Nečekaný letní podvečerní urban feeder

Standard

No kamarádi, musím říct, že včerejší večer ve městě na Labi byl teda večerem z říše snů každého fanouška feederu. Takhle šťavnatou rybačku už nepamatuju hodně dlouho.

Poslední dobou se na ryby nijak často nedostávám. Nechce se mi mou drahou ženu nechávat na všechno doma samotnou. Naše nejmenší princezna přeci jen ještě vyžaduje dost intenzivní dohled 🙂 Využil jsem tedy dne, kdy naše starší víla, byla s babičkou a dědou v kempu na prázdninách a vyrazil na chvíli navečer s feederem na Labe. Dlouho jsem přemýšlel nad místem, a nakonec jsem se rozhodl nic moc nekomplikovat a zajet přímo do města na náplavku. Všechno se sešlo ještě tak, že mi zrovna v ten den přišel nový objednaný prut, a tak jsem vzal jen ten, abych ho řádně vyzkoušel.
Už delší dobu jsem si chtěl objednat nějaký kratší feeder než mých obvyklých 3,60 m s tím, že by se nemuselo jednat o nic extra citlivého. Šlo mi spíš o univerzálnost, a především kratší délku, která se mi bude hodit v místech s nižšími větvemi a menším prostorem pro nahazování. No, a tak volba padla na Daiwa Black Widow ve variantě 3,30 m. Kromě moc pěkného designu musím říct, že mě prut na první dotek zaujal i tím, že ačkoliv to není žádný slaboučký drobeček, rukojeť i první díl prutu jsou pocitově v ruce poměrně dost silné, je prut opravdu velice lehký a velmi pěkně vyvážený. Což jsem si potvrdil i když jsem na něj namontoval i nový naviják, rovněž řady Black Widow od Daiwy. Byl jsem zvědav, jak si povede u vody.

Dorazil jsem na místo kolem půl 6. Vzhledem k pěknému teplému letnímu počasí, bylo na nábřeží tradičně dost živo. Pejskaři, cyklisti, lidi na cestě z práce nebo na večeři, klasický podvečerní ruch. Sešel jsem z chodníku směrem k vodě, vybalil křesílko a namíchal krmení. Tentokrát jsem namíchal hrubší směs Lorpio Kapr Scopex-vanilka, tradičně po mém způsobu s plechovkovou kukuřicí a tentokrát i s trochou boosteru Krill od Mivardi. Z toho jsem měl upřímně, trochu strach. Smrad je to neuvěřitelný a ve spojení s vanilkovou směsí jsem k tomu neměl až tak důvěru. Výsledek byl nakonec zcela opačný.

Navázal jsem super jednoduchou montáž páternoster podle Gabora Dome, kterou jsem tu už několikrát referencoval. Mám ji rád, protože neobsahuje žádné karabinky, želízka, obratlíky a podobné, a tudíž ji lze extrémně rychle vyměnit nebo převázat, pokud dojde k nějaké nehodě v podobě utrženého koncového návazce nebo krmítka. Což se mi ten večer náramně hodilo. Vybral jsem si místo přibližně uprostřed řeky, lehce směrem po proudu ode mě, zaklipoval vzdálenost a zakrmil třemi krmítky. Při čtvrtém náhozu jsem na háček napíchnul 5 červíků a u této nástrahy jsem už zůstal celý večer.

Hlavně proto, že po několika nesmělých ťukáních do krmítka přišel záběr od prvního kapra. Netrvalo to snad ani 15 minut. Psal jsem novém prutu jako o na pocit poměrně silném kusu vybavení. I tento kapřík, který neměl více než 45 cm délky ho ale slušně prověřil, a prut se při zdolávání krásné ohýbal v celé své délce. Musí říct, že při zdolávání působí prut velmi jednolitě. Ohýbá a se pravidelně po celé své délce a zdolávání pomáhá celý jeho blank. Do nahazování je tedy třeba dát trochu více síly, než jsem zvyklý, ale to vychází z jeho kratší délky. Při šířce Labe v centru města mě tato jeho vlastnost nijak neomezovala.

K mému překvapení trend záběrů pokračoval pořád stejně dál. Čekání na další záběr netrvalo snad nikdy víc než 20 minut. Tahal jsem samé kapry, všechny podobné velikosti. Od 40 do 50 cm délky. Prut i ostatní výbava odolávala statečně. Dokonce jsem zahájil s návazcem na slaboučkém 14 mm fluorcarbonu a ten se mi podařilo utrhnout až s čtvrtým kaprem. Podle toho, jaké ryby mi zatím braly, přezbrojil jsem na silnější 18 mm fluorcarbonový návazec s pevnějším háčkem. Několik záběrů jsem neproměnil a jeden kapřík zajel u dna do nějaké překážky a utrhnul mi návazec až u kmenového vlasce. Převázal jsem tedy páternoster komplet znovu, což vzhledem k tomu, o jak jednoduchou montáž se jedná, byla záležitost několika desítek vteřin.

S přicházejícím soumrakem, jakoby se kapři už z mého krmného místa dost najedli a začali mi brát cejni. Jednomu, který si velikostí i váhou s kapříky nezadal jsem bohužel nebyl schopen vyndat háček, jak hluboko hltnul chuchvalec červů a musel jsem ho ustřihnout. Po třech hodinách lovu jsem měl vyházené všechno krmení z kbelíčku a bylo na čase pobalit. Vše jsem ještě zakončil nádherným jesenem, který byl myslím pěknou symbolickou tečkou za vydařeným feederovým podvečerem.

Celkem se mi ten večer podařilo vytáhnout 12 kaprů, několik cejnů velkých včetně jednoho obrovského matadora, pár cejnků malých a jednoho velkého jelce jesena. Byla to fantastická rybačka. Přesně tak si představujete, že by to mohlo vypadat, když jdete k vodě s feederem. Spousta akce na prutu, krásné ryby, i ty větší, silně bojující, spolehlivé vybavení, fungující nástraha i návnada. Je těžko říct, co všechno se ten večer sešlo. Jestli počasí, vhodné místo, dobře zvolená návnada, náhoda nebo štěstí? Možná asi všechno dohromady nebo od všeho trochu. Přeju každopádně vám všem, fanouškům feederu, ať zažijete co nejvíce takových podvečerů jako já včera.

Stats:

Datum: 1.8.2024
Čas: 17:30 – 20:30
Tlak: 1010 hPa – setrvalý
Teplota: 27 C
Počasí: Jasno, bezvětří

Prut: Daiwa Black Widow 11ft, špička 1 oz
Krmení: Lorpio Scopex Vanilka, booster Mivardi Kril
Nástraha: červi
Montáž: páternoster podle Gabora Dome, 1 m dlouhý koncový návazec

Večerní

Standard

Podle počasí bych si vůbec nemyslel, že máme polovinu října. Babí léto opravdu letos dělá čest svému jménu. Dny i večery jsou pořád příjemně vlahé s jasným nebem, zářícím měsícem a podzimní náladu připomíná snad jen časný soumrak. Rozhodl jsem se, že krásné pozdně letní počasí ještě využiji a vyzkouším si večerní směnu. Večerní feederování upřímně nemám moc rád. Mám pocit, že ve tmě pořádně na nic nevidím, a i když mám samozřejmě k dispozici patřičnou výbavu v podobě čelovek a svíticích tyčinek, tak požitek ze sezení u vody ve tmě je pro mě tak nějak polovičatý. Člověk si prostě za tmy úplně neužije těch výhledů na vodu a barevných podzimních scén a nechce se mu lopotit se ve tmě na nějaké vzdálené místo v houští, kam by třeba za denního světla běžně došel. Při lovu večer za a po soumraku se zase naopak nabízí šance na nějakou zajímavou rybu nebo na druh ryby, který při denním rybolovu tak často nepotkám.

Pro sérii svých večerních podzimních výprav jsem si tak chtěl vybrat místa, odkud by to nebylo úplně daleko od auta k vodě, a tak jsem vyrazil do města, kde mi s orientací na břehu pomohlo i pouliční osvětlení. No a musím říct, že večerní urban fishing přímo v centru města tedy svou jedinečnou poetiku určitě má. Svítící noční městská scenérie, pomalu utišující se ulice, tu a tam nějaký pejsek na procházce, který se mi se šramocením vyloupnul ze tmy za zády, vzdálený ruch od pulzujících nočních barů nebo noční trolejbusy na mostech. Vybral jsem si tři různá místa ve městě s nadějí, že se mi podaří nějaký pěkný zajímavý úlovek.

