Na horách

Standard

Léto, čas dovolených a my vyrazili do Jizerek. Na sváteční týden začátkem července jsme se vypravili všichni tři do Jizerských hor do Josefova Dolu. Ti z vás, kteří vyráží na dovolenou s dětmi mi dají určitě za pravdu, že prioritou při hledání ubytování je samozřejmě infrastruktura pro děti. Hřiště, hernička, jídlo atd. I my jsme v rámci těchto kritérií našli moc pěkné místo a s napakovaným autem a nejistou předpovědí počasí jsme vyrazili.

Samozřejmě jsem už předem sondoval nějaké možnosti, jak si v Jizerkách zachytat. Hotel, ve kterém jsme měli objednané ubytování je přímo na břehu říčky Kamenice, takže muškaření, případně nějaká lehčí pstruhařina se nabízela. Moje hodná žena nic proti tomu, abych si s sebou sbalil lehkou výbavu neměla a jedno dopoledne na rybačku mi věnovala 🙂 Musím tady ocenit Severočeský územní svaz, pod který zdejší pstruhový revír patří. Aniž bych něco takového čekal, našel jsem na jejich webu formulář pro objednání hostovací povolenky! Přátelé, to bylo fantastické zjištění. Do té chvíle jsem si myslel, že celý ČRS žije v digitálním pravěku a teď toto! Už trošku méně uživatelsky příjemné bylo, když jsem se dověděl, že povolenka mi přijde do týdne poštou, je ji třeba samozřejmě do 15 dnů od konce její jednodenní platnosti vrátit. V mém případě asi opět poštou, protože cestu do Ústí nad Labem hned tak mít nebudu (byl jsem tam jednou v životě, asi před 7 lety náhodou :)). A také, že pro její objednání je třeba oskenovat a přiložit do formuláře rybářský lístek a legitimaci místní organizace, kde jsem organizován. Proces věru dost složitý na to, že jsem si chtěl zachytat jeden půlden 🙂 Ale určitý pokus o digitalizaci celého zkostnatělého procesu administrace povolenek Severočeskému svazu nelze upřít a já mu za aspoň tento malý krok vpřed tímto děkuji. Vše se ukázalo nakonec jako superrychlé. V pátek jsem povolenku objednal, zaplatil přes internetovou platební bránu a v úterý měl už doma ve schránce avízo o doporučeném psaní na poště.

V Jizerkách bylo moc hezky. První den, ještě ve slunečném odpoledni, jsme si dali krátkou procházku s kočárkem k přehradě nad Josefovým Dolem. Druhý den bylo dopoledne dost sychravo. Tu a tam nějaká kapka deště, zataženo a zima. No, oblékl jsem prsačky, že vyrazím s muškou do proudu 🙂 Obléknul jsem se v autě před hotelem na parkovišti. Navěsil na sebe všechny nezbytnosti – vestu, podběrák, pláštěnku, no však to znáte, s tím, že od auta vyrazím rovnou k řece. A ejhle telefon zůstal na nočním stolku v pokoji v prvním patře. Takže jsem si dal módní přehlídku před celou hotelovou jídelnou se snídajícími hosty směrem přes recepci do prvního patra. S muškařskou vestou, v gumákách a s podběrákem na zádech jsem byl pro ně myslím pěknou veselou ranní atrakcí.

Konečně jsem byl kompletní a mohl jsem vyrazit mezi kameny do horské řeky. Říčka Kamenice je v Josefově dole dost úzká a klikatí se mezi velkými horskými kameny celou vesnicí. Vyrazil jsem po proudu od hotelu. Prohazoval jsem proudy tu nymfami, tu mokrými muškami. Zkoušel jsem místa za kameny. Voda byla krásné horsky průzračná, a i přes poměrně ne úplně letní počasí to bylo moc hezké dopoledne s muškou na horách. Chytal jsem asi 3 hodinky a nezaznamenal jsem žádný úlovek. Několik pokusů o záběr, spíše ode dna za kameny. Na suchou mušku to vzhledem k počasí nefungovalo vůbec. Z hlediska konečného score úlovků se tedy Jizerské dopoledne příliš nezdařilo, ale za tento horský pokus jsem moc rád a poznal jsem zase kus krásné přírody a krásnou vodu.

Docela mě to Jizerské muškaření navnadilo a po návratu jsem si říkal, že bych zašel zase po roce vyzkoušet můj oblíbený úsek na muškaření na horním Labi pod Dvorem Králové. Vzal jsem výbavu do auta a v pátek dopoledne po návratu z Jizerek jsem vyrazil. Počasí se od toho Jizerského naprosto otočilo. V pátek dopoledne bylo pravé léto. Sice trochu pod mrakem, ale dusno, teplo. Letmým pohledem z mostu jsem zahlédl ryby sbírající z hladiny a bylo jasno. Tentokrát to zkusím na suché mušky, alespoň bude legrace.

