Zprávy od vody

Kanadská candátovaná

Standard

Je tomu přibližně rok, kdy jsem svýho kamaráda a kolegu Mika z Kanady vzal na čumendu s sebou na ryby tady na Labe. Mike je rybář ještě stokrát vášnivější než já a tu labskou čudlařinu si tu náramně užíval. Zhruba po roce měl možnost mi všechno oplatit, protože jsme se s paní vydali na dovču do Kanady. Samozřejmě jsme domluvili taky malou společnou rybářskou výpravu. Bez bab (no ladies), samozřejmě 🙂 Ženský chodily o víkendu po Torontu, po parcích a galeriích, proste tam, kde se bez nás chlapu dost dobře obejdou a chlapi vyrazili za město na jezero Ontario.

Sešlo se nás celkem 6. Chlapci objednali chatu v kempu ve vyhlášený candátový lokalitě, a samozřejmě taky lodě. No, hromada novejch věcí pro mé, kterej se lovu dravců téměř nevěnuje, nepolíbeného rybolovem z člunu a vůbec na takhle velký vodě a v takhle exotický destinaci. Nicméně Mike už předem avizoval, že se není čeho bát, že přípravu ať nechám na něm, a že rozhodne žádný žížaly a červy z Čech nemusím brát.
Dorazili jsme do kempu v pátek navečer, byla to přeci jen dobrá tříhodinovka cesty z Toronta. V recepci jsme vyřídili potřebný papírový nezbytnosti. Když jsem při kupování povolenky ukazoval recepčnímu pas, kouknul na přední stranu a pro jistotu se mé ještě jednou zeptal, odkud, že to jsem. Když jsem mu vysvětlil, kde že v Evropě se to nacházíme, pravil, že co si pamatuje, byl tu jen jeden jedinej člověk z Český republiky přede mnou pořizovat rybářský povolení. Otočil jsem se na našeho společnýho kamaráda Libora, kterej už nějakou v Kanadě žije, jestli už tu někdy předtím nerybařil. Prej ne, byl tu poprvé jako já.

Vyřizování povolenky šlo překvapivě hladce. V podstatě to obnášelo zaplacení poplatku 23 dolaru za hostovací jednodenní povolenku, která v sobe obnášela možnost ponechat si dva candáty, štiky nebo muskies, což jsou zřejmě v tomhle místě něco jako u nás ušlechtilý ryby. Když jsem si představil, co by obnášelo vyřídit Mikovi oficiální papíry na jeden den nebo tejden na svazový vody tady v ČR tak jsem to radši ani nedomyslel do konce. Ještě, že tu už nějakej ten rok pro tyhle případy máme soukromý revíry. Mike dostal taky povolení k lodi, kotvu a záchrannej balíček, a teprve, když jsme odcházeli z recepce vypadlo z něj, že to bude vůbec poprvé, co bude nějakej motorovej rybářskej člun řídit. Dodnes jsem nepochopil, jak muže člověk v Kanadě dostat licenci ke člunu, když v něm v živote neseděl. Naštěstí se pak ukázalo, že řídit rybářskej člun není až zas taková věda.

Večer jsme vyplnili pivkem a pokusem o grilování klobásek, který ale skončilo dost brzy, a sice ve chvíli, kdy nás od ohně vyhnaly mračna komáru, který se se soumrakem s náma k ohni nastěhovaly. Přátelé, žádnej, opakuji žádnej repelent na takový množství komárů nezabírá a neudrží je od vás v dostatečný vzdálenosti. Uklidili jsme se teda do chaty a klobásky přesunuli na dodělání na plynovej gril na terase.

Ráno brzy vyrážíme na jezero. Mike stanovuje strategii pro dopoledne a odpoledne. Dopoledne klasická přívlač v dostatečné atraktivní zátoce, abychom poškádlili nějakého toho okouna nebo ideálně štiku. Odpoledne zkusíme vláčení za lodí, hlubinnou přívlač, tzv. trolling. Sedáme do člunu, Mike v ruce mapu od recepčního s vyznačenejma sweet-spotama pro candáty a štiky a už bere plnej plyn a nechává zbytek skupiny za náma v dalších dvou lodích. Nepojedeme přece s davem, že jo 🙂 Asi na třetí pokus nacházíme zátoku, která není ode dna až k hladině zarostlá vodní vegetací a lze v ní aspoň trochu bezpečně vláčet. Házíme twistery, třpytky, plandavky, spinnery (ten zkouším poprvé), woblery a různou další gumovou havěť. Vesměs bez úspěchu. Mike vytahuje jednu vetší rybu, které se prej říká Sheepshead. Nijak pochvalně se o tomhle druhu nevyjadřuje, vypadá to jako něco mezi naším bolenem a cejnem. Já mám pár pidi okounků. Teprve až když Mike nahodí a vláčí velkej černej spinner se svítivě žlutou hlavou, dostává pořádnej kopanec do prutu. Oči mu září a už k lodi tahá pořádnou štiku. Podle hlavy, kterou už vidíme u lodi má štika dobrej metr. Bohužel Mike zjišťuje, že mu v lodi chybí zásadní věc, a sice podběrák. Rychle mi podává prut, a že prej po štice sáhne rukou. Rukavice taky nemáme, takže to vypadá jako slibně krvavá historka. Jenže plác, plác, štika škubne hlavou a je pryč. Mike zlomeně kouká, jak štika ještě naposled šplouchla těsně u lodi a mizí i s jeho prémiovým černým spinnerem. Je to původem ukrajinskej kluk takže padlo pár jadrnejch slovanskejch nadávek, ale už se znova nahazuje. A místo rozhodně prej měnit nebudeme. Místo bylo asi dobrý, ale nic zásadního se od tý doby na tomhle fleku už neodehrálo. Dostal jsem trošku hlad. Dalo mi tedy dost práce Mika přemluvit, abychom se otočili zpátky na základnu pro něco k jídlu.

U oběda jsme už s trochu chladnějšíma hlavama zhodnotili dopoledne jako jednoznačnej neúspěch. Zejména, když jsme se v chatě potkali se zbytkem výpravy. Chlapci, narozdíl od nás naprázdno nevyšli. Pěknej candát, jedna štika, pár sheepheads. My měli v kapse jen historku o štice a podběráku. Na odpoledne je strategie jasná, to jsme se s Mikem shodli. Trolling za lodí. Už žádný hledání mega štik. Přeci jen bych si v kanadě rád aspoň šáhnul na lepší rybu.

