Candát obecný

Standard

Co jsem se o candátovi dověděl

Candát je pro mnoho rybářů ferrari místních vod. Prostě něco, co každý chce ulovit a třeba i zapsat do povolenky, protože candát je mnohými pokládán za nejchutnější rybu k jídlu. Candát je dravá ryba s perfektním zrakem, živící se mrtvými nebo živými menšími rybkami či ostatním živým v řece či rybníku.

Kde candáta hledat

Candáta se mi dlouho nedařilo ulovit. Asi proto, že nejvíce úlovků candáta je zaznamenáno v noci a upřímně s feederem jsem na něj ani ostaní dravce nijak necílil. Několikrát jsem si ale dravčařinu zkusil a pár candátů se mi ukázalo. Největší kousek potom na podzim paradoxně náhodně na kousek rohlíku na feeder na Rozkoši. Jinak spíše u dna lovícího candáta lze samozřejmě kromě stojatých vod hledat i v řekách. Narozdíl od štiky candát loví či sbírá potravu spíše u dna. Při nastražení je s tímto třeba počítat.

Nástraha, co zachutnala

Vzhledem k tomu, že se jedná odravou rybu, lze k lovu candáta využít jakékoli nástrahy na dravce. Umělé, živé či mrtvé nástrahy všeho druhu. Mně osobně candát zabral na mrtou i živou nástražní rybku. Na internetu se však dá na videu najít celá řada dalších technik, například různé druhy přívlače, třeba i hlubinná při lovu na velkých přehradách.

Charakteristické znaky

  • Candát má silnou podlouhlou stavbu těla. Jde o velmi silnou, svalnatou rybu s ostnatou hřbetní ploutví.
  • Lze ho rozpoznat podle vpřed zploštělé hlavy a velkch úst plných drobných zubů
  • Charakteristické velké „skleněné“ tmavé oči
  • Barva těla je stříbřitá s drobounkými šupinkami a charakteristickým pruhovaným vzorem na hřbetě
  • Candát je svým zjevem tak charakteristická ryba, že v našich vodách si ho prakticky nelze s ničím jiným splést.

Jak a kdy jsem candáta ulovil

Technika

  • Feeder
    Průběžná montáž na kousek rohlíku – náhoda (75 cm, 3,5 kg, 451 200, říjen 2019)
  • Položená
    Na mrtvou i živou nástražní rybku (menší kousky 451 033, léto 2018)

Období

Kdykoli v průběhu roku v době mimo hájení, především v pozdějším večerním nebo nočním období. 

Zpátky na řece

Standard

Konečně je tu léto. Plná sezóna, večer dlouho světlo, příjemný počasí. Po práci se dá krásně bejt u vody a ryby berou vo sto šest. Na jaře jsem neměl na ryby moc času, byl jsem jen párkrát o víkendech. S příjemnejma a dlouhejma večerama se ale na ryby dostanu i přes tejden.

Chodím teď převážně na řeku. Na stojatou vodu mě to nějak netáhne. Řeka má pro mě nějak větší kouzlo. Sezóna říčních ryb je v plným proudu a podoustve, jeseny anebo tlouště chytám moc rád. Navštívil jsem všechny svoje oblíbený fleky z minulý sezóny a vesměs žádnej nezklamal. Odehrávalo se tam přibližné totéž co vloni.

Navíc to vypadá, že se mi podařilo krásy feederu dobře prezentovat a získat tak dalšího fandu ohnutejch špiček. Kolega z práce se po zážitku z lovu kaprů na soukromém kaprodromu vrhnul do rybářskejch zkoušek a shánění povolenky ve snaze vyzkoušet si rybolov i na svazovejch vodách. Papíry měl ještě vlhký a hned jsme vyrazili na ryby spolu a samozřejmě okamžitě poznal, že feeder je oproti kaprařskýmu náčiní daleko citlivější záležitost, a tím pádem je tu větší šance na nějakou akci. No a už jsem mu předal svůj starej feeder prut na vyzkoušení. Tak snad ho to nepustí a já budu mít feederovej sparing 😉

Na místech, kam chodívám se se svou novou nahazovací kamerou snažím sondovat, co se děje pod vodou. Oblíbenejch míst mám několik a jsou ve městě, mimo město, na regulovaným i neregulovaným toku, v klidnější i proudnější vodě, pod i nad jezy. Z podvodních záběrů zjišťuju rozdíly v jednotlivejch prostředích. Když tak o tom přemejšlím, možná by si tohle téma zasloužilo svůj zvláštní článek. V krátkosti, ale chci jen říct, že pokud odmyslím rozdílný profil a složení dna (kameny, písek nebo bahno) tak největší rozdíl spatřuju ve vodním prostředí na regulovaném a neregulovaném toku.

V místě, kde řeka teče regulovaným korytem, samozřejmě ohraničeným z obou stran splavy se na podvodních záběrech vyskytovala stále stejná druhová skladba rybí osádky. Totiž cejni, cejnci, plotice, malí okouni, sem tam podoustev nebo jesen. Ti, kteří přijdou omrknout mou návnadu a nástrahu mají všichni přibližně stejnou velikost a i úlovky, které se mi podaří zaseknout mají přibližně stejnou charakteristiku.

Naopak v neregulovaném úseku záběry pod hladinou ukazujou čilej ruch, a to nejen v bezprostřední blízkosti nástrahy, ale obecně. Hromada malejch okounů jen tak sondujících okolí nástrahy, malí cejnci, i opravdová drobotina, malé podoustve, oukleje, ale třeba i hrouzci v hejnech, které jsem v regulovaným korytě vůbec nezaznamenal.

Rád chodím chytat tam, kde není řeka svázaná do pravidelnýho, rovnýho toku. Jsou to místa plný tůní, s členitým břehem, tu a tam stromem spadlým do vody. Tam to mám nejradši. Nikdy se nemůžu bejt jistej, co k mojí nástraze připluje. Regulovaný úseky už pomalu začínám mít osondovaný z hlediska rybí osádky. Stejné krásné velké cejny chytám ve městě jako o 3 km výš proti proudu. Prostě tam kam jim splavy dovolí doplavat, tam jsou. Neregulovaný úsek je daleko tajemnější.

Myslím, že zatím jsem letos nepotkal svou rybu sezóny, ale říční rybky mi berou a sranda s nima je.

Co se děje pod hladinou?

Standard

Věčná otázka každýho rybáře. Dneska už ale nemusí zůstat úplně bez odpovědi. Když jsem viděl první videa, na kterejch tuším Radek Hyroš ukazoval jak prohledává dno pískovny echolotem a jak se mu tam nádherně ukazujou padlý stromy, prolákliny a i ryby, byl jsem naprosto unešenej. Netrvalo dlouho a z Číny přifrčel mocnej elektronickej pomocník i do mojí schránky. To se přeci musí vyzkoušet. Nojo jenže echolot vám zpravidla neřekne nic o tom, jestli vaše krmení rybám chutná, jestli zrovna kolem vašeho háčku nějaká aktivita probíhá a menší rybky, na který my feederaři většinou cílíme zpravidla ani ten nejmocnější echolot neumí zachytit. Třeba prostě proto, protože jsou furt v pohybu. No přátelé a to už je jen krok k podvodní kameře.

Na internetu se dá najít poměrně hodně videí z podvodních kamer. Hromada jich je demonstrujících běh přívlačový nástrahy a záběry štik. Hromada jich je z moře, z krásnejch modrejch hlubin. Hromada jich je z profi kamer naštelovanejch na zakrmený místo a očekávaje příjezd mostrózních kaprů. Velmi málo ale těch, co ukazují český vody, a třeba i feederový nástrahy. Pár pěknejch jsem viděl myslím od Martina Maťáka. Pochopitelně to zajímá i mě, co se děje kolem mý nástrahy, když ji hodím třeba do Labe. Je vůbec vidět? Cejtit? Najdou ji ty ryby? Zajímá je to? Objednal jsem si malou nahazovací podvodní kameru, nic profi a provedl jsem pokusný natáčení v Labi. Koukněte se jak to dopadlo, když jsem nastražil panáčka z boilie kuliček a nad kameru připíchnul nafutrovaný krmítko.

