Zprávy od vody

Kaprodrom

Standard

Táta vloni slavil šedesátiny. Ani jsem nijak dlouho nepřemejšlel nad dárkem a rovnou objednal chatku na dva dny na konci prázdnin na vyhlášeným kaprovým soukromým revíru u Roudnice nedaleko Chlumce nad Cidlinou. Samozřejmě jsem druhý místo v chatce obsadil sám, protože si takovouhle zkušenost, ač pořád spíše feederař než kaprař, přeci nemoh nechat ujít. Ani jeden z nás jsme nikdy na cíleným lovu velkejch kaprů nebyli a soukromej revír, vyhlášenej pěknýma kapříma kouskama nám dával slušnou šanci si na nějakýho většího pašíka sáhnout. První letní výprava se nám moc líbila, a tak jsem rovnou objednal další termín tentokrát na předvelikonoční týden. Rezervační kalendář mají dost plný takže už na podzim jsme se těšili, že na jaře zase vyrazíme. Chtěl bych se podělit o své nové kaprařské zkušenosti z obou výprav, protože každá z nich byla přeci jen trošku o něčem jiném.

Neznalí toho, jak velká kaprařina anebo soukromé kaprodromy fungují a vybaveni jen oficiálními pravidly ze stránek provozovatele revíru, dorazili jsme na 12. hodinu ke klubovně, abychom si vyzvedli povolenku. Samozřejmě nám nechyběly háčky bez protihrotu, podložka na ryby, velkej podběrák a rozličný pytle s různejma peletama a boilies, protože živá nástraha ani žádné sypké krmení se na Roudnici nenosí. Předně musím říct, že zázemí má revír fantastické. Lovná místa mají své chatky. Ty jsou sice skromné, ale nechybí v nich žádné důležité vybavení, které pro několik dní u vody potřebujete – postel s matrací, světlo, několik zásuvek a dokonce i elektrický přímotop, což jsme ocenili předešvím na jarní výpravě. Chatky jsou daleko od sebe a tak nehrozí nějaké křížení vlasců se nebo obtěžující zápach sousedových zpocených ponožek. Podle webových stránek jsou po většinu lovné sezóny téměř všechny chatky plné a tak jejich malý počet okolo rybníka poskytuje i tak dostatek soukromí a klidu. Sociální zařízení v je spartánské, musíte se spokojit se suchým záchodem u chatky, ale klubovna porybného disponuje plnohodnotnými toaletami i koupelnou s teplou vodou.

Auto nacpané zásobami jsme přistavili k chatce a už se vybaluje. Prvně zamozrejmě hned nahodit a pak vybalit zbytek všeho kolem. Měli jsme připravené metry PVA punčošek a celé první odpoledne jsme je plnili krmnými peletkami. Do vody samozřejmě hned začala lítat kila boilies, pro čež jsme se vybavili skvělým vynálezem jménem kobra, pro mě jako feederaře doposud neznámým 🙂 Od porybného vybaveni upozorněním, že pokud nemáme minimálně 30 kilo krmných pelet a boiles, nemáme si dělat moc šancí na úspěch, jsme trošku znejistěli. Několik pěkných úlovků se přeci jen nakonec dostavilo.

Při letní výpravě jsme zahájili menšími nástrahami a tak byli prvním úlovkem velcí cejni. Postupně jsme zvětšovali nástrahy a různě kombinovali chutě a vůně. Prvního kapra jsem ulovil na kombinaci žluto červeného poloplovoucího boilie panáčka. Kapr lehce přes 10 kilo váhy perfektně prověřil prut, kterej jsem si jako druhej kaprák musel půjčit od kamaráda Vojty, neboť jako feederař sám disponuju pouze jedním 🙂 Brzy se dostavil první kapřík i na tátovu nástrahu. Znova se jednalo o kousek lehce přes 10 kilo váhy. S večerem jsme oba zaznamenali pěkný záběry od místních jeseterů. Největší měl přibližně metr deset délky a váhu kolem 12 kilo. Top nástrahou na jesetery byla velká boilie koule švestka-krill z Hulína. Postupně jsme během dvou dní zaznamenali každý dva větší kapry mezi 10 – 15 kg a asi 5 jeseterů Zajímavé bylo, že jesetří záběry se odehrály ve své valné většině za tmy nebo brzy ráno. Pro nás oba, kteří jsme doposud měli zkušenost pouze s kapry z Rozkoše, a ti se ani vzdáleně nepřibližovali hranici 10 kilogramů váhy, byly samozřejmě zápasy s roudnickými obry fantastickým zážitkem. Moc jsme si to oba užili a říkali jsme si, že bychom klidně ještě o jeden den déle vydrželi.

Jarní výpravu jsme původně naplánovali na konec května, ale souhrou různejch okolností jsme museli termín změnit na předvelikonoční týden v polovině dubna. Předpověď počasí byla po předchozích krásných jarních týdnech poměrně nepříznivá. Přes den sice sluníčko, ale v noci teploty jen těsně nad nulou a poměrně nepříjemně chladný vítr nám moc pohody v kraťasech a pantoflích na mole před chatou nedovolil. Na jarní výpravu jsme se vybavili velkým 10 kg pytlem krmného boilie a pak celou řadou atraktivních voňavých i smradlavých boilies modelů různejch velikostí. Voda byla samozřejmě o poznání chladnější než při naší letní výpravě a na počtu záběrů to bylo znát. První den hned navečer se mi rozjel prut z mělčiny a na konci jsem našel obrovského, přes 150 cm dlouhého, dvacetikilového jesetera. Samozřejmě se nevešel na podložku ani do podběráku a tak jsme ho šikovně vmanévrovali rovnou do vážícího saku. Táta si hned při první zdolávací akci pochopitelně nabral ledovou vodu do holínek a tak zbytek odpoledne strávil před přímotopem v chatce 🙂 Na jeseterovi bylo vidět, že je to skutečnej místní matador, že už má nějakej ten rok zažitej. Tu a tam potrhané ploutve, obrovskou ocasní ploutev. Při zdolávání vůbec nechtěl ode dna. Ukázal se až na poslední chvíli. Zachutnalo mu zelené plovoucí boilie silně nadipované česnekem. Opět jeseter a zelená barva, podobně jako v létě.

Táta druhej den ráno zaznamenal dalšího jesetera. Tentokrát přibližně metrový kousek s váhou kolem 9 kg. Celý zbytek dne jsme ale strávili bez záběru. Největší boj se odehrál třetí den ráno, kdy se táta rozhodl nahodit více vlevo od místa, kam nahazoval do té doby. Už při záseku, bylo jasné, že půjde o velkou rybu. Záběr nebyla žádná obrovská jízda, jen se lehce přizvedl swinger. Ale po zaseknutí ryby to nastalo. Ryba jezdila ze strany na stranu. Několikrát, kdy už se zdálo, že bude blízko mola a nechá se podebrat zase nabrala směr doprostřed jezera. Já připraven v prsačkách s podběrákem v ruce jsem několikrát vlzel do vody a zase vylezl ven, když mě studená voda řezala do nohou a ryba se ne a ne přiblížit k podběráku. Po dvaceti minutách zápasu jsem podebral nádhernýho šupináče, který zabral na Niklovu velkou chytací peletu s čepičkou z plovoucího citronového boilie. Tátova životní ryba. Na váze se objevilo 20.5 kg. Odměna za dva dny bez pořádné akce.