Jeden prut jsem vždy nastražil na těžko s mrtvou nástražní rybkou na dravce a druhému feederovému prutu osadil špičku svítící tyčinkou s nadějí na nějaké městské opatrné velké cejny nebo kapry, kteří jsou přeci jen před soumrakem možná více opatrní než za tmy.

Vzhledem ke skutečně teplému a téměř ještě letnímu počasí jsem první záběry začal zaznamenávat až těsně před soumrakem nebo těsně po něm. Jako by ryby byly opravdu ještě v letním režimu a krmit se chtěly až opravdu večer. Se soumrakem se prakticky úplně uklidnila aktivita malých cejnů a plotic, které mi braly na feeder za světla. Na všech svých třech výpravách jsem po setmění zaznamenal záběry pěkných kaprů. Jednou se mi podařilo vytáhnout skutečně ostříleného městského matadora, který měl na skřelích zaseknutý utržený malý háček s kouskem návazce, zřejmě od jiného kolegy feederaře nebo plavačkáře, se nímž kapr neměl slitování. Před vypuštěním zpět do řeky jsem mu háček samozřejmě vyndal a ránu zdesinfikoval. Do podběráku se mi podívalo i několik opravdu velkých Labských cejnů a taky jeden zatoulaný lín.

Lovící strategii jsem nijak výrazně neměnil. Na feeder to byla ta největší klasika ze všech klasik. Průběžné krmítko a na přibližně metrovém návazci chuchvalec pěti nebo šesti červů. Nahazoval jsem při jedné výpravě spíše do středu proudu, při jiné zase spíše ke břehu. Ve všech případech se záběr od většího kapra nakonec dostavil. Jednalo se přibližně vždy o stejnou velikost nočních kapříků, přibližně kolem 50–60 cm délky. Prut nastražený na dravce žádný úspěch nezaznamenal. Žádný candát ani sumec o mou nástrahu po setmění nezavadil.

Protože jsem doposud tak často na večerní vycházky nechodil, i leccos nového jsem se dověděl. Například, že lovit feederem za soumraku opravdu nelze bez svítící nebo minimálně luminiscenční špičky na prutu. Na své první večerní výpravě jsem vyhrabal z krabičky nějakou prastarou tyčinku s chemickým světlem, která tu čekala na použití určitě několik let. Tato má nepříprava se projevila, jakmile se tyčinka po připevnění na špičku prutu ani po několikerém nalomení prostě nerozsvítila. Nojo i tento materiál má svou expiraci. Dokud byla špička vidět v kontrastu na světlém obzoru se zapadajícím sluncem, bylo ještě vyhráno. Jakmile ale slunce zapadlo úplně, vydržel jsem ještě chvilku lovit pohmatem s prstem na vlasci těsně u navijáku. Naštěstí záběr kapra ten večer byl tak razantní, že bylo ohnutí špičky prutu snad i slyšet a já kapra skutečně zdolal i „poslepu“. Na příští výpravu jsem si pořídil svítící tyčinky nové, které už nezklamaly.

Druhým ponaučením pro mě bylo, jak neuvěřitelně se po soumraku změní aktivita živočichů, které za dne u vody prakticky nevnímáte. Někdy v té tmě máte pocit jakoby vás komáři, myši, žáby, nutrie, slimáci, můry a další místní noční drobotina chtěla sežrat nebo vás minimálně polechtat za krkem nebo na noze. Jako by vám chtěla ukousnout aspoň kousek z kbelíčku nebo misky s nástrahou. Všude všechno kolem vás šramotí, šustí, chrastí, ťapká, žbluňká, bzučí, sviští a houká a vy jste slepí. Jste tu prostě jen na návštěvě. A když náhodou rozsvítíte čelovku, ještě víc vám to komáři, mouchy a můry dají pocítit.

Naučil jsem se také, jak je důležité vybrat si vhodný orientační bod pro nahazování. Ti, kteří chytáte feederem to jistě víte, že spolu se zaklipováním délky náhozu na cívce, je to jedna s důležitých přísad případného úspěchu. Nahazovat, pokud možno na stejné místo a živit si svůj flíček. Večer do toho ale vnese další dimenzi v tom smyslu, že za denního světla vhodně zvolená převislá větev nad hladinu u druhého břehu, večer není dobrý orientační bod, protože se setměním vám prostě zmizí ze zorného pole. Ve městě dost dobře poslouží například lampa pouličního osvětlení na druhém břehu nebo reklamní neon. Když jsem pak byl na jedné výpravě kousek dál od města, kde tyto orientační body už nebyly, dobře se mi jako orientační bod pro nahazování osvědčila vybraná charakteristická silueta v horizontu stromů na druhém břehu. Například nějaký výrazný průsek nebo vysoký strom, který je zpravidla i v té největší tmě alespoň trochu rozpoznatelný i proti nočnímu nebi.

Moje letošní večerní vycházky hodnotím pozitivně. I když se mi nepodařilo ulovit dravce, zaznamenal jsem řadu moc pěkných záběrů od městských ryb, které jsou v denní době třeba příliš opatrné. Počasí přímo vybízelo k tomu jít ještě k vodě, a ještě chvíli vytrvat v letním módu. Na poslední večerní vycházce se už ochladilo. Den oproti těm ostatním byl daleko více podzimní. I přes celodenní slunečno foukal studený vítr, listí a jehličí padalo do vody ze stromů daleko víc. Na aktivitě ryb se to také projevilo. Záběry i od těch větších kaprů přišly už před setměním, jako by i ryby cítily přicházející chladný podzim. Takový, jak má být. Ještě určitě na ryby půjdu, na podzim to vždycky pěkně bere. Největší úlovek nás ale čeká doma v listopadu. Druhá princezna už je na cestě. Tak snad se nám to všechno taky podaří zdárně zdolat. Podzimní Petrův zdar i vám.

Na kapry

Standard

Máme letos krásné mariánské léto. Slunečno, teploty venku pořád ještě na kraťasy a zrána a navečer příjemné chladno. Už od začátku prázdnin koumám nad nějakou „noční směnou“, a tak jsem se teď na začátku září rozhodl pro hurá akci. Zarezervoval jsem si jeden den a přenocování na soukromém revíru Starý Ples u Jaroměře.

Když jsem viděl, kolik mám na jedno přenocování nabalených věcí v autě, uvědomil jsem si, že je vlastně jedno na kolik nocí člověk balí, protože snad s výjimkou zásob jídla se mu už s délkou výpravy počet sbalených věcí nijak moc nerozrůstá. Dobré bylo, že při vybalování na místě jsem zjistil, že mi nic zásadního nechybí. Snad jen malá drobná chybka se vloudila, kdy jsem boilies na zakrmování koupil omylem ve velikosti 24 mm, které se mi ovšem nevešlo do kobry 🙂 No raketa to nakonec pojistila.

Ačkoli se během roku vyskytuji spíše na kratších vycházkách s feederem, vyrazil jsem tentokrát na kaprový revír. Vedle toho, že jsem chtěl alespoň jednou za rok provětrat bivak, se mi přeci jen zachtělo nějaké pěkné ryby. Kapra jsem na feeder nechytil snad od jara, a dokonce i moje poslední dvě výpravy na kaprové soukromáky dopadly dost neslavně.

Třídenní kempování v chatce s tátou na Roudnici na konci června dopadlo pro mě naprostým fiaskem, kdy jsem za celé tři dny neměl jediný záběr. I když táta několik moc pěkných kaprů vylovil, a to měl nahozeno několik metrů ode mě, já neměl jediný kontakt. Ne, že bych mu to nepřál, ale dodnes to nechápu.

