Letní odpolední pískovna

Standard

Letos je ta moje sezóna nějaká zvláštní. Připadá mi, že je to z extrému do extrému. Snad nikdy předtím, co chytám, jsem nezažil tolik vycházek, kdy bych skončil úplně bez ryby a často i bez záběru. Stalo se mi to letos několikrát. Na Jesípku, na Labi i na Orlici. No a pak zas na vycházce vytáhnu takový krásný ryby jako byl 59 cm dlouhej – nebo spíš velkej, cejn, kterej zlomil můj cejní rekord. Na jiný vycházce mám zas třeba jen jeden záběr, kterej proměním a na konci vlasce je nádhernej obrovskej jesen nebo plotice v rozměrech, jaký svět neviděl 🙂 Na kapra jsem letos snad nenarazil, pokud nepočítám svůj trénink na soukromým Stříbrňáku, o kterým jsem psal posledně. Výjimkou byl můj předdovolenkovej rybolov s Hrobníkem na Rozkoši, kde jsme se prakticky celý dopoledne nezastavili a nestíhali ty kapří násaďáčky vyvlíkat z háčků a pouštět. Dokonce si Hrobník nějakej ten pěknější (rozuměj: o více než 10 cm delší než je povolená lovná míra) kousek odnesl i domů.

Po návratu z dovolený jsem chtěl na odpoledne vyrazit někam, kde jsem ještě nebyl a volba padla na velkou bejvalou pískovnu severně od Hradce. Sice jsem tu už jednou chytal, ale vybral jsem záměrně opačnou stranu s místy v křoví, kde hloubka vody prudce klesá. Byl jsem spíš zvědavej jak to tady půjde a žádný přehnaný očekávání jsem neměl. Už i z toho důvodu, že se tu chytá v části pískovny, kde funguje jet surfový klub, má zde postavené vodní závodiště a odpoledne tu nebývají příliš klidná. Představte si to asi jako jít na houby na motocrossový polygon.

Brzy jsem se ale měl přesvědčit, že když surfera netrefím krmítkem do hlavy při nahazování, rybám nějaké drandění a kravál na hladině moc nevadí. Vzal jsem s sebou podvodní kameru, abych se dověděl, co se v té hloubce vlastně odehrává. Křišťálová voda pískovny slibovala pěkný obrázky. První chybu jsem ale udělal ve vzdálenosti náhozu. Nahodil jsem řádově 20 m od břehu. Už podle toho jak dlouho celá montáž klesala ke dnu a jak prudce šel vlasec do vody mi bylo jasné, že v takové hloubce toho asi mnoho vidět nebude. Záběry z téhle hloubky skutečně ukazují prakticky pouze tmu a to i přes zdánlivě průzračnou vodu u hladiny. Kousek od břehu, kam jsem hodil malý zbytek krmení, byly vidět rybky, jak ho ozobávají. Prut s kamerou jsem tedy přehodil do mělčího místa a druhý feederový prut hodil přímo pod nohy, ne dál než 5 od břehu. Nástraha v podobě 4 červů a zrnka kukuřice lákala samozřejmě nejdříve drobnou bílou rybu. Vytáhl jsem několik plotic a malých cejnů, a to po jejich klasických záběrech – chvění špičky bez pořádného zatáhnutí.

Vyměnil jsem nástrahu za 3 kukuřičná zrnka na podvěsu a hodil kousek stranou, ale přibližně do stejné vzdálenosti. Vtom přišel úplně jiný záběr než doposud. Špice šla prudce k vodě a vytrvalým tahem vpřed ve směru nahození. Zasekl jsem a už mi jde vlasec ven z navijáku přes brzdu. Kapřík. Po pěkným souboji jsem na svým Preston medium feederu vytáhl krásnýho zdravýho 55 cm dlouhýho šupináče. Vzal si několikrát pěknej kousek silonu z navijáku. Ryba to byla krásná, pěkně stavěná a z čisté vody vybarvená. Po zbytek odpoledne se mi už dalšího kapříka zdolat nepodařilo.

