel prut z mělčiny a na konci jsem našel obrovského, přes 150 cm dlouhého, dvacetikilového jesetera. Samozřejmě se nevešel na podložku ani do podběráku a tak jsme ho šikovně vmanévrovali rovnou do vážícího saku. Táta si hned při první zdolávací akci pochopitelně nabral ledovou vodu do holínek a tak zbytek odpoledne strávil před přímotopem v chatce 🙂 Na jeseterovi bylo vidět, že je to skutečnej místní matador, že už má nějakej ten rok zažitej. Tu a tam potrhané ploutve, obrovskou ocasní ploutev. Při zdolávání vůbec nechtěl ode dna. Ukázal se až na poslední chvíli. Zachutnalo mu zelené plovoucí boilie silně nadipované česnekem. Opět jeseter a zelená barva, podobně jako v létě.

Táta druhej den ráno zaznamenal dalšího jesetera. Tentokrát přibližně metrový kousek s váhou kolem 9 kg. Celý zbytek dne jsme ale strávili bez záběru. Největší boj se odehrál třetí den ráno, kdy se táta rozhodl nahodit více vlevo od místa, kam nahazoval do té doby. Už při záseku, bylo jasné, že půjde o velkou rybu. Záběr nebyla žádná obrovská jízda, jen se lehce přizvedl swinger. Ale po zaseknutí ryby to nastalo. Ryba jezdila ze strany na stranu. Několikrát, kdy už se zdálo, že bude blízko mola a nechá se podebrat zase nabrala směr doprostřed jezera. Já připraven v prsačkách s podběrákem v ruce jsem několikrát vlzel do vody a zase vylezl ven, když mě studená voda řezala do nohou a ryba se ne a ne přiblížit k podběráku. Po dvaceti minutách zápasu jsem podebral nádhernýho šupináče, který zabral na Niklovu velkou chytací peletu s čepičkou z plovoucího citronového boilie. Tátova životní ryba. Na váze se objevilo 20.5 kg. Odměna za dva dny bez pořádné akce.

Naše jarní výprava byla co se týče záběrů mnohem méně aktivní než ta letní. V létě jsme zaznamenávali třeba i záběry cejnů, kteří jen lehce ťukali do nástrah a pohupovaly swingery. I záběry „menších“ kaprů a jeseterů byly v létě častější. Snad ještě příliš studená voda zapříčinila menší aktivitu ryb, nebo možná i proměnlivé jarní počasí. Zkusil jsem několikrát pod hladinu nahodit nástrahu s kamerou, abych natočil nějaké zajímavé rybí kousky pohybující se kolem. Natočil jsem však pouze aktivitu menších rybek, které přilákala vůně obalovacího těsta, které jsem opatlal okolo boilie pod háčkem. V poměrně hodně kalné vodě je vidět jak malí cejni a plotice ozobávají voňavé těsto z nástrahy aniž by ji celou dokázali vhltnout. Větší rybu se mi v okolí nástrahy natočit nepodařilo.

Celkově jsme tedy skončili na naší jarní výravě s pěti rybami. Jedním velkým kaprem, jedním velkým a třemi menšími jesetery. Zážitek to byl zase trošku jiný než v létě. Přeci jen noční zima byla zkouškou odolnosti našeho vybavení i vytrvalosti a chladná voda zase zkouškou pro různé druhy voňavých nástrah.

Boj s velkými kapry a jesetery je zážitek, který se od feederového čuldaření totálně liší. Je to lov nepoměrně pasivnější, při zdolávání silovější, náročnější na přípravu i vybavení okolo. Líbí se mi tahle zkušenost. Určitě máme v plánu se s tátou na Roudnici zase vrátit. Nějaké ty místní velké kousky jsme už viděli, ale rozhodně jsme byli připraveni na větší akci. Tak snad zase příště. Těším se jak a čím nás tohle místo zase prověří.

Jen pelety

Standard

Je už pravej podzim a pěknejch slunečnejch dní ubejvá. Je brzy tma a na ryby už to po práci nejde. Jen sem tam se dostanu na obchůzku s vláčkou kolem slepejch ramen tady v Třebši. V jednom z posledních pěkenejch podzimních slunečnejch dní jsem vyrazil na Labe s feederem a s kamerou. Chtěl jsem v posledním podzimním sluníčku zachtit ještě nějaký pěkný obrázky toho, co se děje v řece okolo háčku.