Krátká odpolední průzkumná výprava do Lípy na Hromkovy mokřady o prázdninách nedopadla taky nijak slavně. Do vody jsem tehdy nahazoval samé drahé mistrovské kousky boilies, jejichž reklamní materiály se samozřejmě pyšní těmi nejfotogeničtějšími rybami na světě, abyste pak na tyto nástrahy v Lípě nad Orlicí nezaznamenali jediný záběr za celé odpoledne. No divte se, když vám pak na odchodu pan Hromek řekne s úsměvem: „No jó, s tím tady neuspějete pane. Tady je nejlepší nástrahou tlačená houska, žížala, červ nebo kukuřice!“ Jak je to někdy jednoduché, že? Nene, žádná chyba nástrahy, jen rybář je nezkušený blbec.

Starý Ples, kam jsem se chystal tentokrát byl pro mě novým revírem. Snažil jsem se samozřejmě předem najít nějaké informace, které místo zvolit, kam jít, co použít jako nástrahu. Našel jsem nějaké Kubákovo video, přečetl pár zkušeností rybářů na internetu, ale nijak moudřejší jsem nebyl. Vzhledem k tomu, že jsem jel s bivakem, zvolil podle plánku revíru místo 4, na straně u náhonu s cílem, že budu jeden prut nahazovat k malému ostrůvku uprostřed rybníka a na druhý zkusím velké method feeder krmítko s peletami a drobnější boilie kuličkou jako nástrahou.

Majitel revíru má stanoven poměrně striktní rybářský řád. Zejména, co se týče použití vařené kukuřice a dalších zrnin jako návnad či nástrahy. Toto je úplně vyloučeno. Žádná vařená ani fermentovaná kukuřice, řepka či cokoli dalšího. Pelety, boilie, a dokonce i method mix ovšem možno použít bez omezení. Další pravidla jsou více méně podobná s ostatními revíry podobného druhu. Háčky se zde používají výhradně s protihrotem a vzhledem k velkým kaprům je vyžadovaná silně polstrovaná podložka s bočnicemi.

Po příjezdu na místo jsem se telefonicky spojil s majitelem, ten mi otevřel hlavní bránu a vysvětlil vše potřebné, co a jak. Revír byl uprostřed týdne poměrně prázdný. Kromě jediné obsazené chatky, zde nikdo nebyl. Mohl jsem tedy auto nechat přímo u lovného místa a majitel mi místo mnou objednaného fleku číslo 4, odporučil vedlejší okno číslo 5, kde je větší prostor pro bivak a přeci jen nějaký stín od stromů. Slunce opravdu pálilo. Během hodinky jsem se rozbalil a měl jsem nahozeno. Odpolední slunce mělo tedy pořádnou sílu a na hladině byly vidět kroužky od ryb, které se zjevně vyhřívaly v teplé vodě. Letmým skenem dna před sebou echolotem jsem nezjistil žádné výrazné hrany či překážky a hloubka byla prakticky všude stejná mezi 1,5 a 2 metry. Uvidíme no. Na tak krátké vycházce to bude dost o náhodě.

Na prut s method krmítkem, kde jsem použil malou žlutou 14 mm popku přišel asi za hodinku a půl záběr od velkého cejna. Krásná ryba, ovšem pro tu jsem sem samozřejmě nepřijel. Postupně jsem k ostrůvku před sebou kobroval kuličky boilie a tu a tam přihodil raketu drobných pelet. Prut s method krmítkem jsem nahazoval více méně náhodně do prostor, kde se mi zrovna ukázala nějaká aktivita od ryb. Výskok, kroužky nebo nějaké bubliny. Odpoledne postupovalo, a kromě jednoho cejna jsem nezaznamenal žádný další záběr. Od hlavní budovy a od jediné obsazené chatky byl tu a tam slyšet nějaký hovor ale jinak byl u rybníka svatý klid. Horké letní odpoledne se ze stínu vrby na hrázi rybníka a náhonu nejevilo vůbec nijak úmorně. Úmorná ale byla mračna komárů. Ta se s přicházejícím soumrakem nedala odradit snad už ani repelentem. K večeru se u mého místa zastavil starší pár. Zřejmě šli na podvečerní procházku kolem rybníka a pán se ptal, jak se daří. Když slyšel, že mám zatím jediný kontakt, vypravoval mi, že na těchto místech minulý týden byla velice úspěšná výprava. Desítky kaprů za 4 dny a všechno na jahodové boilies. Ha, to mám s sebou také! Jakmile odešli, přezbrojil jsem oba pruty na malé jahodové kuličky. Na rybník padla tma a já se pomalu ukládal na lehátko do bivaku. Vzduch byl kvůli horkému letnímu dni a chladnějšímu večeru neuvěřitelně vlhký a všechno bylo pokryto rosou. Ten pocit permanentního zpocení i přes oblečení, ten jsem naposled zažil na Filipínách. Byl to pocit jako jít spát do zahradního fóliáku.

Pomalu jsem se ukládal, že zalehnu, když se mi rozjel prut s method feeder krmítkem. Poctivá jízda rozbzučela příposlech signalizátoru v bivaku. Jahodová kulička slavila první úspěch a já brzy vážil v saku 12 kilového kapříka. První pěkná ryba revíru. Paráda. Na noc už se mi nechtělo udržovat method feeder krmítko, a tak jsem změnil montáž na klasickou průběžku se zátěží a nahodil samotnou jahodovou kuličku s malým PVA pytlíčkem drobných pelet.

Znovu jsem se uložil do spacáku a začal klimbat, když mě probudila jízda tentokrát druhého prutu od ostrůvku. Váha na konci prutu naznačovala cosi většího než 12 kilo. I souboj trval hezky dlouho. Nakonec se mi podařilo podebrat fantastického 22 kilo vážícího pašíka. Připlul se asi nakrmit velkým boilie, které jsem k ostrůvku nakobroval, ale vzal až jemu známou malou jahodovou kuličku. Docela legrační 🙂

Po tomto fantastickém souboji jsem už definitivně zalehnul a do rána už mě žádná další jízda neprobudila. Možná proto, že jsem jako nástrahu na prut k ostrůvku zvolil větší 24 mm boilie namísto známé jahůdky. Ano, malé nástrahy nemusí znamenat malé ryby a naopak.

Probudil jsem se lehce před svítáním do nádherného lehce mlhavého letního oranžovo modrého vlahého rána. Zevnitř i zvenku bivaku bylo všechno pokryto rosou. Brzy se ale sluníčko začalo opírat a než jsem začal balit, vše důkladně vysušilo. Vychutnal jsem si ranní kávu u vody a znovu vyzbrojil method krmítko a nasadil jahodové nástrahy. Dopoledne mi na method feeder krmítko přišel ještě 6 kilový kapřík. No dával mi předem najevo, že tam je. Několikrát ve stejném místě vyskočil nad hladinu a dělal kroužky na klidné ranní hladině. Samozřejmě nevím, jestli to byl zrovna on, ale prostě do místa aktivity ryb jsem nahodil prut s method feeder krmítkem a malou nástrahou. A vyplatilo se.

Byl čas balit, napakoval zase auto po střechu, rozloučil se s majitelem a vyrazil k domovu. Revír Starý Ples je moc pěkný. Vše je perfektně čisté, místa připravená, osazená elektro přípojkami, nechybí ani wifi připojení. Ryby, které jsem vylovil byly zdravé, krásné a měl jsem štěstí i na jednu pořádně velkou. Určitě je to zásluhou pana majitele, jím nastavených pravidel i ceny, ale i návštěvníků, kteří dodržují rybářský řád i pravidla pobytu.

Na druhou stranu bych rozhodně nechtěl, aby z toho ostatní dva soukromé revíry, o kterých jsem tu psal vyšly nějak hůř jen proto, že se mi tam zrovna nedařilo. To by bylo nespravedlivé. Dopustím se tu proto jednoho obecného závěru, i když jsem si vědom, že nikterak objevného nebo revolučního. Ale po všech mých dosavadních zkušenostech ze soukromých kaprových revírů docházím k následujícímu: Vůbec není důležité kolik kilo návnady do vody před sebe nasypete, a to obzvlášť ne v případě, kdy jedete na jedno nebo třeba dvoudenní výpravu. Vůbec není důležité, kolik má jaké boilies ve svých marketingových prezentacích ukázáno nachytaných kaprů, jak vypadají, nebo jaká celebrita je kde vylovila. Rovněž není důležité kolik vaše nástraha nebo návnada stojí peněz a jak hezky vypadá její obal nebo jak moc sexy je její značka (to už je prosím pouze pozérství). Důležité je pouze v jaký čas, na jakém místě se momentálně vyskytnete a do jakého momentálního rozpoložení ryb se v daném revíru trefíte. Existují samozřejmě signály, které vám mohou leccos napovědět a stejně tak jako vhodně zvolené návnady a nástrahy vám třeba trochu pomoci. Ale značka, cena nebo množství použitých nástrah a návnad není zaklínadlem úspěchu.

