pstruzi

Otava 6

Standard

Pořád se pokládám za rybáře začátečníka, i když už chytám souvisle nějakou devátou sezónu, a přesto myslím, že tomu tak ještě chvilku bude. Rád bych si tu dnes odložil pár slov o mém současném koketování s muškařením – o mých muškařských znovu-začátcích (nebo jak tomu nejlépe říct). Muškaření jsem vždycky pokládal za neuvěřitelně sexy rybařinu. Přeci jen zdolat krásného desetikilového kapra, nebo si zafeederovat na řece s podoustvemi a tloušti je taky fajn, ale muška… Obléct si vysoké holiny, jít řekou, v přírodě, pozorovat pstruhy nebo lipany, jak lapají po plovoucí mouše, která k nim splývá po proudu. To je zase úplně jiná dimenze rybařiny. Taková, jak to říct, čistá. Pořád vidím svoje bílé suché mušky s oranžovým tělíčkem, na které jsem zamlada chytával potočáky a lipany na Metuji v Bražci. Pionýra zaparkovaného za budkou autobusové zastávky v zatáčce u mostu a pak ve vyřazených vojenských protichemických holínkách směrem proti proudu podle zdi přes zatáčku až k fabrice pod skály anebo dolů po proudu až za čističku. Nojo, vzpomínky. K muškaření jsem se, se stejným prutem, a dokonce i šňůrou, kterou jsem používal před 15 lety na Metuji, lehce vrátil asi před dvěma lety, kdy jsem poprosil kamaráda Jendu, celoživotního muškaře, aby mi starý prut zrevidoval a šnůru obnovil. Párkrát jsem byl zkusit muškařit na horním Labi, a i s docela uspokojivým výsledkem. Pár menších rybek se mi podařilo lapit. A hlavně ten pocit z muškařiny, no pro ten to přeci člověk dělá.

Narazil jsem letos na jaře shodou okolností na několik článků o pstruhových revírech, na kterých hospodaří pouze místní organizace a které si starostlivě opečovávají jako revíry, kde lze narazit na trofejní lososovité ryby. Konkrétně Vltava 24 a Otava 6. Zajímavá alternativa k soukromým kaprovým revírům, kterých jsem už několik navštívil, a kde jsem se přesvědčil, že je tam opravdu možné narazit na velmi pěkné ryby, které by na svazových revírech buď nebylo možné potkat vůbec nebo snad jen po nějakém dlouhodobém systematickém hledání. Napadlo mě spojit krátkou předprázdninovou dovolenou s rybačkou a objednal jsem si jednodenní povolenku na revíru Otava 6. Zároveň jsem pro rodinku zamluvil ubytování bezprostředně u řeky v Perníkovém mlýně pod hradem Rábí. Naše malá princezna se samozřejmě do Perníkové chaloupky těšila, i když jsme museli nejdřív vysvětlit, že tam s námi opravdu žádná ježibaba bydlet nebude.

V prvním červencovém týdnu byl areál Perníkového mlýna obsazen, ale vzhledem k tomu, že jsem ubytování objednával dost dlouho předem, podařilo se s provozovateli bez problémů dohodnout rezervaci mobilního domku – perníkové chaloupky přes most od hlavní budovy. Počasí bylo na prázdninový pobyt skvělé, předpověď slibovala horké dny. Z hlediska šancí na úspěch při muškaření samozřejmě ve svém amatérismu neumím ještě úplně správně vyhodnotit, co znamenají letní dny pro aktivitu pstruhů a lipanů, anebo jaké nástrahy či vybavení připravit. Vzal jsem tedy svou muškařskou výbavu, tak jak ji mám připravenou v regálu a uvidí se…

Na místo jsme dorazili včas, i když cesta z Hradce nám dala tedy pořádně zabrat. Není to úplně blízko. Areál, kde jsme měli rezervované ubytování, byl opravdu moc pěkný. Bývalý mlýn s náhonem od řeky Otavy, na kterém byly k dispozici lodičky. Místo pro grilování, dětské prolézačky, trampolína, dokonce plavecký bazén, a to vše prakticky na dohled od zříceniny obrovského hradu Rábí. S holčičkou se tu nudit tedy nebudeme, teď ještě co řeka a pstruzi.

