Na dírky

Standard

Volal mi kamarád Kuba, sváteční rybář, že se bude vyskytovat o víkendu v Hradci a jestli nepůjdeme zkusit na Rybárnu dírky. V tom mrazu, co byl minulej tejden jsem jen těžko hledal motivaci zajít někam z feederem, i když jsem po dlouhý době měl o víkendu volnějc. Dírkařinu jsem ještě nikdy nezkoušel, ale počasí na to bylo ideální. Led už za ten tejden mrazů pořádně zesílil, a tak i když na sobotu hlásila předpověď teploty nad nulou, neodolal jsem a Kubovi potvrdil, že půjdem.

Neměl jsem moc tušení, co se na rybníčku za Rybárnou dá chytat. Nemám ani žádný dírkařský vybavení a tak jsem jako přípravu pobalil několik malejch gumovejch smáčků, navázal dva lehokučký splávky a vzal kelímek kukuřice. Se skládací stoličkou a svým nejkratším přílvačovým prutem jsem dorazil v neděli dopoledne na Rybárnu. Rybníček byl obloženej rybářema a chlapi u vchodu nám už hlásili, kde je volno a kam máme zasednout. Uprostřed rybníčku stála skupinka tří rybářů, okolo sebe kbelíky a co chvíli z dírky vykoukla ryba a ve vteřině už byla v kbelíku. Mimochodem za ty dvě hodinky, co jsem tam s Kubou strávili vytáhli tihle borci odhadem tak 60 ryb. Pokud to nebyl nedělní oběd pro dětskou školu v přírodě, nevím co s tolika pstruhama chtěli doma dělat 🙂

My jsme s Kubou zaujali místo na úzký lávce, která vedla přes rybníček a začali pokoušet štěstí s malým splávkem a zrnkem kukuřice na háčku. Kuba po chvilce vyměnil splávek za malou marmyšku. Oba jsme si přinesli to nejkratší a nejmenší, co jsme ve skříni s prutama doma našli, ale i přesto jsme si nakonec museli vypůjčit od správců ty pravý dírkařský kraťoučký proutky. Pro tenhle způsob lovu je prostě jakýkoli jiný náčiní nešikovný. Kukuřice moc nefrčela a za první čtvrthodinku jsme neměli ani potah. Jak by ne, okolo nás všichni ostatní tahali z vody samý duháky, dokonce jsem u souseda zahlíd jednu malou štičku, no a těm kukuřice v porovnání se smáčkem, žížalkou nebo červem prostě moc nechutná. Poprosili jsme vedlejší posádku, jestli bysme si od nich nemohli vzít několik červíků. Kuba se moc nechytnul ani s marmyškou a tak jsme oba změnili nástrahu na tři červy na malým háčku s lehkým splávkem.

První záběr se u mě dostavil poměrně záhy, jen co jsem se odpoutal od lávky a přešel k dírce kousek dál uprostřed rybníčku. Rozmoklej tající led na mě moc důvěryhodně nepůsobil, ale přeci jen jsem se hecnul a ve vidině pstružího úlovku se na něj pustil. Samozřejmě mě led udržel. Po tejdnu tuhejch mrazů měl sílu určitě přes 10 centimetrů, i když jeho vrchní vrstvy v téměř jarním nedělním dopoledni valem ubejvaly. Ani já ani nikdo jinej, se toho dopoledne do vody neprobořil. Po lehoučkém pocukání červíkem na konci návazce splávek poťukal a prudce zajel pod led. Škubnutí krátkým proutkem a už jsem točil psturha směrem k dírce a k hladině. Pěknej rybníční vysokej duhák o velikosti něco kolem 30 cm šel rovnou do mošničky – bude k nedělnímu obědu. Kuba z lávky pořád bez záběru. Několik záběrů jsem na dírce uprostřed rybníka ještě promarnil. Přeci jen jsem použil hodně malej háček. Poslal jsem Kubu na dírku uprostřed rybníka, a vyměnil si s ním místo. Na dírce u lávky se nic nedělo ani mě, zároveň ale ani Kubovi uprosřed rybníka – zvláštní 🙂

Vzal jsem zbytek kukuřice, co jsem měl s sebou jako nástrahu a nasypal ji do jedný z dírek u lávky. Navlíknul jsem na háček nový červy a šoupnul nástrahu se splávkem do stejnýho místa. Během 30 vteřin jsem tahal druhýho pstruha, kterej mi ale upadl těsně před vytažením z vody. Sakryš. Zavolal jsem Kubu, aby zkusil tohle místo.