Vybaveni alespoň rukavicemi a sakem na candáty vyrážíme na odpolední směnu. Mike ještě před vyplutím v přístavu diskutuje s místním rybářem, kterej mu udílí pokyny, kde a jak na candáty vyzrát. Oba s Mikem máme na prutech trollingový olovo, na něm dva návazce s plandavkama a většíma háčkama. Podle rady místního matadora rybáře přidáváme na každej z háčků ještě gumovýho twistera svítivý barvy. Opět podle rady místního super-rybáře se šouráme lodí na nejnižší rychlost těsně za hranou příbřežní trávy, přibližně 50 metrů od břehu. Záběry na sebe nenechávají dlouho čekat. Je vidět, že rady zkušenejch fungujou. S Mikem se během první hodinky podíváme každej alespoň na 5 menších candátů severoamerických, zavných walleyes. Je to varianta evropského candáta v malinko tmavších barvách. Prej zejména tady v jezeře Ontario mají takhle tmavší zelenou barvu. Bojujou fest, přeci jen jsou to dravci. V lodičce máme každej jen krátkej prut takže souboje i s menšíma walleyes to jsou fajnový. Mike popojíždí kousek dál od kempu a malinko dál od břehu v naději, že se nám podaří zapřáhnout nějakej větší kousek. Strategii necháváme stejnou, na candáty evidentně platí. Dál od břehu se nám přeci jen podařilo narazit i na trošku větší ryby. Každej si necháváme v saku po jedný rybě přibližně okolo 70 cm délky. Nejsou to žádní veleobři. Mike s nima ale doma určitě udělá radost.

Jak se tak ploužíme šnečí rychlostí člunem, všiml jsem si periferně jak se k nám poměrně rychle přímo blíží větší loď s kabinou. Jede špicí přímo na nás. „Myslíš, že nás vidí?“, říkám Mikovi a Mike radši zastavuje motor. Oba vstáváme, máváme, a doufáme, že to neskončí nějakým nechtěným taranem. Člun brzdí, evidentně nás vidí a jede k nám. Už jsou od nás na dohled. Dva borci v kšiltovkách, košile s logem místní přírodní rezrevace, kolťáky u opasků. Zřejmě rybářská stráž. Kontrola dokladů a úlovků se odehrála po kanadsku. Totiž pozdravem How are you a otázkou kolik máme ryb a odkud jsme. Mike zvedá sak a v něm dva candáty, já odpovídám že jsem z Český republiky. Všeobecné divení a pozdravy. Chlapci zapisují cosi do svých desek, volají ahoj, otáčí svůj člun a odjíždějí. Tolik ke kontrole rybářského povolení. Důvěra je v týhle zemi prostě na jiný úrovni. Klidně bych s klukama z místní stráže šel večer na pivo a poklábosit, kdyby se vyskytli někde v kempu. A asi abych ani neměl chuť nechat si nějakýho toho candátka navíc oproti místním pravidlům. Každýmu to tady prostě přijde tak nějak normální pravidla dodržovat – i rybářský stráži.

S Mikem pokračujeme v krasojízdě a kolem sedmé večer se vracíme do kempu každej s dvěma pěknejma walleyes. Strategie s hlubinnou přívlačí se ukázala na místní poměry jako účinnější. Pravdou je, že kromě candátů jsme na trolling nechytli vlastně nic jiného. Ale candáti nám aspoň zajistili slušnou zábavu. Takže odpoledne jsme mohli zhodnotit jako úspěch.

Na večer bylo připravený grilování flákot. Každej vyfasoval steak tlustej jak palec u nohy a haldu salátu a brambor. Po náročném dni je třeba se odměnit. Poseděli jsme u pivka, zhodnotili den a postupně poodpadávali do postelí. Ráno už jen úklid, balení a rozloučení. Zpátky ve městě už na mě čeká drahá polovička a ještě deset dní krásný kanadský dovolený. Díky, jezero Ontario, díky, moji kanadští přátelé, super zážitek.

Mezi stulíky

Standard

Minulej tejden jsem náhodou narazil na článek o chytání línů a o tipech jak na ně. Psalo se v něm o tom jak líni nepotřebujou nijak extra čistou vodu a jak jim vlastně vyhovujou bahnitý, teplý, zarostlý vody slepejch říčních ramen a bahnitý mělčiny na okrajích rybníků. Jeden z tipů jak líny najít říkal, že pohybující se listy stulíků nebo stonky rákosí jsou neklamnou známkou líní aktivity. Jedna z jim neodolatelných laůdek jsou totiž drobní mlži, kteří žijou na stoncích a spodních stranách listů vodních rostlin. Vzpomněl jsem si hned na slepý ramena, co mám kousek za barákem. Několikrát jsem je už samozřejmě navštívil. Možná častějc s vláčkou na podzim, kdy jsem hledal nějakej ten štičí úkryt v době, kdy už není dost času do soumraku na nějakou podvečerní výpravu s feederem. Právě proto, že slepý ramena bejvaj přes léto zarostlý stulíkem a leknínama, neměl jsem nikdy moc chuť vypravit se tam lovit na těžko. Znáš to: Tu a tam ti uletí krmítko do zarostlýho, nebo zapřáhneš malinko větší rybu a ta si to samozřejmě zamíří mezi stonky a ty už to trháš. Spotřeba krmítek, karabinek a návazců letí nahoru. Na takovejhle terén by byl určitě lepší splávek, ale to je přeci jen zatím malinko mimo můj obor a správná výbava i technika chybí.

Dostatečně optimisticky naladěn článkem o línech jsem si řek, že bych to nakonec moh zkusit i s mým feederem a trošku je pohledat i tady u nás. Na líny jsem tu zatím příliš často nenarazil. Vybral jsem si jeden flek plnej vodních rostlin na slepým Labským rameni. Zrovna tady jsem ještě nikdy nechytal a místo mi přišlo dostatečně zarostlý. Vypravil jsem se v sobotu zrána a k mýmu překvapení jsem podle břehu potkal tři další rybáře. Místo je to asi frekventovanější než jsem si myslel podle mojí první sondáže. Ale nijak mě to neznepokojilo. Našel jsem si flíček v křoví, přede mnou malá cestička mezi vodníma rostlinama – jo, tam budu nahazovat. Z obou stran hustej porost, to bude vono. Poránu byla voda plná aktivity, listy vodních rostlin se hejbaly vo sto šest. To ale nebyli líni. Na místní cejny přišlo jaro a byl to teda tanec. Šplouchance u břehu i uprostřed, až jsem si co chvíli říkal jestli někdo ze sousedních rybářů neskáče po hlavě za prutem do vody. Trošku jsem zaváhal jestli tu vůbec lovit a přeci jen nedopřát cejnům klid. Velký guru Milan Tychler taky vždycky píše, že když vidí jak se ryby třou, radši jde nahodit jinam. Ale nakonec jsem se rozhod pokračovat. Na cejny přeci jen primárně necílím a snad mi to odpustěj, kdybych náhodou některýho z nich nalákal na svoji nástrahu. Vždyť půjde stejně hned zpátky do vody.