Naše jarní výprava byla co se týče záběrů mnohem méně aktivní než ta letní. V létě jsme zaznamenávali třeba i záběry cejnů, kteří jen lehce ťukali do nástrah a pohupovaly swingery. I záběry „menších“ kaprů a jeseterů byly v létě častější. Snad ještě příliš studená voda zapříčinila menší aktivitu ryb, nebo možná i proměnlivé jarní počasí. Zkusil jsem několikrát pod hladinu nahodit nástrahu s kamerou, abych natočil nějaké zajímavé rybí kousky pohybující se kolem. Natočil jsem však pouze aktivitu menších rybek, které přilákala vůně obalovacího těsta, které jsem opatlal okolo boilie pod háčkem. V poměrně hodně kalné vodě je vidět jak malí cejni a plotice ozobávají voňavé těsto z nástrahy aniž by ji celou dokázali vhltnout. Větší rybu se mi v okolí nástrahy natočit nepodařilo.

Celkově jsme tedy skončili na naší jarní výravě s pěti rybami. Jedním velkým kaprem, jedním velkým a třemi menšími jesetery. Zážitek to byl zase trošku jiný než v létě. Přeci jen noční zima byla zkouškou odolnosti našeho vybavení i vytrvalosti a chladná voda zase zkouškou pro různé druhy voňavých nástrah.

Boj s velkými kapry a jesetery je zážitek, který se od feederového čuldaření totálně liší. Je to lov nepoměrně pasivnější, při zdolávání silovější, náročnější na přípravu i vybavení okolo. Líbí se mi tahle zkušenost. Určitě máme v plánu se s tátou na Roudnici zase vrátit. Nějaké ty místní velké kousky jsme už viděli, ale rozhodně jsme byli připraveni na větší akci. Tak snad zase příště. Těším se jak a čím nás tohle místo zase prověří.

Na dírky

Standard

Volal mi kamarád Kuba, sváteční rybář, že se bude vyskytovat o víkendu v Hradci a jestli nepůjdeme zkusit na Rybárnu dírky. V tom mrazu, co byl minulej tejden jsem jen těžko hledal motivaci zajít někam z feederem, i když jsem po dlouhý době měl o víkendu volnějc. Dírkařinu jsem ještě nikdy nezkoušel, ale počasí na to bylo ideální. Led už za ten tejden mrazů pořádně zesílil, a tak i když na sobotu hlásila předpověď teploty nad nulou, neodolal jsem a Kubovi potvrdil, že půjdem.

Neměl jsem moc tušení, co se na rybníčku za Rybárnou dá chytat. Nemám ani žádný dírkařský vybavení a tak jsem jako přípravu pobalil několik malejch gumovejch smáčků, navázal dva lehokučký splávky a vzal kelímek kukuřice. Se skládací stoličkou a svým nejkratším přílvačovým prutem jsem dorazil v neděli dopoledne na Rybárnu. Rybníček byl obloženej rybářema a chlapi u vchodu nám už hlásili, kde je volno a kam máme zasednout. Uprostřed rybníčku stála skupinka tří rybářů, okolo sebe kbelíky a co chvíli z dírky vykoukla ryba a ve vteřině už byla v kbelíku. Mimochodem za ty dvě hodinky, co jsem tam s Kubou strávili vytáhli tihle borci odhadem tak 60 ryb. Pokud to nebyl nedělní oběd pro dětskou školu v přírodě, nevím co s tolika pstruhama chtěli doma dělat 🙂

My jsme s Kubou zaujali místo na úzký lávce, která vedla přes rybníček a začali pokoušet štěstí s malým splávkem a zrnkem kukuřice na háčku. Kuba po chvilce vyměnil splávek za malou marmyšku. Oba jsme si přinesli to nejkratší a nejmenší, co jsme ve skříni s prutama doma našli, ale i přesto jsme si nakonec museli vypůjčit od správců ty pravý dírkařský kraťoučký proutky. Pro tenhle způsob lovu je prostě jakýkoli jiný náčiní nešikovný. Kukuřice moc nefrčela a za první čtvrthodinku jsme neměli ani potah. Jak by ne, okolo nás všichni ostatní tahali z vody samý duháky, dokonce jsem u souseda zahlíd jednu malou štičku, no a těm kukuřice v porovnání se smáčkem, žížalkou nebo červem prostě moc nechutná. Poprosili jsme vedlejší posádku, jestli bysme si od nich nemohli vzít několik červíků. Kuba se moc nechytnul ani s marmyškou a tak jsme oba změnili nástrahu na tři červy na malým háčku s lehkým splávkem.

První záběr se u mě dostavil poměrně záhy, jen co jsem se odpoutal od lávky a přešel k dírce kousek dál uprostřed rybníčku. Rozmoklej tající led na mě moc důvěryhodně nepůsobil, ale přeci jen jsem se hecnul a ve vidině pstružího úlovku se na něj pustil. Samozřejmě mě led udržel. Po tejdnu tuhejch mrazů měl sílu určitě přes 10 centimetrů, i když jeho vrchní vrstvy v téměř jarním nedělním dopoledni valem ubejvaly. Ani já ani nikdo jinej, se toho dopoledne do vody neprobořil. Po lehoučkém pocukání červíkem na konci návazce splávek poťukal a prudce zajel pod led. Škubnutí krátkým proutkem a už jsem točil psturha směrem k dírce a k hladině. Pěknej rybníční vysokej duhák o velikosti něco kolem 30 cm šel rovnou do mošničky – bude k nedělnímu obědu. Kuba z lávky pořád bez záběru. Několik záběrů jsem na dírce uprostřed rybníka ještě promarnil. Přeci jen jsem použil hodně malej háček. Poslal jsem Kubu na dírku uprostřed rybníka, a vyměnil si s ním místo. Na dírce u lávky se nic nedělo ani mě, zároveň ale ani Kubovi uprosřed rybníka – zvláštní 🙂

Vzal jsem zbytek kukuřice, co jsem měl s sebou jako nástrahu a nasypal ji do jedný z dírek u lávky. Navlíknul jsem na háček nový červy a šoupnul nástrahu se splávkem do stejnýho místa. Během 30 vteřin jsem tahal druhýho pstruha, kterej mi ale upadl těsně před vytažením z vody. Sakryš. Zavolal jsem Kubu, aby zkusil tohle místo.

Léto s dravci

Standard

Letos v létě jsem hodně chodil chytat na Labe. Na svůj oblíbenej flek, kus za město, kde je Labe už divočejší. Voda byla v létě hodně nízko a počasí horký. Místo mám hezky ve stínu a večer, když jdu na ryby po práci nepere mi tam slunce do obličeje. Nahazuju vždycky feederem do proudu anebo do zátočin u břehu, kde proud vytváří malý tůně. Letos, podobně jako vloni mi tu braly především pěkný podoustve, tu a tam větší cejn, zřídka i kapřík. V horkým počasí se ale s železnou pravidelností těsně před soumrakem vždycky dostavila dravčí hostina. Směs, kterou krmím přiláká samozřejmě hromadu malejch rybek, ouklejí, plotic, cejnků a podouství a jakmile udeří dravčí hodina, začne se okolo mýho krmnýho místa čeřit voda. Řek jsem si, že to zkusím využít a spolu s běžnou feederovačkou nastražím vedle i na dravce.