S muškou na Labi

Standard

Tak jsem to konečně oprášil. Když vloni táta vyklízel garáž, hodil na mě zelenej vojenskej chlebník a v něm starej podběráček s kšandou přes rameno, cívku silonu z roku 2000 a krabičku od bonbonů Energit s několika muškama a strčil mi do ruky můj starej, zaprášenej, za mý první prachy z brigády v pekárně zakoupenej muškařskej prut. Jó byly to časy. Po škole šup do maskáčů a na Pionýru po dědovi honem k řece do Bražce. Tam oblíct gumový protichemický kalhoty z vojenskýho výprodeje a s chlebníkem přes rameno honem do proudu bičovat Metuji.

Rozumějte, nebyl jsem nikdy žádnej muškařskej odborník. S muškováním jsem tehdá začal, protože mě nebavilo obcházet Metuji jen s třpytkou. Navíc když jsem viděl jak krásný potočáci a lipani sbíraj mouchy z hladiny a na moje třpytky kašlou. Muškařina je vysoká škola rybařiny a já do ni za svou krátkou teenagerovskou rybářskou kariéru jen lehounce nakouk. To můj kamarád Jenda to byl vždycky jinačí muškař. To je pan muškař do dnes. Onehdy, když jsme spolu byli na Lípě chytat kapry, mohl jsem se s ním možná rovnat a se svejma feederama jsem ho snad i přechytal, ale muškařina? To bych si netrouf se vedle něj ani postavit k vodě 🙂

Když jsem si vloni to svoje starý nádobíčko přivez do Hradce, okamžitě jsem si řek, že to opráším a zkusím jestli mě muškování neomrzelo. Hned jsem si taky vzpomněl na Jendu a obratem ho zaúkoloval, aby mi prut s navijákem uved zpátky do provozuschopnýho stavu. Jenda zkouknul šňůru a k mýmu překvapení konstatoval, že po víc jak patnácti letech nečinnosti ji nenavrhuje vyměnit, ale že jen ustříhnul poslední metřík a navázal šikovný očko na návazaec a tím to je vlastně ready. Přidal mi dokonce několik mušek ze svýho arsenálu na vyzkoušení. Byl jsem vlastně připravenej.

Přesně jsem věděl, kam s repasovaným mušákem vyrazím. Letos v létě jsem se konečně na dvě muškařský vycházky dostal. Labe v okolí Kuksu má podle řádu speciální dravčí režim, jen s umělejma nástrahama. Vine se údolím, kde má krásný divočejší i klidnější úseky. Ideální místo na moje nesmělý muškování po 15 letech.

Dorazil jsem brzy ráno k vodě, kde už na mě čekal kamarád Hrobník. Zabroděnej v proudu pokoušel okouny a pstruhy se třpytkou. Nasoukal jsem se do prsaček, navázal podle Jendovejch instrukcí muškovej dvounávazec a na jeho radu osadil dvěma potápivejma broučkama se zlatou hlavou.

S Hrobníkem jsme pomalu postupovali po proudu dolů. Hrobník se mi občas ztratil v roští na břehu, pak jsem ho zase o sto metrů dolejc potkal v proudu. Pouštěl jsem potápivý broučky s proudem mezi šutry. Pak zase vytáhl z vody a frajerským typickým smyčkovitým pohybem nad hlavou je položil zase o pár metrů jinam a nechal plynout s vodou. Heh, smyčka nad hlavou je asi s potápivejma nástrahama zbytečná, ne? Ale co, to mi právě k muškování patří. To rozhoupnutí nástrahy nad hlavou, osušení kapek vody z těla mušky a její elegantní položení na vodu s typickým obloukem šňůry na hladině. Asi trochu póza, že jo? 🙂 Pro mě typickej pohlednicovej obrázek rybaření v divoký vodě, který jsem si dlouhejch patnáct let nezkusil. Moc jsem si ten svůj muškařskej návrat ten den užíval.

Netrvalo dlouho a přišly i první úlovky. Voda nebyla úplně průzračná, a tak jsem ani s polarizačníma brejlema moc ryb ve vodě nezaznamenal. Ale moje nástrahy byly ten den populární u místního okouního dorostu. Několik okounů se mi podařilo přemluvit v klidnějším úseku řeky i mezi balvanama. Pak jsem se prodral roštím do místa s popadanejma stromama, odkud se mi podařilo vytáhnout dva pěkný duháky. Skvělej pocit to byl s bojovným pstruhem na konci měkkýho muškařskýho prutu. Nahazovat ze břehu mi moc nešlo a muškovej dvounávazec se mi co chvíli zamotal do větví okolního porostu, a tak jsem se přesunul zpátky do vody.

To ráno jsme s Hrobníkem strávili ve vodě dobrý 3 hodinky a Hrobník zářil štěstím, jak pěkně si na vláčku zachytal. Vytáhnul hromadu malejch okounů a několik moc pěknejch duháků. Moje skóre bylo slabší, ale i tak vycházka splnila, co jsem od ní čekal. Cvik v ovládání mušáku jsem sice za těch patnáct let trošku ztratil, ale za pár minut v proudu už jsem ho měl zpátky v ruce. K mýmu překvapení jsem ani moc neváznul ve větvích stromů na břehu a žádnou mouchu jsem neutrhnul.

