Zprávy od vody

Konečně to bralo

Standard

V posledním článku jsem si postesknul jak slabou mám letos účast u vody. Na tom se bohužel nic nezměnilo. I v plné sezóně mi prutohodiny nijak valně nepříbývají. Ale jednou za čas mi to na pár chvilek k vodě vždycky vyjde, za což jsem samozřejmě rád. Více docházek znamená i více úlovků, což se mi rovněž letos potvrzuje. Už jsem pomalu slevil z ambic na nějaké trofejní či zajímavé úlovky v letošní sezóně a spíš si dávám za cíl, aby mi vůbec něco těmi feederovými špičkami hýbalo. Tentokrát mi to ale alespoň trochu bralo, přátelé.

Ozval se mi kamarád Hrobník, že má celozávodní dovolenou, tudíž volno na ryby, a kdy že půjdeme. Vypravili jsme se jednoho sobotního dopoledne na Rozkoš. Pro neznalé jen krátce vykreslím výchozí situaci v typickém sobotním dopoledni, uprostřed prázdnin na Rozkoši: Nejen na místech, která jsou co 10 metrů kolem prakticky celého břehu obsazena maringotkami, karavany, či jinými „mobilními“ přístřešky všeho druhu, ale i na posledních volných místech se zhruba v polovičných rozestupech tísní stojany s kaprovými pruty, a to opět vlastně po celém obvodu přehradní nádrže, vždy mezi cedulemi povolujícími rybolov. Našim úkolem bylo najít životní prostor pro 4 hodiny ranního feederování. Hrobník se sebevědomě usadil před toho času neobydlenou chatku mezi dva kapraře zleva i zprava. Na můj dotaz, zda nás někdo nepřijde vyhodit, že mu rybaříme na zápraží, jen stroze ukázal na svůj odznak rybářské stráže na kabátu s tím, že by se to kdyžtak rychle vysvětlilo, a že v poslední době je třeba mít prý na Rozkoši ostré lokty. Chatka zůstala prázdná a nikdo na nás to dopoledne nepřišel. Hrobníkovi vesele brali malí cejni a kapříci. Já jen koukal na nehybné špičky s průběžkou i method feederem a závistivě po očku počítal Hrobníkovy úlovky. „Dej tam červy“, hřímal na mě Hrobník. Dal jsem tedy červy a kukuřici. Záběr nikde. „Dej tam červy“, znovu Hrobník. Dal jsem tedy červy a kousek rohlíku. Bez záběru. „Dej tam červy, ti říkám“, potvrdil znovu své přesvědčení o funkční nástraze pro tento den Hrobník. Dal jsem tedy 4 červy. A hle, cejni a malí kapříci jsou tu. „Říkal jsem, ať tam dáš červy“, smál se Hrobník 🙂 Dopoledne na Rozkoši jsme sice měli krásné počasí a nakonec jsme i hezky zachytali, ale letní tlačenka mezi kapraři a karavany mi tak nějak zkazila celkový dojem. Nojo, co dělat, když je ta dnešní doba těmi všemi koronavirovými uzávěrami tak znetvořená. Vlastně se ani není co divit, že namísto, aby si člověk nechal ze dne na den od politiků zrušit svůj zaplacený zájezd k moři, jede radši na Rozkoš na ryby.

Krásné letní počasi mě potkalo i následující sobotu na Orlici v Hradci. Vyrazil jsem brzy zrána. Vybral jsem si místo kousek pod lávkou u zimního stadionu. Začal jsem vybalovat věci. Z cesty mě pozoroval další rybář, který přijel krátce po mě na kole. Starší chlápek s báglem na pruty na zádech. Pozdravil a chvíli na mě koukal. Nesměle přišel blíž a ptá se ve vší slušnosti, jestli by mi nevadilo posunout se o 50 metrů po proudu, že tady je větší místo a on že čeká synovce, se kterým se domlouvali na dopolední lov. Se slušnými a uctivými lidmi nemám problém. Řekl jsem, že mi to samozřejmě nevadí a začal jsem připravovat přesun polorozbaleného ancáblu. Rybář se neustále omlouval, že ví, že na to místo nemá nějaké přednostní právo, že kdyby neměl domluveného toho synovce, že by za mnou nepřišel a že to tu zná a na místě o 50 metrů po proudu určitě taky zachytám 🙂 Ujistil jsem ho několikrát, že mi to nedělá žádnou potíž, že jsem tu taky už několikrát byl a vím, co asi čekat. Nakonec jsme zapředli delší debatu o tom jak to aktuálně bere na Labi i Orlici až už jsem se musel utrhnout, omluvit a jít, abych vůbec to dopoledne nahodil. Suma sumárum, se slušnými kolegy u vody je vždycky radost se potkat a není mi proti mysli udělat třeba i nějaký ústupek. Nakonec se ukázalo, že to vlastně byla výhra. Poučen Hrobníkem z minulého týdne, nasadil jsem červy (a jen červy :)). Prakticky od první chvíle mi ryby braly. Chytal jsem menší i větší cejny, sem tam nějakou podoustev a i malé kapříky. Zkusmo jsem pak k červíkům připíchnul i menší rohlík na nitce a přišel i větší kapřík. Konečně mi to dopoledne ryby pořádně braly. Vlastně i díky nucenému přesunu jsem si moc hezky zachytal. Cestou zpátky jsem se zastavil na původním místě, kde seděl rybář se synovcem. Ptám se jak to zatím šlo. Odpověděli, že až na pár malých cejnků a podouství nic moc.

V pondělí navečer jsem se vypravil do centra města na Labe. Další den se mělo citelně ochladit a už večer foukal dost silný vítr. Pod svahem na břehu to ale bylo příjemné podvečerní posezení. Vzal jsem s sebou kameru. Tentokrát jsem si říkal, že nebudu natáčet ve vodě nástrahu, ale zkusím natočit nahazování s cílem zjistit, jak přesně se mi to daří. Záznam přikládám ke článku, abyste si udělali představu i vy. Pro zafixování vzdálenosti nahazování používám gumičku přes cívku navijáku, takže vzdálenost se mi daří trefovat poměrně dost přesně. Co se týče směru vybírám vždycky nějaký výrazný orientační bod na druhém břehu. Strom, keř, skupinu kamení atd. Pro udržení směru náhozu na orientační bod se mi osvědčilo směřovat k tomuto bodu při vlastním náhozu (švihu) spodní rukojeť prutu a tou jaokby zamířit. Ne vždy se mi to dařilo, jak vidíte na videu. Tu a tam krmítko s nástrahou dopadne mimo vyznačenou cílovou oblast. Taky jsem se ne vždy na přesný směr soustředil. Chce to prostě cvik. Musím, ale říct, že přesné nahazování mělo ten večer svůj efekt. Ryby mi po prvních přibližně 20 minutách lovu, kdy se nedělo nic, prakticky nepřestaly brát po celou dobu. Lovil jsem převážně malé cejny. Tu a tam nějakého většího. Ale na nedostatek aktivity jsem si tentokrát nemohl stěžovat. Opět mi to moc pěkně bralo.

No trochu jsem si poslední dobou spravil náladu, alespoň co se týče aktivity na prutu. Jak už jsem psal, nemám prostě na ryby tolik času jako dřív. Nemám ještě docházkami popsanou ani první stránku v povolence. V tom málu případů, kdy se k vodě dostanu jsem rád, když neodejdu alespoń bez záběru a každá ryba na konci prutu potěší. Ještě chci párkrát zkusit Jesípek se splávkem a říkal jsem si, že bych zkusil nějakou večerní dravčí vycházku. Snad to dopadne.