Na dravce jsem zatím chodil vždycky jen cíleně na podzim s vláčkou. Zadařilo se mi takhle už pár pěknejch štiček a okounů a pro podzimní krátký vycházky je to fajn téma. Tentokrát jsem to zkusil trošku pasivnějc a k aktivnímu feederu přidal ještě svůj krátkej kaprák, na kterej jsem spolu se zátěží přivěsil i kousek mrtvé rybky, nebo někdy i celou, jako nástrahu. Takovouhle vycházku jsem zpravidla zahájil tím, že jsem si na maličkej splávek a pidi háček s červíkem nachytal do kbelíčku několik nástražních rybek. 2 nebo 3 malé oukleje na ten večer stačily. Okolo břehu se jich hemžily hejna a připravit nástrahu na večerní vycházku netrvalo nikdy víc než pár minut. Sestavu jsem položil většinou podle břehu, nebo trochu stranou od hlavního proudu a taky stranou od místa, kam jsem nahazoval feederovej prut, aby se mi nemotaly silony.

Protože jsem feederem krmil jiný místo, osvědčilo se mi na sestavu s rybkou místo jednoduchýho olova zavěsit feederový krmítko a napchat ho směsí, kterou jsem vnadil na feederu. Snažil jsem se tím přilákat nějakou drobotinu a s ní i dravce. Jako signalizátor záběru jsem před špičku kapráku připnul malý kulatý číhátko, povolil brzdu a čekal na pořádnou jízdu. Jakmile se číhátko začlo chvět, byla to předzvěst poctivýho záběru. Prostě, když už štika hejno krmící se drobotiny našla, našla i moji nástrahu a většinou ji nijak extra dlouho neochutnávala nebo nezkoumala. Prostě po ni chňapla.

Frekvence záběrů nebyla samozřejně zdaleka taková jako na vedlejším feederu. Ale když už se číhátko pohnulo, byl z toho většinou jistej úlovek. Nejčastěji jsem lovil štiky. Většinou menší. Nástražní oukleje jsem měl ve velikosti tak kolem 10 cm. Největší štika, kterou se mi v takhle podařilo ulovit měla lehce přes 60 cm délky. Několikrát se o nástražní ouklej pokusil i tloušť. Vytáhl jsem myslím 3. Největšího kolem 50 cm. No a mým zlatým bonusem letošního léta byly dva candáti těsně za sebou, kteří oba zabrali snad během 5 minut po nahození. Jeden malej, přibližně 45 cm a druhý větší, těsně pod 60 cm délky.

Přišlo mi zajímavý, že candáti narozdíl od štik zabrali přímo z prostřed řeky, z proudu, kam se mi podařilo nahodit více méně omylem. Štiky se vždycky chytře stahovaly za kořistí ke břehu, kde viděly hejna malejch rybek okolo krmítka. Candáti prostě při čištění dna narazili zrovna na mou nástrahu 🙂 Nikdy předtím jsem tu candáta neulovil a ani jsem snad nevěřil, že tu nějací můžou bejt. Tihle dva byli určitě mejma rybama letošního roku.

Svoje letní vycházky s feederem jsem letos doplnil pokusem o lov dravců na těžko. Zaznamenal jsem kupu krásnejch záběrů. Hodně se mi jich podařilo proměnit,  i když jsem nepoužíval žádný brutální montáže s troj nebo dvoj háčkama a lankama. Jsem si ale zároveň vědom, že kupa rybářů lov na mrtvou nebo živou nástražní rybku neuznává a možná mě řada z vás za to bude kamenovat. Pamatuju, že vloni v Kanadě se tomu místní dost podivovali. Ale u nás se pořád smí a pro mě to byl prostě pokus o to, jak se spolu s aktivním feederováním podívat i na další druhy ryb. Další sonda do místní vody.

Teď na podzim, kdy už dny jsou kratší a počasí chladnější, jsem se vrátil k přívlači a obcházím slepý labský ramena zase s gumovejma nástrahama. Musím uznat, že i to má svoje kouzlo.

Jen pelety

Standard

Je už pravej podzim a pěknejch slunečnejch dní ubejvá. Je brzy tma a na ryby už to po práci nejde. Jen sem tam se dostanu na obchůzku s vláčkou kolem slepejch ramen tady v Třebši. V jednom z posledních pěkenejch podzimních slunečnejch dní jsem vyrazil na Labe s feederem a s kamerou. Chtěl jsem v posledním podzimním sluníčku zachtit ještě nějaký pěkný obrázky toho, co se děje v řece okolo háčku.

Tentokrát jsem ale rezignoval na sypkou krmnou směs a jako návnadu i nástrahu vzal jen červený rybí pelety. Když jsem na svým posledním videu z Orlice viděl, jakej poprask způsobilo krmítko se šrotem okolo lovnýho místa, kolik maličkejch rybek okamžitě připlavalo dobrotu vochutnat, napadlo mě, co kdybych místo šrotu hodil do vody něco míň nápadnýho. Sice třeba míň nápadnýho na pohled ale o to víc voňavýho. Prostě něco, co bude pro malý ouklejky a cejny trochu míň zajímavý. Co se mi asi podaří natočit okolo hrstky voňavejch rybích pelet?

Před kameru pod háček jsem zavěsil jednu peletu a jako návnadu poslal do vody na háčku dalších šest pelet navlečenejch na PVA šňůrce. Zajímalo mě, jestli tuhle kupičku ve vodě vůbec ryby najdou. Který ryby přijedou pelety ochutnat, a jestli bych vůbec s takovou strategií minimalistickýho vnadění moh slavit nějakej úspěch.

K mýmu překvapení se ryby objevily okolo nástrahy poměrně záhy. PVA šňůrka se rozpadla a tak první tloušti, který asi cejtili rybí smrad z pelet na hodně daleko, začli hned ochutnávat. Tloušti doráželi na pelety dost vehementně a po několika jejich nájezdech vnadící peletovej řetízek totálně rozmetali. Malí cejni a oukleje proplouvající okolo nechali pelety bez povšimnutí. Přikládám to hlavně velikosti návnady. Naopak takřka okamžitej tlouští zájem o pelety přiládám tomu, že jsem zvolil rybí příchuť pelet. Ta tloušťům podle všeho hodně voní. Peletovou kupičku dokonce vyčmuchalo i několik kapříků. Na videu je hezky vidět jak se kapři pomalu sunou k místu s peletama a cestou filtrujou dno, co ještě dobrého by cestou mohli najít.

V Labi byla ten den dost špatná viditelnost, a to i přesto, že venku byl poměrně pěknej, slunečnej podzimní den. Sluníčko už je přeci jen nízko a tolik vodu už neprosvítí. Navíc v porovnání s videem z Orlice byla na místě, kde jsem lovil v Labi větší hloubka. Nahazoval jsem nástrahu s vnadícím řetízkem pelet na různý místa v řece. Jednou víc ke břehu, do mělčího místa a pak zase spíš k prostředku řeky do proudu. Na videu je to znát právě rozdílnejma světelnejma podmínkama. Voda v mělčích partiích je jasně průzračnější a viditelnost lepší.

I v mělčích místech kapři dokázali najít věneček pelet a pár pelet vhltli. V jednom místě videa je vidět dvě ryby s podlouhlým tělem, které proplouvají nad nástrahou. Nechaj ji bez povšimnutí, ale nejsem si jistej, co je zrovna na tomhle záběru za ryby. Tady v Labi bych čekal podoustve. Tloušti to nebudou vzhledem k tvaru tlamek. Zdálo se mi jako kdyby měly okolo nich malé vousky. Pak by to snad mohly bejt parmy? To by teda byl objev. Na parmy se mi tu snad ještě nepodařilo narazit.