Bylo to fantastický. Jaká příjemná změna od statickýho feederování. Začínal krásnej letní den a okolní realita, pohledem z prostředka proudu Labe se smyčkou muškařský šňůry nad hlavou, byla najednou nějak jiná – klidnější. Na podzim se určitě musím vypravit znova.

Velikonoční dvojboj

Standard

Už třetím rokem máme s tátou takovou hezkou tradici jít o velikonočním pondělí na ryby. Ráno doma rychle pomlázka a pak hned k vodě 🙂 Tentokrát jsme to ale museli posunout už na volnej Velkej pátek. Nějak to jinak nevyšlo a na pondělí už byl jinej program. Je to takovej hezkej zvyk, kdy na Rozkoši vlastně otvíráme sezonu. Tentokrát se to s tím pátkem semlelo tak na rychlo, že táta ani nestihnul převinout na svejch prutech silony, který si nadělil k Ježíšku.

Počasí nebylo v pátek nijak extra jarní. Zima, sem tam poprchávalo. Sraz ráno u vody, kde už sedělo překvapivě hodně chlapů. Nojo jaro už je tu a rybáři se nemůžou dočkat. Soused vedle na břehu čile povídal historky o tom, jak minulej tejden tady na tom místě tahala nějaká polská výprava jednoho kapra za druhým. Nahodil jsem svoje feederové náčiní. Použil jsem i heavy T-Rex 3,90 a medium GF 3,60. Chtěl jsem vyzkoušet trik s dalekým nahazováním, co předváděl Martin Maťák na jednom ze svých videí a musím tedy říct, že to fakt funguje. Nezoušel jsem ještě to krmítko s dolní zátěží, to se mi nepodařilo sehnat, ale řek bych, že s ním by to lítalo ještě dál. Ten fígl je ale fajn a na Rozkoši rozhodně použitelnej.

No oproti historkám upovídaného souseda musím páteční dopoledne u Rozkoše hodnotit poněkud jinak. Nám ani jemu totiž nebralo vůbec nic! Tatík ten byl na svým kaprařským náčiní úplně bez záběru, já vytáhl jednoho většího cejna a s jednou rybou se mi utrh slaboučkej fluorcarbonovej návazec. Nic moc extra výsledek, více méně náhoda. Balili jsme nějak před polednem a sezonu se nám na Rozkoši tedy moc důstojně otevřít nepodařilo. Tak zas příště to bude lepší 😉

V pondělí jsem se nakonec přeci jen rozhod tradici dodržet a vyrazit dopoledne na chvilku k vodě. Jen sám tady někde v okolí HK. Na oběd jsme měli už domluvenej program a tak jsem vzal jen lehkej picker, trošku šrotu a červy a vyrazil na Labskej náhon do Březhradu. Cíl výpravy jasnej: Otestovat novej revír. Měl jsem jen cca 3 hodinky času takže jsem nechtěl podnikat nějaké extra dlouhé výpravy do neznáma a tak jsem si sedl kousek stranou hlavní cesty a vsadil na červy.

Slaboučkej silon, slaboučkej návazec, lehké krmítko, slanej vlastní mix a červíci. Čekal jsem nějaký malý plotičky, cejny, možná nějakýho mini-kapříka, prostě takové jarní pochytáníčko na malý vodě. Počasí zrána nádherný. Oproti pátku se sluníčko hezky začalo opírat do zad. Jaro je tu. Ovšem po hodině bez záběru a bez jakékoli aktivity na špičce prutu jsem trošku znejistěl. Přesunul jsem se přibližně o 200 metrů blíž směrem k silnici. Změna místa – ryba jistá, prej, no tak uvidíme. Chvilku nic a pak bum – duhák. No tak to bylo překvapení. Docela pěknej, měl kolem 30 cm. Další cca třičtvrtě hodinku nic a tak jsem se zase přesunul. Sedl jsem si přímo pod silnici. Na dohled byli vidět další chlapi. Tohle místo je asi hodně oblíbený. No během chvilky mi cinknul ještě jeden duháček, trošku menší než ten první. No ale potom zase půlhoďka klid. Už jsem neměl čas na další přesun a musel jsem to pobalit. Pstruží velikonoční dopoledne bylo pro mě překvapení. Žádný ťukání od malejch rybek do pickeru, žádný plotičky ani cejni, který jsem tu čekal.

Ještě to tady někdy vyzkouším, je to zase jinej druh revíru než veliká Rozkoš, velký Labe nebo Orlice. V každým případě velikonoce letos důstojně otevřely jaro. Počasí nádherný a ryby už se mají čile k světu. Sezóna je tu. Hurá 🙂