Měl jsem koupenou povolenku na revír Otava 6 na celý druhý den. Vzhledem k tomu, jaké mělo být počasí (vedro a pařák), jsem měl v úmyslu jít brzy z rána a pak navečer se soumrakem. Neznalý revíru a místních reálií, jsem samozřejmě předem prohledával jakékoli informační zdroje, kam jít, kde začít nebo v kterém místě revíru ryby nejspíše hledat, ale nijakou moc konkrétní představu jsem nezískal. Řeka Otava tekla prakticky přímo za hranicí pozemků Perníkového mlýna, a tak jsem ráno nastoupil do proudu hned za chajdou a s úmyslem jít po proudu, kam to půjde, začal bičovat vodu. Pozoroval jsem tůň, ve které se setkával hlavní proud řeky s náhonem od mlýna, kde se na hladině objevovaly kroužky. Nasadil jsem tedy suchou mušku a zkoušel lovit z hladiny. Po chvíli bez kontaktu jsem pokračoval proudnějším úsekem směrem po proudu. Bylo ještě poměrně brzy ráno, takže provoz vodáků na řece nebyl prakticky žádný. Šel jsem pomalu po proudu a musím říct, že má cesta proudem byla dost staticky nejistá 🙂 V prsačkách se mi chodila klouzala po slizkých kamenech, silný proud mi bral rovnováhu. Přeci jen měla řeka v těch místech dost sílu, a i v hloubce ne větší, než půl metru mi dělalo problém ji přejít bez upadnutí.

Došel jsem proudem poměrně fádním rovným kamenitým úsekem k místu prudkého ohybu řeky vlevo, kde se do Otavy vléval nějaký potok. Chvíli jsem se tam zastavil, ale na suchou mušku jsem byl bez jakéhokoli kontaktu. Až teprve po výměně za potápivou nástrahu se zeleným chmýřím na zadečku, se začaly ozývat první záběry. Dva maličcí potočáci potěšili. Ale přeci jen jsem přijel na tento prémiový revír chytit nějakou větší rybu. Pokračoval jsem tedy dál po proudu opět poměrně rovným proudným úsekem. Vůbec jsem nevěděl, jak vypadá okolí řeky, jestli se dá například projít nějak rozumně po břehu nebo ne. Tu a tam jsem vylezl z vody, abych prohlédnul okolí. Většinou jsem skočnil v hustém křoví, které mě dál nepustilo. Na druhém břehu se objevila cyklostezka. Došel jsem ještě nějaký kousek po proudu, ale žádný další úlovek už jsem nezaznamenal. Navíc se začínajícím dopolednem se na řece začali objevovat vodáci na lodích a uhýbat se jim mě brzy přestalo bavit. Takže jsem se částečně vodou, částečně po břehu vrátil zpět k Perníkovému mlýnu bez nějakého zajímavě velkého úlovku.

Večer jsem se přesunul od místa ubytování proti proudu nad splav k silničnímu mostu. Chytal jsem na úseku od mostu směrem proti proudu k obci Žichovice. Zastavil jsem se u jakéhosi odlehčovacího splavu, u kterého bylo klidnější místo, kde s přicházejícím večerem se na hladině ukazoval jeden kroužek vedle druhého. Moje suché mušky, ale opět zůstaly bez tknutí. Nakonec jsem se soumrakem přesunul ještě k silničnímu mostu, kde se mi v proudu podařilo lapnout ještě dva malé potočáky na potápivou nástrahu. Po příchodu k chaloupce jsem ještě ze zvědavosti párkrát nahodil potápivou nástrahu do místního náhonu. Nymfu se zeleným chmýřím vzal malý okoun. A tak jsem alespoň den končil s rybou na háčku 🙂

Velcí pstruzi se tedy nedostavili. Na stránkách revíru Otava 6 můžete najít, jaké krásné ryby místní organizace v revíru má. Velké lipany, potočáky a prý dokonce i pstruhy tygří. Možná tu opravdu jsou. Mně se jich nepoštěstilo. Na Otavě 6 a vůbec v tomhle kraji je ale moc hezky, nikdy předtím jsem tu nebyl. Všem muškařům bych návštěvu tohoto místa určitě doporučil, i když jsem zrovna já mnoho nezaskóroval. Jsem moc rád, že jsme tu byli a poznali zase nějaká nová místa.