Tentokrát jsem ale rezignoval na sypkou krmnou směs a jako návnadu i nástrahu vzal jen červený rybí pelety. Když jsem na svým posledním videu z Orlice viděl, jakej poprask způsobilo krmítko se šrotem okolo lovnýho místa, kolik maličkejch rybek okamžitě připlavalo dobrotu vochutnat, napadlo mě, co kdybych místo šrotu hodil do vody něco míň nápadnýho. Sice třeba míň nápadnýho na pohled ale o to víc voňavýho. Prostě něco, co bude pro malý ouklejky a cejny trochu míň zajímavý. Co se mi asi podaří natočit okolo hrstky voňavejch rybích pelet?

Před kameru pod háček jsem zavěsil jednu peletu a jako návnadu poslal do vody na háčku dalších šest pelet navlečenejch na PVA šňůrce. Zajímalo mě, jestli tuhle kupičku ve vodě vůbec ryby najdou. Který ryby přijedou pelety ochutnat, a jestli bych vůbec s takovou strategií minimalistickýho vnadění moh slavit nějakej úspěch.

K mýmu překvapení se ryby objevily okolo nástrahy poměrně záhy. PVA šňůrka se rozpadla a tak první tloušti, který asi cejtili rybí smrad z pelet na hodně daleko, začli hned ochutnávat. Tloušti doráželi na pelety dost vehementně a po několika jejich nájezdech vnadící peletovej řetízek totálně rozmetali. Malí cejni a oukleje proplouvající okolo nechali pelety bez povšimnutí. Přikládám to hlavně velikosti návnady. Naopak takřka okamžitej tlouští zájem o pelety přiládám tomu, že jsem zvolil rybí příchuť pelet. Ta tloušťům podle všeho hodně voní. Peletovou kupičku dokonce vyčmuchalo i několik kapříků. Na videu je hezky vidět jak se kapři pomalu sunou k místu s peletama a cestou filtrujou dno, co ještě dobrého by cestou mohli najít.

V Labi byla ten den dost špatná viditelnost, a to i přesto, že venku byl poměrně pěknej, slunečnej podzimní den. Sluníčko už je přeci jen nízko a tolik vodu už neprosvítí. Navíc v porovnání s videem z Orlice byla na místě, kde jsem lovil v Labi větší hloubka. Nahazoval jsem nástrahu s vnadícím řetízkem pelet na různý místa v řece. Jednou víc ke břehu, do mělčího místa a pak zase spíš k prostředku řeky do proudu. Na videu je to znát právě rozdílnejma světelnejma podmínkama. Voda v mělčích partiích je jasně průzračnější a viditelnost lepší.

I v mělčích místech kapři dokázali najít věneček pelet a pár pelet vhltli. V jednom místě videa je vidět dvě ryby s podlouhlým tělem, které proplouvají nad nástrahou. Nechaj ji bez povšimnutí, ale nejsem si jistej, co je zrovna na tomhle záběru za ryby. Tady v Labi bych čekal podoustve. Tloušti to nebudou vzhledem k tvaru tlamek. Zdálo se mi jako kdyby měly okolo nich malé vousky. Pak by to snad mohly bejt parmy? To by teda byl objev. Na parmy se mi tu snad ještě nepodařilo narazit.

Jako závěr ze svý poslední video vycházky s peletama můžu potvridt, že větší, aromatická nástraha v podobě pelet (ale dokážu si představit i kuličky boilies nebo fermetovanou kukuřici) spolehlivě dokázala odfiltrovat drobotinu, která mi posledně neustále postrkovala nástrahu po dně a ne a ne pořádně ohnout špici. Na videu je vidět i jasnej záběr, kdy tloušť i kapr vezmou návazec s peletou a upalují s ním pryč. Oba záběry zůstaly neproměněný jen a jen kvůli zpomalenosti rybáře 🙂 I tak, ale byla vycházka poučná, hlavně doma, když jsem pak zkouknul pořízenej záznam.

Podzim už mi asi letos moc příležitostí k rybačce nedopřeje. Změnil se čas na zimní, což znamená, že z práce chodím domů za tmy. A to už se určitě k vodě nedostanu. Tak mám pro sebe a pro všechny, kdo čtete můj blog aspoň pěkný rybí video 😉

Plonkový jaro

Standard

Mám letos nějak plonkový jaro. Sezónu jsem sice zahájil už druhýho ledna, ale tomu se samozřejmě nedá řikat jarní chytání. No i když počasí tomu tenkrát dost odpovídalo. Zima se ale pak přihlásila a mrazy povolily až po půlce března. Ještě na moje narozeniny, kdy tradičně chodívám zahajovat sezónu jsem si nedokázal představit, že bych vytáh paty k vodě. Leda bych si vzal s sebou místo prutu brusle.

