Revír mého dětství

Standard

Na dva volný sváteční dny jsme měli s tátou domluvenou rybačku na Rozkoši. Tatík přes samý zařizování okolo baráku nesmočil snad dva měsíce vlasce a tak bylo na čase ho konečně vytáhnout k vodě. Když jsme tak v úterý seděli kousek od českoskalickýho kempu u vody a koukali na nehybnou hladinu jak zrcadlo a stejně nehybný špičky a policajty, pojali jsme plán na návrat do mýho rybářského dětství. V době mejch prvních nesmělejch rybářskejch náhozů starým prutem značky Tokoz Sol III po tátovi s fenomenálním navijákem Reex jsme nejvíc navštěvovali malej rybníček Krčmařík v Červeným Kostelci. Na výpravu s dětma rybářema nejlepší flek. Takovej brčálník uprostřed polí. Tam jsem pod vedením souseda Drozda napichoval první burizóny a žížaly na dvounávazcové háčky a učil se jak správně zavěsit policajta. Krásný vzpomínky :))

No a tak jsme se s tatíkem shodli, že to pojedeme omrknout a kdyžtak tam druhej den nahodíme. Neměl jsem moc představu v jakým stavu Krčmařík je, přeci jen jsem tam nebyl dobrejch 15 let. Vedle na Broďáku nedávno vzniknul soukromej kaprodrom. O Krčmaříku jsem měl jen mlhavý zprávy, že snad chvilku byl rybníček kosteleckou malou vodou, pak zas že je vypuštěnej a že se čistí, potom zase, že je na něm celoroční hájení. No když jsme dorazili na místo a dali řeč s chlapama, kterejch tam bylo překvapivě hodně, byli jsme mile překvapený. Chlapi revír vesměs chválili. Už na první pohled bylo okolo rybníka čisto, uklizeno, lavičky opravený, voda poměrně čistá a bylo vidět, že chlapi mají i záběry, což byl rozhodně posun od naší mise na Rozkoši 🙂

Rozhodnuto, druhej den jsme naklusali na 6. hodinu k rybníku i s prutama. Tatík těma svejma jezerníma kaprákama div nepřepažil celej rybník. Vedle nás dva starší chlapi s teleskopama – no uvidíme.

Z rána pekelně fučelo a oproti předchozímu dni byla pěkná zima. Když jsme po půlhodině bez záběru začali přešlapovat zimou po břehu, nějak nám to s tou včerejší chválou od místních nepasovalo dohromady.Takovou malou – ale opravdu jen malou nadějí pro nás bylo, že dědci vedle tahali co deset minut kapry na břeh. No asi to teda nebylo revírem ale náma 🙂

Padla půl osmá, tatík bez záběru, já několik mikro-plotic a dědkové každej s dvěma kaprama balej kufry a jedou domu nadšený, že maj odchytáno a nemusej tu v tý kose dýl sedět. Otec hbitě bere svůj tripod a šup vedle na dědkovo místo. To byla ta změna, co byla třeba. Rázem záběr na oba pruty naráz a kuk dva kapříci na břehu. Oba ne víc než 40 čísel a tak šup s nima zpátky do vody. I mě se to malinko rozkousalo. Přišel mě potěšit menší lín. Moje další ryba do atlasu. Ještě jsem neměl tu čest a lín, ten potěší rybáře vždycky, to je jasný. Letmý foto, a šup zpátky do rybníka. Za chvilku i kapřík. Zase přibližně podobná velikost jako u tatíka. To už se vedle nás usadil další místní borec a tak jsme mezi záběrama i fajnově pokecali. Půl jedenáctá, kyblíček s krmením je prázdnej a my balíme. Tatík s několika dalšíma kaprama na prutech a u mě ještě další dva líni a kapr.

Nakonec fajnová rybačka. Žádný jatka jako na kaprodromu se nekonaly, ale obzvlášť líni mi zlepšili větrnej a studenej den. Návrat do dětství krásnej. Rybníček Krčmařík prokouknul a je vidět, že se o něj místní rybáři hezky staraj. Jen tak dál hoši. Rád se zas vrátim, příště třeba s burizonama 🙂

Jak jsem potkal úhoře

Standard

Shodou okolností jsem nedávno natrefil na článek o lovu úhořů. Vždycky mě tenhle tajemnej tvor fascinoval. Ve článku autor popisoval líté souboje s úhořem, kterej se pokaždý snaží vykroutit z háčku jakýmkoli možným i nemožným způsobem a hledá kdejakou skulinu mezi kamenama nebo větev kam by se vsoukal a uniknul podběráku. Nástraha jasná, žížaly jakýkoli velikosti. I když na ně zkouším chytat skoro pokaždý, kdy jsem u vody, nikdy jsem na úhoře ještě nenarazil. Je pravda, že jsem na ně prakticky nikdy přímo necílil. Do tmy u vody moc často nebejvám a v článku jsem se dočet, že úhoří doba krmení nastává prakticky výhradně po setmění neboť, a teď cituji: „Jde o dokonalého predátora“ 🙂

Po delší době jsem zavítal na mnou už jednou objevený a ozkoušený revír, rybníček v Levínské Olešnici. Vloni na podzim, když jsem tu byl naposled jsem si užil moc fajn půlden s kapřím dorostem. Tentokrát ovšem počasí takřka letní a já měl skoro celej den na chytání. Usedl jsem pod strom do stínu a nahodil svoje dva feedery. Protože jsem tu plánoval být celý den, zaházel jsem si jedno místo vařenou kukuřicí, řepkou a pšenicí v naději, že se třeba objeví nějakej větší kapřík nebo amur. Místní organizace se na svejch stránkách holedbá, že i takové ryby ve svým rybníčku má, tak proč ne. Druhej proutek jsem hodil více méně na náhodu poblíž břehu. Postupně jsem na předkrmený místo doplňoval šrot s červama a tak nějak jsem si chtěl užít pěknou pohodovou feedrařinu na stojatý vodě, třeba i s plotičkama, cejnama nebo prostě s čímkoli, co přijde.

