léto

Otava 6

Standard

Pořád se pokládám za rybáře začátečníka, i když už chytám souvisle nějakou devátou sezónu, a přesto myslím, že tomu tak ještě chvilku bude. Rád bych si tu dnes odložil pár slov o mém současném koketování s muškařením – o mých muškařských znovu-začátcích (nebo jak tomu nejlépe říct). Muškaření jsem vždycky pokládal za neuvěřitelně sexy rybařinu. Přeci jen zdolat krásného desetikilového kapra, nebo si zafeederovat na řece s podoustvemi a tloušti je taky fajn, ale muška… Obléct si vysoké holiny, jít řekou, v přírodě, pozorovat pstruhy nebo lipany, jak lapají po plovoucí mouše, která k nim splývá po proudu. To je zase úplně jiná dimenze rybařiny. Taková, jak to říct, čistá. Pořád vidím svoje bílé suché mušky s oranžovým tělíčkem, na které jsem zamlada chytával potočáky a lipany na Metuji v Bražci. Pionýra zaparkovaného za budkou autobusové zastávky v zatáčce u mostu a pak ve vyřazených vojenských protichemických holínkách směrem proti proudu podle zdi přes zatáčku až k fabrice pod skály anebo dolů po proudu až za čističku. Nojo, vzpomínky. K muškaření jsem se, se stejným prutem, a dokonce i šňůrou, kterou jsem používal před 15 lety na Metuji, lehce vrátil asi před dvěma lety, kdy jsem poprosil kamaráda Jendu, celoživotního muškaře, aby mi starý prut zrevidoval a šnůru obnovil. Párkrát jsem byl zkusit muškařit na horním Labi, a i s docela uspokojivým výsledkem. Pár menších rybek se mi podařilo lapit. A hlavně ten pocit z muškařiny, no pro ten to přeci člověk dělá.

Narazil jsem letos na jaře shodou okolností na několik článků o pstruhových revírech, na kterých hospodaří pouze místní organizace a které si starostlivě opečovávají jako revíry, kde lze narazit na trofejní lososovité ryby. Konkrétně Vltava 24 a Otava 6. Zajímavá alternativa k soukromým kaprovým revírům, kterých jsem už několik navštívil, a kde jsem se přesvědčil, že je tam opravdu možné narazit na velmi pěkné ryby, které by na svazových revírech buď nebylo možné potkat vůbec nebo snad jen po nějakém dlouhodobém systematickém hledání. Napadlo mě spojit krátkou předprázdninovou dovolenou s rybačkou a objednal jsem si jednodenní povolenku na revíru Otava 6. Zároveň jsem pro rodinku zamluvil ubytování bezprostředně u řeky v Perníkovém mlýně pod hradem Rábí. Naše malá princezna se samozřejmě do Perníkové chaloupky těšila, i když jsme museli nejdřív vysvětlit, že tam s námi opravdu žádná ježibaba bydlet nebude.

V prvním červencovém týdnu byl areál Perníkového mlýna obsazen, ale vzhledem k tomu, že jsem ubytování objednával dost dlouho předem, podařilo se s provozovateli bez problémů dohodnout rezervaci mobilního domku – perníkové chaloupky přes most od hlavní budovy. Počasí bylo na prázdninový pobyt skvělé, předpověď slibovala horké dny. Z hlediska šancí na úspěch při muškaření samozřejmě ve svém amatérismu neumím ještě úplně správně vyhodnotit, co znamenají letní dny pro aktivitu pstruhů a lipanů, anebo jaké nástrahy či vybavení připravit. Vzal jsem tedy svou muškařskou výbavu, tak jak ji mám připravenou v regálu a uvidí se…

Na místo jsme dorazili včas, i když cesta z Hradce nám dala tedy pořádně zabrat. Není to úplně blízko. Areál, kde jsme měli rezervované ubytování, byl opravdu moc pěkný. Bývalý mlýn s náhonem od řeky Otavy, na kterém byly k dispozici lodičky. Místo pro grilování, dětské prolézačky, trampolína, dokonce plavecký bazén, a to vše prakticky na dohled od zříceniny obrovského hradu Rábí. S holčičkou se tu nudit tedy nebudeme, teď ještě co řeka a pstruzi.