Velikonoční urban

Standard

Tak už jsem taky letos zahájil. Musím tedy objektivně říct, že to letos s docházkou a prutohodinami bude značně slabší než v minulých letech. Přeci jen naše malá princezna si vyžaduje pozornost a jako tatík chci vidět jak si poprvé sedá, leze po kolenou a říká první slovíčka. Možná víc (a teď se budu rouhat), než ohýbající se špičky 🙂 Samozřejmě že na ohýbající se špičky jsem nezanevřel a ani to nemám v plánu. I když ve svém okolí jisté změny rybářských hodnot pozoruji. Například můj kamarád a kolega z práce Vojta. Onehdy na můj dotaz, jak se mu letos vede na rybách, odpověděl, že pořád nemá nové papíry. Že vlastně se mu ani na ryby moc nechce! 😮 Tak jsem se vyděšeně zeptal, jestli netrpí nějakou chorobou. Vysvětlil mi, že asi trpí určitou ztrátou motivace, neboť v naší práci, kde doposud denodenní kontakt s lidmi vyvolával jistou potřebu sednout si pak mlčky k vodě a sledovat jen ty ohýbající se špičky, najednou tenhle stimul s prací home office chybí. A že vlastně doma je v klidu dost, a že motivace nevidět se po pracovní době s dalšími lidmi se kompletně otočila v motivaci svoje kolegy naopak vidět, a rybaření v tichu, o samotě to tedy tak nějak odneslo. Určitě zajímavý poznatek z dnešní podivné koronavirové a postkoronavirové doby. Vojtu samozřejmě nepřestávám lanařit na ryby a věřím, že mu feederování brzy chybět začne 🙂

Mně tedy motivace jít k vodě zatím nedochází, i když moje letošní vycházky jsou zpravidla víkendové a vždy jen na pár hodin. Zároveň vybírám i místa, kde bych byl dobře v dosahu pro nějaký případ krize doma. Takový byl i můj Velikonoční urban. Vyrazil jsem s feederovou výbavou do města, na náplavku naproti Rozhlasu.

Jaro je letos, co se týče počasí, skutečně rozmarné. Doufám, že se to nepřenese i do léta. Je zima, připadá mi že neustále fouká silný vítr, prší a voda v řekách je vysoko. Tu Labe, tu Orlice žene co týden svými koryty hnědou kaši, podle toho, v kterých horách zrovna prší nebo svítí slunce a taje sníh. Člověk si musí dopředu zjistit, kam zrovna má a nemá smysl jít nahodit, aby netahal z vody pouze plavené větve nebo drny. Poměrně jistou volbou letos zjara bývají slepá ramena nebo pískovny. Taky už jsem to párkrát zkusil na Jesípku. Náplavka v centru byla na velikonoce v tomhle smyslu poměrně bezpečná. Hladina Labe trochu zvýšená, ale Hučák podržel silný proud a dalo se bezpečně chytat. Dokonce i voda nebyla nijak zvlášť špinavá.

Usadil jsem se na chvilku odpoledne a vzal s sebou i kameru, jestli se pod vodou neukáže nějaký zajímavý provoz. Nahodil jsem standardní průběžku s 50 cm návazcem. Pod háčkem oblíbený jarní rohlík se sendvičem z červů. Počasí mi přálo a na sluníčku ve městě bylo moc příjemně. Kolem panoval, i přes koronavirová omezení poměrně čilý vycházkový provoz. Ozvalo se mi na úvod několik malých cejnů a cejnků a pak mi rohlík s červíky vzali dva menší kapříci. Vcelku pohodové odpoledne.

Bylo znát, že ryby fungovaly ještě v zimním režimu. Záběry spíše slabé. Žádné brutálně ohnuté špice k hladině. Spíš takové drobné chvění, a to i od kapříků. Možná určitou roli sehrála i délka návazce a ne tolik rychlý proud, který jsem očekával. Na návazec k podvodní kameře jsem umístil malou Robin Red peletku se zrnkem plovoucí kukuřice. Vůně krmení a Robin Redky přilákala kapry. Je vidět jak si peletu několikrát přijeli osondovat. Všimněte si jak pomalu se kapři pohybují. Žádné zběsilé šmejdění po dně. Spíš rozvážné uzobávání z method mixu okolo nástrahy. Prostě pomalé jarní probouzení. Pohyb kapříka s natlučeným nosem, který připlaval peletu vyzkoušet dokonce několikrát za sebou, jsem na záznamu schválně několikanásobně zrychlil, aby byl vidět ten kontrast v běžné aktivitě okolo nástrahy.

Později odpoledne mě přišly navštívit i moje holky s kočárkem. Cestou potkaly ještě další kamarády na vycházce s kočárkem a tak jsme si všichni udělali na břehu takový malý brzký jarní piknik. I to je jedna z typických situací, kterou můžete zažít při urban fishingu. Sakryš, teď nevím, jestli i toto v té celé koronavirové uzávěře vlastně nebylo zákázáno. No teď už je to asi jedno. Teď už nás snad čeká alespoň trochu normální léto.

Letní forma jako hrom

Standard

Nevím jestli je to zrovna nejvhodnější název pro článek, kterej se chystám napsat. Ale facebookový příspěvky s hashtagem #LetniFormaJakoHrom mě letos v létě fakt bavily. Je to asi to, co si z letošního léta budu pamatovat, protože jinak bych si tuhle sezónu mohl ze svýho rybářskýho životopisu s klidem škrtnout. O nic bych nepřišel.

Léto 2020 se ze zpětného pohledu jeví přeci jen trošku normálnějc než to šílený jaro s čínskou chřipkou a ještě šílenější zima a vánoce. Snažil jsem se chodit k vodě, co to jen šlo. Většinou jsem navštěvoval svá oblíbená místa na Jesípku, na Labi a na Orlici ve městě. Na Jesípek jsem často brával jen krátkej proutek se splávkem a jel nalehko na kole. Klasika Jesípek. Hromada sumečků, tu a tam malej línek, nebo kapřík ze stulíků. To mě bavilo. S feederem bych asi co chvíli váznul někde o větve nebo o stulíky, ale se splávkem to byla zábava.

Náš tajnej flek s molem zůstal bohužel celej rok zavalenej spadlým stromem a nějak jsme s kolegou Vojtou nenašli síly ho obnovit. Několikrát jsem navštívil místa okolo. Nezklamala. Zejména s odcházejícím létem to tam bylo fajn. Letos oproti loňsku léto dost propršelo. Korytem se tak často valilo tolik vody, že to s feederem nemělo cenu ani pokoušet. Ale přeci jen se mi právě nedaleko našeho mola v jednom takovým silným proudu docela dařilo.

Sluníčko už bylo ten den spíš podzimní a foukal studenej vítr. Voda vysoko nad normálem. Možná i naše molo by bylo ten den pod hladinou. Seděl jsem nedaleko, asi o sto metrů dál po proudu od mola a feeder házel podle břehu, kde proud přeci jen tolik nehnal. Krmítko s česnekovou směsí říznutou chlebovou strouhankou si přeci jen pár ryb našlo. Mezi několika cejny a cejnky, které bych tu čekal, jsem zdolal i pěknýho půlmetrovýho kapříka. To byl v rozvodněným proudu moc pěknej souboj. A dokonce, a to nejspíš čirou náhodou, i na rohlík zaseknutýho bolena.