Když jsem ani po hodince a půl neměl jedinej ťukanec do špičky, začal jsem uvažovat, co je špatně. Sluníčko hezky hřálo, ale přeci jen den u rybníka bez ryby na prutu je takovej neúplnej 🙂 Voda v rybníčku malinko podkalená po dešti z víkendu. Říkal jsem si jestli třeba nástrahu trošičku nezvednout ode dna a připíchnul jsem malou plovoucí foukanou kukuřičku k dvoum červům na háček.

A v tom buch na druhém prutu z nezakrmeného místa přišel malej kapřík. Takovej, jaký jsem tu chytal na podzim. No tak aspoň, že tak, uklidnil jsem se a zopakoval sestavu. Jenže přátelé, další hodinu a půl opět nic. Vrátil jsem se proto k úvodní taktice – vařená kuku a červík. Na zakrmené místo jsem dodržoval původní plán – dvě kuku pod háček a zašputnovat červem, přeci jen jsem si pořád myslel na nějakou větší rybu.

Když už se chýlilo k době oběda, prásklo mi cosi do prutu na zakrmeným místě tak, že mi šla špička do vody. Samozřejmě jsem zasek pozdě a vytáh krmítko i háček prázdný. Záběr dne a výsledek? – PEŠEK!!! Hned jsem nahodil znova a začal stahovat i druhej prut, že dokrmím. No a jak naschvál, zrovna, když držím jeden prut v ruce, mi znova vedle zacukala špice. Odhazuju prut, zasekávám vedle a cejtím cosi na konci špičky. Honem odkládám zaseknutou rybu v domění, že je to kapřík a rychle vytahuju druhej prut, aby se mi nemotaly silony do sebe. Jak jsem posléze zjistil – další chyba 🙂 Když jsem se totiž pak vrátil k zaseklé rybě na prvním prutu, ejhle ryba pryč. Vytáhl jsem pouze uslintaný chuchvalec neuvěřitelně zamotanýho háčku na silonu návazce. Aha cejni, ale jak mohli takhle zakucmat ten silon, to mi hlava nebere. No na rozmotávání jsem rezignoval, nešlo to. Výměna návazce a hup znova do vody. Během ne víc než patnácti minut zas stejnej záběr. Prudká rána do špice prutu a tentokrát už jsem to stihnul. Na visící kukuřičku pod háčkem utěsněnou jedním červem jsem vytáh úhoře jak tkaničku do bot. Neměl víc než 25 cm délky. Ale při zdolávání tancoval při hladině pořádně. No a než se mi podařilo vyndat mu háček z té pidi tlamičky, to tedy byla modelářská práce.

Teď mi teprve docvakly ty předchozí drbance do špice i ten uslintanej zamuchlanej forpas. Moje zakrmený místo si z nějakýho důvodu našli úhoři a v pravý poledne vyzobávali ze dna červy, který jsem tam naházel spolu se šrotem. Okamžitě jsem samozřejmě změnil nástrahu na žížalu a musím říct, že to byl dobrej tah. Během odpoledne jsem mimo jednoho kapříka, kterej si evidentně spletl lokál, vytáhl ještě dalších šest úhořů, přibližně podobný velikosti a haldu dalších úhořích záběru jsem neproměnil. Několikrát se mi stalo, že jsem rybu ztratil z háčku. Cejtil jsem tah po záseku a najednou silon povolil a z vody jsem vytáhl jen prázdnej háček s ožužlanou žížalou. Zkusil jsem to ještě na poslední chvíli vyřešit feeder gumou, abych trošku odrpužil to prudký úhoří cukání. Musím říct, že zase úspěšně. Poslední dva záběry byly bez ztráty ryby.

Moje výprava za podkrkonošskejma kapříkama se změnila v úhoří odpoledne. Krásná zkušenost musím říct. No a já si zařazuju další rybí druh do svýho pomyslnýho deníčku.

První Američan

Standard

Přečet jsem si hromadu článků o „američanech“ neboli „trumenech“ (rozuměj: sumeček americký 🙂 ), o jejich vysazení a přemnožení tady v Čechcách a o tom jak rybáře otravujou svou žravostí a taky o tom, že jich je hromada právě tady na Hradecku. V neděli jsem si do svojí sbírky rybářských zkušeností zařadil i američany. Nebylo to nijak cílený. Paradoxně jsem si myslel spíš na duháky, kterejch už jsem na rybníčku v u hospody v Březhradu pár vytáhl. Byla to tehdy samozřejmě náhoda, že červy na háčku kolemplující pstruh zhltnul, ale říkal jsem si, že by to byl docela fajn dopolední úlovek. Na mým malým pickříku je souboj s divokým pstruhem fajnová záležitost.

Vzal jsem ssebou běžný „kaprařský“ vnadidla. Trošku šrotu, co mi zbylo z páteční celodenní návštěvy soukromýho kaprodromu, v něm mrskající se červíci a vařená kukuřice s pšenicí, všechno drobet ovoněno. Sednul jsem si na betonové schůdky, co vedou do rybníka přímo před hospodou. V neděli brzy ráno tu byl samozřejmě klid. Házel jsem krmítka a návazec s malinkým háčkem přímo před sebe, kde u břehu roste roští a větve mu padají až do vody.