Měl jsem koupenou povolenku na revír Otava 6 na celý druhý den. Vzhledem k tomu, jaké mělo být počasí (vedro a pařák), jsem měl v úmyslu jít brzy z rána a pak navečer se soumrakem. Neznalý revíru a místních reálií, jsem samozřejmě předem prohledával jakékoli informační zdroje, kam jít, kde začít nebo v kterém místě revíru ryby nejspíše hledat, ale nijakou moc konkrétní představu jsem nezískal. Řeka Otava tekla prakticky přímo za hranicí pozemků Perníkového mlýna, a tak jsem ráno nastoupil do proudu hned za chajdou a s úmyslem jít po proudu, kam to půjde, začal bičovat vodu. Pozoroval jsem tůň, ve které se setkával hlavní proud řeky s náhonem od mlýna, kde se na hladině objevovaly kroužky. Nasadil jsem tedy suchou mušku a zkoušel lovit z hladiny. Po chvíli bez kontaktu jsem pokračoval proudnějším úsekem směrem po proudu. Bylo ještě poměrně brzy ráno, takže provoz vodáků na řece nebyl prakticky žádný. Šel jsem pomalu po proudu a musím říct, že má cesta proudem byla dost staticky nejistá 🙂 V prsačkách se mi chodila klouzala po slizkých kamenech, silný proud mi bral rovnováhu. Přeci jen měla řeka v těch místech dost sílu, a i v hloubce ne větší, než půl metru mi dělalo problém ji přejít bez upadnutí.

Došel jsem proudem poměrně fádním rovným kamenitým úsekem k místu prudkého ohybu řeky vlevo, kde se do Otavy vléval nějaký potok. Chvíli jsem se tam zastavil, ale na suchou mušku jsem byl bez jakéhokoli kontaktu. Až teprve po výměně za potápivou nástrahu se zeleným chmýřím na zadečku, se začaly ozývat první záběry. Dva maličcí potočáci potěšili. Ale přeci jen jsem přijel na tento prémiový revír chytit nějakou větší rybu. Pokračoval jsem tedy dál po proudu opět poměrně rovným proudným úsekem. Vůbec jsem nevěděl, jak vypadá okolí řeky, jestli se dá například projít nějak rozumně po břehu nebo ne. Tu a tam jsem vylezl z vody, abych prohlédnul okolí. Většinou jsem skočnil v hustém křoví, které mě dál nepustilo. Na druhém břehu se objevila cyklostezka. Došel jsem ještě nějaký kousek po proudu, ale žádný další úlovek už jsem nezaznamenal. Navíc se začínajícím dopolednem se na řece začali objevovat vodáci na lodích a uhýbat se jim mě brzy přestalo bavit. Takže jsem se částečně vodou, částečně po břehu vrátil zpět k Perníkovému mlýnu bez nějakého zajímavě velkého úlovku.

Večer jsem se přesunul od místa ubytování proti proudu nad splav k silničnímu mostu. Chytal jsem na úseku od mostu směrem proti proudu k obci Žichovice. Zastavil jsem se u jakéhosi odlehčovacího splavu, u kterého bylo klidnější místo, kde s přicházejícím večerem se na hladině ukazoval jeden kroužek vedle druhého. Moje suché mušky, ale opět zůstaly bez tknutí. Nakonec jsem se soumrakem přesunul ještě k silničnímu mostu, kde se mi v proudu podařilo lapnout ještě dva malé potočáky na potápivou nástrahu. Po příchodu k chaloupce jsem ještě ze zvědavosti párkrát nahodil potápivou nástrahu do místního náhonu. Nymfu se zeleným chmýřím vzal malý okoun. A tak jsem alespoň den končil s rybou na háčku 🙂

Velcí pstruzi se tedy nedostavili. Na stránkách revíru Otava 6 můžete najít, jaké krásné ryby místní organizace v revíru má. Velké lipany, potočáky a prý dokonce i pstruhy tygří. Možná tu opravdu jsou. Mně se jich nepoštěstilo. Na Otavě 6 a vůbec v tomhle kraji je ale moc hezky, nikdy předtím jsem tu nebyl. Všem muškařům bych návštěvu tohoto místa určitě doporučil, i když jsem zrovna já mnoho nezaskóroval. Jsem moc rád, že jsme tu byli a poznali zase nějaká nová místa.

Jsem taky moc rád, že jsem si tu mohl zamuškařit. Odnesl jsem si několik lekcí.
Za prvé asi, že úspěch, byť v sebelépe zarybněném a sebe prémiovějším revíru není automatický a že k pěkným rybám je nutné se i na takových místech prochytat.
Za druhé, že znalost místních reálií, znalost řeky v oblasti, kde chci chytat je obrovskou výhodou a hosté bez místní znalosti nebo místního průvodce jsou automaticky v nevýhodě, obzvláště pokud jejich čas pobytu je krátkodobě omezen povolenkou nebo délkou dovolené 🙂
No a za třetí, že muškařině se neříká královská rybářská disciplína ani snad kvůli technice nahazování nebo ovládání prutu (i když možná také proto), ale více proto, že porozumět tomu, proč v kterou denní či roční dobu, jakou nástrahu použít nebo nepoužít, je skutečná věda.
Na tomto třetím bodu mě myslím čeká, pokud chci být v muškaření úspěšnější, asi nejvíc práce. Porozumět tomu, proč a kdy použít potápivé, a ne plovoucí nástrahy, proč vzít ty se zlatou hlavičkou a zeleným chmýřím, a ne ty s černou hlavičkou a lesklým drátkem. To je věda, přátelé. A to se ještě vůbec nebavím o tom, že bych si ve svém rukodělném neumětelství měl nějaké vlastní nástrahy vázat. To si zatím vůbec nedokážu představit 🙂