Hned po tom, co sestava šplouchne do vody se přijedou podívat okouni. Ne teda že by jim nějak voněla návnada nebo zajímalo boilies, ale prostě něco pláclo do vody a to je signál to jít prozkoumat. Jsou to pankáči. Po chvilce se ukážou první cejni a cejnci. Nejdří neduvěřivě, zřejmě kvůli kameře. Ale pak se osmělí. Je vidět, že je zaujme oranžová menší kulička a zpravidla nástrahu pouští, když se přizvedne i žlutá větší. I v kalný vodě je občas vidět jak se zpoza kamery vyvalí oblak šrotu. Zřejmě další cejni ozobávají krmítko. Tu a tam se u nástrahy mihne i nějaká ta plotička, ale ta se do ní kvůli velikosti neodváží pustit.

V jednom místě je v levém horním rohu vidět jak nad nástrahou projede nějaká větší ryba. Má podlouhlé tělo, ale ani podle posazení poloutví se mi ji nepodařilo identifikovat. Možná jesen nebo tloušť. Případně parma, ale to by ve zdejších zeměpisnejch šířkách bylo dost zajímavý. Kdyby se vám někomu podařilo rybu rybu identifikovat určitě komentujte, budu rád. Pokud to byla parma tak se na ně sem ještě určitě vypravím 🙂

Překvapení pro mě bylo, že voda je dost kalná, ale i tak je v ní nástraha poměrně dobře viditelná. Žlutá i menší oranžová kulička pod háčkem jsou dobře vidět a dobře usazeny na dně. Na videu je ale vidět, že jsem chybně sestavil panáčka, kdy mi větší potápivá kulička utíká dolů po šňůrce od menší plovoucí. Nedal jsem totiž na podvěs malý fixační stoper, kterým bych tuhle poloplovoucí sestavu utěsnil dohromady. Po záběru od cejna se tak stalo, že malá plovoucí kulička se vznesla moc vysoko a sestava je najednou nekompaktní. Jojo poučení pro příště. Ještě že tu kameru mám 🙂

Je vám asi všem jasný, že jsem boilie sestavu podřídil tomu, aby ve vodě byla především dobře vidět a možná bláhově očekával, že se před objektivem ukáže třeba nějakej větší labskej kapřík, kterej bude schopnej panáčka hltnout. I když se kapr na konec neukázal, účel sestava splnila. Přilákala pár rybek, které před kamerou pěkně zatancovaly. Vidět podvodní ruch okolo nástrahy je pro mě fantastická zkušenost. Příště se podívám pod hladinu nějaký čistý pískovny. Uvidíme, co se bude dít okolo háčků tam.

Na zkušenou do světa

Standard

Poslední dobou se hodně vracím k tomu, proč si vlastně tenhle blog píšu. Říkal jsem si od začátku, že budu svoje zážitky a zkušenosti konfrontovat s tím, co jsem si kde přečet, co říkaj rybářský veličiny a s tím, co se dá na internetu najít. Vždycky jsem si myslel, že ta rybářská lehkost, přehled a profese, kterejma se ve svejch videích prezentujou slavný rybářský jména je jen otázkou dostatečného přístupu ke správnejm informacím. Zejdnodušeně řečeno, že se prostě někde musí dát naučit například to, kdy a kde kapři berou nebo neberou a proč. Postupem času si ale začínám uvědomovat a přicházet na to, že velká část (možná většina, nevím) rybářský profesionality je spíš o tom kolik míst člověk navštíví, jaký způsoby lovu, návnady a nástrahy vyzkouší, s kým se na rybách potká a co si z toho všeho pro sebe vezme.

Proč takový složitý úvodní zamyšlení? Před nedávnem se mi totiž dostalo pozvání na nultý ročník NaFeeder.cz srazu. Kamarádi ze stránek www.nafeeder.cz, se kterejma jsem měl tu čest doposud jen elektronicky se rozhodli uspořádat víkendovou akci pro nadšence feederu. Nešlo odmítnout samozřejmě. Organizačním i profesním garantem akce se stal Petr Kabát, zkušený feederový harcovník. Na plánu bylo především feederování, sobotní odpolední sranda závod, no a protože pozvání přijali i Petrovi kolegové závodníci Pavel Sičák a Roman Srb, tak i nějaký to sdílení znalostí a zkušeností nejen v závodě, ale i večer u piva a grilu. Takovou studnici zkušeností mi přišlo škoda nevyužít.

Dorazil jsem v pátek večer. Ještě před setměním jsem stihnul nahodit a pár hodinek odchytat. Chlapi samozřejmě u piva stříleli jednu rybářskou historku za druhou a latina jela celej večer. Jakmile Petr a jeho kolegové ráno vybalili svůj cajk, začal jsem už tušit, v čem asi tak může spočívat rozdíl mezi mým feederováním a tím závodním. Po svojí loňský účasti na gulášovejch závodech v Náchodě jsem si ještě pořád myslel, že základ je namíchat dostatečně high-tech voňavý krmení anebo vybrat správnou techniku lovu. Chyba lávky. Rozdíl, přátelé, je asi v jednom milionu dalších detailů.

Když Petr s Romanem začali ukazovat jak navázat závodní montáže a mluvili o vlascích v průměrech 0,10 – 0,14, háčcích 18 – 14, vzpomněl jsem si na svoje pokusy s 14tkovým fluorcarbonem na Rozkoši, kde mi to násaďáci trhali jeden forpas za druhým, až jsem musel přezbrojit na kaprařskou šňůrku síly 0,17 🙂 Jenže o čem je vlastně závodní feeder? Jemnost, jemnost, jemnost nade vše. Při závodě přeci musíš tahat ryby. Tahat furt. Třeba malý, třeba malinkatý, ale furt! Dílkem do mozaiky tohohle přístupu k rybařině byly pak Petrovy a Romanovy zásobníky návazců, které obsahovaly 300 – 400 předvázaných forpasů různých délek, velikostí háčků, tlouštěk silonů. A to Petr prohlásil, že jsou stejně „jen“ tréningový. Můžu směle konstatovat, že vidět Petra nebo Romana vázat forpasy nebo vytvářet páternostery naživo je ta zkušenost, za kterou se vyplatí vyrazit do světa. Instruktážních videí je všude po internetu hromada, ale interaktivita, kdy se člověk může zeptat proč vázat zrovna tohle, a ne něco jinýho, proč uzel sem a ne o 5 cm níž nebo výš, ta na internetu není. A navíc v podání Petra byla instruktáž opentlená hromadou rybářskejch historek na právě aktuální téma uzly, vlasce, stopery, háčky 🙂

Jak vypadá závodění, a co je klíčem k úspěchu jsme si po dopolední instruktáži měli vyzkoušet v odpoledním sranda závodě. Petr a chlapi z jeho závodního týmu si nás, zbytek účastníků rozdělili do skupinek s tím, že nás budou střídavě při závodě koučovat. S úvodním  hvizdem letěly do Labe první krmítka. Pro zajímavost jsem uvázal páternoster podle Petra a byl jsem zvědavej, jakej budu míst úspěch. Na páternoster prakticky nechytám. Pokaždý když jsem to zkusil měl jsem montáž věčně zamuchlanout a zamotanou do karabinek. Tentokrát jsem páternoster uvázal podle Petra rovnou na kmeňák bez karabinek. A kupodivu se nemuchlal. V probíhajícím závodě jsem si uvědomil další aspekt závodní rybařiny. Je to totiž sport. Závodníkům tohle asi přijde normální, ale musím říct, že mně to bylo malinko proti srsti, když mi Pavel za zády co 3 minuty hulákal: „Nahazuj!“. A za 3 minuty znova: „Nahazuj. Málo nahazuješ! Už ať to tam letí, dělej!“. Musel jsem si v hlavě vždycky připomenout: „Je to závod. Je to sport!“ Stačí si vzpomenout jak vypadá závod plavců nebo fotbalovej zápas. Jak tam se hecuje tým? Jak tam probíhá povzbuzování? 🙂

Skončil jsem na čestném 8. místě z 10 závodníků. Stejně jako vloni v Náchodě i teď v Brandýse jsem došel k závěru, že závodní rybařina nejspíš nebude pro mě. A to ani snad ne vzhledem k výsledku nebo proto, že bych byl línej připravit si do krabičky 300 návazců. Rybařinu mám prostě spojenou s jinejma věcma než je tah na výsledek, hecování se a honba za rekordama nebo cenama. Od toho mám v práci tejdenní hodnotící porady. Rybařit chodím pro tu pohodu u vody, klid, ticho, vůni. Stres, časový limity, hecování a řev, strach o výsledek nebo potřeba bejt na stupních vítězů mně osobně prostě dohromady s rybařinou nějak nepasuje. A vlastně mi asi ani nevadí, když se mi zrovna 5 minut nezachvěje špička prutu, což je ve feederovým závodě samozřejmě problém.