Velká voda v řece v létě mě nutila navštěvovat nový místa nebo místa, kam často nechodívám. I několikrát během léta se stalo, že například k Jesípku se kvůli zvýšené hladině Labe nedalo vůbec dostat. Voda byla vysoko nad úrovní holínek. Obcházel jsem tak slepý ramena kolem Orlice – bez úspěchu. Párkrát jsem byl na Plačickým písníku. Tam se mi trochu dařilo až s podzimem.

Byl jsem tam jednou o víkendu ráno, když se nad hladinou válela už taková ta hustá podzimní mlha. Zkoušel jsem podle břehu ulovit nějakou nástražní rybku, že bych se pokusil o dravce. U břehu se ale nehnula ani ploutev. Asi dvacet metrů ode mě měli dva chlapíci rozložené kaprařské ležení. Každej dva pruty na stojánku a co chvíli metali do rybníka kobrama a lopatkama boilies a kukuřici. Asi po půlhodince marnýho snažení o nástražní plotičku, jsem to vzdal a nahodil feedery s modrou česnekovou směsí na krmítku. Jeden method a druhej s průběžkou. Nejdřív to nevypadalo na nějakou velkou akci. Asi hodinku se nic nedělo. Pak se ale zvedla mlha, sluníčko začalo hřát do hladiny a to vyhnalo asi i kapry, aby se šli ještě naposled před zimou vyhřát. Začli mi brát k mému překvapení na prut s průběžkou. Na method ani ťuk. Ten už byl možná hozený moc daleko. Průběžku jsem měl přibližně v poloviční vzdálenosti od břehu než měli nahozeno kolegové kapraři vedle. Během hodinky se mi podařilo zdolat pět kapříků. Spíš menších. Největší mohl mít k 50 cm délky. Chlapci vedle asi stražili na něco většího, ale žádnou akci jsem z jejich tábora neslyšel.

Když byla voda na normálu, chodil jsem jsem na Labe. Zašel jsem párkrát pod Předměřickej splav. Taky na svoje kasický místo na Orlici ve městě za zimákem. Tam jsem natočil krátký letní video. Je na něm vidět hromada cejnů, kteří okamžitě větří voňavej šrot. Prakticky hned jak dopadne do vody, jsou u něj. Větší kuličku zkouší několikrát ukrást tloušti nebo kapřík. Jednoho se mi tam taky podařilo zdolat.

Přátelé, co říct k mému rybářskému létu 2020. Krátce snad jen, že se mi v něm nedařilo o nic líp než za celej rok 2020. A to ani na peletu – tu červenou 🙂 Rok 2020 bude ale i tak pro mě nezapomenutelnej. A o tom zase jindy.

Karma je zdarma?

Standard

To je ale tužka! Neuvěřitelná tužka, co teď poslední dobou chytám. Nedaří se mi vůbec, ale vůbec nic. Kam přijdu, je to průšvih. Je to tak, musel jsem někde někoho pořádně namíchnout, protože jinak si neumím vysvětlit tu nehoráznou smůlu, co mám poslední dobou na rybách.

Koronavirové jaro bylo na rybách docela slibné. Chodil jsem hodně na Jesípek. Cesta podle Labe je kvůli cyklostezce zavřená a tak jsem měl vždycky pobaleno jen pár věcí na záda a jezdil jsem na kole. Podařilo se mi přemluvit nějaké ty líny, i několik kapříků jsem vylovil. Potkal jsem na Jesípku taky pár místních domorodců. Vždycky jsem se slušně zeptal, jestli jim nevadí, že budu chvilku okupovat jejich flek. Nebyl to nikdy problém a naopak jsme nejednou fajnově probrali všechno kolem rybařiny a místních podmínek. Docela se mi dařilo i na Orlici, kde mi zjara tradičně brali pěkní kapříci. Ale pak to najednou přišlo.

Měli jsme naplánovanou s tátou dovolenou na Roudnici. Víkend před odjezdem, jsem ještě provětral feeder na Labi ve městě. Ani tady to ještě nenasvědčovalo žádnou blížící se agónii. Náznakem sice pro mě mohla být rodinka, která si přišla zrovna k místu, kde jsem seděl házet s dětmi do vody kameny a šišky. Když jedna proletěla asi dvacet centimetrů od mojí hlavy, otočil jsem se na ně s patřičně vypovídajícím výrazem ve tváři. Řekl bych, že to pochopili, omluvili se a přesunuli se sto metrů dál po proudu. Přímo v centru jsem ale vytáhl moc pěknýho kapřího chlapáka skoro k 60 cm délky. Druhý den jsme vyráželi s tátou na kapry na Roudnici. Dlouho jsem se už na tu dovču těšil. Opět vybaveni několika desítkami kil návnady, dorazili jsme do chajdy a nahodili. Když se do druhého dne na signalizátorech nic nedělo – rozuměj vůbec nic, ani náznak záběru, trošku jsme znervózněli. Obešel jsem místa okolo nás a ptal jsem se jak jim to okolo jde. Posádka o dvě místa od nás mi sdělila, že nic moc – za dnešek jen asi 8 menších kaprů kolem 10 kil váhy 😮 To bylo znamení, že s naším flekem je něco špatně. Ano, bylo. Seděli jsme v parných letních dnech na místě nad největší hlubinou celého jezera. Smůla! Přesměrovali jsme tedy naše pruty a krmné zóny co nejvíc napravo, co nejvíc ke břehu, co jsme dohodili. Ani s touto změnou taktiky, ale žádná závratná změna nenastala. Za tři dny na pískovně jsme ve dvou zaznamenali pouze jediného kapra! Nic moc, vám řeknu.

Nasazený standard z Roudnice mě bohužel od té doby provází vlastně kamkoli se vypravím. Tu a tam se sice naskytne nějaký záblesk naděje, jako byl třeba moc pěkný lín, kterého jsem vytáhl pod splavem v Předměřicích, ale vesměs moje poslední vycházky k vodě nejsou ničím, co by stálo za zaznamenání do blogu nebo něco, o čem bych chtěl psát domů.

 

Zajel jsem se podívat na naše oblíbený místo, kam jsme vloni dost chodili s kolegou Vojtou. Projel jsem rozbahněným polem, po louce k našemu fleku a ejhle. Na námi vloni opravený molo spadl při jarních deštích strom. Molo totálně zavalené větvemi, palety rozesazené, místo zarostlý kopřivama a mlázím. No tak tohle bude chtít vydatnější brigádu než vloni. Navíc po bouřkách minulý týden sahá teď voda dobře 40 cm nad hranu mola. Hnědá voda se žene korytem. Ne,
tady se teď opravdu chytat nedá. Kdoví jestli to ještě vůbec dáme dokupy.

Něolik dní na to jsem vyrazil na Jesípek na kole. Osvědčené místo, řeklo by se. Bohužel jsem ale podcenil záplavy na horní Orlici, které zvedly i Labe pod soutokem, takže přístupové cesty k Jesípku byly přes metr zaplavené vzedmutým Labem. Sedl jsem si tedy na opačnou stranu slepého ramene. Fajn místo ve křoví. Nezaznamenal jsem přátelé jediný záběr! Jen těch slimáků nalezlých do kyblíčku s krmením, že mě napadalo jestli je třeba ryby také nežerou, že bych je začal nahazovat na háčku.