Slovy klasika: Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat!

Jarní týden ve městě

Standard

Kamarádi, utíká to. Je to neuvěřitelné. Jako před chvílí bylo, kdy jsem tu psal o rozlučce se svobodou a naše holčička už má skoro dva roky. Ještě to asi chvilku potrvá, než ji budu moct vzít s sebou na nějakou aspoň kraťoučkou rybářskou výpravu, a tak zatím plním výkaz docházek jen velmi, velmi pomalu. Letos jsem se tady na svém blogu nedopustil ani žádného bilančního článku za rok 2021. Ono totiž moc nebylo o čem bilancovat. Docházek k vodě nemám bohužel ani letos mnoho. Vyjde mi to vždycky tak jednou za měsíc.

Vzhledem k malému počtu vycházek není moc čas objevovat nová místa, a tak dávám přednost těm osvědčeným, kde tuším, že bych alespoň nějakou ploutev mohl natrefit. V zimě jsem se několikrát vypravil na Orlici nad Mlejnek a nezklamalo. Vytáhl jsem tam v zimě i brzy zjara několik pěkných kapříků a dalších ryb. Tam to prostě funguje hlavně, když je chladno. Jsem trochu smutný z našeho tajného místa na Labi u Vysoké. Molo už dávno vzala voda a cestu na louku zavřeli závorou. Moc se tam už nedá dostat a flek na druhém břehu je také dost obtížně přístupný. Ale třeba bude někdy čas naše molo obnovit. Budu se tam muset vypravit alespoň na obhlídku, zkontrolovat letošní stav.

V polovině května se moje holky vypravily na krátkou babskou dovolenou s kamarádkami a jejich dětmi, takže jsem na pár dní zbyl doma jako slaměný vdovec. Samozřejmě jsem všechny čtyři dny musel využít a vyrazit na ryby. Stavil jsem se za tátou jeden den na Rozkoši, kde jsme spolu s ním a malým synovcem poškádlili kapry násaďáčky.

Druhý den jsem vyrazil navečer do města pod Hučák. Dlouho jsem tam nebyl a znova jsem si potvrdil, že po tom, co před několika lety opravovali levý břeh směrem k parku a vybagrovali dno, se sem ryby nějak nevrátily. Za asi 4 hodinky večerního rybolovu se mi podařilo chytit jen několik malých cejnů. Cožpak o to, alespoň něco se dělo, ale už můžu jen vzpomínat, jak jsem tam před „rekonstrukcí“ pravidelně chytal třeba jeseny nebo i malé úhoře.

Ve čtvrtek ráno jsem pokračoval ve městě a usednul pod cyklostezku přímo v centru. Tohle místo mám moc rád. Je to tu takový příjemný urban fishing. Myslím to tak, že nemusíte co chvíli odsouvat stoličku kvůli projíždějícím kočárkům nebo chránit krmení v kbelíčku, aby vám ho nesežral kolemjdoucí venčící se pes, ale máte v trávě pod stromy přeci jen od ruchu na ulici nad vámi drobný odstup. Zároveň si ale přes cestu můžete skočit třeba pro kafe. No prostě urban fishing v centru města, se vším, co k tomu patří. Jako například proplouvající se otužilci nebo výletní parníky a lodičky. I přes tyhle překážky se mi, ale dopoledne docela dařilo. Zabralo mi pár cejnů a menších kaprů. Když jsem vytáhl pěkného pětapadesátníka (asi největšího to dopoledne), zastavil se nade mnou procházející se mladý pár se psem. Můj úlovek je asi zaujal, a tak sešli z chodníku ke mně dolů k vodě a prohodili jsme pár slov. Týpek se tak zálibně díval na kapříka jak odplouvá z podběráku zpět do řeky, že si myslím, že holčina půjde na příští procházku asi jen sama se psem, protože on bude sedět u vody 🙂

V pátek dopoledne jsem vrazil kousek za město nad Předměřický jez. Na tohle „legendární“ místo, na které vždycky, když se potkáme, vzpomíná kamarád Hrobník, jako na nejhorší místo, kde jsme kdy spolu byli na rybách, jsem byl obzvlášť zvědavý. Vzal jsem tam Hrobníka kdysi totiž původně proto, protože jsem tady jednou po letní bouřce zaznamenal svůj první double krásných kapříků, které jsem zapsal a s položkou Odchytáno hrdě odkráčel domů. Úplně jsem sem ale přestal jezdit, zejména po tom, co jsme tu s Hrobníkem zaznamenali dvě naprosto čisté nuly. Ještě jsem potom tomuhle úseku dal jednou šanci sám, ale opět s nulovým výsledkem. Zároveň na příjezdovou cestu k řece umístili zákazovou značku, což mou chuť sem jít zabilo úplně. Tedy toto páteční dopoledne jsem nechal auto u značky a popošel kousek na druhou stranu než obvykle, asi sto metrů proti proudu.

Zaujal jsem místo pod lípou, kde zjevně přede mnou už nějaký rybář seděl. Skoro to vypadalo na nějaký bivak. Na druhém břehu se do Labe vlévá potok, a tak jsem jeden prut umístil k soutoku a druhý blíž k mému břehu do proudu. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsem nic moc neočekával, ale musím říct, že jsem se to dopoledne bavil královsky. Nejdřív se přímo z proudu přihlásila malá plotička a kapřík. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Ochucené ani neochucené rohlíkáče ani kukuřice na háčku nic moc zajímavého nepřinesly, a tak jsem zůstal prakticky pouze u červíků. Měl jsem zaklipováno a snažil jsem se v nahazování být co nejpřesnější. Postupně jsem si futroval obě místa. Ze vzdálenějšího břehu od soutoku to dlouho nic nedělalo. Pak to ale zlomil krásný čtyřicátník šupináč. Měl jsem s sebou sice silnější Trabucco feeder, jemný Accolyte jsem tentokrát nechal doma, ale na šestnáctce vlasci tenhle říční bojovník vyváděl pěkné kousky. Až jsem musel stočit i druhý prut. Kapřík bojoval proti proudu i po proudu a nakonec skončil v podběráku. Od té doby, co nához, to ryba. Krmné místo uprostřed proudu jsem samozřejmě trošku šidil. Druhý prut jsem měl často i delší dobu nenahozený, protože z břehu od soutoku to opravdu bralo. Jeden kapřík za druhým. A nebyli to žádní drobci. Největší měl skoro k 60 cm délky. Úplně nevím, jestli to přičíst předchozímu rybáři, který tohle místo šikovně zakrmil, nebo mému krmení a přesnému nahazování, počasí či náhodě.

Dopoledne utíkalo a krmení z kbelíčku ubývalo. Nakonec jsem počítadlo zastavil na čísle 12. Bojovní říční kapříci po delší době prověřili moji feederovou výbavu. Znovu se mi to dopoledne potvrdila krása feederového rybaření, kde i s omezeným časovým rozpočtem (v mém případě z rodinných důvodů) je možné zažít skvělé chvíle na rybách, třeba s menšími kousky, jak by asi moje úlovky nazvali ortodoxní kapraři, ale určitě dostatečně aktivním a akčním způsobem rybolovu. Všem vám, kterým feeder přirostl k srdci jako mně, to určitě nemusím dlouze vysvětlovat.