Zažít si závod a zažít si i tu vyhrocenou závodní atmosféru je ale samozřejmě jednou za čas osvěžující. Člověka to buď pohltí anebo vrátí myšlenky na závodní kariéru zpět do reality. Zkušenosti se ale hromadí a s každým vystoupením z komfortní zóny o to rychlejc.

Víkendovej feeder sraz jsme zakončili sobotní večerní grilovačkou s dekorováním vítězů odpoledního závodu, a pohodovou nedělní ranní rybačkou. Chlapi z Petrova závodního týmu se zdrželi v sobotu dlouho do noci, a tak jsme my začátečníci měli dostatek času vyzvídat další jejich tajný triky a tipy. Zajimavý bylo, že Petr třeba moc neřeší krmení. Jako míchá ho pečlivě, to jo. Vlhčí na několikrát rozprašovačem, prosívá, atd. Ale co se týče složení tvrdil, že se spoléhá převážně na připravený směsi a hlínu a z barev volí hlavně tmavé odstíny. V zimě pak ani ne snad slané, ale spíš hodně výrazné a kořeněné chutě. Z nástrah výhradně červy. Sem tam prej chytají na žížaly, ale věci jako rohlík, kukuřici vůbec nezmiňoval a o boilies jsme si dokonce vyslechli několik pohrdavých slov 🙂 Petrovy komentáře k method feederu nebudu radši ani zmiňovat 🙂

Víkend to byl fantastickej. Zachytal jsem si na Labi jinde než v Hradci nebo Pardubicích. Musím říct, že řeka v Brandýse zas až tak jiná není ani co se týče rybí osádky. Vytáhl jsem pár cejnků malých, cejnů i kapra. Seznámil jsem se s několika rybářskejma veličinama a poznal bandu podobnejch nadšenců jako jsem já. Naučil jsem se cosi novýho z feederový praxe. Odnesl si haldu zkušeností jak se připravuje a jak funguje feederový závodník. A taky jsem si odvezl Petrovo krédo, který naprosto odpovídá na otázku v mém úvodním zamyšlení. Když jsem se Petra ptal po nějaký jeho rybářský historce o senzačních úlovcích jak tohle všechno ví, jak ví, že ryby budou zrovna tady a ne jinde, jak ví, že zrovna dneska budou brát sumci a ne třeba candáti, odpověděl jednoduše: „prutohodiny“. Ano, prutohodiny, docházky, ruzný místa, různý lidi, zkoušení nástrah, technik to je doplněk všech těch jednoduše dosažitelnejch internetů, videí a rybářskejch knížek. Musíš mít za sebou dostatek prutohodin. No je to přeci jasný, ne? 🙂

Plonkový jaro

Standard

Mám letos nějak plonkový jaro. Sezónu jsem sice zahájil už druhýho ledna, ale tomu se samozřejmě nedá řikat jarní chytání. No i když počasí tomu tenkrát dost odpovídalo. Zima se ale pak přihlásila a mrazy povolily až po půlce března. Ještě na moje narozeniny, kdy tradičně chodívám zahajovat sezónu jsem si nedokázal představit, že bych vytáh paty k vodě. Leda bych si vzal s sebou místo prutu brusle.

Nesměle jsem vyrazil na první jarní chytačku až před velikonocema na dědkův flek. Vítr mě bičoval a sluníčko hřálo jen hodně, hodně nesměle, ale přeci jen se nějaký ten cejn na břeh podíval. Na dědkově fleku samozřejmě kapitální cejní kousci, jako obvykle. Jojo je to fajn pocit, když se poprvé zjara zachvěje špička 😉

Znova k vodě jsem se dostal až skoro za čtrnáct dní. Jarní prudká voda pomalu ustoupila a já vyrazil na Mlejnek otevřít Orlici. Počasí už mnohem víc připomínalo jaro, slunce se příjemně opíralo a já zahájil svý odpoledne tím, že jsem si při zapichování vidličky nabral plnou holínku vody. Do auta se mi samozřejmě přes bažinatou louku přezout nechtělo, a tak jsem na sluníčku sušil pravou holínku, ponožku a půlku nohavice celý odpoledne. Asi se mi řeka chtěla omluvit, protože mi po celý odpoledne brali krásný jarní kapříci. A to i navzdory vodáckýmu kroužku, kterej zřejmě po zimě zrovna otevíral loděnici na protějším břehu odpoledním etapovým závodem a pramice mi brázdily před silonama prakticky až do soumraku. Kaprům to ale zřejmě nevadilo. Záběry tedy byly hodně nesmělý a pár prvních jich vyšlo naprázdno, ale prodloužil jsem forpas, zvětšil háček a už to fungovalo.

Svoje jarní nástrhahy ani návnady jsem nijak dlouze nepromejšlel. Otevřel jsem kbelík, kde jsem měl přes zimu uskladněný načnutý pytle s method mixama, vytáhl jsem namátkou jeden a šup k vodě. Hlavně aby člověk už moh nasávat tu jarní pohodičku. Jako nástrahu jsem nejčastějc věšel na háček tradiční štípanej rohlík na šňůrce, přes zimu pořádně vytvrdlej 🙂

Z pravidelný celofiremní akce, na kterou jezdíme každej rok na jaře jsem si letos přivez nějakýho bacila, kterej mě složil na skoro deset dní do postele. Mezi tím se změnil čas na letní a venku se konečně přestalo stmívat odpoledne. Za oknem všechno kvete, lidi shazujou kabáty a obouvají sandále a já zastlanej v peřinách s rýmou, kašlem a neschopenkou přemejšlím, jak by se už hezky dalo i po práci vyrazit na pár hodinek k vodě.

I naše pravidelný velikonoční otevírání Rozkoše jsme s tatíkem museli o dva tejdny odložit. Udělali jsme ale dobře. Ve Spytě pod silnicí nám kapři nedali pokoj celý dopoledne. Žádní obři to teda nebyli, ale zato brali prakticky bez přestávky. Co nához, to ryba. Při pokusu zvětšit nástrahu cvrkot ustal. Žádnej větší kapří brácha se mezi nima nevyskytnul. Zábava to ale byla. Aspoň jsme malýmu synovečkovi, kterej se za náma přišel podívat, mohli ukázat nějakou tu rybu.

I přes tři poměrně zdařilý jarní vycházky mám letos pocit, že se k vodě vůbec nedostanu a že to letošní jaro je nějak zabitý. Kolikrát jsem si už v těchhlech krásnejch jarních dnech dopoledne v práci říkal jak odpoledne beru pruty a jedu nahodit. Jenže ejhle, pak se člověk ani neotočí a v půl 6 večer si v kanclu povídám, že už bych možná pro dnešek moh jít domů. A rybačka se samozřejmě nekoná.