„Musíš na stojatou vodu“, povídám si a vyrazil jsem na Rusecký písník. Obloženo auty. V každém volném místě rybář. „Takový nával, to tu ale musí náramně brát…“. Věděl jsem o jednom místě v rákosí, kde jsem chytal vloni. Bylo tam volno. Nahodil jsem a za celé odpoledne jsem měl, hádejte…. nula záběrů. Klasický feeder s průběžkou, method feeder, kukuřice, červi, žížaly, rohlík, malé boilie… NIC!

„Tak zkus úplně nové místo“, řekl jsem si a zajel na písník Pod Radary, který už na stránkách hradeckých rybářů není označen jako malá voda. Dlouho to tak bývalo. Už od pohledu málo navštěvovaná menší pískovna. Vyšlapaných míst jen pár, hodně rákosí a větví sahajících do vody. Tu a tam vykukuje nějaký ostrůvek. Zajímavé místo. „Pokud to bývala dlouho malá voda, ryby tu být musí“, předpokládal jsem. Omyl. Dal jsem tomu dvě šance. Obě s nulou. A to nejen ve score úlovků. Rovněž s nulou ve score záběrů!

Asi jsem se tím feederovým rybolovem namlsal, že se vždy alespoň něco na špičce děje. Tentokrát už několikátý pokus prakticky bez kontaktu. Co dělám špatně? Koho jsem kde naštval? Jestli tomu nedávám dost srdce, nebo nevím. Nepřipadá mi, že bych dělal něco nějak zásadně jinak, než jindy. Možná bych se někde měl vyplatit nějakým odpustkem. No tak třeba to bude tenhle článek. Achjo. Asi to chce prostě jen vytrvat. Jen co padne hladina Labe a Orlice po povodních zpátky do normálu, obejdu známý fleky a zkusím to tam. Já to zlomím!

Feeder za časů cholery

Standard

Odpusťte mi, moji čtenáři, trošku lacinou parafrázi názvu slavného románu Gabriela Garcíi Márqueze, ale situace, kterou dnes okolo nás máme nemá v našich časech obdoby. Bohužel se obávám, že bychom si na podobné stavy měli pomalu začít zvykat. Jo jo, příroda se na nás zlobí za všechno, co ji vyvádíme a dává nám to hezky sežrat. Zatím tedy jen po troškách. Dost filozofických úvah na začátek a zpět do naší současnosti. Je to všechno tak neuvěřitelný, až si to tu musím napsat.

Mory, španělský chřipky, cholery a další moribundusy, který si někteří z nás pamatují z učebnic dějepisu? Nebo SARSy, Eboly a Ziky, který přešly tak nějak vedle nás? To všechno dnes přebíjí novodobá, digitální, čínská chřipka Covid19, naštěstí tedy ne tedy naštěstí počtem mrtvých. Mediální obraz aktuální globální epidemie a dopad současných opatření je už ale dneska bezprecedentní. Myslím, že všechny generace, které jsou ještě dnes na živu toto ve svých životech nepamatují. Život stojí, kultura stojí, sport se nekoná, hranice jsou zavřené a lidé pořádají soutěže v počítání slova „koronavirus“ v televizích zpravodajských relacích. Valná většina z nich není nemocná. Přesto venku solidárně všichni nosí ochranné roušky přes nos a pusu a šijí je jeden pro druhého doma na koleni. Do obchodů, které zbyly otevřené se chodí nakupovat jídlo a drobné nezbytnosti na etapy. Ráno důchodci a po zbytek dne ostatní. Je nařízeno nevycházet. Povolené jsou cesty do práce, za obstaráním rodiny, ale co hlavně – do přírody. Ano přátelé, na ryby se může.

Venku je tak pěkný jaro, že by byla škoda nejít. Bohužel jsou zavřené rybářské prodejny, takže červy je třeba nahradit vařenejma kroupama. Sám jsem shodou okolností koupil dva kelímky červů ještě před karanténou, takže jsem je vzal s sebou a vyrazil na Orlici. Venku sluníčko, krásnejch 15 stupňů. U vody překvapivě moc lidí není. Tedy alespoň ve čtvrtek odpoledne. Dokážu si představit, že o víkendu to bude jinej cvrkot. Co taky mají chlapi dělat? Hospody jsou zavřený, na výlet s rodinou není pomalu kam vyrazit a beztak je nařízeno zůstat doma. Usedám na svůj oblíbenej flíček a do vody už letí průběžka s voňavým krmením, které jsem ještě vyšperkoval panákem rumu a na háčku kousek sušeného rohlíku a tři červi.

Orlice opět nezklamala. Prakticky hned se začli hlásit kařpíci. Tu větší nebo menší, ale aktivita se dostavila prakticky okamžitě. Zkouším měnit nástrahy z rohlíku na kukuřici a malé boilie. Všechno funguje. Kapříci už mají jarní apetýt.

Nahodil jsem do vody taky podvodní kameru s nástrahou v podobě panáčka z malého boilie. Chtěl jsem se podívat jaká je takhle zjara pod hladinou aktivita a jaké ryby přiláká malinká kulička v příchuti „máslová hruška“. Voda je krásně čistá. Ještě zimní. Není dost teplá na to, aby v ní rostly zelené řasy nebo sinice. Zároveň stále dost proudí. V řece je pořád ještě dost sněhové vody. Kolem nástrahy se samozřejmě první objevili cejni a vytrvale si s ní pinkali. Tu a tam ji nějaký z nich ocumlal, ale byla na ně příliš velká, aby ji mohli zhltnout a já zaznamenal záběr. Dokonce se mi podařilo natočit i ježdíka, který přijel zkontrolovat okolí a kterého jsem nikdy z vody nevylovil. Překvapením pro mě byl také malý bolen, kterému zjevně boilie taky vonělo. Malý kapřík zase poctivě za nástrahu zatáhl. Ale vylekal se, jakmile ucítil protitlak. Všimněte si schválně jak rej cejnů doslova zatluče svou aktivitou nástrahu do bahna. Ve videu jsem tuhle část zrychlil a zvýraznil místo nástrahy. I přesto, že je už vlastně pohřbená, se ji podaří jednomu z nich zase vydolovat, aby ji mohl ocucat. Musí bejt pěkně silně cejtit, že si ji najdou i v bahně.

U vody bylo opět krásně, jako vždy. Pohledem na hladinu a teplem jarního sluníčka se až člověku nechce věřit, co se všude okolo děje. Tak snad to ve zdraví přečkáme a brzy zase budeme moct zajít třeba na pivo probrat všechny ty úlovky. Prozatím nám všem hlavně pevné zdraví a ať nám aspoň ta rybařina dokáže udělat radost!

Vánoční kapřík

Standard

No už jsem myslel, že rok 2019 uzavřu a proškrtám políčka v papírech. Jenže v předvánočním týdnu bylo tak pěkný, skoro až jarní počasí, že nejít k vodě by byla velká škoda. Sluníčko, teploty okolo 10 stupňů a vánoční dovolená, to všechno mě vyhnalo ve čtvrtek dopoledne na Orlici. Rozhodl jsem pro osvědčené jarní a podzimní místo a vyrazil na pravého vánočního kapříka.