Vzal jsem si s sebou jen svůj lehoučkej picker. Na něm slabej silon 14 s 20 gramovým krmítkem a 14 fluorcarbonovým návazcem. Malej háček číslo 12 jsem na úvod osadil chuchvalcem červíků s malým rohlíčkem nakonec. Krmení sladký s převahou strouhanky a trošku vylepšený melasovým vanilkovým posilovačem, kterej jsem dostal jako dárek k mojí objednávce z rybářskýho eshopu. Žádný červy do krmení. Budu místo jen průběžně dofutrovávat bonduelkou, kdyby se zachtělo přijet třeba nějakýmu kapříkovi. Chvíli se nic moc nedělo. Okolo mýho krmítka se listí na vodě hejbalo jak vzteklý, ale zaběr žádnej. Nahodil jsem asi pět krmítek směsi a přišel malej cejn. Hned za ním druhej drobek. Cejny jsem ale dneska lovit necthěl, přeci jen mají jinou důležitější aktivitu na práci než mi viset na prutu. Změnil jsem nástrahu a zavěsil jsem pod háček na rychlozarážku půlku malý červený halibut pelety. A abych tu dobrotu trošku přizvednul ode dna, vyrobil jsem takovýho kaprařskýho panáčka alá Karel Nikl a doplnil peletku půlkou voňavý oranžový plovoucí micro-boilie kuličky. Vytrvale jsem futroval jedno místo zaměřený klipem na navijáku.

Netrvalo ani půlhoďku a na háčku jsem vytáhnul jednu obří plotici. Aha, změna správným směrem. Obnovil jsem svůj peleta/boilie sendivč a šup s tím zpátky do vody. Když se mi špice ohnula skoro až k vodě, bylo mi jasný, že tentokrát to bude něco většího a lín to patrně nebude. Z džungle vodního listí se mi podařilo vytáhnout nádhernýho šupíka s dýlkou 53 cm. Na ten slaboučkej silon to byl teda souboj. Několikrát samozřejmě zajel mezi listí a stonky, ale k mýmu překvapení všechno vydrželo bez úhony tak jak mělo a kapřík se podíval na chvilku do podběráku. Další změna nástrahy na větší žížalu přinesla novej záběr podobný razance. Tentokrát lysec, malinko kratší než předchozí šupináč. Opět bezvadnej souboj mezi leknínama s pickerem ohnutým do paraboly špičkou skoro až k vodě.

Sluníčko už stálo hodně vysoko a pěkně se opíralo. Rybí aktivita k poledni trošku polevila a já už měl svůj kbelíček sladkýho mixu skoro vyházenej. Rozhod jsem se to pobalit. Byla to fajnová výprava i když bez línů, na který jsem se původně vypravil. Dokážu si představit že takováhle džungle vodního rostlinstva dokáže bejt pro ryby fascinujícím úkrytem a že určitě ukrejvá další překvapení. Rozhodně se na tohle nebo podobný, pro běžnýho rybáře začátečníka jako jsem já, porměrně obtížně chytatelný místo ještě vypravim. Je třeba nabírat další a další zkušenosti. Tahle lekce byla super!

Mám narozeniny = jdu na ryby

Standard

Už je to skoro taková malá tradice. Třetí sezónu chodím na ryby a potřetí jsem si vzal v práci na den svejch narozenin volno a jako oslavu významnýho dne šel k vodě. Pro mě nejlepší oslava. Na nějaký velký mejdany mě moc neužije. Sněhová voda v Labi už opadla, břehy ještě nejsou zarostlý vysokou trávou, a tak jsem vyrazil do města na takovej lehkej jarní urban fishing.

K narozeninám jsem si nadělil krásnej Mivardi Professional Feeder prut. Narozdíl od zbytku mýho prutovýho arzenálu, jsem se tentokrát rozhod pro dvoudílnou variantu prutu v klasický délce 3,60 m. Těšil jsem se jakej to bude rozdíl oproti tříděličce – až to budu moct vyzkoušet. No abych měl k narozeninám ještě větší radost, objednal jsem si obal u VakySak.cz. Konečně obal bez kompromisů. Konečně jsem si mohl říct jak velkou chci kapsu na podběrákovou hlavu, abych ji konečně nemusel muchlat do batohu. Konečně se mi do obalu vejdou všechny vidličky, držáčky, síťky, krabičky, pláštěnky, no a prostě všechny další krámy, pro který v obyčejnejch futrálech složitě hledám místo. U VakySaků jsem si naporoučel jak, co a kde chci mít – vynikající záležitost. Narozeninový dárky je samozřejmě potřeba důkladně vyzkoušet v akci. Detailnější zkušenosti budu mít určitě k dispozici během sezóny, ale na první dobrou bych cthtěl VakySakům poděkovat. Skvělá práce, musím pochválit.