Když už jsem se onehdá odhodlal na krátkou večerní neplánovanou vycházku na Jesípek, popadnuv první pytel s method mixem, bez červů a se zamuchlanejma návazcema v krabičce z minulý výpravy, samozřejmě jsem zaznamenal čistou nulu záběrů, protože ani na tu minimální přípravu jsem se v rámci spěchu k vodě, abych ještě stihnul aspoň chvilku sluníčka, nezmohl. Ne, ne. I malá výprava potřebuje třeba jen drobnou přípravu, důvěru v návnady, v nástray a ve vybavení. Stres a spěch na ryby nepatří. Beru to jako lekci.

Léto mi tohle uspěchaný jaro určitě vynahradí. Moc se těšim. A vlastně se těším už na další víkend. Jedu na feederovej sraz. Tam si kancl s sebou neberu.

Co mě potkalo v roce 2017

Standard

Tak už jsem to všechno sesumíroval, zapsal, prošrktal a odevzdal. Zavádím novou tradici sezóních rekapitulačních článků. Nebyl jsem totiž schopnej si vzpomenout, kolik vlastně docházek jsem měl v předminulý sezóně. A nebejt blogu, kam jsem si zapisoval zkušenosti, který jsem nabyl a zveřejňoval fotky ryb, který jsem chytil, nebyl bych schopnej vzpomenout si ani na to, co všechno mě vlastně potkalo. S koncem roku je tu tedy sumarizační článek o sezóně 2017.

Motto: U vody bylo fakt krásně! Jak jinak 🙂

Statistika

Při vyplňování povolenky jsem sečetl celkem 68 vycházek, přičemž první jsem absolvoval 5. března na Orlici na Mlejnku, kde se mi vcelku dařilo a nebyla ani tak strašná zima. Michalovi jsem odtamtud dal jednoho kapra. Poslední vycházka pak byla 5. listopadu tamtéž, opět s vůbec ne špatným výsledkem. První rybu sezóny jsem sice pustil (malýho cejna), ale prvního kapra ne. Nevím jak pověry platěj nebo neplatěj, ale zbytek sezóny nebyl až zas tak marnej. Zapsal jsem celkem 4 ryby. Dva kapry, amura a štiku v celkový váze 13 kilo. Navštívil jsem 6 různejch revírů a nejvíc docházek jsem tradičně zapsal na Labi 31 – na domácím hřišti. Mimo zápis v povolence je samozřejmě můj závodní pokus na náchodským lesáckým rybníku a kanadský dovolenkový dobrodrůžo.

Revíry

Z revírů, který jsem navštívil bylo určitě nejzajímavější jezero Ontario v Kanadě. V červenci jsem tu měl možnost s chlapama z práce zachytat si místní candáty. Rybařil jsem poprvé v zahraničí, poprvé z lodi a poprvé na takhle obrovský vodě. Víkend to byl vynikající a bylo to důstojný zahájení naší letošní kanadský dovolený. Z českých luhů a hájů jsem samozřejmě nejvíc času strávil na domácí půdě, hradecký Orlici nebo Labi. Druhý v pořadí je pak Labe 30, kam jsem hodně chodil především na podzim. Jednou jsem taky navštívil Tondu v pardubický aréně na širokým Labi v Brozanech a vyzkoušel Chrudimku přímo ve městě. Tahle výprava ale neměla valnýho výsledku. Letos jsem nenavštívil Hromkovy mokřady, kam jsme se celý léto chystali s Jendou na jednodenní ulejvku z práce. Neklaplo to, tak snad v příští sezóně.

Ryby

I navzdory tomu, že jsem prvního kapra sezóny nepustil zpátky do vody, nemůžu říct, že by se mi kapři v roce 2017 vyhejbali. Podařilo se mi přemluvit k záběru kapříky na Jesípku, v Labi, na náhonu v Březhradě, na Rozkoši i na Orlici. Největší kapr byl paradoxně z nejdivočejšího proudu a měl přes 60 čísel. Dva jsem si zapsal. Jeden skončil na našem vánočním stole, druhej u Michala v lednici. Cejni opět největší nad Hučákem a na dědkově fleku. Krásný lopaťáci. Jednoho jsem věnoval i dědkovu zeťákovi, kterej mě tam přišel „zkontrolovat“. Podoustve se mi podařilo natrefit i jinde než pod jezem ve Vysoký. Krásný podoustve mi braly při mým hi-tech experimentu na tvrdý barevný boilies. Tloušťům a jesenům zářivý dipovaný kuličky chutnaly taky. Dokonce, když jsem zvětšil na velikost 18 podařilo se mi vytáhnout i pěkný kousky skoro k 50 cm délky. Poprvé se mi taky trochu víc dařilo na líny. Lovil jsem je v zarostlým slepým rameni na žížalu. Moc se mi ale nedařilo s přívlačí. Je pravda, že přívlačovejm vycházkám jsem letos moc nedal. Okouna jsem nepotkal žádnýho, jen jednu malou štičku.

Největší zážitek mi ale přinesli amuři. Absolvoval jsem 4 amuří vycházky. Všechny s vynikajícíma výsledkama. Prakticky non-stop aktivita na prutu, ovšem pouze s použitím selektivního vnadidla. Tahle zkušenost mi znova potvrdila význam specializovanejch krmících směsí. Míra amura je u nás zvýšená na 70 cm, přesto se mi podařilo setkat se s několika „dospělejma“ kouskama. Jednoho jsem zapsal v celkový dýlce 83 cm a váze něco kolem 6 a půl kila. Dvacetiminutový zdolávání byl fantastickej zážitek. Slaboučkej silon, povolená cívka navijáku, několik výpadů zpět do jezera a zase ke břehu. Chlapi z vedlejšího fleku stáli u mě a komentovali, jak v životě neviděli, že by amur skákal nad hladinu. Myslím, že tohle byla ryba roku.

Pochopitelně zcela speciální kategorií pak byli candáti (walleyes) z jezera Ontario. Chytli jsme jich s Mikem za odpoledne hromadu spolu s další místní osádkou sheepheads a štikama. Byl to zážitek.

Technika

Věnoval jsem se opět převážně feederu. Používám ve valný většině průběžnou montáž. Ke konci roku jsem z feederové kovové hokejky zjemnil na kroucenej silon před koncovým návazcem. Jenom několikrát jsem zkusil také method feeder. Průběžka mi po většinu roku fungovala velmi dobře, a to i v extrémních podmínkách v chladný vodě zjara a na podzim nebo mezi stulíkama na zarostlým slepým ramenu. Vyzkoušel jsem taky jednu radu ohledně zakrmování odchycenou náhodně v rybářský prodejně, a sice krmení jen kukuřicí nebo zrním pokud nechcete mít na prutu jako první návštěvníky cejny a plotice a složitě se přes ně prochytávat například ke kapříkům. Vyzkoušel jsem úspěšně na slepým ramenu při chytání kaprů mezi stulíky a na řece při svém hi-tech experimentu, kdy jsem krmil výhradně peletama a boilie koulema. Na řece se mi výsledek dostavil po delší době. Sice ne v podobě větších kaprů, ale velkých jesenů a tloušťů. Velmi dobrou zkušenost jsem zaznamenal s amurovým krmením a taky se sladkejma mixama Dovit do studený vody. Fakt fungujou.

Pro mě úplně novou techniku jsem si vyzkoušel v Kanadě, kde jsme lovili místní candáty vláčením za lodí, tzv trollingem. Poprvé jsem viděl a vyzkoušel koncovou sestavu pro tenhle způsob lovu. Zkoušeli jsme taky klasickou přívlač, ale bez valnýho úspěchu. Tady jsem poprvé použil chlupato-kovový spinner-bait.