Jako závěr ze svý poslední video vycházky s peletama můžu potvridt, že větší, aromatická nástraha v podobě pelet (ale dokážu si představit i kuličky boilies nebo fermetovanou kukuřici) spolehlivě dokázala odfiltrovat drobotinu, která mi posledně neustále postrkovala nástrahu po dně a ne a ne pořádně ohnout špici. Na videu je vidět i jasnej záběr, kdy tloušť i kapr vezmou návazec s peletou a upalují s ním pryč. Oba záběry zůstaly neproměněný jen a jen kvůli zpomalenosti rybáře 🙂 I tak, ale byla vycházka poučná, hlavně doma, když jsem pak zkouknul pořízenej záznam.

Podzim už mi asi letos moc příležitostí k rybačce nedopřeje. Změnil se čas na zimní, což znamená, že z práce chodím domů za tmy. A to už se určitě k vodě nedostanu. Tak mám pro sebe a pro všechny, kdo čtete můj blog aspoň pěkný rybí video 😉

Na návštěvě v řece

Standard

aneb podzimní tanec říčních rybek

Počasí je exkluzivní. Teplota tak akorát, slunce, nádherný podzimní barvy. Když to vidím za oknem z kanclu, strašně se mi tam nechce trávit takovejhle pěknej den. Radši bych byl někde u vody. Aspoň na chviličku odpoledne po práci vyrážím, když to jenom trochu jde. Jen to brzký stmívání, to mě neba. Ne, že bych se u vody bál, ale přeci jen na špičky večer není už moc dobře vidět 🙂

Ve čtvrtek jsem šel na Orlici. Měl jsem vyhlídnutý místo na malý písčině, kam se lidi z vesnice choděj v horku koupat. Přes léto se mi tam nechtělo bojovat s plavcema o místo, a protože ve čtvrtek už bylo na plavání přeci jen trochu chladno, našel jsem tohle místo prázdný. Voda krásně čistá, pěkně studená, sluníčko se do ni ale opíralo a na pláži bylo příjemně.

Úsek je to proudnější, úzkej a za písčitou pláží se rozlévá do širší řeky. Připravil jsem si kameru a nahodil ji do vody spolu s nástrahou. Z prosluněný, studený podzimní křišťálový vody vznikly moc pěkný záběry.

Za kameru jsem uvázal krmítko napěchovaný šrotem s trochou červů a pod háček zavěsil panáčka z malých boilies. Jen z toho důvodu, aby byla nástraha pod vodou dobře vidět a aby je nezhltla každá maličká rybka proplouvající zrovna kolem. Jako reakci na svoje poslední video z Labe jsem dostal i požadavek, abych zkusil natočit místo boilies na háčku taky žížalu. V druhý části videa si můžete nastudovat reakci ryb na menší živou nástrahu.

Z mojí dvouhodinový vycházky vzniknul krásnej studijní materiál nejen o tom, jaký ryby v Orlici v divočejším proudným úseku žijou, ale i o tom jak funguje zakrmený místo nebo jakou roli může mít velikost či charakter nástrahy na četnost nebo způsob záběrů.

Na videu si můžete všimnout hejna ouklejek, který pravidelně připlouvá omrknout voňavej šrot a červy, a pak se zase rychle rozprchne, když je přijede zkontrolovat dravej okoun. O panáčka boilies se taky pokouší plotice či cejnci malí, zatímco ouklejky barevnejma kuličkama spíš strkají po dně. Žížala je ale mezi nima populární. Různě si ji pohazujou a snaží se z ní kousek odkousnout. Plotice vypadají nedůvěřivě a nejdřív nástrahu několikrát okouknou než se pokusí ji vzít. Podoustve nejdřív šmejdí kolem a sbírají velkou tlamou ze dna kousky šrotu a červů. Tu a tam se ukáže i jesen nebo tloušť a rozežene hejno ouklejí kolem nástrahy.

Trochu jsem se nechal unýst a video má skoro 9 minut. Takže pokud se vám nechce studovat chování ryb nebo přemejšlet nad nástrahama a návnadama, můžete si video pustit na velký televizi v obýváku třeba místo akvárka – takový malý slow TV. Viditelnost byla ve čtvrtek fakt skvělá a tanec rybek v čistý vodě je prostě uklidňující.

Příště zkusím zakrmit jenom peletama, bez šrotu a uvidíme, jestli se na kameře neukáže taky třeba něco většího.

S muškou na Labi

Standard

Tak jsem to konečně oprášil. Když vloni táta vyklízel garáž, hodil na mě zelenej vojenskej chlebník a v něm starej podběráček s kšandou přes rameno, cívku silonu z roku 2000 a krabičku od bonbonů Energit s několika muškama a strčil mi do ruky můj starej, zaprášenej, za mý první prachy z brigády v pekárně zakoupenej muškařskej prut. Jó byly to časy. Po škole šup do maskáčů a na Pionýru po dědovi honem k řece do Bražce. Tam oblíct gumový protichemický kalhoty z vojenskýho výprodeje a s chlebníkem přes rameno honem do proudu bičovat Metuji.

Rozumějte, nebyl jsem nikdy žádnej muškařskej odborník. S muškováním jsem tehdá začal, protože mě nebavilo obcházet Metuji jen s třpytkou. Navíc když jsem viděl jak krásný potočáci a lipani sbíraj mouchy z hladiny a na moje třpytky kašlou. Muškařina je vysoká škola rybařiny a já do ni za svou krátkou teenagerovskou rybářskou kariéru jen lehounce nakouk. To můj kamarád Jenda to byl vždycky jinačí muškař. To je pan muškař do dnes. Onehdy, když jsme spolu byli na Lípě chytat kapry, mohl jsem se s ním možná rovnat a se svejma feederama jsem ho snad i přechytal, ale muškařina? To bych si netrouf se vedle něj ani postavit k vodě 🙂

Když jsem si vloni to svoje starý nádobíčko přivez do Hradce, okamžitě jsem si řek, že to opráším a zkusím jestli mě muškování neomrzelo. Hned jsem si taky vzpomněl na Jendu a obratem ho zaúkoloval, aby mi prut s navijákem uved zpátky do provozuschopnýho stavu. Jenda zkouknul šňůru a k mýmu překvapení konstatoval, že po víc jak patnácti letech nečinnosti ji nenavrhuje vyměnit, ale že jen ustříhnul poslední metřík a navázal šikovný očko na návazaec a tím to je vlastně ready. Přidal mi dokonce několik mušek ze svýho arsenálu na vyzkoušení. Byl jsem vlastně připravenej.

Přesně jsem věděl, kam s repasovaným mušákem vyrazím. Letos v létě jsem se konečně na dvě muškařský vycházky dostal. Labe v okolí Kuksu má podle řádu speciální dravčí režim, jen s umělejma nástrahama. Vine se údolím, kde má krásný divočejší i klidnější úseky. Ideální místo na moje nesmělý muškování po 15 letech.

Dorazil jsem brzy ráno k vodě, kde už na mě čekal kamarád Hrobník. Zabroděnej v proudu pokoušel okouny a pstruhy se třpytkou. Nasoukal jsem se do prsaček, navázal podle Jendovejch instrukcí muškovej dvounávazec a na jeho radu osadil dvěma potápivejma broučkama se zlatou hlavou.