Sluníčko se klubalo na svět a mně za půlhodiny nezabralo nic. Už jsem tu byl několikrát a vždycky se alespoň něco dělo prakticky na první, druhej nához. Tentokrát nic. Po půlhodince ranního rozjímání to přeci jen začlo malinko kousat. Na tři červíky mi začly brát kapří miminka. Během následující hodinky jich přišlo asi pět, ale to už se mi sluníčko začalo pořádně opírat do zad. V pátek jsem si z kaprodromu přivez pěknej úpal od slunce a tak jsem si řek, že se přesunu na druhej břeh do stínu.

Na druhý straně měla moje mise prakticky totožnej průběh. První půlhodinka nic a pak plotička a dva malí kapříci. Přišel se podívat i jeden větší. Mohl mít tak lehce přes 40 cm a při zdolávání ten můj lehoučkej picker prut hezky prověřil.

Slunce už bylo hezky vysoko, pořádně pražilo do hladiny a aktivita nějak ustala. Jemná špička pickeru se ani nehla. Jaký bylo moje překvapení, když jsem při vytahování z vody našel na konci návazce přivěšenýho američana. Na záběr si nevzpomínám. Myslel jsem, že je nástraha opadaná a ejhle – spadla přímo sumečkovi do břicha 🙂 Od té doby jsem vytáhl ještě další tři trumeny a bylo mi jasný, že s kaprama, natož pstruhama je dnes ámen. Zajimavý bylo, že všichni sumečci skoro vůbec neťukli do špičky. Záběry byly úplně neznatelný a zasekl jsem je vlastně náhodou. No byla to zajímavá zkušenost. Na rozdíl od kolegů rybářů mně amíci nijak den neotrávili. Naopak, zařadil jsem si další druh do svýho interního rybářskýho deníčku.

Americká zkušenost mi přinesla ještě jedno poznání, a sice, že jsem objevil kouzlo věcičky, který se říká vyprošťovač háčků. Nikdy jsem tuhle plastovou tyčku neuměl moc používat a přišlo mi to zbytečný. Jeden s sebou pořád mám v batohu, kdysi jsem ho dostal v nějaký dárkový rybářský bedničce. Každej háček jsem ale zatím vždycky vytáh buď prstama nebo peanem. S prvním uloveným sumečkem jsem ale zjistil, že to nebude stačit. Amík totiž vdechnul červí chuchel asi rovnou až do střev. S vyprošťovačem háčků přátelé, žádný problém. Šup háček venku a trumen zpátky ve vodě vstříc své další americké budoucnosti.

No tak příště třeba zas. Kolega už se hlásil, že příště půjde se mnou přímo a jen na amíky 😉

Jsem závodní feederař…Apríl!

Standard

Stalo se, že jsem dostal od party závodních feedrařů pozvánku zajít s nima na tréningovou rybačku. Jsem poctěn. Já feederový začátečník budu mít možnost okouknout něco od profíků, no těšil jsem se velmi. Podle dohody jsme měli strávit nedělní dopoledne na Labi u Přelouče. Celej tejden bylo nádherný počasí, ale víkendová předpověď moc optimistická nebyla. Jak bylo předpovězeno, tak se stalo. Sešli jsme se v neděli ráno a už po hodince u vody jsme byli vesměs všichni zmrzlí jak preclíci. Sice nepršelo, ale prudkej vítr nám mával špičkama a pěkně zalejzal za nehty. Ačkoliv jsme dostali instrukce schovávat především karasy do vezírků, nikomu se nehla špička a tak vlastně nebylo moc co vezírkovat. Zkoušeli jsme všemožný změny – víc červů, míň červů, dlouhej návazec, krátkej návazec, těžkou nebo lehkou nástrahu, nic nezabíralo. Za první dvě hodiny jsme byli všichi bez výjimky bez záběru. Svorně jsme se shodli, že si dáme čas do jedenácté a zmrzlejma rukama pobalíme věci a tréning ukončíme. Před jedenáctou se sice chlapům podařilo zaseknout pár maličkejch podouství, ovšem karas žádnej.

Rád bych tu ještě pověděl pár svech postřehů o tom, na jaký úrovni rybářskýho řemesla a techniky se v porovnání se závodníkama nalézám já. Na úvod nutno říct, že k závodní rybařině se tedy budu muset ještě hodně prochytat 🙂 Když jsem viděl chlapy jak briskně a přesně nahazujou zatímco, já ke každýmu krmítku vstávám, abych ho upěchoval, a než si zase sednu tak vedle už pomalu proběhnou dva záběry. Nemluvím vůbec o tom kam mi to krmítko s nástrahou vlastně lítá, a to i se zaklipovanou vzdáleností na cívce 🙂 S jakou samozřejmostí se v závodním stylu sekají záběry, zatímco já hypnotizuju špičku a čekám kdy už bude ohnutá v tom správným úhlu, abych nepromarnil rybu 🙂 No musím se toho ještě moc, moc dovědět a naučit 🙂

Tým se pomalu rozjel domů rozmrznout bez žádného výrazného skóre. Jen kapitán, že ještě chvilku zůstane.