Pokud jste dočetli až sem, snad mnou zažité lekce pomohou i vám. Přeji tedy všem začínajícím muškařům úspěšný start. A kdykoli byste se cítili otráveni tím, jak vás třeba internetová komunita nebo kdokoli jiný mistruje, když hledáte odpovědi na své začátečnické otázky. Kdykoli by vás měly znechucovat odpovědi typu „místo ptaní se na blbosti, táhni radši k vodě to zkoušet“, vždycky si vzpomeňte na tu krásu letního soumraku uprostřed chladivé proudící řeky se šnůrou na vodě v očekávání toho vašeho životního záběru. To přebíjí všechny internetové „mistry“.

Petrův zdar.

PS. I přes mistrování všeho druhu jsem nakonec dostal tip na bezvadnou knížku pro úvodní orientaci v muškařině. Obzvláště sekce o nástrahách a jejich typech je skvělá (Znáte to, je to jako v rybařině. K dobrým úlovkům je třeba se prochytat. V tomto případě přes kupu internetových idiotů). Všem, koho by to zajímalo: Josef Šebela – Okouzlující muškaření

Na horách

Standard

Léto, čas dovolených a my vyrazili do Jizerek. Na sváteční týden začátkem července jsme se vypravili všichni tři do Jizerských hor do Josefova Dolu. Ti z vás, kteří vyráží na dovolenou s dětmi mi dají určitě za pravdu, že prioritou při hledání ubytování je samozřejmě infrastruktura pro děti. Hřiště, hernička, jídlo atd. I my jsme v rámci těchto kritérií našli moc pěkné místo a s napakovaným autem a nejistou předpovědí počasí jsme vyrazili.

Samozřejmě jsem už předem sondoval nějaké možnosti, jak si v Jizerkách zachytat. Hotel, ve kterém jsme měli objednané ubytování je přímo na břehu říčky Kamenice, takže muškaření, případně nějaká lehčí pstruhařina se nabízela. Moje hodná žena nic proti tomu, abych si s sebou sbalil lehkou výbavu neměla a jedno dopoledne na rybačku mi věnovala 🙂 Musím tady ocenit Severočeský územní svaz, pod který zdejší pstruhový revír patří. Aniž bych něco takového čekal, našel jsem na jejich webu formulář pro objednání hostovací povolenky! Přátelé, to bylo fantastické zjištění. Do té chvíle jsem si myslel, že celý ČRS žije v digitálním pravěku a teď toto! Už trošku méně uživatelsky příjemné bylo, když jsem se dověděl, že povolenka mi přijde do týdne poštou, je ji třeba samozřejmě do 15 dnů od konce její jednodenní platnosti vrátit. V mém případě asi opět poštou, protože cestu do Ústí nad Labem hned tak mít nebudu (byl jsem tam jednou v životě, asi před 7 lety náhodou :)). A také, že pro její objednání je třeba oskenovat a přiložit do formuláře rybářský lístek a legitimaci místní organizace, kde jsem organizován. Proces věru dost složitý na to, že jsem si chtěl zachytat jeden půlden 🙂 Ale určitý pokus o digitalizaci celého zkostnatělého procesu administrace povolenek Severočeskému svazu nelze upřít a já mu za aspoň tento malý krok vpřed tímto děkuji. Vše se ukázalo nakonec jako superrychlé. V pátek jsem povolenku objednal, zaplatil přes internetovou platební bránu a v úterý měl už doma ve schránce avízo o doporučeném psaní na poště.

V Jizerkách bylo moc hezky. První den, ještě ve slunečném odpoledni, jsme si dali krátkou procházku s kočárkem k přehradě nad Josefovým Dolem. Druhý den bylo dopoledne dost sychravo. Tu a tam nějaká kapka deště, zataženo a zima. No, oblékl jsem prsačky, že vyrazím s muškou do proudu 🙂 Obléknul jsem se v autě před hotelem na parkovišti. Navěsil na sebe všechny nezbytnosti – vestu, podběrák, pláštěnku, no však to znáte, s tím, že od auta vyrazím rovnou k řece. A ejhle telefon zůstal na nočním stolku v pokoji v prvním patře. Takže jsem si dal módní přehlídku před celou hotelovou jídelnou se snídajícími hosty směrem přes recepci do prvního patra. S muškařskou vestou, v gumákách a s podběrákem na zádech jsem byl pro ně myslím pěknou veselou ranní atrakcí.