S Hrobníkem jsme pomalu postupovali po proudu dolů. Hrobník se mi občas ztratil v roští na břehu, pak jsem ho zase o sto metrů dolejc potkal v proudu. Pouštěl jsem potápivý broučky s proudem mezi šutry. Pak zase vytáhl z vody a frajerským typickým smyčkovitým pohybem nad hlavou je položil zase o pár metrů jinam a nechal plynout s vodou. Heh, smyčka nad hlavou je asi s potápivejma nástrahama zbytečná, ne? Ale co, to mi právě k muškování patří. To rozhoupnutí nástrahy nad hlavou, osušení kapek vody z těla mušky a její elegantní položení na vodu s typickým obloukem šňůry na hladině. Asi trochu póza, že jo? 🙂 Pro mě typickej pohlednicovej obrázek rybaření v divoký vodě, který jsem si dlouhejch patnáct let nezkusil. Moc jsem si ten svůj muškařskej návrat ten den užíval.

Netrvalo dlouho a přišly i první úlovky. Voda nebyla úplně průzračná, a tak jsem ani s polarizačníma brejlema moc ryb ve vodě nezaznamenal. Ale moje nástrahy byly ten den populární u místního okouního dorostu. Několik okounů se mi podařilo přemluvit v klidnějším úseku řeky i mezi balvanama. Pak jsem se prodral roštím do místa s popadanejma stromama, odkud se mi podařilo vytáhnout dva pěkný duháky. Skvělej pocit to byl s bojovným pstruhem na konci měkkýho muškařskýho prutu. Nahazovat ze břehu mi moc nešlo a muškovej dvounávazec se mi co chvíli zamotal do větví okolního porostu, a tak jsem se přesunul zpátky do vody.

To ráno jsme s Hrobníkem strávili ve vodě dobrý 3 hodinky a Hrobník zářil štěstím, jak pěkně si na vláčku zachytal. Vytáhnul hromadu malejch okounů a několik moc pěknejch duháků. Moje skóre bylo slabší, ale i tak vycházka splnila, co jsem od ní čekal. Cvik v ovládání mušáku jsem sice za těch patnáct let trošku ztratil, ale za pár minut v proudu už jsem ho měl zpátky v ruce. K mýmu překvapení jsem ani moc neváznul ve větvích stromů na břehu a žádnou mouchu jsem neutrhnul.

Bylo to fantastický. Jaká příjemná změna od statickýho feederování. Začínal krásnej letní den a okolní realita, pohledem z prostředka proudu Labe se smyčkou muškařský šňůry nad hlavou, byla najednou nějak jiná – klidnější. Na podzim se určitě musím vypravit znova.

Zpátky na řece

Standard

Konečně je tu léto. Plná sezóna, večer dlouho světlo, příjemný počasí. Po práci se dá krásně bejt u vody a ryby berou vo sto šest. Na jaře jsem neměl na ryby moc času, byl jsem jen párkrát o víkendech. S příjemnejma a dlouhejma večerama se ale na ryby dostanu i přes tejden.

Chodím teď převážně na řeku. Na stojatou vodu mě to nějak netáhne. Řeka má pro mě nějak větší kouzlo. Sezóna říčních ryb je v plným proudu a podoustve, jeseny anebo tlouště chytám moc rád. Navštívil jsem všechny svoje oblíbený fleky z minulý sezóny a vesměs žádnej nezklamal. Odehrávalo se tam přibližné totéž co vloni.

Navíc to vypadá, že se mi podařilo krásy feederu dobře prezentovat a získat tak dalšího fandu ohnutejch špiček. Kolega z práce se po zážitku z lovu kaprů na soukromém kaprodromu vrhnul do rybářskejch zkoušek a shánění povolenky ve snaze vyzkoušet si rybolov i na svazovejch vodách. Papíry měl ještě vlhký a hned jsme vyrazili na ryby spolu a samozřejmě okamžitě poznal, že feeder je oproti kaprařskýmu náčiní daleko citlivější záležitost, a tím pádem je tu větší šance na nějakou akci. No a už jsem mu předal svůj starej feeder prut na vyzkoušení. Tak snad ho to nepustí a já budu mít feederovej sparing 😉

Na místech, kam chodívám se se svou novou nahazovací kamerou snažím sondovat, co se děje pod vodou. Oblíbenejch míst mám několik a jsou ve městě, mimo město, na regulovaným i neregulovaným toku, v klidnější i proudnější vodě, pod i nad jezy. Z podvodních záběrů zjišťuju rozdíly v jednotlivejch prostředích. Když tak o tom přemejšlím, možná by si tohle téma zasloužilo svůj zvláštní článek. V krátkosti, ale chci jen říct, že pokud odmyslím rozdílný profil a složení dna (kameny, písek nebo bahno) tak největší rozdíl spatřuju ve vodním prostředí na regulovaném a neregulovaném toku.

V místě, kde řeka teče regulovaným korytem, samozřejmě ohraničeným z obou stran splavy se na podvodních záběrech vyskytovala stále stejná druhová skladba rybí osádky. Totiž cejni, cejnci, plotice, malí okouni, sem tam podoustev nebo jesen. Ti, kteří přijdou omrknout mou návnadu a nástrahu mají všichni přibližně stejnou velikost a i úlovky, které se mi podaří zaseknout mají přibližně stejnou charakteristiku.

Naopak v neregulovaném úseku záběry pod hladinou ukazujou čilej ruch, a to nejen v bezprostřední blízkosti nástrahy, ale obecně. Hromada malejch okounů jen tak sondujících okolí nástrahy, malí cejnci, i opravdová drobotina, malé podoustve, oukleje, ale třeba i hrouzci v hejnech, které jsem v regulovaným korytě vůbec nezaznamenal.

Rád chodím chytat tam, kde není řeka svázaná do pravidelnýho, rovnýho toku. Jsou to místa plný tůní, s členitým břehem, tu a tam stromem spadlým do vody. Tam to mám nejradši. Nikdy se nemůžu bejt jistej, co k mojí nástraze připluje. Regulovaný úseky už pomalu začínám mít osondovaný z hlediska rybí osádky. Stejné krásné velké cejny chytám ve městě jako o 3 km výš proti proudu. Prostě tam kam jim splavy dovolí doplavat, tam jsou. Neregulovaný úsek je daleko tajemnější.

Myslím, že zatím jsem letos nepotkal svou rybu sezóny, ale říční rybky mi berou a sranda s nima je.

Plonkový jaro

Standard

Mám letos nějak plonkový jaro. Sezónu jsem sice zahájil už druhýho ledna, ale tomu se samozřejmě nedá řikat jarní chytání. No i když počasí tomu tenkrát dost odpovídalo. Zima se ale pak přihlásila a mrazy povolily až po půlce března. Ještě na moje narozeniny, kdy tradičně chodívám zahajovat sezónu jsem si nedokázal představit, že bych vytáh paty k vodě. Leda bych si vzal s sebou místo prutu brusle.