Doma jsem polknul horkou polívku, a když jsem trošku rozmrznul, otrnulo mi a řek jsem si, že bych si šel ještě někam spravit chuť. Vyrazil jsem na rybí wellness. Bylo tam celkem plno, ale jeden flek jsem ještě našel. Poměrně vysoko nad kanálem, ale to mi nijak nevadilo, mám přeci od ježíška dlouhej podběrák a teď ho konečně naplno využiju 🙂 Odpoledne už trošku přestalo foukat a tak jsem na sluníčku rozmrzal. Taky jsem se pořádně rozhejbal, protože podle očekávání byly ryby aktivní. Kde taky jinde v takový zimě než tady, že?

Záběry přicházely prakticky na všechno, co jsem nahodil. Červy, žížaly, kousek jabka, rohlík… Zkraje přicházeli malí cejni a podoustve. Zkoušel jsem zvětšit nástrahu, jestli se nesplete třeba něco většího, kapřík nebo amur. Dal jsem se chvilku do řeči se sousedem a vykšeftoval s ním jednu potápivou větší boilie kouli. Nic většího ale nepřišlo ani na ni. Špička se vytrvale chvěla – bylo znát, že to tam drobotina ozobává. Bavil jsem se, ale hezky. Nastražil jsem žížalu a ta chutnala karasům. A moc pěkný kousky jsem vylovil. Hned jsem si vzpomněl na raní tréningovej neúspěch a vzpomněl jsem si na závodníky jak by se jim tady líbilo 🙂 Kolem šesté hodiny už se do mě začala zase dávat zima a tak jsem se sbalil a vypravil domů. Chuť jsem si spravil pěkně. Poučení pro příště na tuhle vodu zní: vzít s sebou větší nástrahy – pelety nebo větší boilies. Přeci jen tu určitě něco většího žije 😉

Večer jsem ještě dostal zprávu s fotkou od kapitána feederovejch závodníků: „Škoda, že jste odjeli, za půl hodiny mi začli brát kapři“. No takže nakonec se úspěch dostavil na obou stranách 😉

Děkuju závodníkům, že jsem se s nima moh seznámit. Bylo to pro mě velmi inspirativní. Doufám, že mě zas někdy vezmou s sebou. Je fajn přičuchnout k té rybařině zase trošku z jiný strany. Snad nás už nevyžene počasí jako tentokrát 😉

Rybí wellness

Standard

Přátelé, rád bych se s váma dnes podělil o další z mejch zážitků o tom, jak jsem si prakticky ověřil teorii načtenou ve všemožných chytrých rybářských zdrojích. Teorie praví, že v chladnějších obdobích se ryby zdržují například i tam, kde do řeky vtéká nějaký teplejší zdroj. Například voda ohřátá nějakou průmyslovou činností nebo čistírnou. Na mapách jsem detekoval dvě podobný místa v okolí a na jedno jsem se rozhodl vyrazit na krátkou podvečerní rybačku.

Od silnice to byla kousek procházka, ale na místě jsem nebyl sám a bylo vidět, že tohle místo je asi hodně hodně populární. Všude kolem koryta odtokového kanálu i řeky byly vyšlapaný rybářský fleky. Pozdravil jsem souseda rychle jsem se dověděl, že kromě bílý ryby zatím nezaznamenal žádnou zajímavější aktivitu. Sednul jsem si na místo, který bylo takřka bezprostředně na hraně výtokového kanálu, kde teplejší voda proudí do řeky.

Už při příchodu k vodě jsem zahlíd hromadu ryb jak si v teplý vodě vyhřejvaj kosti. Chodím už podle břehů dost dlouho, ale takováhle koncentrace ryb na jedný hromadě se málo vidí. Každou chvilku byl slyšet nějakej ten šplouchanec od výskoku ryby z vody nebo plácnutí ploutví o hladinu. Bylo mi jasný, že hejno ryb u hladiny ještě neznamená jistotu záběrů, ale minimálně jsem se octinul na místě, kde ty ryby skutečně byly. Případnej neúspěch je tedy nutno v tomto případě přičítat jen a jen sobě a nikoliv místu! 🙂

Jakmile jsem dal do míchání šrotu a nabral jsem si trošku vody z řeky okamžitě jsem pochopil, co zrovna na tohle místo všechny ty ryby táhne. Voda byla teplá fakt jak v termálním bazénu. Je to tady prostě takový rybí wellness centrum, úplný lázně. Tak teď ještě, aby měly taky pořádnej dovolenkovej apetit. Šup tam s kukuřičkou a tlačeným rohlíkem 🙂

Nahodil jsem dva pruty. Medium feeder trošku proti proudu přímo do ústí kanálu a lehký picker na kratší vzdálenost před sebe na mělčí místo, kde byli vidět levitující cejni. Namíchal jsem k tomu mix kukuřičnýho šrotu s pikantní tmavou feeder Sensas směsí a přidal jako partikl vařený zrnka kukuřice a červy. Sensas směs mi přišla dost mastná. Do teplý vody ideální, řek bych.

První půlhodinku se překvapivě nic moc nedělo. Cejni levitovali úplně klidně okolo místa, kam jsem nahazoval Picker, občas plác ploutví, ale žádná aktivita směrem k mý nástraze se neodehrávala. Ani na medium prut jsem nic nezaznamenal, teda krom dvou větví, který jsem zaháknul při stahování. Vybral jsem si asi místo na nahazování s pěknou hromadu podvodního svinčíku. Pak ale začli cejni kousat. Na picker jsem tahal jednoho za druhým. I když jsem pořád zvětšoval nástrahu ze tří červů na pět, pak na zrníčko kukuřice, pak dvě, potom dvě pod háček. Pořád totéž. Cejni měli zřejmě mezi saunovacíma procedůrama pauzu na večeři. A nebyly to žádný cejní miminka, pěkný lopatky. Když jsem už ze zoufalství navlíknul na háček velkej kaprovej rohlíkáč tak se aktivita malinko uklidnila. Tak nějak jsem si přál, aby se ukázala třeba i jiná rybka. Ukázala se, ale ne ryba. Mou dvoubarevnou kukuřicí nepohrdla moc pěkná mega-škeble. Pěkně mi secvakla háček a musím říct, že to byl asi ten nekurióznější úlovek mojí dosavadní rybářský kariéry. Ta škeble vážila snad kilo 🙂