Konečně jsem byl kompletní a mohl jsem vyrazit mezi kameny do horské řeky. Říčka Kamenice je v Josefově dole dost úzká a klikatí se mezi velkými horskými kameny celou vesnicí. Vyrazil jsem po proudu od hotelu. Prohazoval jsem proudy tu nymfami, tu mokrými muškami. Zkoušel jsem místa za kameny. Voda byla krásné horsky průzračná, a i přes poměrně ne úplně letní počasí to bylo moc hezké dopoledne s muškou na horách. Chytal jsem asi 3 hodinky a nezaznamenal jsem žádný úlovek. Několik pokusů o záběr, spíše ode dna za kameny. Na suchou mušku to vzhledem k počasí nefungovalo vůbec. Z hlediska konečného score úlovků se tedy Jizerské dopoledne příliš nezdařilo, ale za tento horský pokus jsem moc rád a poznal jsem zase kus krásné přírody a krásnou vodu.

Docela mě to Jizerské muškaření navnadilo a po návratu jsem si říkal, že bych zašel zase po roce vyzkoušet můj oblíbený úsek na muškaření na horním Labi pod Dvorem Králové. Vzal jsem výbavu do auta a v pátek dopoledne po návratu z Jizerek jsem vyrazil. Počasí se od toho Jizerského naprosto otočilo. V pátek dopoledne bylo pravé léto. Sice trochu pod mrakem, ale dusno, teplo. Letmým pohledem z mostu jsem zahlédl ryby sbírající z hladiny a bylo jasno. Tentokrát to zkusím na suché mušky, alespoň bude legrace.

Prošel jsem od mostu kousek divočejším proudem do místa, kde se hladina trochu uklidňuje a plyne zvolna přes velké kameny na dně. Zdálo se mi, že i když bylo vody v Labi pomálu, jako všude kvůli suchu, byla přeci jen trochu podkalená, jako by z Lesa Království drobně upouštěli. Třeba to tak opravdu bylo. Začal jsem mušky spouštět po proudu. Nejdřív jsem mířil ke druhému břehu pod převislé větve keřů. Odtamtud mi to posledně brali malí tloušti. A opravdu za chvilku první úlovek. Malinký tloušť, ne víc než 15 cm. Převázal jsem na trochu větší model suché plovoucí mušky. Pouštěl jsem ji teď víc po proudu spíše středem. A hleďme. Z poza kamenů na dně se začali hlásit pstruzi. Nejdřív jen zásek naprázdno, když jsem viděl, jak po mušce něco vyjelo. Na druhý pokus jsem už zasekl rybu. Krásný duhák 32 cm. Ukázalo se, že zrovna tohle místo bylo v letním dopoledni to pravé pro suché mušky. Co chvíli bylo vidět, jak ryby sbírají z hladiny. Zaznamenal jsem další úlovky. Podařilo se mi zaseknout ještě jednoho menšího duháka a další tři větší potočáky.

Neprošel jsem to dopoledne žádný lán světa vodou. Strávil jsem 3 hodinky prakticky na 300 metrech řeky a bavil jsem se královsky. Prověřil jsem svou muškařskou výbavu a viděl pár moc pěkných pstruhů. Po nulovém score v Jizerkách to byla příjemná změna a zjištění, že i s muškou se dá hezky pobavit.

Konečně to bralo

Standard

V posledním článku jsem si postesknul jak slabou mám letos účast u vody. Na tom se bohužel nic nezměnilo. I v plné sezóně mi prutohodiny nijak valně nepříbývají. Ale jednou za čas mi to na pár chvilek k vodě vždycky vyjde, za což jsem samozřejmě rád. Více docházek znamená i více úlovků, což se mi rovněž letos potvrzuje. Už jsem pomalu slevil z ambic na nějaké trofejní či zajímavé úlovky v letošní sezóně a spíš si dávám za cíl, aby mi vůbec něco těmi feederovými špičkami hýbalo. Tentokrát mi to ale alespoň trochu bralo, přátelé.