Jsem taky moc rád, že jsem si tu mohl zamuškařit. Odnesl jsem si několik lekcí.
Za prvé asi, že úspěch, byť v sebelépe zarybněném a sebe prémiovějším revíru není automatický a že k pěkným rybám je nutné se i na takových místech prochytat.
Za druhé, že znalost místních reálií, znalost řeky v oblasti, kde chci chytat je obrovskou výhodou a hosté bez místní znalosti nebo místního průvodce jsou automaticky v nevýhodě, obzvláště pokud jejich čas pobytu je krátkodobě omezen povolenkou nebo délkou dovolené 🙂
No a za třetí, že muškařině se neříká královská rybářská disciplína ani snad kvůli technice nahazování nebo ovládání prutu (i když možná také proto), ale více proto, že porozumět tomu, proč v kterou denní či roční dobu, jakou nástrahu použít nebo nepoužít, je skutečná věda.
Na tomto třetím bodu mě myslím čeká, pokud chci být v muškaření úspěšnější, asi nejvíc práce. Porozumět tomu, proč a kdy použít potápivé, a ne plovoucí nástrahy, proč vzít ty se zlatou hlavičkou a zeleným chmýřím, a ne ty s černou hlavičkou a lesklým drátkem. To je věda, přátelé. A to se ještě vůbec nebavím o tom, že bych si ve svém rukodělném neumětelství měl nějaké vlastní nástrahy vázat. To si zatím vůbec nedokážu představit 🙂

Pokud jste dočetli až sem, snad mnou zažité lekce pomohou i vám. Přeji tedy všem začínajícím muškařům úspěšný start. A kdykoli byste se cítili otráveni tím, jak vás třeba internetová komunita nebo kdokoli jiný mistruje, když hledáte odpovědi na své začátečnické otázky. Kdykoli by vás měly znechucovat odpovědi typu „místo ptaní se na blbosti, táhni radši k vodě to zkoušet“, vždycky si vzpomeňte na tu krásu letního soumraku uprostřed chladivé proudící řeky se šnůrou na vodě v očekávání toho vašeho životního záběru. To přebíjí všechny internetové „mistry“.

Petrův zdar.

PS. I přes mistrování všeho druhu jsem nakonec dostal tip na bezvadnou knížku pro úvodní orientaci v muškařině. Obzvláště sekce o nástrahách a jejich typech je skvělá (Znáte to, je to jako v rybařině. K dobrým úlovkům je třeba se prochytat. V tomto případě přes kupu internetových idiotů). Všem, koho by to zajímalo: Josef Šebela – Okouzlující muškaření

Na horách

Standard

Léto, čas dovolených a my vyrazili do Jizerek. Na sváteční týden začátkem července jsme se vypravili všichni tři do Jizerských hor do Josefova Dolu. Ti z vás, kteří vyráží na dovolenou s dětmi mi dají určitě za pravdu, že prioritou při hledání ubytování je samozřejmě infrastruktura pro děti. Hřiště, hernička, jídlo atd. I my jsme v rámci těchto kritérií našli moc pěkné místo a s napakovaným autem a nejistou předpovědí počasí jsme vyrazili.

Samozřejmě jsem už předem sondoval nějaké možnosti, jak si v Jizerkách zachytat. Hotel, ve kterém jsme měli objednané ubytování je přímo na břehu říčky Kamenice, takže muškaření, případně nějaká lehčí pstruhařina se nabízela. Moje hodná žena nic proti tomu, abych si s sebou sbalil lehkou výbavu neměla a jedno dopoledne na rybačku mi věnovala 🙂 Musím tady ocenit Severočeský územní svaz, pod který zdejší pstruhový revír patří. Aniž bych něco takového čekal, našel jsem na jejich webu formulář pro objednání hostovací povolenky! Přátelé, to bylo fantastické zjištění. Do té chvíle jsem si myslel, že celý ČRS žije v digitálním pravěku a teď toto! Už trošku méně uživatelsky příjemné bylo, když jsem se dověděl, že povolenka mi přijde do týdne poštou, je ji třeba samozřejmě do 15 dnů od konce její jednodenní platnosti vrátit. V mém případě asi opět poštou, protože cestu do Ústí nad Labem hned tak mít nebudu (byl jsem tam jednou v životě, asi před 7 lety náhodou :)). A také, že pro její objednání je třeba oskenovat a přiložit do formuláře rybářský lístek a legitimaci místní organizace, kde jsem organizován. Proces věru dost složitý na to, že jsem si chtěl zachytat jeden půlden 🙂 Ale určitý pokus o digitalizaci celého zkostnatělého procesu administrace povolenek Severočeskému svazu nelze upřít a já mu za aspoň tento malý krok vpřed tímto děkuji. Vše se ukázalo nakonec jako superrychlé. V pátek jsem povolenku objednal, zaplatil přes internetovou platební bránu a v úterý měl už doma ve schránce avízo o doporučeném psaní na poště.