Na medium feederu s dvěma kuku pod háčkem se nic moc nedělo. Cejní score se tady zastavilo na čísle 3. Přičítám to montáži s feederovou zalomenou trubičkou pro krmítko. Přeci jen ve spojení se silnějším silonem to asi na dně působilo moc humpolácky. Na pickeru jsem místo hokejky měl jen kroucenej slabej kmenovej silon a záběrů přišlo násobně víc. Na závěr se ukázala i malá podoustev.

Se soumrakem a vyprázdněným krmícím kbelíčkem jsem to pobalil. Zachytal jsem si moc hezky, i když převážně jen cejny. Udělali ale radost. Hodnocení vycházky je jednoznačně pozitivní. Navštívil jsem ohromně zajímavé místo. Vyhřátí cejni z teplé vody a megaškeble náhodně přicvaknutá na háčku mi myslím jen lehce napověděli, koho všechno teplá voda může přilákat. Rád se sem určitě ještě podívám.

Jak to dopadlo s mým předkrmeným místem

Standard

Tenhle tejden začal nádherným počasím. Nedalo mi to a v pondělí po práci jsem musel na chvilku vypálit k vodě. Vybral jsem místo prakticky v centru města, kde se mi ale vloni v létě překvapivě docela dařilo – na Orlici kousek po proudu pod zimním stadionem. Protože předpověď počasí byla optimistická i na druhý den, rozhodl jsem se zvolit taktiku Zkouška krmení partiklem a nabral jsem si do malého kbelíčku trošku fermentované kukuřice s pšenicí a řepkou, kterou mám už skoro dva měsíce doma pod věšákem. Už hezky probublává a po otevření nehorázně zatouchá, ale to je vono – nastal čas tenhle biohazard mix vyzkoušet.

Úkol zněl jasně: v pondělí zachytat více méně na náhodu a na krmné místo naházet při lovu co nejvíc kvasícího partiklu a druhý den zkusit ze zakrmeného místa vytahat nějakou tu větší rybu. Doufal jsem v nějaké větší cejny, možná kapra nebo s příhlédnutím ke kukuřici třeba i amura.

Pondělní podvečer u vody byl jak z katalogu. Bylo nádherný počasí, sluníčko se opíralo a já začal z ostra. Asi na třetí nahození hned ryba – malý cejn. Na háčku jsem měl 3 červy a tak se dal tak nějak očekávat. Na další nához jsem vytáhl ještě jednoho, přibližně stejné velikosti, at ak nastal čas na zvětšení nástrahy. Kvasící zrnko kukuřice na podvěs pod háček – uvidíme.

Hned na další nához přišel krásnej velkej cejn – dobře přes 40cm délky. Tak nějak stejným tempem jsem se pomalu prochytal až k soumraku a s deseti mega-cejny na kontě – ani jeden z nich neměl pod 40 cm jsem ubíral k domovu. Zhodnotil jsem pondělek jako dobrej příslib do dalšího lovu druhý den. Naházel jsem zbytek obsahu kbelíčku na krmný místo a už se těšil na zejtřek a tak nějak tajně jsem doufal v nějaký pěkný kapří odpoledne.

Druhý den, na stejném místě, se stejnou návnadou a nástrahou začal volnějc. Dobrou půlhodinku jsem jen koukal na nehybnou špičku prutu. Hned první záběr, mi ale dodal optimismu. Spička do vody, silon frčí přes brzdu. Zasek jsem něco většího. Ryba jezdila po a proti proudu nahoru a dolů. Najednou ale tah povolil a já vytáh z vody jen prázdný krmítko s návazcem. Kupodivu nic neselhalo, forpas neutržen, háček neohnutej, skrz feederovou gumu jsem vyloučil i proříznutí háčku, nevím co se stalo. Asi vítr, Máchale 🙂 Trošku jsem si zanadával, znova nahodil na stejný místo a čekal opakovačku. Ta už ale nepřišla. Po zbytek odpoledne jsem vytáhl z vody několik cejnů. Větších, menších, na nedostatek aktivity jsem si nemoh stěžovat, ale žádná další jízda jako ten první záběr, a to i přesto, že jsem několikrát zkusil zvětšit nástrahu na dvě kukuřičky anebo zase zmenšit na několik červíků.

Celkově nemůžu říct, že by mi braly větší nebo menší ryby než první den. Taktika předkrmení místa mi tentokrát zřejmě nevyšla. Možná taky proto, že při druhým břehu, kam jsem nahazoval, se v parku co chvíli zastavila rodinka s dětma nakrmit nějaký ty kačeny nebo mutrie, čímž mi, jak předpokládám, dokonale rozplašili jakékoli ryby, které by eventuelně měly na mou kukuřici chuť. Samozřejmě asi taky nemůžu svou hnijící kukuřicí u ryb konkurovat haldám čerstvejch rohlíků napadanejch ke dnu po tom, co kačeny nedozobou.