Na břehu pod splavem bylo ještě trošku naplavenýho bahýnka po velký vodě, ale na břeh se dalo bez problémů sednout aniž by se člověk zaplácal od hlavy až k patě. Oproti první vycházce, kde jsem vcelku bodoval s method krmítkem, jsem tentokrát vsadil na klasickou feederovou průběžku s košíčkem. Připravil jsem si moje již tradiční černý slaný zimní krmení s kapkou rumu, tentokrát jsem nasypal i malinko červů. Jakmile jsem ale hodil první krmítko do vody bylo mi jasný, že krmení dneska nebude hrát moc roli. Okamžitě mi totiž proud sebral krmítko i se směsí a valil ho dolů. Padesátka krmítko byla prostě málo na přeci jen ještě trošku zvýšenou jarní vodu. Druhej prut jsem hodil blíž ke břehu po proudu, což bylo bez problémů. Na první prut jsem použil vychytávku se stahovacíma páskama na krmítku, kterou jsem se naučil vloni od závodníků, abych  košíčku trochu ztížil pohyb proudem.
Pomohlo to. Krmítko se přeci jen přestalo tolik koulet po dně a co nevidět jsem měl první záběr. Tloušť. Hezky bojoval. Na nový dvouděličce musím říct, že jsem ho sotva cejtil. Prut nádherně vedl rybu. Žádný škubání, prohejbání nebo prudký nárazy do  navijáku. Prut skvěle všechno odtlumil a pomoh rybu navést plynule do podběráku. No a to nahazování, to je lahoda. Bez žádný extra síly, přesně tam, kam jsem chtěl. Příjemný zahájení s příjemným vercajkem. Záběry nepřicházely nijak rychle za sebou, je přece jen ještě chladno a voda je pořád studená, ale sluníčko občas prokukovalo a u vody bylo samozřejmě příjemně.
Seděl jsem prakticky hned pod nábřežním chodníkem a tak lidi na dopolední procházce samozřejmě kontrolovali, co mi bere a pískali na svoje psy, který mi občas přišli očuchat kbelíček s krmením. Zastavila se nade mnou i rodinka s dvěma malejma zvědavcema a tatínek vysvětloval jak pan rybář loví. Zrovna mi škubla špička a na háčku se třepetal malej cejn. Houknul jsem nahoru na chodník na kluky a na tatínka ať mi jdou pomoct s tou velerybou. Kluci – jednomu mohlo bejt tak 5 let a druhým tak o dva míň – se chopili podběráku a tatínek zatím hezky srozumitelně vysvětlil cosi o červech v kbelíčku. Starší z kluků si pohladil rybu, mladší se bál a cejn šel zpátky Labe. Chvíli jsme ještě pokecali s tatínkem o tom jak se oni těšej na svou rybářskou sezónu a tím skončila vzdělávací návštěva. Myslim, že si kluci dopolední vycházku užili přeci jen trošku víc než obyčejně 🙂
Narozeninový dopoledne jsem zakončil pěkným jesenem. Dopil jsem čaj z termosky a pobalil do novýho futrálu. Narozeninová oslava byla fajn. Příští rok určitě znovu.

Tak jsem taky zahájil

Standard

A je tu nová sezóna! Letošní zima byla opravdu zima s velkým Z. Na dírky jsem se sice nedostal, ale příští rok se určitě hecnu. Veletrhů, výstav, literatury, příprav a dalších zimních aktivit už bylo dost. Teď konečně povolily ledy a opadla velká voda na Labi i na Orlici a tak jsem vyrazil. Chce se říct, že již tradičně moje zahajovací vycházka vedla na Orlici. Vybaven echolotem, který jsem si nadělil pod stromeček byl jsem zvědavej, co se mi tam pod hladinou ukáže. Jestli opravdu na sonaru najdu nějakou tu rybku. Po fajnovým začátku minulý sezóny na stejném místě, kdy se mi zadařili dva krásní kapříci jsem se vybavil prakticky totožnejma nástrahama a návnadama – šlapanej rohlík, černej slanej mix s troškou rumu a navíc pár barevnejch červíků. Zvolil jsem method krmítka a slaboučký forpasy z 14 fluorcarbonu s malinkým háčkem.

První sonda vody s echolotem neukázala vůbec nic. Navíc foukal uragán, kterej na Orlici vzdouval takřka příbojový vlny a tak ani údaji o hloubce se nedalo moc věřit. Dobrou zprávou bylo snad jen to, že profil dna neukazoval žádné kmeny nebo překážky. A to je vlastně to, co jsem si od echolotu sliboval, totiž ukázat překážky, o který bych případně mohl trhat návazce. Ryby na displeji by pro mě byly spíš překvapením. Zobrazování fungovalo fajnově, žádné výpadky v signálu jsem nezaznamenal a tak můžu konstatovat, že dárek od ježíška je snad v pořádku a funkční 🙂

Bez potvrzení výskytu ryb na displeji echolotu jsem nahodil prostě někam před sebe. Vsadil jsem tentokrát na dva pruty. Jeden lehoučký picker s 20g method krmítkem  a druhý delší s 40 gramem, který jsem odhodil trošku dál od břehu. První záběr na sebe nenechal dlouho čekat. Prakticky, ještě dřív než jsem navázal druhý prut poťukala mi pickerová jednouncová špička. Malej cejn zabral na balíček červenejch červů na háčku. Nechal jsem na pickeru červíky a zopakoval místo. Cejni si zřejmě moje rumový černý krmení zřejmě našli, protože brali poměrně pravidelně. Nebyl to teda žádnej cvrkot, přeci jen voda je ještě chladná a je teprv začátek března, ale můžu říct, že na záběr jsem nečekal dýl než nějakejch 10 minut.

Zajímavý bylo, že na delší prut, dál od břehu nepřišel jedinej záběr. Myslím si, že to nebylo ani tím, že by zrovna takhle daleko od břehu ryby nebyly. Několikrát se mi stalo, že jsem vytáhl červíky ožužlaný. Spíš si myslím, že byť jsem použil tu nejměkčí špičku, byla pořád asi ještě moc tuhá v provnání s lehkým pickerem. Prostě jsem jemnej zimní záběr na prutu neviděl. No a taky foukal dost silnej vítr a moc nepolevoval.

Po přibližně pěti cejnech jsem změnil nástrahu a přidal jsem pod háček suchej šlapanej rohlík. Za chvilku šla špička pickeru k zemi. Poměrně silnej záběr na začátek března přinesl moc pěknýho padesáticentimetrovýho kapříka. Na pickerovým prutu opět krásnej souboj. Takový hezký ryby nelovím ani v létě 🙂 No tak snad jsem si to nevysřílel hned na první vycházce. Tatáž nástraha na delším prutu nepřinesla znovu žádnej záběr.

Po prvním kapříkovi se mi už žádného dalšího na rohlík přesvědčit nepodařilo a tak jsem pokračoval v cejním tempu až do vyprázdnění kbelíčku s krmením. Musím říct, že zahájení letošní sezóny proběhlo překavpivě dobře. Moc jsem se už k vodě těšil. Loni se mi podařio zahájit přeci jen o měsíc dřív. V každým případě jsem si ale i letos potvrdil svoji loňskou takticku se slaným tmavým mixem a štípaným rohlíkem, za což jsem rád. Teď doufám, že nadcházející sezóna bude alespoň taková jako moje první vycházka.

Zpátky do zbraně

Standard

No tedy už pořádně dlouho jsem nebyl smočit silóny, to musím říct. Stěhovat se je horší než vyhořet. S přibývajícím počtem stěhování za svůj život pokládám tento krok za čím dál obtížnější. Rybářskej cajk je už ale z krabic v novým bytě vybalenej, a tak jsem moh alespoň na chvilku k vodě. V tejdnu je to už čím dál těžší. Odpoledne po práci jsou k dispozici tak maximálně dvě, dvě a půl hodinky do úplný tmy. Achjo, už to bude jen horší.