Ozval se mi kamarád Hrobník, že má celozávodní dovolenou, tudíž volno na ryby, a kdy že půjdeme. Vypravili jsme se jednoho sobotního dopoledne na Rozkoš. Pro neznalé jen krátce vykreslím výchozí situaci v typickém sobotním dopoledni, uprostřed prázdnin na Rozkoši: Nejen na místech, která jsou co 10 metrů kolem prakticky celého břehu obsazena maringotkami, karavany, či jinými „mobilními“ přístřešky všeho druhu, ale i na posledních volných místech se zhruba v polovičných rozestupech tísní stojany s kaprovými pruty, a to opět vlastně po celém obvodu přehradní nádrže, vždy mezi cedulemi povolujícími rybolov. Našim úkolem bylo najít životní prostor pro 4 hodiny ranního feederování. Hrobník se sebevědomě usadil před toho času neobydlenou chatku mezi dva kapraře zleva i zprava. Na můj dotaz, zda nás někdo nepřijde vyhodit, že mu rybaříme na zápraží, jen stroze ukázal na svůj odznak rybářské stráže na kabátu s tím, že by se to kdyžtak rychle vysvětlilo, a že v poslední době je třeba mít prý na Rozkoši ostré lokty. Chatka zůstala prázdná a nikdo na nás to dopoledne nepřišel. Hrobníkovi vesele brali malí cejni a kapříci. Já jen koukal na nehybné špičky s průběžkou i method feederem a závistivě po očku počítal Hrobníkovy úlovky. „Dej tam červy“, hřímal na mě Hrobník. Dal jsem tedy červy a kukuřici. Záběr nikde. „Dej tam červy“, znovu Hrobník. Dal jsem tedy červy a kousek rohlíku. Bez záběru. „Dej tam červy, ti říkám“, potvrdil znovu své přesvědčení o funkční nástraze pro tento den Hrobník. Dal jsem tedy 4 červy. A hle, cejni a malí kapříci jsou tu. „Říkal jsem, ať tam dáš červy“, smál se Hrobník 🙂 Dopoledne na Rozkoši jsme sice měli krásné počasí a nakonec jsme i hezky zachytali, ale letní tlačenka mezi kapraři a karavany mi tak nějak zkazila celkový dojem. Nojo, co dělat, když je ta dnešní doba těmi všemi koronavirovými uzávěrami tak znetvořená. Vlastně se ani není co divit, že namísto, aby si člověk nechal ze dne na den od politiků zrušit svůj zaplacený zájezd k moři, jede radši na Rozkoš na ryby.

Krásné letní počasi mě potkalo i následující sobotu na Orlici v Hradci. Vyrazil jsem brzy zrána. Vybral jsem si místo kousek pod lávkou u zimního stadionu. Začal jsem vybalovat věci. Z cesty mě pozoroval další rybář, který přijel krátce po mě na kole. Starší chlápek s báglem na pruty na zádech. Pozdravil a chvíli na mě koukal. Nesměle přišel blíž a ptá se ve vší slušnosti, jestli by mi nevadilo posunout se o 50 metrů po proudu, že tady je větší místo a on že čeká synovce, se kterým se domlouvali na dopolední lov. Se slušnými a uctivými lidmi nemám problém. Řekl jsem, že mi to samozřejmě nevadí a začal jsem připravovat přesun polorozbaleného ancáblu. Rybář se neustále omlouval, že ví, že na to místo nemá nějaké přednostní právo, že kdyby neměl domluveného toho synovce, že by za mnou nepřišel a že to tu zná a na místě o 50 metrů po proudu určitě taky zachytám 🙂 Ujistil jsem ho několikrát, že mi to nedělá žádnou potíž, že jsem tu taky už několikrát byl a vím, co asi čekat. Nakonec jsme zapředli delší debatu o tom jak to aktuálně bere na Labi i Orlici až už jsem se musel utrhnout, omluvit a jít, abych vůbec to dopoledne nahodil. Suma sumárum, se slušnými kolegy u vody je vždycky radost se potkat a není mi proti mysli udělat třeba i nějaký ústupek. Nakonec se ukázalo, že to vlastně byla výhra. Poučen Hrobníkem z minulého týdne, nasadil jsem červy (a jen červy :)). Prakticky od první chvíle mi ryby braly. Chytal jsem menší i větší cejny, sem tam nějakou podoustev a i malé kapříky. Zkusmo jsem pak k červíkům připíchnul i menší rohlík na nitce a přišel i větší kapřík. Konečně mi to dopoledne ryby pořádně braly. Vlastně i díky nucenému přesunu jsem si moc hezky zachytal. Cestou zpátky jsem se zastavil na původním místě, kde seděl rybář se synovcem. Ptám se jak to zatím šlo. Odpověděli, že až na pár malých cejnků a podouství nic moc.

V pondělí navečer jsem se vypravil do centra města na Labe. Další den se mělo citelně ochladit a už večer foukal dost silný vítr. Pod svahem na břehu to ale bylo příjemné podvečerní posezení. Vzal jsem s sebou kameru. Tentokrát jsem si říkal, že nebudu natáčet ve vodě nástrahu, ale zkusím natočit nahazování s cílem zjistit, jak přesně se mi to daří. Záznam přikládám ke článku, abyste si udělali představu i vy. Pro zafixování vzdálenosti nahazování používám gumičku přes cívku navijáku, takže vzdálenost se mi daří trefovat poměrně dost přesně. Co se týče směru vybírám vždycky nějaký výrazný orientační bod na druhém břehu. Strom, keř, skupinu kamení atd. Pro udržení směru náhozu na orientační bod se mi osvědčilo směřovat k tomuto bodu při vlastním náhozu (švihu) spodní rukojeť prutu a tou jaokby zamířit. Ne vždy se mi to dařilo, jak vidíte na videu. Tu a tam krmítko s nástrahou dopadne mimo vyznačenou cílovou oblast. Taky jsem se ne vždy na přesný směr soustředil. Chce to prostě cvik. Musím, ale říct, že přesné nahazování mělo ten večer svůj efekt. Ryby mi po prvních přibližně 20 minutách lovu, kdy se nedělo nic, prakticky nepřestaly brát po celou dobu. Lovil jsem převážně malé cejny. Tu a tam nějakého většího. Ale na nedostatek aktivity jsem si tentokrát nemohl stěžovat. Opět mi to moc pěkně bralo.