Poučení pro příště je jasný: Vybrat klidnější flek a zakrmit pořádně. Pořádně, míněno hodně. Hodně a častějc! 🙂

Velikonoční dvojboj

Standard

Už třetím rokem máme s tátou takovou hezkou tradici jít o velikonočním pondělí na ryby. Ráno doma rychle pomlázka a pak hned k vodě 🙂 Tentokrát jsme to ale museli posunout už na volnej Velkej pátek. Nějak to jinak nevyšlo a na pondělí už byl jinej program. Je to takovej hezkej zvyk, kdy na Rozkoši vlastně otvíráme sezonu. Tentokrát se to s tím pátkem semlelo tak na rychlo, že táta ani nestihnul převinout na svejch prutech silony, který si nadělil k Ježíšku.

Počasí nebylo v pátek nijak extra jarní. Zima, sem tam poprchávalo. Sraz ráno u vody, kde už sedělo překvapivě hodně chlapů. Nojo jaro už je tu a rybáři se nemůžou dočkat. Soused vedle na břehu čile povídal historky o tom, jak minulej tejden tady na tom místě tahala nějaká polská výprava jednoho kapra za druhým. Nahodil jsem svoje feederové náčiní. Použil jsem i heavy T-Rex 3,90 a medium GF 3,60. Chtěl jsem vyzkoušet trik s dalekým nahazováním, co předváděl Martin Maťák na jednom ze svých videí a musím tedy říct, že to fakt funguje. Nezoušel jsem ještě to krmítko s dolní zátěží, to se mi nepodařilo sehnat, ale řek bych, že s ním by to lítalo ještě dál. Ten fígl je ale fajn a na Rozkoši rozhodně použitelnej.

No oproti historkám upovídaného souseda musím páteční dopoledne u Rozkoše hodnotit poněkud jinak. Nám ani jemu totiž nebralo vůbec nic! Tatík ten byl na svým kaprařským náčiní úplně bez záběru, já vytáhl jednoho většího cejna a s jednou rybou se mi utrh slaboučkej fluorcarbonovej návazec. Nic moc extra výsledek, více méně náhoda. Balili jsme nějak před polednem a sezonu se nám na Rozkoši tedy moc důstojně otevřít nepodařilo. Tak zas příště to bude lepší 😉

V pondělí jsem se nakonec přeci jen rozhod tradici dodržet a vyrazit dopoledne na chvilku k vodě. Jen sám tady někde v okolí HK. Na oběd jsme měli už domluvenej program a tak jsem vzal jen lehkej picker, trošku šrotu a červy a vyrazil na Labskej náhon do Březhradu. Cíl výpravy jasnej: Otestovat novej revír. Měl jsem jen cca 3 hodinky času takže jsem nechtěl podnikat nějaké extra dlouhé výpravy do neznáma a tak jsem si sedl kousek stranou hlavní cesty a vsadil na červy.

Slaboučkej silon, slaboučkej návazec, lehké krmítko, slanej vlastní mix a červíci. Čekal jsem nějaký malý plotičky, cejny, možná nějakýho mini-kapříka, prostě takové jarní pochytáníčko na malý vodě. Počasí zrána nádherný. Oproti pátku se sluníčko hezky začalo opírat do zad. Jaro je tu. Ovšem po hodině bez záběru a bez jakékoli aktivity na špičce prutu jsem trošku znejistěl. Přesunul jsem se přibližně o 200 metrů blíž směrem k silnici. Změna místa – ryba jistá, prej, no tak uvidíme. Chvilku nic a pak bum – duhák. No tak to bylo překvapení. Docela pěknej, měl kolem 30 cm. Další cca třičtvrtě hodinku nic a tak jsem se zase přesunul. Sedl jsem si přímo pod silnici. Na dohled byli vidět další chlapi. Tohle místo je asi hodně oblíbený. No během chvilky mi cinknul ještě jeden duháček, trošku menší než ten první. No ale potom zase půlhoďka klid. Už jsem neměl čas na další přesun a musel jsem to pobalit. Pstruží velikonoční dopoledne bylo pro mě překvapení. Žádný ťukání od malejch rybek do pickeru, žádný plotičky ani cejni, který jsem tu čekal.

Ještě to tady někdy vyzkouším, je to zase jinej druh revíru než veliká Rozkoš, velký Labe nebo Orlice. V každým případě velikonoce letos důstojně otevřely jaro. Počasí nádherný a ryby už se mají čile k světu. Sezóna je tu. Hurá 🙂

Járo, jsi tu?

Standard

Co s načatým odpolednem? Rybáři mají v odpovědi na tuto otázku jasno. Nedělí odpoledne, kde jinde než u vody. Poučen z předchozího nezdaru jasně jsem si stanovil cíl vycházky – zachytat si. Nechávám stranou testování nových nástrah nebo návnad, nechávám stranou objevování novejch fleků – jdu potahat nějaký ryby 🙂

Vyrážím na osvědčený místo letošní zimy – na Orlici nad splav v Malšovicích. Beru osvědčenej tlačenej rohlík a vlastnoručně namíchanýho slanýho krmení ze dvou šrotů, mletý řepky a strouhanky. Na místě opět zjišťuji, že málo lepí a nedrží na method krmítku – achjo zas! Vylepšení hlínou tentokrát ale zabralo. Vybaluju dva pruty, lehkej picker Axiom 2,4 a medium feeder GF 3,6. Chci vyzkoušet nahodit trošku dál, a tak to zkusím taky s delším prutem. Na tohle období možná ještě trošku těžký nádobíčko, ale zkusim to. Na pickeru mám method krmítko kraťoučkej návazec s kouskem feeder gumy a na GF klasickou průběžku s hokejkou, košíčkem a asi půlmetrovým forpasem.