V báglu lehkej feeder prut, ve forpasovníku slaboučké návazce ze 14tky fluorcarbonu, červený kapří krmení říznutý rumem a solí no a samozřejmě nejosvědčenější zimní nástrahu – rohlík. Počasí bylo jak začátkem dubna. Sluníčko, bezvětří, no až jsem při vybalování musel shodit zimní bundu. Umíchnul jsem něco přes půllitru krmení, navázal svůj Accolyte Ultra feeder a na zhruba metr dlouhý návazec ze slabého fluorcarbonu navlíknul nejdřív pár červíků a zrnko kukuřice. Měl jsem trochu obavu, jestli v prakticky stojaté vodě Orlice, kde budu chytat, nebude metr dlouhý návazec až příliš. Ukázalo se, že vůbec ne.

Dvacetigramové krmítko bylo na jemnou špičku akorát. Zaklipoval jsem na přibližně 20 metrech gumičkou na cívku navijáku, nahodil 4 úvodní krmítka a usadil jsem se do křesílka. Když se po prvních 5 minutách se nic nedělo, přehodil jsem do stejného místa, obnovil kukuřici s červíkem a na druhý pokus už se zadařilo. Malý cejn předvedl na konec prosince poměrně slušný pohyb. Už zase letí krmítko s nástrahou zpátky do vody. Tentokrát jsem kukuřici vyměnil za malý kousek rohlíku na nitce. Tuhle nástrahu mám nejradši zjara, na podzim a v zimě. Vycvakávám si takové malinké rohlíkáčky přes zimu do zásoby ze zbylých den starých rohlíků. Usušené mi vydrží celý rok a nejvíc se mi osvědčily právě zjara a na podzim.

Na kombinaci rohlíku s červem už tahám něco většího, co mi ohýbá slaboučký prut do slušné paraboly. Voda je průzračná a v příjemném odpoledním sluníčku vidím už z dálky pod hladinou kapří ploutev. Pěknej, krásně barevnej kapřík, přibližně 40 cm délky. Vyvlíkám mu háček a pouštím ho zpátky. Vítěznou sestavu neměním a od té chvíle na kombinaci rohlík + červ bere jeden kapřík za druhým.

Velikost kaprů se střídá od 40 do cca 55 cm délky, což už je s jemný feederem a slaboučkým silonem poměrně adrenalinové zdolávání. Vzpomněl jsem si na svou návštěvu letos na jaře na Jesípku, kde jsem se stejnou sestavou nejdřív hodinu a půl koukal na špičku bez záběru, abych pak utrhnul dva poctivé záběry během 10 minut. Tenkrát se mi chlápek sedící vedle smál, že s 14 tkou kmenovým silonem jít chytat sem a teď zjara je bláznovství. Že on dává alespoň 20 tku. Jo jo, teď v zimě je přeci jen znát že kapříci, i když mají už slušnou váhu přeci jen ještě tolik nebojují.

Když jsem vylovil asi pátého kapra, přišli si sednout na místo vedle mě dva rybáři. Zdraví mě už z dálky a ptají se jak to jde. Odpovídám, že fajn a ukazuju posledního kapra, kterýho právě pouštím zpátky. Kolegové ho spokojeně pochválí a už sedají vedle a vytahují pruty. Koukám, že mají s sebou ještě sekyrku a pilku. Jsou to asi nějací místní a přišli si upravit fleky. Místo, kde sedím já je moc hezky upravené. Je vidět, že tu nedávno někdo byl pracovat. Přečnívající křoviny jsou ostříhané, suché větve sesbírané a poskládané na hromadě, nikde žádné odpadky. Po chvíli se ke kolegům vedle připojují další kamarádi. Během dalších několika minut se jich tam sejde snad deset. Mám trošku pocit, že jsem jim zkazil odpoledne, když jsem jim zasedl jeden z fleků, a tak je zdravím a volám, že jestli chtějí, ať si jdou sednout ke mě. Smějou se a prej že ne, že si pokejací a že stejně loví jen ti dva, co přišli nejdřív. Průběžně lovím další kapříky, přibližně stejné velikosti. Chlapi od vedle se postupně trousí ke mě a hodnotí úlovky. Kecáme o počasí, o tom jak berou, jak to tu jde, jaká je tu hloubka, co za nástrahy funguje a nefunguje, jaký budou vánoce, no aprostě tak.

Když jsem asi za další hodinku postupně vyházel svůj kbelíček návnady a vytáhl dalších asi 6 kaprů, pomalu jsem se začal balit domů. Trošku se rozfoukalo a dala se do mě přeci jen zima. Nojo není to žádný léto. Ještě si pár měsíců počkáme. Pozdravil jsem chlapy, popřál veselý svátky a poděkoval jim jak hezky ty fleky uklidili. Smáli se a loučili se se mnou se slovy, že jsem jim aspoň ukázal jak to tam dneska bere. Kéž by jejich fleky vydržely takhle pěkně pečované a uklizené co nejdéle. Já slibuju, že jim žádnou neplechu na těchhle místech neprovedu a kdykoli se tam vypravím, dohlídnu, že je tam všechno jak má být. Rok 2019 jsem definitivně uzavřel. Kapři brali v téměř jarním předvánočním počasí skvěle. Určitě bych si nějakého toho vánočního vzal domů, kdybychom už doma neměli jednoho přípraveného v lednici. Tentokrát bych z vánoční výpravy s prázdnou nepřišel.

Tak přeju vám všem, chlapům od Orlice i sobě, ať začne nový rok 2020 alespoň takhle pěkně jako ten letošek končí.

Poslední pěknej víkend

Standard

Byl to teď asi poslední pěknej víkend letošního roku. Měnil se čas na zimní, takže odteď je už s rybařením po práci utrum, a když se tak dívám do kalendáře na svůj program na následující měsíc, bylo to asi moje letošní rozloučení s rybářskou sezónou. No ale proběhlo více než důstojně.

V sobotu dopoledne jsem vyrazil na písník, kde jsme si minulej měsíc s kolegou Vojtou skvěle zachytali kapry. Krásní kousci nám brali. Samej čtyřicátník nebo padesátník, žádná násada. Nemělo tehdy cenu nahazovat ani druhej prut, jak to jezdilo. Tentokrát už bylo lístí ze stromů zase víc opadaný a ráno se nad hladinou válela typická podzimní mlha. Postupně se ale se sluníčkem zvedla a u vody bylo moc pěkně. Bohužel se ale tentokrát žádnej cvrkot navijáků nekonal. Kromě jednoho cejna jsem na dva feedery za celý dopoledne nezaznamenal vůbec nic.