Prošel jsem od mostu kousek divočejším proudem do místa, kde se hladina trochu uklidňuje a plyne zvolna přes velké kameny na dně. Zdálo se mi, že i když bylo vody v Labi pomálu, jako všude kvůli suchu, byla přeci jen trochu podkalená, jako by z Lesa Království drobně upouštěli. Třeba to tak opravdu bylo. Začal jsem mušky spouštět po proudu. Nejdřív jsem mířil ke druhému břehu pod převislé větve keřů. Odtamtud mi to posledně brali malí tloušti. A opravdu za chvilku první úlovek. Malinký tloušť, ne víc než 15 cm. Převázal jsem na trochu větší model suché plovoucí mušky. Pouštěl jsem ji teď víc po proudu spíše středem. A hleďme. Z poza kamenů na dně se začali hlásit pstruzi. Nejdřív jen zásek naprázdno, když jsem viděl, jak po mušce něco vyjelo. Na druhý pokus jsem už zasekl rybu. Krásný duhák 32 cm. Ukázalo se, že zrovna tohle místo bylo v letním dopoledni to pravé pro suché mušky. Co chvíli bylo vidět, jak ryby sbírají z hladiny. Zaznamenal jsem další úlovky. Podařilo se mi zaseknout ještě jednoho menšího duháka a další tři větší potočáky.

Neprošel jsem to dopoledne žádný lán světa vodou. Strávil jsem 3 hodinky prakticky na 300 metrech řeky a bavil jsem se královsky. Prověřil jsem svou muškařskou výbavu a viděl pár moc pěkných pstruhů. Po nulovém score v Jizerkách to byla příjemná změna a zjištění, že i s muškou se dá hezky pobavit.

Rozlučka se svobodou

Standard

Tak už došlo i na mě. Svatba. Jsem asi poslední z toho našeho slavnýho Bierbauch teamu. Tak co, no. Zastávám názor, že najít ženskou svýho života není žádnej Závod Míru a spurtařský nebo vrchařský prémie se za svatbu neudělujou.:) Ke svatbě samozřejmě patří řádná rozlučka se svobodou. Ta je v rukách svědka. Nejblížšího kámoše ženicha. No tak kde jinde by měla bejt než na našem oblíbeným Radimově srubu. Předem jsem avizoval, že bych si nejvíc přál malou, pohodovou akcičku s kytarou, něčím dobrým na gril a pár pohodovejma kamarádama. No a těch 80 nejlepších známejch může dorazit až na svatební mejdan. Dál, že netrvám na striptýzu ani ohňostroji. Ono totiž na srubu, kde není voda ani elektřina, by stejně na ten striptýz bylo u táboráku dost blbě vidět. Notabene tu, která by byla ochotná trmácet se kilometr do lesa, aby před bandou v maskáčích tančila v negližé u ohně, snad ani nechci vidět nahou 🙂

Sešli jsme se na srubu jako obvykle odpoledne. Na grilu masíčko a Radim se tváří tajemně, protože samozřejmě jako každej správnej svědek ženicha má pro něj na rozlučku se svobodou připravený nějaký to překvapení. Nesnáším překvapení, ale naštěsí Radim prokázal, že jsem si ho za svědka vybral správně. Zná mě.

Za chvíli dorazil Jenda. Jenda je skvělej rybář, muškař. Letos mi neustále tvrdí, jak na ryby nemá čas a má ostudně málo zápisů v povolence. Taky se před dvěma měsícema ženil 🙂 Chodí bičovat náchodskou pstruhovou Metuji, kde jsem i já jako kluk lovil na mouchu lipany a potočáky. Jenda na zádech batoh a v ruce mušák. „Jee Jendo, půjdem na ryby?“, halekám na něj, když jsem zahlíd složenej prut. Myslel jsem, že to půjde Jenda zkusit s muškou dolů pod chatu, abysme si mohli hodit večer nějakýho toho duháka na gril. Ale Jenda se tváří ještě tajemnějc než Radim, „však počkééj.“

Vilda mezitím rozbalil drona a už pokládá na trávu starou deku a buduje přistávací plochu. Všichni koukáme, študujem tu vymoženost a jako správný ajťáci se ptáme na každou technickou drobnost a hovadinu. Vilda se dme pýchou, jak nás jeho super hi-tech dron z Ameriky zajímá a jak může popisovat a vysvětlovat každej pixel rozlíšení kamery, kapacitu baterie, kde všude po světě lítal, co všechno natočil, a tak dále, a tak dále. Vilda startuje. Za chvíli dron zmizí z dohledu i z doslechu. Koukáme na mobil na Vildově ovládacím panelu. Dron točí údolí Metuje, louky, západ slunce. Stoupá, prolitává nad horizontem a zase klesá.