Nesměle jsem vyrazil na první jarní chytačku až před velikonocema na dědkův flek. Vítr mě bičoval a sluníčko hřálo jen hodně, hodně nesměle, ale přeci jen se nějaký ten cejn na břeh podíval. Na dědkově fleku samozřejmě kapitální cejní kousci, jako obvykle. Jojo je to fajn pocit, když se poprvé zjara zachvěje špička 😉

Znova k vodě jsem se dostal až skoro za čtrnáct dní. Jarní prudká voda pomalu ustoupila a já vyrazil na Mlejnek otevřít Orlici. Počasí už mnohem víc připomínalo jaro, slunce se příjemně opíralo a já zahájil svý odpoledne tím, že jsem si při zapichování vidličky nabral plnou holínku vody. Do auta se mi samozřejmě přes bažinatou louku přezout nechtělo, a tak jsem na sluníčku sušil pravou holínku, ponožku a půlku nohavice celý odpoledne. Asi se mi řeka chtěla omluvit, protože mi po celý odpoledne brali krásný jarní kapříci. A to i navzdory vodáckýmu kroužku, kterej zřejmě po zimě zrovna otevíral loděnici na protějším břehu odpoledním etapovým závodem a pramice mi brázdily před silonama prakticky až do soumraku. Kaprům to ale zřejmě nevadilo. Záběry tedy byly hodně nesmělý a pár prvních jich vyšlo naprázdno, ale prodloužil jsem forpas, zvětšil háček a už to fungovalo.

Svoje jarní nástrhahy ani návnady jsem nijak dlouze nepromejšlel. Otevřel jsem kbelík, kde jsem měl přes zimu uskladněný načnutý pytle s method mixama, vytáhl jsem namátkou jeden a šup k vodě. Hlavně aby člověk už moh nasávat tu jarní pohodičku. Jako nástrahu jsem nejčastějc věšel na háček tradiční štípanej rohlík na šňůrce, přes zimu pořádně vytvrdlej 🙂

Z pravidelný celofiremní akce, na kterou jezdíme každej rok na jaře jsem si letos přivez nějakýho bacila, kterej mě složil na skoro deset dní do postele. Mezi tím se změnil čas na letní a venku se konečně přestalo stmívat odpoledne. Za oknem všechno kvete, lidi shazujou kabáty a obouvají sandále a já zastlanej v peřinách s rýmou, kašlem a neschopenkou přemejšlím, jak by se už hezky dalo i po práci vyrazit na pár hodinek k vodě.

I naše pravidelný velikonoční otevírání Rozkoše jsme s tatíkem museli o dva tejdny odložit. Udělali jsme ale dobře. Ve Spytě pod silnicí nám kapři nedali pokoj celý dopoledne. Žádní obři to teda nebyli, ale zato brali prakticky bez přestávky. Co nához, to ryba. Při pokusu zvětšit nástrahu cvrkot ustal. Žádnej větší kapří brácha se mezi nima nevyskytnul. Zábava to ale byla. Aspoň jsme malýmu synovečkovi, kterej se za náma přišel podívat, mohli ukázat nějakou tu rybu.

I přes tři poměrně zdařilý jarní vycházky mám letos pocit, že se k vodě vůbec nedostanu a že to letošní jaro je nějak zabitý. Kolikrát jsem si už v těchhlech krásnejch jarních dnech dopoledne v práci říkal jak odpoledne beru pruty a jedu nahodit. Jenže ejhle, pak se člověk ani neotočí a v půl 6 večer si v kanclu povídám, že už bych možná pro dnešek moh jít domů. A rybačka se samozřejmě nekoná.

Když už jsem se onehdá odhodlal na krátkou večerní neplánovanou vycházku na Jesípek, popadnuv první pytel s method mixem, bez červů a se zamuchlanejma návazcema v krabičce z minulý výpravy, samozřejmě jsem zaznamenal čistou nulu záběrů, protože ani na tu minimální přípravu jsem se v rámci spěchu k vodě, abych ještě stihnul aspoň chvilku sluníčka, nezmohl. Ne, ne. I malá výprava potřebuje třeba jen drobnou přípravu, důvěru v návnady, v nástray a ve vybavení. Stres a spěch na ryby nepatří. Beru to jako lekci.

Léto mi tohle uspěchaný jaro určitě vynahradí. Moc se těšim. A vlastně se těším už na další víkend. Jedu na feederovej sraz. Tam si kancl s sebou neberu.

Kapří labutí píseň sezóny

Standard

Je to smutnej čas tenhle podzim. Zvlášť pro nás pro feederaře začátečníky, kteří nemaj tu kliku a musej se živit jinak než rybařinou a k vodě můžou tudíž vyrazit až po práci. Člověk z práce odchází pomalu za tmy a než by se dostal k vodě tak už by na feederový špičky nebylo vidět. A vůbec, komu by se chtělo sedět a koukat do černýho prázdna. Ta tam je letní pohoda s dlouhým vlahým večerem.

Vyrazil jsem na svou poslední letošní feederovou vycházku v neděli dopoledne, kdy předpověď počasí ještě slibovala poměrně rozumný vyhlídky. Přesto, vybaven zimní bundou a holínkama vyrazil jsem na Orlici, symbolicky tam, kde jsem letošní sezónu otvíral. Na tomhle místě jsem byl letos i vloni několikrát a dařilo se mi tam po oba roky nejvíc ze začátku sezóny. Zkusím ji tam teda tentokrát i uzavřít. Poslední dva tejdny se počasí fakt pořádně vyblblo. Několik dní foukal silnej vítr a lilo jak z konve. Grafy stavu hladiny a průtoků v Labi, co sleduju na mobilu lítaly nahoru a dolu, každej den jinak. No blázinec. Doufám, že už se to přeci jen trošku uklidnilo a na Orlici to bude v cajku.
Nechal jsem auto na kraji louky a k mýmu překvapení tam stálo dalších 5 aut. Takovej nával jsem tu ještě nezažil. Sakra, abych si vůbec měl kam sednout…

S batohem na zádech a futrálem přes rameno vykročil jsem do louky směrem k řece. Louka plná vody, co chvíli jsem se probořil až nad kotníky do bahnitý louže. Ještě že jsem nepodcenil holínky 🙂 Dva chlapy jsem zahlídnul u slepýho ramene jak měli nahozeno. Další o kousek dál bičoval hladinu vláčkou. Míjím je a pokračuju k řece, kde jsou oba fleky volný – paráda.

Vzal jsem si s sebou svůj lehkej picker, kterej mám na zimu a pak medium Trabucco feeder s šestnáctkou silonem. Malý háčky, slabý vlasce, jojo zima je tu a jemný náčiní je základ. Říkal jsem si, že na úvod dám šanci medium feederu, kdyby mi to nešlo zjemním na picker. Krmení hodně sladký: Dovit – neapolskej med ještě doslazenej. Nemám červy do krmení, ale to neva. Použiju k tomu ještě jednu pixličku bonduelky a to bude stačit. Klasická průběžka, 40g krmítko a přibližně 50 cm dlouhej forpas. Nedávám hokejku, mám jen zakroucenej silon pod košíčkem, je to jemnější. Do krmítka futruju zrnka kukuřice a utěsňuju mixem z obou stran. Házím přibližně 30 metrů od břehu. Šikmo na druhý straně řeky vidím sedicího kolegu s dvěma nahozenýma prutama. Tak uvidíme jak se nám oběma bude dařit.