V neděli jsem vyrazil na urban fishing přímo do centra města. Počasí odpoledne bylo opět nádherný, až jsem seděl u vody jen v tričku. Urban fishing má svoje specifický kouzlo. Prostě se člověk musí oprostit těch cyklistů, pejskařů a lidí na poobědový procházce, co vám proudí za zádama a pak je to vcelku fajn posezení. Rozhodně jinej druh rybařiny než na Jesípku, kam se člověk musí sápat blátem a skrz křoví. Odpoledne nezačalo nijak valně. Dobrou hodinu jsem seděl bez jedinýho záběru. Až se mi nechtělo věřit, že by tu nebyly žádný ryby. To přeci není možný. Tady v centru města se musí mít jak prasata v žitě. Jen těch rohlíků, co tu důchodci a dětičky s maminkama chodí házet kachnám 🙂 Asi za hodinku šla špice prutu k hladině mocným záběrem. Seknul jsem ale silon povolil a já vytáhl jen utrženej návazec. Vzal mi to asi nějakej větší kapřík. No ale sláva, aspoň něco tu žije. Netrvalo dlouho a přišel podobnej záběr. Ten jsem už proměnil a z pod příbřežní zdi jsem zdolal krásnýho labskýho podzimního kapra. S nástrahou jsem nijak neexperimentoval. Letos se mi nejvíc osvědčily tři kukuřičky pod háček, podle rady kolegy Vojty, a tenhle styl praktikuju vlastně celý letošní léto. Osvědčily se i tentokrát a při každé změně na cokoli jiného včetně samotných červů se o nástrahu nepokusilo vůbec nic. Asi za další půlhodinku mi zabral ještě jeden kapřík, trošku menší než ten první. To už jsem ale měl skoro prázdno v kbelíčku s krmením a tak jsem to pobalil a přesunul se za ženou na do kavárny na pěší zónu 🙂

Víkend byl prodlouženej kvůli státnímu svátku až do pondělka a tak jsme se domluvili ještě s tátou, že půjdeme v pondělí uzavřít sezónu na Rozkoš. Posledně se nám dost dařilo. Aktivity bylo hodně, i když převážně od malinkejch násadovejch kapříků. Tentokrát byl ale od rána klid. Táta s jedním záběrem, já bez. Po přibližně hodince přesnýho zakrmování se mi teprve začli ozývat první kapři. Nástraha opět v podobě 3 kukuřic pod háčkem, nebo jen prostě jedné na háčku v kombinaci s červíky, bodovala. Během další hodiny se podívalo na břeh asi 5 kaprů přiblitžně stejný velikosti, kolem 40 cm. Tatík pořád stále jen s jedním záběrem. Divný. Přitom nenahazoval nijak extra daleko nebo blízko. Nevím, prostě ten feeder tentokrát bodoval nějak víc.

Dustojným uzavřením letošní sezóny a zároveň mou rybou roku se ale stal čtyřkilovej candát, kterej se mi omylem připletl k jednomu z mejch feederovejch prutů. Po vcelku nepatrným záběru jsem přiseknul a na konci vlasce byl cejtit poměrně silnej protitlak. Žádný škubání hlavou jako od malejch kaprů. Pěknej kousek ryby. Pomalu se blížil ke mě a teprv když jsem při břehu zahlídl podlouhlou siluetu pod hladinou, bylo mi jasný, že se nejedná o malýho ani o velkýho kapra, ale o pořádnýho candáta. Tatík už spěchá s podběrákem a podebírá třičtvvrtě metru dlouhej a přes čtyři kila těžkej kousek. Malej háček s trojkukuřičkou má zapíchnutej těsně vedle zubatý tlamy. Musel se připlést k háčku zrovna ve chvíli, kdy se o ni pokoušela nějaká malá plotička a místo ní jsem zasekl jeho. Náhoda nad náhody, klika všech klik, ale ryba nádherná. Takhle velkýho candáta jsem v životě na háčku neměl a troufnu si říct, že dalších 30 let mít nebudu. I když jsem zrovna na dravce to ráno necílil, zážitek to byl teda perfektní. Vedle všeho taky důkaz toho, jaký ryby se dají v Rozkoši potkat.

Ještě po přibližně další hodinku jsem pokračoval v podobným kapřím tempu a pak najednou jako když utne záběry přestaly. Až do dvanácti hodin, kdy jsme se pomalu sbírali domů jsme na další pěkný kapry ani nic dalšího už nenarazili. Mně to už ale ani snad nevadilo. Čtyřkilovej candát dalece předčil moje očekávání od pravděpodobně poslední vycházky tohohle roku. Třeba se ještě letos k vodě dostanu a na nějakej pěknej kousek ještě narazím. Uvidíme, rok zatím ještě nekončí.

Rozlučka se svobodou

Standard

Tak už došlo i na mě. Svatba. Jsem asi poslední z toho našeho slavnýho Bierbauch teamu. Tak co, no. Zastávám názor, že najít ženskou svýho života není žádnej Závod Míru a spurtařský nebo vrchařský prémie se za svatbu neudělujou.:) Ke svatbě samozřejmě patří řádná rozlučka se svobodou. Ta je v rukách svědka. Nejblížšího kámoše ženicha. No tak kde jinde by měla bejt než na našem oblíbeným Radimově srubu. Předem jsem avizoval, že bych si nejvíc přál malou, pohodovou akcičku s kytarou, něčím dobrým na gril a pár pohodovejma kamarádama. No a těch 80 nejlepších známejch může dorazit až na svatební mejdan. Dál, že netrvám na striptýzu ani ohňostroji. Ono totiž na srubu, kde není voda ani elektřina, by stejně na ten striptýz bylo u táboráku dost blbě vidět. Notabene tu, která by byla ochotná trmácet se kilometr do lesa, aby před bandou v maskáčích tančila v negližé u ohně, snad ani nechci vidět nahou 🙂

Sešli jsme se na srubu jako obvykle odpoledne. Na grilu masíčko a Radim se tváří tajemně, protože samozřejmě jako každej správnej svědek ženicha má pro něj na rozlučku se svobodou připravený nějaký to překvapení. Nesnáším překvapení, ale naštěsí Radim prokázal, že jsem si ho za svědka vybral správně. Zná mě.

Za chvíli dorazil Jenda. Jenda je skvělej rybář, muškař. Letos mi neustále tvrdí, jak na ryby nemá čas a má ostudně málo zápisů v povolence. Taky se před dvěma měsícema ženil 🙂 Chodí bičovat náchodskou pstruhovou Metuji, kde jsem i já jako kluk lovil na mouchu lipany a potočáky. Jenda na zádech batoh a v ruce mušák. „Jee Jendo, půjdem na ryby?“, halekám na něj, když jsem zahlíd složenej prut. Myslel jsem, že to půjde Jenda zkusit s muškou dolů pod chatu, abysme si mohli hodit večer nějakýho toho duháka na gril. Ale Jenda se tváří ještě tajemnějc než Radim, „však počkééj.“

Vilda mezitím rozbalil drona a už pokládá na trávu starou deku a buduje přistávací plochu. Všichni koukáme, študujem tu vymoženost a jako správný ajťáci se ptáme na každou technickou drobnost a hovadinu. Vilda se dme pýchou, jak nás jeho super hi-tech dron z Ameriky zajímá a jak může popisovat a vysvětlovat každej pixel rozlíšení kamery, kapacitu baterie, kde všude po světě lítal, co všechno natočil, a tak dále, a tak dále. Vilda startuje. Za chvíli dron zmizí z dohledu i z doslechu. Koukáme na mobil na Vildově ovládacím panelu. Dron točí údolí Metuje, louky, západ slunce. Stoupá, prolitává nad horizontem a zase klesá.