„Jdem do hospody“, velí Luboš. Sbíráme se. Jenda bere prut a bágl. Cestou dolů k řece se Radim s Jendou a Lubošem jakoby nenápadně ujišťujou, že ta kapela je na večer do hospody objednaná, že to jako platí a že country dneska bude. Samozřejmě nenápadně, abych je slyšel 🙂 Přišli jsme ke kiosku. Kolem sedí pár štamgastů a nějakej ten cyklista. Údolí Metuje už začíná chladnout, sluníčko je už nízko. Mezi štamgastama sedí, jako obvykle, Jendův bratranec. Je to snad ještě větší machr muškař než Jenda a v Metuji tu zná každej kámen. Jenda sundává batoh a vybaluje broďáky, vestu a rozbaluje prut. „Jdeš chytat, vole“, kejvne na mě. „To nejde, dyť nemám pstruhový papíry,“ odpovídám. „Ale já jsem ti to domluvil s hospodářem, dneska můžeš“, povídá Jenda a všichni se smějou, včetně místních, kterejm už od ostatních bylo vysvětleno, o co tu dneska jde. Jendo, paráda. Díky, to je fakt překvápko, který beru. Potěšils. Ty i Radim, kterej to beztak vymyslel. Nemůžu se dočkat a soukám se do holínek. Jenda zatím navazuje mouchy. „Kam to má tady Péca jít zkusit?, houknul Jenda na bratrance a ten ukázal na tůňku kousek nad kioskem, že tam to prej stopro půjde. Luboš zatím objednává pivo a Vilda startuje dron. Dneska to teda bude pro místní pěkný představení. Lezu do vody a čučí na mě banda kamarádů s půllitrama v rukách a snad všichni místní štamgasti, jak že to tedy přespolnímu mistrovi půjde.

Chvilku zkouším posílat mouchu po splávku pod kioskem. Něco malýho mi do ni drbne, zableskne se pod hladinou, ale záběr to není. Přesouvám se vejš po proudu do tůně nad splávkem. Stojím v rozbahněný mělký straně zátočiny a posílám mouchu po druhý straně hlubokou vodou podle břehu. Obecenstvo se postupně odebralo s půllitrama zpátky do kiosku, protože přeci jen pro každýho není rybaření tak záživnej sport na koukání 🙂 Asi na desátej nához je tu záběr. Šňura škubne a já cejtím mezi prsty pořádnej protitah. Měkkýmu muškařskýmu prutu už se třepetá špice. Potahuju nejdřív rukou, ale je to teda pořádná síla. Tohle nebude žádnej drobek pstruh. Už navíjím šňůru navijákem a sahám na záda po podběráku. Pstruh skáče z vody a pěkně tancuje. Je to teda chlapák. Takovýho jsem už dlouho neviděl. Vytahuju do malýho podběráčku krásnýho duháka. Hvízdnu na Jendu. Ten vyvylený voči, že se mi fakt podařilo něco zapřáhnout běží ke mě. Zírá na pstruha a vytahuje z kapsy jeho vesty, kterou mám já na sobě metr. Krásnejch 36 čísel. Za takovouhle míru by se nemusel stydět lecjakej tloušť, který chytám tady v Hradci na feeder. Nádhernej pstruh. Všichni včetně štamgastů se seběhli a koukaj. Parádní akce, kdyby se už nic víc dneska večer nestalo, tak mi to stačí. To jsem fakt nečekal. „Však to jdi ještě zkusit,“ pobízí Jenda.

Jdu zpátky na stejný místo. A vedle mě se do vody souká v holínkách jeden místní rybář, kterej v kiosku nechal pivo pivem a jde to taky zkusit 🙂 Házíme oba přibližně do stejnejch míst. Za chvíli má záběr. Podobnej kousek. Duhák. Za dalších asi deset minut zase záběr u mě. Znova podobná velikost. Souboje to jsou teda neuvěřitelný na tom lehoučkým měkkým prutu. Muškařina je nádherná disciplína a ještě když se podaří takhle pěkná ryba. Uplynula asi půlhodinka. Místní borec má tři zápisy a už se šplhá bahnem ven z vody. Já ješě chvilku bičuju vodu. Podařilo se mi ještě jednoho duháka zaseknout. Tancoval ale tak divoce, že se při jednom výskoku vyvlíknul z háčku. Nevadí. Byl to skvělej zážítek. Spokojenej vylejzám z řeky a těším se, že si dám s klukama pivo.

No a oni fakt přicházejí muzikanti. Ono se tu nakonec fakt dnes večer bude hrát. Je to tak, za chvilku už jsou zevnitř ze stánku slyšet kytary, basa a zpěv. Jdem si sednout dovnitř, něco s nima zazpíváme. Jsou tu sice ne kvůli mě, ale prostě tak normálně jako každou druhou sobotu v měsíci, ale to na výsledným efektu nic neubírá.

Moc děkuju chlapi za skvělou rozlučku se svobodou. Lepší jsem si nemoh přát. Dobrý kamarádi, sranda, muzika, rybaření. Díky Vildo, Lubo, Jendo a Radime a koukejte to na tý naší svatbě pořádně zapít – tentokrát na mě!