Druhej prut zatím nevytahuju, dám tomu tak půlhoďku až hoďku. Když se nic nebude dít, zjemním náčiní. Začínám s dvěma zrnkama kukuřice na háčku. První ryba přichází překvapivě brzo. Na třetí nához se špička razatně zaškube. Poctivej záběr, silnej tah na konci vlasce naznačuje něco jinýho než cejna. Už podebírám malýho kapříka do podběráku. Příjemný překvapení na úvod. Čekal jsem spíš bílou rybu, ale kapřík to je fajn začátek. Stejná munice, stejný místo a sestava už letí do vody. Další kapřík zhruba stejný velikosti zabral po dalších 3 náhozech. Měním nástrahu na pařenej rohlík na nitce. Záběr od kapra přichází prakticky okamžitě. Tentokrát lehce větší ryba, 48 cm délky. Další rohlík už je na háčku a šup do vody. Rohlík je zaručená tutovka do chladný vody, znova se mi to potvrdilo. Během následující hodiny vytahuju celkem 5 přibližně podobně velkejch kaprů, kolem 50 cm délky a 2,5 kila váhy. Teda na to, že je začátek listopadu je to vcelku slušná jízda. Buďto jsem trefil hejno násaďáků nebo se před zimou rozhodli pořádně najíst a využívaj posledních dní s rozumným počasím. Kapříci berou prakticky na nához a já přemejšlím, jestli bych nepřemluvil ještě nějakýho většího. Měním nástrahu na boilie panáčka z půlky magický Mivardi B17tky a půlky plovoucího půlnočního pomeranče. Chvíli se nic neděje. Kapři asi čekali další nášup rohlíku a místo toho přiletěla tahle hi-tech novinka 🙂

Na třetí nához boilie sendviče vytahuju velkýho cejna. Tak, že přijde zrovna na tuhle nástrahu, to by mě nenapadlo. Vracím na háček zpátky tlačenej rohlík a vyšperkuju to ještě malou žížalkou, co mi zbyla v krabičce ještě z léta. Kapří kolotoč je zpátky. Rohlík s žížalou to je smrtící kombinace. Na tuhle dobrotu vytahuju největší rybu dne, šupináč 55 cm. S jídlem roste chuť a tak měním nástrahu na velkou 18tku boilie kouli s v příchuti ananas. Třeba se splete ještě něco většího. Aktivita po téhle změně ustala. Vcelku logicky. Kapříkům mojí velikosti se do tohohle sousta zjevně moc nechtělo a nic většího se poblíž zřejmě nenamanulo. V kbelíčku mi zbejvá ještě trocha krmení navíc, dávám šanci i malýmu pickeru a házím ho těsně ke břehu, jen tak na náhodu. Dávám na háček jen žížalu. Nic moc se neděje. Asi na 5. nához vytahuju lína. Parádní odměna na konec vycházky. Kbelík s krmením prázdnej, žádnej větší kapr už na ananasovou kouli nezabral a do mě se dala pořádná zima. Začalo totiž zase fučet a déšť byl na spadnutí.

Balím. Už se těším domů na oběd a na teplej čaj. Sezónu jsem zakončil myslím velmi důstojně. Pařenej rohlík nezklamal. Je to prostě zimní nástraha. Nedám na něj dopustit. Nevím, jestli se ještě do konce roku dostanu na nějakou feederovanou. Uvidím, třeba to ještě klapne než zamrzne voda. A když ne tak díky Labe a Orlice za letošek a zase na jaře…

Hi-tech rybařina

Standard

Tím jak víc a víc brouzdám kolem vody, ale taky koukám na všemožný rybářský videa a čtu o rybařině co se dá, tak zjišťuju, že v dnešní ultradigitální době existují k rybolovu v zásadě dva extrémní přístupy. Extrémní říkám proto, protože valná většina rybářů, se pohybuje někde mezi dvěma těmito póly. Stejně tak já.

Tradicionalistický retro přístup, jehož příznivci tvrdí, že ryby lze vlastně lovit od počátku věků pořád stejně, a že některé zásady jsou léty prověřené a netřeba je tudíž měnit. Například, že nikdo ještě nevymyslel lepší návnadu než je zkvašená kukuřice, nebo že na vařenou bramboru chytali kapry naši dědové a taky jejich dědové a tudíž chytnu kapra na vařenou bramboru i dneska já a všechny ty foukaný kukuřice a boilies a dipy, pasty, šroty, mixy atraktanty a boostery jsou akorát vyhazováním peněz a špiněním vody. K rybolovu mi vlastně stačí kus ohnutého špičatého drátku, slabá šňůra a klacek. A největší požitek je, když přijdu k vodě jen s plátěným chlebníkem, ze kterého na háček napichuju žížaly vytažené z vlastního kompostu, protože jedině ty jsou ty pravé, neprůmyslové a voňavé a v tureckém sedu s prutem v ruce sleduji splávek vlastnoručně vyřezaný z balzového dřeva.

Dokážu si představit, že na opačném pólu stojící hi-tech rybáři vlastní doma nejméně jednu skříň plnou všemožně vonících či páchnoucích vnadících směsí, nástrah, jejich doplňků, umocňovačů chuti či aroma, přípravků zjemňujících jejich konzistenci, rozpadavost, texturu. Neexistuje, aby takový rybář přišel k vodě bez dostatečně pohodlného polohovacího lehátka, nejlépe dokonale sladěného s barvou batohu, vlasců, člunu a své super nepromokavé maskáčové kombinézy. Termíny jako backlead, method mix, booster, dip, amino-spray, robin-red, echolot, krill, tripod, swinger nebo spomb, o jejichž významu výše zmínění tradicionalisté v lepším případě vůbec nemají tušení, jsou součástí běžné debaty hi-tech rybářů. O mobilních aplikacích ke sdílení předpovědi počasí, profilů dna či nastavování citlivosti bezdrátových hlásičů záběru ani nemluvě.

Je jasný, že jsem si v popisu obou přístupů trošku zapřeháněl. Už kolikrát jsem si ale říkal, že by bylo docela osvěžující, čistě pro rozšíření obzorů, si vyzkoušet jeden nebo druhej přístup tak trošku dětailněji. Zkusil jsem teda dva týdny na přelomu srpna a září věnovat hi-tech rybařině. Zaměřil jsem se především na hi-tech nástrahy a návnady. Rozhodně nečekejte že bych se nějak urval z řetězu a nakoupil vybavení za desítky tisíc jen proto, abych si mohl odškrtnout v kolonce hi-tech výbava například nějaký supersonický hlásiče záběru, který vlastně při svým feederování vůbec nepotřebuju 🙂

Při chytání svou strategii běžně zakládám na nějakým vhodným sypkým šrotovým mixu, kterej nacpu do feederovýho krmítka a na průběžný montáži se mi na háčku houpá nějakej ten červík, kukuřička, kousek žížaly nebo rohlíku, ale třeba i peleta nebo miniboilies. Rozhod jsem se protentorkát posílit roli boilies, místo krmícího šrotu použít pelety a zkombinovat tak trošku feeder z kaprařinou. Motivace jasná: vyhnout se pokud možno prvním návštěvníkům krmeného místa, totiž cejnům, ploticím a podoustvím a zkusit přemluvit dobrou, věděcky vyladěnou hi-tech návnadou nějakou tu větší rybu. Myslel jsem si na kapra, amura nebo kohokoliv, komu bude chutnat rostlinná konzistence Mivardi turbo pelet, na kterejch jsem svou hi-tech strategii založil. Vybavil jsem se dvěma pětikilovými pytli pelet a jako nástrahu jsem zvolil větší voňavý Mivardi ananas boilies, krásný žlutý barvy a poloměkký konzistence.