V Jizerkách bylo moc hezky. První den, ještě ve slunečném odpoledni, jsme si dali krátkou procházku s kočárkem k přehradě nad Josefovým Dolem. Druhý den bylo dopoledne dost sychravo. Tu a tam nějaká kapka deště, zataženo a zima. No, oblékl jsem prsačky, že vyrazím s muškou do proudu 🙂 Obléknul jsem se v autě před hotelem na parkovišti. Navěsil na sebe všechny nezbytnosti – vestu, podběrák, pláštěnku, no však to znáte, s tím, že od auta vyrazím rovnou k řece. A ejhle telefon zůstal na nočním stolku v pokoji v prvním patře. Takže jsem si dal módní přehlídku před celou hotelovou jídelnou se snídajícími hosty směrem přes recepci do prvního patra. S muškařskou vestou, v gumákách a s podběrákem na zádech jsem byl pro ně myslím pěknou veselou ranní atrakcí.

Konečně jsem byl kompletní a mohl jsem vyrazit mezi kameny do horské řeky. Říčka Kamenice je v Josefově dole dost úzká a klikatí se mezi velkými horskými kameny celou vesnicí. Vyrazil jsem po proudu od hotelu. Prohazoval jsem proudy tu nymfami, tu mokrými muškami. Zkoušel jsem místa za kameny. Voda byla krásné horsky průzračná, a i přes poměrně ne úplně letní počasí to bylo moc hezké dopoledne s muškou na horách. Chytal jsem asi 3 hodinky a nezaznamenal jsem žádný úlovek. Několik pokusů o záběr, spíše ode dna za kameny. Na suchou mušku to vzhledem k počasí nefungovalo vůbec. Z hlediska konečného score úlovků se tedy Jizerské dopoledne příliš nezdařilo, ale za tento horský pokus jsem moc rád a poznal jsem zase kus krásné přírody a krásnou vodu.

Docela mě to Jizerské muškaření navnadilo a po návratu jsem si říkal, že bych zašel zase po roce vyzkoušet můj oblíbený úsek na muškaření na horním Labi pod Dvorem Králové. Vzal jsem výbavu do auta a v pátek dopoledne po návratu z Jizerek jsem vyrazil. Počasí se od toho Jizerského naprosto otočilo. V pátek dopoledne bylo pravé léto. Sice trochu pod mrakem, ale dusno, teplo. Letmým pohledem z mostu jsem zahlédl ryby sbírající z hladiny a bylo jasno. Tentokrát to zkusím na suché mušky, alespoň bude legrace.

Prošel jsem od mostu kousek divočejším proudem do místa, kde se hladina trochu uklidňuje a plyne zvolna přes velké kameny na dně. Zdálo se mi, že i když bylo vody v Labi pomálu, jako všude kvůli suchu, byla přeci jen trochu podkalená, jako by z Lesa Království drobně upouštěli. Třeba to tak opravdu bylo. Začal jsem mušky spouštět po proudu. Nejdřív jsem mířil ke druhému břehu pod převislé větve keřů. Odtamtud mi to posledně brali malí tloušti. A opravdu za chvilku první úlovek. Malinký tloušť, ne víc než 15 cm. Převázal jsem na trochu větší model suché plovoucí mušky. Pouštěl jsem ji teď víc po proudu spíše středem. A hleďme. Z poza kamenů na dně se začali hlásit pstruzi. Nejdřív jen zásek naprázdno, když jsem viděl, jak po mušce něco vyjelo. Na druhý pokus jsem už zasekl rybu. Krásný duhák 32 cm. Ukázalo se, že zrovna tohle místo bylo v letním dopoledni to pravé pro suché mušky. Co chvíli bylo vidět, jak ryby sbírají z hladiny. Zaznamenal jsem další úlovky. Podařilo se mi zaseknout ještě jednoho menšího duháka a další tři větší potočáky.