2017 za námi, ať žije 2018

Už se moc těším na novou sezónu. Až zase přestane bejt ve 4 hodiny odpoledne tma a budu moct jít na večer k vodě bez čelovky a aniž bych se musel nabalit jak pumpa. Rok 2018 přinese v hradeckým revíru tuším nějaké změny v denní době lovu. Myslím, že nás tu čeká zkouška 24 hodinového režimu. Jsem zvědav, co to udělá s mejma oblíbenejma rybářskejma flekama, jestli nebudou obležený od jara do podzimu karavanama. Na podzim 2017 mi kamarád Jenda znovu oživil můj prastarej muškařskej prut. Věnoval mi i pár mušek do začátku. Vůbec už nebyl čas to všechno pořádně vyzkoušet, takže se nemůžu dočkat až vyrazím za první muškařskou zkušeností po téměř 20 letech. Mám už vybranej flíček kousek nad Kuksem, kde platí vlastně takovej malej pstruhovej režim, i když se jedná o mimopstruhovou vodu.

Po mým nesmělým pokusu na sranda závodech v Náchodě jsem se taky začal zaobírat myšlenkou nějak víc se věnovat plavačce. Minimálně si osvojit anglickej splávek, zkusit základní tríčky a techniky bez nutnosti pořizovat nějakou extra výbavu. Jestli se hecnu do své druhé účasti na těchhle závodech, budu muset tentokrát provést detailnější přípravu.

Nový papíry už jsem si byl vyzvednout a ještě za tepla je vzal k vodě. První zápis mám teda letos už 2.ledna. Všechny ryby jsem pustil zpátky takže se snad na mě v sezóně 2018 nechystá žádná pohroma.

 

Kapří labutí píseň sezóny

Standard

Je to smutnej čas tenhle podzim. Zvlášť pro nás pro feederaře začátečníky, kteří nemaj tu kliku a musej se živit jinak než rybařinou a k vodě můžou tudíž vyrazit až po práci. Člověk z práce odchází pomalu za tmy a než by se dostal k vodě tak už by na feederový špičky nebylo vidět. A vůbec, komu by se chtělo sedět a koukat do černýho prázdna. Ta tam je letní pohoda s dlouhým vlahým večerem.

Vyrazil jsem na svou poslední letošní feederovou vycházku v neděli dopoledne, kdy předpověď počasí ještě slibovala poměrně rozumný vyhlídky. Přesto, vybaven zimní bundou a holínkama vyrazil jsem na Orlici, symbolicky tam, kde jsem letošní sezónu otvíral. Na tomhle místě jsem byl letos i vloni několikrát a dařilo se mi tam po oba roky nejvíc ze začátku sezóny. Zkusím ji tam teda tentokrát i uzavřít. Poslední dva tejdny se počasí fakt pořádně vyblblo. Několik dní foukal silnej vítr a lilo jak z konve. Grafy stavu hladiny a průtoků v Labi, co sleduju na mobilu lítaly nahoru a dolu, každej den jinak. No blázinec. Doufám, že už se to přeci jen trošku uklidnilo a na Orlici to bude v cajku.
Nechal jsem auto na kraji louky a k mýmu překvapení tam stálo dalších 5 aut. Takovej nával jsem tu ještě nezažil. Sakra, abych si vůbec měl kam sednout…

S batohem na zádech a futrálem přes rameno vykročil jsem do louky směrem k řece. Louka plná vody, co chvíli jsem se probořil až nad kotníky do bahnitý louže. Ještě že jsem nepodcenil holínky 🙂 Dva chlapy jsem zahlídnul u slepýho ramene jak měli nahozeno. Další o kousek dál bičoval hladinu vláčkou. Míjím je a pokračuju k řece, kde jsou oba fleky volný – paráda.

Vzal jsem si s sebou svůj lehkej picker, kterej mám na zimu a pak medium Trabucco feeder s šestnáctkou silonem. Malý háčky, slabý vlasce, jojo zima je tu a jemný náčiní je základ. Říkal jsem si, že na úvod dám šanci medium feederu, kdyby mi to nešlo zjemním na picker. Krmení hodně sladký: Dovit – neapolskej med ještě doslazenej. Nemám červy do krmení, ale to neva. Použiju k tomu ještě jednu pixličku bonduelky a to bude stačit. Klasická průběžka, 40g krmítko a přibližně 50 cm dlouhej forpas. Nedávám hokejku, mám jen zakroucenej silon pod košíčkem, je to jemnější. Do krmítka futruju zrnka kukuřice a utěsňuju mixem z obou stran. Házím přibližně 30 metrů od břehu. Šikmo na druhý straně řeky vidím sedicího kolegu s dvěma nahozenýma prutama. Tak uvidíme jak se nám oběma bude dařit.

Druhej prut zatím nevytahuju, dám tomu tak půlhoďku až hoďku. Když se nic nebude dít, zjemním náčiní. Začínám s dvěma zrnkama kukuřice na háčku. První ryba přichází překvapivě brzo. Na třetí nához se špička razatně zaškube. Poctivej záběr, silnej tah na konci vlasce naznačuje něco jinýho než cejna. Už podebírám malýho kapříka do podběráku. Příjemný překvapení na úvod. Čekal jsem spíš bílou rybu, ale kapřík to je fajn začátek. Stejná munice, stejný místo a sestava už letí do vody. Další kapřík zhruba stejný velikosti zabral po dalších 3 náhozech. Měním nástrahu na pařenej rohlík na nitce. Záběr od kapra přichází prakticky okamžitě. Tentokrát lehce větší ryba, 48 cm délky. Další rohlík už je na háčku a šup do vody. Rohlík je zaručená tutovka do chladný vody, znova se mi to potvrdilo. Během následující hodiny vytahuju celkem 5 přibližně podobně velkejch kaprů, kolem 50 cm délky a 2,5 kila váhy. Teda na to, že je začátek listopadu je to vcelku slušná jízda. Buďto jsem trefil hejno násaďáků nebo se před zimou rozhodli pořádně najíst a využívaj posledních dní s rozumným počasím. Kapříci berou prakticky na nához a já přemejšlím, jestli bych nepřemluvil ještě nějakýho většího. Měním nástrahu na boilie panáčka z půlky magický Mivardi B17tky a půlky plovoucího půlnočního pomeranče. Chvíli se nic neděje. Kapři asi čekali další nášup rohlíku a místo toho přiletěla tahle hi-tech novinka 🙂

Na třetí nához boilie sendviče vytahuju velkýho cejna. Tak, že přijde zrovna na tuhle nástrahu, to by mě nenapadlo. Vracím na háček zpátky tlačenej rohlík a vyšperkuju to ještě malou žížalkou, co mi zbyla v krabičce ještě z léta. Kapří kolotoč je zpátky. Rohlík s žížalou to je smrtící kombinace. Na tuhle dobrotu vytahuju největší rybu dne, šupináč 55 cm. S jídlem roste chuť a tak měním nástrahu na velkou 18tku boilie kouli s v příchuti ananas. Třeba se splete ještě něco většího. Aktivita po téhle změně ustala. Vcelku logicky. Kapříkům mojí velikosti se do tohohle sousta zjevně moc nechtělo a nic většího se poblíž zřejmě nenamanulo. V kbelíčku mi zbejvá ještě trocha krmení navíc, dávám šanci i malýmu pickeru a házím ho těsně ke břehu, jen tak na náhodu. Dávám na háček jen žížalu. Nic moc se neděje. Asi na 5. nához vytahuju lína. Parádní odměna na konec vycházky. Kbelík s krmením prázdnej, žádnej větší kapr už na ananasovou kouli nezabral a do mě se dala pořádná zima. Začalo totiž zase fučet a déšť byl na spadnutí.

Balím. Už se těším domů na oběd a na teplej čaj. Sezónu jsem zakončil myslím velmi důstojně. Pařenej rohlík nezklamal. Je to prostě zimní nástraha. Nedám na něj dopustit. Nevím, jestli se ještě do konce roku dostanu na nějakou feederovanou. Uvidím, třeba to ještě klapne než zamrzne voda. A když ne tak díky Labe a Orlice za letošek a zase na jaře…

Hi-tech rybařina

Standard

Tím jak víc a víc brouzdám kolem vody, ale taky koukám na všemožný rybářský videa a čtu o rybařině co se dá, tak zjišťuju, že v dnešní ultradigitální době existují k rybolovu v zásadě dva extrémní přístupy. Extrémní říkám proto, protože valná většina rybářů, se pohybuje někde mezi dvěma těmito póly. Stejně tak já.