„Jdem do hospody“, velí Luboš. Sbíráme se. Jenda bere prut a bágl. Cestou dolů k řece se Radim s Jendou a Lubošem jakoby nenápadně ujišťujou, že ta kapela je na večer do hospody objednaná, že to jako platí a že country dneska bude. Samozřejmě nenápadně, abych je slyšel 🙂 Přišli jsme ke kiosku. Kolem sedí pár štamgastů a nějakej ten cyklista. Údolí Metuje už začíná chladnout, sluníčko je už nízko. Mezi štamgastama sedí, jako obvykle, Jendův bratranec. Je to snad ještě větší machr muškař než Jenda a v Metuji tu zná každej kámen. Jenda sundává batoh a vybaluje broďáky, vestu a rozbaluje prut. „Jdeš chytat, vole“, kejvne na mě. „To nejde, dyť nemám pstruhový papíry,“ odpovídám. „Ale já jsem ti to domluvil s hospodářem, dneska můžeš“, povídá Jenda a všichni se smějou, včetně místních, kterejm už od ostatních bylo vysvětleno, o co tu dneska jde. Jendo, paráda. Díky, to je fakt překvápko, který beru. Potěšils. Ty i Radim, kterej to beztak vymyslel. Nemůžu se dočkat a soukám se do holínek. Jenda zatím navazuje mouchy. „Kam to má tady Péca jít zkusit?, houknul Jenda na bratrance a ten ukázal na tůňku kousek nad kioskem, že tam to prej stopro půjde. Luboš zatím objednává pivo a Vilda startuje dron. Dneska to teda bude pro místní pěkný představení. Lezu do vody a čučí na mě banda kamarádů s půllitrama v rukách a snad všichni místní štamgasti, jak že to tedy přespolnímu mistrovi půjde.

Chvilku zkouším posílat mouchu po splávku pod kioskem. Něco malýho mi do ni drbne, zableskne se pod hladinou, ale záběr to není. Přesouvám se vejš po proudu do tůně nad splávkem. Stojím v rozbahněný mělký straně zátočiny a posílám mouchu po druhý straně hlubokou vodou podle břehu. Obecenstvo se postupně odebralo s půllitrama zpátky do kiosku, protože přeci jen pro každýho není rybaření tak záživnej sport na koukání 🙂 Asi na desátej nához je tu záběr. Šňura škubne a já cejtím mezi prsty pořádnej protitah. Měkkýmu muškařskýmu prutu už se třepetá špice. Potahuju nejdřív rukou, ale je to teda pořádná síla. Tohle nebude žádnej drobek pstruh. Už navíjím šňůru navijákem a sahám na záda po podběráku. Pstruh skáče z vody a pěkně tancuje. Je to teda chlapák. Takovýho jsem už dlouho neviděl. Vytahuju do malýho podběráčku krásnýho duháka. Hvízdnu na Jendu. Ten vyvylený voči, že se mi fakt podařilo něco zapřáhnout běží ke mě. Zírá na pstruha a vytahuje z kapsy jeho vesty, kterou mám já na sobě metr. Krásnejch 36 čísel. Za takovouhle míru by se nemusel stydět lecjakej tloušť, který chytám tady v Hradci na feeder. Nádhernej pstruh. Všichni včetně štamgastů se seběhli a koukaj. Parádní akce, kdyby se už nic víc dneska večer nestalo, tak mi to stačí. To jsem fakt nečekal. „Však to jdi ještě zkusit,“ pobízí Jenda.

Jdu zpátky na stejný místo. A vedle mě se do vody souká v holínkách jeden místní rybář, kterej v kiosku nechal pivo pivem a jde to taky zkusit 🙂 Házíme oba přibližně do stejnejch míst. Za chvíli má záběr. Podobnej kousek. Duhák. Za dalších asi deset minut zase záběr u mě. Znova podobná velikost. Souboje to jsou teda neuvěřitelný na tom lehoučkým měkkým prutu. Muškařina je nádherná disciplína a ještě když se podaří takhle pěkná ryba. Uplynula asi půlhodinka. Místní borec má tři zápisy a už se šplhá bahnem ven z vody. Já ješě chvilku bičuju vodu. Podařilo se mi ještě jednoho duháka zaseknout. Tancoval ale tak divoce, že se při jednom výskoku vyvlíknul z háčku. Nevadí. Byl to skvělej zážítek. Spokojenej vylejzám z řeky a těším se, že si dám s klukama pivo.

No a oni fakt přicházejí muzikanti. Ono se tu nakonec fakt dnes večer bude hrát. Je to tak, za chvilku už jsou zevnitř ze stánku slyšet kytary, basa a zpěv. Jdem si sednout dovnitř, něco s nima zazpíváme. Jsou tu sice ne kvůli mě, ale prostě tak normálně jako každou druhou sobotu v měsíci, ale to na výsledným efektu nic neubírá.

Moc děkuju chlapi za skvělou rozlučku se svobodou. Lepší jsem si nemoh přát. Dobrý kamarádi, sranda, muzika, rybaření. Díky Vildo, Lubo, Jendo a Radime a koukejte to na tý naší svatbě pořádně zapít – tentokrát na mě!

Letní odpolední pískovna

Standard

Letos je ta moje sezóna nějaká zvláštní. Připadá mi, že je to z extrému do extrému. Snad nikdy předtím, co chytám, jsem nezažil tolik vycházek, kdy bych skončil úplně bez ryby a často i bez záběru. Stalo se mi to letos několikrát. Na Jesípku, na Labi i na Orlici. No a pak zas na vycházce vytáhnu takový krásný ryby jako byl 59 cm dlouhej – nebo spíš velkej, cejn, kterej zlomil můj cejní rekord. Na jiný vycházce mám zas třeba jen jeden záběr, kterej proměním a na konci vlasce je nádhernej obrovskej jesen nebo plotice v rozměrech, jaký svět neviděl 🙂 Na kapra jsem letos snad nenarazil, pokud nepočítám svůj trénink na soukromým Stříbrňáku, o kterým jsem psal posledně. Výjimkou byl můj předdovolenkovej rybolov s Hrobníkem na Rozkoši, kde jsme se prakticky celý dopoledne nezastavili a nestíhali ty kapří násaďáčky vyvlíkat z háčků a pouštět. Dokonce si Hrobník nějakej ten pěknější (rozuměj: o více než 10 cm delší než je povolená lovná míra) kousek odnesl i domů.

Po návratu z dovolený jsem chtěl na odpoledne vyrazit někam, kde jsem ještě nebyl a volba padla na velkou bejvalou pískovnu severně od Hradce. Sice jsem tu už jednou chytal, ale vybral jsem záměrně opačnou stranu s místy v křoví, kde hloubka vody prudce klesá. Byl jsem spíš zvědavej jak to tady půjde a žádný přehnaný očekávání jsem neměl. Už i z toho důvodu, že se tu chytá v části pískovny, kde funguje jet surfový klub, má zde postavené vodní závodiště a odpoledne tu nebývají příliš klidná. Představte si to asi jako jít na houby na motocrossový polygon.

Brzy jsem se ale měl přesvědčit, že když surfera netrefím krmítkem do hlavy při nahazování, rybám nějaké drandění a kravál na hladině moc nevadí. Vzal jsem s sebou podvodní kameru, abych se dověděl, co se v té hloubce vlastně odehrává. Křišťálová voda pískovny slibovala pěkný obrázky. První chybu jsem ale udělal ve vzdálenosti náhozu. Nahodil jsem řádově 20 m od břehu. Už podle toho jak dlouho celá montáž klesala ke dnu a jak prudce šel vlasec do vody mi bylo jasné, že v takové hloubce toho asi mnoho vidět nebude. Záběry z téhle hloubky skutečně ukazují prakticky pouze tmu a to i přes zdánlivě průzračnou vodu u hladiny. Kousek od břehu, kam jsem hodil malý zbytek krmení, byly vidět rybky, jak ho ozobávají. Prut s kamerou jsem tedy přehodil do mělčího místa a druhý feederový prut hodil přímo pod nohy, ne dál než 5 od břehu. Nástraha v podobě 4 červů a zrnka kukuřice lákala samozřejmě nejdříve drobnou bílou rybu. Vytáhl jsem několik plotic a malých cejnů, a to po jejich klasických záběrech – chvění špičky bez pořádného zatáhnutí.