Neprošel jsem to dopoledne žádný lán světa vodou. Strávil jsem 3 hodinky prakticky na 300 metrech řeky a bavil jsem se královsky. Prověřil jsem svou muškařskou výbavu a viděl pár moc pěkných pstruhů. Po nulovém score v Jizerkách to byla příjemná změna a zjištění, že i s muškou se dá hezky pobavit.

Rozlučka se svobodou

Standard

Tak už došlo i na mě. Svatba. Jsem asi poslední z toho našeho slavnýho Bierbauch teamu. Tak co, no. Zastávám názor, že najít ženskou svýho života není žádnej Závod Míru a spurtařský nebo vrchařský prémie se za svatbu neudělujou.:) Ke svatbě samozřejmě patří řádná rozlučka se svobodou. Ta je v rukách svědka. Nejblížšího kámoše ženicha. No tak kde jinde by měla bejt než na našem oblíbeným Radimově srubu. Předem jsem avizoval, že bych si nejvíc přál malou, pohodovou akcičku s kytarou, něčím dobrým na gril a pár pohodovejma kamarádama. No a těch 80 nejlepších známejch může dorazit až na svatební mejdan. Dál, že netrvám na striptýzu ani ohňostroji. Ono totiž na srubu, kde není voda ani elektřina, by stejně na ten striptýz bylo u táboráku dost blbě vidět. Notabene tu, která by byla ochotná trmácet se kilometr do lesa, aby před bandou v maskáčích tančila v negližé u ohně, snad ani nechci vidět nahou 🙂

Sešli jsme se na srubu jako obvykle odpoledne. Na grilu masíčko a Radim se tváří tajemně, protože samozřejmě jako každej správnej svědek ženicha má pro něj na rozlučku se svobodou připravený nějaký to překvapení. Nesnáším překvapení, ale naštěsí Radim prokázal, že jsem si ho za svědka vybral správně. Zná mě.

Za chvíli dorazil Jenda. Jenda je skvělej rybář, muškař. Letos mi neustále tvrdí, jak na ryby nemá čas a má ostudně málo zápisů v povolence. Taky se před dvěma měsícema ženil 🙂 Chodí bičovat náchodskou pstruhovou Metuji, kde jsem i já jako kluk lovil na mouchu lipany a potočáky. Jenda na zádech batoh a v ruce mušák. „Jee Jendo, půjdem na ryby?“, halekám na něj, když jsem zahlíd složenej prut. Myslel jsem, že to půjde Jenda zkusit s muškou dolů pod chatu, abysme si mohli hodit večer nějakýho toho duháka na gril. Ale Jenda se tváří ještě tajemnějc než Radim, „však počkééj.“

Vilda mezitím rozbalil drona a už pokládá na trávu starou deku a buduje přistávací plochu. Všichni koukáme, študujem tu vymoženost a jako správný ajťáci se ptáme na každou technickou drobnost a hovadinu. Vilda se dme pýchou, jak nás jeho super hi-tech dron z Ameriky zajímá a jak může popisovat a vysvětlovat každej pixel rozlíšení kamery, kapacitu baterie, kde všude po světě lítal, co všechno natočil, a tak dále, a tak dále. Vilda startuje. Za chvíli dron zmizí z dohledu i z doslechu. Koukáme na mobil na Vildově ovládacím panelu. Dron točí údolí Metuje, louky, západ slunce. Stoupá, prolitává nad horizontem a zase klesá.