Jaro ve městě i v blízkém okolí bylo pro mě i na rybách nakonec docela fajn. Čeká nás teď léto a dovolená. Na začátku jsem psal o tom, že kvůli rodinným povinnostem není moc času objevovat nová místa. Něco se ale přeci jen chystá. Jedeme do Jizerek a za kamarádama na Vysočinu. Tak jsem zvědav 😉

Velikonoční urban

Standard

Tak už jsem taky letos zahájil. Musím tedy objektivně říct, že to letos s docházkou a prutohodinami bude značně slabší než v minulých letech. Přeci jen naše malá princezna si vyžaduje pozornost a jako tatík chci vidět jak si poprvé sedá, leze po kolenou a říká první slovíčka. Možná víc (a teď se budu rouhat), než ohýbající se špičky 🙂 Samozřejmě že na ohýbající se špičky jsem nezanevřel a ani to nemám v plánu. I když ve svém okolí jisté změny rybářských hodnot pozoruji. Například můj kamarád a kolega z práce Vojta. Onehdy na můj dotaz, jak se mu letos vede na rybách, odpověděl, že pořád nemá nové papíry. Že vlastně se mu ani na ryby moc nechce! 😮 Tak jsem se vyděšeně zeptal, jestli netrpí nějakou chorobou. Vysvětlil mi, že asi trpí určitou ztrátou motivace, neboť v naší práci, kde doposud denodenní kontakt s lidmi vyvolával jistou potřebu sednout si pak mlčky k vodě a sledovat jen ty ohýbající se špičky, najednou tenhle stimul s prací home office chybí. A že vlastně doma je v klidu dost, a že motivace nevidět se po pracovní době s dalšími lidmi se kompletně otočila v motivaci svoje kolegy naopak vidět, a rybaření v tichu, o samotě to tedy tak nějak odneslo. Určitě zajímavý poznatek z dnešní podivné koronavirové a postkoronavirové doby. Vojtu samozřejmě nepřestávám lanařit na ryby a věřím, že mu feederování brzy chybět začne 🙂

Mně tedy motivace jít k vodě zatím nedochází, i když moje letošní vycházky jsou zpravidla víkendové a vždy jen na pár hodin. Zároveň vybírám i místa, kde bych byl dobře v dosahu pro nějaký případ krize doma. Takový byl i můj Velikonoční urban. Vyrazil jsem s feederovou výbavou do města, na náplavku naproti Rozhlasu.

Jaro je letos, co se týče počasí, skutečně rozmarné. Doufám, že se to nepřenese i do léta. Je zima, připadá mi že neustále fouká silný vítr, prší a voda v řekách je vysoko. Tu Labe, tu Orlice žene co týden svými koryty hnědou kaši, podle toho, v kterých horách zrovna prší nebo svítí slunce a taje sníh. Člověk si musí dopředu zjistit, kam zrovna má a nemá smysl jít nahodit, aby netahal z vody pouze plavené větve nebo drny. Poměrně jistou volbou letos zjara bývají slepá ramena nebo pískovny. Taky už jsem to párkrát zkusil na Jesípku. Náplavka v centru byla na velikonoce v tomhle smyslu poměrně bezpečná. Hladina Labe trochu zvýšená, ale Hučák podržel silný proud a dalo se bezpečně chytat. Dokonce i voda nebyla nijak zvlášť špinavá.

Usadil jsem se na chvilku odpoledne a vzal s sebou i kameru, jestli se pod vodou neukáže nějaký zajímavý provoz. Nahodil jsem standardní průběžku s 50 cm návazcem. Pod háčkem oblíbený jarní rohlík se sendvičem z červů. Počasí mi přálo a na sluníčku ve městě bylo moc příjemně. Kolem panoval, i přes koronavirová omezení poměrně čilý vycházkový provoz. Ozvalo se mi na úvod několik malých cejnů a cejnků a pak mi rohlík s červíky vzali dva menší kapříci. Vcelku pohodové odpoledne.

Bylo znát, že ryby fungovaly ještě v zimním režimu. Záběry spíše slabé. Žádné brutálně ohnuté špice k hladině. Spíš takové drobné chvění, a to i od kapříků. Možná určitou roli sehrála i délka návazce a ne tolik rychlý proud, který jsem očekával. Na návazec k podvodní kameře jsem umístil malou Robin Red peletku se zrnkem plovoucí kukuřice. Vůně krmení a Robin Redky přilákala kapry. Je vidět jak si peletu několikrát přijeli osondovat. Všimněte si jak pomalu se kapři pohybují. Žádné zběsilé šmejdění po dně. Spíš rozvážné uzobávání z method mixu okolo nástrahy. Prostě pomalé jarní probouzení. Pohyb kapříka s natlučeným nosem, který připlaval peletu vyzkoušet dokonce několikrát za sebou, jsem na záznamu schválně několikanásobně zrychlil, aby byl vidět ten kontrast v běžné aktivitě okolo nástrahy.

Později odpoledne mě přišly navštívit i moje holky s kočárkem. Cestou potkaly ještě další kamarády na vycházce s kočárkem a tak jsme si všichni udělali na břehu takový malý brzký jarní piknik. I to je jedna z typických situací, kterou můžete zažít při urban fishingu. Sakryš, teď nevím, jestli i toto v té celé koronavirové uzávěře vlastně nebylo zákázáno. No teď už je to asi jedno. Teď už nás snad čeká alespoň trochu normální léto.

Co mě potkalo v roce 2020

Standard

Svůj rybářskej rok 2020 si tedy za rámeček nedám. Marně přemýšlím jak rok 2020 zhodnotit tak, abyste vůbec tenhle článek dočetli. Rovnou říkám, že na rybách to byla neuvěřitelná tužka. A ještě ta čínská chřipka k tomu. Svět se otočil do neuvěřitelný vrtule, kterou bych si ani v nejdivočejším fantaskním rauši před březnem 2020 nedoved představit. Bohužel, jak tak sleduju začátek roku 2021, tahle vývrtka se asi jen tak točit nepřestane.

Největší úlovek roku 2020 nám ale domů přistál v srpnu. Narodila se nám krásná holčička, která samozřejmě vyhrává úlovek roku. Ta přebíjí veškerou smůlu s ostatními úlovky, nemocemi i vším ostatním šmejdem v roce 2020 😉

Statistika

Za rok 2020 jsem zapsal 65 docházek. Nejdřív jsem si myslel, že je to suveréně nejmenší číslo, co jsem zatím zaznamenal, ale pohledem do předchozího bilančního článku za rok 2019 jsem zjistil, že vlastně ne. Takže s počtem docházek to nebylo zas až tak špatné. Zapsal jsem dva kapry. Více méně tržní ryba na vánoční stůl z povinnosti. Z hlediska statistiky jsem tedy rozhodně nezaznamenal nijak rekordní či zapamatovatelný rok.

Revíry

Tradičně nejvíce jsem měl zapsané své „domovské“ hradecké Labe 31 a přilehlá slepá ramena a písníky. Ubylo návštěv na Labi 30 u Vysoké, kde nám naše molo zjara zavalil suchý strom a už jsme s Vojtou nějak nenašli sílu ho obnovit.
Zato jsem víckrát navštívil hradecké písníky, zejména Rusecký a Správčák. Dvakrát jsem to taky zkusil Pod radary, ale bez úspěchu. Tentokrát se ale nedostalo na Stanovice a muškování, což mě mrzí. Snad si to v následující sezóně vynahradím. Na Rozkoši se mi vcelku dařilo především v létě a na podzim. Párkrát jsme si tam fakt skvěle zafeederovali s Hrobníkem malý kapry. O vánocích jsem se pokusil o nějakého toho dravce Pod skalou, ale v tom návalu, co tam byl jsem neměl šanci. Nikdy předtím jsem na tom místě nebyl, bylo to jako vláčet na Václaváku. Ale zkušenost super. Hromada malýho potěru a malejch rybiček táhla podle břehu kolem strmejch skal. Co chvíli bylo vidět zalovit štiku nebo okouny. Čert ví, proč zrovna tady se jim to s tím mrazem tak líbilo. Na to budu určitě vzpomínat, jak jsme se s Hrobníkem vyhecovali. I když ani jeden z nás tady příliš nezaskóroval.