No trochu jsem si poslední dobou spravil náladu, alespoň co se týče aktivity na prutu. Jak už jsem psal, nemám prostě na ryby tolik času jako dřív. Nemám ještě docházkami popsanou ani první stránku v povolence. V tom málu případů, kdy se k vodě dostanu jsem rád, když neodejdu alespoń bez záběru a každá ryba na konci prutu potěší. Ještě chci párkrát zkusit Jesípek se splávkem a říkal jsem si, že bych zkusil nějakou večerní dravčí vycházku. Snad to dopadne.

Letní forma jako hrom

Standard

Nevím jestli je to zrovna nejvhodnější název pro článek, kterej se chystám napsat. Ale facebookový příspěvky s hashtagem #LetniFormaJakoHrom mě letos v létě fakt bavily. Je to asi to, co si z letošního léta budu pamatovat, protože jinak bych si tuhle sezónu mohl ze svýho rybářskýho životopisu s klidem škrtnout. O nic bych nepřišel.

Léto 2020 se ze zpětného pohledu jeví přeci jen trošku normálnějc než to šílený jaro s čínskou chřipkou a ještě šílenější zima a vánoce. Snažil jsem se chodit k vodě, co to jen šlo. Většinou jsem navštěvoval svá oblíbená místa na Jesípku, na Labi a na Orlici ve městě. Na Jesípek jsem často brával jen krátkej proutek se splávkem a jel nalehko na kole. Klasika Jesípek. Hromada sumečků, tu a tam malej línek, nebo kapřík ze stulíků. To mě bavilo. S feederem bych asi co chvíli váznul někde o větve nebo o stulíky, ale se splávkem to byla zábava.

Náš tajnej flek s molem zůstal bohužel celej rok zavalenej spadlým stromem a nějak jsme s kolegou Vojtou nenašli síly ho obnovit. Několikrát jsem navštívil místa okolo. Nezklamala. Zejména s odcházejícím létem to tam bylo fajn. Letos oproti loňsku léto dost propršelo. Korytem se tak často valilo tolik vody, že to s feederem nemělo cenu ani pokoušet. Ale přeci jen se mi právě nedaleko našeho mola v jednom takovým silným proudu docela dařilo.

Sluníčko už bylo ten den spíš podzimní a foukal studenej vítr. Voda vysoko nad normálem. Možná i naše molo by bylo ten den pod hladinou. Seděl jsem nedaleko, asi o sto metrů dál po proudu od mola a feeder házel podle břehu, kde proud přeci jen tolik nehnal. Krmítko s česnekovou směsí říznutou chlebovou strouhankou si přeci jen pár ryb našlo. Mezi několika cejny a cejnky, které bych tu čekal, jsem zdolal i pěknýho půlmetrovýho kapříka. To byl v rozvodněným proudu moc pěknej souboj. A dokonce, a to nejspíš čirou náhodou, i na rohlík zaseknutýho bolena.

Velká voda v řece v létě mě nutila navštěvovat nový místa nebo místa, kam často nechodívám. I několikrát během léta se stalo, že například k Jesípku se kvůli zvýšené hladině Labe nedalo vůbec dostat. Voda byla vysoko nad úrovní holínek. Obcházel jsem tak slepý ramena kolem Orlice – bez úspěchu. Párkrát jsem byl na Plačickým písníku. Tam se mi trochu dařilo až s podzimem.

Byl jsem tam jednou o víkendu ráno, když se nad hladinou válela už taková ta hustá podzimní mlha. Zkoušel jsem podle břehu ulovit nějakou nástražní rybku, že bych se pokusil o dravce. U břehu se ale nehnula ani ploutev. Asi dvacet metrů ode mě měli dva chlapíci rozložené kaprařské ležení. Každej dva pruty na stojánku a co chvíli metali do rybníka kobrama a lopatkama boilies a kukuřici. Asi po půlhodince marnýho snažení o nástražní plotičku, jsem to vzdal a nahodil feedery s modrou česnekovou směsí na krmítku. Jeden method a druhej s průběžkou. Nejdřív to nevypadalo na nějakou velkou akci. Asi hodinku se nic nedělo. Pak se ale zvedla mlha, sluníčko začalo hřát do hladiny a to vyhnalo asi i kapry, aby se šli ještě naposled před zimou vyhřát. Začli mi brát k mému překvapení na prut s průběžkou. Na method ani ťuk. Ten už byl možná hozený moc daleko. Průběžku jsem měl přibližně v poloviční vzdálenosti od břehu než měli nahozeno kolegové kapraři vedle. Během hodinky se mi podařilo zdolat pět kapříků. Spíš menších. Největší mohl mít k 50 cm délky. Chlapci vedle asi stražili na něco většího, ale žádnou akci jsem z jejich tábora neslyšel.