Moc jsem se na svou první rybačku po dlouhým měsici těšil. Už jsem na tom byl tak zoufale, že jsem si musel do mobilu stáhout rybářskou hru, abych úplně nevypad ze cviku 🙂

Samozřejmě havně z důvodu omezeného času k dispozici, jsem vyrazil s vláčkou na šoulačku kolem oblíbenýho slepýho labskýho ramínka. Kousek od místa, odkud jsme se před měsícem odstěhovali. Výbavu jsem nijak extra neřešil. Otevřel jsem krabičku s pozůstatkama z minulý sezóny – ano, letos jsem ještě nevláčel. Smáčci poměrně v dobrý kondici, kopýtka taky. Začal jsem malým woblerem v jedovatý zelenožlutý barvě, kterýho jsem si přivez z rybářský výstavy. Prohodil jsem místo okolo malé pláže, kde se mi vloni zadařila pěkná zubatka. Vítr pořádně fučel, zima zalejzala za nehty – no počasí nebylo zrovna vycházkový. Po chvilce jsem se přesunul kousek stranou směrem ke stulíkům, kde jsem sázel na nějaké štičí skrýše. Změnil jsem nástrahu na větší kopýtko v tradiční, mojí nejoblíbenější vlaštovčí černo-bílé kombinaci. Asi na třetí nához záběr a šup směrem do zarostlý džungle. No kdyby ta štika byla malinko dospělejší, asi by mi tam zmizela. Ale tuhle juniorku jsem povodil až do podběráku. Krásně barevná kudlička, malinko přes 40 cm  – potěšila. Chvilku jsem to místo ještě dráždil vlaštovčím kopýtkem, ale už se na mě žádná podívat nepřišla.

Popošel jsem dál a zkusil rotačku. Bez úspěchu. Už se začínalo šeřit a tak jsem zamířil zpátky k autu. Ještě jsem se zastavil kousek od zlomenýho jasanu, kterej padl do vody – ideální štičí schovávačka. Bohužel však místo další štiky, kterou bych nejdřív protáhl podběrákem a pak darovál zpátky vodě, jsem vodě daroval svoje dvě nástrahy. Tady už jsem pořádně ani neviděl na konec silonu, abych navázal další kopýtko a tak jsem zamířil domů. Byl jsem zmrzlej a vyfoukanej, ale rád, že jsem vyrazil. Krátká procházka, ale furt lepší než žádná.

Večer jsem se chtěl ještě popídit na netu po nějakejch dalších tipech na vláčku. Přeci jen vláčet nepřijdu tak často a tak jsem ještě větší amatér než v tom feederu. Pojal jsem plán na další výpravu a objednal několik chlupatejch jigovejch streamerů. Tak uvidíme, co budu moct napsat do deníčku příště 😉

Speciální krmení ano či ne?

Standard

Rád bych se s Váma podělil o jednu mou čerstvou zkušenost. Na úvod podotýkám, že se nejedná o nějaký univerzální pravidlo, který by mělo bejt platný vždycky a všude. Jedná se jen a pouze o osobní zkušenost.

Nedávno jsem narazil na článek Milana Tychlera, kde rozebíral účinnost jednolivých mixů krmení, které se prodávají pro vnadění konkrétních druhů ryb, například cejnové, ploticové, na kapry, na parmy, na amury, atd. Nějak mě to při nákupu krmení zatím nezajímalo, co je na tom obalu vytištěný za rybu. Spíš jsem se vždycky zkoumal, jestli je to krmení slaný, sladký, světlý, tmavý, hrubý nebo jemný. Maximálně jestli je kaprový nebo spíš na feeder. Upřímně, kdo jde cíleně lovit plotice, aby si kvůli tomu kupoval tříkilovej mix? A z osobní zkušenosti jsem se snad jen jednou cíleně zaměřil na to, že půjdu zkusit parmy. Nakoupil parmový krmení, vybral proudnější úsek řeky, na háček napích kousek tvrdýho sejra, a výsledek se tak nějak nedostavil – brali mi to samí cejni. Takže jsem tu specifikaci podle druhů ryb bral u mixů spíš jako marketingovou záležitost. Objednal jsem si ale tuhle u od Dovitu mezi jinejma i pytel Amurovýho krmení, možná spíš ze zvědavosti čím se to bude lišit od těch, co jsem zatím vyzkoušel. Učinil jsem jeden pokus s amurovým krmením na Rozkoši, ale jsem neměl jedinej záběr, a to ani amuří ani jakejkoli jinej. Nutno říct, je ani tatík na kapráky v ten den záběr nezaznamenal, takže krmení tenkrát asi nehrálo významnou roli 🙂

Zbylo mi toho amurovýho zázraku ještě půl pytle a tak jsem se rozhod, že tomu dám ještě jednu šanci a vyrazím an písník do Březhradu, kterej zkraje prázdnin obcházel s vláčkou. Potkal jsem tam tehdy chlapíka, se kterým jsem se dal do řeči na téma, jak je rybník míň zarostlej než vloni. Povídal, že letos jsem vysadili amury, aby tu vegetaci trošku poklidili. Když jsem předevčírem dorazil k vodě, světe div se, ale žádný chaluhy k hladině nevyčuhovaly. Zkusmo jsem prohodil před sebou a ani na dně jsem o nic nezadrhával. Amuři zřejmě odvedli dobrou práci. Připravil jsem si amuří mix, zakrmil jsem si flíček před sebou a used. Dvě rybářský posádky vedle mě a další dvě na druhým břehu mi napovídaly, že to tu tak marný asi bejt nemůže.

Začal jsem s pěti červama na háčku a netrvalo snad ani deset minut a vytáh jsem pěknou plotičku. Zopakoval jsem pět červů a na nához další. Byl čas přtvrdit a tak jsem nasadil vlastnoručně vyštípanej tlačenej rohlík na šňůrce pod háček. Během pěti minut mi zabral amur. Memohl mít víc než 45 cm, ale byl to dobrej příslib. Nevím, co jsem to trefil za flek, ale od tý doby jsem se nezastavil. Během mý dvouhodinový rybačky jsem do podběráku dostal deset amurů, z nichž největší měl 52 cm, jednoho cejna a když jsem už nevěděl, čím zaujmout jejich větší bratříčky a nastražil žížalu, přišel se na mě podívat i jeden pěknej okoun. Druhej prut, kterej jsem měl hozenej kousek dál se taky nenechal zahambit, i když výsledek 4 amuři zůstával daleko za standardem 🙂 Tak trošku jsem se zapýřil, když se mě chlapi od vedle přišli zeptat, na co to vlastně chytám. To se mi tedy fakt často nestává.