Tradicionalistický retro přístup, jehož příznivci tvrdí, že ryby lze vlastně lovit od počátku věků pořád stejně, a že některé zásady jsou léty prověřené a netřeba je tudíž měnit. Například, že nikdo ještě nevymyslel lepší návnadu než je zkvašená kukuřice, nebo že na vařenou bramboru chytali kapry naši dědové a taky jejich dědové a tudíž chytnu kapra na vařenou bramboru i dneska já a všechny ty foukaný kukuřice a boilies a dipy, pasty, šroty, mixy atraktanty a boostery jsou akorát vyhazováním peněz a špiněním vody. K rybolovu mi vlastně stačí kus ohnutého špičatého drátku, slabá šňůra a klacek. A největší požitek je, když přijdu k vodě jen s plátěným chlebníkem, ze kterého na háček napichuju žížaly vytažené z vlastního kompostu, protože jedině ty jsou ty pravé, neprůmyslové a voňavé a v tureckém sedu s prutem v ruce sleduji splávek vlastnoručně vyřezaný z balzového dřeva.

Dokážu si představit, že na opačném pólu stojící hi-tech rybáři vlastní doma nejméně jednu skříň plnou všemožně vonících či páchnoucích vnadících směsí, nástrah, jejich doplňků, umocňovačů chuti či aroma, přípravků zjemňujících jejich konzistenci, rozpadavost, texturu. Neexistuje, aby takový rybář přišel k vodě bez dostatečně pohodlného polohovacího lehátka, nejlépe dokonale sladěného s barvou batohu, vlasců, člunu a své super nepromokavé maskáčové kombinézy. Termíny jako backlead, method mix, booster, dip, amino-spray, robin-red, echolot, krill, tripod, swinger nebo spomb, o jejichž významu výše zmínění tradicionalisté v lepším případě vůbec nemají tušení, jsou součástí běžné debaty hi-tech rybářů. O mobilních aplikacích ke sdílení předpovědi počasí, profilů dna či nastavování citlivosti bezdrátových hlásičů záběru ani nemluvě.

Je jasný, že jsem si v popisu obou přístupů trošku zapřeháněl. Už kolikrát jsem si ale říkal, že by bylo docela osvěžující, čistě pro rozšíření obzorů, si vyzkoušet jeden nebo druhej přístup tak trošku dětailněji. Zkusil jsem teda dva týdny na přelomu srpna a září věnovat hi-tech rybařině. Zaměřil jsem se především na hi-tech nástrahy a návnady. Rozhodně nečekejte že bych se nějak urval z řetězu a nakoupil vybavení za desítky tisíc jen proto, abych si mohl odškrtnout v kolonce hi-tech výbava například nějaký supersonický hlásiče záběru, který vlastně při svým feederování vůbec nepotřebuju 🙂

Při chytání svou strategii běžně zakládám na nějakým vhodným sypkým šrotovým mixu, kterej nacpu do feederovýho krmítka a na průběžný montáži se mi na háčku houpá nějakej ten červík, kukuřička, kousek žížaly nebo rohlíku, ale třeba i peleta nebo miniboilies. Rozhod jsem se protentorkát posílit roli boilies, místo krmícího šrotu použít pelety a zkombinovat tak trošku feeder z kaprařinou. Motivace jasná: vyhnout se pokud možno prvním návštěvníkům krmeného místa, totiž cejnům, ploticím a podoustvím a zkusit přemluvit dobrou, věděcky vyladěnou hi-tech návnadou nějakou tu větší rybu. Myslel jsem si na kapra, amura nebo kohokoliv, komu bude chutnat rostlinná konzistence Mivardi turbo pelet, na kterejch jsem svou hi-tech strategii založil. Vybavil jsem se dvěma pětikilovými pytli pelet a jako nástrahu jsem zvolil větší voňavý Mivardi ananas boilies, krásný žlutý barvy a poloměkký konzistence.

První den jsem vyrazil na obhlídku místa a naházel do vody, přibližně 5 až 10 metrů od břehu do klidnější tůně mimo proud kilo směsi menších a větších turbo pelet s několika kuličkama ananasovýho boilies. Nutno ještě říct, že s odcházejícím létem jsem měl každej den po práci k dispozici tak 3, maximálně 4 hodinky rybařiny než se úplně setmělo. Druhej den už jsem si vzal s sebou cajk, a na úvod jsem do vody poslal další kilečko pelet a boilie. Navázal jsem po kaprařsku. Velkou ananasovou potápivou boilie kouli jsem přepůlil a zkombinoval s plovoucí zářivě žlutou půlkou. To všechno na podvěsu pod háčkem. Návazec zatíženej 50g olovem bez žádnýho dalšího krmení. Nastražil jsem jen to, čím jsem krmil. Ještě jsem svýmu předkrmenýmu místu moc nevěřil a tak jsem na druhou stranu řeky poslal ještě druhej prut s klasickou feederovou průběžkou s krmítkem a šrotem. Vycházka se odehrávala v podstatě jak jsem očekával. Na feederovou průběžku mi braly samý čudly. Malý podoustve, cejnci, plotice. Když jsem se pokusil zvětšit nástrahu z červíka na velkej kus tvrdýho rohlíku nebo malou boilie kuličku, nedělo se nic. Kapro-feeder na peletovým místě mlčel. Za celý čtyři hodiny nic. Ani potah.

Třetí den s tím samým scénářem se začly objevovat větší podoustve a cejni, ovšem z místa, které jsem futroval feederem a šrotovým mixem. Podoustve moc pěkné. Mám rád tyhle říční ryby, ale z peletovýho místa pořád nic. Na konci výpravy třetí den jsem zaznamenal jeden mocnej cuk z peletovýho místa, kterej jsem ale neproměnil. Nástrahu jsem vytáhl neutrženou, ve stejné podobě jako jsem ji tam před třema hodinama poslal. Čtvrtý den jsem opět začal kilem pelet a vyměnil jsem půl ananasové koule za větší peletu. Celé jsem to zafixoval plovoucím miniboilie oranžové barvy a poprášil hi-tech práškovým dipem, kterej okolo peletovýho panáčka udělal ve vodě pěkně slizský svítivě žlutý těstíčko. Aktivita ten den pokračovala především opět okolo místa zakrmenýho feeder mixem. Dokonce jsem zasekl i něco podstatně většího než podoustev nebo cejna. Slibně vypadající souboj mi ale přerušilo lupnutí fluorcarbonovýho forpasu. Z vody jsem vytáhl jen krmítko s kouskem utrženýho vlasce pod ním, škoda. Špička prutu nastraženýho na peleotové místo se oproti předchozím dnům alespoň trošku chvěla. Zřejmě okolo obalené pelety kroužila nějaká zvědavá drobotina a ocumlávala těstíčko. Pořádný záběr, ale nepřišel. Jediným a prvním úlovkem z tohoto místa tak pro ten den zůstává škeble, která se mi při stahování z vody přicvakla nad háček.