Když jsem se pak doma díval na záběry z kamery, k mýmu překvapení se na nich, vedle malejch plotic a cejnů ukázala i pěkná banda línů. Šmejdili v mělký vodě po zakrmeným místě, kam popadala kukuřice a červi z krmítka. Ryli v písku a pod napadanejma větvema. Jejich jasný červený oči svítily na záběrech naprosto nezaměnitelně. Ještě se sem určitě někdy vypravím. Počítám, že vezmu splávek, žížaly a zkusím nějakého toho zelenáče přemluvit k záběru.

Lín obecný

Standard

Co jsem se o línovi dověděl

Lín obecný je takřka nezaměnitelná ryba. Nelze si ji prakticky s  žádnou jinou splést. Má nazelenalé tělo pokryté jemnými šupinkami, které  tvoří téměř dokonale hladkou kůži.Lín je pomalu rostoucí ryba, navzdory svému jménu při zdolávání poměrně bojovná. Zvláště, když si na její lov vezmete pouze slabý picker tak jako já.

Kde lína hledat

Na lína jsem dlouho neměl štěstí, i když všechny rybářské příručky tvrdí, že líni jsou téměř všude. Líní sweet-spot je stoprocentně poblíž vodních rostlin. Mělčina, teplá, zarostlá a špinavá voda, to je vono. Na Labi v Krkonoších lína asi nenajdeš, ale slepý ramena Labe kolem Hradce Králové a Pardubic budou asi jistější volba.

Nástraha, co zachutnala

Opět navzdory rybářským příručkám, které tvrdí, že lín nepohrdne  prakticky žádnou nástrahou,v mém případě fungovaly výhradně nástrahy živé. Chuchvalec červů, žížala – větší dendrobena i hnojáčci. Umělá dipovaná žížalka však nikoliv.

Charakteristické znaky

  • Hladké slizké tělo
  • Drobnější celková velikost ryby
  • Oranžové až načervenalé oči
  • Tmavě šedé či černé ploutve

Jak a kdy jsem lína ulovil

Technika

  • Feeder.
    Lehký winklepicker, průběžná montáž, slaboučký fluorcarbonový návazec o síle  0,14 mm.

Období

Srpen 2016, Květen 2017

Největší úlovek

25 cm | neváženo | květen 2017 | 451 034

Mezi stulíky

Standard

Minulej tejden jsem náhodou narazil na článek o chytání línů a o tipech jak na ně. Psalo se v něm o tom jak líni nepotřebujou nijak extra čistou vodu a jak jim vlastně vyhovujou bahnitý, teplý, zarostlý vody slepejch říčních ramen a bahnitý mělčiny na okrajích rybníků. Jeden z tipů jak líny najít říkal, že pohybující se listy stulíků nebo stonky rákosí jsou neklamnou známkou líní aktivity. Jedna z jim neodolatelných laůdek jsou totiž drobní mlži, kteří žijou na stoncích a spodních stranách listů vodních rostlin. Vzpomněl jsem si hned na slepý ramena, co mám kousek za barákem. Několikrát jsem je už samozřejmě navštívil. Možná častějc s vláčkou na podzim, kdy jsem hledal nějakej ten štičí úkryt v době, kdy už není dost času do soumraku na nějakou podvečerní výpravu s feederem. Právě proto, že slepý ramena bejvaj přes léto zarostlý stulíkem a leknínama, neměl jsem nikdy moc chuť vypravit se tam lovit na těžko. Znáš to: Tu a tam ti uletí krmítko do zarostlýho, nebo zapřáhneš malinko větší rybu a ta si to samozřejmě zamíří mezi stonky a ty už to trháš. Spotřeba krmítek, karabinek a návazců letí nahoru. Na takovejhle terén by byl určitě lepší splávek, ale to je přeci jen zatím malinko mimo můj obor a správná výbava i technika chybí.