Vtip je ale v tom, že jsem druhej den, na tom samým místě, v ten samej čas a dokonce i za toho samýho počasí nevytáhl amurů čtrnáct, ale „jen“ tři. Asi tušíte, co se od předchozího dne lišilo. Přesně tak, místo amurovýho Dovit mixu jsem měl Lorpio Kapr Scopex-vanilka.

Z nějakýho důvodu, a ten budou asi vědět přesnějc ve firmě Dovit, těm amurům chutnal jejich mix víc. Řek bych, že v tomto případě právem je na obale ten amur vyfocenej. Ověřil jsem na vlastní kůži, a to za podivuhodně šťastných stejných podmínek v oba dva dny (místo, čas, počasí).

Znova opakuju: Netvrdím, že jsem objevil nějakou světobornou novinu. Vůbec neříkám ani to, že amurovej mix přiláká všechny amury z celýho rybníka zrovna ke mě. Může ale určitě pomoct, a z mý zkušenosti říkam, že výrazně – ovšem pouze za jedný důležitý podmínky. Že tam ty ryby jsou nebo jsou aspoň poblíž 🙂 Na příkladu s parmami a příkladu z Rozkoše dokládám, že kde ryby nejsou, ani nejlepší mix nic nezmůže.

Vedle toho, že jsem si do svýho rybářskýho atlasu zařadil další rybí druh, můžu potvrdit z vlastní zkušenosti i to, k čemu došel ve svým článku o speciálních krmících mixech i Milan Tychler – díky a inspiraci 😉

Rybařina po kanadsku

Standard

Za letošní rok musím říct, že se mi docházkovej seznam v povolence hezky a rychle plní. Je fajnový počasí a v tejdnu po práci se mi podaří vždycky na pár hodin navečer k vodě zajít. Zvlášť teď dokud je ještě poměrně dlouho světlo. Tenhle tejden jsme tu měli v práci návštěvu z Kanady a tak jsem Mikovi nabídl jestli nechce se mnou na odpoledne k vodě. Aspoň jeden den, vzít třeba s sebou nějaký to pivko, sednout k vodě, pokecat někde jinde než v kanceláři nebo v hospodě.
Mik nadšený rybář samozřejmě souhlasil a já už si začal chystat slovíčka, jak se řekne cejn a plotice anglicky. To bylo totiž to, čeho jsem čekal, že uvidí nejvíc. Opatrně jsem ho připravoval, že tady to není Kanada, a že rozhodně jesetery a lososy, který mi on ukazoval na fotkách v telefonu jak s nima pózuje v náručí tady čekat nemůže. Samozřejmě jsem si musel vyslechnout příběhy o metrových štikách a jezerních pstruzích stejný velikosti, který se úplně běžně v Kanadě na každým vodním rohu vyskytujou. Což mě ale dost uklidnilo, protože jsem se aspoň přesvědčil, že rybářská latina funguje po celým světě stejně.
Vyrazili jsme k Labi. Aby to neměl daleko, sedli jsme si přímo do města. Samozřejmě nechtěje hazardovat se svejma papírama jsem mu vysvětlil jak je to tu s povolenkou, a že si samozřejmě na zkoušku může nějakou to rybu zkusit na prutu přitáhnout, ale lovit budu samozřejmě já. Zdálo se, že nemá problém.

Prvních několik desítek minut po tom, co jsem nahodil se probírala tloušťka silonů na mejch feeder prutech. Stálo mě nekonečný úsilí sehnat argumenty, proč nepoužívám silnější silon než 16tku. Vždyť přece když mi to vezme něco většího okamžitě se to musí urvat. Myslím, že se mi to vysvětlit tak, abych mu aspoň poodkryl nádheru feederu a jemnýho náčiní za celej večer nepodařilo. V Kanadě jsou holt ryby jinýho kalibru a 16tka silon je tam slaboučká i na přivazování rajčat. Argument o nedostatečný výdrži slabejch silonů byl podpořen vzápětí, kdy se špička prutu ohnula tak že šel málem celej do vody. Jednoznačně kapří záběr, vzal jsem za prut a místo tahu ryby jsem stáhnul pouze přetrženej povolenej silon. Marný byly jakýkoli moje spekulace o tom, o co všechno se mohl silon přetrhnout. Mike měl jasno 🙂
U vody byla pohoda. Zprvu jsem se bál, abych měl Mikovi vůbec co ukázat. Aby se alespoň něco dělo. Nasadil jsem proto nejuniverzálnější nástrahu – červy, a malý háčky, aby když už nic tak aspoň nějaká drobotina uvízla na prutu. Musím říct, že jsem se bál zbytečně. Ryby braly prakticky od začátku a vytvrvale. Vedle obligátních cejnů a plotic všech různejch velikostí se přišel podívat i pěknej jesen, a co jsem ve městě nečekal, dokonce i úhoř. Byl to parádní večer. Mike popíjel svůj energy drink a vypadal spokojeně. Okamžině se chtěl fotit s každou rybou, kterou jsme vytáhli a na internetu hned hledal detaily o druhu. Myslím, že Mike nakonec krásu feederovýho rybaření alespoň trošku pochytil. Druhej den jsme totiž museli jít do rybářskýho obchodu, kde si nakoupil feederový krmítka s tím, že to rozhodně v Kanadě zkusí na kapra. A že se mu tam samozřejmě budou kámoši smát, protože kapr v Kanadě má pověst plevelu a zpracovává se prej jen do psích granulí 🙂
Mike má tedy domů pěkný suvenýry. Hromadu fotek jemu doposud neznámejch druhů ryb, který může ukázat dětem a já už jsem rád, že jede domů. Příští tejden vyrazím zas někam dál od města, sám… a budu celou dobu mlčet! 🙂

Revír mého dětství

Standard

Na dva volný sváteční dny jsme měli s tátou domluvenou rybačku na Rozkoši. Tatík přes samý zařizování okolo baráku nesmočil snad dva měsíce vlasce a tak bylo na čase ho konečně vytáhnout k vodě. Když jsme tak v úterý seděli kousek od českoskalickýho kempu u vody a koukali na nehybnou hladinu jak zrcadlo a stejně nehybný špičky a policajty, pojali jsme plán na návrat do mýho rybářského dětství. V době mejch prvních nesmělejch rybářskejch náhozů starým prutem značky Tokoz Sol III po tátovi s fenomenálním navijákem Reex jsme nejvíc navštěvovali malej rybníček Krčmařík v Červeným Kostelci. Na výpravu s dětma rybářema nejlepší flek. Takovej brčálník uprostřed polí. Tam jsem pod vedením souseda Drozda napichoval první burizóny a žížaly na dvounávazcové háčky a učil se jak správně zavěsit policajta. Krásný vzpomínky :))