Ryby

Opět jsme s tátou zavítali na kaprodrom v Roudinici. Tentokrát se nám ale, příznačně k celýmu roku 2020, dařilo ze všech našich návštěv nejméně. Zaznamenali jsme jednoho kapra za 4 dny. Z mého feederování na Hradecku nevyčnívá snad nic, co by stálo za nějaké významená zaznamenání. Několik hezkých kaprů jsem vylovil přímo ve městě. Tradičně se mi dařilo zjara na Orlici. Jako zajímavost bych možná za rok 2020 mohl uvést líny, na které jsem měl docela štěstí. Jednoho moc pěkného jsem vylovil pod splavem v Předměřicích a několik dalších pak na Jesípku. Dařilo se mi docela i na podzim při mé návštěvě Plačického písníku, ale ani počtem ani velikostí úlovků se nejednalo o nic rekordního. Zajímavostí roku byl možná jen bolen, který mi při jednom podzimním chladným víkendu vzal robin red peletu na Labi pod Vysokou.

Technika a náčiní

Pro Roudnici jsem se nově vybavil kaprovým cajkem. Pořídil jsem si jeden tvrdej 3,5 liberní Sonik a jeden měkčí Sportex. Vybavil jsem to navijákama, novým pouzdrem a tak vůbec. No prostě, abych furt nemusel Vojtu otravovat s vypůjčováním. Cajk skvělej. Z toho Soniku to lítá jak střela. Bohužel se nám ty pruty nepodařilo pořádně prověřit nějakým pěkným, těžkým úlovkem. No snad v příští sezóně 2021, na kdy už máme dohodnutej s tátou kaprařskej tejden na vedlejší pískovně Stará voda. Táta už je od letoška v důchodu, tak objednal rovnou celej tejden 😛
Muškařská výbava ovšem zahálela. Z mejch feederů jsem odchytal pár jarních vycházek s vynikajícím Accolytem Ultra feeder. Tenhle prut je skvělej zjara a na podzim. Je tak lehoučkej do ruky a ty souboje s kaprama… Pětapadesátníka kapra na 12tku monofil není problém zdolat. No, to bych přál každýmu zažít. Tajně si pohrávám s myšlenkou do příštích sezón, že bych si od nich pořídil i ten tvrdší. Ta značka se mi fakt začíná líbit.

2020 za námi, je tu 2021 – achjo

Máme za sebou už prvních pár měsíců roku 2021. Zima byla docela výživná. Sněhu jsme měli snad tři neděle kupu i tady v Hradci. Mrzlo, sněžilo, no změna oproti loňsku. S Hrobníkem jsme byli i dírkovat na Rybárně. Bohužel 2021 začal tam, kde 2020 skončil a s tou bandou tupejch měkýšů co tomu tady v tom státě velí nevidím moc pozitivní perspektivu ani pro rok 2021. Kéž se nějaké malé světlo na konci tunelu objeví. Třeba v podobě prvních pěkných jarních vycházek. Už se na to těším. Vezmu kameru a něco pěknýho zase pod vodou natočím. Chtěl bych se taky letos vrátit na Hromkovy mokřady do Lípy. Vezmu tam na zkoušku svůj kaprovej cajk před tou Starou vodou a trošku to prověřím. Hlavně už ať je venku sluníčko a já vyrazím k vodě. Snad mi to naše malá princezna dovolí 🙂

Letní forma jako hrom

Standard

Nevím jestli je to zrovna nejvhodnější název pro článek, kterej se chystám napsat. Ale facebookový příspěvky s hashtagem #LetniFormaJakoHrom mě letos v létě fakt bavily. Je to asi to, co si z letošního léta budu pamatovat, protože jinak bych si tuhle sezónu mohl ze svýho rybářskýho životopisu s klidem škrtnout. O nic bych nepřišel.

Léto 2020 se ze zpětného pohledu jeví přeci jen trošku normálnějc než to šílený jaro s čínskou chřipkou a ještě šílenější zima a vánoce. Snažil jsem se chodit k vodě, co to jen šlo. Většinou jsem navštěvoval svá oblíbená místa na Jesípku, na Labi a na Orlici ve městě. Na Jesípek jsem často brával jen krátkej proutek se splávkem a jel nalehko na kole. Klasika Jesípek. Hromada sumečků, tu a tam malej línek, nebo kapřík ze stulíků. To mě bavilo. S feederem bych asi co chvíli váznul někde o větve nebo o stulíky, ale se splávkem to byla zábava.

Náš tajnej flek s molem zůstal bohužel celej rok zavalenej spadlým stromem a nějak jsme s kolegou Vojtou nenašli síly ho obnovit. Několikrát jsem navštívil místa okolo. Nezklamala. Zejména s odcházejícím létem to tam bylo fajn. Letos oproti loňsku léto dost propršelo. Korytem se tak často valilo tolik vody, že to s feederem nemělo cenu ani pokoušet. Ale přeci jen se mi právě nedaleko našeho mola v jednom takovým silným proudu docela dařilo.

Sluníčko už bylo ten den spíš podzimní a foukal studenej vítr. Voda vysoko nad normálem. Možná i naše molo by bylo ten den pod hladinou. Seděl jsem nedaleko, asi o sto metrů dál po proudu od mola a feeder házel podle břehu, kde proud přeci jen tolik nehnal. Krmítko s česnekovou směsí říznutou chlebovou strouhankou si přeci jen pár ryb našlo. Mezi několika cejny a cejnky, které bych tu čekal, jsem zdolal i pěknýho půlmetrovýho kapříka. To byl v rozvodněným proudu moc pěknej souboj. A dokonce, a to nejspíš čirou náhodou, i na rohlík zaseknutýho bolena.

Velká voda v řece v létě mě nutila navštěvovat nový místa nebo místa, kam často nechodívám. I několikrát během léta se stalo, že například k Jesípku se kvůli zvýšené hladině Labe nedalo vůbec dostat. Voda byla vysoko nad úrovní holínek. Obcházel jsem tak slepý ramena kolem Orlice – bez úspěchu. Párkrát jsem byl na Plačickým písníku. Tam se mi trochu dařilo až s podzimem.

Byl jsem tam jednou o víkendu ráno, když se nad hladinou válela už taková ta hustá podzimní mlha. Zkoušel jsem podle břehu ulovit nějakou nástražní rybku, že bych se pokusil o dravce. U břehu se ale nehnula ani ploutev. Asi dvacet metrů ode mě měli dva chlapíci rozložené kaprařské ležení. Každej dva pruty na stojánku a co chvíli metali do rybníka kobrama a lopatkama boilies a kukuřici. Asi po půlhodince marnýho snažení o nástražní plotičku, jsem to vzdal a nahodil feedery s modrou česnekovou směsí na krmítku. Jeden method a druhej s průběžkou. Nejdřív to nevypadalo na nějakou velkou akci. Asi hodinku se nic nedělo. Pak se ale zvedla mlha, sluníčko začalo hřát do hladiny a to vyhnalo asi i kapry, aby se šli ještě naposled před zimou vyhřát. Začli mi brát k mému překvapení na prut s průběžkou. Na method ani ťuk. Ten už byl možná hozený moc daleko. Průběžku jsem měl přibližně v poloviční vzdálenosti od břehu než měli nahozeno kolegové kapraři vedle. Během hodinky se mi podařilo zdolat pět kapříků. Spíš menších. Největší mohl mít k 50 cm délky. Chlapci vedle asi stražili na něco většího, ale žádnou akci jsem z jejich tábora neslyšel.

Když byla voda na normálu, chodil jsem jsem na Labe. Zašel jsem párkrát pod Předměřickej splav. Taky na svoje kasický místo na Orlici ve městě za zimákem. Tam jsem natočil krátký letní video. Je na něm vidět hromada cejnů, kteří okamžitě větří voňavej šrot. Prakticky hned jak dopadne do vody, jsou u něj. Větší kuličku zkouší několikrát ukrást tloušti nebo kapřík. Jednoho se mi tam taky podařilo zdolat.

Přátelé, co říct k mému rybářskému létu 2020. Krátce snad jen, že se mi v něm nedařilo o nic líp než za celej rok 2020. A to ani na peletu – tu červenou 🙂 Rok 2020 bude ale i tak pro mě nezapomenutelnej. A o tom zase jindy.