Na tomhle stejným místě jsem seděl přibližně před měsícem a zadařili se mi tu dva pěkní kapříci, tak uvidíme jak dneska. Na háček klasicky jeden vyštípnutej tlačenej rohlík zajištěnej dvěma mraženejma červama (živý jsem už v neděli nesehnal, ale ty mražený jsou myslím naprosto OK :))

Přibližně po čtvrthodince buch – spička lehkýho pickeru jde do vody a já sekám. Pořádnej tah po proudu. Je to kapřík, určitě. Ale sílu má teda už o poznání jinou než minulej měsíc, kdy se nechal vytáhnout z vody prakticky bez boje. Jojo jaro už je tu a i ryby už se probouzej. Chvilku se s ním peru a najednou vytahuju z vody jen krmítko. Utrh se mi uzlík feederový gumy – únava materiálu.

Používám teď na zimu na návazce k háčku jemňoučkej fluorcarbon 14mm, a proto jsem ho začal odpružovat kouskem feeder gumy. Prozatím velká spokojenost, musím říct. Vloni jsem tenhle fluorcarbon zkoušel jen tak a utrh jsem na něm několik kaprů na Rozkoši a tak jsem mu přestal věřit. S feeder gumou je to pecka. Prozatím žádná ztracená ryba – tedy teď vlastně první, ovšem ne vinou fluorcarbonu ale blbě upevněnýho uzliku na gumě.

Druhej podobnej záběr za dalších přibližně 20 minut jsem už proměnil bez selhání. Kapříci okolo 45 cm byli při chuti. Vytáhl jsem jich za odpoledne ještě dalších 5. Střídavě z větší dálky na medium GF prut, střídavě na picker z blízka od břehu. Od všech jsem se dočkal podobný aktivity. Už to není ta zimní hybernace, ale pěkná jarní síla. Souboje moc hezký 🙂

Rohlík zachutnal i dvoum větším cejnům. Pomalu ho začínám pokládat za ultimátní zimní nástrahu. Zkusíme jak bude makat v létě. Negativem kromě málo lepivýho mixu a jednoho utrženýho kapříka, kterýmu jsem nechtěně přidal jeden háčkovej piercing byl snad jen můj amatérismus v lovu na dva pruty. Několikrát jsem podvlíkal překřížený silony, když mi ryby jezdily při zdolávání ze strany na stranu přes silon druhýho prutu – no, ještě to chce cvik. Snad jen nedávat pruty tak blízko k sobě, anebo druhej prut raději při zdolávání ryby stáhnout.

Tuhle nedělní vycházku musím hodnotit jen a jen pozitivně. Osvědčené místo, osvědčená nástraha – výsledek nad očekávání.

Pondělní dopoledne na Orlici

Standard

Dlouho jsem se na tuhle rybačku chystal. Tejden dovolený přede mnou, ale do Itálie je odjezd až večer, takže dopoledne hurá na ryby. Pondělí ráno, půl března, u vody bych čekal jen ty nejskalnější důchodce 🙂 Původně jsem myslel, že zakotvím na nějakým netradičním místě. Měl jsem v hledáčku Keprťák na Pláckách nebo Labskej náhon někde v Předměřicích. No ale vzpoměl jsem si jak dopadly moje poslední pokusy objevovat nový místa na Opaťáku a na Labi, kde jsem neměl buď ani záběr nebo mi to bral proud a s mým novým lehkým pickerem jsem byl úplně ztracenej. No prostě podceněná příprava. Na nový fleky asi lepší nejdřív vyrazit s někým zkušeným a oťukat. A tak jsem si pondělí řek, že si přeci jen chci trošku zachytat a tak jsem vyměk a zakotvil na Orlici v Malšovicích naproti Slezský plovárně.

S sebou můj oblíbenej tlačenej rohlík na šňůrce, červíky, a půl pytlíku osolenýho černýho krmení Sensas Super Black. První zádrhel: Ráno za oknem sice luxusní sluníčko – příslib krásnýho jarního dne u vody, jenže na místě ouha – studenej uragán, kterej teda pěkne zalejzal za nehty. Radši nedomejšlet, co to bude dělat s jemnejma feederovejma špičkama. „Nejseš žádný béčko, už jednou jsi dneska vyměk“, řek jsem si a začal vybalovat nádobíčko. Druhej zádrhel: Sensas Super Black sice ohromně pozitivně hodnocený krmení na zimu, voní skvěle, barva výborná, ovšem na method krmítko ho těžko nalepit. Zkusil jsem to vylepšit troškou hlíny, co se mi podařilo vyďoubat z břehu, ale vzhledem k tomu, že jsem krmení předtím vytunil ještě bonduelkou, neměla lepící složka valného efektu. Nakonec, po několika kolech vztekání se a proklínání hry vyklápěj se bábovičko jsem na pickeru převázal montáž na klasickou průběžku s košíčkovým krmítkem. Tím pádem jsem dal kapříkům pro toto dopoledne pápá.

Abych to zkrátil. Ještě, že jsem si pod maskáče vzal ty podvlíkačky. Vítr nepolevoval na síle a já vymrzlej za tři hodinky odcházel od vody. Na score kartu jsem si moh připsat 5 mikro cejnů, který se asi zřejmě zrovna probudili ze zimního spánku. Ne, že by se tedy u vody vůbec nic nedělo, to zas ne, ale přeci jen jsem si to slunečný dopoledne představoval trošičku jinak.