„Jdem do hospody“, velí Luboš. Sbíráme se. Jenda bere prut a bágl. Cestou dolů k řece se Radim s Jendou a Lubošem jakoby nenápadně ujišťujou, že ta kapela je na večer do hospody objednaná, že to jako platí a že country dneska bude. Samozřejmě nenápadně, abych je slyšel 🙂 Přišli jsme ke kiosku. Kolem sedí pár štamgastů a nějakej ten cyklista. Údolí Metuje už začíná chladnout, sluníčko je už nízko. Mezi štamgastama sedí, jako obvykle, Jendův bratranec. Je to snad ještě větší machr muškař než Jenda a v Metuji tu zná každej kámen. Jenda sundává batoh a vybaluje broďáky, vestu a rozbaluje prut. „Jdeš chytat, vole“, kejvne na mě. „To nejde, dyť nemám pstruhový papíry,“ odpovídám. „Ale já jsem ti to domluvil s hospodářem, dneska můžeš“, povídá Jenda a všichni se smějou, včetně místních, kterejm už od ostatních bylo vysvětleno, o co tu dneska jde. Jendo, paráda. Díky, to je fakt překvápko, který beru. Potěšils. Ty i Radim, kterej to beztak vymyslel. Nemůžu se dočkat a soukám se do holínek. Jenda zatím navazuje mouchy. „Kam to má tady Péca jít zkusit?, houknul Jenda na bratrance a ten ukázal na tůňku kousek nad kioskem, že tam to prej stopro půjde. Luboš zatím objednává pivo a Vilda startuje dron. Dneska to teda bude pro místní pěkný představení. Lezu do vody a čučí na mě banda kamarádů s půllitrama v rukách a snad všichni místní štamgasti, jak že to tedy přespolnímu mistrovi půjde.

Chvilku zkouším posílat mouchu po splávku pod kioskem. Něco malýho mi do ni drbne, zableskne se pod hladinou, ale záběr to není. Přesouvám se vejš po proudu do tůně nad splávkem. Stojím v rozbahněný mělký straně zátočiny a posílám mouchu po druhý straně hlubokou vodou podle břehu. Obecenstvo se postupně odebralo s půllitrama zpátky do kiosku, protože přeci jen pro každýho není rybaření tak záživnej sport na koukání 🙂 Asi na desátej nához je tu záběr. Šňura škubne a já cejtím mezi prsty pořádnej protitah. Měkkýmu muškařskýmu prutu už se třepetá špice. Potahuju nejdřív rukou, ale je to teda pořádná síla. Tohle nebude žádnej drobek pstruh. Už navíjím šňůru navijákem a sahám na záda po podběráku. Pstruh skáče z vody a pěkně tancuje. Je to teda chlapák. Takovýho jsem už dlouho neviděl. Vytahuju do malýho podběráčku krásnýho duháka. Hvízdnu na Jendu. Ten vyvylený voči, že se mi fakt podařilo něco zapřáhnout běží ke mě. Zírá na pstruha a vytahuje z kapsy jeho vesty, kterou mám já na sobě metr. Krásnejch 36 čísel. Za takovouhle míru by se nemusel stydět lecjakej tloušť, který chytám tady v Hradci na feeder. Nádhernej pstruh. Všichni včetně štamgastů se seběhli a koukaj. Parádní akce, kdyby se už nic víc dneska večer nestalo, tak mi to stačí. To jsem fakt nečekal. „Však to jdi ještě zkusit,“ pobízí Jenda.

Jdu zpátky na stejný místo. A vedle mě se do vody souká v holínkách jeden místní rybář, kterej v kiosku nechal pivo pivem a jde to taky zkusit 🙂 Házíme oba přibližně do stejnejch míst. Za chvíli má záběr. Podobnej kousek. Duhák. Za dalších asi deset minut zase záběr u mě. Znova podobná velikost. Souboje to jsou teda neuvěřitelný na tom lehoučkým měkkým prutu. Muškařina je nádherná disciplína a ještě když se podaří takhle pěkná ryba. Uplynula asi půlhodinka. Místní borec má tři zápisy a už se šplhá bahnem ven z vody. Já ješě chvilku bičuju vodu. Podařilo se mi ještě jednoho duháka zaseknout. Tancoval ale tak divoce, že se při jednom výskoku vyvlíknul z háčku. Nevadí. Byl to skvělej zážítek. Spokojenej vylejzám z řeky a těším se, že si dám s klukama pivo.

No a oni fakt přicházejí muzikanti. Ono se tu nakonec fakt dnes večer bude hrát. Je to tak, za chvilku už jsou zevnitř ze stánku slyšet kytary, basa a zpěv. Jdem si sednout dovnitř, něco s nima zazpíváme. Jsou tu sice ne kvůli mě, ale prostě tak normálně jako každou druhou sobotu v měsíci, ale to na výsledným efektu nic neubírá.

Moc děkuju chlapi za skvělou rozlučku se svobodou. Lepší jsem si nemoh přát. Dobrý kamarádi, sranda, muzika, rybaření. Díky Vildo, Lubo, Jendo a Radime a koukejte to na tý naší svatbě pořádně zapít – tentokrát na mě!