Feeder za časů cholery

Standard

Odpusťte mi, moji čtenáři, trošku lacinou parafrázi názvu slavného románu Gabriela Garcíi Márqueze, ale situace, kterou dnes okolo nás máme nemá v našich časech obdoby. Bohužel se obávám, že bychom si na podobné stavy měli pomalu začít zvykat. Jo jo, příroda se na nás zlobí za všechno, co ji vyvádíme a dává nám to hezky sežrat. Zatím tedy jen po troškách. Dost filozofických úvah na začátek a zpět do naší současnosti. Je to všechno tak neuvěřitelný, až si to tu musím napsat.

Mory, španělský chřipky, cholery a další moribundusy, který si někteří z nás pamatují z učebnic dějepisu? Nebo SARSy, Eboly a Ziky, který přešly tak nějak vedle nás? To všechno dnes přebíjí novodobá, digitální, čínská chřipka Covid19, naštěstí tedy ne tedy naštěstí počtem mrtvých. Mediální obraz aktuální globální epidemie a dopad současných opatření je už ale dneska bezprecedentní. Myslím, že všechny generace, které jsou ještě dnes na živu toto ve svých životech nepamatují. Život stojí, kultura stojí, sport se nekoná, hranice jsou zavřené a lidé pořádají soutěže v počítání slova „koronavirus“ v televizích zpravodajských relacích. Valná většina z nich není nemocná. Přesto venku solidárně všichni nosí ochranné roušky přes nos a pusu a šijí je jeden pro druhého doma na koleni. Do obchodů, které zbyly otevřené se chodí nakupovat jídlo a drobné nezbytnosti na etapy. Ráno důchodci a po zbytek dne ostatní. Je nařízeno nevycházet. Povolené jsou cesty do práce, za obstaráním rodiny, ale co hlavně – do přírody. Ano přátelé, na ryby se může.

Venku je tak pěkný jaro, že by byla škoda nejít. Bohužel jsou zavřené rybářské prodejny, takže červy je třeba nahradit vařenejma kroupama. Sám jsem shodou okolností koupil dva kelímky červů ještě před karanténou, takže jsem je vzal s sebou a vyrazil na Orlici. Venku sluníčko, krásnejch 15 stupňů. U vody překvapivě moc lidí není. Tedy alespoň ve čtvrtek odpoledne. Dokážu si představit, že o víkendu to bude jinej cvrkot. Co taky mají chlapi dělat? Hospody jsou zavřený, na výlet s rodinou není pomalu kam vyrazit a beztak je nařízeno zůstat doma. Usedám na svůj oblíbenej flíček a do vody už letí průběžka s voňavým krmením, které jsem ještě vyšperkoval panákem rumu a na háčku kousek sušeného rohlíku a tři červi.

Orlice opět nezklamala. Prakticky hned se začli hlásit kařpíci. Tu větší nebo menší, ale aktivita se dostavila prakticky okamžitě. Zkouším měnit nástrahy z rohlíku na kukuřici a malé boilie. Všechno funguje. Kapříci už mají jarní apetýt.

Nahodil jsem do vody taky podvodní kameru s nástrahou v podobě panáčka z malého boilie. Chtěl jsem se podívat jaká je takhle zjara pod hladinou aktivita a jaké ryby přiláká malinká kulička v příchuti „máslová hruška“. Voda je krásně čistá. Ještě zimní. Není dost teplá na to, aby v ní rostly zelené řasy nebo sinice. Zároveň stále dost proudí. V řece je pořád ještě dost sněhové vody. Kolem nástrahy se samozřejmě první objevili cejni a vytrvale si s ní pinkali. Tu a tam ji nějaký z nich ocumlal, ale byla na ně příliš velká, aby ji mohli zhltnout a já zaznamenal záběr. Dokonce se mi podařilo natočit i ježdíka, který přijel zkontrolovat okolí a kterého jsem nikdy z vody nevylovil. Překvapením pro mě byl také malý bolen, kterému zjevně boilie taky vonělo. Malý kapřík zase poctivě za nástrahu zatáhl. Ale vylekal se, jakmile ucítil protitlak. Všimněte si schválně jak rej cejnů doslova zatluče svou aktivitou nástrahu do bahna. Ve videu jsem tuhle část zrychlil a zvýraznil místo nástrahy. I přesto, že je už vlastně pohřbená, se ji podaří jednomu z nich zase vydolovat, aby ji mohl ocucat. Musí bejt pěkně silně cejtit, že si ji najdou i v bahně.

U vody bylo opět krásně, jako vždy. Pohledem na hladinu a teplem jarního sluníčka se až člověku nechce věřit, co se všude okolo děje. Tak snad to ve zdraví přečkáme a brzy zase budeme moct zajít třeba na pivo probrat všechny ty úlovky. Prozatím nám všem hlavně pevné zdraví a ať nám aspoň ta rybařina dokáže udělat radost!

Poslední pěknej víkend

Standard

Byl to teď asi poslední pěknej víkend letošního roku. Měnil se čas na zimní, takže odteď je už s rybařením po práci utrum, a když se tak dívám do kalendáře na svůj program na následující měsíc, bylo to asi moje letošní rozloučení s rybářskou sezónou. No ale proběhlo více než důstojně.

V sobotu dopoledne jsem vyrazil na písník, kde jsme si minulej měsíc s kolegou Vojtou skvěle zachytali kapry. Krásní kousci nám brali. Samej čtyřicátník nebo padesátník, žádná násada. Nemělo tehdy cenu nahazovat ani druhej prut, jak to jezdilo. Tentokrát už bylo lístí ze stromů zase víc opadaný a ráno se nad hladinou válela typická podzimní mlha. Postupně se ale se sluníčkem zvedla a u vody bylo moc pěkně. Bohužel se ale tentokrát žádnej cvrkot navijáků nekonal. Kromě jednoho cejna jsem na dva feedery za celý dopoledne nezaznamenal vůbec nic.

V neděli jsem vyrazil na urban fishing přímo do centra města. Počasí odpoledne bylo opět nádherný, až jsem seděl u vody jen v tričku. Urban fishing má svoje specifický kouzlo. Prostě se člověk musí oprostit těch cyklistů, pejskařů a lidí na poobědový procházce, co vám proudí za zádama a pak je to vcelku fajn posezení. Rozhodně jinej druh rybařiny než na Jesípku, kam se člověk musí sápat blátem a skrz křoví. Odpoledne nezačalo nijak valně. Dobrou hodinu jsem seděl bez jedinýho záběru. Až se mi nechtělo věřit, že by tu nebyly žádný ryby. To přeci není možný. Tady v centru města se musí mít jak prasata v žitě. Jen těch rohlíků, co tu důchodci a dětičky s maminkama chodí házet kachnám 🙂 Asi za hodinku šla špice prutu k hladině mocným záběrem. Seknul jsem ale silon povolil a já vytáhl jen utrženej návazec. Vzal mi to asi nějakej větší kapřík. No ale sláva, aspoň něco tu žije. Netrvalo dlouho a přišel podobnej záběr. Ten jsem už proměnil a z pod příbřežní zdi jsem zdolal krásnýho labskýho podzimního kapra. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Letos se mi nejvíc osvědčily tři kukuřičky pod háček, podle rady kolegy Vojty, a tenhle styl praktikuju vlastně celý letošní léto. Osvědčily se i tentokrát a při každé změně na cokoli jiného včetně samotných červů se o nástrahu nepokusilo vůbec nic. Asi za další půlhodinku mi zabral ještě jeden kapřík, trošku menší než ten první. To už jsem ale měl skoro prázdno v kbelíčku s krmením a tak jsem to pobalil a přesunul se za ženou na do kavárny na pěší zónu 🙂

Víkend byl prodlouženej kvůli státnímu svátku až do pondělka a tak jsme se domluvili ještě s tátou, že půjdeme v pondělí uzavřít sezónu na Rozkoš. Posledně se nám dost dařilo. Aktivity bylo hodně, i když převážně od malinkejch násadovejch kapříků. Tentokrát byl ale od rána klid. Táta s jedním záběrem, já bez. Po přibližně hodince přesnýho zakrmování se mi teprve začli ozývat první kapři. Nástraha opět v podobě 3 kukuřic pod háčkem, nebo jen prostě jedné na háčku v kombinaci s červíky, bodovala. Během další hodiny se podívalo na břeh asi 5 kaprů přiblitžně stejný velikosti, kolem 40 cm. Tatík pořád stále jen s jedním záběrem. Divný. Přitom nenahazoval nijak extra daleko nebo blízko. Nevím, prostě ten feeder tentokrát bodoval nějak víc.