Poučení ve smyslu rybářské bible 1000+1 rada pro rybáře samozřejmě najdeme:

  1. Krmení na method feeder je potřeba extra vybírat anebo vyzkoušet a nesázet jen na jméno.
  2. Ke správnému zhodnocení aktuálního počasí před započetím vycházky nestačí kouknout z okna jen na parkoviště před barákem, ale možná vystrčit bradu aspoň na balkón.
  3. Jasně si stanovit cíl vycházky:
    a) Zachytat si
    b) Objevit novej flek, o kterým si budu moct poznamenat do budoucna: Ano / Možná ještě někdy / Už nikdy víc
    c) Vyzkoušet nový nástrahy / návnady
    a podle toho vybrat, kam se vypravit. Všechno dohromady totiž zcela určitě nefunguje k naprosté rybářově spokojenosti.

Závěrem snad už jen zhodnocení: Nemůžu říct, že bych si nezachytal nebo, že bych odcházel od vody rozladěnej, ale určitě se mi zadařily už i lepší vycházky. Tak snad zas příště znovu a lépe!

Zimní teorie vs. zimní praxe

Standard

Nevím jak ostatní, ale já teda musím říct, že už pociťuju pořádnej zimní rybářskej absťák. Nejsem zas až tak úplně skalní, že bych si bral v práci dovolenou, abych moh jít na ryby za světla. Když venku věje sníh nebo je hrubě pod nulou taky se mi k vodě moc nechce. Ale poslední dobou, nějak podezřele často vykukuje sluníčko a venku jsou slyšet ptáci a voní to jak na jaře. No úplně si to o tu rybačku říká.

Za poslední dva tejdny vcelku jarního počasí mi na ryby vyšel čas dvakrát. Samozřejmě zimní vycházka chce náležitou přípravu. Zvláště pak já, začátečník, kterej doposud rybařil od  března října jsem to nemoh podcenit. No a taky co jinýho přes zimu dělat, když už teda nejde jít ven k vodě, než pročítat rady zkušenejch a čerpat inspiraci do nové sezóny v literatuře a na internetu.

No takže jsem se samozřejmě dověděl jak jsou pro zimní rybolov ohromně účinný pikantní chutě česneku, chilli, maggi, soli atd. Jak je naprosto nezbytný solit šrot a barvit ho do tmava popelem a já nevím čim. Jak si prostě bez pořádnýho vostrýho dipu v chuti nejlépe „patentka“ nebo „mrtvola“ (kterej stojí asi tři stovky) u vody ani neškrtneš, no a tak dále.

Vybaven červy obarvenými na červeno, rohlíkovejma kuličkama marinovanejma v maggi a vykoupanejma v chilli-česnekový lázni jsem vyrazil podvakrát k vodě na zimní výpravy provětrat svůj novej dárek od ježíška – Axiom 2’40 Picker, na kterým – jak jsem se opět dověděl z povídání zkušených – se i ta sebemenší ryba třepotá a bojuje jak obří sumec 🙂

Z teoretického pohledu chybu nenajdeš. „Musí aspoň něco brát. Malý, větší to je fuk, jen ať se něco děje“, říkal jsem si a vybral, podle rad a videí z netu, malou říčku se zákrutama a padlejma stromama. A výsledek? NIC! Ani potah silonu. Na druhou vycházku znovu podle rady internetových zkušených místo na řece poblíž vtoku vyčištěné vody z tovární čističky, kde by údajně měla teplejší voda ryby lákat. A výsledek? NIC! Ani potah silonu. Místní ryby zřejmě rady zkušenejch neznaj? Anebo „zkušení“ mají zkušenosti jen s řekou co jim teče za barákem a u nás prostě asi jejich moudra neplatěj. Jinak to nevidim.

Takže jsem se v sobotu ráno vypravil na tři hodinky k vodě s jednim vyštípaným tlačeným rohlíkem a troškou vosolenýho šrotu, co jsem používal normálně v létě. A šel jsem nad Mlejnek na Orlici, kam jsem chodil minulej rok v létě. Žádný vymejšlení fleků podle mapy a zkoumání, kde co bude ryby lákat nebo ne. Žádní nakládaní červi – normální mražený od podzimu, co mi zbyli. Žádný chilli-česnekový orgie. Normálni suchý kuličky vyštípaný kleštěma z pařenýho rohlíku. Lehoučkej proutek, slabej silon, method feederový krmítko a suchej rohlik. Prostě jsem zkusil ultrajednoduchou strategii – nic věděckýho.

Oproti očekávání se konalo příjemné překvapení v podobě dvou kapříků a hromady dalších promarněnejch záběrů. Ještě ty zimní záběry úplně neumím. Nevím přesně jak reagovat na to jemný popotahování silonu, jestli to je záběr nebo jen tráva nebo klacík plavenej proudem a uvízlej za silon. Musím si ten Picker ještě trošku osahat.

No zadařili se dva chlapáci, oba nad 40 cm délky a tím  malým proutkem to byl s nima fakt boj, to je pravda. I když teda energie měli asi jako já, když se ráno kulím z postele. Žádný škubání hlavou, žádný plácání ploutvema, jeden pokus o výpad po proudu a pak to vzdali – oba úplně shodně. Ten první „pankáč“ s naďobnutým čírem se mi trošku u břehu zamotal silonem do křoví, ale kousíček si povyjel a tak jsem si ho nakonec hezky přived až k podběráku.

Tím nejzajímavějším z celý mojí vcelku úspěšný zimní vycházky ale bylo to, a tím také nabízím vlastní hradeckou říční zkušenost, že samotnej rohlík je asi ta největší hitparáda, co se dá v zimě nabídnout. Také ku spokojenosti rybářovy peněženky 🙂