První den jsem vyrazil na obhlídku místa a naházel do vody, přibližně 5 až 10 metrů od břehu do klidnější tůně mimo proud kilo směsi menších a větších turbo pelet s několika kuličkama ananasovýho boilies. Nutno ještě říct, že s odcházejícím létem jsem měl každej den po práci k dispozici tak 3, maximálně 4 hodinky rybařiny než se úplně setmělo. Druhej den už jsem si vzal s sebou cajk, a na úvod jsem do vody poslal další kilečko pelet a boilie. Navázal jsem po kaprařsku. Velkou ananasovou potápivou boilie kouli jsem přepůlil a zkombinoval s plovoucí zářivě žlutou půlkou. To všechno na podvěsu pod háčkem. Návazec zatíženej 50g olovem bez žádnýho dalšího krmení. Nastražil jsem jen to, čím jsem krmil. Ještě jsem svýmu předkrmenýmu místu moc nevěřil a tak jsem na druhou stranu řeky poslal ještě druhej prut s klasickou feederovou průběžkou s krmítkem a šrotem. Vycházka se odehrávala v podstatě jak jsem očekával. Na feederovou průběžku mi braly samý čudly. Malý podoustve, cejnci, plotice. Když jsem se pokusil zvětšit nástrahu z červíka na velkej kus tvrdýho rohlíku nebo malou boilie kuličku, nedělo se nic. Kapro-feeder na peletovým místě mlčel. Za celý čtyři hodiny nic. Ani potah.

Třetí den s tím samým scénářem se začly objevovat větší podoustve a cejni, ovšem z místa, které jsem futroval feederem a šrotovým mixem. Podoustve moc pěkné. Mám rád tyhle říční ryby, ale z peletovýho místa pořád nic. Na konci výpravy třetí den jsem zaznamenal jeden mocnej cuk z peletovýho místa, kterej jsem ale neproměnil. Nástrahu jsem vytáhl neutrženou, ve stejné podobě jako jsem ji tam před třema hodinama poslal. Čtvrtý den jsem opět začal kilem pelet a vyměnil jsem půl ananasové koule za větší peletu. Celé jsem to zafixoval plovoucím miniboilie oranžové barvy a poprášil hi-tech práškovým dipem, kterej okolo peletovýho panáčka udělal ve vodě pěkně slizský svítivě žlutý těstíčko. Aktivita ten den pokračovala především opět okolo místa zakrmenýho feeder mixem. Dokonce jsem zasekl i něco podstatně většího než podoustev nebo cejna. Slibně vypadající souboj mi ale přerušilo lupnutí fluorcarbonovýho forpasu. Z vody jsem vytáhl jen krmítko s kouskem utrženýho vlasce pod ním, škoda. Špička prutu nastraženýho na peleotové místo se oproti předchozím dnům alespoň trošku chvěla. Zřejmě okolo obalené pelety kroužila nějaká zvědavá drobotina a ocumlávala těstíčko. Pořádný záběr, ale nepřišel. Jediným a prvním úlovkem z tohoto místa tak pro ten den zůstává škeble, která se mi při stahování z vody přicvakla nad háček.

Dva dny přes víkend jsem se pak na ryby vůbec nedostal, a tak místo zůstalo bez přísunu pelet. To vypadalo zprvu jako chyba, protože začátek páté výpravy se nesl prakticky ve stejném duchu jako první den chytání týden předtím. Jednu změnu jsem ale zpozoroval. Totiž že na obě místa kam jsem minulý týden krmil přijeli lovit dravci. Co chvíli se u obou míst hladina rozčeřila, jak se drobotina rozprchla. Plác, plác o hladinu přesně v místech kam jsem naházel šrot nebo pelety. Ponechal jsem si svou strategii, i když mi bylo jasný, že kaprům se asi do štičích lovišť moc nebude chtít. Do peletovýho místa jsem tentokrát poslal svou původní kombinaci ananas-plovka navíc obalenou v hi-tech reflexním práškovým dipu. Feederový místo jsem opět futroval mixem a na háčku střídal od rohlíku přes červy až po žížalu. Z feederovýho místa jsem si mohl připsat i jeden ne úplně plánovanej úlovek, když mi při drobným záběru uvízla na háčku zřejmě malá podoustev nebo cejn a při jejím vytahování z vody na ni zaútočila kolem kroužící štika 🙂 Špice se při vytahování lehoučký rybky najednou prudce ohnula a já myslel, že jsem cestou zavadil o plovoucí větev nebo trávu. Ale ejhle přitahuju blíž a štika se drží zubama za konec návazce. Držela svou kořist pevně až zřejmě zpozorovala moji postavu na břehu, mrskla sebou, rybku pustila a byla pryč. Prut na peletovém místě zaznamenal taky první úspěch, když jsem po monstrózním záběru, kterej ohnul prut až skoro k hladině vytáhl z vody moc pěkného tlouště. Zřejmě mu polo-plovoucí zářivě žlutá koule připomínala blumu spadlou do vody nebo co. 🙂

Šestá výprava byla zejména k vytrvalé aktivitě dravců na obou krmnejch místech dost slabá na úlovky. Ani kapr ani amur se neukázali. Zato štika se okolo obou míst činila. Zřejmě se mi podařilo uspořádat na obou místech jídelnu nejen pro malou bílou drobotinu, ale i pro štiky. Se soumrakem jsem stáhnul oba pruty a zkusil gumovým kopýtkem prohodit oba fleky, jestli nějakou rozežranou kudlu nepřevezu na vláčku. Nakonec se mi podařilo jednu moc pěknou šedesátnici přelstít. Úlovek by tedy byl, ale tak nějak přímo nesouvisel s mou hi-tech krmící strategií. Nebo možná vlastně jo 🙂 Sedmá výprava byla z pohledu aktivity dravců klidnější, a tak i podoustve přicházely z feederovýho místa v mnohem větších velikostech. Asi se mi štiku podařilo včera nějak postrašit 🙂 Zavítal taky jeden jesen. Kapr z peletovýho místa, ale pořád nikde. Další mega záběr na boilie ve svítícím dipu přinesl jen dalšího většího tlouště. A po něm několik dalších nesmělých záběrů, které jsem ale nechal bez záseku. Feeder místo hýřilo aktivitou. Podoustve, cejni, sem tam plotice. Klasická osádka, když člověk do vody hodí šrot – prakticky jakkoli ochucenej 🙂

Předpověď už na další dny slibovala dost mizerný počasí. Druhej den se do puntíku vyplnila, a tak už jsem k vodě nevyrazil. Suma sumárum můj hi-tech pokus o nějakou větší rybu skončil neúspěšně, pokud tedy nepočítám ty urostlejší tlouště. Když tak o tom zpětně přemejšlím, určitě jsem udělal hromadu věcí blbě. Možná jsem těma peletama krmil příliš blízko břehu nebo ve velkým rozptylu. Možná echolot by mi pomoh určit jestli a kde ty ryby okolo peletovýho místa jsou nebo nejsou. Určitě jsem měl krmit delší dobu a 7 kilo pelet je možná nic na tejden a kousek. Možná jsem to tou víkendovou pauzou celý zabil. Kdo ví. Zkusil jsem si použití hi-tech nástrah a návnad. I když se kýžený efekt nedostavil, nijak jsem na ně nezanevřel. Zkusím to znova a možná ve větší kombinaci s tradičním přístupem. Měl jsem pár slibnejch záběrů z feederovýho místa, když jsem pod háček vyzkoušel dát kousek malýho boilie s peletkou – takovýho minipanáčka. Tak třeba to tudy půjde. Hlavně, abych už byl zase brzo u vody.