Nesměle jsem vyrazil na první jarní chytačku až před velikonocema na dědkův flek. Vítr mě bičoval a sluníčko hřálo jen hodně, hodně nesměle, ale přeci jen se nějaký ten cejn na břeh podíval. Na dědkově fleku samozřejmě kapitální cejní kousci, jako obvykle. Jojo je to fajn pocit, když se poprvé zjara zachvěje špička 😉

Znova k vodě jsem se dostal až skoro za čtrnáct dní. Jarní prudká voda pomalu ustoupila a já vyrazil na Mlejnek otevřít Orlici. Počasí už mnohem víc připomínalo jaro, slunce se příjemně opíralo a já zahájil svý odpoledne tím, že jsem si při zapichování vidličky nabral plnou holínku vody. Do auta se mi samozřejmě přes bažinatou louku přezout nechtělo, a tak jsem na sluníčku sušil pravou holínku, ponožku a půlku nohavice celý odpoledne. Asi se mi řeka chtěla omluvit, protože mi po celý odpoledne brali krásný jarní kapříci. A to i navzdory vodáckýmu kroužku, kterej zřejmě po zimě zrovna otevíral loděnici na protějším břehu odpoledním etapovým závodem a pramice mi brázdily před silonama prakticky až do soumraku. Kaprům to ale zřejmě nevadilo. Záběry tedy byly hodně nesmělý a pár prvních jich vyšlo naprázdno, ale prodloužil jsem forpas, zvětšil háček a už to fungovalo.

Svoje jarní nástrhahy ani návnady jsem nijak dlouze nepromejšlel. Otevřel jsem kbelík, kde jsem měl přes zimu uskladněný načnutý pytle s method mixama, vytáhl jsem namátkou jeden a šup k vodě. Hlavně aby člověk už moh nasávat tu jarní pohodičku. Jako nástrahu jsem nejčastějc věšel na háček tradiční štípanej rohlík na šňůrce, přes zimu pořádně vytvrdlej 🙂

Z pravidelný celofiremní akce, na kterou jezdíme každej rok na jaře jsem si letos přivez nějakýho bacila, kterej mě složil na skoro deset dní do postele. Mezi tím se změnil čas na letní a venku se konečně přestalo stmívat odpoledne. Za oknem všechno kvete, lidi shazujou kabáty a obouvají sandále a já zastlanej v peřinách s rýmou, kašlem a neschopenkou přemejšlím, jak by se už hezky dalo i po práci vyrazit na pár hodinek k vodě.

I naše pravidelný velikonoční otevírání Rozkoše jsme s tatíkem museli o dva tejdny odložit. Udělali jsme ale dobře. Ve Spytě pod silnicí nám kapři nedali pokoj celý dopoledne. Žádní obři to teda nebyli, ale zato brali prakticky bez přestávky. Co nához, to ryba. Při pokusu zvětšit nástrahu cvrkot ustal. Žádnej větší kapří brácha se mezi nima nevyskytnul. Zábava to ale byla. Aspoň jsme malýmu synovečkovi, kterej se za náma přišel podívat, mohli ukázat nějakou tu rybu.

I přes tři poměrně zdařilý jarní vycházky mám letos pocit, že se k vodě vůbec nedostanu a že to letošní jaro je nějak zabitý. Kolikrát jsem si už v těchhlech krásnejch jarních dnech dopoledne v práci říkal jak odpoledne beru pruty a jedu nahodit. Jenže ejhle, pak se člověk ani neotočí a v půl 6 večer si v kanclu povídám, že už bych možná pro dnešek moh jít domů. A rybačka se samozřejmě nekoná.

Když už jsem se onehdá odhodlal na krátkou večerní neplánovanou vycházku na Jesípek, popadnuv první pytel s method mixem, bez červů a se zamuchlanejma návazcema v krabičce z minulý výpravy, samozřejmě jsem zaznamenal čistou nulu záběrů, protože ani na tu minimální přípravu jsem se v rámci spěchu k vodě, abych ještě stihnul aspoň chvilku sluníčka, nezmohl. Ne, ne. I malá výprava potřebuje třeba jen drobnou přípravu, důvěru v návnady, v nástray a ve vybavení. Stres a spěch na ryby nepatří. Beru to jako lekci.

Léto mi tohle uspěchaný jaro určitě vynahradí. Moc se těšim. A vlastně se těším už na další víkend. Jedu na feederovej sraz. Tam si kancl s sebou neberu.