Dva dny přes víkend jsem se pak na ryby vůbec nedostal, a tak místo zůstalo bez přísunu pelet. To vypadalo zprvu jako chyba, protože začátek páté výpravy se nesl prakticky ve stejném duchu jako první den chytání týden předtím. Jednu změnu jsem ale zpozoroval. Totiž že na obě místa kam jsem minulý týden krmil přijeli lovit dravci. Co chvíli se u obou míst hladina rozčeřila, jak se drobotina rozprchla. Plác, plác o hladinu přesně v místech kam jsem naházel šrot nebo pelety. Ponechal jsem si svou strategii, i když mi bylo jasný, že kaprům se asi do štičích lovišť moc nebude chtít. Do peletovýho místa jsem tentokrát poslal svou původní kombinaci ananas-plovka navíc obalenou v hi-tech reflexním práškovým dipu. Feederový místo jsem opět futroval mixem a na háčku střídal od rohlíku přes červy až po žížalu. Z feederovýho místa jsem si mohl připsat i jeden ne úplně plánovanej úlovek, když mi při drobným záběru uvízla na háčku zřejmě malá podoustev nebo cejn a při jejím vytahování z vody na ni zaútočila kolem kroužící štika 🙂 Špice se při vytahování lehoučký rybky najednou prudce ohnula a já myslel, že jsem cestou zavadil o plovoucí větev nebo trávu. Ale ejhle přitahuju blíž a štika se drží zubama za konec návazce. Držela svou kořist pevně až zřejmě zpozorovala moji postavu na břehu, mrskla sebou, rybku pustila a byla pryč. Prut na peletovém místě zaznamenal taky první úspěch, když jsem po monstrózním záběru, kterej ohnul prut až skoro k hladině vytáhl z vody moc pěkného tlouště. Zřejmě mu polo-plovoucí zářivě žlutá koule připomínala blumu spadlou do vody nebo co. 🙂

Šestá výprava byla zejména k vytrvalé aktivitě dravců na obou krmnejch místech dost slabá na úlovky. Ani kapr ani amur se neukázali. Zato štika se okolo obou míst činila. Zřejmě se mi podařilo uspořádat na obou místech jídelnu nejen pro malou bílou drobotinu, ale i pro štiky. Se soumrakem jsem stáhnul oba pruty a zkusil gumovým kopýtkem prohodit oba fleky, jestli nějakou rozežranou kudlu nepřevezu na vláčku. Nakonec se mi podařilo jednu moc pěknou šedesátnici přelstít. Úlovek by tedy byl, ale tak nějak přímo nesouvisel s mou hi-tech krmící strategií. Nebo možná vlastně jo 🙂 Sedmá výprava byla z pohledu aktivity dravců klidnější, a tak i podoustve přicházely z feederovýho místa v mnohem větších velikostech. Asi se mi štiku podařilo včera nějak postrašit 🙂 Zavítal taky jeden jesen. Kapr z peletovýho místa, ale pořád nikde. Další mega záběr na boilie ve svítícím dipu přinesl jen dalšího většího tlouště. A po něm několik dalších nesmělých záběrů, které jsem ale nechal bez záseku. Feeder místo hýřilo aktivitou. Podoustve, cejni, sem tam plotice. Klasická osádka, když člověk do vody hodí šrot – prakticky jakkoli ochucenej 🙂

Předpověď už na další dny slibovala dost mizerný počasí. Druhej den se do puntíku vyplnila, a tak už jsem k vodě nevyrazil. Suma sumárum můj hi-tech pokus o nějakou větší rybu skončil neúspěšně, pokud tedy nepočítám ty urostlejší tlouště. Když tak o tom zpětně přemejšlím, určitě jsem udělal hromadu věcí blbě. Možná jsem těma peletama krmil příliš blízko břehu nebo ve velkým rozptylu. Možná echolot by mi pomoh určit jestli a kde ty ryby okolo peletovýho místa jsou nebo nejsou. Určitě jsem měl krmit delší dobu a 7 kilo pelet je možná nic na tejden a kousek. Možná jsem to tou víkendovou pauzou celý zabil. Kdo ví. Zkusil jsem si použití hi-tech nástrah a návnad. I když se kýžený efekt nedostavil, nijak jsem na ně nezanevřel. Zkusím to znova a možná ve větší kombinaci s tradičním přístupem. Měl jsem pár slibnejch záběrů z feederovýho místa, když jsem pod háček vyzkoušel dát kousek malýho boilie s peletkou – takovýho minipanáčka. Tak třeba to tudy půjde. Hlavně, abych už byl zase brzo u vody.

Kanadská candátovaná

Standard

Je tomu přibližně rok, kdy jsem svýho kamaráda a kolegu Mika z Kanady vzal na čumendu s sebou na ryby tady na Labe. Mike je rybář ještě stokrát vášnivější než já a tu labskou čudlařinu si tu náramně užíval. Zhruba po roce měl možnost mi všechno oplatit, protože jsme se s paní vydali na dovču do Kanady. Samozřejmě jsme domluvili taky malou společnou rybářskou výpravu. Bez bab (no ladies), samozřejmě 🙂 Ženský chodily o víkendu po Torontu, po parcích a galeriích, proste tam, kde se bez nás chlapu dost dobře obejdou a chlapi vyrazili za město na jezero Ontario.

Sešlo se nás celkem 6. Chlapci objednali chatu v kempu ve vyhlášený candátový lokalitě, a samozřejmě taky lodě. No, hromada novejch věcí pro mé, kterej se lovu dravců téměř nevěnuje, nepolíbeného rybolovem z člunu a vůbec na takhle velký vodě a v takhle exotický destinaci. Nicméně Mike už předem avizoval, že se není čeho bát, že přípravu ať nechám na něm, a že rozhodne žádný žížaly a červy z Čech nemusím brát.
Dorazili jsme do kempu v pátek navečer, byla to přeci jen dobrá tříhodinovka cesty z Toronta. V recepci jsme vyřídili potřebný papírový nezbytnosti. Když jsem při kupování povolenky ukazoval recepčnímu pas, kouknul na přední stranu a pro jistotu se mé ještě jednou zeptal, odkud, že to jsem. Když jsem mu vysvětlil, kde že v Evropě se to nacházíme, pravil, že co si pamatuje, byl tu jen jeden jedinej člověk z Český republiky přede mnou pořizovat rybářský povolení. Otočil jsem se na našeho společnýho kamaráda Libora, kterej už nějakou v Kanadě žije, jestli už tu někdy předtím nerybařil. Prej ne, byl tu poprvé jako já.

Vyřizování povolenky šlo překvapivě hladce. V podstatě to obnášelo zaplacení poplatku 23 dolaru za hostovací jednodenní povolenku, která v sobe obnášela možnost ponechat si dva candáty, štiky nebo muskies, což jsou zřejmě v tomhle místě něco jako u nás ušlechtilý ryby. Když jsem si představil, co by obnášelo vyřídit Mikovi oficiální papíry na jeden den nebo tejden na svazový vody tady v ČR tak jsem to radši ani nedomyslel do konce. Ještě, že tu už nějakej ten rok pro tyhle případy máme soukromý revíry. Mike dostal taky povolení k lodi, kotvu a záchrannej balíček, a teprve, když jsme odcházeli z recepce vypadlo z něj, že to bude vůbec poprvé, co bude nějakej motorovej rybářskej člun řídit. Dodnes jsem nepochopil, jak muže člověk v Kanadě dostat licenci ke člunu, když v něm v živote neseděl. Naštěstí se pak ukázalo, že řídit rybářskej člun není až zas taková věda.

Večer jsme vyplnili pivkem a pokusem o grilování klobásek, který ale skončilo dost brzy, a sice ve chvíli, kdy nás od ohně vyhnaly mračna komáru, který se se soumrakem s náma k ohni nastěhovaly. Přátelé, žádnej, opakuji žádnej repelent na takový množství komárů nezabírá a neudrží je od vás v dostatečný vzdálenosti. Uklidili jsme se teda do chaty a klobásky přesunuli na dodělání na plynovej gril na terase.