Dostatečně optimisticky naladěn článkem o línech jsem si řek, že bych to nakonec moh zkusit i s mým feederem a trošku je pohledat i tady u nás. Na líny jsem tu zatím příliš často nenarazil. Vybral jsem si jeden flek plnej vodních rostlin na slepým Labským rameni. Zrovna tady jsem ještě nikdy nechytal a místo mi přišlo dostatečně zarostlý. Vypravil jsem se v sobotu zrána a k mýmu překvapení jsem podle břehu potkal tři další rybáře. Místo je to asi frekventovanější než jsem si myslel podle mojí první sondáže. Ale nijak mě to neznepokojilo. Našel jsem si flíček v křoví, přede mnou malá cestička mezi vodníma rostlinama – jo, tam budu nahazovat. Z obou stran hustej porost, to bude vono. Poránu byla voda plná aktivity, listy vodních rostlin se hejbaly vo sto šest. To ale nebyli líni. Na místní cejny přišlo jaro a byl to teda tanec. Šplouchance u břehu i uprostřed, až jsem si co chvíli říkal jestli někdo ze sousedních rybářů neskáče po hlavě za prutem do vody. Trošku jsem zaváhal jestli tu vůbec lovit a přeci jen nedopřát cejnům klid. Velký guru Milan Tychler taky vždycky píše, že když vidí jak se ryby třou, radši jde nahodit jinam. Ale nakonec jsem se rozhod pokračovat. Na cejny přeci jen primárně necílím a snad mi to odpustěj, kdybych náhodou některýho z nich nalákal na svoji nástrahu. Vždyť půjde stejně hned zpátky do vody.

Vzal jsem si s sebou jen svůj lehoučkej picker. Na něm slabej silon 14 s 20 gramovým krmítkem a 14 fluorcarbonovým návazcem. Malej háček číslo 12 jsem na úvod osadil chuchvalcem červíků s malým rohlíčkem nakonec. Krmení sladký s převahou strouhanky a trošku vylepšený melasovým vanilkovým posilovačem, kterej jsem dostal jako dárek k mojí objednávce z rybářskýho eshopu. Žádný červy do krmení. Budu místo jen průběžně dofutrovávat bonduelkou, kdyby se zachtělo přijet třeba nějakýmu kapříkovi. Chvíli se nic moc nedělo. Okolo mýho krmítka se listí na vodě hejbalo jak vzteklý, ale zaběr žádnej. Nahodil jsem asi pět krmítek směsi a přišel malej cejn. Hned za ním druhej drobek. Cejny jsem ale dneska lovit necthěl, přeci jen mají jinou důležitější aktivitu na práci než mi viset na prutu. Změnil jsem nástrahu a zavěsil jsem pod háček na rychlozarážku půlku malý červený halibut pelety. A abych tu dobrotu trošku přizvednul ode dna, vyrobil jsem takovýho kaprařskýho panáčka alá Karel Nikl a doplnil peletku půlkou voňavý oranžový plovoucí micro-boilie kuličky. Vytrvale jsem futroval jedno místo zaměřený klipem na navijáku.

Netrvalo ani půlhoďku a na háčku jsem vytáhnul jednu obří plotici. Aha, změna správným směrem. Obnovil jsem svůj peleta/boilie sendivč a šup s tím zpátky do vody. Když se mi špice ohnula skoro až k vodě, bylo mi jasný, že tentokrát to bude něco většího a lín to patrně nebude. Z džungle vodního listí se mi podařilo vytáhnout nádhernýho šupíka s dýlkou 53 cm. Na ten slaboučkej silon to byl teda souboj. Několikrát samozřejmě zajel mezi listí a stonky, ale k mýmu překvapení všechno vydrželo bez úhony tak jak mělo a kapřík se podíval na chvilku do podběráku. Další změna nástrahy na větší žížalu přinesla novej záběr podobný razance. Tentokrát lysec, malinko kratší než předchozí šupináč. Opět bezvadnej souboj mezi leknínama s pickerem ohnutým do paraboly špičkou skoro až k vodě.

Sluníčko už stálo hodně vysoko a pěkně se opíralo. Rybí aktivita k poledni trošku polevila a já už měl svůj kbelíček sladkýho mixu skoro vyházenej. Rozhod jsem se to pobalit. Byla to fajnová výprava i když bez línů, na který jsem se původně vypravil. Dokážu si představit že takováhle džungle vodního rostlinstva dokáže bejt pro ryby fascinujícím úkrytem a že určitě ukrejvá další překvapení. Rozhodně se na tohle nebo podobný, pro běžnýho rybáře začátečníka jako jsem já, porměrně obtížně chytatelný místo ještě vypravim. Je třeba nabírat další a další zkušenosti. Tahle lekce byla super!