No a tak jsme se s tatíkem shodli, že to pojedeme omrknout a kdyžtak tam druhej den nahodíme. Neměl jsem moc představu v jakým stavu Krčmařík je, přeci jen jsem tam nebyl dobrejch 15 let. Vedle na Broďáku nedávno vzniknul soukromej kaprodrom. O Krčmaříku jsem měl jen mlhavý zprávy, že snad chvilku byl rybníček kosteleckou malou vodou, pak zas že je vypuštěnej a že se čistí, potom zase, že je na něm celoroční hájení. No když jsme dorazili na místo a dali řeč s chlapama, kterejch tam bylo překvapivě hodně, byli jsme mile překvapený. Chlapi revír vesměs chválili. Už na první pohled bylo okolo rybníka čisto, uklizeno, lavičky opravený, voda poměrně čistá a bylo vidět, že chlapi mají i záběry, což byl rozhodně posun od naší mise na Rozkoši 🙂

Rozhodnuto, druhej den jsme naklusali na 6. hodinu k rybníku i s prutama. Tatík těma svejma jezerníma kaprákama div nepřepažil celej rybník. Vedle nás dva starší chlapi s teleskopama – no uvidíme.

Z rána pekelně fučelo a oproti předchozímu dni byla pěkná zima. Když jsme po půlhodině bez záběru začali přešlapovat zimou po břehu, nějak nám to s tou včerejší chválou od místních nepasovalo dohromady.Takovou malou – ale opravdu jen malou nadějí pro nás bylo, že dědci vedle tahali co deset minut kapry na břeh. No asi to teda nebylo revírem ale náma 🙂

Padla půl osmá, tatík bez záběru, já několik mikro-plotic a dědkové každej s dvěma kaprama balej kufry a jedou domu nadšený, že maj odchytáno a nemusej tu v tý kose dýl sedět. Otec hbitě bere svůj tripod a šup vedle na dědkovo místo. To byla ta změna, co byla třeba. Rázem záběr na oba pruty naráz a kuk dva kapříci na břehu. Oba ne víc než 40 čísel a tak šup s nima zpátky do vody. I mě se to malinko rozkousalo. Přišel mě potěšit menší lín. Moje další ryba do atlasu. Ještě jsem neměl tu čest a lín, ten potěší rybáře vždycky, to je jasný. Letmý foto, a šup zpátky do rybníka. Za chvilku i kapřík. Zase přibližně podobná velikost jako u tatíka. To už se vedle nás usadil další místní borec a tak jsme mezi záběrama i fajnově pokecali. Půl jedenáctá, kyblíček s krmením je prázdnej a my balíme. Tatík s několika dalšíma kaprama na prutech a u mě ještě další dva líni a kapr.

Nakonec fajnová rybačka. Žádný jatka jako na kaprodromu se nekonaly, ale obzvlášť líni mi zlepšili větrnej a studenej den. Návrat do dětství krásnej. Rybníček Krčmařík prokouknul a je vidět, že se o něj místní rybáři hezky staraj. Jen tak dál hoši. Rád se zas vrátim, příště třeba s burizonama 🙂

Jak jsem potkal úhoře

Standard

Shodou okolností jsem nedávno natrefil na článek o lovu úhořů. Vždycky mě tenhle tajemnej tvor fascinoval. Ve článku autor popisoval líté souboje s úhořem, kterej se pokaždý snaží vykroutit z háčku jakýmkoli možným i nemožným způsobem a hledá kdejakou skulinu mezi kamenama nebo větev kam by se vsoukal a uniknul podběráku. Nástraha jasná, žížaly jakýkoli velikosti. I když na ně zkouším chytat skoro pokaždý, kdy jsem u vody, nikdy jsem na úhoře ještě nenarazil. Je pravda, že jsem na ně prakticky nikdy přímo necílil. Do tmy u vody moc často nebejvám a v článku jsem se dočet, že úhoří doba krmení nastává prakticky výhradně po setmění neboť, a teď cituji: „Jde o dokonalého predátora“ 🙂

Po delší době jsem zavítal na mnou už jednou objevený a ozkoušený revír, rybníček v Levínské Olešnici. Vloni na podzim, když jsem tu byl naposled jsem si užil moc fajn půlden s kapřím dorostem. Tentokrát ovšem počasí takřka letní a já měl skoro celej den na chytání. Usedl jsem pod strom do stínu a nahodil svoje dva feedery. Protože jsem tu plánoval být celý den, zaházel jsem si jedno místo vařenou kukuřicí, řepkou a pšenicí v naději, že se třeba objeví nějakej větší kapřík nebo amur. Místní organizace se na svejch stránkách holedbá, že i takové ryby ve svým rybníčku má, tak proč ne. Druhej proutek jsem hodil více méně na náhodu poblíž břehu. Postupně jsem na předkrmený místo doplňoval šrot s červama a tak nějak jsem si chtěl užít pěknou pohodovou feedrařinu na stojatý vodě, třeba i s plotičkama, cejnama nebo prostě s čímkoli, co přijde.

Když jsem ani po hodince a půl neměl jedinej ťukanec do špičky, začal jsem uvažovat, co je špatně. Sluníčko hezky hřálo, ale přeci jen den u rybníka bez ryby na prutu je takovej neúplnej 🙂 Voda v rybníčku malinko podkalená po dešti z víkendu. Říkal jsem si jestli třeba nástrahu trošičku nezvednout ode dna a připíchnul jsem malou plovoucí foukanou kukuřičku k dvoum červům na háček.

A v tom buch na druhém prutu z nezakrmeného místa přišel malej kapřík. Takovej, jaký jsem tu chytal na podzim. No tak aspoň, že tak, uklidnil jsem se a zopakoval sestavu. Jenže přátelé, další hodinu a půl opět nic. Vrátil jsem se proto k úvodní taktice – vařená kuku a červík. Na zakrmené místo jsem dodržoval původní plán – dvě kuku pod háček a zašputnovat červem, přeci jen jsem si pořád myslel na nějakou větší rybu.