Ráno brzy vyrážíme na jezero. Mike stanovuje strategii pro dopoledne a odpoledne. Dopoledne klasická přívlač v dostatečné atraktivní zátoce, abychom poškádlili nějakého toho okouna nebo ideálně štiku. Odpoledne zkusíme vláčení za lodí, hlubinnou přívlač, tzv. trolling. Sedáme do člunu, Mike v ruce mapu od recepčního s vyznačenejma sweet-spotama pro candáty a štiky a už bere plnej plyn a nechává zbytek skupiny za náma v dalších dvou lodích. Nepojedeme přece s davem, že jo 🙂 Asi na třetí pokus nacházíme zátoku, která není ode dna až k hladině zarostlá vodní vegetací a lze v ní aspoň trochu bezpečně vláčet. Házíme twistery, třpytky, plandavky, spinnery (ten zkouším poprvé), woblery a různou další gumovou havěť. Vesměs bez úspěchu. Mike vytahuje jednu vetší rybu, které se prej říká Sheepshead. Nijak pochvalně se o tomhle druhu nevyjadřuje, vypadá to jako něco mezi naším bolenem a cejnem. Já mám pár pidi okounků. Teprve až když Mike nahodí a vláčí velkej černej spinner se svítivě žlutou hlavou, dostává pořádnej kopanec do prutu. Oči mu září a už k lodi tahá pořádnou štiku. Podle hlavy, kterou už vidíme u lodi má štika dobrej metr. Bohužel Mike zjišťuje, že mu v lodi chybí zásadní věc, a sice podběrák. Rychle mi podává prut, a že prej po štice sáhne rukou. Rukavice taky nemáme, takže to vypadá jako slibně krvavá historka. Jenže plác, plác, štika škubne hlavou a je pryč. Mike zlomeně kouká, jak štika ještě naposled šplouchla těsně u lodi a mizí i s jeho prémiovým černým spinnerem. Je to původem ukrajinskej kluk takže padlo pár jadrnejch slovanskejch nadávek, ale už se znova nahazuje. A místo rozhodně prej měnit nebudeme. Místo bylo asi dobrý, ale nic zásadního se od tý doby na tomhle fleku už neodehrálo. Dostal jsem trošku hlad. Dalo mi tedy dost práce Mika přemluvit, abychom se otočili zpátky na základnu pro něco k jídlu.

U oběda jsme už s trochu chladnějšíma hlavama zhodnotili dopoledne jako jednoznačnej neúspěch. Zejména, když jsme se v chatě potkali se zbytkem výpravy. Chlapci, narozdíl od nás naprázdno nevyšli. Pěknej candát, jedna štika, pár sheepheads. My měli v kapse jen historku o štice a podběráku. Na odpoledne je strategie jasná, to jsme se s Mikem shodli. Trolling za lodí. Už žádný hledání mega štik. Přeci jen bych si v kanadě rád aspoň šáhnul na lepší rybu.

Vybaveni alespoň rukavicemi a sakem na candáty vyrážíme na odpolední směnu. Mike ještě před vyplutím v přístavu diskutuje s místním rybářem, kterej mu udílí pokyny, kde a jak na candáty vyzrát. Oba s Mikem máme na prutech trollingový olovo, na něm dva návazce s plandavkama a většíma háčkama. Podle rady místního matadora rybáře přidáváme na každej z háčků ještě gumovýho twistera svítivý barvy. Opět podle rady místního super-rybáře se šouráme lodí na nejnižší rychlost těsně za hranou příbřežní trávy, přibližně 50 metrů od břehu. Záběry na sebe nenechávají dlouho čekat. Je vidět, že rady zkušenejch fungujou. S Mikem se během první hodinky podíváme každej alespoň na 5 menších candátů severoamerických, zavných walleyes. Je to varianta evropského candáta v malinko tmavších barvách. Prej zejména tady v jezeře Ontario mají takhle tmavší zelenou barvu. Bojujou fest, přeci jen jsou to dravci. V lodičce máme každej jen krátkej prut takže souboje i s menšíma walleyes to jsou fajnový. Mike popojíždí kousek dál od kempu a malinko dál od břehu v naději, že se nám podaří zapřáhnout nějakej větší kousek. Strategii necháváme stejnou, na candáty evidentně platí. Dál od břehu se nám přeci jen podařilo narazit i na trošku větší ryby. Každej si necháváme v saku po jedný rybě přibližně okolo 70 cm délky. Nejsou to žádní veleobři. Mike s nima ale doma určitě udělá radost.

Jak se tak ploužíme šnečí rychlostí člunem, všiml jsem si periferně jak se k nám poměrně rychle přímo blíží větší loď s kabinou. Jede špicí přímo na nás. „Myslíš, že nás vidí?“, říkám Mikovi a Mike radši zastavuje motor. Oba vstáváme, máváme, a doufáme, že to neskončí nějakým nechtěným taranem. Člun brzdí, evidentně nás vidí a jede k nám. Už jsou od nás na dohled. Dva borci v kšiltovkách, košile s logem místní přírodní rezrevace, kolťáky u opasků. Zřejmě rybářská stráž. Kontrola dokladů a úlovků se odehrála po kanadsku. Totiž pozdravem How are you a otázkou kolik máme ryb a odkud jsme. Mike zvedá sak a v něm dva candáty, já odpovídám že jsem z Český republiky. Všeobecné divení a pozdravy. Chlapci zapisují cosi do svých desek, volají ahoj, otáčí svůj člun a odjíždějí. Tolik ke kontrole rybářského povolení. Důvěra je v týhle zemi prostě na jiný úrovni. Klidně bych s klukama z místní stráže šel večer na pivo a poklábosit, kdyby se vyskytli někde v kempu. A asi abych ani neměl chuť nechat si nějakýho toho candátka navíc oproti místním pravidlům. Každýmu to tady prostě přijde tak nějak normální pravidla dodržovat – i rybářský stráži.

S Mikem pokračujeme v krasojízdě a kolem sedmé večer se vracíme do kempu každej s dvěma pěknejma walleyes. Strategie s hlubinnou přívlačí se ukázala na místní poměry jako účinnější. Pravdou je, že kromě candátů jsme na trolling nechytli vlastně nic jiného. Ale candáti nám aspoň zajistili slušnou zábavu. Takže odpoledne jsme mohli zhodnotit jako úspěch.

Na večer bylo připravený grilování flákot. Každej vyfasoval steak tlustej jak palec u nohy a haldu salátu a brambor. Po náročném dni je třeba se odměnit. Poseděli jsme u pivka, zhodnotili den a postupně poodpadávali do postelí. Ráno už jen úklid, balení a rozloučení. Zpátky ve městě už na mě čeká drahá polovička a ještě deset dní krásný kanadský dovolený. Díky, jezero Ontario, díky, moji kanadští přátelé, super zážitek.

Podoustev říční

Standard

Co jsem se o podoustvi dověděl

Podoustev říční, alias nosák je ryba tekoucích vod. Lze na ni narazit v místních zeměpisných šířkách poměrně běžně. Jedná se o drobnější říční kaprovitou rybku stříbřité barvy s charakteristickým nosem. Je to hejnová ryba, takže když se podaři ulovit jednu, ze stejného místa budete patrně po zbytek odpoledne tahat samé podoustve.

Kde podoustve hledat

Podoustev obvývá říční toky od parmového pásma níž a lze na ně narazit jak v proudnějších úsecích, kde jsem s nimi měl tu čest poprvé i já, tak i v klidnějších proudech. Větší štěstí na ně asi  budete mít právě v proudnějších úsecích, které už tak mnoho nevyhovují menším cejnům a cejnkům. Nástrahy na které lovím podoustve mi totiž berou samozřejmě i cejni, cejnci a další bílá ryba.

Nástraha, co zachutnala

Klasická nástraha na říční bílou rybu. Červíci, rohlík, zrnko kukuřice, menší žížala. Nástrahy menší i větší nejsou pro podoustve problémem.

Charakteristické znaky

  • Bezpečně lze podoustev poznat podle typického předního nosu.
  • Ovšem pozor, nos má také velmi podobná ryba – Ostroretka stěhovavá. Narozdíl od ostroretky má však podoustev větší oblá ústa s masitými rty. Ostroretka naopak (věrna svému jménu) má ostrou rovnou dolní čelist, kterou stírá potravu z kamenu na dně.
  • Jedná se o rybu obecně menšího vzrůstu s menšími stříbřitými šupinkami. Větší podoustve dokáží na prutu slušně zabojovat.
  • Zbarvení spodních ploutví je většinou lehce naoranžovělé.

Jak a kdy jsem podoustev ulovil

Technika

  • Feeder
    Průběžná montáž či paternoster, prut jakékoli tuhosti.

Období

Po celý rok