Dustojným uzavřením letošní sezóny a zároveň mou rybou roku se ale stal čtyřkilovej candát, kterej se mi omylem připletl k jednomu z mejch feederovejch prutů. Po vcelku nepatrným záběru jsem přiseknul a na konci vlasce byl cejtit poměrně silnej protitlak. Žádný škubání hlavou jako od malejch kaprů. Pěknej kousek ryby. Pomalu se blížil ke mě a teprv když jsem při břehu zahlídl podlouhlou siluetu pod hladinou, bylo mi jasný, že se nejedná o malýho ani o velkýho kapra, ale o pořádnýho candáta. Tatík už spěchá s podběrákem a podebírá třičtvvrtě metru dlouhej a přes čtyři kila těžkej kousek. Malej háček s trojkukuřičkou má zapíchnutej těsně vedle zubatý tlamy. Musel se připlést k háčku zrovna ve chvíli, kdy se o ni pokoušela nějaká malá plotička a místo ní jsem zasekl jeho. Náhoda nad náhody, klika všech klik, ale ryba nádherná. Takhle velkýho candáta jsem v životě na háčku neměl a troufnu si říct, že dalších 30 let mít nebudu. I když jsem zrovna na dravce to ráno necílil, zážitek to byl teda perfektní. Vedle všeho taky důkaz toho, jaký ryby se dají v Rozkoši potkat.

Ještě po přibližně další hodinku jsem pokračoval v podobným kapřím tempu a pak najednou jako když utne záběry přestaly. Až do dvanácti hodin, kdy jsme se pomalu sbírali domů jsme na další pěkný kapry ani nic dalšího už nenarazili. Mně to už ale ani snad nevadilo. Čtyřkilovej candát dalece předčil moje očekávání od pravděpodobně poslední vycházky tohohle roku. Třeba se ještě letos k vodě dostanu a na nějakej pěknej kousek ještě narazím. Uvidíme, rok zatím ještě nekončí.

Trénink

Standard

Za měsíc mě čekají závody. Zase jsem se nechal vyhecovat a tentokrát to půjdu zkusit s method feederem. Aspoň odpadne můj hendikep z posledních závodů v Náchodě v tom, že neumím na plavačku 🙂 Závody se konají začátkem června přímo v Hradci na Stříbrňáku, a tak jsem si řek, že je nezbytně nutný to tam jít aspoň jednou vyzkoušet.

Stříbrňák je už delší dobu ve správně Městskejch lesů, a tak tam neplatí svazová povolenka. Naštěstí se dá povolenka, i jednodenní, koupit přímo v recepci místního kempu. Vypravil jsem se v úterý odpoledne rovnou z práce na kole omrknout situaci na místě a obstarat papíry. Trošku jsem podle mapy podcenil vzdálenost a úplně si neuvědomil, že budu šlapat na na svým starým kole, který mám na cesty do města a do práce a slouží především tomu účelu, aby mi nebylo ukradeno 🙂 Uhnanej a zpocenej jsem dorazil na Stříbrňák do recepce, kde jsem se dověděl, že povolenky jsou zamčený v trezoru a že si ji mám teda zakoupit až ráno přijdu k vodě chytat. Pozitivní zjištění aspoň bylo to, že pan správce je na místě každej den od časného rána. Objel jsem tedy na kole rybník alespoň dokola, abych okouknul fleky. Stříbrňák je v průběhu léta hlučnej kemp plnej karavanů, stánků a diskoték. Je tu také několik frekventovanejch pláží obsypanejch v horkým počasí lidma ze všech stran. Teď byl v kempu i kolem pláží ještě klid. Voda krásně čistá, chladná. Okolo břehů bylo hezky uklizeno a ve všech třech úsecích, které jsou pro rybolov vyhrazeny nebyla ani noha.

Druhej den ráno jsem dorazil na sedmou hodinu k recepci, vyzvednul povolenku, zeptal se kam si mám jít sednout a na radu správce zasednul kousek od hlavní pláže nedaleko přítoku lesního potoka. S sebou jsem měl dva lehké feedery se silony tloušťky 0.12 a 0.14 a připravená method feeder krmítka Preston a na zkoušku také na 3D tiskárně vytištěné Patron fishing kulaťáky. Rozdělal jsem do krmítek pro začátek jen pelety. Vím, že v pravidlech závodu je, že se krmit může method mixem i peletkami, ale zajímalo mě, jak to půjde jen na pelety. Na jeden prut jsem zkusil jako nástrahu kuličku (později i dvě) micro boilie a na druhý jsem napíchl obyčejný, malý, mnou vyštípaný rohlíkáč. Jeden prut jsem poslal podle břehu poblíž rákosím zarostlého místa druhý do větší hloubky přímo před sebe. První nesmělé chvění špičky se dostavilo až tehdy, když jsem k rohlíkáči doplnil dva červy. V závodě není živá nástraha povolena, takže to byl drobný úhybný manévr v tréninku. Drobné chvění špičky zůstalo neproměněno, a tak do vody letěl další rohlíkáč, tentokrát už jen solo.

Zhruba po hodině bez záběru a několikerém přehození jsem se rozhod doplnit krmný peletky v krmítku trochou červenýho method mixu. Dobrý rozhodnutí. Záběr na sebe nenechal dlouho čekat a do podběráku se podíval první kapřík. Malý junior s délkou lehce přes 30 cm. Prut s micro boilie stále mlčel. Pokračoval jsem v lovu na rohlíkáč a v nahazování do přibližně stejného místa – kousek vlevo podle břehu, nedaleko rákosí. Během další hodinky jsem zaznamenal další 4 kapry přibližně stejné velikosti.

Na místo 10 metrů ode mě si přišel sednout rybář s kaprařskou výbavou. Letmo jsme se pozdravili zrovna v momentě, kdy se špice mého levého pickeru ohnula skoro až k vodě. Beru prut do ruky a už cítím, jak nestíhám povolit brzdu navijáku, abych 12tku vlasec uchránil před utržením tahem. Pink a kapr je pryč i s kompletní montáží. Soused se jen pousmál: „Jo joo pane, to já sem s feederem chodím jen do konce dubna. Pak už to začne tahat a jak nemáte aspoň dvaadvacítku silon, jste ztracenej.“ Dobrý vědět před závodem 🙂 No nic, krmení v kbelíčku dochází, utrženej prut balím do pouzdra s tím, že dochytám hodinku jen na druhý prut a půjdu domu.

Na Patron fishing kulaťák a nastraženýho micro boilie panáčka zatím nic moc nejde. Najednou ale lehoučký chvění na špičce prutu. Přiseknu a táhnu malou plotičku. Hlavu má pomalu menší než samotná nástraha, ale nevadí. První úlovek. Dávám se do řeči se sousedem. On zatím bez záběru. Ptá se, co jsem zatím ulovil. Říkám, že mám 5 kaprů a ten poslední mi to utrh, asi nějakej slušnější kousek. Jen, co jsem to dořekl, ohnula se špice i u druhého prutu až skoro k hladině. Přizvednu prut a pink. Žádný tah. Další kapr pryč i s montáží. „Je na čase jít domů,“ říkám sousedovi a smutně navíjím zbytek silonu. Soused se pousmál asi nad tím, že měl pravdu s tou tloušťkou vlasce.

No, konec tréninku byl teda neslavnej, ale na druhou stranu je to důkaz toho, že ryby ve Stříbrňáku žijou a že se dá natrefit i na nějaké slušnější. Pro přípravu na závody to jednoznačně zmanená nepodcenit materiál. Jemnost není za každou cenu potřeba, jak jsem se předsvědčil na utržených vlascích síly 0.12 a 0.14 mm. Rohlíkáč se zdá jako jistota, co se týče nástrah a vnadit bude třeba nějakou řádně voňavou sypkou směsí. Ještě se zamyslím nad příchutěmi. Chtělo by to ještě alespoň jeden trénink.