Vyměnil jsem nástrahu za 3 kukuřičná zrnka na podvěsu a hodil kousek stranou, ale přibližně do stejné vzdálenosti. Vtom přišel úplně jiný záběr než doposud. Špice šla prudce k vodě a vytrvalým tahem vpřed ve směru nahození. Zasekl jsem a už mi jde vlasec ven z navijáku přes brzdu. Kapřík. Po pěkným souboji jsem na svým Preston medium feederu vytáhl krásnýho zdravýho 55 cm dlouhýho šupináče. Vzal si několikrát pěknej kousek silonu z navijáku. Ryba to byla krásná, pěkně stavěná a z čisté vody vybarvená. Po zbytek odpoledne se mi už dalšího kapříka zdolat nepodařilo.

Když jsem se pak doma díval na záběry z kamery, k mýmu překvapení se na nich, vedle malejch plotic a cejnů ukázala i pěkná banda línů. Šmejdili v mělký vodě po zakrmeným místě, kam popadala kukuřice a červi z krmítka. Ryli v písku a pod napadanejma větvema. Jejich jasný červený oči svítily na záběrech naprosto nezaměnitelně. Ještě se sem určitě někdy vypravím. Počítám, že vezmu splávek, žížaly a zkusím nějakého toho zelenáče přemluvit k záběru.

Trénink

Standard

Za měsíc mě čekají závody. Zase jsem se nechal vyhecovat a tentokrát to půjdu zkusit s method feederem. Aspoň odpadne můj hendikep z posledních závodů v Náchodě v tom, že neumím na plavačku 🙂 Závody se konají začátkem června přímo v Hradci na Stříbrňáku, a tak jsem si řek, že je nezbytně nutný to tam jít aspoň jednou vyzkoušet.

Stříbrňák je už delší dobu ve správně Městskejch lesů, a tak tam neplatí svazová povolenka. Naštěstí se dá povolenka, i jednodenní, koupit přímo v recepci místního kempu. Vypravil jsem se v úterý odpoledne rovnou z práce na kole omrknout situaci na místě a obstarat papíry. Trošku jsem podle mapy podcenil vzdálenost a úplně si neuvědomil, že budu šlapat na na svým starým kole, který mám na cesty do města a do práce a slouží především tomu účelu, aby mi nebylo ukradeno 🙂 Uhnanej a zpocenej jsem dorazil na Stříbrňák do recepce, kde jsem se dověděl, že povolenky jsou zamčený v trezoru a že si ji mám teda zakoupit až ráno přijdu k vodě chytat. Pozitivní zjištění aspoň bylo to, že pan správce je na místě každej den od časného rána. Objel jsem tedy na kole rybník alespoň dokola, abych okouknul fleky. Stříbrňák je v průběhu léta hlučnej kemp plnej karavanů, stánků a diskoték. Je tu také několik frekventovanejch pláží obsypanejch v horkým počasí lidma ze všech stran. Teď byl v kempu i kolem pláží ještě klid. Voda krásně čistá, chladná. Okolo břehů bylo hezky uklizeno a ve všech třech úsecích, které jsou pro rybolov vyhrazeny nebyla ani noha.

Druhej den ráno jsem dorazil na sedmou hodinu k recepci, vyzvednul povolenku, zeptal se kam si mám jít sednout a na radu správce zasednul kousek od hlavní pláže nedaleko přítoku lesního potoka. S sebou jsem měl dva lehké feedery se silony tloušťky 0.12 a 0.14 a připravená method feeder krmítka Preston a na zkoušku také na 3D tiskárně vytištěné Patron fishing kulaťáky. Rozdělal jsem do krmítek pro začátek jen pelety. Vím, že v pravidlech závodu je, že se krmit může method mixem i peletkami, ale zajímalo mě, jak to půjde jen na pelety. Na jeden prut jsem zkusil jako nástrahu kuličku (později i dvě) micro boilie a na druhý jsem napíchl obyčejný, malý, mnou vyštípaný rohlíkáč. Jeden prut jsem poslal podle břehu poblíž rákosím zarostlého místa druhý do větší hloubky přímo před sebe. První nesmělé chvění špičky se dostavilo až tehdy, když jsem k rohlíkáči doplnil dva červy. V závodě není živá nástraha povolena, takže to byl drobný úhybný manévr v tréninku. Drobné chvění špičky zůstalo neproměněno, a tak do vody letěl další rohlíkáč, tentokrát už jen solo.

Zhruba po hodině bez záběru a několikerém přehození jsem se rozhod doplnit krmný peletky v krmítku trochou červenýho method mixu. Dobrý rozhodnutí. Záběr na sebe nenechal dlouho čekat a do podběráku se podíval první kapřík. Malý junior s délkou lehce přes 30 cm. Prut s micro boilie stále mlčel. Pokračoval jsem v lovu na rohlíkáč a v nahazování do přibližně stejného místa – kousek vlevo podle břehu, nedaleko rákosí. Během další hodinky jsem zaznamenal další 4 kapry přibližně stejné velikosti.

Na místo 10 metrů ode mě si přišel sednout rybář s kaprařskou výbavou. Letmo jsme se pozdravili zrovna v momentě, kdy se špice mého levého pickeru ohnula skoro až k vodě. Beru prut do ruky a už cítím, jak nestíhám povolit brzdu navijáku, abych 12tku vlasec uchránil před utržením tahem. Pink a kapr je pryč i s kompletní montáží. Soused se jen pousmál: „Jo joo pane, to já sem s feederem chodím jen do konce dubna. Pak už to začne tahat a jak nemáte aspoň dvaadvacítku silon, jste ztracenej.“ Dobrý vědět před závodem 🙂 No nic, krmení v kbelíčku dochází, utrženej prut balím do pouzdra s tím, že dochytám hodinku jen na druhý prut a půjdu domu.

Na Patron fishing kulaťák a nastraženýho micro boilie panáčka zatím nic moc nejde. Najednou ale lehoučký chvění na špičce prutu. Přiseknu a táhnu malou plotičku. Hlavu má pomalu menší než samotná nástraha, ale nevadí. První úlovek. Dávám se do řeči se sousedem. On zatím bez záběru. Ptá se, co jsem zatím ulovil. Říkám, že mám 5 kaprů a ten poslední mi to utrh, asi nějakej slušnější kousek. Jen, co jsem to dořekl, ohnula se špice i u druhého prutu až skoro k hladině. Přizvednu prut a pink. Žádný tah. Další kapr pryč i s montáží. „Je na čase jít domů,“ říkám sousedovi a smutně navíjím zbytek silonu. Soused se pousmál asi nad tím, že měl pravdu s tou tloušťkou vlasce.

No, konec tréninku byl teda neslavnej, ale na druhou stranu je to důkaz toho, že ryby ve Stříbrňáku žijou a že se dá natrefit i na nějaké slušnější. Pro přípravu na závody to jednoznačně zmanená nepodcenit materiál. Jemnost není za každou cenu potřeba, jak jsem se předsvědčil na utržených vlascích síly 0.12 a 0.14 mm. Rohlíkáč se zdá jako jistota, co se týče nástrah a vnadit bude třeba nějakou řádně voňavou sypkou směsí. Ještě se zamyslím nad příchutěmi. Chtělo by to ještě alespoň jeden trénink.