Revír mého dětství

Standard

Na dva volný sváteční dny jsme měli s tátou domluvenou rybačku na Rozkoši. Tatík přes samý zařizování okolo baráku nesmočil snad dva měsíce vlasce a tak bylo na čase ho konečně vytáhnout k vodě. Když jsme tak v úterý seděli kousek od českoskalickýho kempu u vody a koukali na nehybnou hladinu jak zrcadlo a stejně nehybný špičky a policajty, pojali jsme plán na návrat do mýho rybářského dětství. V době mejch prvních nesmělejch rybářskejch náhozů starým prutem značky Tokoz Sol III po tátovi s fenomenálním navijákem Reex jsme nejvíc navštěvovali malej rybníček Krčmařík v Červeným Kostelci. Na výpravu s dětma rybářema nejlepší flek. Takovej brčálník uprostřed polí. Tam jsem pod vedením souseda Drozda napichoval první burizóny a žížaly na dvounávazcové háčky a učil se jak správně zavěsit policajta. Krásný vzpomínky :))

No a tak jsme se s tatíkem shodli, že to pojedeme omrknout a kdyžtak tam druhej den nahodíme. Neměl jsem moc představu v jakým stavu Krčmařík je, přeci jen jsem tam nebyl dobrejch 15 let. Vedle na Broďáku nedávno vzniknul soukromej kaprodrom. O Krčmaříku jsem měl jen mlhavý zprávy, že snad chvilku byl rybníček kosteleckou malou vodou, pak zas že je vypuštěnej a že se čistí, potom zase, že je na něm celoroční hájení. No když jsme dorazili na místo a dali řeč s chlapama, kterejch tam bylo překvapivě hodně, byli jsme mile překvapený. Chlapi revír vesměs chválili. Už na první pohled bylo okolo rybníka čisto, uklizeno, lavičky opravený, voda poměrně čistá a bylo vidět, že chlapi mají i záběry, což byl rozhodně posun od naší mise na Rozkoši 🙂

Rozhodnuto, druhej den jsme naklusali na 6. hodinu k rybníku i s prutama. Tatík těma svejma jezerníma kaprákama div nepřepažil celej rybník. Vedle nás dva starší chlapi s teleskopama – no uvidíme.

Z rána pekelně fučelo a oproti předchozímu dni byla pěkná zima. Když jsme po půlhodině bez záběru začali přešlapovat zimou po břehu, nějak nám to s tou včerejší chválou od místních nepasovalo dohromady.Takovou malou – ale opravdu jen malou nadějí pro nás bylo, že dědci vedle tahali co deset minut kapry na břeh. No asi to teda nebylo revírem ale náma 🙂

Padla půl osmá, tatík bez záběru, já několik mikro-plotic a dědkové každej s dvěma kaprama balej kufry a jedou domu nadšený, že maj odchytáno a nemusej tu v tý kose dýl sedět. Otec hbitě bere svůj tripod a šup vedle na dědkovo místo. To byla ta změna, co byla třeba. Rázem záběr na oba pruty naráz a kuk dva kapříci na břehu. Oba ne víc než 40 čísel a tak šup s nima zpátky do vody. I mě se to malinko rozkousalo. Přišel mě potěšit menší lín. Moje další ryba do atlasu. Ještě jsem neměl tu čest a lín, ten potěší rybáře vždycky, to je jasný. Letmý foto, a šup zpátky do rybníka. Za chvilku i kapřík. Zase přibližně podobná velikost jako u tatíka. To už se vedle nás usadil další místní borec a tak jsme mezi záběrama i fajnově pokecali. Půl jedenáctá, kyblíček s krmením je prázdnej a my balíme. Tatík s několika dalšíma kaprama na prutech a u mě ještě další dva líni a kapr.

Nakonec fajnová rybačka. Žádný jatka jako na kaprodromu se nekonaly, ale obzvlášť líni mi zlepšili větrnej a studenej den. Návrat do dětství krásnej. Rybníček Krčmařík prokouknul a je vidět, že se o něj místní rybáři hezky staraj. Jen tak dál hoši. Rád se zas vrátim, příště třeba s burizonama 🙂