Když byla voda na normálu, chodil jsem jsem na Labe. Zašel jsem párkrát pod Předměřickej splav. Taky na svoje kasický místo na Orlici ve městě za zimákem. Tam jsem natočil krátký letní video. Je na něm vidět hromada cejnů, kteří okamžitě větří voňavej šrot. Prakticky hned jak dopadne do vody, jsou u něj. Větší kuličku zkouší několikrát ukrást tloušti nebo kapřík. Jednoho se mi tam taky podařilo zdolat.

Přátelé, co říct k mému rybářskému létu 2020. Krátce snad jen, že se mi v něm nedařilo o nic líp než za celej rok 2020. A to ani na peletu – tu červenou 🙂 Rok 2020 bude ale i tak pro mě nezapomenutelnej. A o tom zase jindy.

Léto s dravci

Standard

Letos v létě jsem hodně chodil chytat na Labe. Na svůj oblíbenej flek, kus za město, kde je Labe už divočejší. Voda byla v létě hodně nízko a počasí horký. Místo mám hezky ve stínu a večer, když jdu na ryby po práci nepere mi tam slunce do obličeje. Nahazuju vždycky feederem do proudu anebo do zátočin u břehu, kde proud vytváří malý tůně. Letos, podobně jako vloni mi tu braly především pěkný podoustve, tu a tam větší cejn, zřídka i kapřík. V horkým počasí se ale s železnou pravidelností těsně před soumrakem vždycky dostavila dravčí hostina. Směs, kterou krmím přiláká samozřejmě hromadu malejch rybek, ouklejí, plotic, cejnků a podouství a jakmile udeří dravčí hodina, začne se okolo mýho krmnýho místa čeřit voda. Řek jsem si, že to zkusím využít a spolu s běžnou feederovačkou nastražím vedle i na dravce.

Na dravce jsem zatím chodil vždycky jen cíleně na podzim s vláčkou. Zadařilo se mi takhle už pár pěknejch štiček a okounů a pro podzimní krátký vycházky je to fajn téma. Tentokrát jsem to zkusil trošku pasivnějc a k aktivnímu feederu přidal ještě svůj krátkej kaprák, na kterej jsem spolu se zátěží přivěsil i kousek mrtvé rybky, nebo někdy i celou, jako nástrahu. Takovouhle vycházku jsem zpravidla zahájil tím, že jsem si na maličkej splávek a pidi háček s červíkem nachytal do kbelíčku několik nástražních rybek. 2 nebo 3 malé oukleje na ten večer stačily. Okolo břehu se jich hemžily hejna a připravit nástrahu na večerní vycházku netrvalo nikdy víc než pár minut. Sestavu jsem položil většinou podle břehu, nebo trochu stranou od hlavního proudu a taky stranou od místa, kam jsem nahazoval feederovej prut, aby se mi nemotaly silony.

Protože jsem feederem krmil jiný místo, osvědčilo se mi na sestavu s rybkou místo jednoduchýho olova zavěsit feederový krmítko a napchat ho směsí, kterou jsem vnadil na feederu. Snažil jsem se tím přilákat nějakou drobotinu a s ní i dravce. Jako signalizátor záběru jsem před špičku kapráku připnul malý kulatý číhátko, povolil brzdu a čekal na pořádnou jízdu. Jakmile se číhátko začlo chvět, byla to předzvěst poctivýho záběru. Prostě, když už štika hejno krmící se drobotiny našla, našla i moji nástrahu a většinou ji nijak extra dlouho neochutnávala nebo nezkoumala. Prostě po ni chňapla.

Frekvence záběrů nebyla samozřejně zdaleka taková jako na vedlejším feederu. Ale když už se číhátko pohnulo, byl z toho většinou jistej úlovek. Nejčastěji jsem lovil štiky. Většinou menší. Nástražní oukleje jsem měl ve velikosti tak kolem 10 cm. Největší štika, kterou se mi v takhle podařilo ulovit měla lehce přes 60 cm délky. Několikrát se o nástražní ouklej pokusil i tloušť. Vytáhl jsem myslím 3. Největšího kolem 50 cm. No a mým zlatým bonusem letošního léta byly dva candáti těsně za sebou, kteří oba zabrali snad během 5 minut po nahození. Jeden malej, přibližně 45 cm a druhý větší, těsně pod 60 cm délky.

Přišlo mi zajímavý, že candáti narozdíl od štik zabrali přímo z prostřed řeky, z proudu, kam se mi podařilo nahodit více méně omylem. Štiky se vždycky chytře stahovaly za kořistí ke břehu, kde viděly hejna malejch rybek okolo krmítka. Candáti prostě při čištění dna narazili zrovna na mou nástrahu 🙂 Nikdy předtím jsem tu candáta neulovil a ani jsem snad nevěřil, že tu nějací můžou bejt. Tihle dva byli určitě mejma rybama letošního roku.