Když už se chýlilo k době oběda, prásklo mi cosi do prutu na zakrmeným místě tak, že mi šla špička do vody. Samozřejmě jsem zasek pozdě a vytáh krmítko i háček prázdný. Záběr dne a výsledek? – PEŠEK!!! Hned jsem nahodil znova a začal stahovat i druhej prut, že dokrmím. No a jak naschvál, zrovna, když držím jeden prut v ruce, mi znova vedle zacukala špice. Odhazuju prut, zasekávám vedle a cejtím cosi na konci špičky. Honem odkládám zaseknutou rybu v domění, že je to kapřík a rychle vytahuju druhej prut, aby se mi nemotaly silony do sebe. Jak jsem posléze zjistil – další chyba 🙂 Když jsem se totiž pak vrátil k zaseklé rybě na prvním prutu, ejhle ryba pryč. Vytáhl jsem pouze uslintaný chuchvalec neuvěřitelně zamotanýho háčku na silonu návazce. Aha cejni, ale jak mohli takhle zakucmat ten silon, to mi hlava nebere. No na rozmotávání jsem rezignoval, nešlo to. Výměna návazce a hup znova do vody. Během ne víc než patnácti minut zas stejnej záběr. Prudká rána do špice prutu a tentokrát už jsem to stihnul. Na visící kukuřičku pod háčkem utěsněnou jedním červem jsem vytáh úhoře jak tkaničku do bot. Neměl víc než 25 cm délky. Ale při zdolávání tancoval při hladině pořádně. No a než se mi podařilo vyndat mu háček z té pidi tlamičky, to tedy byla modelářská práce.

Teď mi teprve docvakly ty předchozí drbance do špice i ten uslintanej zamuchlanej forpas. Moje zakrmený místo si z nějakýho důvodu našli úhoři a v pravý poledne vyzobávali ze dna červy, který jsem tam naházel spolu se šrotem. Okamžitě jsem samozřejmě změnil nástrahu na žížalu a musím říct, že to byl dobrej tah. Během odpoledne jsem mimo jednoho kapříka, kterej si evidentně spletl lokál, vytáhl ještě dalších šest úhořů, přibližně podobný velikosti a haldu dalších úhořích záběru jsem neproměnil. Několikrát se mi stalo, že jsem rybu ztratil z háčku. Cejtil jsem tah po záseku a najednou silon povolil a z vody jsem vytáhl jen prázdnej háček s ožužlanou žížalou. Zkusil jsem to ještě na poslední chvíli vyřešit feeder gumou, abych trošku odrpužil to prudký úhoří cukání. Musím říct, že zase úspěšně. Poslední dva záběry byly bez ztráty ryby.

Moje výprava za podkrkonošskejma kapříkama se změnila v úhoří odpoledne. Krásná zkušenost musím říct. No a já si zařazuju další rybí druh do svýho pomyslnýho deníčku.

První Američan

Standard

Přečet jsem si hromadu článků o „američanech“ neboli „trumenech“ (rozuměj: sumeček americký 🙂 ), o jejich vysazení a přemnožení tady v Čechcách a o tom jak rybáře otravujou svou žravostí a taky o tom, že jich je hromada právě tady na Hradecku. V neděli jsem si do svojí sbírky rybářských zkušeností zařadil i američany. Nebylo to nijak cílený. Paradoxně jsem si myslel spíš na duháky, kterejch už jsem na rybníčku v u hospody v Březhradu pár vytáhl. Byla to tehdy samozřejmě náhoda, že červy na háčku kolemplující pstruh zhltnul, ale říkal jsem si, že by to byl docela fajn dopolední úlovek. Na mým malým pickříku je souboj s divokým pstruhem fajnová záležitost.

Vzal jsem ssebou běžný „kaprařský“ vnadidla. Trošku šrotu, co mi zbylo z páteční celodenní návštěvy soukromýho kaprodromu, v něm mrskající se červíci a vařená kukuřice s pšenicí, všechno drobet ovoněno. Sednul jsem si na betonové schůdky, co vedou do rybníka přímo před hospodou. V neděli brzy ráno tu byl samozřejmě klid. Házel jsem krmítka a návazec s malinkým háčkem přímo před sebe, kde u břehu roste roští a větve mu padají až do vody.

Sluníčko se klubalo na svět a mně za půlhodiny nezabralo nic. Už jsem tu byl několikrát a vždycky se alespoň něco dělo prakticky na první, druhej nához. Tentokrát nic. Po půlhodince ranního rozjímání to přeci jen začlo malinko kousat. Na tři červíky mi začly brát kapří miminka. Během následující hodinky jich přišlo asi pět, ale to už se mi sluníčko začalo pořádně opírat do zad. V pátek jsem si z kaprodromu přivez pěknej úpal od slunce a tak jsem si řek, že se přesunu na druhej břeh do stínu.

Na druhý straně měla moje mise prakticky totožnej průběh. První půlhodinka nic a pak plotička a dva malí kapříci. Přišel se podívat i jeden větší. Mohl mít tak lehce přes 40 cm a při zdolávání ten můj lehoučkej picker prut hezky prověřil.

Slunce už bylo hezky vysoko, pořádně pražilo do hladiny a aktivita nějak ustala. Jemná špička pickeru se ani nehla. Jaký bylo moje překvapení, když jsem při vytahování z vody našel na konci návazce přivěšenýho američana. Na záběr si nevzpomínám. Myslel jsem, že je nástraha opadaná a ejhle – spadla přímo sumečkovi do břicha 🙂 Od té doby jsem vytáhl ještě další tři trumeny a bylo mi jasný, že s kaprama, natož pstruhama je dnes ámen. Zajimavý bylo, že všichni sumečci skoro vůbec neťukli do špičky. Záběry byly úplně neznatelný a zasekl jsem je vlastně náhodou. No byla to zajímavá zkušenost. Na rozdíl od kolegů rybářů mně amíci nijak den neotrávili. Naopak, zařadil jsem si další druh do svýho interního rybářskýho deníčku.

Americká zkušenost mi přinesla ještě jedno poznání, a sice, že jsem objevil kouzlo věcičky, který se říká vyprošťovač háčků. Nikdy jsem tuhle plastovou tyčku neuměl moc používat a přišlo mi to zbytečný. Jeden s sebou pořád mám v batohu, kdysi jsem ho dostal v nějaký dárkový rybářský bedničce. Každej háček jsem ale zatím vždycky vytáh buď prstama nebo peanem. S prvním uloveným sumečkem jsem ale zjistil, že to nebude stačit. Amík totiž vdechnul červí chuchel asi rovnou až do střev. S vyprošťovačem háčků přátelé, žádný problém. Šup háček venku a trumen zpátky ve vodě vstříc své další americké budoucnosti.

No tak příště třeba zas. Kolega už se hlásil, že příště půjde se mnou přímo a jen na amíky 😉