Svoje letní vycházky s feederem jsem letos doplnil pokusem o lov dravců na těžko. Zaznamenal jsem kupu krásnejch záběrů. Hodně se mi jich podařilo proměnit,  i když jsem nepoužíval žádný brutální montáže s troj nebo dvoj háčkama a lankama. Jsem si ale zároveň vědom, že kupa rybářů lov na mrtvou nebo živou nástražní rybku neuznává a možná mě řada z vás za to bude kamenovat. Pamatuju, že vloni v Kanadě se tomu místní dost podivovali. Ale u nás se pořád smí a pro mě to byl prostě pokus o to, jak se spolu s aktivním feederováním podívat i na další druhy ryb. Další sonda do místní vody.

Teď na podzim, kdy už dny jsou kratší a počasí chladnější, jsem se vrátil k přívlači a obcházím slepý labský ramena zase s gumovejma nástrahama. Musím uznat, že i to má svoje kouzlo.

Zpátky na řece

Standard

Konečně je tu léto. Plná sezóna, večer dlouho světlo, příjemný počasí. Po práci se dá krásně bejt u vody a ryby berou vo sto šest. Na jaře jsem neměl na ryby moc času, byl jsem jen párkrát o víkendech. S příjemnejma a dlouhejma večerama se ale na ryby dostanu i přes tejden.

Chodím teď převážně na řeku. Na stojatou vodu mě to nějak netáhne. Řeka má pro mě nějak větší kouzlo. Sezóna říčních ryb je v plným proudu a podoustve, jeseny anebo tlouště chytám moc rád. Navštívil jsem všechny svoje oblíbený fleky z minulý sezóny a vesměs žádnej nezklamal. Odehrávalo se tam přibližné totéž co vloni.

Navíc to vypadá, že se mi podařilo krásy feederu dobře prezentovat a získat tak dalšího fandu ohnutejch špiček. Kolega z práce se po zážitku z lovu kaprů na soukromém kaprodromu vrhnul do rybářskejch zkoušek a shánění povolenky ve snaze vyzkoušet si rybolov i na svazovejch vodách. Papíry měl ještě vlhký a hned jsme vyrazili na ryby spolu a samozřejmě okamžitě poznal, že feeder je oproti kaprařskýmu náčiní daleko citlivější záležitost, a tím pádem je tu větší šance na nějakou akci. No a už jsem mu předal svůj starej feeder prut na vyzkoušení. Tak snad ho to nepustí a já budu mít feederovej sparing 😉

Na místech, kam chodívám se se svou novou nahazovací kamerou snažím sondovat, co se děje pod vodou. Oblíbenejch míst mám několik a jsou ve městě, mimo město, na regulovaným i neregulovaným toku, v klidnější i proudnější vodě, pod i nad jezy. Z podvodních záběrů zjišťuju rozdíly v jednotlivejch prostředích. Když tak o tom přemejšlím, možná by si tohle téma zasloužilo svůj zvláštní článek. V krátkosti, ale chci jen říct, že pokud odmyslím rozdílný profil a složení dna (kameny, písek nebo bahno) tak největší rozdíl spatřuju ve vodním prostředí na regulovaném a neregulovaném toku.

V místě, kde řeka teče regulovaným korytem, samozřejmě ohraničeným z obou stran splavy se na podvodních záběrech vyskytovala stále stejná druhová skladba rybí osádky. Totiž cejni, cejnci, plotice, malí okouni, sem tam podoustev nebo jesen. Ti, kteří přijdou omrknout mou návnadu a nástrahu mají všichni přibližně stejnou velikost a i úlovky, které se mi podaří zaseknout mají přibližně stejnou charakteristiku.

Naopak v neregulovaném úseku záběry pod hladinou ukazujou čilej ruch, a to nejen v bezprostřední blízkosti nástrahy, ale obecně. Hromada malejch okounů jen tak sondujících okolí nástrahy, malí cejnci, i opravdová drobotina, malé podoustve, oukleje, ale třeba i hrouzci v hejnech, které jsem v regulovaným korytě vůbec nezaznamenal.

Rád chodím chytat tam, kde není řeka svázaná do pravidelnýho, rovnýho toku. Jsou to místa plný tůní, s členitým břehem, tu a tam stromem spadlým do vody. Tam to mám nejradši. Nikdy se nemůžu bejt jistej, co k mojí nástraze připluje. Regulovaný úseky už pomalu začínám mít osondovaný z hlediska rybí osádky. Stejné krásné velké cejny chytám ve městě jako o 3 km výš proti proudu. Prostě tam kam jim splavy dovolí doplavat, tam jsou. Neregulovaný úsek je daleko tajemnější.

Myslím, že zatím jsem letos nepotkal svou rybu sezóny, ale říční rybky mi berou a sranda s nima je.